Dana (Dětmarovice)Vlčí duše
téma mi přišlo snovou poštou, což se mi ještě nikdy nestalo, a tak jsem si nebyla jistí, jak to vlastně zpracovat. posuďte sami
Zavolala mi, že něco potřebuje, tak jsme si daly sraz v kavárně. Dorazila se zpožděním a byla stejně okouzlující jako vždy.
„Drahoušku, vypadáš skvěle, vždycky, když tě vidím, žasnu, jak to děláš. I Pavel to vždycky říká, no řeknu ti, kdybys nebyla tak dobrá kamarádka a on tak úžasný manžel, snad bych i žárlila. Ale on mě tak šíleně miluje, že se nemusím nějaké nevěry bát,“ švitořila a přitom si ještě stačila beze slov objednat vanilkový koktejl a popelník. Pak vytáhla špičku, nasadila do ní cigaretu a připálila si, čímž mi dala možnost taky něco říct.
„Ahoj Magdi, taky vypadáš výborně. Jak se ti daří?“
Přítelkyně Magda. Osůbka velice zvláštní, kvůli které se už na gymplu rozdělovali lidé na dvě znesvářené skupiny – na ty, kteří ji obdivovali, a ty, kteří ji k smrti nenáviděli. Byla jsem snad jediná, kdo ji viděl reálně, se všemi přednostmi i chybami, a snad proto jsme zůstaly kamarádky i po maturitě.
Magda se zhlédla v dámách z vyšší společnosti, jaké vídáme v amerických seriálech typu Dallas a Dynastie, a umínila si, že přesně taková jednou bude. Povedlo se. Bohatý manžel, vila s bazénem a obrovskou zahradou, večírky, důležitá obchodní setkání, to byl její život, který mi právě líčila. „…no co ti budu vykládat, znáš Pavla, nakonec vyjednal naprosto exkluzivní smlouvu. Za týden jedeme ještě něco zařizovat do Španělska, pak se to rozjede. No a to je vlastně to, kvůli čemu jsem se chtěla sejít.“
„Ale… já neumím španělsky,“ odpověděla jsem zmateně.
Rozesmála se: „To ani nemusíš, drahoušku. Chtěla jsem tě jen požádat, jestli bys nám příští týden nepohlídala dům. Pavel tam chtěl usadit svou sestru, ale to je ti tak hrozná ženská, nesnesla bych tu představu, že si hoví v našem domečku. Tak jsem si vzpomněla na tebe, nenecháš mě v tom, že ne?“
Okamžitě jsem souhlasila, to se nedalo odmítnout. Vezmu si dovolenou a pořádně si ji v té jejich luxusní vilce užiju.
Tak to je výborné, ještě ti zavolám a domluvíme podrobnosti, teď musím letět, příště si pokecáme, jo?“
A byla pryč. Ani mi nevadilo, že jsme se nedostaly k rozebírání mého života, protože poslední dobou za moc nestál.
S pohledem upřeným do ohně jsem popíjela víno. Tohle byla báječná dovolená. Ráno jsem si přispala a snídani jsem si vzala do postele. Pak jsem se procházela po zahradě, zaplavala si v bazénu a zbytek odpoledne se opalovala. Když se začalo ochlazovat, vyrazila jsem na podvečerní nákupy. A nakonec, přestože bylo léto, jsem neodolala a zapálila oheň v krbu. Cítila jsem se jako v divočině, i když Magdina vila stála uprostřed města. Určitě k tomu přispíval i Cyr, který mi ležel u nohou a zahříval je.
My dva jsme si padli do oka hned při prvním setkání. Ještě než Magda odjela, pozvala mě k nim, ať se seznámím s domem, co kde je a tak.
„A taky se musíš seznámit s naším pejskem,“ sdělila mi nepříjemnou novinku. Ze psů jsem totiž měla vždycky trochu strach, který se ještě dal překonat v přítomnosti jejich páníčků, ale být s nějakým hafanem sama?
„Vy máte psa? Tos mi neřekla,“ vyděsila jsem se tedy a už si v hlavě sumírovala, jak jí vysvětlit, že to tedy opravdu nepůjde a že se nakonec bude muset smířit se švagrovou v domě.
„Je to zlatíčko, vůbec ničeho se nemusíš bát, drahoušku. Cyr je nenáročný, jednou denně ho nakrmíš a jinak se o něj vůbec nemusíš starat, bude pobíhat po zahradě a hrabat mi v záhonech,“ přesvědčovala mě. Nakonec jsem svolila, že se na něj podívám a podle toho se rozhodnu.
Byl nádherný, myslím, že jsem ještě neviděla tak krásného psa. Měl v sobě vznešenost a hrdost zvířat z divočiny a když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, že jsou lidské. Jako by říkal neboj se, se mnou budeš v naprostém bezpečí. Pak se ke mně pomalu přiblížil, posadil se mi k nohám a položil mi hlavu do klína. A já se vůbec nebála.
„To není možné, on se do tebe snad zamiloval,“ smála se Magda, protože Cyr se ode mě po zbytek návštěvy nehnul. A já si říkala, že má pravdu. Prostě láska na první pohled.
Druhý den mé snové dovolené se zkazilo počasí. Od rána lilo jako z konve. Nakrmila jsem Cyra a pak jen znuděně koukala z okna. Nechtělo se mi číst, koukat na televizi, poslouchat rádio, prostě nic. Myslela jsem na manžela.
Byla jsem vdaná pět let. To podle mě není tak dlouhá doba a nikdy dřív by mě nenapadlo, že by se krize mohla dostavit tak brzy, nicméně stalo se. Chodili jsme kolem sebe jako cizinci, ráno odcházel do práce, vracel se pozdě večer a se slovy, že je unavený téměř okamžitě uléhal do postele. Chtěla jsem se mu přiblížit, ale všechny mé pokusy se rozbíjely o jeho obranný val, který si proti mně vystavěl. Snad i v té práci trávil tolik času jen proto, aby se mnou nemusel mluvit a trávit čas v mé společnosti.
Hlavně nebreč, okřikla jsem se a šla se v holinách a pláštěnce, které jsem vyhrabala v Pavlově dílně, projít po zahradě. Ušla jsem jen pár kroků a najednou jsem ucítila náraz a válela se po zemi. To Cyr, kterému samozřejmě déšť nevadil a celé dopoledne poletoval kolem plotu a štěkal na kolemjdoucí, byl tak nadšený mou přítomností, že se na mě radostně vrhl a povalil mě na zem. Snažila jsem se zpod něj dostat, ale on to považoval za hru a nechtěl mě pustit. Měla jsem hrozný vztek, chtěla jsem tu chlupatou obludu odhodit nebo odkopnout někam hodně daleko, ale zkuste jen tak odhodit čtyřicet kilo živé váhy, když si myslí, že si s ním hrajete. A jak jsme se tak váleli po zemi, vztek mě postupně přecházel a vystřídala ho radost. Radost ze hry, radost z deště, radost z téhle dovolené a ze života vůbec. Smála jsem se jako už dlouho ne a bylo mi dobře.
Když člověk trpí v pubertě nevysvětlitelnými depresemi, dá se to považovat za normální. Když se deprese vyskytují u člověka dospělého, měl by si uvědomit, že s jeho duševním zdravím není všechno v pořádku, a vyhledat odbornou pomoc. Jenže co dělat, když má k psychologům vrozenou nechuť jako já? No jo, strach ze psů jsem taky měla a překonala ho. Jenže ten byl ve srovnání s mou psychologofóbií úplně nepatrný.
Prostě a jednoduše, moje nálada se přes noc naprosto změnila. Večer jsem uléhala s pocitem, že život je krásný, a ráno jsem měla chuť chcípnout jak krysa. Vůbec jsem nechtěla vylézt z postele. Ležela jsem zachumlaná pod peřinou jen se svými chmurnými myšlenkami. Jenže kolem jedenáctí se Cyr začal velmi vehementně dožadovat svojí snídaně, kterou měl dostat už před několika hodinami. Vypustila jsem z pusy neslušné slovo a šla ho nakrmit. Moc dobře jsem si uvědomovala, že on za nic nemůže a že jsem to já, kdo by potřeboval nakopnout, ale stejně jsem ho v tu chvíli opět nenáviděla.
Najednou se mi strašně zastesklo. Sedím si tu, odříznutá od vnějšího světa špičkovým poplašným systémem, a zatím můj muž tam venku vydělává peníze, abychom měli z čeho žít. A já se mu za tři dny ani jednou neozvu, jsem to ale ignorant. Zaplašila jsem myšlenku „Taky se mohl, parchant, ozvat sám,“ a vytočila číslo.
