Stromodary - den sedmýpátek 26. srpna 2005
Nádherné letní počasí prosluňuje náměstí. Kam nechodí slunce, chodí lékař. Dnes přišlo na Léto-kruhy slunce i s lékařem se specializací na kožní a pohlavní choroby. Všichni museli podstoupit preventivní léčbu. Sterilními injekčními stříkačkami nám byly vydezinfikovány tělní dutiny (kdo jak kterým otvorem chtěl, někteří i opakovaně). Postiženým se očividně zalíbila, vznikaly nové příznaky chorob, léčba trvala do vyčerpání ledničky. Řezbáři ještě narychlo dokončují svá dřevodíla. Nezkušenému Ivanovi musím napovídat, jak vypadá ženská hruď. Standa má jasno v podobě i názvu. Abstraktní Maryšce dává ještě příjmení Jírovcová. Indián už jen jemně vyhlazuje své ZOO. Ohňotepec Šimon si pohrává s plamínky. Jo jo, hra s ohněm. U Eifela zásadní zlom. Žádné razítko, žádný vajíčkový kalíšek. Je to bubínek djembe a tento nádherný hudební nástroj bude věnován Maryšce. Roman ho právě potahuje srnčí kůží a raději prchám, než se zapletu do jeho chuchvalce šňůr. U kováře se střídají kovářští učni a taky Kamilka si vytváří své první tepané dílko. Tomáš se věnuje topolovému andělu. Dílo začíná mít hlavu a patu. O té patě by se dalo diskutovat. Dobrá tedy, jeho dílo začíná mít hlavu. V dílničce se taky finišuje. Ruční papír je stříhán a skládán a rozkládán a opět skládán. Vrchní dílničková Kamilka trpělivě ukazuje dětem postup origami. Náměstí se plní hudbychtivými nedočkavci. Ota netradičně rozezpívává hlouček uprostřed hlediště. Sluníčko se v celé své kráse předvádí početnému obecenstvu, které pochvalně tleská. Už se připravuje houf dětiček ke svému večernímu výstupu. Stínové divadlo je uchvancancující. Dětičkám dlouho a poprávu tleskáme a Kamča rozdává pamlsky. Je to dobré, tyto dětičky ještě nažádají tisícové honoráře. Poslední večer je ve znamení zpěvu a já dosahuji vrcholu (spánkového deficitu).
Stromodary - den šestýčtvrtek 25. srpna 2005
Slunce už to nemohlo vydržet a vrátilo se z dovolené i s Jiřkou. A zíralo! Jedním paprskem pošimralo bezhlavou dívčinu po bříšku, druhým ohřálo studenou storučku. Jarda změnil profesi a prováděl jí bruskou důkladnou manikúru. Své umění nabízel i očumujícím, ale já jsem odolala. Zkontrolovala jsem Eifelův kalíšek na vajíčko, do dalšího nádobí se autor nepouští. Indiánovi jsem pochválila medvěda, kolem kterého se začal plazit had. Jablko poznání nenabízel. Škoda, třeba bych lépe poznala, co tvoří Šimon. Nejdříve jsem se lekla, že mu v plamenech shořela včera vydlabaná tvář, ale ujistil mne, že je vše v pořádku, zpracovává zadní díl a dřevěný obličej kouká do asfaltu. U kovářů se jen postávalo či posedávalo, výheň studená. Kovaříčku, kovaříčku, s takovou nezarobíš ani na slanou vodu! Tomáš mne ubezpečil, že na topolové víle pracuje o stošest, teď právě přemýšlí o jejím tvaru. Pilno bylo u dětiček. Vyrostl nám tu nějaký strom. Zatím je slabý na nohy, tak polehává. Polehávalo se i v saloonu. Jednoho malého návštěvníka naše multikulturní Léto-kruhy tak zdolaly, že usnul mamince v náručí a ta ho klidně odložila pod Michalovy fotografie. Poutníci přilákali na koncert na náměstí poutníky z blízkého okolí a padl rekord v návštěvnosti. Poté padl jeden divák i s lavičkou. Odnesla to jen rozbitá sklenička. Honza si pro změnu odnesl hodiny. Nebojte, neochudil skromný maryšácký inventář, byly mu darovány na odchodnou, aby mu ve Skutči připomínaly čas strávený s námi. Marek se představil s několika krátkými filmy o potápění. Hrstka věrných diváků vydržela až do pozdních hodin a protože začalo krápat, nastěhovali jsme se s kytarou do saloonu. Jarda nás naladil, tím jak nástroj naladil a do půlnoci se békalo. A co teprve jak mi bylo do beku v pět ráno, když mě budík tahal z postele.
