Dana (Dětmarovice)John Lennon ve druhém měsíci těhotenství
Začalo to asi tím, že mě málem přejela tramvaj.
Už dva týdny jsem chodila jako tělo bez duše. Nohy šlapaly po ulici, ale v myšlenkách jsem byla někde úplně jinde. Myslela jsem na jednoho úžasného mladého muže.
„Už zase?“ řekla s povzdechem moje spolubydlící, když jsem jí oznámila, že jsem zamilovaná. Ta reakce byla celkem pochopitelná, já jsem se totiž zamilovávala asi tak jednou za měsíc. To by ale samo o sobě nevadilo. Problém byl v tom, že jsem si vybírala naprosto nevhodné muže.
Když jsem nakonec v zamyšlení přehlídla tramvaj a byla na poslední chvíli zachráněna neznámým člověkem, který mě strhl zpátky na chodník, řekla jsem si, že to je poslední kapka. A dost, takhle už to přece dál nejde. Příště, umiňovala jsem si, si budu vybírat chlapy tak, jako když se třeba kupuje auto. Podle toho, jestli na něj mám a jestli se ke mně hodí. Tak už by se mi nemělo stát, že se mi zalíbí šéf nadnárodní korporace nebo někdo, kdo bere ženu jako módní doplněk, což já rozhodně nejsem. Asi bych se měla zase někdy podívat do zrcadla, abych si to připomněla. Když já to dělám tak nerada. Vždycky mě tam čeká nepříjemné překvapení. Jednou jsem dokonce zjistila, že nosit brýle vypadám jako John Lennon. U ženské to moc velká výhra není.
Naskočila jsem do tramvaje a jela navštívit Bohdana. Hned jsem mu také vyložila svou novou teorii o tom, že vybírat partnera by mělo být stejné jako kupovat auto. Místo toho, aby mi řekl, že jsem blbá a co mě žere, rozebíral mou „myšlenku“ půl hodiny, až z ní nezůstalo vůbec nic. Pak se omluvil, že si musí odskočit. Ve skutečnosti chtěl, abych měla možnost nerušeně přemýšlet o jeho slovech. Bohdan se totiž považuje za amatérského psychoanalytika (dokonce snad za dobrého). Já osobně amatérské psychoanalytiky nesnáším.
Když se Bohdan vrátil, pojídala jsem kyselé okurky, co měl na stole, a listovala časopisem Score. Chvíli mě pozoroval a pak se zeptal: „Hele, nejsi těhotná?“ Vzhledem k tomu, že jsem už půl roku neměla chlapa, zasáhla mě ta otázka na citlivém místě. Někdy ho fakt nenávidím.
Myslím, že jsem se ještě nezmínila o tom, že Bohdan je můj nejlepší přítel.
Večer jsem si ve sprše prohlídla svoje kulaté bříško a napadlo mě, že Bohdanova otázka nebyla tak nemístná. Odhadla jsem to tak na druhý měsíc. Dokonce jsem si druhý den koupila těhotenský test. Byl negativní.
Zase jsem začala číst Na cestě. Tahle knížka mě provází životem od patnácti. Teď je mi dvaadvacet a za těch sedm let jsem ji přečetla čtyřicet osmkrát. Vím to přesně, protože si vedu speciální deník, kam si poznamenávám, kdy ji čtu a proč.
Nejčastějším důvodem pro četbu Kerouaca je „Už toho všeho mám plnou prdel, nejradši bych někam vypadla“, ten jsem měla celkem třicet devětkrát. Následuje „Nemám nic ne čtení“ (šestkrát), „Snažím se číst anglický originál“ (dvakrát – ani jednou jsem to nedokázala) a „Nuda“ (jednou). Když mě Bohdan potkal na ulici s Kerouacem v ruce a sluchátkama na uších, jen se pobaveně zasmál a řekl: „Ani se neptám, co posloucháš.“ Samozřejmě, vždycky když čtu Na cestě, poslouchám u toho Topola a chci být dívka odjezdu. Možná je to nějaká psychická úchylka, chtít být dívka odjezdu, ale Bohdan už mi nestihl říct jaká, protože mi přijela tramvaj. Stačila jsem říct jenom: „Tak jo, hele, měj se. A někdy se stav.“
V tramvaji mě napadlo, že kdyby se Bohdan trochu snažil, mohla jsem mu v tu chvíli dívku odjezdu aspoň připomínat. Jenže on nemá rád Filipa Topola.