„Proformex,“ vyštěkl na mě ze sluchátka dívčí hlas.
„Dobrý den, mohla byste mě spojit s panem Kovářem?“
„Pan Kovář odjel na školení, bude tu až příští týden. Kdo volá?“ „Tady je jeho žena, nenechal pro mě nějaký vzkaz?“
„Ne,“ odsekla. „Ještě něco?“ zeptala se pak otráveným tónem, který měl naznačit, ať už radši nic nechci.
„Ne,děkuji. Na shledanou.“
Stála jsem u telefonu, neschopna položit hluché sluchátko, a z očí mi tekly slzy. Slzy vzteku a beznaděje. Odjel na školení. Proč mi nic neřekl? Měl to být trest za to, že jsem si dovolila nastěhovat se na týden k Magdě? Vždycky ji nesnášel, ale když jsem mu ten nápad s bázní v hlase předložila, neměl nic proti. Řekl, že to chápe a ať si to užiju.
Cyr stál opodál a sledoval mě těma jeho moudrýma očima. Klekla jsem si k němu, objala ho a zabořila mu hlavu do srsti na krku. A pak jsem vstala a protože mě nenapadlo jiné řešení, šla jsem prozkoumat Magdin bar.
O několik hodin později jsem seděla u krbu a pokoušela se ho zapálit. Měla jsem to ztížené tím, že jsem vypila asi litr vína a neurčité množství koňaku. Nakonec jsem svou snahu vzdala a otočila se. Za mnou seděl Cyr a opět mě pozoroval. Z jeho pohledu mi přeběhl mráz po zádech. „Co na mě pořád čumíš, ty blbej pse,“ zařvala jsem na něj a když se nehýbal ohnala jsem se po něm. Přikrčil se a v očích mu zajiskřilo. Teď po mě skočí a roztrhá mě, prolétlo mi hlavou a zvedla jsem ruce na obranu. On se ale spokojil s temným zavrčením. Koukala jsem na něj a pak jsem dnes už po několikáté rozbrečela.
„Promiň mi to, chlupáči, promiň,“ začala jsem se mu omlouvat. „Já vím, že za to nemůžeš, já jsem taková koza…nikdy bych tě neuhodila, vážně ne.“
Vrávoravě jsem přešla na druhý konec místnosti, nalila si další koňak a přisedla si k němu tak blízko, abych ho mohla hladit.
„Ty máš štěstí,“ pronesla jsem už trochu klidněji, „lidské problémy tě netrápí a ty psí, ty snad taky ne. Máš svůj domov, starají se o tebe vzorně, mají tě rádi, o nic se nemusíš starat a problémy s láskou, to už ti vůbec nic neříká.“
Cyr se na mě podíval, jako by chtěl říct: „Myslíš?“
„No to víš, že jo. Máš nějaké to sexuální období, ale nemusíš se oženit a žít s jedním psem až do konce života a snažit se pochopit, proč už není takový jako dřív, proč je věčně podrážděný a štěká po tobě, když už s tebou vůbec mluví.“
Položil mi hlavu do klína s výrazem: „No tak se netrap, já ti rozumím.“ Pak už jsme jen seděli. Bez hlesu, bez pohybu, upírala jsem pohled na nezapálený krb, v ruce držela nedopitý koňak a hlavou mi běžely vzpomínky na těch pět let manželství. Jen v jednu chvíli jsem si povzdychla: „Proč nejsi chlap, Cyre? Hned bych s tebou utekla a začala nový život.“ A pak už nebylo nic.
Ráno jsem se probudila na koberci, vedle mě se válela prázdná sklenička, koňak byl rozlitý na koberci. Hrozně mě bolela hlava, ale ještě víc jsem se styděla. Zní to absurdně, ale styděla jsem se před Cyrem. Takový ušlechtilý pes a já se zliju jako dobytek. Rozhodla jsem se, že si musím napravit reputaci, a tak jsem se celý den místo depkaření věnovala smysluplným činnostem, napřed jsem uklidila včerejší spoušť a když už jsem byla v tom uklízení, přibrala jsem i ostatní pokoje v domě. Pak jsem si uvařila pořádný oběd místo toho, abych se jako vždy odbyla něčím instantním. Nakonec jsem upravila svůj vzhled, který byl po včerejšku taky dost pošramocený, a předstoupila před svého soudce Cyra. Tvářil se vesele, takže jsem asi obstála. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem si s ním celé odpoledne hrála na zahradě, a dokonce když jsem se kvůli němu vyválela v blátě, které tam zůstalo jako připomínka předcházejících dešťů, ani jsem se nenaštvala. Jako by se všechno vrátilo zpět k tomu prvnímu prosluněnému dni. Ve skutečnosti se něco změnilo. Nechápala jsem to, ale cítila jsem se před Cyrem nejistá. Já vím, zní to hloupě, pes není člověk, nehodnotí vaše chyby a omyly, přesto to tak bylo. Jako když zjistíte, že se vám někdo líbí a začnete si před ním dávat pozor na své chování, jen tak pro jistotu, kdyby to cítil stejně. Snažíte se udělat se lepší. Ale proč se dělat lepší před psem? Pes vás přece stejně vidí jako nejlepší bytost na světě. Snažila jsem se záhadě přijít na kloub, probírala se minulými událostmi a chtěla vypátrat, kde se tenhle pocit objevil poprvé. A pak se mi vybavila ta věta „Hned bych s tebou utekla a začala nový život.“ Co blázníš? Jsi snad už úplný magor? Přece se nezamiluješ do psa! Večer už jsem se chystala jít spát, když vrzly dveře od mého pokoje. Cyr.
„Copak je, chlupáči?“ zeptala jsem se vesele.
Vyskočil na postel a čekal, co udělám.
„No počkej, hochu, snad nechceš spát u mě v posteli?“
Jeho výraz jasně vyjadřoval, že jo. Přišlo mi to zvláštní, měl sice volný přístup do domu, ale Magda říkala, že je stejně nejradši venku a že ho ani v těch největších mrazech neberou domů. Očividně ale rozhodl za mě, protože se rozvalil na posteli a oběma nám bylo jasné, že když nebude chtít, tak s ním nepohnu ani o píď.
„Tak jo, když chceš,“ rezignovala jsem a když jsem se snažila vměstnat na ten kousek místa, co mi nechal, dodala jsem ještě: „Doufám, že nemáš blechy, potvoro.“
Do té doby jsem netušila, jak je příjemné tulit se v noci k psímu kožichu. Vlastně jsem si už nějakou dobu nedokázala vybavit, jaké to vlastně je tulit se k někomu. Manžel vyžadoval, abych se v noci zdržovala na své půlce postele, a zdůvodňoval to tím, že potřebuje na spaní hodně místa. Sakra, napadlo mě, děti nemáme, tak proč se mnou ještě je?
V noci se mi zdálo, že sedím na posteli, naproti mně Cyr a mluvíme spolu o mém manželství. Cyr mluví lidským hlasem a mě to vůbec nepřekvapuje.
„Uteč se mnou,“ říká mi, „tvůj muž tě nemiluje, zato já ano.“
„Ale copak to jde?“ oponuju mu. „Ty jsi pes s vlčí duší a já člověk, neklapalo by nám to.“
„To přece není vůbec žádný problém,“ usměje se Cyr.
A najednou se měním, stavím se na čtyři nohy, roste mi srst, ruce se mi mění v tlapky a za chvíli je ze mě psice skoro stejná jako Cyr, jen o něco menší.
Probudila jsem se a chvíli nevěděla, co se vlastně děje. Jsem člověk nebo pes? Posadila jsem se na posteli a podívala se na spícího Cyra. Jsi šílená, napadlo mě, šílená, vzpamatuj se. Nemůžu tu být, musím pryč. Vyběhla jsem do zahrady a na zbytek noci jsem si lehla do zahradního altánu.
Přišel poslední den a poslední noc mojí dovolené. Nepřítomně jsem chodila po domě a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku. A pak… ani nevím, jak jsem zabila čas, utekl rychle. Mou jedinou starostí bylo vyhýbat se Cyrovi a nemyslet na ten šílený sen. V noci jsem se zamkla. Cyr jako by tušil, že mu zítra odejdu, strávil celou noc u dveří a tiše kňučel. A já nemohla spát, protože jsem se bála dalších snů, bála jsem se, abych se nezbláznila.
Domů jsem dorazila v náladě, která by se dala charakterizovat jako zmatená. Magda ráno přifrčela, vysypala ze sebe jako vždy záplavu slov, během níž mě s díky nenápadně vytlačila ze dveří. Chápala jsem to, musela být po cestě unavená a potřebovala shodit svou masku dobře naladěné dámy z vyšší společnosti. Cyr se neukázal, což se mě trochu dotklo, ale možná to tak bylo lepší. K mému zmatku přispělo i to, že manžel seděl doma u televize a rozhodně nevypadal, že by se vrátil z nějakého školení.
