Po týdnu stráveném mezi prospekty jsem toho měla tak akorát dost. Nutně jsem potřebovala nějaké rozptýlení. Třeba někam vypadnout. Zavolala jsem mamince, jestli si nechce udělat výlet za město. Nadšeně souhlasila a hned začala vyjmenovávat spoustu zbytečností, které si musí připravit s sebou. Ujistila jsem ji, že kromě dokladů, kapesníku a peněženky nebude nic potřebovat a rozjela se hned za ní. Na tramvaj jsem čekala sotva dvě minuty, takže za půl hodiny jsem zvonila u jejích dveří. Otevřela mi rozzářená, mladistvě vypadající žena, ve které jsem sotva poznávala svoji povětšinou vážnou mamku. Nadšení z ní sršelo proudem i cestou k autobusovému nádraží. Pořád dokola mi opakovala, jak je šťastná a proč prý někam nevyrazíme častěji. Vždyť když jsem byla malá a tatínek ještě naživu, chodili jsme na výlety každou neděli. A jaké to byly krásné časy!
Autobus byl nacpaný k prasknutí. Zřejmě jsme nebyly jediné, koho napadlo si v pěkné sobotní odpoledne vyrazit ven. Březnové zubaté sluníčko s sebou přineslo vůni jara, jíž je těžko odolat. Cestou jsem naslouchala brebentění dětí. S rodiči, ve sportovním oblečení a s batůžky na zádech ve mně vzbudily jakousi neznámou touhu. Tahle rodinná idyla uhodila na bolestnou strunu v mém srdci.
Vystoupily jsme za první vesnicí u lesa. Měla jsem s sebou mapu s označenými turistickými stezkami a podle té jsme se vydaly na cestu. Mamčina dobrá nálada ovládla i mne. Zhluboka jsem vdechovala svěží vzduch a cítila, jak s každým douškem mi zároveň proudí do těla nová naděje. Nedokázala bych vysvětlit čeho se ta naděje měla týkat, ale byla jsem jí plná. Vyčítala jsem si, že mě takový výlet nenapadl už dřív. Ten kus lesa nedaleko za městem mi najednou připadal jako nějaký zcela vzdálený svět. Jako by se zároveň s hlukem velkoměsta vytratily i všechny rušivé myšlenky a starosti z mé hlavy.
Domů jsme dorazily až za soumraku. Byly jsme unaveně šťastné. Ten den jsme si byly tolik blízké. Maminka udělala skvělou večeři. Potom vytáhla láhev červeného vína, které dostala k loňským narozeninám a já se cítila tak nezvykle dobře, že jsem tam nakonec zůstala přes noc a dokonce ani druhý den se mi nechtělo do opuštěného domu na předměstí. Zdržela jsem se nakonec až do pondělka. Ráno jsem opustila dům společně s mamkou, která šla do práce. Chvíli jsem se rozhodovala, jestli nemám jít s ní a zrovna si půjčit u nich v knihovně něco na čtení. Jako dítě jsem chodívala pravidelně o prázdninách do zaměstnání s ní. Bavilo mne chodit mezi regály s knihami a vybrat si ke čtení nebo k prohlížení ty, které mne zaujaly. Občas jsem s něčím pomohla a cítila se přitom hrozně důležitá. Líbilo se mi, jak stálí návštěvníci mamince vykali a oslovovali ji „paní Kratochvílová“. A kdykoli ji žádali o radu či doporučení, byla jsem na ni opravdu hrdá. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych mohla být něčím jiným, než knihovnicí. To předsevzetí mi vydrželo až do šestnácti let. V tom věku mi začala připadat knihovna jako nejnudnější místo na světě. Mamka to kupodivu chápala. Několik let jsem ji v zaměstnání nenavštívila.
Představila jsem si práci, jež na mě doma trpělivě čeká a zaplašila chuť na nějakou pěknou knížku. Cestou domů jsem si nakoupila nějaké potraviny. Beztak už mi zbylo v ledničce akorát zkysané mléko.
Doma jsem vyložila nákup a pustila se do probírání došlé pošty. Reklamy jsem automaticky odložila stranou. Jinak mi přišly nějaké složenky, výpis z banky a jeden dopis s adresou psanou ručně propisovací tužkou.
Písmo se mi nezdálo povědomé. Obálka nebyla opatřena zpáteční adresou. Nedočkavě jsem ji roztrhla, vyňala z ní složený dopisní papír a dala se do čtení. Psala mi sestřenice. Obsah dopisu mne přinejmenším překvapil.