A tak jsem si dala inzerát: „Dívka odjezdu hledá Deana Moriartyho. Zn. Na cestě.“
Zavolalo mi pár lidí, kteří chtěli vědět, co jsem tím jako myslela. Taky nějaký osmnáctiletý mladíček. Vykládal mi, že Na cestě teď musel číst povinně ve škole, ale že ho to vůbec nebavilo. Ale že mu jinak nevadí, že je to moje oblíbená knížka, ani to, že jsem starší. „Víš,“ řekl mi, „já hledám holku, která mě bude mít ráda takového, jaký jsem. Na věku přece nezáleží, když se mají dva rádi.“ Vypadalo to na pořádný komplex méněcennosti. Uvažovala jsem, že ho seznámím s Bohdanem, třeba by mu pomohl. Ale on se zeptal, jestli to dělám ráda ve vaně a jak jsem vyholená, tak jsem zavěsila. Nesnáším nadržené puberťáky.
Za týden se ozval. Zrovna jsem vyšla ze sprchy. Bylo sice teprve půl osmé, ale neměla jsem na večer žádný program. Začal zvonit čísi mobil a mně teprve pochvíli došlo, že ten kdosi jsem já.
„Ahoj, tady Dean.“
„Kdo?“ nepochopila jsem. Na inzerát už jsem zapomněla, Na cestě jsem dočetla o dva dny dřív a momentálně jsem měla úplně jiné starosti.
„Dean Moriarty. Mohli bysme se ještě dneska večer sejít?“
Znělo to spíš jako rozkaz.
Dali jsme si sraz před jednou zapadlou hospůdkou. Hned jak jsme vešli do dveří, objednal dvě piva, aniž by se zajímal, na co mám chuť já.
Mohlo mu být tak osmadvacet, měl ostře řezanou tvář, modré oči, které koukaly trochu šíleně, světle hnědé vlasy a vůbec se neusmíval. Trval na tom, abych mu říkala Dean, a já si uvědomila, že mi to nedělá vůbec žádný problém. Na moje jméno se neptal.
Vypili jsme pivo a šli k němu. Konala se tam nějaká party. Všude byla spousta lidí a všichni byli buď opilí nebo zfetovaní. Dean se rozhodně nechoval jako nadržený puberťák, neptal se na takové hlouposti, jako jestli to mám ráda ve vaně – prostě mi to v ní udělal.
Pak mi řekl, že už se neuvidíme.
„Víš, nemysli si, že mi šlo jenom o sex, takový já nejsem. Mám tě rád, ale ty prostě nejsi dívka odjezdu.“
„Však ty taky nejsi Dean Moriarty,“ odsekla jsem a rychle vypadla.
Když se mě druhý den spolubydlící ptala, jaké bylo rande, dokázala jsem říct jen: „Na pi...“
Bylo načase navštívit rodiče. U nich si vždycky krásně odpočinu, a to jsem zrovna potřebovala. Načerpat nové síly, odreagovat se a hlavně zapomenout na nepříjemné zážitky posledních dní. To mi ale nebylo přáno.
Je zvláštní, že mi nikdy nikdo nevolá jen tak. A už vůbec se nestává, že by mi chtěl někdo oznámit dobrou zprávu. Zvoněním mobilu v mém životě vždycky začíná problém nebo průšvih, občas dokonce průser.
Tak mi tedy v neděli ráno zazvonil telefon a na druhém konci se ozvalo:
„Ahoj, tady Dean.“
Tentokrát jsem se nezmohla ani na to „Kdo?“ Prostě jsem jen stála s otevřenou pusou a u ucha držela telefon. Proč jsem nezavěsila?
„Víš, chci ti říct, že jsem se asi spletl. Možná jsi dívka odjezdu.“
„Co?“
„Určitě to máš v sobě,třeba…“
„Jdi do prdele,“ vzpamatovala jsem se konečně.
„Ne, počkej, nezavěšuj. Prosím!“
A pak mi řekl, že ze mě dívku odjezdu udělá, abych k němu přišla. Když slyšel, že jsem ve městě, posmutněl, ale byl ochotný počkat, až se vrátím z dovolené. Jak šlechetné. Já vím, že jsem měla odmítnout, zavěsit, změnit si číslo, ale on měl v hlase něco, čemu se nedalo odporovat. Tak jsem se ještě ten večer sbalila a jela za ním.