„Ahoj,“ zabručel a ani se na mě nepodíval.
„Ty jsi doma? V práci mi řekli, že jsi na školení a vrátíš se až příští týden.“
„Cože? Ta blbá husa v recepci to zase všechno popletla. Na školení jsem byl jenom ve středu a na zbytek týdne jsem si vzal volno,“ vysvětloval.
„A pročs mi o tom neřekl?“
„Vždyťs byla pryč, proč ti mám říkat o jednodenním školení.“
„A ta dovolená?“
„No fajn, teď mi ještě začni vyčítat dovolenou, myslíš si, že na ni máš právo jen ty? Já se dřu od rána do večera… ani jsi nezavolala, tak jsem si říkal, že si tam asi užíváš.“
„Volala jsem ti do podniku,“ obhajovala jsem se.
„A proč jsi mi nezavolala na mobil?“
„Protože…protože…,“ protože mě to nějak nenapadlo, ale to jsem mu říct nemohla, tak jsem jen trhla hlavou a uraženě odešla do kuchyně udělat si kafe.
Čekala jsem až se uvaří voda, koukala z okna a znovu jsem se vracela k událostem tohoto týdne. „Uteč se mnou,“ uslyšela jsem znovu v hlavě ten snový hlas a zalitovala, že to nejde. Pak jsem si zničeho nic klekla a opřela se rukama o zem. Jen jsem se dotkla koberce, změnily se mé nehty v drápy, z rukou se staly tlapky, zbytek těla porostl srstí… rozhlídla jsem se kolem sebe a udělala několik nejistých kroků vpřed. Pak jsem vyskočila z okna a rozběhla se k lesu. Tam na mě čekal. Spolu jsme běželi vstříc divočině, vstříc volnosti a krásám vlčího života.
„Prosím tě, proč klečíš na zemi?“
„Ale spadla mi náušnice,“ otevřela jsem oči.
„Jo a to ji hledáš poslepu?“ zeptal se manžel posměšně. Mlčela jsem, protože jsem nevěděla, jak odpovědět. Jak dlouho mě pozoroval?
„No tak už se nečerti,“ řekl smířlivě a pomohl mi vstát.
Pak mě políbil do vlasů a řekl: „Chybělas mi, kočko, jsem rád, že jsi zpátky.“
2. Jeanne Hornová
Prstýnek červených depresí
Lucie podzim přímo nesnášela.
„To je nejpitomější období v celém roce,“ říkávala.
Nemyslela tím ovšem doznívající akordy léta, kdy se léto zuby nehty drželo své vlády. Rozčilovaly ji plískanice, deště, kdy i ten deštník obracel své bříško směrem, kterým si umínil foukat vítr. Navíc byla zase sama, tedy absolvovala úspěšně další rozchod s absolutně nemožným chlapem. Měla pocit, že se jí život opakuje jako několikrát přehraná kazeta. Napřed super zaláskování, oťukávání, zda dotyčná existence mužského bytí stojí zato, pak… A pak vše podle stejného scénáře. Po několika týdnech, kdy se vznášela jako motýl opilý nektarem z té nejvoňavější kytky, následovalo obvyklé hledání chyb na kdysi ideálním protějšku a nakonec rozchod. V její kabelce nechyběla antidepresiva a v baru láhev dobré skotské.
„Takhle to dál nejde,“ prohlásila kamarádka Táňa. „Vždyť se uto…,“ hledala vhodná slova.
„Chceš říct, že se ufetuju nebo uchlastám.“ odfrkla Lucie.
„Možná! Už k tomu nemáš daleko. Koukej vylízt ze svý nory a pojď někam pařit.“
„No ti kašlu! Víš, že prožívám období zimního spánku.“
„Zima? A kde? Vždyť máš konec října, tak co blbneš?“ „Já mám zimu a basta!“ neochotně odfrkávala Lucie. „A navíc je to dva roky, kdy...“
„Tohle už znám. Dva roky, kdy jsi poznala báječnýho mužskýho, bla, bla, bla… Vždyť to nebyla tvoje chyba, že jste se rozešli. V té době ti chyběla jen svatozář.“ „Tobě Dušan nikdy nevoněl!“
„Bodejť, že jo.. Půl kila na krku, svobodný, matinku pořád za zadkem, a děsně rozmazlený. To bylo furt, to nežeru, to mi nechutná a ty jsi mu jak husa sháněla a lítala po obchodech. Chlastal jak duha. Asi chtěl slepičku, která by ho utěšovala. A taky jsi mu dala rodinný prstýnek po babičce z druhého kolena.“
„Pro upřesnění z třetího.“
„Měl hodnotu několika tisíc a o duševní ani nemluvě. Tvé červené kouzlo.Ty seš koza!“
„No jsem a co. Nedělej mi třetího rodiče, dvou mám dost. Snad mu mě ten kroužek bude připomínat. Prý je kouzelný, říkávala bábi. Vrátí se. Červená síla mi Dušana vrátí.“
„Bože, já z tebe pojdu. Lidi, viděli jste větší husu? Kdyby raděj navalil prstýnek a zahrabal se metr pod zem. Když se to dozví máti, sprovodí tě ze světa zvlášť zavrženíhodným způsobem.“
„No jo, ty tvoje právnické obraty. Ale zabije mě, to zas jo. Já mu někdy řeknu.“
„Pokud ho neprochlastal.“
„To by Dušan neudělal, věděl, že mi na tom kousku historie záleží.“
„Chacha, sni blaze.“
„Nech toho, mluvíš o něm jako o největším zmetkovi přírody.“
„A nebyl?“ „Ne. Vlastně tak trochu jo… Ale co to plácám, byl príma. To ty a tvé blbé řeči, už ani nevím, čí jsem. A ten humusáckej podzim.“
„Koukej toho nechat a pojď si povyrazit. Co děláš v sobotu?“
„Budu si číst a umývat okna.“
„Co to meleš, vždyť jsou průhledná, že pochybuji o tom, že je v nich sklo. Nebuď šelma, Věruška má funus svobody. Tedy svatbu a zve nás. Sjedem se, co ty na to?“
„Hele už jsem ti, říkala že chci být doma a navíc nemám chuť přihlížet cizímu štěstí nebo spíš neštěstí.“
„Žádný hele přestaň, slíbila jsem to za nás obě. A taky jsem zvědavá, kdo si tu starou rašpli s unylým výrazem vezme.“
„Pěkně mluvíš o své kamarádce!“
„Kdo říká, že je to kamarádka, sedím s ní jenom v kanclu.“
„No tak, at´máš klid ve své podlé dušičce, půjdu. Pokondoluji ji. Vdávat se, no fuj!!“
„Tak v sobotu tě vyzvednu v sedm ráno a koukej zajít. Teda k holiči.“
„Jako obvykle, rádoby vtipná…“
Sobotní ráno se kupodivu vydařilo. Táňa s Lucií seděly ve starosvětsky vyhlížející garsonce. Nevěsta se tetelila v krajkách a občas se na oko hystericky rozbrečela. Ono svoboda se neztrácí každý den.
„Koho si bereš? “ vyzvídala Táňa.
„Holky, dámy a děvčata, to je překvápko. Je úžasně milej,“ uculovala se Věruš.
„Kde jsi ho ulovila?“ zaznělo skoro dvojhlasně.
„Na jednom přiblblém rautu, dělala jsem tam doprovod šéfíkovi,“ hrdě na to nevěstinka.
„Ale dámy, nyní pozor – hrdina dne přichází,“ zaznělo slavnostně.
„Když se na ni tak dívám, fakt hrdina,“ zašeptala Lucka Táně do ucha.
Konečně. Nejprve do dveří vplula kytka. Za ní na první pohled elegantní padesátník. Bohužel jen na první. Byl to on. Dušan. Zestárl nejmíň o deset let, alkohol na něm zanechal stopy, jaké si zasloužil. „Jak jsem ho mohla milovat, vždyť je to fakt troska a Věrušce, tý potvoře, to přeju,“ povznesla se nad věc Lucka.
„No konečně ti osud rozšlápl ty růžové brejle,“ uklidnila se Táňa.
„To jsem zvědavá, jakým dárkem obšťastní ten starej skrblík nevěstinku, von se nikdy nepředal, byl pěkně vystolicovanej. Jen co ta šaškárna skončí, řeknu si o ten prstýnek!“ odhodlala se k činu Lucie. „Konečně jedno rozumný slovo, co od Tebe po dlouhé době slyším,“ pochválila svou kamarádku Táňa.