Milá Hanko,
asi se divíš, že Ti píši, ale mám na Tebe trochu zvláštní prosbu a nezdálo se mi vhodné domlouvat takovou věc po telefonu. Možná bych se nedokázala hned přesně vyjádřit a ty bys mohla odmítnout dříve než se dozvíš vše potřebné. Ani teď nevím, jak nejlépe začít. Útěchou je mi jen to, že dopis pravděpodobně dočteš až do konce a tak tolik nezáleží na pořadí, v jakém se Ti pokusím všechno vysvětlit. Dlouho jsme se sice neviděly, ale jako malé holky jsme si byly velmi blízké. Určitě víš o mém synkovi. Celá rodina mi vyčítá úděl svobodné matky. Mají zastaralé názory a nechápou vztahy v dnešním svobodném světě. Děti přece nejsou důvodem k uzavírání manželství, zvláště, když otec za moc nestojí. To je ale zcela jiná historie. Já stojím před úplně jiným problémem. Mám sice vysokoškolské vzdělání, avšak pracovní uplatnění je v této zemi pro mne minimální. Musela bych změnit svoji specializaci a věnovat se něčemu jinému. Skončila mi mateřská dovolená a je načase, abych začala perspektivně uvažovat do budoucna. Mám naštěstí kontakty, díky kterým se mi naskytla možnost splnit si své sny a získat dostatečné finanční zázemí pro sebe i pro Michálka. Bohužel, právě Michálek je momentálně jediným problémem. Jsou mu tři roky a je moc poslušný. Je to hotové zlatíčko. Mám ho moc ráda, ale za zaměstnáním, které mi bylo nabídnuto, musím odjet nebo lépe řečeno odletět do Kanady. S dítětem to však nepřichází vůbec v úvahu. Můj budoucí zaměstnavatel si klade jako podmínku, abych byla bez závazků. Smlouvu bych podepsala na dva roky. Potom by se vidělo. Určitě bych si však vzala Michálka k sobě natrvalo. S dvouletou praxí bych už neměla se zaměstnáním žádné potíže. Spousta lidí to teď tak dělá. Jeden, dva roky pracují v USA nebo v Kanadě do úmoru. Získají potřebné zkušenosti a po návratu si mohou vybírat, případně založit nějakou vlastní firmu. Myslím, že mám vlastně štěstí. Jen nevím, co zatím na ty dva roky s Michálkem. Jak víš, matka je v invalidním důchodě a starat se o malé dítě prostě nemůže. Tak jsi mi přišla na mysl ty. Vždycky jsi byla taková zodpovědná. Navíc musíš být po té tragédii hrozně osamělá. Tolik jste přece chtěli mít děti. S místem by určitě taky nebyl problém. Ve tvém domě je ho ažaž. Od matky jsem se dozvěděla, že pracuješ už nějakou dobu doma. To je taky báječné. Samozřejmě záleží jen na Tvém vlastním rozhodnutí. Bát se toho však nemusíš. Michálek je klidné dítě a nejsou s ním žádné problémy. Bylo by to jen na ty dva roky. Samozřejmě bych tě po návratu odškodnila nějakou tou finanční částkou. Lakomá jsem nikdy nebyla, to přece víš. Víc už tě přemlouvat nebudu. Nechej si to v klidu projít hlavou a potom mi prosím zavolej.
Dominika
Pro jistotu jsem si dopis přečetla ještě jednou. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nika by mi klidně svěřila své dítě a na dva roky zmizela? Vážně to chce udělat? Asi ano. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Přestože jsme se jako děti vídaly dost často, už několik let o ní vlastně nic nevím. Jenom pár drbů, co se povídají po rodině. V tomto směru je slavná. Nika – to děvče roste do krásy. Nika – je z ní paní inženýrka. Nika – ty rezavé vlasy jí nesluší. Nika – je těhotná. Nika – je z ní svobodná matka. Nika – vždyť ta ani neví s kým to má.
Nejsem natolik pošetilá, abych dělala závěry z jednoho dopisu. Nejlepší bude jí zavolat. K dopisu byl přiložen útržek papíru s telefonním číslem. Ani adresu nenapsala. Jen telefon. Snažila jsem se uhodnout podle čísla, kam vlastně volám. Zaslechla jsem, že se Malíkovi přestěhovali do jiného města. Ale jestli s nimi bydlí Nika, to nevím.