Stromodary - den pátýstředa 24. srpna 2005
Pršelo celou noc. A opět tu máme vodu. Tentokrát padesátiletou. Zrušili jsme dechovku. Nemělo cenu bavit lidi, když auta s tlampači objížděla město a hlásila blížící se nebezpečí. Kopytovští jeli domů stěhovat cennosti do prvního patra. Udržovali jsme s nimi mobilové spojení a se strachem očekávali sedmnáctou hodinu, kdy se měla Olše nastěhovat do lidských příbytků. Květuška má určitě mozoly od esemeskování, jak podávala nejčerstvější zprávy přímo od řeky. Uffff. Katastrofický scénář se nekonal. Děti s ručním papírem jsou nastěhované v saloonu. Papír se suší na klavíru. Jestli mu děti zpívaly něco o sluníčku nevím, ale pomalu tam schne. Od řezbářů se ozývá tlučení do dlátek. A kruciš. Eifel vydlabal do razítka díru, takže teď by to mohl být kalíšek na vejce-třeba dinosauří. Indiánův velbloud se změnil v bizona. Tam, kde jsem tušila velbloudův ocas, se ukázala orlí hlava a rýsuje se další hlava, tentokrát medvědí. Šimonovi vykukuje z plamenů taky hlava. Vypadá na lidskou. I Jarda se pod storučkou pustil do hlav. Jedině žena v kanoi je bez. Teda bez byla hned od počátku, zatím je i bez hlavy. Ivan se ale věnuje nějakému křoví, kterým své múze podestlal na dně plavidla. Standa svůj děrovaný kmen vyhladil a odpočívá. Kdo neodpočívá a běhá po náměstí? Trio Ferda mravenec. Opět natahují dráty od pantáty a připravují na pódiu koberec pro účinkující. Konečně přichází zahalená orientální tanečnice. Dáma v černém vlní boky. Natřepává poloodhaleným bříškem a nenechá jedinou kameru v klidu. Fotografové hledají nejlepší záběr. Jirka volí polohu ležícího střelce přímo za jevištěm. Obecenstvo tleská, píská, šílí a žádá přídavek. Zadýchaná Martina ještě jednou zvedá chlapy z laviček a ještě jednou si může vychutnat potlesk za svůj výkon. Divákům i břišní tanečnici tváře jen hoří. Taky u kovářů hoří. Že ve výhni, to je jaksi normální. Ale shořel Láďův počítač, ze kterého měl dělat obrazovou a zvukovou kulisu pro kovářovu exhibici. Kabelisti běhají štafetu. Předá mikrofon a běží dál, předá monitor, předá drát... Technika stále stávkuje. Láďa balí svá nefunkční fidlátka. Vítr bere promítací plátno a maří začátek vystoupení. Kovář čeká na bezvětří, aby nepodpálil okolní domy. Technici běhají kolem kabelů. Konečně je PC provozuschopné. Na plátně se objevuje nápis Léto-kruhy 2005. Diváci hledají nejlepší místečko. Kovář posedává na kovadlině. Na plátně se v nějakých křečích objevuje a zase ztrácí obraz. V tom zmatku jsem si ani nevšimla, kdyže se oficiálně začalo. Každopádně, kovář už buší do rozpáleného železa. Do ohně přilévá oleje a obecenstvo obdivuje vatru. Aby nebylo tak horko, na plátně se objevuje zimní krajina. Před námi rozkvétá růže. Železné poupě je ještě žhavé a fotografové nedbajíc žáru nutí své přístroje zachytit ten neopakovatelný okamžik. A Tomáš už zase žhaví další kus železa, aby přihlížejícím ukázal výrobu zvonku. Poněkolikáté roztahujeme deštníky. Nezaprší a nezaprší.
