1.Zora Šimůnková
Věž
Byla neděle a my šli na tu Věž. Já, totiž Pavel, pak Petr a Anča.
Přišel na to Petr: jeho máma tam taky prej byla, když se rozváděla s jeho tátou…a než od nich odešla. Řekla mu tenkrát, aby se neptal, kam jde, že by to stejně nepochopil, a takový řeči, ale on jí tajně sledoval - a když šla pořád do kopce, bylo mu jasný, že jde k Věži.
Nahoře na kopci nic jinýho totiž nebylo. Jen Věž a okolo nic. Dokonce ani stromy tam nerostly. Když jsem byl ještě prcek, býval tam park, taky pískoviště a prolízačky pro malý smrady, teda děti, máma by mi dala, slovo „smradi“ nesnáší. Ale nejdřív přijeli dělníci s pilou, stromy vykáceli, pak buldozery zarovnaly zem - a nakonec tam postavili Věž. Říkali, že je to vysílač, ale nikdo vysílač neříkal, všichni říkali Věž.
Někde vevnitř prý byla restaurace a z ní bylo vidět až do Krkonoš, ale byla tak drahá, že tam nikdo nechodil, teda aspoň já neznal nikoho ani z vyprávění.
Lidi na Věž chodili hodně ze začátku, ze zvědavosti, podívat se na ty Krkonoše v dálce a na město pod sebou. Jenomže Věž s nima dělala divný věci. Některý vyšli úplně normálně, ale některý vyšli a plakali, občas někdo vyšel a bláznivě se smál, někdo vycházel a zuřil, dokonce jsem slyšel, že jednomu černochovi zbělely nahoře vlasy.
Lidi se začali bát a dělat z toho něco jako poutní místo. O svatém Václavu se chodívaly babky před Věž modlit. Jedna byla i v TV, křičela :
- Nahoře to uvidíte, co na zemi netušíte…,a když křičela ještě hlasitěji, že nahoře viděla svatého Jiřího i s koněm, přijela sanitka a odvezli ji do Bohnic.
Tak jsme v naší kůlně přemýšleli ještě s Petrem a Ančou, Anču jsme teda s sebou moc nechtěli, ale pořád za námi lezla, a protože, narozdíl od nás, nebyla socka, a kupovala nám hamburgery, tak jsme jí nakonec přibrali a mohla do kůlny chodit taky, tak jsme přemýšleli, co se to asi ve Věži děje. No a došli jsme k tomu, že věřit se nedá nikomu a že nejlíp bude, když to zažijeme na vlastní oči.
Jedinej problém byl, že jsme neměli na vstupný. Nepřestali vybírat ani potom, co Věž začala dělat ty divný věci. Ale Anča slíbila, že to zaplatí. No a pak jsme si svatosvatě slíbili, že tam půjdeme a vytrváme, ať se děje, co se děje. Připadali jsme si jako mušketýři.
Když jsme pak seděli a mluvili, co kdo by tam chtěl vidět, tak Petr řekl, že on by chtěl vidět, jestli se k nim máma někdy vrátí. Anča a já jsme žádný takový otázky neměli, my byli hlavně zvědaví na ty divný věci. A já si v duchu gratuloval, protože mý rodiče byli úplně v pohodě, až na to, že byli teda socky.
Tohle všechno se stalo v úterý…a teď byla neděle a my šli k Věži.
Jak jsme se k ní blížili, začínal jsem se bát. Zatínal jsem zuby a vzpomínal na sen, co se mi zdál před dvěma dny. Věž byla malinká, sotva po kolena, a nakláněla se, sotva jsem jen fouknul. Ohýbala se úplně jako tráva…
Ale teď byla větší a větší.
Anča tiskla k sobě taštičku s kapesným a ve tváři měla velice odhodlaný výraz. Petr čím dál víc zpomaloval, až se úplně zastavil. Koukal do země a řekl:
- Já dál nejdu. Na to se Anča vztekla:
-Hele, kluci, když nechcete, tak jdu klidně sama…a přidala do kroku. Koukali jsme s Petrem, jak je menší a menší, malá proti Věži.
