1. Dáša ČížováZamyšlení
Nesčetněkrát jezdím cestou mezi Šunychlem a Bohumínem. Každá jízda po ránu je pro mě tzv. záchranná mise.
Zachraňuji z cesty, co se dá: šneky, motýly, někdy zraněné či omámené ptáčky – zastavím dokonce i provoz, když je to nutné.
Dnešní ráno jsem zamyšlena míjela s poklidem četné slimáky, kteří si hodovali na svých méně šťastných soukmenovcích. Najednou jsme prudce zabrzdila před šnekem s ulitou. Po chvilce váhání jsem pokračovala v jízdě.
Selekce!
Má člověk právo na selekci? Zejména mezi lidmi?
Život je dar Univerza!
Život je nejcennější hodnota, určitě v celém Vesmíru, nejen na Zemi.
Nedopouštějme se omylů selekcí. Ať již dle barvy pleti či dokonce IQ, nejsme k tomu skutečně určeni.
Važme si života svého a respektujme životy všeho živého, ale také zdánlivě neživého. Všechno je o vibracích a ve Vesmíru vše vibruje.
Buďme pokornější, ohleduplnější a budeme mnohem šťastnější. P.S.
Stejně tak, nikoho z jeho cesty násilím nezachraňujme, dopřávejme každému svobodné volby. Násilí totiž budí násilí, a to bychom si sotva spokojenosti užili. Všichni.
2. Jeanne Hornová
Léčebné rande
Po rozchodu se svým bývalým jsem měla v první fázi chuť se zahrabat deset metrů pod zem, eventuelně spáchat sebevraždu a v druhé připadalo v úvahu hnutí Hare krišna či dobrovolný pobyt mezi bezdomovci.
Ani jedno se chválabohu nekonalo. Moje obětavá kolegyňka Evička nepromarnila ani okamžik, aniž by do mě hučela, že můj bývalý byl dle názoru kolektivu absolutní pitomec, jehož fotku snášela na mém pracovním stole jen z lásky k bližnímu svému. Rozchodem jsem prý o nic nepřišla.
Jo, tenkrát, kdy jsem byla totálně zaláskovaná mi říkávala „To ti přeji, Vlastičko, on je super.“ Do háje s její upřímností! Ty její utěšovací kecy se fakt nedaly snášet. Jednou jsem ke konci pracovní doby za její asistence rezignovaně sedla k chatu a započal lov na „náplast na duši“, jak pojmenovala blíže neurčený objekt Eva. Moc se mi do toho nechtělo, ale aby byl klídek, začala jsem pod trapnou přezdívkou Arabela trávit pracovní dobu netvůrčím způsobem. První co se na mě nalepil, byl kluk o pět let mladší, pak následoval nějakej „Průša“ neboť proti jeho „šeptání“ je Kámasútra čtení pro malý děti. “No teda, fuj, tohle nemám zapotřebí“ oznamovala jsem své starostlivé pečovatelce, ale ta se odradit nedala. Jelikož do konce směny zbývalo dvacet minut, tak jsem si řekla, že to tedy vydržím. Najednou mi začal „šeptal“ nějaký „Lotrando“. Když už jsem měla tak ujetou přezdívku, tak jsem odpovídala obyvateli říše pohádek a měla z toho srandu. Po té, co jmenovaný zbojník zveřejnil svou internetovou adresu, zařvala Evička“Jupíí“ a začala ji opisovat. Pak „padla“ a moje utrpení bylo u konce.
Druhého dne jsem obdržela mail od Lotranda, neboť dobrá duše Eva neměla nic lepšího na práci než mu poslat mou mailovku. „To mě teda podrž,“ sdělila jsem jí, když se z loupežníka vyklubal majitel třech autobazarů, což by tak nevadilo, jenže dvacetiletý věkový rozdíl mi zrovna neseděl. Po měsíci chtěl za mnou přijet… Dvě stě kilometrů, on se asi zbláznil. Evička se na to rande těšila za mě, takže jsem tedy milostivě kývla. S blížícím se termínem setkání se stupňovala má nervozita. Na rande mě má utěšovatelka vyfikla a namalovala, přísahám, že na ní bylo vidět, že by šla raděj se mnou, aby ji nic neuniklo.
Seděla jsem v místní kavárně a upíjela kávu. Fakt přišel, s kytkou lilií, na které jsem alergická a z jeho kolínské jsem málem chytla astmatický záchvat. Po obligátním představení mě požádal, abych se postavila. Začal mě prohlížet jak na trhu někde v Arabských emirátech, sáhnul mi na vlasy a pak už jen chybělo aby mi zkontroloval zuby jak kobyle na trhu. Začalo to ve mně vřít, pomalu ale jistě.“ Co si ten blb myslí?“, uvažovala jsem a lapala po dechu. Kolínská čpěla po celém lokále. Pak přešel k věci a já si nestačila údivem protírat oči. Měl to vymyšlené pěkně, setkání jednou za dva týdny, jednou měsíčně do divadla, a jiný věci s dovětkem diskrétnosti, neboť byl ženatý a hledal jen ženu na rozptýlení. Už jsem jen čekala, kdy vytáhne smlouvu a přivolá notáře. Měla jsem děsnou chuť ho nakopnout, takovou chuť, že jsem se začala intenzívně škrábat na lýtku, abych ji potlačila.