Tentokrát se nekonala žádná pařba, byl doma sám. Hned ode dveří mě odnesl do ložnice, kde jsem se pomilovali. Nestihla jsem se ani rozmyslet, jestli to chci nebo ne. Pak řekl, že už se to nikdy nesmí opakovat, že musíme zůstat kamarádi,a oznámil mi, že za dva dny odjíždí do Indie.
„Cože? Ty…“ nedokázala jsem ani najít vhodnou nadávku.
„Pojeď se mnou, jestli chceš,“ řekl.
„Copak to jde? Nemám peníze a navíc nemůžu jen tak odjet.“
Lhostejně pokrčil rameny. Pak slíbil, že se mi ozve, až se z té Indie vrátí. Byla jsem přesvědčená, že už ho nikdy neuvidím. Chtěla jsem ho nenávidět, ale nějak to nešlo.
Bohdan promoval. Moc mu to slušelo a já si říkala, že z něj určitě bude výborný jaderný fyzik, ať už to znamená cokoli. Na první pohled mladý perspektivní muž. Kdysi jsem ho milovala, ale to bylo ještě na základce.
Ta událost se samozřejmě musela pořádně oslavit. V již značně podroušeném stavu jsem Bohdanovi vykládala o Deanovi a Indii. Napřed se hodně smál a pak mi přátelsky řekl, že jsem blbá. Udiveně jsem na něj koukala a pořád čekala, kdy začne psychoanalýza, ale on se jen zeptal: „Co je?“ a já řekla: „Nic.“ a smála se taky. Netušila jsem, že může promoce člověka tak změnit.
Vzápětí jsem ale pochopila, že houby promoce, za vším hledej ženskou. Bohdan mi představil svou novou přítelkyni. Byla to krásná černovláska se zářivým úsměvem. Tak už i můj věčně nespokojený kamarád si našel tu pravou. A co mám já? Deana v Indii. To jsou vyhlídky.
Později za mnou Bohdan přišel a vážně se ptal, jestli to s tím týpkem myslím vážně.
„Co to je prosím tě za blbost, být dívkou odjezdu? Co to vůbec znamená?“
Zarazila jsem se, ta otázka mě vážně překvapila.
„Já vlastně nevím. Ale líbí se mi ta písnička.“
„Písnička, písnička, co to meleš?“
„No vždyť víš, Filip Topol.“ A protože se tvářil tak divně, dodala jsem: „Ale Dean to asi ví, co je to dívka odjezdu.“
„Dej si pozor, prosím, ženeš se do nějakého průšvihu.“
Ta jeho starostlivost mě skoro dojala.
„Ahoj, tady Dean.“ Pomalu začínal být neoriginální. „Přijeď ke mně.“
Dveře od bytu byly pootevřené, takže jsem nemusela zvonit. Měl tam spoustu různých věcí, které se jen tak povalovaly po zemi. Uprostřed seděl on sám a meditoval. Trvalo asi pět minut, než otevřel oči a všimnul si mě, já sama jsem neměla odvahu ho rušit.
Řekl mi, že se vrátil v noci. Má za sebou úžasné zážitky, které ho naprosto změnily. Teď je konečně připraven udělat ze mě dívku odjezdu. Chtěl vědět, jestli jsem připravená se jí stát, a já řekla, že jo, přestože jsem si nebyla tak úplně jistá. Jak si může být člověk jistý, že je připraven stát se něčím, o čem tak úplně přesně neví, co to je? Ale věřila jsem, že Dean už to teď ví, když se tolik změnil. Taky jsem tak trochu doufala, že když řeknu jo, přijde na řadu sex. Dean mi ale vzápětí vysvětlil, že jedna ze základních změn v jeho životě je zřeknutí se tělesných slastí. Naštěstí to vydržel jen asi hodinu.
Stála jsem v kalhotkách u okna, kouřila a poslouchala, jak v koupelně teče voda. Za dvacet minut vyšel ven a řekl mi, ať se proboha obleču, protože to už se nikdy nesmí stát.
„Proč to vlastně děláme?“ kroutil hlavou. Usoudila jsem, že je to řečnická otázka.
Pak mě vzal za ruku a táhl mě k mapě světa, která visela na stěně. Ukázalo se, že naplánoval neuvěřitelnou cestu do všech koutů zeměkoule (za předpokladu, že může mít koule kouty).