V duchu jsem si připravovala otázky, jimiž chci Niku zahrnout. Ona nikdy nebyla až tak lehkomyslná, jak by se mohlo dle jejího vystupování snad zdát. Rozhodně nebývala sobecká ani ziskuchtivá. Tenhle kariérismus mi k ní nepasuje. To přece není možné, aby se tak změnila. I když na druhou stranu, kolik v každém z nás toho zůstalo z dětských let? S příchodem dospělosti si většina z nás obleče šat nového člověka. Dětskou naivitu postupně odsouváme do nejzazších koutů mysli, protože její přítomnost v našem životě způsobuje jen samé komplikace. Naivní lidé jsou dobře viditelným terčem pro všechny bezcitné střelce. A těch je kolem nás víc než dost. Takže Nika dítě už nemusí být shodnou osobou s Nikou ženou a matkou.
S povzdechem jsem přistoupila k telefonu a vyťukala číslo uvedené na papírku. Po druhém zazvonění telefon někdo na druhém konci zvedl.
„Prosím?“ ozval se ze sluchátka ženský hlas.
„Niko? Tady Hana.“
„Hanko, Haničko, dostala jsi můj dopis. Tak jak…?“
Tak jak. Já jsem si vlastně odpověď vůbec nepřipravila. Mozek zabral na plné obrátky, ale v tu chvíli, jako by jej někdo vypnul a podstrčil mi jedinou možnou odpověď. Naplnil mě pocit, který si vynucoval pozornost a určil, že není vhodná doba na otázky. Odpověď musí být jen ta jediná.
„Ano.“ Odpověděla jsem naprosto samozřejmě.
„Ty souhlasíš? To mi spadl kámen ze srdce. Takže já přijedu příští týden v úterý. Je potřeba vyřídit všechny formality…“ Nika se do telefonu rozplývala. Všechno už měla předem promyšlené. Zbývalo to jen uskutečnit.
„Takže v úterý dopoledne. Měj se zatím hezky. Už se na tebe těšíme.“
„Já se na vás taky moc těším. Ahoj!“ zakončila jsem hovor, při kterém z mé strany nepadla jediná otázka.

8. Jeanne Hornová

Vykoupení ze samoty

Varovný a nenostalgiský pohled na vánoce
Stará paní seděla u okna a zamyšleně koukala na poletující sněhové pápěří. Pokolikáté již před vánocemi napekla mísu vanilkových rohlíčků, i když věděla, že sní nanejvýš jeden, dva kousky a zbytek skončí jako potrava pro nenasytné holuby! Slyšela, že ve městě je přísný zákaz krmení těchto všudypřítomných tvorů, ale probouzelo to v ní zvláštní pocit. Adrenalin stoupal. Zakázané ovoce chutnalo a alespoň někdo ocenil dozlatova upečené pečivo. Strávníkům bylo srdečně jedno, uvízla-li v nějakém kousku skořápka.
Kolikrát, snad už začátkem února, se zapřísáhla, že letos už určitě péct nebude, vždyť nemá pro koho. Syn žil v Americe a jediné pohlazení, které od něj dostala, byl vánoční pohled. Manžel ji rovněž opustil, ale jinak. Jediné vánoční ozdoby snad použila na věnec, který dávala každého 24. prosince na hrob s jeho jménem.
Letos, jako ostatně každým rokem čekaly voňavé rohlíčky v dóze. V té plechové, ještě po její matce s nápisem "Šťastný domov". Proboha, jaký kýč, jaký šťastný domov? Vždyť to místo, kde žila, již byl svět, bez živé duše, který jednou v roce provonělo vánoční cukroví.
Štědrý den proběhl jako obvykle, od rána sledovala televizi a večer automaticky prostřela pro tři, jako v dobách, kdy tu bydlel syn s manželem. Nostalgická vzpomínka, nic víc, další rána bolesti sama sobě. Zapálila svíčku a plamen sledovala skrz slzy. V tom někdo zazvonil. Váhavě přistoupil ke dveřím a pootevřela. Dveře měla zajištěné řetízkem, vždyť po městě chodí různí lidé. Za dveřmi uviděla mladíka, který často přespával v nebytových prostorách otcovy dílny. Říkali o něm, že je flákač a feťák, ba dokonce zloděj. Ale co tu chce, zrovna dnes?