Po dotěrné otázce, jaké upřednostňuji sexuální polohy mě povolily nervy a místní kavárničku jsem opustila zcela nekonvenčním způsobem. Zařvala jsem jen „Trhni si nohou pitomče“ a na parkovišti jsem nakopla pouze jeho zahraniční auto.
Ne, k očekávanému zvýšení sebevědomí nedošlo. Léčebná terapie tohoto druhu na mě asi nezabírá, je mi podstatně hůř. Večer mě prozvonila mobil nedočkavá Eva. “No, nic moc,“ sdělila jsem otráveně,“ Je to ještě větší kus hovězího, než jsem si myslela.“ Už jsem neměla sílu vnímat její kritiky vztahující se k mému nevděku, vybíravosti, rozmazlenosti a Bůh ví k čemu ještě… “Jen počkej zajíci,“ mumlala si pod nos. „Taky ti dopřeji povyražení, dočkáš se.“ Na druhý den ráno jsem pak napsala sáhodlouhý mail milému loupežníkovi s vysvětlením, že došlo k omylu, že ona bytost, se kterou si celou dobu psal je Evička, která se jen styděla přijít na rande. A pytel omluv, jejím jménem. Ono se nabourat někomu do mailu zase není taková věda… “To si teda užiješ, holka,“ řekla jsem si. Sedla jsem si ke svému počítači, ze šuplíku na chvíli vytáhla fotku svého bývalého, pohladila ji a abych nebudila „veřejné pohoršení“, tak jsem ji raději šoupla zpět. Pak jsem jen čekala, až se na Evině počítači na 99% objeví hláška „Právě jste obdrželi zásilku od Lotrando@seznam.cz …“ Škodolibě jsem se uchechtla…
3. Jiří Hort
Bažant
Zbytek noci už nespal. Nechtěl a ani nemohl. Doprovázela ho až k přízemnímu oknu, kudy se neslyšně vraceli do internátu zpozdilci. Mlčel. Byl jí vděčný, že si nevšímá jeho špatně skrývaného spěchu. Chtěl být sám.
Poté, co po dvou létech kvůli matematice přestoupila z gymnázia na průmyslovku, potřebovala někoho, kdo by jí pomohl. Ve třídě ji přijali chladně. Ty roky navíc byly znát a možná také ostatním vadil její tázavý pohled, kterým mlčky komentovala naivní představy kluků či hrané sebevědomí některých holek. Ty se zjevným uspokojením komentovaly její mírnou nadváhu, zatímco kluci se zasvěceně dohadovali o velikosti jejich ňader a nepochybovali o tom, že by si dala říct.
Byl jeden z mála, kdo se klukovských diskusí účastnil nanejvýš úsměvem. Když se jí nabídl, že jí s matematikou pomůže, nikoho to nepřekvapilo. Byl už takový a jeho slovo platilo. Přijala nabídku s výrazem, že nemíní být ani vděčná, ani dlužná.
I tentokráte doučování probíhalo jako obvykle. Když odložili učebnici, donesla čaj a kousek závinu. Posadila se proti němu a zkoumavě se mu zadívala do očí.
"Co je ?," usmál se. Tak se přece nikdy nedívala, napadlo ho.
"Ty si také myslíš, že jsem děvka ?," překvapila ho.
"Co to jsou za blbosti ? ... Proč se ptáš ?," trochu rozhořčeně odpověděl.
"A co když jsem ?," hledala záchytný bod. Bylo znát, že tomu sama nevěří, ale daleko více chtěla slyšet, že tomu nevěří on.
Zrozpačitěl. Nebyl na něco takového připraven. "Mně drby nezajímají. Chtěla jsi pomoct s matikou ... a taky mně štvaly ty kačeny ze třídy," snažil se vyklouznout z otázky. Nevěděl, co se děje. Myslel si, že si potřebuje popovídat, že má té nevraživosti ve třídě dost, že to prostě chce ze sebe dostat.
"Tak to si zasloužíš jednu maminkovskou," řekla s hranou veselostí a ještě dříve, než se vzpamatoval, políbila ho na tvář.
"Trapas, viď ?," usmála se a políbila ho znovu. Tentokrát na ústa.
Odpověděl směsicí chlapeckých rozpaků, kterou omlouval každou svou neohrabanost. Nikdy dříve by si nepomyslel, co všechno ve zlomku vteřiny vytane na mysl. Ve svých šestnácti samozřejmě viděl pár pornokazet, při kterých se nechal unášet fantazií. Ale s holkou to ještě nezkoušel.