„Kde na to vezmeme?“ ptala jsem se naléhavě. A on mi na to řekl: „To se ptá někdo, kdo přečetl osmačtyřicetkrát Na cestě a chce se stát dívkou odjezdu?“
Uběhly dva roky. Stojíme v pražském metru a nemáme si co říct. Oba víme, že to končí. Mám-li mluvit za sebe, je mi to jedno. Metro mě za chvíli odveze na nádraží, vlak do Paříže a co pak, to se uvidí.
Dean mi něco říká, ale já ho moc neposlouchám. Přemýšlím o tom, že ani nevím, jak se jmenuje, i na dveřích svého bytu měl cedulku Dean Moriarty. Nějak za ty dva roky zestárnul, říkám si. Za dva roky společného života… nemělo by mi to být alespoň trochu líto? Neměla bych vzpomínat na ty hezké chvíle? Ale nejde mi to, nedokážu být sentimentální. Myslím na budoucnost, na tu spoustu míst, kam mě může osud zavát, a na tu spoustu mužských, kteří mě tam můžou čekat.
„…co ty na to?“ zaslechnu ho dokončit větu.
„Co?“ A pak přijede vlak. Hořce se usměje a řekne: „Vždycky se najde ňákej snaživej blbec, kterej ten vlak dokočíruje zrovna tam, kam nemá.“
Rozesměje mě to. Prostě mi přijde směšné, že zrovna teď cituje Topola. Řeknu: „Pa,“ políbím ho na tvář a navždy zmizím z jeho života
Jeanne Hornová
Zkoušky a pokušení
Prolog: V životě vás může potkat zkouška, která přináší oběti, bourá jistoty a otřese i základy lásky, avšak není nad lidské síly.
Lucie naštvaně praštila o stůl svazkem klíčů. „Zase žádná odpověď, já se na to vybodnu!“
„To snad není možný, vydali ti to vůbec?“ podivila se Jana.
„Snad nejsem debil, podívej se na Seznamku, máš to tam černý na bílým,“ nedala se Lucka.
„Asi na ten net nechoděj' ti správní chlapi nebo je ten inzerát blbě napsaný“.
„Jak blbě, co by ještě takový, co si chce jen užít, chtěl. Mě akorát zajímá jeho zdravotní stav. Zda je svobodnej nebo ženatej, prachatej či zadluženej, jde mimo mě. Chci jen to dítě, pak už mě nebude zajímat a já nemusím zajímat jeho!“
„No právě, to z toho inzerátu přímo vyzařuje. Vypadáš jako lovkyně spermatu! A pánové jsou opatrní, co kdyby sis to časem rozmyslela a chtěla alimenty. A nějakýmu hospodskýmu povaleči přece nedáš, to by se ti mohl taky narodil dement,“ rozvíjela filozofii Jana.
„Tak to zkus vymyslet ty, když jsi taková bedna!“ ztrácela nervy Lucka.
„A víš, že jo, to přece není možný, když chtějí dvě ženský spolu vychovávat dítě, aby něco nevymyslely. Když ten inzerát nevyšel tobě, tak to zkusím já a uvidíme.“
Už za týden jako dva spiklenci prohrabávali seznam možných adeptů potencionálního otce dítěte. Do užšího kola postoupilo čtyřicet příslušníků silnějšího pohlaví. Tajemství úspěchu tkvělo totiž v tom, že Jana do inzerátu nesdělila svůj požadavek tak natvrdo. Pár větami oznámila, že hledá nezávazně milence k příležitostným schůzkám a nechce na současném stavu nic měnit.