Oba jsme se rozběhli najednou: - Ančo, počkej, počkej. Dohonili jsme jí až u vchodu do Věže. Koukli jsme nahoru a zatajil se nám dech. Vysoko nad námi se vrcholek Věže ztrácel v mracích. Prosklené dveře se mezitím pomalu otevřely – připomněly mi tlamu našeho Azora. Taky ji uměl otvírat takhle doširoka. Na to, že přízemí bylo celý prosklený, tam byla tma jako v zavřený puse. Svítila pokladna a pak blikající neonový nápis VÍTEJTE VE VĚŽI - WELCOME IN THE TOWER ! Ale vevnitř to vůbec nevypadalo hrůzostrašně. Všechno měli nový a moderní, ne jako u nás ve škole. Nebo doma.
Akorát v pokladně seděla příšerná babka, co se zubila jak krokodýl. Ještě fakt nikde jsem neviděl pokladní, která by byla mladší než stopadesát let. Zrovna jsem to chtěl říct nahlas, když přijel výtah. Vystoupilo z něj asi deset Japončíků, hrnuli se ven tak, až nás málem smetli, ale vypadali úplně normálně. Brebentili, smáli se, každej foťák i kameru. Možná to fasujou jako módní doplňky, anebo se s tím rodí…
Výtah taky lepší než u nás v domě, dokonce se zrcadlem ve výšce očí, ale jinak úplně normoš. Na panelu jen dvě tlačítka – VYHLÍDKA, RESTAURACE.
– Si vyber, udělal jsem na Petra. Zvednul oči v sloup a zmáčknul VYHLÍDKA. Výtah udělal jenom sss byli jsme nahoře..
Prošli jsme malou chodbou – a byli TAM! Ve vyhlídkové části Věže .Až oči bolely z tolika světla. Mám závratě i od nás ze třetího patra, ale to je možná tím, že ulice není tak daleko. Tady jsem si přišel jako pták. Nejdřív jsem viděl jen samý modrý nebe, ale pak! To byla vejška!!! Magistrála v dohledu připomínala mraveniště. Co mravenec, to auto. Tramvaje v dálce na nábřeží vypadaly jako červené čárky a lidi se nedali rozeznat vůbec. Domy vypadaly jako kostičky z lega. Úplně v dálce šedavá skvrna. Krkonoše! Já jsem viděl Krkonoše!
Dobře půl hodiny jsme s Pavlem a Ančou pobíhali kolem dokola a ukazovali si, co kde je. Anča vykvikla nadšením, když se jí podařilo najít střechu naší školy. Podívali jsme se s Petrem na sebe a jen pokrčili rameny, Anča byla tak trochu šprtka.
Kromě toho, že jsme našli školu, se nestalo nic pozoruhodnýho. Normální výhled na normální město. Anča s Petrem chtěli ještě kouknout do restaurace o patro níž, mě se nechtělo, řekl jsem, že na ně počkám u kasy.
Ještě jsem slyšel jejich kroky na schodech, když přijel výtah.
Otevřely se dveře a já nastoupil. V zrcadle jsem uviděl mámu. Otočil jsem se, ale chodba byla prázdná. Šílenej film pokračoval: máma sedí v kavárně s úplně cizím chlápkem a nechá se držet za ruku. Od něj! A tátovi říkala často: nech mě, nech mě. Srdce se mi rozbušilo, nejradši bych utekl, ale nemohl jsem se pohnout. Viděl jsem všechno. Jak si ten chlap k mámě sedá blíž, jak se na ní lepí – a jí to nevadí! V tom někdo pustil zvuk.
Slyšel jsem mámu, jak říká:
- Mám strach, co na to Pavlík..
A ten chlap:
- Neboj, u mě se mu bude líbit. Takhle dál žít nemůžeš.
A máma:
- Myslíš, že to mám podat…
A on:
- Jasně, rozvod je jediný řešení…
A víc už jsem neslyšel…vyřítil jsem se z výtahu a rozběhl po schodech. Pryč, pryč z Věže. Řítil jsem se dolů, několikrát jsem málem upadl. Zdálo se mi, že kolem mě blikají neonové obličeje a šeptají: TVOJE MÁMA, TVOJE MÁMA…
Dolů do haly jsem vyběhl zpocený a rozcuchaný. Petr s Ančou tady ještě nebyli.
Pokladní s krokodýlím úsměvem se už nezubila: - Věž, co?, řekla ze svého místa u kasy. Vyběhl jsem ven a padl na kovovou lavičku před vchodem. Nebe už se mi nezdálo tak modrý, stahovalo se na bouřku.