"Až to přijde, tak to přijde," říkával si. Nepotřeboval si něco dokazovat. Ale nyní ?
"Nemusíš," četl v jejím pohledu, ale také v něm nebyl žádný posměch.
Kdysi si představoval, že svou první holku bude chtít mít především rád a že se s ní bude milovat, až si oba budou jisti, že to opravdu chtějí. Teď na to nemyslel. Její tichá výzva byla samozřejmější, než by si byl kdy schopen představit. Znovu ho políbila. Z jeho trochu nemotorné odpovědi nezněl nesouhlas. Udávala tón, ale pokaždé nechávala cestu k návratu. Jako by ho zkoušela, když říká, že není děvka. Měla dost těch kluků, co se přetvařovali, než dostali své. Nechtěla si hrát na schovávanou. Prostě se jí líbil. Svlékala se, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Fascinován její ženskostí, kterou až dosud jen podvědomě tušil, ji následoval. Všechno bylo pojednou tak normální. Vžíval se do nové role. Jestliže dříve si ve svých bujných představách vědomě navozoval vlastní reakce, nyní byly naprosto spontánní.
Teplý proud sprchy je ukryl před světem. Dodával vláčnost dotekům a nabízel dostatek skrýší pokaždé, když měli pocit, že vybičovaným čivům nedávají úplně všechno. Oba, každý jinak, se snažili proniknout až za sám okraj naprostého pohlcení. Vnímání ztrácelo dimenze. Všechna řečiště pulzovala vzhůru. Vyrážela znovu a znovu proti nekonečným šňůrám vody až do samého konce.
Když proklouzl oknem, zamával a zmizel..
4. Petr Kubíček
Domácí prales
Pěstujeme si doma džungli. Nefalšovanou všude se pnoucí a splývající změť přírodní zeleně. Místo háčkovaných deček nám slouží vykrajované listy obří monstery půvabné, závěs mezi kuchyňským koutem a pracovnou nahrazuje hustá čtyřmetrová diefenbachie amoena. Děti se mi smějí, že když chci kolem vzrostlého dračince projít do knihovny, musím si nabrousit mačetu.
Náš prales vznikl stejně jako kdysi před věky obrůstaly mladou planetu Zemi prehistorické lesy. Zcela spontánně. V pravý čas na pravém místě se setkaly správné podmínky. Seděl jsem v podkrovním obyváku na zbytcích trámů a dumal, co za vybavení sem mezi čerstvě dostavěné holé zdi asi tak pořídím. Stavební i jiná konta dávno vykrvácela, na nábytek těžko co zbude. Dodnes nevím čím, ale uvědomil jsem si náhle otesané kmeny pod sebou, jejich teplou energii, v duchu ucítil dávnou vůni opracovaného dřeva z tátovy dílny a nápad byl na světě. .
Sroubený tmavě hnědý interiér sice znatelně prozrazuje neumělé opracování širočinou, mistr truhlář by se chytil za hlavu. No a? Stupně schodů slouží při večírcích za tribunu a mohu na nich navíc i cvičit, vysoká trámová vazba unese pod šikmým bíle omítnutým stropem kromě přírodní klenby z vzrostlých mučenek, filodendronů a lotosů i hrazdu. Bar skrývají svěšené listy ananasovníků a řemenatek, žaluzie v prosklených štítech zastupují propletené šlahouny neustále červeně a žlutě kvetoucích ibišků. Střešními okny koukám z gauče na hvězdnou oblohu skrz trnovou korunu pryšců a voskovek. .
Libujeme si, zelená je zdravá pro oči, uklidňuje, roste sama od sebe. A ještě ušetříme na obrazech.
. Náš soukromý Boubín čítá hodně přes stovku rostlin. Ani je všecinky pořádně neznám jménem, stačí mi jen, že se mají k světu a že se nám líbí. Všechny jsme přitom vypěstovali ze semínka, oddenku nebo malé sazeničky, žádný drahý nákup. Vypláznout naráz několik tisícovek za dospělou kytku nám připadalo dílem jako zbytečně rozmařilý manévr, dílem jako příliš laciné gesto. Není přece důležité rybu chytit, ale chytat, praví klasik. Proto dnes skoro dvoumetrový pomerančovník původně zdobil sváteční ovocnou mísu, palmy vyrostly z peciček, které jsme vyplivali z datlí při prvních Vánocích v novém domě. Okřídlená semínka malých jedliček jsme vydloubali ze šišky, kterou jsme obřadně zvedli ze země v rakouském Schönbrunnu při první polistopadové cestě za ostnaté dráty. Ze dvou tuctů sice přežila jediná, celá se křiví, jak se kroutí za sluncem, ale drží.