„Tak to jsem teda zvědavá, kdo bude ten šťastnej,“ poznamenala bezradně Jana
„Máš nůžky?“ zamyslela se Lucka
„Prosím tě, já se tady tejrám kdo a co, a ty si snad budeš dělat manikúru,“ odfrkla napruženě Jana. „Houby manikúru, odpovědi rozstříháme a ať rozhodne los,“ usmála se vítězoslavně Lucka a o deset minut později vytáhla lístek s nápisem „Vojtěch“
„Tak to tedy zkusím, není možný, aby na trochu ženský lsti nezabral, a taky se neřadím do kategorie šeredek,“ snažila se duševně připravit Jana
„Jo a ještě jednu radu do života Janíí. Nedávej mu hned na prvním rande. Ono by to nemuselo vyjít a ještě by si myslel, že jsi nějaká davajka a na další akci podobného ražení už nemám sílu.“
S třesoucí rukou vyťukala Jana několik polopravd na uvedenou emailovou adresu. Odpověď obdržela již na druhý den a po několika nezbytných oficialitách se domluvila s protějškem na schůzce. Vojta rozptýlil její obavy, nebyl to ani šeredný, ani sexem posedlý jedinec. Působil kamarádsky a Jana ho tak i brala, tedy v duchu. Naoko. Dávala mu najevo, že ji sexuálně přitahuje. „Ach jo, kdybychom mohli být jen kamarádi,“ pomyslela si v duchu, ale pak si vzpomněla na své „poslání“. Než přešel jejich vztah do intimního sblížení trvalo cca měsíc. Jana se duševně připravovala na „ty nezbytnosti“, jak to s Luckou nazvaly. Trochu se jí zdálo, že přítelkyně, žárlí, ale proč vlastně, vždyť to nedělala jen kvůli sobě, ale taky pro ni. To že jeho city k ní překračují stanovenou mez, nebrala příliš vážně.
„Kde jsi byla tak dlouho? To zase s tím….“ Zeptala se Lucka. S takovým opovržením, že nedokázala vyslovit ani jeho jméno.
„Ne a už se nerozčiluj, mám pro Tebe něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekla a triumfálně praštila na stůl těhotenským průkazem.
„Jé, ty budeš mít mimčo, né, my budeme mít mimčo!“, zavýskala Lucie „ Ten tvůj Casanova to doufám neví, předpokládám, že mu dáš hned zítra kopačky,“ ujišťovala se přítelkyně o svém postavení.
„Zavolám mu, nechci ho vidět. Asi jsem na pravdu moc velký zbabělec,“ usmála se smutně Jana.
Vojtěch nechápal, proč ta perfektní holka, se kterou se po tři měsíce cítil jako v ráji, která měla vždy pochopení pro jeho problémy doma i ve firmě najedenou o něj ztratila zájem. Kdyby v tom byl jiný mužský, tak by se mu odcizovala, ale nic takového jeho citlivý vnitřní barometr nezaznamenal. Nejdříve se pokoušel telefonovat, ale zjistil, že změnila číslo, emaily, které jí posílal mu vracela zpět .Teprve teď si uvědomil, že nezná adresu ani sídlo firmy, kde pracovala, neboť nic konkrétního neřekla a otázky, které jí kladl vždy brilantně odrazila.
Po čtyřech měsících vzdal pátrání a začal z počítače mazat emaily, které mu ji připomínaly. Náhle narazil na adresu, která sice obsahovala její jméno, ale za zavináčem provokativně svítilo jméno firmy. Zajásal. Chybička se někdy vloudí a tohle byla celkem příjemná chybička. Teď už byla jen otázka okamžiku najít příslušné webové stránky a vypátrat tajemnou úřednici finančního úřadu. Během několika minut nastartoval auto a zastavil před prosklenou budovou..Úřední hodiny, neúřední hodiny, dostal se dovnitř. A rozpačitě zaklepal na kancelář se jménem, které dobře znal. Jana se s vytřeštěným pohledem snažila zakrýt klenoucí se bříško.
„Jano, proboha, proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná?“ vyhrkl zděšeně
„Nechtěla jsem ti komplikovat život. Máš ženu, čerstvě splacený domek a pracuješ ve firmě jejího otce, tak co by to řešilo. A na potrat bych nešla. Takhle to je lepší pro nás pro oba.“
„Takhle to je lepší pro nás pro oba? Další klišé z tebe nevypadne? A taky jsi věděla, jak po dětech toužím. Klidně bych se s Lenkou rozvedl, už několikrát jsem ti říkal, že náš vztah je formální. Tebe mám rád a navíc čekáš dítě. Moje dítě. Pane Bože, jak jsi mohla být tak sobecká a vynechat mě.“ „Mám k tomu své důvody, které nikdy nepochopíš. Nech mě být a zapomeň. Prosííím.“
„Co tomu dítěti nabídneš sama, dítě potřebuje otce...“
„A to jako proč?“ snažila se získat převahu Jana.
