Libuše Minolová Jarní bouře
Mrak k mraku
jeden šik
zlověstné nebe
čerň zemi
přikrývá
pak
zlomek vteřiny
ticho
a déšť
ve znamení
jarní bouře
Hromy a blesky
křižují nebe,
větrem zmítané
stromy bědují,
vše živé se
kamsi podělo…
Jen pole a louky
tiše snášejí
bičování,
hltavě se sytí,
vždyť se jim
tolik chtělo
pít
Ránu za ranou
zem bolestně
přijímá,
ta hrůza zdá se
být
nekonečnou…
A přece běsnění
pomalu ustává
a mezi kapkami
deště
prosvítají
první paprsky
slunce
Je po bouři
Jen oblouk duhy
v dáli
je vzpomínkou
na urputný
déšť
a jarní bědování…
Zora Šimůnková
Pod stromem zeleným
Pod stromem zeleným
holubička sedí.
Oči si utírá,
na holoubka hledí.
Kapesníček mokrý
na zem odhodila.
Křídlo přísně zvedla,
hlavu naklonila.
Proto jsi opustil
mne i má holátka?!
Pro straku zlodějku
se srdcem z pozlátka?!
Proč jen ses nezeptal
jejího okolí?
Pro to, co ukradne,
srdce jí nebolí.
Jarmila Maršálová
Na vědomost se dává
ON píše JÍ
Vsadil jsem kámen do zlata,
ty ho měsíce opečováváš
a brousíš svou láskou a něhou
a trpělivě odpouštíš mi
mé kousky málo dospělé
– diamant září na tvé hrudi
náhle jsi bohatá
a já šťastný navždycky
po noci probdělé,
kdy ještě bolest tě drtí,
stejně i já
zdobit se jím budu
nadosmrti
Zuzana Voznicová
Malé věci
mám ráda malé věci
kamínky u cesty
ulity
dávno už opuštěné šneky
čárky uprostřed složitých souvětí
i titěrná srdce ořechů
nad nimiž vytrvale bdí
pevná neústupnost slupky
a pak mám taky ráda
dlaně malých dětí
které lidem přistávají na tvářích
a ve vlasech
jak křídla neviditelných aeroplánů
s tolik důmyslnými piloty
a stejně blízko
ke všemu malému
mají i první doušky
kdy chuť jde teprve jen vytušit
znova vždy tolik překvapivá
jak první z řady polibků
či jako poklad
v sáčku kočičího zlata z pouti
a naposledy
k těm malým věcem
patří i všechny nitky
přadénka
vlákna
stužky a motouzy
tak křehce chránící
naše zítřky před dneškem
Renáta Svobodová (hvězdička malinká)
V kapce
Kapka po kapce
do rtů mi bubnuje
kapka po kapce
tě objímá
Václav Kummel
Altán
Ve staré zahradě šedého domu
na němž je omítka zčásti opadaná
kamený taras táhne se od boku domu
za nímž je starý dřevěný altán.
V altánu hraje si mladá dívka
je to její celý tento svět
zahradu a altán zná jen ta dívka
nikdy neviděla očima růže květ.
Už od mala je vílou v zahradě
nikdy nepozná její barevnou krásu
celý svůj poklad má v té zahradě
tančí si v trávě bosá v malém mrazu.
Svýma bosýma nohama v trávě tančí
už od rozbřesku ji celou zalévá
při tom si zpívá a jak víla tančí
do vlasů si pampelišky zaplétá.
Na starou zahradu šedého domu
každý den tu má stejný řád
na altán taras co vede od boku domu
dopadá právě večerní chlad.
Ladislava Lopraisová
ROZHOVOR
Objala jsem strom
a On povídal
jak zrodil se
rostl - plakal
co zim už poznal
a co lét mu pročesalo
paprsky slunce jeho korunu
jak v tichu hovoru
jsme setrvali
dokud nás nutnost
od sebe neodtrhla
naposled pohladila jsem Ho
a na památku vzala si kousek z něho
aby mi vyprávěl
až budu daleko a přitom s Ním
v duchovním objetí
Jan Albireo Kučera
Letní rispet
Je léto. Slastně voní růže
ukryté v dívčích dekoltech.
Na rtech si hýčkám stopy růže
z polibku, který vzal mi dech.
Za houštím šaty odložíme
probudit vášeň, jež v nás dříme.
… Pak už jen pusa na koleno.
To léto budiž pochváleno.