Stromodary - den čtvrtýúterý 23. srpna 2005
Ocitla jsem se v pravou chvíli na pravém místě a viděla výrobu zvonečku. Obyčejnou lešeňovou trubku nechali kováři rozžhavit do ruda a tloukli do ni kladivem. Zvon ožil a začal dýchat, poněvadž mu bylo do těla vloženo srdce. Ještě několikrát se polotovar stěhoval z kovadliny do výhně a bylo hotovo. Není nad ruční práci! To Standa si k výrobě své lipové sochy vzal na pomoc motorovou pilu. Oháněl se mistrně řvoucím nářadím a kůrovec i dřevomorka by mohli jen tiše závidět, v jak krátkém čase se dá do kmene nadělat tolik otvorů! Podobu něčeho jsem zatím postrádala, ale nechtěla jsem se autora blbě vyptávat a dočkám času. U Ivana se pokračovalo ve výrobě kanoe a co to? Z lodě čouhají nohy! On má na dně plavidla babu a nahou! Asi jí přinesu z domu nějaké spodní prádlo. Z Jardova kmene se vynořila pravice a za ní se ukázala další a další. Pracovně si tuhle skulpturu nazvu storučka a prchám dřív, než se na mne začnou ruce sápat. Z Eifelova díla nevyčuhují ani nohy, ani ruce a nechávám mu název kulaté razítko. Hasiči by měli být hodně ostražití, protože Šimonova sklenice nyní vypadá jako pochodující oheň-zkráceně pochodeň. U indiána je víc než jasno. Tady je to velbloud jak z katalogu zájezdů do Tunisu. Dětičky v dílničce pořád míchají v nádobách, ale ruční papír je bez sluníčka jen ruční kaše. Jirka sbalil stojan a uhly a vzal do ruky kytaru. Buchty dneska neměl, ale hlady jsme nebyli. Nadýchané koláčky napekla Květulinka, o další dobroty se postarala Anička. Ještě nebyla řeč o technickém zázemí. Léto-kruhy se neobejdou bez kabelistů, podavačů, běžců na krátké tratě přes náměstí, nosičů, zametačů, utěračů, montérů, řidičů, nakladačů, žebříkolezců a devadesáti dalších profesí. Zdání, že jde o vojenský pluk, je mylné. Ferda mravenec-práce všeho druhu byl naklonován a výsledkem jsou logistik Milan, kukmajster Pavel 1 a zvukmajster Pavel 2. Aby se nám to nepletlo, od nynějška je bezpečně poznáme podle žlutých triček, do kterých jsme je na pódiu slavnostně navlékli. Malý Pavel ještě dostal dort, protože prý se před sedmnácti lety narodil. Slavnostní akt dokončila Kamilka a symbolicky zasadila strom. Pak už nedočkavci mohli poslouchat bubínky. S prvními údery začalo bubnovat i na střechy a rozpršelo se tak moc, že jsme se z hlediště přestěhovali do bočních přístřešků a na mokré ploše zůstalo jen několik jedinců, kteří se v transu a dešti natřásali za rytmických zvuků. Ve stejném taktu se drželo i trio Ferda mravenec a mezi bubeníky bušilo do plachty nad jevištěm, aby hudební nástroje i mikrofony zachránilo před potopou. Po posledním úderu bubnů přestalo pršet. V saloonu jsem dostala kousek narozeninového dortu a poté, co se chopil svého nástroje Jarda, se do kuropění hrálo a zpívalo.
Stromodary - den třetípondělí 22. srpna 2005
Předpověď počasí nelhala. Pošmourno na náměstí přilákalo jen málo zvědavců. Nejvíce lidu bylo u kovářů, ale jestli to nebylo tím, že dva kováři v městě si pořídili kovářku. Schválně jsem jí koukla na nohy, byla obutá. Už ani to rčení o kovářově kobyle není pravda. U dětiček v dílničce bylo živo jako vždycky a zdálo by se, že i plno. Ale asi je to tím, že děti jsou hned tu a hned tam a jeden potom může mít dojem, že je jich více. Vypadalo to tu jako u myšičky, co vařila kašičku. Tu nerozdávali tomu, tomu a onomu, ale rozlévali do sítkovaných rámečků. Když večer usazeninu vyklopili, poprvé ta podivná hmota začala připomínat namočený kus novin. Trochu se jim divím. Bohatě zásobené papírnictví za rohem na pěší zóně a dětičky se tu už třetí den snaží vyrobit jeden list. Jirka črtal na skicu, až se od uhlu prášilo. Nám se potom taky prášilo od huby, protože mu byl na posilněnou přinesen pekáč buchet a my jsme mu s ním obětavě pomohli. Obhlídla jsem i vznikající umělecká díla. Nabyla jsem jistoty, že Eifel má zálusk na nějakou úřednici. Jeho výtvor mi připomíná kulaté razítko. Šimon si asi spletl materiál, protože obří číše na víno by měla vzniknout ve sklářské peci, ale třeba se dodlabeme ještě k jiné podobě. Jarda se rozhodl svůj kmen znovu zasadit, protože ten už byl oderván od kořenů, tak nyní zakořeňuje znovu. Ivana občasné spršky tak vylekaly, že se rozhodl přímo pro stavbu archy, ale spíše je to jen kanoe, tak o nějaké záchraně veškeré zvířeny silně pochybuji a asi bude zachraňovat jen sebe. Indián chodil kolem kmene a šamansky zaříkával. Tomáš už se na to nemohl dívat, protože na šamany nevěří a raději se chopil dláta, aby indiánovi připomněl zlaté české ručičky. V útrobách Maryšky to vřelo. Něžňulka nám dala lekci o vztazích mezi muži a ženami. Rozpoutala se tak vášnivá debata, že Jirka dokonce zapomněl jít do studia. Odnesla jsem si jednu radu, že před samotnou akcí má muž ženě masírovat prsty u nohou. Až nějakého muže potkám, nebudu se stydět a takhle mu to řeknu. Ještě nás Něžná proškolovala, že nemáme jezdit na traktoru. A nemáme třískat pěstí do stolu. Několikrát jsme utřeli lavičky a při promítání konečně nekrápalo. Jánošík byl opravdu němý film s titulky, tentokrát byly dráty v pořádku. Komáry vůbec nezajímala Vlčkova filmoprojekce, ale jen a jen krev má a několika dalších diváků.