„Podle tebe není normální, aby dítě vyrůstalo v úplné rodině?!“
„Ukončeme tu slovní přestřelku, stejně s tebou žít nebudu a nemohu.“
„Třeba změníš názor, promysli si to, s odstupem času se na to budeš dívat jinak,“ řekl smutně Vojtěch a tiše zavřel dveře.
Jana si během svého těhotenství stále více uvědomovala, že by dítěti nebylo příjemné, kdyby se mu ve škole smáli, že má dvě mámy a později by mu musela vysvětlovat pojem, jakým ji označovalo okolí – „lesba“. Sama vyrůstala bez otce a toužila po někom, s kým by mohla jít třeba chytat ryby, pod stan nebo na horský výlet. Máma byla spíše společenský typ a postupem času se k obrazu matky měnila i ona. Na druhé straně se nedokázala smířit s představou, že by měla žít s mužem.
Lucie chápala její zamlklost jako nutné zlo, které může provázet těhotenství, Vojta se objevoval stále častěji u jejich dveří. Nemluvil, jen se smutně díval a mlčel. Čekal.
Konečně nastal den, kdy Janu odvezli do porodnice. Lucie trpělivě čekala v místnosti pro příbuzné a čekal tam i Vojta. Ani jeden nevěděl, že čekají na totéž miminko. Netušili, ani to, co se odehrávalo v Janině duši.
Odpovědnost, která padla na Janu, byla skličující, jenže jak se rozhodnout správně? Jak měla rozhodnout o budoucím životě dítěte, u kterého neuvedla jméno otce? Rozum jí velel žít s Vojtou, srdce a city ji táhly k Lucii. Vzpomínka na touhu po otci a normálním životě bez přetvářky ji přivedla k myšlence a jediné možnosti, snad kompromisu., i když plném bolesti.
"Všechno bylo, špatně, neměla jsem právo zneužít Vojtu, neměla jsem na to nikdy přistoupit." Hlavou jí bleskl název známé povídky "Vyšší princip" . Takže z hlediska vyššího principu… Ne, nepřipadalo ji to jako klišé. Rozhodla se dát dítě k adopci.
Vojtěch to snad pochopí a Lucie… snad časem odpustí.
Dáša Čížová
Když jsem sloužila to jedno léto
Vracím se zpět, do sedmi let, do vesničky Arnultovice, kde ani lišky nedávaly dobrou noc. Protože jsem byla od jak živa velice neposedný človíček, ze kterého se z nedostatku normálních životních příležitostí (uplatnění ženy) vyvinul vorkoholik, začala jsem chodit pomáhat, kde se dalo. Obsluhovala jsem v místním mini marketu, tenkrát konzumu, dělala jsem vozku, což jsem milovala nejvíce, ošetřovatelku krav, ale občas také brigádu u jednoho sedláka, hnusného, který se nedal zkolektivizovat. Občas jsem domů přinesla nějakou tu výslužku - zemědělské přebytky jako domácí smetanu, ta byla, zabíjačku, ta byla ještě lepší, jsem totiž masožravec, a tak pod. Jednou, za sběr brambor jsem si vysloužila jeden celý pytel, výbornou večeři, již nevím co to bylo, ale okurkový salát se smetanou, ten se mi vybavil, a dvě úplně malinkatá, čerstvě vylíhnutá kuřátka. Tajemství selekce jsem tenkrát ještě neznala, takže bez určení pohlaví.
Měli jsme je doma na kachláku, a ona rostla a rostla, až bylo jasné, že je to ONA - Pepinka a ON - Pepík. Přestěhovala se do kurníku a čas běžel. Když se kohoutkovi Pepíkovi začal zapalovat nejen druhotný pohlavní znak - hřeben, ale narostly mu také ostruhy a hlavně sebevědomí, byl konec s kamarádstvím. Byl protivný jak stará panna, protože jedna nějaká, byť by touhou po kuřátkách vonící Pepina, nemohla jeho pašovské ambice a chutě uspokojit. V těsné blízkosti ani žádné cizí pipky, kde by mohl chodit na zálety nebyly, takže jeho naštvanost se postupně stupňovala, až do ničím nezakrývané agresivity.
Když mamka ráno otevírala kurník, dával jí dennodenně jasně najevo, kdo je tady pánem! A to tak, že když už ji nemohl sedlat, tak ji aspoň pokloval. Ostatně obdobně to dělají muži svým ženám také, když jim odbíjejí biologické hodiny poslední minuty nebo, když mají své dny - chuť na citrus stock. Já jsem musela přijmout za své vlastnosti rozvědčíka, protože kdo je připraven není překvapen.