Škvírkou mezi dveřmi prostrčil ruku a měl v ní dětskou hračku - jojo. Nahoru dolů, nahoru dolů, štěstí smutek, štěstí smutek, tak fungoval její dosavadní život. Jenže teď bylo její štěstí stočené do klubíčka a ne a ne se rozvinout. Váhala. Pak otevřela dveře a pozvala zarostlého mladíka na večeři.Byla to zvláštní večeře, celou dobu mlčeli a stará paní s úsměvem pozorovala, jak v chlapci mizí vanilkové rohlíčky. Letos mají holubi smůlu.S jojem se přímo mazlila, vždyť už tak dlouho nedostala žádný dárek. Mladík poděkoval za večeři. Vše probíhalo beze slov. Lidé prostě někdy slova nepotřebují, jsou zbytečná. Blížila se půlnoc. Mladík se zvedal k odchodu. Není takový jaký říkají, násilník a budižkničemu, přehodnocovala informace stará paní. V tom však pocítila tlak kolem krku. Jak mohl, tak bezcitně a nelítostně?!
"Proč?" nestačila ani vykřiknout. Poslední, co viděla, byla šňůrka od joja.
Tento rok ptáci marně čekali na své vánoční pečivo a dívali se, jak z domu vynášejí černou skříňku. V jejich holubí mysli jim nedošlo, že je to rakev a že už nikdy nepoletí na zakázanou hostinu k stařence, které kdysi sedali na ramena.


9. Petr Kubíček


Papoušek na tři

Vysloužil jsem si mezi bližními přívlastek křížovkářský maniak. Nevyluštěná tajenka mě přitahuje jak lucerna můru, jakmile uvidím prázdný čtvereček, prostě do něj to písmenko dopsat musím. Vypiloval jsem luštění téměř k dokonalosti, celostránkovou křížovku v sobotní příloze Mladé Fronty vystřelím při televizních zprávách, svedu při tom ještě plynule konverzovat s rodinou. Když někde v čekárně není po ruce tužka, vyřeším si tajenku alespoň v duchu, po paměti. Na jiné hádanky jsem o poznání tupější, ale kombinování svislých a vodorovných řádků mi zkrátka jde.
Není proto divu, že když mě jeden z četných hokejových úrazů upoutal na lůžko, záhy jsem popsal vše kostičkované v dosahu. Ze zoufalství jsem otevřel manželčiny pod rukou sehnané Burdy, módní časopisy, o něž jinak ani okem nezavadím. A ejhle, ona tam a celostránková. A švédská. Jen s jednou drobnou vadou: v němčině.
"Nevadí, zúročíš léta biflování slovíček a sledování rakouské televize," rozhodl jsem se a se slovníkem v ruce se vrhl do hádání. Bylo odkud brát, rakušácké vysílání jsme u nás v bývalých Sudetech chytali skoro na vidle, socialistické programy jsme proto téměř nevnímali. Rovněž pravidelná komunikace se švýcarskou rodinou bratra emigranta značně posílila mé sebevědomí, takže jsem po několika dnech hrdě posílal odhalenou tajenku na adresu německého vydavatele.
Vysloužil jsem si tím uznání redakce a další zbrusu nové vydání dámského magazínu. Docela fajn, když uvážíme, že se časopis prodával jen v Tuzexu, bon za pět pade. Což mě inspirovalo natolik, že jsem při následujícím zranění, uvězněn několik týdnů v sádrovém krunýři, s pomocí slovníků pracně sesmolil v germánštině i křížovku vlastní. Kostru tvořilo staré německé přísloví a rozměry 35 krát 25 políček se vyrovnala křížovkám burďáckým. Ježíši, to byla piplačka. "Bohužel ji nemůžeme otisknout, máme to nasmlouváno, ale neskonale Vás obdivujeme. Přijeďte se někdy podívat," odepsala mi šéfredaktorka v balíku dalších čerstvých Burd, velkoryse přehlížejíc existenci železné opony.
Nepřehlédl ji však důstojník STB, který nás o několik let později kontroloval na hranicích, když jsme s prostředním bratrem, manželkami a starou matkou zdrceně cestovali do Švýcarska na smutnou událost, pohřeb bratra nejstaršího. Pilný policajt objevil zapomenutou křížovku s německým dopisem ve slovníku, který jsme vezli sebou, abychom vůbec mohli komunikovat s pozůstalými. Protože nalezl i další podezřelé doklady, například šekovou knížku Sporožira a průkaz zdravotníka, bystře usoudil, že prcháme. Moje hádankářské dílo mě pak v jeho očích usvědčovalo, že neznalost němčiny jen předstírám. Děti, domy a všechna vysvědčení, zanechaná doma, ho nikterak nezviklaly.