Lucie zbledla. Ve chvíli, kdy jako svatební dárek nasazoval Věře prstýnek s červeným kamínkem, opustila tiše byt. Šla si užívat svých podzimních depresí.
3. Dáša Čížová
Také tak se dá
V loňském roce na podzim jsem navštívila Jordánsko. Nejenže jsem si prožila nádherné dny u moře, a nejen tam, protože jsem zvolila poznávací zájezd, ale navíc jsem si přivezla kromě fotografií také cennou inspiraci a touhu proniknout do tajů anglického jazyka. Proč? Protože v tom tzv. zaostalém Jordánsku umí anglicky snad každé malé dítě.
A tak jsem si zakoupila knihu pro jazykové školy, jedna dobrá duše mi nahrála patřičný program do mého PC, druhá dobrá dušička mi koupila repráky a vše začalo. Propadla jsem znovu kouzlu učení, avšak bez stresu, protože jsem byla plná chtění.
Jednoho dne v únoru jsem se toulala Ostravou a potkala mladé, milé lidičky z církve Mormonů a ti mi nabídli konverzační kurz. Takže od února tyto kurzy navštěvuji non-stop, včetně prázdnin. Ten první byl pro začátečníky, avšak skutečný začátečník jsem tam byla pouze já sama – zase handicap. Poté následoval kurz pro mírně pokročilé. Ten jsem si zopakovala ještě jednou, a protože další pro pokročilejší je snad skutečně pro rodilé Angličany, rozhodla jsem se opět zůstat v tom předcházejícím.
Lidé se mění, jen pár nás věrných stále zůstává – bereme to jako společenskou událost (v našem důchodovém věku).
Na zahájení jsme se představovali, samozřejmě anglicky. Bylo to pro mě velice zajímavé, jak mírně pokročilí anglický jazyk ovládají. Každý se představil a vyprávěl něco o sobě, o svých zájmech atd. Dokonce mezi nás zavítali dva z Ruska, kteří anglicky hovořili plynule, ale přišli se za námi učit česky. Když přišla řada na mě, vyřešila jsem to po svém: „My name is Daša, a jak vás tak poslouchám, vše ostatní vám řeknu česky. Jsem skutečný začátečník, na rozdíl od vás, a chodím zde proto, že je mi tady moc dobře.“ Byla jsem odměněna chápajícím potleskem a dojatými slovy mladého Američana, který pro změnu musel hledat vhodná slova v češtině. Nakonec řekl: „to je moc milé.“
Oddychla jsem si a hodina začala. Ujala se mě jedna paní a nutila mě skutečně mluvit anglicky. Před koncem hodiny nastala další perná chvilka. Měli jsme povykládat, co jsme prožili minulý víkend. Měla jsem „okno“. Ne, že bych si nepamatovala, ale anglické. Tak jsem opět začala česky. Tentokrát mi to však neprošlo. Mladý, příjemný vyučující chlapec mě požádal: „zopakujte to po mně, prosím“. A tak jsem se skutečně vrátila snad do 1. třídy a poslušně opakovala. Na závěr jsem řekla: „moc vám děkuji, vy mně dokonce zbavíte mého studu. Všichni mi tleskali, a já byla hodně, hodně spokojená s tím, jak nádherně plyne život.
4. Zorka Šimůnková
Veronika
Jedno ze zastavení křížové cesty /konkrétně šesté/je: milosrdná Veronika přináší upocenému a zkrvavenému Ježíšovi, který nese svůj kříž na Golgotu, roušku, aby si otřel tvář. Ježíš do ní údajně svoji tvář otiskl.
Stál u okna kanceláře a zamyšleně hleděl na večerní Vršovickou třídu. Popravdě řečeno – bylo už dávno, dávno po pracovní době a Andrej v práci dávno být nemusel, ba podle interních předpisů ani neměl. I když na ubytovně byl poměrný klid – byla to slušná ubytovna pro pracovníky centrálních úřadů – dnes se mu tam nechtělo. Potřeboval být opravdu sám.
Asi zase přespí tady. Někdy to dělával: nic moc pohodlné, ale ušetřil si cestu přes celou Prahu – a mohl pracovat už od rána. Ze všech stran slyšel, že to vážně přehání, že zvlášť od doby, kdy povýšil, je z něj nenapravitelný workoholik, ale zdálo se, že s ním nikdo nehne. Ze začátku se kolegové snažili: lákali ho na pivo, na kulečník, časem ale pozvání ustávala, až ustala . Jakoby Andrej slyšel praskot hole, kterou nad ním zlomili. Dokonce i Helena, jeho kolegyně a příležitostná milenka, čekávala po práci na kolegu Macha.
Povinností s vyšší funkcí přibylo, ale nebývalo Andrejovým stylem žít jen prací. Dobře věděl, co všechno ztrácí, jak musí být ostatním protivný: věčně zahrabaný do papírů jako krtek pod zemí. Nenáviděl frázi: nemohl jinak, teď ho doběhla. Nemohl jinak. Začal se vyžívat ve štábní kultuře. I když věděl, že je to házení perel sviním, donekonečna piloval znění každé zprávy pro ministerstvo, každého dopisu, každé úřední listiny. Chtěl zapomenout, cpal si do hlavy nesmysly, jen aby nemusel myslet na Veroniku.
Nešlo to – už půl roku to nešlo. Přesně od chvíle, kdy Veronice poslal ten mail. Veroniku poznal na jednom školení státní správy. Upoutala ho na první pohled: velkýma zelenýma očima a pak něčím, co nebyl schopen popsat. Jakoby z ní vycházelo zvláštní světlo. Zatímco večer se kolegové na hotelovém baru systematicky propíjeli k ránu, on propovídal půlku noci s Veronikou na schodech před hotelem. Druhou půlku prospala v jeho pokoji. Ani se jí ale nedotkl, přesně jak si přála. Teprve druhý večer – bylo krásně, vzali s sebou láhev vína a šli se projít za městečko do třešňové aleje. Veronika lezla po stromech jako veverka…sundala z krku bílý šátek a natrhala ho plný třešní, kterými Andreje krmila. Třešně neměl rád odmala, ale z jejích dlaní mu chutnaly. Mírný jak beránek.
Pak jen tak leželi v trávě a dívali se, jak slunce klesá za protější kopec. Veronika ležela s hlavou na jeho rameni. Najednou se převalila na záda, rozhodila ruce a nohy, jako když děti dělají obtisky do sněhu. – Takhle bych chtěla ležet pořád, řekla. Natáhla se pro šátek, vysypala z něj zbytek třešní a přikryla si s ním obličej…Díval se na ni: šátek se jemně zvedal a klesal, jak Veronika dýchala. Jemně ji objal a milimetr po milimetru jí začal šátek z tváře odhrnovat…
Andrej se rád prohlašoval za realistu, který oběma nohama stojí pevně na zemi. Dobře věděl, že takové chvíle, jako právě tahle v třešňové aleji, vlastně do života nepatří, že se v něm nejspíš ocitly omylem, a kdyby bylo komu, měly by se reklamovat, jako vadně vytištěné stránky v knize. Ale tenkrát podlehl…Nepodlehnout znamenalo nežít. A Andrej žil rád.
Někde na chodbě bouchly dveře, to ho vrátilo do přítomnosti. S povzdechem vytáhl ze skříně spacák a karimatku, prostřel je na koberec a čínskou instantní polévku si zalil horkou vodou. Zamíchal a zatímco čekal, až vychladne, vrátil se zase k oknu.
Veronika žila na druhém konci republiky, nevídali se příliš často, ale věděli o sobě všechno: psali si, telefonovali, ze začátku jí denně psával snad deset sms. Měl rád, když se smála, když byla veselá, stačilo, aby poslala usměvavého smajlíka a hned měl lepší náladu.
Do té doby se snažil vždy to, co patřilo Praze, nechat už za Zbraslaví a domů jezdit v pátek s čistou hlavou. Teď to nešlo: Veroniku viděl v modelkách na reklamních poutačích vedle silnice, v princeznách z knížky, kterou čítával synovi před spaním, Veroniku viděl i v tváři své ženy: pod různými záminkami utíkal z domova. Jen aby mohl být sám, myslet na Veroniku, psát jí a telefonovat. Býval roztržitý, duchem nepřítomný, ale pud sebezáchovy zafungoval. Když se žena přímo zeptala, zda někoho má, zmobilizoval se k ujišťování, že nikoliv. Neznělo to příliš přesvědčivě, zdálo se mu. Proto, i když dávno nebyl z manželky nadšený, tu noc se snažil. Pod rukama se mu měnila ve Veroniku. Snad to poznala, ale jak se Andrejovi zdálo, nejhorší doma bylo zažehnáno. Nicméně ta noc ho trochu vzpamatovala.