Otec se jen našim nářkům smál. Až přišel den "D" i pro otce, a vzápětí na to také pro kohouta Pepíka. Toho dne šel kurník mimořádně otevřít otec. A Pepík, samozřejmě přímo z patra zahájil útok. Divím se, že ho z té hrůzy netrefil šlak hned. Měl by to dříve za sebou. A určitě v ty chvíle těžce litoval, že neovládá vývrtky akrobatického pilota. Stalo se.Nemilosrdně dopadl na otce. Od té chvilky již neviděl modrou oblohu, ani zlaté sluníčko, ani osvěžující deštíček, který by mu v tu chvíli smyl z těla smrtelný pot. Ale mnohem horší bylo, to určitě trpěl nejvíce, že nemohl svou družku, tolik přehlíženou, věrnou, vždy ochotnou posloužit jeho sexuálním choutkám, protože o lásku u něho fakt nešlo, požádat o odpuštění a vyslovit poslední větu: "měl jsem tě rád, svým způsobem, mysli na mě v dobrém miláčku Pepi!.
P.S. Hned z domácího vězení byl následné ráno potupně sťat - na starém špalku, starou sekerou, a navíc ho nikdo nelitoval, jen já, ale to já lituju všechno a všechny, ale nejhorší je, když začnu litovat sebe.
Zora Šimůnková
Sbírání švestek
Seděli jsme na zahradě a jedli švestky.. Nad námi větve modravé švestkami, švestky se válely i v trávě, letos byl na ně rok. Všude kolem bzučely vosy. Už dost dlouho ani jeden z nás nepromluvil, vládlo příjemné ticho. Všechno důležité bylo řečeno.
- Bude dobrá slivovice, ospale pronesl Ryška.
- Copak piješ slivovici?, zasmála jsem se. Dobře jsem věděla, že ne. Ríša byl rodák od Hodonína, ne od Vizovic…Sem přilétl jak semínko pláňky -přišel jako voják, oženil se…a už neodešel. - Dyť víš…, ale bude dobrá…
A zas jsme seděli, mlčeli a dívali se na panorama Železných Hor v dálce. Zvedal se vítr, začínalo být zima, i to blankytné letní nebe ztmavlo od rána do švestkové barvy. Ze sousední zahrady přiletěl míč. Ryšák vstal a jedním kopem ho poslal zpátky…Za zdí kluci zajásali DĚKUJEME…
Na stole mezi sklenicemi přistál první žlutý list.
- Ukaž, dopijeme to, dolil mi z láhve rudé frankovky.
Skleničky o sebe cinkly. – Jsme domluveni, prohlásil Ryška a upřeně mi koukal do očí. Znala jsem jen málo mužů,co mělo TAKOVÉ OČI.
Byl si dobře vědom, jak na mě takový pohled působí. Naštěstí to na mě už tolik nezkoušel. Byl přece jen ve věku, kdy bývá vítanější peřina, než ženské tělo. Ale zamlada:-…to byla řehole, prohlásil jednou o svých vztazích se ženami.
Nechtěla bych být jeho manželka: musela mít nervy z oceli. Dřív, teď už jí to bylo asi celkem jedno. Za léta manželství se, dá říct, udělala pro sebe. Navykla si ale na všechny ženy vedle manžela pohlížet s mírným despektem.
Když se při mé první návštěvě Ríši na pokraji noci věcně zeptala: budeš spát doma, nebo v altánku s mladou paní, dotklo se mě to. A ještě víc, když s úsměvem odpálil: - to víš, že s tebou, anděli, - mladá paní – a zase se na mě TAK podíval – by mě ani nechtěla…
Teprve poté jsem pochopila, že střízlivá věcnost byl asi jediný způsob, jak s Rynkem vydržet a nehodit si mašli.
Blbec…stačila jedna věta…a já nemohla usnout. Když v domě zhaslo poslední světlo, zkoušela jsem se začíst do starých magazínů. Bylo hůř: četla jsem kdo, kde, s kým…a touha mě pálila do kolen. Teprve za hodinu jsem upadla do zmatených snů, v kterých jsem bloudila sadem modrých jabloní a z každé větve na mě upřeně koukaly JEHO oči.