Co následovalo, si umí představit každý disident a málokterý člověk. Osmihodinový výslech, nucený návrat z hranic, výslechy v bydlišti, pokuty a v osobní kartě u zaměstnavatele flastr: pokus o opuštění republiky. Nebýt už tehdy kopáčem, asi bych to šeredně odskákal.
Předtím mi ale moje luštitelská vášeň přinesla v rodině jinou přezdívku: mediální hvězda. Vystoupil jsem totiž před miliony diváků v televizi.
Začalo to zcela nevinně. V populárním křížovkářském seriálu Papoušek na tři položili divákům otázku, jakou knihu napsal jako první spisovatel Jules Verne. V dalším díle uvedli řešení špatně. Verneovky taky můžu, sbírám je odmala a mám jich v knihovně asi pět metrů, takže jsem snadno televizní omyl odhalil. "Nechce si to taky zkusit?" odpověděli mi na mé upozornění z režie a já souhlasil. Proč ne? Pak se tři čtvrtě roku nic nedělo, až později jsem se doslechl, že potají sondovali na podniku, co jsem zač a jestli nejsem nebezpečný. Kádrovák, dílem kámoš a dílem po pravdě, je ujistil, že ne. Opravdu, tragický výlet do Švýcar byl ještě za obzorem a já jinak nevylezl z podzemí, jak bych mohl režimu škodit?
Pak mi z ničeho nic přišla pozvánka: "dostavte se dne… k natáčení pořadu. Budete náhradník." Joj, to byl krásný výlet, hotel mě i manželce zaplatili, na benzín dali a ještě dvě stovečky vysolili. Provedli nás studiem, ukázali techniku a pak posadili vedle kamery, odkud jsme sledovali natáčení a čekali, zda náhodou některý ze soutěžících nezkolabuje. Nic se nepřihodilo, takže jsem vůbec nepocítil něco jako varovný signál, že naostro to taková idylka být nemusí. Což mělo nastat už příště.
V určený den a čas jsem celý nervózní poposedával v předsálí natáčecího studia, v takzvaném respiriu. Po hodině čekání, pořád se nic nedělo, jsem se zvedl a zeptal se party chlapů, kteří také na něco vyčkávali v sousední sedačce, zda přichází na stejnou akci. "Ne, my tu budeme stěhovat klavír," zněla odpověď a já se cítil najednou menší a menší.
Nicméně za chvilku se přece jen dostavili štáb i ostatní soutěžící, v klidu, už ostříleně věděli, jak to v televizi chodí. Pak se nás ujala paní produkční, vysvětlila co a jak, a přitom mi šetrně sdělila, že jelikož ti druzí dva jsou vysokoškoláci, já jsem tady za dělnickou třídu. Inu razič-tunelář v životopise mělo svou váhu a na žádnou z mých maturit se neptali.
Nezbytná úprava tváře v maskérně, zbytečná, okamžitě jsem pudr propotil, a už pan Neděla do objektivu vyslovuje uvítací formuli: "Milí diváci, dobrý večer…" Čekáním a trémou zcela zpitomělý jsem sotva vyblekotal, kdože a odkud jsem, což byl ostatně toho večera současně i můj vrcholný výkon. Sotva jsem pod palbou reflektorů vnímal, na co se mně ptají, a při rychlostních testech jsem si připadal, že reaguji akorát tak na světlo a na hlad. Ara ve vlastní šťávě.
Když se na to podívám z té lepší stránky, skončil jsem na čestném třetím místě. I bronz dobrý, ne? Škarohlíd by ovšem poznamenal, že jsem byl poslední. Mim Upír Krejčí s paní Nálepkovou mě sice utěšovali, že mi prý moc fandili a že bylo vidět, že umím, jen jsem trochu pomalý.
Chvilku závěrečných zmatků ukončil režisér tím, že si narychlo vypůjčil medaile od některého z předchozích vítězů, proběhl ceremoniál, první obdržel vkladní knížku a šmytec. Očekával jsem alespoň stejné hmotné požitky jako když jsem dělal náhradníka, cestovné a tak, ale produkční Oldřiška mi se slovy: "Mohl jste si vyhrát!" vrazila do ruky originál perokresby socialisticky-realistického krajináře. Blaží mě alespoň, že to byl večer jubilejní. Totiž poslední.
