Libuše MinolováHrátkování
Pojďme si hrát
se slovy,
prý nám mnohé
napoví…
Kdo, chce,
ať si s námi hraje,
hledá slova
pro radost
Objeví v nich
nové taje,
v legráckách je
jich dost !
Kdo, chce,
ať si s námi hraje,
hrajeme si
se slovy
Ten, kdo hrát si
umí,
hádanka mu
napoví
jak
zahnat všechny
rozpaky -
my tvořit budeme
OPAKY !
PETRKLÍČ nebo PETRZÁMEK
Kdo nám jaro otevře ?
SNĚŽENKA či SNĚPÁNEK
svůj květ slunci rozevře?
Když
SEDMIKRÁSKA se SEDMIHNUSKOU
rázem stala
KONVALINKA zvaná KONVABODKA
- hned to podepsala !
Inu, jaká země, taký květ
To v tulipánu by se jeden splet !
TULIPÁN prý TULIŽENOU
má se stát …
Neberte ta slova vážně -
musel by se strašně
smát !
Tak a teď znova,
hledej
další slova -
sobě
i kytkám pro radost !
Ladislava Lopraisová
Jsi...
jsi jako mísa medu
s květy slunečnice
paprsek - tanečnice
mrak co houpe slunce
ryba ve své tůňce
víc přát si nedovedu.
Jarmila Maršálová
Řvát se mi nechce
Zpod víček sůl
zároveň polykám,
řvát se mi dávno
už nechce,
tady jsem a ty tam,
lásku si vyčítám,
po šesti měsících
nezní tak křehce.
Rozmělním na drobky
co zbylo z ní,
potají ohlídám,
co dít se bude,
moc jí už nevěřím,
hrst zbytků posledních
nasypu k večeři
do ptačích budek.
Zora Šimůnková
Co dělá Slunce
Okolo poledne Slunce se nadzvedne
na lokti, zakloní hlavu.
-Hej vy dva ztracenci,
už jste se našli v tom davu?
Lidi, ach, lidi,
berete špatný směr...
Pročpak jdeš na jih
když on na sever...?
A přitom jste si souzeni,
budete spolu šťastni, zdá se mi.
Tak bublá Slunce ze své výšky,
pak foukne zlato z pampelišky
té ženě rovnou do očí.
Že by teď bouřka, v únoru?
Oba se naráz otočí...
Zuzana Voznicová
Na dosah
zapálím si tě
zlámanou sirkou
ve vyhaslém bytě
rozsvítím vlákna
něhy
uhořím s tebou
za vlastní břehy
rozpoutám pekla
podivných bouří
/blesků se bojím
před hromy mhouřím/
jen z tebe nemám
pražádný strach
za všechny míle
je
nekonečnost
chvíle
v níž
vzdálený
jsi mi
na dosah
Renáta Svobodová (hvězdička malinká)
Svěcená voda
V očích máš svěcenou vodu
pokřti mě podruhé
pokřti mě znovu
ať můžu otevřít bránu
a ty vejít skrze mne
do té říše tajemné
Václav Kummel
Žena píšící báseň
Písmenka nahá
jak její chodidla
svým víčkem zkouší inkoust
dotek jejího ticha
vysušuje stíny
řádky nasáklé modrým deštěm
odhalují plachost ženy
příliv jejího písku
usvědčuje ňadra z potu
opisuje ze stehen
smluvenými místy pat
strahávají praskliny kůže
zevnitř písmem.
Jan Albireo Kučera
Jarní pláč
Jaro nám pláče. Nad čímpak asi,
když všude kolem je tolik krásy?
Necítí třeba nad něčím vinu?
- Z nešťastné lásky. Miluje Zimu.