Mezitím vyšli Petr s Ančou: nesla tři tužky s logem Věže.
- Na, to jsem nám koupila na památku, a jednu z tužek mi podávala. -Viděls něco?, zeptala se se zájmem. – My ne. Pavle!, zděsila se,
- Co se ti stalo? Kdo tě honil? Tys něco viděl, prohlásila.
- Ne…udělalo se mi blbě z vejšky, to ty závratě, slyšel jsem sám sebe, jak lžu. Anča očividně nevěřila, ale naštěstí už mlčela. Petr vypadal trochu mimo, nemluvil, jako když neví, co si myslet. Před holkou se vážný starosti řešit nedají.
Anča se protáhla tak, až jí halenka vylezla nad holý pupík.
- Kluci, máte hlad? Já jo. Pojďte k Megáčovi…
Trošku otráveně dodala: - Zvu vás.
Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení a na hambáče nejmíň, ale ptali by se, tak jsem šel taky. I když mi přišlo, že žaludek mám svinutej do houslového klíče, nějak jsem do sebe tu gumovou housku dostal. U mostu se s námi Anča rozloučila - a konečně nastal čas říct Petrovi , co jsem viděl ve výtahu. Stačil jsem se ale akorát nadechnout, když Petr řekl:
- Co myslíš, je to dobře, že jsem tam o mámě nic neviděl? Když jsem nic neviděl, to se možná ještě může vrátit, ne. Co myslíš? Ty se máš, že máš mámu doma…
Něco jsem zahuhlal, ale to se už i Petr loučil a zahýbal k jejich baráku. Ještě zavolal: - Tak čau, zejtra ve škole, a pak jsem byl sám.
Loudal jsem se domů a vůbec se mi nechtělo. Dlouho jsem se díval na malý smrady, jak hráli před naším barákem fotbal, ale neměl jsem náladu je ani provokovat.
Přišel mi otevřít táta:
- Neviděls někde mámu?
Zapadl jsem k sobě do pokoje. Pohled z okna mě znechutil. V dálce stála na kopci Věž.
2.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti IV.
Dny ubíhaly jako voda. Neměla jsem chvilku oddychu. Domek, který jsme si kdysi koupili s Milanem a který jsem po jeho smrti obývala pouze já sama, měl zase ožít. Kromě kuchyně, koupelny a WC jsou tu ještě tři pokoje. Doteď byly užívány pouze dva. Obývací a ložnice. Třetí pokojík, s nímž se do budoucna počítalo jako s dětským, sloužil zatím místo skladiště. Za těch několik let se tu nahromadily různé části starého nábytku, květináče, venkovní truhlíky na muškáty, jež jsem kdysi chtěla pěstovat, nevhodné svatební dary jako například obrovský šestiramenný lustr fialové barvy, igelitové pytle plné odloženého šatstva, Milanovy věci pečlivě sbalené do kufrů – snad nachystané k odeslání za ním na tu dalekou cestu… Prostě spousta věcí, dobrá akorát tak na vyhození, přesto úzkostlivě schraňovaná. Rozhodnutí, co s tím vším udělám, bylo ze všeho nejtěžší. Možnosti jsem měla dvě. Buď to odnosím na půdu, čímž rozhodnutí o osudu těchto předmětů odložím na neurčito nebo se těch krámů zbavím jednou pro vždy.
Trvalo mi dva dny než jsem pokoj-skladiště úplně vyklidila a soused Jarek mi pomohl vynosit věci na půdu. Pěkně jsem se při tom zapotila. Ještěže je soused tak ochotný. Dosud jsme se jako sousedi jsme se pravidelně zdravili „Dobrý den“ a přidali zdvořilostní optání „Jak se máte?“, což bylo asi tak všechno. Dokud jsem však na zdvořilou otázku neodpověděla absolutně nezdvořile. Totiž, že se mám nevalně, protože potřebuji vynést nějaké věci na půdu a od přírody zrovna silák nejsem.
Ze souseda Horáka se jako mávnutím kouzelného proutku stal Jarek, kterému je 36 let, je rozvedený – samozřejmě za to mohla jeho bývalá žena, strašně rád chodí do posilovny, už dlouho čekal na příležitost se se mnou blíže seznámit – to si nemám vysvětlovat špatně, vydělává si podnikáním – zřejmě dobře, neboť si koupil chalupu v idylické vesničce a strašně rád by si jednou koupil pořádné sportovní auto, ale nějaký čas to ještě musí s tímhle praktickým terénním vozidlem vydržet.