Flóra přijala nabídnutou šanci vděčně a rozbujela s vehemencí deštných lesů. Obden obíhám květináče s pětilitrovou zahradnickou konví. Naplním ji více než desetkrát, vodoměr jen sviští a já už teď přemítám, jestli jsem něco někde nepřekombinoval. Muž by sice měl mimo jiné postavit dům a zasadit strom, ale je rozumné zakládat háj právě uvnitř toho stavení? Datlovníky, bratru ke třem metrům, už si to napíchly do špičky podkroví,
Ještě nevím, co upravím, zda tuhé špičaté listy nebo strop. Mám je totiž docela rád. Znamenají kus něčeho, co jsem vymýšlel, projektoval a budoval k obrazu svému. Dotvářejí náš domov. Obcházíme je s manželkou, rozplýváme se nad novým květem, poupětem, hodnotíme přírůstky a truchlíme nad upadlým listem. Je to náš denní malý rituál, který nám umožňuje přejít na rozhovor o jiných věcech, denních starostech, příjemněji naladěni a o to více ochotni jeden druhému naslouchat.
Nahrazují mi také deník. Jako si pralidé kreslili po stěnách jeskyně své zážitky a touhy, připomíná každá z nich nějakou událost či etapu našeho života. První větévku hustého trsu voděnky řečené blázen jsem si přinesl z belgického hotelu, který jsem nějaký čas manažeroval. Mučenku jsem dovezl z želivského kláštera, kam jsem se uchýlil, když mě druhá vlna revoluce po pěti letech vymetla z jihlavské radnice. Noví demokraté, ti kteří v listopadu ještě takticky vyčkávali, vtrhli do politického života města bez skrupulí a hlavně bez ideálů, čemuž romantik mého ražení nemohl psychicky odolat. Potřeboval jsem někde uklidnit mysl a dobít baterky, které jsem vystřílel při polistopadovém enormním a ke konci veskrze marném nasazení ve prospěch společnosti.
Fíkus benjamina si roste "v nejnovějším výkřiku technického pokroku, vodní superčističce vzduchu, kterou vyvinula NASA pro své kosmonauty. Voda vzduch filtruje, bylina odbourává zplodiny. Kupte a budete dýchat jako v rájí", tvrdil jsem bezostyšně lidem, když jsem potom nezaměstnaný a bez vyhlídky na lepší práci zkoušel obchodovat v multi level marketingu, česky řečeno v letadle. Prodal jsem za deset tisíc korun a několik měsíců jediný kus. Sám sobě. Ale nežehrám, za komunistů jsem se při klasické složenkové pyramidě naopak napakoval já a víc. Věřím, že v někde v té naší knize osudu mají být položky má dáti dal před závěrečnou inventurou vyrovnány.
Benjamínek fík od té doby dorostl do výšky dospělého funkcionáře, já do slušně prosperujícího obchodníka s informacemi. Tyto křehké organické zářezy na našem rodinném totemu však nejen upomínají, ony oplývají i magickou mocí. Pomáhají nám, abychom nepustili ze zřetele, jakými zákrutami jsme se dobrali až k dnešku.. Když se nyní už osmimetrová mučenka obsype modrými květy, říká mi vlastně "podívej, tenkrát jsi byl na dně, ale přesto sis i z takového svrabu odnesl něco krásného".
Občas se nám náš obývací skleník stane i laboratoří, učebnou trpělivosti. Ujme se seříznutý vršek ananasu, když ho položím na talířek s vodou? Je lepší substrát nebo směs rašeliny? Už jsme se s kytičkami například dohodli, že jim nejvíc chutná voda po odkalení akvária. Pravda, ne pokaždé se zadaří úplně. Údajně nezničitelný rákos šáchor už jsme zahubili dvakrát. Některé z palmiček taky, ale to budou nejspíš jen takové podružné maličkosti, úlitby domácím bůžkům. Věřím, že ti hodní skřítkové, strážci rodinného štěstí, za to při úplňku vylézají zpoza komína či z krbu. Usedají kolem největší palmy, ovívají se listy šácholanu zákončitého, podávají jeden druhému dýmku a placatku s kořalkou z kaktusového mléka. A sborově si lebedí. "To jsme se uměli dobře narodit." Život nás vede odněkud někam. Měníme se přitom, vyvíjíme, zrajeme a náš domov roste s námi.
A šáchor přece jenom už zase vypustil nový výhonek.
5. Lucie Plocová
Důvod k nenávisti III.
„Ty ses zbláznila!“
„Ale mami, já…“
„Ne, ty ses zbláznila… Nika se zbláznila!“ prohlásila nekompromisně moje matka a odešla spěšnými kroky do ložnice, přičemž nezapomněla na hlasité zavírání dveří.