Nebyl přítelem velkých změn – a tušil, že ještě chvíli – a kvůli Veronice si obrátí život naruby. Děsila ho představa rozvodu, ale ještě víc toho, že by přišel o možnost vídat syna. Žena by se s malým jistě odstěhovala někam daleko.
Odhodlal se k ráznému kroku: z počítače vymazal veškeré Veroničiny fotky, maily …, ale bylo hůř. Myslel na ni víc. Když neměl fotky, aspoň popaměti si v duchu sestavoval její tvář. Jako puzzle. Ve slabé chvíli se svěřil Heleně: jen se smála: to máš za všechny ty zlomený srdce…Nicméně soucítila, tu noc mohl spát u ní. Helena se mu pod rukama ve Veroniku neměnila. Přestával si rozumět, točil se v bludném kruhu. Cítil, že za rohem čeká katastrofa.
Proto si před půlrokem koupil láhev whisky a po pátém panáku byl schopen napsat ten dopis. „Nechci ti ublížit, moc ti dlužím, ale nejsem pro tebe perspektiva…, ráno se děsil, co byl schopen odeslat. Nedopitou whisky schoval až na dno skříně, ale kostky byly vrženy, život se vrátil do starých kolejí. Zdánlivě. Pro okolní svět ano, pro Andreje ne.
Půl roku se snažil zapomenout a půl roku se moc nedařilo. Makal jako šroub, od rána do večera, jen aby na Veroniku nemusel myslet. V práci se zahrabal do papírů, doma se snažil věnovat synovi, chodíval s ním na dlouhé procházky, ale i desítky nachozených kilometrů mu nedovedly z hlavy vyhnat Veroniku úplně. Jednou jel na služební cestu, nejkratší trasa vedla přes město, ve kterém žila se svou rodinou. Radši si zajel patnáct kilometrů, jen aby nebyl v pokušení.
Po Vršovické třídě přejela tramvaj. Andrej vzdychl, vzal do ruky šálek s vychladlou polévkou a posadil se k puštěnému počítači. Smazal všechny Veroničiny fotky – až na jednu. Na tu, kterou teď viděl na monitoru. Skupinová fotka ze školení. Veronika se na ní opírala o zábradlí, jednu nohu pokrčenou, a smála se do objektivu. Na krku měla bílý šátek…
Celý ten čas tak trochu čekal, že se Veronika ozve. Zamrzelo ho, že se nesnažila mu nic rozmlouvat, vymlouvat, že nenapsala: Nepotřebuju perspektivy, potřebuju tebe, že nedala najevo, jak je smutná. Ani sms, ani slovíčko, jakoby přestal existovat. Zaskočila ho.
Půl roku se neozvala. Až dnes. Na vrátnici mu předali tlustou obálku: nebojte, pane inženýre, v tom určitě není bomba…a ženská se do toho taky neschová…žertovali ještě vrátní. Odesílatel uvedený nebyl, adresa vytištěna na štítku, Andreje nemělo co varovat.
Vevnitř čekal lehký bílý šátek s několika hnědočervenými skvrnami. Šátek z třešňové aleje. Veroničin bílý had. Odpoledne obálku rychle zastrčil do nejspodnějšího šuplíku psacího stolu, v místnosti bylo příliš mnoho lidí.
Teď obálku opatrně otevřel a šátek vytáhl. Jemný bílý šátek. Jeho žena měla podobný – jenže ta by skvrny od třešní dávno vyprala. Veronika ne, schovala si ho na památku. A teď mu ho poslala. Zamotal do šátku obě ruce a zabořil do něj obličej. Cítil vůni vzdáleného dne, cítil vůni Veroničiných vlasů a věděl, že se choval jako blázen. Přesně věděl, že promarnil půlrok.
Hned ráno si zajistí takovou služebku, která ho dovede k Veronice. Setká se s ní, poprosí za odpuštění…bylo to opojné pomyšlení…Napíše jí ale ještě teď, nevadí, že dopis Veronika otevře až ráno.
Ještě teď večer mu přišly tři nové maily, zběžně zaregistroval. Dva reklamní a jeden od kamaráda - lékaře. Asi ho zve na kuželky, ten vyřídí potom. Andrej vyťukal Veroničinu mailovou adresu a napsal: Veroniko, promiň, jestli můžeš. Zkoušel jsem zapomenout, ale nejde to, choval jsem se jako blázen. Miluju tě. Přijedu zítra nebo pozítří. Andrej - a dopis jediným kliknutím myši odeslal.
Pak otevřel mail od kamaráda-lékaře: Ty chlape!!!Porušuju lékařský tajemství a vůbec, ale nedá mi to. Byla za mnou tvoje žena – testy jsou pozitivní. Je těhotná a vypadá to zase na kluka!!! Gratuluju!!!
Když ráno přišli jeho kolegové do práce, nalezli Andreje, jak spí s hlavou na stole. Na koberci u jeho nohou se válela láhev od whisky. To by se dalo pochopit, ale nikdo nevěděl, proč si jejich šéf přikryl hlavu špinavým bílým šátkem.
5. Lucie Plocová
Důvod k nenávisti - 1.díl Ty největší události se většinou připlíží úplně nenápadně.
V parku pod stromy si hrály děti. Po asfaltovém chodníčku se k nim pomalými šouravými kroky blížila šedovlasá stařenka. Za sebou táhla plnou nákupní tašku na kolečkách. Zítra přijede na návštěvu syn se ženou a dětmi. Ta drobotina je věčně hladová a po buchtách od babičky by se mohli všichni utlouct. Něco jim taky musí přibalit s sebou, aby si nemysleli, že je na ně lakomá. No, to si asi myslet nebudou. Její snacha je velice hodné stvoření. Pokaždé jí přivezou nějaký dárek. Na první pohled pozná, že to je Elenina práce. Její syn na takové věci nikdy moc nebyl. Možná právě kvůli nedostatku milé pozornosti se oženil až tak pozdě. Ženy se v jeho společnosti cítily zanedbávané. Elenu mu seslalo samo nebe. Je mladá a šikovná. I po deseti letech manželství má oči jen pro jejího syna.
Z přemýšlení ji vytrhl křik chlapce, kterého kamarádi právě nešetrným způsobem přivazovali ke kmeni stromu. Pustila tašku a nechala ji stát na cestě. Přes trávník si to namířila k dětem. „Uličníci, okamžitě toho chlapce pusťte! Slyšíte?“
Chlapci se otočili po hlase. Když zjistili, kdo jim kazí zábavu, začali jeden přes druhého pokřikovat: „Táhni na hřbitov ty stará ochechule!“
„Zdechni!“
„Co tady děláš, jdi počítat červy v hlíně!“
„Zmiz nebo ti ukopnu hlavu!“ řval na ni největší z chlapců a vzápětí po ní hodil prázdnou plechovku od koly.
Vyděšeně se otočila a spěchala k odložené tašce. Už na nic nečekala, popadla tašku a celou cestu domů téměř běžela. Taška za ní hlasitě drkotala po nerovném chodníku. Před domem se celá zadýchaná zastavila, ale na to, aby pozdravila sousedku vycházející z domu, jí už nezbývalo sil. Jen dvakrát naprázdno otevřela ústa. Potom jí tělem projela ostrá bolest a ztratila vědomí. V okamžiku, kdy kolem parku projížděla houkající sanitka, se po ní jeden z chlapců otočil a zamyšleně ji sledoval, dokud nezmizela v ulici za rohem.
Byl jeden z těch nudných večerů, kdy si člověk říká, že nejlepší bude zalézt do postele a rychle se prospat do rána. Chystala jsem si pozdní večeři a zrovna se rozhodovala, jestli je na vaječnou topinku lepší hořčice nebo kečup, když zazvonil telefon. Volala mi maminka. A jestli jsem se prý dívala na zprávy. Podle jejího vystrašeného hlasu jsem soudila, že bude minimálně konec světa nebo třetí světová válka.
Nakonec ani jedno, ani druhé. Jenom nějaký šílenec si zase vybíjel své komplexy a postřílel děti, které stály před školou a čekaly než bude čas jít na odpolední vyučování. Potom zastřelil sebe. Takové věci se stávají. Jde mi z toho mráz po zádech, ale svět nezměním. Moje maminka tvrdí, že tolik násilí nikdy nebylo. Pořád dokola se jí snažím vysvětlovat, že lidé jsou pořád stejní. V každé době. Dějiny se svým způsobem stále opakují. To jen technika nám dává možnost, aby si byl celý svět blíž. Tak se k nám v okamžiku dostanou zprávy z celého světa a my pak podléháme klamnému dojmu, jako by se toho nyní dělo mnohem víc než v minulosti.