Myslím, že vpuštění Jarka do mého domu nebylo šťastným rozhodnutím, ale co jsem měla dělat. Na výběr jsem zrovna neměla. Navíc tenhle blonďatý a modrooký hezoun byl do díla zrovna jako drak a jeho americký úsměv z tváře nezmizel ani na okamžik. Už dopředu mi přislíbil pomoc při stěhování mamčiných věcí. Usilovně jsem se snažila nemyslet na důvod, proč to vlastně dělá a tvářila jsem se celou dobu sice ohromě přátelsky, ale nic víc. Jedinou odměnou mu byla káva a malé pohoštění u mne v kuchyni. Jako dokonalý svůdce nedal najevo žádné roztrpčení. Zřejmě byl přesvědčen, že dřív nebo později se stejně výsledek dostaví.
Volný pokoj měla mít nadále k dispozici maminka. O ten jsem se dál v podstatě starat nemusela. Obývací pokoj zůstal tak jak byl, jen s jedinou změnou. Přemístila jsem tam svůj psací stůl. Michálek bude spávat se mnou v ložnici, takže bych tam mohla těžko pracovat jako doteď i po večerech.
Den před Michálkovým příjezdem jsem nedělala vůbec nic. Potřebovala jsem si odpočinout a připravit se psychicky na vše, co mě čeká. Chodila jsem po celém domě pořád tam a zpátky a nebyla schopná se uklidnit. Připomínala jsem lva zavřeného v kleci. Pila jsem jednu kávu za druhou, až se mi udělalo špatně od žaludku. Mamka byla také nervózní. Telefonovala mi alespoň desetkrát.
Večer zazvonil u dveří Jarek.
„Ahoj, sousedko. Jak se vede?“
„Ahoj sousede, v dnešním dni nenalézám chvilku klidu.“ Odpověděla jsem naprosto pravdivě.
„Na, tady jsem ti něco přinesl.“ Podával mi balíček instantní kávy. „Třeba ti to pomůže.“
Těžko by bylo vhodné prozradit, že už se mi dnes při pomyšlení na kávu dělá zle a že jeho samotného taky zrovna ráda nevidím. Takže jsem dle zažitých pravidel slušnosti poděkovala a na pití kávy jej přizvala, což zdvořile neodmítnul, nýbrž s radostí přijal. Utěšovalo mě vědomí, že do měsíce bude můj dům plný života, který tohohle krasavce rozhodně lákat nebude. Zase budu mít klid. Soused bude pouze sousedem.
U kávy se Jarek ze mne snažil vytáhnout vše, co se týká mého života. Moc se mu to nedařilo. Nerada se svěřuji cizím lidem, pokud vůbec někomu. Své soukromí si úzkostlivě hlídám. Nejsem zvědavá na něčí rady do života. Každý má sice spoustu vlastních neřešitelných problémů, ale na ty cizí zná stoprocentně nějaký lék. Tohle pokrytectví nesnáším. Mezitím, co se mi snažil Jarek dostat pod kůži i za cenu odhalování vlastního osobního života, jsem si uvědomila, jak moc mi leze na nervy. Vlastně mi k tomu nezavdal žádnou zvláštní příčinu. Choval se ke mně nanejvýš slušně a pozorně. Dokonce se v pravou chvíli zvednul, aby ukončil návštěvu. Jak zdvořilé. Ano, právě ta zdvořilost mi vadila ze všeho nejvíc. Ta vypočítavá zdvořilost. Že vypočítavá, o tom netřeba pochybovat. Takové věci cítím v kostech. Hraje si na kavalíra a přitom má moc dobře spočítané, co mu to vynese. Tentokrát se však přepočítal.
Po Jarkově návštěvě jsem se cítila úplně vysátá. Ten chlap je jako upír. Člověk musí být před ním neustále ve střehu. Každé slovo si dvakrát rozmyslím, než bych řekla něco, co by si mohl vyložit po svém.