Zůstala jsem sedět u kuchyňského stolu. Takovou reakci jsem nečekala. Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout, že bude mít radost. Najednou i mne samotnou přepadly obavy. V hlavě se mi okamžitě vyrojily stovky neodbytných otazníků. Do této chvíle jsem cítila jen klid, přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí. Vůbec jsem nepochybovala. Teď se to na mě sesypalo naráz. Mamka má pravdu. Musela jsem se zbláznit. Strachy se mi až sevřel žaludek. Co si počnu s dítětem? O dětech vůbec nic nevím. Umí už tříleté dítě vůbec mluvit? Domluvím se s ním? Co když onemocní, smrtelně se zraní… Takové a podobné byly mé nynější myšlenky. Vzít si na starost dítě, to není jen tak. Proč jsem si to neuvědomovala předtím. Dostala jsem se do pořádné patálie. Složila jsem hlavu do dlaní a rozbrečela se. Strach vystřídala lítost. Čím jsem si zasloužila takové starosti? Pořád mě pronásledují samé tragédie. Pěkně jedna za druhou…
V okamžiku jsem měla pocit, že na mě někdo vychrstnul kbelík plný ledové vody. V hlavě mi duněl jakýsi hlas: „Vzít pod svoji ochranu nevinné dítě není žádná tragédie!“
Vyskočila jsem ze židle a vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Ano, výčitky svědomí dokážou někdy hotové zázraky. Mé svědomí mluví pravdu. Dítě není tragédie. Věřící lidé mají dítě za požehnání. A já jsem koneckonců taky věřící i když ne oficiálně. Dokonce nejsem ani pokřtěná. To mi však v mojí víře nebrání. Má víra pochází z neurčitého zdroje. Snad jsem se s ní už narodila. Nevěřím na evoluci. Svět buněk a genetiky je příliš složitý a dokonalý na to, aby se stvořil sám. Maminka ještě z pokoje nevyšla. Zaklepala jsem jemně na dveře a čekala. Odpověď nepřišla. Zaklepala jsem ještě jednou a vešla bez vyzvání. Mamka seděla v křesílku u okna. Ruce měla složené v klíně, oči hleděly nepřítomně do dálky. Moji přítomnost vůbec nebrala na vědomí. Stála jsem tam u dveří a nebyla si jista tím, co bych měla říct nebo udělat. Její klidné vzezření moji nejistotu ještě umocňovalo. Po chvíli jsem k ní přece jen přistoupila. Zlehka jsem se dotkla rukou jejího ramene.
Odvrátila pohled od okna ke mně: „Možná je to tak správné, co my víme. Bůh ví, co dělá.“ Její absolutní víra v Boha, jeho všemohoucnost a všudypřítomnost mne odjakživa doháněla k šílenství. Existenci Boha nepopírám, ale všechny ty náboženské žvásty jsou jen výplodem něčí bujné fantazie. Vždyť Bůh o náš svět nejeví nejmenší zájem. Z jakéhosi důvodu jej sice stvořil, ale dál jej ponechal svému osudu. Copak nikdo z těch všech pobožných nevidí, že spolehnout se mohou jen sami na sebe? Ovšem časy hádek na tohle téma už máme naštěstí za sebou.
„Ano, všechno nějak dopadne,“ odpověděla jsem jednou z ustálených frází, která sice není vyloženě souhlasnou, ale nesouhlasnou taky ne.
„Přemýšlím o tom, jak všechno zvládneš. Možná bys uvítala pomocnou ruku?“
Kam tím míří? Jak mi chce pomáhat?
„Myslela jsi to vážně s tím, že bys byla ráda, kdybych se k tobě nastěhovala?“
„Ano, samozřejmě. Ty bys opravdu byla ochotná tenhle byt opustit? Vážně bys to udělala?“ „A proč ne? Člověk by neměl lpět na majetku, zvláště když je ho zapotřebí někde jinde.“ Měla pravdu. S sebou by si všechno mohla vzít jen těžko.
„Mami, já nevím, co říct. Nechci, abys potom litovala.“
„To nemyslíš vážně! Měla bych snad pociťovat lítost nad blízkostí své dcery?“
„Tak jsem to nemyslela. Chci jen, abys byla šťastná.“
„ O mé štěstí se nestrachuj, nemyslím, že by se nám mělo žít špatně. Dokonce si zcela jistě finančně polepšíme.“ Usmála se na mne vědoucím úsměvem.
Oplatila jsem jí ho. Obě si umíme dobře spočítat, oč je jedno společné bydlení levnější než dvě samostatná.
Cestou domů jsem spřádala plány pro naši blízkou budoucnost. V duchu jsem stěhovala, přesouvala, vylepšovala a měnila vše, nač jsem si jen vzpomněla.
6. Noemi Valentiny
Černá vlčice
Měsíc svítil a vesnice spala. Najednou se ozvalo zavytí, pak další a další. Bitva začala. Odvěká válka mezi vlky a lidmi si dnes vezme další oběti. Na probouzející se vesničany zvolna dolehl strach.