Vrátila jsem se ke svým topinkám a rozhodla se pro kečup. Vzala jsem talíř s večeří a přesunula se do obývacího pokoje. Pohodlně jsem se usadila do křesla. Pustila jsem televizi. Kabelovku jsem si nenechala zapojit z nějaké momentální šetrnosti, takže jsem se musela spokojit s výběrem ze čtyř hlavních programů. Na prvním programu běžela zrovna nějaká kriminálka. Zarostlý policista ospale mžoural do papírů před sebou a vedl dlouhý monolog určený kolegovi, který se v případu na první pohled orientoval mnohem lépe a tak v klidu kouřil jednu cigaretu za druhou.
Zápletku se mi nedařilo zachytit a tak jsem přepnula na druhý program. Z černobílých záběrů bombardujících letadel mi bylo jasné, že ani tohle nebude to pravé, takže jsem pokračovala hned dál. Třetí program, bohužel, splnil má očekávání. Na obrazovce se odvíjel děj krvavého akčního filmu. Známý herec představoval, jako vždy, neporazitelného hrdinu, který pro jistotu střílí už předem na vše, co se jen trochu pohne. Tak tohle teda nemusím.
S chutí jsem se zakousla do druhé topinky a odhodlaně přepnula televizi na poslední možný program. Nic moc jsem si od toho neslibovala, takže jsem ani nebyla zklamaná. Nemám ráda pořady, kterým se říká talk show. Tahle konverzační posezení před kamerou mi připadají značně uhozená. Mám zato, že do těchto pořadů se hlásí lidi, co mají pocit, jako by vystoupením před kamerou překonali sami sebe a tím se mohli zbavit všech svých komplexů a osobních problémů. Třeba zrovna tenhle brýlatý mladík. Ten musí mít mindráků až na půdu…
„…takže si myslím, že by o tom měli lidi něco vědět.“ Jeho klidný, ale přitom zvučný hlas mne překvapil. Do představy o zakřiknutém klukovi, který svádí před kamerou vnitřní boj, mi rozhodně nezapadal.
„Zdá se, jako by lidi přestali vnímat své okolí,“ pokračoval, oči upíraje přímo do kamery. „Násilí dnes můžeme vidět doslova na každém kroku. Stalo se naléhavou hrozbou. Lidé si už nedůvěřují. Bojí se sebe navzájem. Na noc se každý zamyká ve svém bytě, ale ani tak si nemůže být jistý. Matky ignorují své děti…“
„Takže vy se domníváte, že náš svět už ani být horší nemůže,“ zarazila moderátorka mladíka uprostřed věty. Další věc, co na těchhle pořadech nesnáším.
Moderátorka se s umělým úsměvem obrátila k televizním divákům. „ Dnes se v našem pořadu bavíme na téma Jak přežít naši dobu. A máme tu dalšího hosta…“
Dalším hostem byl pán v šedém obleku s tváří úspěšného podnikatele, který se snažil lidem vysvětlit, že stres v podstatě neexistuje. Existují prý jen slabší jedinci. Ti nejsou schopni řídit efektivně svůj čas a upadají do takzvaných stresových situací… Ještě chvíli jsem čekala, zda se dostane ke slovu brýlatý mladík. Rozhovor se však stočil úplně jiným směrem.Tak jsem televizi vypnula.
Zvedla jsem se z křesla, odnesla do kuchyně ušpiněný talíř a během mytí nádobí jsem přemýšlela o tom, co říkal ten mladý muž v televizi. Určitě by si s mamkou rozuměl. Ta okolo sebe taky vidí jen samé hrůzy. Jako by svět kolem nebyl plný krásných věcí. Něco takového mě napadlo za ty dva roky úplně poprvé. Že by se mi vrátila chuť do života? Trochu jsem se za to zastyděla a rychle vylovila z paměti vzpomínku na Milana. Před očima jsem viděla živě jeho rozesmátou tvář. Pak ji zastínila jiná vzpomínka, kterou bych nejraději vymazala navždy z paměti, ale která mi stále ještě nedá v noci spát. Jako by se všechno stalo teprve včera a Milan na nemocničním lůžku, ležící ve změti hadiček byl skutečný. Jeho bledá tvář zkřivená bolestí, potom mě někdo vystrčil na chodbu, kolem pospíchá doktor, zmatek a nejistota a konec jako ze špatného filmu. Uklidňující slova lékaře, při kterých se vaří krev, hrozíc tělu šílenou explozí…
Otřela jsem si slzy, uklidila utřený talíř a namířila do koupelny. Dala jsem si pořádně horkou sprchu, která mne měla zbavit té hořkosti uvnitř. Sprcha nepomohla. Vlastně nepomáhalo vůbec nic. Den za dnem jsem se snažila nějak přežít. Ven jsem vycházela jedině tehdy, pokud jsem si šla vyzvednout, či odevzdat další práci nebo jsem se vydala navštívit maminku. Přátelé se mi zpočátku snažili pomáhat ze všech sil, ale mé deprese zůstávaly a dlouhodobě se to stávalo pro ostatní obtížným břemenem, takže i jejich návštěvy u mne řídly, až jednoho dne ustaly docela. S Milanovou rodinou se vzájemné pouto přetrhlo v den pohřbu, kdy mi zoufalá matka dávala naprosto nesmyslně za vinu Milanovu smrt. Jako by něco změnil fakt, že jsme mohli jet na té motorce oba. Já ho přece nechtěla ztratit. Nechtěla jsem být jeho vdovou. Plánovali jsme rodinu, koupili tenhle dům… Ne, se smrtí jsme nepočítali. Vždyť život pro nás teprve začínal. A teď…
Celé to večerní smutnění mi akorát přivodilo bolest hlavy. Jestli mi to za to stálo. Ráno jsem vstávala brzy, abych stihla už o půl osmé schůzku s paní Fischerovou, která mi zajišťovala práci. Většinou jsem překládala z francouzštiny různá vědecká pojednání, ale sem tam jsem měla štěstí i na opravdový román. Ten jsem si pak doslova vychutnávala. Také jsem s takovou prací bývala hotová v rekordně krátké době.
Setkání s paní Fischerovou netrvalo déle než deset minut. Odcházela jsem odtud s taškou narvanou prospekty a v duchu nadávala. Takovou práci dělají většinou začátečníci. Je to strašná nuda. Jenomže jiný druh příjmů nemám, tím pádem si nemůžu příliš vyskakovat. Sotva s penězi vyjdu. Už několikrát jsem se rozhodovala, jestli nemám dům raději prodat a sehnat si něco menšího. Mamka mi taky navrhovala, ať se vrátím k ní, že samotné je jí smutno. Ale já mám vždycky pocit, jako bych mohla prodejem domu Milanovi ublížit. Byl to jeho vysněný domov a já se nyní cítím jako jeho strážce.
Kdyby se chtěla maminka přestěhovat ke mně, bylo by to úplně ideální. Ona však nechce. A tak si žijeme každá sama se svými osamělými večery, s domovem, kde nás nikdo nečeká. Ale ani tak na tom nechceme nic měnit. Není v tom žádná logika a přesto mi to připadá samozřejmé. Počítám s tím, že až se nebude moci o sebe postarat, stejně budeme bydlet spolu, ale na to je ještě čas. Spousta času.
6. Petr Kubíček
...a postav dům!
Zasaď strom, vychovej syna a postav dům, chceš-li se nazývat mužem, praví moudrost předků. Podařilo se mi vše, ale musím přiznat, že hlavně na třetí podmínku tohoto přísloví mě lidé, kteří mě znali z mládí, příliš netipovali. Vlastně ani já sám jsem si do určité doby neuměl představit, že bych vystavěl cokoliv obytného. Strčit mi do ruky cihlu, tak ji nejspíš ohnu, říkal jsem si. Takhle básničky, kytara, společnost, ale manuální práce? A přece domek stojí. Pravda, na dokončení drobných dodělávek už schází peníze, lidi a elán, ale v podstatě je hotovo. Bydlíme už v něm. Ty kličky na okna přišroubuji, až bude čas. Maňána.
Kouzelnou proměnu, která z humanitně zaměřeného intelektuálského pulce udělala zedníka, přidavače, tesaře a mnoho dalších řemeslníků v jedné osobě, obstarala havírna. Při ražbě tunelu jsem se jednoduše musel naučit od kopání jámy po svařování traverz téměř vše. Specialista ve štole většinou po ruce nebyl. Což se mi pak nesmírně hodilo. "Nikdy bych nevěřil, že tohle někdy uvidím," přiznal zaraženě bývalý spoluhráč z dorostu, když za mnou přišel do podzemí a při šalování betonáže sledoval, jak dvěma hmaty hravě zatáčím na palec silný rádlovací drát. Chce to jen grif a fortel. A dostatečně dlouhou dobu pod zemí.