Opláchla jsem ve dřezu hrnečky od kávy, odložila je na odkapávač a potom zašla do koupelny opláchnout sebe. Při odkládání kartáčku na zuby na poličku u zrcadla se potkaly mé oči s těmi v zrcadle. Milan jim říkával hnědé smutnění. I při smíchu vždycky zůstávají smutně nezúčastněné. Táta měl zrovna takové. Lidé o něm říkají dodnes „…on býval takový smutný“. Jak ironické. Ve skutečnosti byl nenapravitelným optimistou a snílkem. K jeho povaze se smutné oči nehodily. Kdepak. Zhasla jsem v koupelně a zamířila do ložnice. Chtěla jsem si rozsvítit, ale zarazil mě hluk z ulice. Potmě jsem přistoupila k oknu, nenápadně nakukujíc za poodhrnutým závěsem. Přímo prostředkem silnice si vykračovala skupinka podnapilých mladíků. Jeden z nich držel v ruce nějaký podlouhlý předmět, kterým mlátil do kolem parkujících automobilů za notné slovní podpory svých kumpánů. Kovové údery vystřídal zvuk tříštícího se skla. Vandalové na nic nečekali. Vzali nohy na ramena a zmizeli za nejbližším rohem. Soused odnaproti vyběhl z domu jen v trenýrkách naboso. Chvíli svolával na „tu bandu“ hromy blesky, což bylo opravdu jediné, co mohl udělat. Po chvíli zašel do domu. To už vyšli na ulici další obyvatelé ulice, včetně Jarka a majitelky auta s rozbitým sklem. Paní právnička si auto obhlédla celkem klidně, načež dlouze telefonovala ze svého mobilu. Nenechala se vyrušit ani příjezdem policejního auta. Hovor ukončila teprve poté, kdy k ní přistoupil policista nevelkého vzrůstu. Přes zavřené okno jsem neslyšela nic, kromě několika vzrušených výkřiků debatujícího hloučku sousedů. Policista mluvil k paní právničce snad dvě minuty, než jej vůbec vzala na vědomí, přestala telefonovat a laskavě na něj dolů pohlédla. Její dostatečnou výšku ještě zvýraznily vysoké podpatky.
Chvíli jsem pozorovala pouliční dění, ale nic víc zvláštního se nepřihodilo. Urovnala jsem záhyby závěsu. Vůbec se mi nechtělo spát. Možná tím byla vinna káva, které jsem si dnes dopřála nadměrné množství, možná událost přihodivší se před chvílí. Každopáně jsem ulehla do postele absolutně bdělá. Zavřela jsem oči, snažíc se sama sebe přesvědčit o únavě, kterou pociťuje má mysl i tělo. Skoro jsem se obelhala, nebýt myšlenky na zítřek, na Dominičin příjezd, na Michálka, na mamčino stěhování, budoucnost, kriminalitu, celosvětové nepokoje…
Ani nevím jak, nakonec jsem přece jen usnula. Ráno jsem se probudila do deštivého počasí. Rozbité auto z ulice zmizelo. Na jeho místě stálo docela jiné. Ještě včera jsem se domnívala, že bydlím na té nejklidnější ulici ve městě. Spletla jsem se. Rozhodně se tím však nemusím nechat hned zastrašit. Žádné místo na světě není stoprocentně bezpečné. Někde je sice riziko menší, ovšem absolutní bezpečí neexistuje nikde.
Chmurné ráno, chmurné myšlenky… To mi ten den pěkně začíná. Nakonec se z Dominičina synka vyklube pořádný raubíř a já z něj za dva roky úplně zešedivím nebo skončím v blázinci. Třeba si s ním jeho máma neví rady, tak si vymyslela historku o vysněné Americe, aby se ho zbavila.
To je ale blbost! Do blázince patřím už teď.
3.
Jiří Hort
Třídní schůzka
Ze třídní schůzky spěchala. Od chvíle, kdy se rozvedla, nebylo s holkou něco v pořádku. Přece jen na tátovi lpěla a také on, dokud neodešel, jí dával najevo, že už je ve svých šestnácti dospělá ženská a že je na ni docela pyšný. Věřila, že je to chytrá holka, že potřebuje jen čas. Snažila se jí párkrát vysvětlit, proč se rozvádí, ale pokaždé trucovitě dala najevo, že ji to nezajímá. Ale dnes s ní promluví. Trojky na vysvědčení. Ty přece nikdy neměla.