Jen jeden člověk se té noci nebál. Gaia stála klidně a poslouchala vytí, jenž se jí zdálo hrůzostrašné a přátelské zároveň. Vítr si hrál s jejími černými vlasy spletených do dvou copů. Zaposlouchala se do těch tónů. Dokázala to, co se nepovedlo ještě nikomu před ní. Porozuměla vlkům, dokázala v tom vytí najít zoufalost a hněv. A také dokázala chápat vlky, věděla, že jsou donuceni lidmi se bránit. Tuto noc se bránili málo. Lidé je zahnali zpět do lesů, obětí bylo málo. Tedy lidských obětí. Vlčí mrtvoly byly všude. Pokrývaly zem. Ty vlky, kteří se ještě hýbali, ty zahnali do klecí a opakoval se obvyklý scénář. Mučili je hrozně, nelze to popsat. Gaia se na to ani nemohla dívat, na rozdíl od ostatních obyvatelů vesnice, kteří to chápali jako zábavu. Vůbec nebrali vlky jako živá stvoření, ale jako něco, co seslal ďábel. Sužovali je a týrali.
Gaia to nemohla vydržet. Ale nemohla nic udělat. Zakřičet by mohla, kdyby nebyla němá. Zacházeli s ní jako s vlky. Navíc byla sirotek, bydlela na ulici. Vydělávala si na živobytí tak, že chodila s ostatními žebračkami prát prádlo do zakázaných oblastí, kde byla voda ovšem tak čistá a průzračná, jako nikde jinde na světě. Zakázané byly proto, že se tam vyskytovali vlci.
Gaia tam však chodila ráda. Vždy, když už nebylo nic na praní, ale museli tam ještě zůstat, vyplížila se od potoku a šla na pustinu, Kde je viděla pobíhat a výt. Nikdy ji nenapadli. Jednou se dokonce jedna vlčice ke Gaii přiblížila na dotek ruky, ale hned zas odskočila.
Po mučení šli také prát, jako vždy. Tentokrát však bylo něco jinak. Gaia to vycítila. Pochopila, že se tentokrát nevrátí, a nebude rozdávat prádlo bohatým vesničanům. Nevrátí se, protože nesmí. Musí zůstat u vlků. Volali ji. Proto zaútočili na vesnici, a proto jich tolik zemřelo.
Nikdo ji nebude postrádat, to věděla jistě. A měla pravdu. Až pak, až se karta obrátí, teprve pak si lidé uvědomí, jakého silného spojence měli kdysi na své straně. Ale o tom až později. Gaia šla skalní cestou spolu s žebračkami a zlodějkami. Konečně dorazili k pustině. Na obzoru se táhla stříbřitá čára. Čistý potok. Teď. Nebo nikdy.
Gaia se odtrhla od skupiny a zamířila směrem k pustině. Viděly ji, dokonce na ni volaly. Ale žádná žena se neodvážila za ní. Zvlášť když uslyšely vytí a pak je spatřily. Byli všichni, celá smečka, a ženy propadly panice. Pak ale viděly, jak jdou vlci směrem ke Gaii. A strnuly v údivu, když viděly, že se na Gaiu nevrhají jako na jiné lidi. Vítali ji, jako by byla jedním z nich. A Gaia jim to opětovala. Pak vlci zavyli a ukázali Gaii cestu. A Gaia už nebyla člověk. Proměnila se ve vlčici, ve velkou, černou vlčici. proměnili ji lidé. Svou zlobou a krutostí. Chovali se k ní jako k vlkovi, a tak se ve vlka proměnila. Gaia se naposled otočila na ženy, přiběhla k nim. Zavrčela. Pak se otočila a běžela za smečkou. Za svou smečkou.
Ženy běžely do vesnice, říct tu novinu nejbohatšímu, tedy nejdůležitějšímu muži ve vesnici. Gaia teď byla šťastná, jako nikdy v životě. Chovali se k ní jako k rovnému, což ještě nikdo jiný předtím neudělal. A hned jim to začala oplácet. Vedla je do bitvy, hned, dokud jsou lidé překvapeni. Dorazili k vesnici a zavyli. Bylo to hrůzostrašné, několik stovek hlasů se neslo tmou. Pak vyrazili. A vesničané podlehli strachu. Uvědomili si, že vlci jsou živá stvoření, ale pozdě. Uvědomili si, že když se může člověk stát vlkem, tak se vlci můžou stát lidmi. Ale pozdě.
Gaia vedla vlky dál. Pak překonali hradby a vtrhli do vesnice. Lidé křičeli, vlci vyli po pomstě. A pak se to stalo.
Gaia se proměnila zpět do lidské podoby, měla ovšem duši vlka. Pouštěla hrůzu a lidé se báli víc. Vylezla na nejvyšší věž a zavyla. Nebylo to vytí vlka, ale ani člověka. Byla to, co z ní udělali lidé. A lidé to pochopili. Začali Gaiu prosit o odpuštění. A vlci se nezachovali jako lidé, ani krutě, ani pomstychtivě. Odpustili lidem. Odtáhli do pustin. A Gaia šla s nimi.