Rub popularity na sebe nenechal dlouho čekat. Prakticky jsem v našem městě nemohl vyjít na ulici, abych o té taškařici neslyšel, od známých i neznámých. Halekali na mě přes náměstí, zastavovali mě na potkání. Naštěstí mrzlo a do očí stažená kapuce nebila příliš do očí, takže jsem aspoň vrškem bundy zachraňoval kousky soukromí. Umožnil mi navíc i náhodně odposlechnout na zastávce trolejbusu rozhovor cizích lidí: "Jó, ten co učinkoval v Papouškovi na tři, toho znám, von je sice trochu blbej, ale zase na druhou stranu docela odvážnej!"

10. Dáša Čížová

Maryškova expanze

Na to, že je Maryšce teprve 5, si vede docela dobře. První nesmělé kroky do světa udělala v létě na Literární Vysočině a hned nato se vydala dobývat dlažbu pražské lucerny. Prkna tam nebyla.
Bylo nás 7. Tři poetické víly, co jedna to originál, jeden jinoch se srdcem rytíře, jedna trochu příliš skromná zpívající víla, jedna žena, která má absolutně jasno a její přítel - společný maskot, ti však přijeli samostatně. Začalo to úplně všedně a normálně. V 5.20 hod odjížděl vláček, ale v 5.05 ještě Helenka nebyla ani na příjmu, natož na dohodnutém místě. Zaspala a ani se nedivím proč. Ukolébavku jí zpíval její nejmilejší. Ale stihla to. Zatím nám reprezentantka ČS vydala jízdenky a místenky, ale až ve vlaku jsme zjistily, že selhala. Usadily jsme se (muž přistoupil až v Ostravě) v leteckém vagóně, ale v zápětí nato jsme z něj byly vykázány, protože místenky sice byly pro 1. tř, ale jízdenky pouze pro 2. Našly jsme si kupátko pro šest osob, ale záhy nám bylo malé, protože tolik osob, kterých přibylo s našim vyprávěním, by zaplnilo celý zvláštní vlak patriotů jedoucích do matky Prahy na Baníček. Stejně tak smíchu a veselí bylo nad míru. A co jsme nestihli cestou tam, to jsme dohnali cestou zpět. A zašli jsme si pokecat i do jídelňáku. Probrali jsme všechno: od milostné poezie, zamilovanosti již ne panny Helenky, přes homosexualitu, sociální otázky, extremicitu některých básníků, až po vzpomínky na budování socializmu. Nebojte se, nenaskákaly nám mozoly, protože jsem vzpomínali na ty jeho krásné stránky, které nám umožňovaly v pracovní době zcela jiné prožitky. V Praze jsme se cítili jako doma, v restauraci jsme taky neudělali ostudu, i když náš dotaz jaké mají meníčko? vyvedl servírku z míry. "Meníčka podáváme přece jen v pracovní dny!"
Vlastní vystoupení bylo veselé, o což se postarala nejdříve zamilovaná Helenka a hned po té náš benjamínek Honza. Byl tak nervózní, že jsem chtěla po joho volání Dr, použít své znalosti čínské medicíny a poskytnout mu 1. pomoc. Předešel mě, ale stálo ho to 150,- Kč - za dva velké panáky, kterými se uklidnil.
Navázali jsme nové kontakty, dostali knihy a mohli jsme si vybrat nafukovací balónek nebo kruwku za naše vystoupení. Ale také nám byla nebídnuta prezentace na webu a vydání knihy.
Takže expanze se vydařila, ale všechno to chtění, které jsme vezli do Prahy se s námi vrátilo a to ještě umocněno společnými prožitky. Takže kam jedeme příště? Tři z nás opět do Prahy, do literární kavárny Obratník, 25.11. A příště? Těch setkání spřízněných duší je, jen si vybrat.
P. S.
Doufám, že i naše zpívající víla si zvedla sebevědomí. Šlo jí to dobře, i když se na nádraží oháněla 13., posledním vagónem a já nevím čím ještě, prostě, že se našim přičiněním vrátila, ač z Prahy zocelena, jak se na náš región sluší - jsme přece ocelové srdce republiky, i přesto, že v nitru jí stále pulzuje teplounké, milující srdce, stejně jako nám ostatním.