Hanka ležela na válendě, z reproduktorů řvala jakási hudba. Máma se chtěla rozběhnout k přehrávači, ale pod dvou krocích se zastavila. Musím se ovládnout, nenechat se vyprovokovat, vzpomněla si na své předsevzetí, které si cestou stále opakovala. Vrátila se a zavřela dveře. Chvíli hledala, čím by se mohla zaměstnat. Přece není už malá holka, přece nemůže myslet jen na sebe, přece … V hlavě jí hučelo. Znovu udělala pár kroků k jejímu pokoji a opět se vrátila. Konečně si sedla. Přes otevřené okno doléhala projíždějící auta. Až nyní si uvědomila, že hudba v pokoji umlkla. Najednou se toho ticha bála. Zvuk projíždějících aut ji odsouval někam na okraj. Nebylo to poprvé, kdy si tak připadala, ale pokaždé ji z prázdnoty vytrhávalo, že musí udělat to, zařídit ono, zjistit, co ve škole, co potřebuje, jestli ji něco netrápí. Ale nyní to byla jiná prázdnota. Tolik by jí toho chtěla říct. Hned teď. Ale co když to pokazí, co když zase začne vyčítat, co když ... Ne, nemůže to odkládat. Musí to udělat hned.
Ještě chvíli si srovnávala myšlenky, pak vstala a vešla do jeího pokoje. S nejistým úsměvem ji pohladila po ruce. Hanku sice napadlo, že se něco děje, ale otrávenou grimasu, kterou preventivně nasazovala vždy, když s ní chtěla mluvit o něčem vážném, si pro jistotu ponechala. V tu chvíli máma znovu ztratila odvahu. Namísto toho jen prohodila, že si jde lehnout. Ještě jednou ji krátce pohladila a omluvně se usmála. Zvláštní, téměř nepozorovatelné chvění, které mámino pohlazení provázelo, nutilo Hanku něco udělat.
„Ty jsi nebyla ve škole ?,“ vyhrklo z ní.
„Byla,“ odpověděla jakoby o tom nechtěla mluvit a dál se měla k odchodu.
„No, a ?,“ chtěla Hanka využít moment překvapení a mít za sebou nepříjemnou epizodu.
„Ale, dohromady nic,“ překvapivě odpověděla máma a pokračovala ke dveřím.
„Jak nic ? To jako, že jsi se mnou spokojená ?“ nevěřícně útočila Hanka.
Máma se znovu otočila. „Copak ty, … ty to zvládneš.“ Její hlas se neznatelně zlomil.
Chtěla co nejrychleji opustit pokoj, když najednou zaslechla: „Taky se ti stýská ?“
Zastavila se. Pomalu se otočila. Proti sobě tu byly dvě ženské, které si měly toho tolik říct. Hanka četla v mámině pohledu jakousi obavu. Najednou si připadala, že je to ona, kdo musí pomoci.
„Tak nestůj pořád“ a dělala jí na válendě místo. Máma ještě chvíli nevěřícně stála. Horečně přemýšlela, jak začít.
„Já vím, chybí ti,“ řekla konečně.
„A tobě ?,“ opáčila Hanka.
„Ano … vlastně už ani ne. Už to tolik nebolí.“
„Přece to není jen tak přestat mít někoho ráda. Vždyť jsi ho musela milovat,“ dál dotírala Hanka.
„To ano, ale někde jsme udělali chybu.“
„Kde ?“
„Nevím. Bylo jich asi víc. Třeba ani nebyly velké, jen jsme si nevšimli, že se sčítají.“
„A to se nedá říct, … pardon … začneme znovu ?,“ nechtěla se Hanka vzdát.
Znovu ji pohladila po ruce. Někde uvnitř se jí promítaly uplynulé měsíce, ve kterých se s bývalým mužem navzájem vzdalovali. Nikdy nekřičeli. Snažila se dobrat příčiny, proč, ale zároveň oba věděli, že nemají sílu vracet se zpět.
„Možná ano, ale jaký by to mělo smysl ?,“ odpověděla nakonec.
„Třeba kvůli mně ?“ Hanka se zastyděla. Nechtěla být sobecká, ale tento argument se jí hodil.
Mámu to nepřekvapilo. Jen přemýšlela, co říct. Věděla, že je to možná klíčový bod rozhovoru.
„Ano,“ odhodlala se. „O tobě jsme s tatínkem mluvili nejvíc.“ Najednou si uvědomila, jak o svém bývalém muži, kterého v duchu tolikrát proklela, mluví bez zbytečné hořkosti.