Lidé se od té doby chovali k vlkům jako k živým stvořením. A měli pro to důvod. Od té doby se totiž říká, že když budou vlky mučit, nebo jim ubližovat, že z pustin přiběhne velká smečka vlků a nebude je šetřit. Říká se také, že je povede napůl černá vlčice, napůl němá dívka, která v lidech vzbudí strach a vinu…
7. Petr Musílek
Zuby
Když se v minulých dobách prodávali na tržištích koně, existovalo plno způsobů, jak na dobu prodeje udělat ze starého líného valacha div ne hříbě sršící mládím. Snad jediná věc, která se nedala ošvindlovat, byly zuby. Zkušený nakupující tedy otevřel koni hubu a zkontroloval stav jeho chrupu. Jsem na tom stejně jako ten kůň. Ne že by se mi zrovna leskla srst, ale ledacos, z čeho věk ubírá, není ještě okem viditelné. Během let jsem přišel snad o všechny nehty na rukou a nohou. Ublížil jsem si vlastní neopatrností. Nehty mi však narostly znovu, a tak jejich ztráta vlastně ani ztrátou nebyla. Byl jsem mnohokrát zamilován. Do žen, do krásných věcí i do lehkého vánku iluzí. Bůh mi odpusť, jestli jsem byl málo věrný jednotlivostem. Té esenci však, která lásky slučuje a ve které krystalizují, té jsem nebyl nevěrný nikdy. Potkal jsem lidi, kteří vyrůstali z bezbarvého podhoubí všednosti, které čas posiloval až k zázračnému otevření kouzelného květu. Byly prchavé chvíle, kdy jsem směl nahlédnout i za oponu bídy, která zázračně proměňovala jejich život. Byly však i horší okamžiky. Když z těch, kteří se zdáli příslibem, vydechla prázdnota a chaos. Jenže to už je dávno. Ve zralém věku se člověk mýlí zřídka. Už se nedívám na druhé kritickým pohledem a necítím se povolán měnit je ke svému obrazu. Téměř v každém člověku vnímám jiskřičku naděje, která se třeba rozhoří až zafouká vítr. Vítr s čistým vzduchem a laskavými dlaněmi.
Byly doby, kdy jsem horečně vycházel do ulic, hledal někoho, kdo mne osloví, přebíhal z místa na místo a míjel sám sebe. Vyslechl jsem desítky a možná stovky příběhů. Hledal jsem vlastní osud a přitom mi byly stále nabízeny obrazy cizích osudů. Blok, který jsem měl vždy po ruce, přitahoval zvědavost, sympatie, podezření a někdy i nenávist.
Jeden čas jsem o sobotách a nedělích dělal průvodce v chotěbořském zámku. Bylo deštivé léto a někdy za celý den nepřišel jediný návštěvník. Seděl jsem v tmavé maličké místnosti a při světle stolní lampy pozoroval bílý nepopsaný papír. Čistý list se vzpíral slovům. Slova se nechtěla zhmotnit. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že stárnu. Bylo mi přes třicet a mé odumírání se nehlásilo žádným loupáním v zádech, ani tělesnou slabostí, ale téměř nepostřehnutelným zúžením pohledu. Večer jsem vyšel do ulic pod vysoké letní nebe a poprvé zcela vědomě zvedl oči. Nahoře zářily milióny hvězd a já pochopil, že pokud je chci vidět, pokud je chci i dál vidět, musím hlavu zvedat častěji a nenechat si ji přimáčknout k loužím a prachu ulice.
V té době jsem měl kamaráda Evžena. Byl o mnoho let starší než já. Žil se svou matkou v neúplné rodině. Jeho otec po válce utekl do Anglie. Evžen se jako dvacetiletý kluk pokusil přeběhnout za ním. Tím pokusem o útěk začala dlouhá šňůra jeho trestů. Evžen byl něco jako recidivista, ale jeho chování bylo chování aristokrata. Když mu zemřela matka, přestal chodit do zaměstnání a postupně rozprodával všechno, co bylo doma. Vyměňoval majetek za rum a pivo. Potkali jsme se jednou navečer nedaleko jejich bytu a Evžen mě zval k sobě. Říkal, že mi matka zanechala nějaký odkaz a že si přála, aby mi jej předal. Řekl jsem, že to má čas a že se zítra nebo některý další den zastavím. Evžen v těch dnech již nejedl a své potřeby doplňoval jen zvyšujícími se dávkami alkoholu. Řekl jsem, že možná zítra, a ono už žádné zítra nebylo. Nemrzí mne, že jsem si nevyzvedl několik knih, sklo nebo obraz, věci, které byly pozůstatkem jejich života. Mrzí mne, že jsem řekl zítra. Nevšiml jsem si přízraku, který si Evžena vedl pod paží a který ho za několik hodin srazil na podlahu jeho poloprázdného bytu.
