LÉTOKRUŽNÍK 1/2006
           připravuje Vendula Rulcová,
           denní periodikum festivalu Léto-kruhy 2006

Úvodem ...

V sobotu 19. 8. byl v parku Petra Bezruče slavnostně zahájen multižánrový festival Léto-kruhy 2006, který se ve svém šestém ročníku opět vrátil do letního amfiteátru. Na celou akci dohlížel svým vykuleně modrookým pohledem venkovský panák. A co vše zřel? Jedni přišli uspokojit své chutě a pochutnali si na opečených kuřátkách a chutném Ostravaru. Druhé svrběly ruce nečinností, navštívili proto tvůrčí dílny, kde savovali, malovali, povídali si, batikovali, jednoduše řemeslu a výtvarnu se věnovali. Vedle pod stromy se potom začalo v dílně Šimonově dřevořezbit. Kolem sedmé hodiny se začalo zahajovat. Předsedkyně Maryšky Kamila Smigová představila téma festivalu - Duhovění. Malá, blonďatá Verunka Kachlová potom představila sama sebe na plakátě k festivalu, na který byla použita její fotografie, která vznikla vloni. Ach, jak nám ty děti rostou. To bude jistě bohumínským podnebím nasáklým… Čím?

Na jevišti se potom zjevily dvě krasavice Kamila a Radka a začaly veršovat o duši, o duze, o světě v černé a bílé, o lidech, kteří jsou malíři svého světa, o pohádkách a o kapkách, které děti vybarvily, aby je dívky na duhu zavěsily. Na exotickou dydjeridoo potom zafoukal Jakub, který jednoduše hraje, protože ho to baví. Toho na jevišti vystřídal Johan se svou zhudebněnou poezií Otokara Březiny. Básník je to duchovní, a tak tóny elektrické kytary zněly spíše melancholicky. Návštěvníci se však uspat nedali a na další zábavu v Bedrunce spěchali. Měsíc potom zapadl a první festivalový den skončil. V neděli 20.8. se opět tvořilo v dílnách - řezbáři řezali do dřeva, Savem se savovalo … Po obědě potom vše opravdu začalo. Na programu bylo autorské Čtení Na soutoku II. Sešli se básníci i prozaikové. Pokřtila se kniha Ivy Savkové Hokusy pokusy. Havířovská básnířka potom představila svou poezii plnou lidiček, slziček, sluníčka a pozitivního pohledu na svět. Na jeviště se potom došoural básnický bard z Brna Jan A. Kučera a seznámil diváky s klasickými poetickými formami - rondo, sonet, pantun… Jeho básně byly plné lásky, ňader, nožek, přírody, humoru … Básník má život skutečně rád a proto přijel do parku, aby se s posluchači o hedonistický pohled na život podělil. Prozaicky potom navázala Blanka F. se svou povídkou ze všedního života Marie, která počítá kroky cizích lidí. Pár ekologických povídaček potom přednesl lidový vypravěč Jarda a jelo se dál. Divákům se naskytla příležitost okusit trochu divadla. Sluhu v druhém plánu přijel představit amatérský soubor Sněží z Olomouce. V osm hodin se na plátně letního kina začal promítat první film z přehlídky věnované Miloši Formanovi - Vojtěch, řečený sirotek. Po projekci kino osiřelo a všichni se opět přesunuli do Bedrunky na ska-punkové Moskviče a potom se pogovalo až do rána. To vše jsem sledoval a říkám Vám: „ Kdo nebyl na Duhovění, jakoby neznal Miloše Formana ...

Z festivalu Léto-kruhy dobrovolný zpravodaj panák Maryšák




„Jsem ráda, když se něco děje.“

Doubravka Krautschneiderová (27) je studentkou 5. ročníku polské filologie a divadelní vědy na FFUP v Olomouci. Vedle toho se věnuje režii amatérského divadelního souboru Sněží a hraje v divadelním spolku Tramtarie. Doubravka má sestru Danielku, jsou nerozlučné, jednu bez druhé nepotkáte. Její nečeské příjmení odkazuje na cizí původ, její otec je Čechorakušan a maminka Polka. Rodiče jsou mořeplavci, otec je navíc spisovatel a maminka překladatelka. Doubravka poznala lodě a opilé námořníky a nekonečné moře a otevřenou domácnost a vůbec to měla všechno jinak. Moje první otázka proto zněla:

Jak jsi se dostala k divadlu?
Jako dítě jsem měla hodně, ale opravdu hodně fantazie. S kamarády jsme se převlékali, hráli vymyšlené příběhy… Myslím, že jsem to i režírovala. Ale mou lásku k divadlu probudil vlastně otec. Mimo jiné byl i dřevorubec, bydleli jsme na vesnici a on mě vzal do místní hospody na amatérské loutkové představení. Představení skončilo a táta šel s kumpány na pivo, na mě přitom nějak pozapomněl. Zkrátka mě zamkli v hospodě v zákulisí. Byla jsem tam sama jenom s loutkami a zalíbilo se mi tam. Potom si táta po hodině na svou dcerušku vzpomněl a přišel si pro mě. Já jsem nasála divadelní atmosféru a bylo to. Vše mne to prosálo. Hahaah.

Stejně, oba rodiče mořeplavci. Proč jsi se nedala na námořnictví?
HM, teoreticky znám celý svět. Viděla jsem spoustu dijáků. Asi jsem chtěla dělat něco jiného, chtěla jsem se odlišit.

Máš ráda děti, pracuješ s lidmi, proč studuješ nudnou teorii?
Po střední škole jsem šla na VOŠ hereckou v Praze. Zároveň jsem trochu experimentovala s etopedií (obor zabývající se těžce vychovatelnými dětmi). Potom jsem si chtěla rozšířit vzdělání, a proto jsem přesídlila do Olomouce. Pořád mě ale zajímá práce s lidmi a režie, a tak režíruji.

Jak tedy vznikl divadelní spolek Sněží?
V Praze jsem také měla vlastní divadelní soubor S věží, který spadal pod Československou husitskou církev. Byli v něm postižení, cizinci… prostě opravdu různorodá směs lidí. V Olomouci mě oslovila Střední zdravotní škola. Slavili zrovna výročí školy a chtěli uspořádat divadelní představení, ve kterém by hráli žáci. Já jsem na to kývla a zároveň jsem chtěla navázat na poetiku starého divadla. A jak měli hrát sestřičky a já jsem viděla bílé pláště a něhu s jakou pracují, nazvala jsem soubor Sněží. Mám obecně ráda něhu a klasické divadlo, proto jsme nastudovali hru podle Goldoniho Sluha v druhém plánu. Musela jsem to dost upravit, jelikož jsem měla k dispozici dívčí kolektiv , dívčí dospívající kolektiv. Musí se jim to přece líbit.

Jaká byla tvoje režijní práce?
Těžké, bylo to těžké. Dobré je, že jsem jim blízká věkem, jsem otevřená a umím využívat režisérskou bezbrannost. Chachacha. Chtěli mne potěšit, a tak se snažili. Byla jsem jim i kamarádkou. Učila jsem se s nimi, aby se nevymlouvali na školu. Rok jsme také vytvářeli kolektiv, předtím se spolu často ani nebavili. Tragédie.

Jaký je tedy tvůj režisérský styl?
Experiment s lidmi. Experiment bez násilí, brutality. Experiment s věcmi, co mám ráda. Tak například ráda jím.

Máš teď prostor někoho ze hry vypíchnout, pochválit.
Určitě všechny. Dobrá je Maruška v roli Trufaldina a samozřejmě náš milovaný vypůjčený Petr. Potřebovali jsme kluka, a tak jsme si ho vypůjčili, je to můj kamarád. A taky sebe, jelikož někdy alternuji. Dnes roli Beatrice. Je to těžké skloubit roli režiséra a herce.

Nakonec. Co plánuješ do budoucna?
Sněží je jednoroční soubor, práce teď končí, všichni dostudovali. Založím nový soubor a každý, kdo se vyskytuje v mém okolí se dříve nebo později ocitne na jevišti. Hlavní je pro mne myšlenka, proces zkoušení a společný cíl, hra je vedlejší produkt, který nás spojuje s diváky. To je krása.

Děkuji za milý rozhovor.

připravila: Vendula Rulcová
TIP:  vytiskni stránku