Stromodary - den druhýneděle 21. srpna 2005
Nádherné letní počasí (na organizátory Léto-kruhů je přece spoleh!) přilákalo na náměstí spoustu domorodců. Abych pravdu řekla, o dění u řezbářů, kovářů a v dětské dílničce vám nenapíšu ani řádek. Ne, že bych si ničeho nevšimla, ale nebyl čas se rozhlížet. V deset hodin jsme se sešli na startovní čáře literárního maratónu a pak už nás čekalo těch pomyslných 42 a půl kilometru. Verše, povídky, fejetony prostřídávaly písničky a po nich další várka psavci nabízené duševní potravy. Střídaly se literární slohy i literáti. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Nechat se nachytat na takovou zátěž bez tréninku! Na prahu zkolabování jsem po osmi hodinách nepovinného českého jazyka konečně symbolicky protrhla cílovou pásku. Teda, to byla šichta. Jestli maratónští běžci potřebují po závodě masáž nohou, já potřebovala masáž mozku a hlavy, která se rozrostla do nebývalých rozměrů a ještě dneska v ní mám podobnou rozmixovanou kaši, jakou jsem potom večer viděla v dětské dílničce, ale tam z ní děti budou vyrábět ruční papír. Vypotácela jsem se ze saloonu a jen proběhla mezi vznikajícími lipovými skulpturami, jenže ještě jsem v nich nespatřovala žádnou cílenou podobu. Asi nemám dost fantazie. Indové nabízeli nějaké zeleninové karboše, ale já sáhla do ledničky po kusu salámu a provokativně jsem s takto obloženým chlebem chodila kolem jejich svatostánku za bublání sovy a štípání komařisek. Z písničkáře Slamáka už jsem skoro nic neměla, protože nějací žíznivci chtěli doplňovat pitný režim, tak jsem ještě umyla několik sklenic a hrnečků a dychtivě očekávala filmovou produkci. Indové mě o svém Bohu nepřesvědčili, tak jsem raději přesvědčila sama sebe, že je lepší se vyspat na zítřejší šichtu.
Stromodary - den prvnísobota 20. srpna 2005
Od časného rána se náměstím ozývala motorová pila. Běhala jsem po pokoji v pyžamu a nadávala sama sobě, proč jsem si nedala budíka na dřív. Jaké bylo moje zklamání, že pila se nezakousla do lipového kmene, na který lačně čekala čtveřice sochotepců, ale do zdravého topolu naproti Elpidy. V němém úžasu jsem s ostatními sledovala dílo zkázy. Výborně načasovaná akce. Oholit vzrostlý strom zrovna v den, kdy právě stromy jsou námětem letošních Léto-kruhů. Slunce se rozhodlo napravit si reputaci a hřálo a pálilo, protože si opět potřebovalo nadrobit šichty (v pondělí odjíždí k moři). Dřevozpracovači odkorovali kmeny a zatím to vypadalo, že si připravují otop na zimu. Očumující jedinci konzumní společnosti sledovali nejen je, ale i dokončování stavby pódia, nahlédli jedním okem do prostor Maryšky a po zjištění, že se tu nebude podávat ani teplé pivo, ani studené párky, odkorzovali jinam. Do večera bylo vše připraveno a maryšáci žmoulající zpocenýma rukama scénář se chopili mikrofonů. Tolik očekávané Léto-kruhy 2005 začaly. Úderem devatenácté hodiny se rozhodla plnit skluz v plánu i soukromá transfúzní stanice Komár s.n.k (společnost neomezeného krvesání) Po mistrech slova se k mikrofonu dostali i kytaristé a Jarda to válel tak, až praskaly bubínky i struny. Zapálené svíčky na počest stromů sfoukával vítr. Tak zůstaly( na rozdíl od mnoha stromů ve městě) ušetřeny. Jirka nám nejdříve nabídl němý film, po překontrolování drátů i ozvučený. Shlédli jsme nejen vzpomínky na minulé zdařilé ročníky, ale také krátký vstup našich slavných bohumíňáků v televizi Prima. Potom dlouho do večera jsem se za cpaní jednohubek dozvídala „veselé historky z natáčení“ od Dany, coby hlavní televizní hrdinky. V půl dvanácté jsem se dostala domů.