Těch odchodů přibývalo a přibývá. Není už tak bezstarostně snadné říci zítra. Není snadné cokoli odsunout.
8. Zora Šimůnková
O holce, která se styděla za růžové boty
V mém životě je několik otázek, na které už nikdy nedostanu odpověď. Co si šeptaly spolužačky, když jsme před dvaceti lety usínaly na školním výletě, co by se bývalo všechno stalo jinak, kdyby si táta pro mě kdysi nepřišel uprostřed noci, jaké bylo pohlaví dítěte, které se nenarodilo, a tak. Nevím ani, zda stojím ještě o to, slyšet odpovědi.
Je mi také záhadou, proč můj táta neplakal na pohřbu babičky, své matky. Viděla jsem chlapy plakat. Ne jednoho, a ne malé.
Plakali v opilosti, plakali po ženách, plakali nemocí, vzpomínkou, smutkem. Tak proč ne můj táta tenkrát v motolském krematoriu? Snad se chtěl držet kvůli mně a bráchovi, snad všechnu bolest vyplakal předtím nebo potom, ale v obřadní síni měl jen velmi smutné hnědé oči.
Zato já - pamatuji si dodnes na své třináctileté slzy…Tekly mi po nohou až na podpatek střevíčků - růžových se zelenými růžičkami. Růžové boty do krematoria, ale byly to mé nejlepší - a máma dbala na to, abych mezi lidmi vypadala spořádaně.
Ani šaty jsem neměla černé, dokonce ani tmavé. Máma nedovolila, nekompromisně mi vzala sukni a halenku, které jsem si vyndala ze skříně: - K trápení nemusíš mít vždycky černé šaty! A tak jsem na pohřeb své babičky šla ve světlemodrých šatech, které mi táta přivezl z Vídně. Bratrovi byla přidělena světležlutá košile a hnědé kalhoty. Jenže, bratr byl ve svých jedenácti letech ještě malý nerozumný kluk. Z mého pohledu rozhodně, já už byla slečna a chtěla jsem vypadat přiměřeně situaci.
Ne, s bratrem jsme mezi ostatní smuteční hosty rozhodně nezapadli. Na černé louce dva barevné květy…
Když vzpomínám na ten dlouhý den na konci léta, vybavuje se mi ještě jeden zážitek. Stařičká blatenská teta: pronásleduje mě na každém kroku, ruce roztažené jako černá křídla. Děsí mě k smrti: nemá to už v hlavě v pořádku. Bojím se, stydím, tetička pořád za mnou a volá: - Chuďátko moje, ubožáčku můj… Za stařičkou tetou - černou slepicí - utíká její syn jako černý havran.
Nebyli jsme samozřejmě jediný pohřeb, prostor před krematoriem byl plný tichých lidí. A v tom tichu naše skupinka s krákorající tetičkou. Všichni se pohoršeně ohlíželi.
Odloudala jsem se za roh. Konečně byl klid. Nikdo neviděl moje růžové boty. Uvědomila jsem si, že ani babička už je neuvidí. Bylo mi do pláče, ale plakat jsem nechtěla: slíbila jsem si, že budu statečná. Chtěla jsem si otřít rosou obličej, ale tráva od rána oschla. Naslinila jsem si prst a otírala si oči. Zapomněla jsem ale, že ráno jsem se na ten velký den malovala. Musela jsem vypadat jak Indián.
V té chvíli jsem uslyšela svoje jméno: - Zorničko, Zorničko, už jdeme, zpoza rohu se vynořila teta, v patách za ní bratr. Když mě uviděl, vytřeštil oči a raději se ztratil.
Teta se ke mně sklonila: - Zorničko?! Rozhlédla se a vyndala z kabelky voňavý osvěžující ubrousek. – Na, tady máš, ať máma nenadává, utři si ty oči…No, tak vidíš, jde ti to, už je to dobrý, pojď… Špinavě modrý ubrousek hodila do odpadkového koše.
Měli jsme co dělat, abychom dohonili ostatní. Máma po mě jen přísně švihla očima, ale neřekla nic. V krematoriu nás jako nejbližší příbuzné posadili do první řady. Sedla jsem si vedle táty, brácha vedle mámy.
Květiny před rakví omamně a těžce voněly, za chvíli jsem pro slzy místo květů viděla jen něco jako bílé rozmazané mřížky…Babiččiny záclony z bílé bavlněné příze.
Z toho pohřbu samozřejmě existují fotky. Jsem na nich já v první řadě, ubrečená, jsou dokonce vidět i růžičky na mých botách. Ale žádná fotka nezachytila tu slzu, která mi běžela po noze a vpila se do semišového podpatku.
A žádná fotka mi neodpoví na to, proč táta tehdy nebrečel. Neřekne mi to ani sám. Už nikdy.