Architekta dodala především moje fantazie. A fatální omyl úředníka. Toužil jsem po jednoduchém jednopatrovém stavení s obývacím podkrovím. Stavební úřad však striktně přikázal, že musím do proluky v zástavbě naší ulice vestavět stejnou haluznu, jaké v ní stojí snad z předválečných dob. Dvoupatrové neforemné vily, naprosto cizí mému vkusu a představám. Jenže přes úřední razítko nejede vlak, takže jsem sklapl krovky a pustil se naštvaně do díla. Měřič z národního výboru zaměřil základy a já kopal, míchal maltu, zdil. Až když jsem si stoupl na strop prvního patra a koukal přitom na sousedův balkon v druhém poschodí zvrchu, řekl jsem si, tady něco nehraje. Přišel chlápek ze stavebního odboru, skoukl to se mnou a zezelenal. Jejich geometr zaměřil staveniště o metr a půl výše než měl. "Postavte si to jak chcete, hlavně ať je to stejně vysoké jako ostatní střechy", rezignoval potom ouřada. Já si zavýskl a pustil se chutí a podle svých vizí rovnou do podkroví.
Takže jsem nakonec opravdu mohl tvořit k obrazu svému. Předtím jsme však ještě museli s přítelem projektantem sehrát povinnou frašku pro stavební povolení. On projekt jako namaloval, jiný stavař s potřebnou praxí to za flašku podepsal, aby bylo šimlíkovi učiněno po vůli. Po schválení se okamžitě celá složka ocitla v nejspodnějším šupleti a leží tam dodnes. Když formální autor přišel po kolaudaci na návštěvu, nestačil se divit. "Tohle že jsem někdy namaloval?" "Neboj, nenamaloval" uklidnil jsem jej popravdě, protože první opravdický plán vznikl až podle skutečné stavby po jejím dohotovení. To už jsem svedl nakreslit i já, stačilo budovu oběhnout s metrem.
Tam kde jiní používají výkresy, já tvořil z hlavy, podle úvah o budoucím chodu domácnosti. Podle svého srdce. Pravda, drobné nevýhody tenhle nekonvenční stavební postup přinášel. Ve chvilkách slabosti ukazuji návštěvám zeď, kterou jsem trefil až na potřetí. Předtím jsem ji dvakrát vyzdil a zbořil, než jsem uznal, že stojí na tom správném místě. No a, žádný učený z nebe nespadl, že?!
Přímo ve štítě se skví další produkt mé spontánní tvůrčí metody, výklenek velikosti bedny od televize. Nikdo včetně mě neví, k čemu vlastně slouží. Když jsem zvedal komín, zjistil jsem, že mířím přesně doprostřed pozednice, nosného trámu střechy. Abych mohl sopouchem uhnout o potřebný metr, musel jsem svařit a podezdít nosnou konstrukci, která přitom jaksi mimoděk vytvořila tuhle niku. Mohl bych z ní udělat holubník nebo udírnu. Holubi už v ní několik sezón hnízdili, než jsem ji zakryl dvířky. Pro udírnu zase hovoří fakt, že stačí jen jednoduše prorazit vložky průduchu a zavěsit maso. Nechávám tuhle otázku otevřenu, uvidíme, zda ve mně časem zvítězí materialista nebo milovník zvířat.
Podobných otevřených záležitostí se v našem domě vyskytuje více. Čtyři stojaté fošny, které nesou stříšku nad vchodem, také trčí přes deset let k nebesům a čekají na nápad, jak je elegantně a vtipně zakončím. Uříznout je s okrajem střechy mi přijde trochu líto. To mohu udělat kdykoliv, ale třeba tím promarním příležitost k něčemu pěknému, zvláštnímu. I jeden z trámů podkrovní konstrukce ční ze štítu do zahrady a vyčkává na pointu. Kdybych jednou zřizoval hambinec, mohla by něm klidně viset třeba červená lucernička.
Má to logiku, budoval jsem domov veden vlastní myslí. A lidský mozek také mnohdy, pokud si neví s něčím rady, raději volí vyčkávací taktiku. Však ono to časem nějak vykrystalizuje. Chaloupka tak vlastně jenom kopíruje předlohu. Stejně jako v mozkových závitech v ní různé komnaty navštěvuji často, jiná zákoutí na své využití teprve čekají. Nemám rád příčky, které rodinu rozeženou do jednotlivých cel, takže se její členové potkají v nejlepším případě jen u stolu. Proto jsem velmi obezřetně zacházel s prostorem. Podkroví vyplňuje kromě koupelny a malé ložničky veliký ateliér, který se v případě potřeby okamžitě, aniž bychom hnuli kusem nábytku, změní z obývacího pokoje na společenský sálek, pracovnu nebo sváteční jídelnu. Já mohu psát, manželka sázet kytičky a děti třeba čumět na video, vzájemně se nerušíme a přitom jsme spolu.
Snažil jsem se rovněž úporně využít každý decimetr plochy a nelitoval jsem i trochy práce navíc. Kde měla na schodišti stát čtyřicítka zeď, poskládal jsem cihly na stojato, položil překlad a získal tím vestavěnou knihovnu pro své verneovky. Hlavně aby se nám výsledek líbil, zněla hlavní zásada při každé činnosti, což ne vždy lícovalo se zednickými tradicemi. Když jsem omítl komín břízolitem místo abych klasicky vyspároval šamotové cihly, jak je v kraji zvykem, rozdivočil jsem stavebníky z okolí k nepříčetnosti. "Kdes to viděl?!," křičel na mě jeden z nich v po práci nedalekém výčepu.
Stejně tak jsem usoudil, že pokud náš domov má opravdu vypadat k obrazu mému, nemůže mít kýčovité zábradlí z jeklu, drátu nebo palubek. Proto zdobí balkony, terasy i všechna schodiště stejně jako branky od zahrady moderní ručně kované zábradlí. Cirka sedmdesát metrů umělecké práce, pro normálně situovaného občana socialistického státu naprosto nezaplatitelná frajeřina. Možná, ale určitě vkusnější řešení stavebního detailu. "Když mlaskat, tak nahlas!" tvrdí ovšem naopak závistivci.
Ne že bychom byli tak bohatí, pravda je prostší. Přesedlal jsem tehdy z razicí party na dva roky za volant Tatry s velkoobjemovým kontejnerem. Odvážel jsem z kolektoru vytěženou horninu, což býval tak kvalitní základový kámen, že i nadřízeným bylo líto ho vyhazovat jen tak na skládku. Dali mi tedy volnou ruku, že ho mohu sypat, kam chci. No a kamarád umělecký kovář zrovna stavěl.
Tak se přece tenkrát stavělo, člověk si ulevil, jak mohl. Parkety, trámy a cihly jsem získal ze staré bouračky. Když jsem jednou odjel na jakési dvoudenní školení, poslali mou směnu zlikvidovat vysloužilou čtvrť. Hoši nelenili a všechny fůry přímo od bagru šikovali na naši parcelu. Po návratu jsem našel na zahradě obrovskou haldu materiálu, však ji celá rodina do úmoru přebírala a čistila několik týdnů. To byla úděsná makačka, doslova k zblbnutí, ale vyplatila se. Jednou jsem sice zkoušel ulevit si a pozvat na pomoc spoluhráče z hokejového mužstva, ale jen do té doby, než jsem si spočetl, že v přepočtu na vypité kořalky bych mohl mít pálené kvádry nové. I s dopravou.
Podobně rychle jsem vystřízlivěl z myšlenky zapojit do zdění svou četu razičů. Byla to sice veselá brigáda, ale po setmění leželo v základech víc opilých havířů, než cihel ve zdi. Po téhle zkušenosti jsem raději bral na větší a odborné práce známé od fochu, meloucháře. Jen topení a plyn jsem zadal firmě. Jinak jsem chodil den co den sám nebo se synem Davidem a jedním, dvěma kamarády. A bratrem. Což bývala také velmi záživná odpoledne. Nezapomenu, jak mi dvakrát po sobě spadl do jámy s vápnem.