Takhle to bylo se mnou a Ryškou. V Praze na mě čekal Tomáš a půl roku klidu. Pak přišel telefon a pozvání na švestky.Včera odpoledne mě Ryška přivítal na nádraží poplácáním po ramenou.
- Jen počkej, holka, budeš koukat, co máme švestek, byla jedna z jeho prvních vět.
- Nabalím ti ještě domů. Nadšení pro švestky jsem nesdílela, ale vášeň pro hojnost jsem chápala.
Můj děda sedlák byl taky nejšťastnější z plné stodoly.
Ryšák mě nenechal ani vydechnout, hned mě vedl na zahradu. Podvečerní slunce padalo do trávy a my sbírali a sbírali. Nasbírali jsme tři kbelíky, teprve pak zvolnil tempo:
-Neboj, končíme, jen ještě zatřesu s tím stromem, řekl skoro něžně a švestky padaly.
Rynďák měl sílu jako býk: zamlada závodně boxoval. Přestože jsem včas uskočila, jedna švestka mě trefila do hlavy…
- Praštěná švestkou, smála jsem se.
Rynek se nesmál,ale pomalu a obřadně ke mně kráčel modrou trávou. Šel po švestkách jako Kristus po vodě… Vypadalo to…nějak divně, ztuhla jsem uprostřed pohybu a udiveně ho pozorovala. Když došel až ke mně, jednu ruku mi položil na nahé rameno a prsty druhé mi jemně pohladil vlasy: Lístek, švestičko, lístek…mělas ve vlasech lístek…a pořád blízko mě, zase se TAK podíval.
Cítila jsem, že rudnu…Ďábel jeden, najednou mě pustil…-Pojď, stačí, sedneme si…, ukázal k dřevěné lavičce před zahradním domkem. Ruku mi položil kolem ramen, zaklonil hlavu a přimhouřil oči:
- hezky svítí, viď. Eva není doma…, řekl jakoby mimochodem.Pozorovala jsem vosu, jak leze po švestce a cítila na sobě upřený Ryškův pohled.
-Tomáši…, jako po smilování jsem se vrhla po zvonícím mobilu…
Nic nechtěl, nikdy nechtěl nic důležitého. Řekla jsem ano, ano, ne a hovor ukončila. Vosa mezitím odlétla, švestka byla opuštěná. Ryšák už na lavičce neseděl, ale dveře do domečku byly otevřené…Zastavila jsem se mezi veřejemi:
- Co to děláš?, zeptala jsem se…
- Ustýlám …,řekl, - na, ukaž, a vzal mi batoh z rukou…
- To nemusíš, já sama…chtěla jsem se protáhnout úzkou uličkou…Měl uhnout, ale neuhnul…
Chtě nechtě jsem se musela o něj otřít tělem. Přivřel oči…
Někdy už bývám taková:- Co ode mě chceš, Ryšáku?, zeptala jsem se…
Popošel dva kroky a opřel se o veřeje…Čekala jsem na odpověď, v rukou pořád ještě prošívanou deku.
Ohnal se po vose a pak se na mě zpříma podíval:: Tebe, švestičko, tebe chci…,ale už na to nemám…rozumíš…jsem starej chlap…
Někdo mi sen dal a zase vzal…co se to dělo…
- Ryško…dotkla jsem se jeho ramene,… já…
Jeho prst se blížil a když se dotkl mých rtů, Ryška se na mě zas TAK podíval: - Prostě to nejde…už dlouho to nejde…akcie spadly.
Sehnul se, sebral nahnilou švestku, která mu ležela u nohou, a vší silou jí mrštil proti zdi garáže. Stála jsem a dívala se, jak proti bílé zdi zuřivě metá švestku za švestkou, pak jsem je začala podávat…Skončili jsme udýchaní a v objetí.
- To jsme tomu dali, co, řekl Ryška už normálním hlasem.
Až v Praze mě dostihl mail o tom, jak pracně zahlazoval stopy.
Ale teď jsme ještě seděli a koukali do kraje.
Najednou zatroubilo auto: - Máš tu odvoz, vzal Ryška můj batoh…Když jsme procházeli kolem garáže, otočil se na mě a spiklenecky se ušklíbl.
Než mě objal na rozloučenou, řekl: - Přijeď zas, kdy budeš chtít…Ale radši až nebudou švestky, usmál se…a pak už mi jen mával na rozloučenou…