„Ale co z toho ?,“ dávala Hanka najevo rozčarování.
„Co z toho ? … Víš, ani netušíš, jak jsme o tebe bojovali. Obs. Nikdy předtím jsme si tolik neuvědomovali, co pro nás znamenáš.“
Hanka sklopila na okamžik oči. Zaskočilo ji to. A také se k něčemu odhodlávala.
„Vy jste se dohodli. Dokonce jste se mně i zeptali. Ale u soudu jsem to byla já, kdo musel říct, že nechci jít k tátovi. Já vím, že táta chápe, že jsem k němu nechtěla kvůli té jeho ženské, ale víš jak mi bylo ? Proč jsem ho musela soudit, když mi nic neudělal ?.“
Mámu znovu zaplavily výčitky. Jak by ji teď ráda objala, ale bála se. Tolikrát o tom přemýšlela a nikdy nevěděla, co říct. Hanka její nevyslovenou prosbu o odpuštění přečetla. Ještě před chvíli chtěla vykřičet, že si chtěla něco udělat. Teď byla ráda, že to neřekla. Asi by se musela hodně červenat. „Chtěla jsem být s tebou … táta sám nezůstal,“ snažila se zmírnit máminu bolest..
Nával vděčnosti naplnil mámu až po okraj. Tentokrát ji už objala.
„Táta tě má rád a ty víš, že za ním kdykoliv můžeš jít,“ konejšila ji. „A i ta jeho paní nebude zlá.“
„Ty ho pořád ještě miluješ, viď ?,“ s porozuměním dospělé ženské, poznamenala Hanka.
„To je těžké. Už je to pryč. Zamyslela se.Chvíli mlčely. Pak se usmála a lišácky mrkla. „Přece jen jsem si kdysi nevybrala tak špatně, viď ? Půjdu si už lehnout, nebo mne ráno nikdo nedostane z postele."
Zvedla se. Hanka chtěla ještě něco říct, ale neřekla už nic.
4.
Danka (Děmarovice)
Vztekopády
Pavel seděl u stolu, upřeně se díval na monitor počítače a snažil se nevnímat zvuk tekoucí vody v koupelně. Marně. Ve skutečnosti vůbec nevěděl, co čte, zato moc dobře slyšel zvuk kapek dopadajících na stěny sprchového koutu. Připadalo mu, že i ty kapky znějí naštvaně. Občas se ozvalo bouchnutí, na které podvědomě odpovídal silnějším úderem do klávesnice. To Jana vyjadřovala svůj vztek tím, že práskala lahvičkami od různých koupelnových výrobků. Taky schválně mlátila kolem sebe sprchovou hadicí a někdy i narážela lokty do stěn. To bylo ale nechtěné a vždycky se potom z koupelny ozvalo sprosté slovo. Asi před hodinou se pohádali a od té doby na sebe nepromluvili. Jana napřed seděla u knihy a dělala, že něco studuje, jenže se na to vůbec nemohla soustředit. Pavel viděl, že je z tíživého ticha nesvá. Každou chvíli přileze, říkal si, jako vždycky. Ona se ale tentokrát nechtěla vzdát jen tak lehce, a tak se z ničeho nic zvedla a zapadla do koupelny. Už tam byla celou věčnost. Pavel se pomalu uklidňoval. Nemá smysl se hádat, říkal si, přece si to můžeme vyříkat v klidu. Až vyjde z koupelny, určitě se bude chtít udobřit. Takže budu velkorysý a když to naznačí, přijmu to. Možná dokonce udělám první krok, aby viděla, jaký jsem charakter. Z koupelny se najednou ozvala silnější rána. „Zlato? Jsi v pořádku?“ zavolal Pavel. Lekl se a na chvíli zapomněl, že spolu nemluví. Z koupely se nikdo neozýval, byl slyšet jen proud vody.Pořád trucuje, řekl si naštvaně. Zlobil se na ni, že je tak paličatá a na sebe, že nevydržel mlčet. Ale teď už na ni vážně kašlu, pokračoval. Když chce být zavřená v koupelně, tak ať je, já se jí prosit nebudu. Mám dost své práce a nehodlám ztrácet čas nějakými scénami. Prostě ji budu ignorovat. To ji naučí. Zuřivě klikal myší, bušil do klávesnice a snažil se soustředit veškerou svou pozornost na psaní. Už se mu to skoro povedlo, ale pak se do hlavy vloudila nepříjemná