Některým úkonům se dnes člověk pousměje, jiným neuvěří. Máčeli jsme například čtrnáct dní do hnědé barvy tisíce eternitových šablon, protože jsme se rozhodli, že na naší vilce nechceme nic rudého. Ani střechu. Věřili byste, že se tenkrát dal koupit eternit jen šedý nebo červený? Miluji v pokoji světlo. Proto jsem dům opatřil mnoha okny, střešními, sklepními i prosklenými štíty. Přivádějí nám do bytu východ i západ slunce. Trochu to vypadá, jako bych se chtěl maličko pomstít ženě za nějaká příkoří, neboť je jich celkem přesně dvaapadesát. Když vyčistí jedno týdně, nikdy neskončí, v prosinci domyje poslední a v lednu může začít znovu. Nakonec se ale stejně o sysifovský úkol dělíme a když už se pustíme do okenních tabulí, tak rukou společnou.
Promítl jsem do výstavby také své podnikatelské plány. Už na šachtě v Příbrami i později doma v jsem si přivydělával tím, že jsem chodil masírovat do veřejné sauny. Proto jsem trpěl utkvělou představou, že si malou provozovnu otevřu i ve svém. Obětoval jsem garáž i část technického patra a vybudoval sauničku pro čtyři osoby s dvou a půl kubíkovým bazénkem a společenskou místností. Poctivě jednou dvakrát v týdnu jsem v poledne roztápěl pícku pro rodiny a uzavřené společnosti z řad podnikatelů a známých. Večer je pak obsluhoval, rozpékal sýr, krájel tlačenku. Vydržel jsem to dva roky, než jsem zjistil, že tudy cesta asi nevede. Provoz s bídou zaplatil náklady a poměrně velkou starost o čistotu a pohodlí klientů jsem vlastně věnoval zdarma na úkor rodiny i osobního volna. Teď si spustíme kotel jen pro vlastní pohodu, bazén nám v létě nahrazuje koupaliště a v potírně většinou sušívám hokejovou výstroj.
Čas, obvykle nejcennější hodnota, pro nás vlastně vůbec nehrál roli. Nic mě netlačilo, měli jsem kde bydlet. Neviděl jsem smysl práce v tom, že vše strhnu za jeden dva roky a život na tu dobu odložím stranou. Několikrát se mi sice podařilo prošvihnout výročí svatby nebo narozeniny ženušky, protože jsme se zapomněli zedníkem Slávkem u štukování, ale stihl jsem odehrát všechny hokejové sezóny, zapojit se s plnou vervou do listopadové revoluce a nakonec ještě přestoupit od krtků-tunelářů na radnici. Správně to předpověděly děti. Šestiletá Marta si hrála na první kupě písku a plánovala si, jak si zařídí pokojíček. "Jsi blbá, ti než to postaví, to už budeme dávno dospělí," uzemnil ji o čtyři roky starší David. Moc neprohádal. Dost mě štvalo, když jsme na jaře 1985 museli čekat, až naší ulicí projede Závod Míru. Teprve potom nám soudruzi povolili hrábnout do země. Frnk, frnk, za dvacet vteřin byli závodníci v čudu a my kvůli tomu mezinárodnímu sportovně-politickému kabaretu ztratili několik týdnů pro stavebníky nejlepšího času. Rozčiloval jsem se však zbytečně, stěhovali jsem se stejně nakonec až na podzim v jednadevadesátém.
Bydleli jsme naštěstí nedaleko a i z ražby mi to trvalo pěšky jen pár minut. Chodil jsem z díry po šichtě přímo, ještě oblečen ve fáračkách. Chvilku jsem si zdříml na podlážkách nebo lešení, abych se otřepal, mezitím mi děti nebo Mirka donesly svačinu a teprve pak jsem pustil míchačku.
Když jsem položil stropnice suterénu a zakryl sklepy, přišla odkudsi malá bílá kočička. Kde se vzala tu se vzala, prošla se po zahradě, okoukla terén a zůstala, dokud ji po několika letech někdo neotrávil. Dodnes si myslím, že to byla nějaká převtělená víla nebo zakletý polír, který jako pokání za ošklivý skutek přijal úlohu dobrého ducha naší stavby. Pokaždé mi přiběhla naproti, pozdravila mně a pak z povzdálí sledovala, co kutím. Povídal jsem si s ní, abych se necítil tak sám a pak jsme se podělili o gáblík. Ona mi za to nosila myšky a pyšně ukazovala koťata. Občas jsem se s ní pomazlil, odreagoval se od práce a ještě si v duchu říkal, Šmudlo, když se tady už teď, mezi hrubými stěnami, zalíbilo tobě, bude se tu určitě dobře žít i nám.
Jiří Hort
Úplatek
Onkologická klinika ležela uprostřed rozlehlého parku. Krásná nemocnice. Bylo tu vše, nač by si pacient jen mohl pomyslet. Bufet, automaty na nápoje, moderní kaple, komorní koncerty a prosvětlený vestibul s pravidelnými výstavami regionálních výtvarníků.
"Všimla sis dole těch obrazů ?," zeptala se stará paní dcery, ktdyž přišla na návštěvu. "Jsou krásné," pokračovala, "zvláště ten Jakobův žebřík mne zaujal. Vedl z takové propasti přímo do nebe."
Má černé myšlenky, pomyslela si dcera, ale odpověděla, jak jen to nejveseleji šlo:. "Tak to je dobře, že máš možnost dívat se na obrázky."
"Aby ne. Co by tu taky člověk celý den dělal. Jo, raději hned, ať nezapomenu, doma mám Metaxu pro primáře."
"Ale mami, vždyť už jsi dala dost," odporovala dcera. "Doktorovi jsi dávala tisícovku nedávno. Další tisícovku jsi dala v ambulanci, ještě když jsi se léčila doma, a z důchodu nekupuješ nic jiného než kávy a čokolády pro sestřičky."
"Až ti bude těžko," nedala se stará paní, "taky dáš a ráda. Kdybych tomu doktorovi v ambulanci nedala obálku, tak bych nedostala ty vitamínové včeličky. Však sama víš, že ta doktorka, co jsem u ní byla předtím, mi nepředepsala nic. Jen mluvila o tom, že mne už nebudou operovat, ani trápit tím chemo. Že prý musí hledět na kvalitu života."
"Ale to je přece jejich povinnost, za to jsou placeni. Já bych se styděla brát peníze od důchodců," snažila se matce rozmluvit utrácení.
"To bys jim křivdila," odporovala stará paní. "Podívej, tady ten doktor, co ho tu máme. Je strašně hodný. On by si o peníze určitě neřekl. Vždy, když přijde, sedne si na lůžko, chytne mne za ruku a všechno mi tak pěkně vysvětlí, viďte paní," obrátila se k sousedce na vedlejší posteli.
"Vaše maminka má pravdu," podpořila starou paní sousedka. "Je to určitě slušný člověk. Já jsem mu třeba nedala nic, jen pěkně poděkuji a nedělá mezi námi žádné rozdíly."
"Vy jste nedala nic ?," překvapeně se zeptala stará paní spoluležící. "A já jsem se bála, že jsem dala málo." Zjevně se jí ulevilo. Možná si i trochu pozvedla sebevědomí. Snad může počítat s vlídnějším přístupem, namlouvala si. Tušila, že dny mají cenu týdnů. Vzpomněla si na svého muže. S rakovinou žil čtrnáct let. A tehdy také lékaři mluvili o půlroce.
"Přece nemůže dávat najevo," znovu se do hovoru vmísila dcera,. "že s jednou bude zacházet tak a s druhou jinak. Ale jestli tě to uklidní, tak ten koňak přivezu," dodala smířlivě. Sama nevěděla, co vlastně platí, když jde o všechno.
"Víš, už mám něco za sebou," vysvětlovala stará paní, "a ničeho se nebojím, jen aby mi pak dali nějaké pořádné injekce od bolesti, až bude zle. Když nedáš , řeknou si, stará babka, ta už nic nepotřebuje." "Ale mami, nepřeháněj to," pokárala ji dcera, aby potlačila nepříjemné pochybnosti. "Raději pojď jíst, přinesla jsem trochu bramborové kaše a podmáslí."
Stará paní poděkovala, dcera urovnala čerstvé kytky ve váze, probraly co sousedky, vnoučata a návštěva byla u konce. Zítra přijde sestra, pak kamarádka, každý den tu někdo byl.
Čas se však nedal zastavit. Stará paní se už na obrázky dívat nechodila. Nemohla ani sedět, jen hodně spala. Když se na chvíli probrala, byla klidná. Její oči se usmívaly na každého, kdo zrovna u ní byl. Drželi ji za ruku a občas stiskem zastírali mlčení. Stará paní stisk neopětovala. Nechtěla, aby si mysleli, že má strach. Pan doktor dál sedával na jejím lůžku a pan primář ji každý den přišel pozdravit.
Ve vestibulu instalovali novou výstavu obrazů. Když sundávali Jakobův žebřík, byl prázdný.