myšlenka. Co když se jí vážně něco stalo? Zaposlouchal se do koupelnových zvuků. Třískání věcmi přestalo. Neozývalo se ani občasné klepnutí o stěnu sprchového koutu. Pavel znejistěl. Přece i když se koupe nenaštvaná, je slyšet něco víc, než tekoucí vodu. Vždycky se dá zachytit nějaký jemný zvuk prozrazující přítomnost živé bytosti v koupelně. Teď ale, ať napínal uši sebevíc, neslyšel nic, než tiché šumění sprchy. Kapky ztratily svůj vzteklý zvuk, nebylo v nich už nic než monotónnost.To je blbost, snažil se se vzpamatovat. Blafuje. Sedí na zemi, vodu nechala puštěnou a čeká, co udělám. Jestli tam teď vletím, vysměje se mi. Tak to teda ne, holčičko, mě jen tak lehce nedostaneš.Klidně si tam seď až do rána. Já nepovolím. Ne a ne. Prostě ne!Najednou vyskočil a běžel ke koupelně. Už to dál nemohl snést, to ticho a padání vody, všechno bylo přímo zlověstné. Mohla spadnout, praštit se do hlavy a ztratit vědomí. A já tu sedím a hraju si na uraženého. A i kdyby ne, co na tom, musím se přesvědčit. Přede dveřmi do koupelny se zarazil a zaposlouchal se. Doufal, že ještě na poslední chvíli zaslechne nějaký zvuk, který by všechno vrátil do normálu. Nic. „Jani? Nejsi tam už nějak dlouho?“ Žádná odpověď. Bál se. Hrozně se bál otevřít ty dveře, protože tušil, co za nimi najde. Dokud zůstanou zavřené, nebude to pravda. Není to pravda, Jana je v pořádku, opakoval si pořád dokola, ale viděl ji před sebou - skácenou ve sprše, se zaschlým pramínkem krve na spánku, mírně promodralou, utopenou. Tak otevři ty dveře! přemlouval se, ale ruce ho nechtěly poslechnout. Stál tam, představoval si, jak jeho žena ve sprše umírá a nebyl schopný s tím nic udělat.
5.
Jeanne Hornová
Bachařka
Veronika se nevymykala průměru. Ze školy vyšla, spíš vyběhla v nových lodičkách s čerstvým diplomem plná ideálů o sociální práci, pomoci lidem. Přece se učili, že lidi, ať už opuštěné či postižené děti, staroušci, i ti, co strávili život za mřížemi, potřebují něco jako lidské teplo a pomoc. Tenkrát tento výraz nevnímala jako naučné klišé, ale jako fakt, snad to podvědomě považovala za své poslání. Život s ní však praštil směrem, o kterém se jí ani nesnilo. Nevlídná kancelář, počítač. Práce s lidmi. Ideály? „Na ty se vykašli, hlavně, že máš fleka a prachy, slýchávala. Nakonec, kolegové měli pravdu, čerstvě vdaná potřebovala peníze, a tak nechala pozvolna rozplývat své snění ve fakturách, účtech a manažerských smlouvách. Nenáviděla svou práci. Smutně pročítala inzeráty s nabídkou práce v dětských domovech a diagnostických ústavech. Stále věřila, že přece jednou, že prostě bude líp a ona s gustem zavře dveře své nory, jak nazývala místnost, kde musela trávit někdy i dvanáct hodin denně a konečně bude dělat práci, která ji přitajovala jako kovbojské laso koně.
Přehouplo se pár stereotypních nic neříkajících let bezdětného manželství, které se ani při troše dobré vůle nedalo zařadit k těm povedenějším. Jiné žebříčky hodnot, náhledy na svět, na něžnosti a lásku.
Z majestátní budovy soudu, jak ironií osudu v těch samých černých lodičkách, tentokrát nevyběhla, ale spíš vyšla šnečím krokem. V ruce úřední listinu, která jí ji studila. „Jménem republiky“. Jo, a nová občanka, ze které měla pocit, že z ní přímo řve slovo rozvedená.
S koupí garsonky, tedy minibytečku, jak své útočiště nazývala, neotálela, chtěla mít prostor a čas pro sebe a své myšlenky. Za tři měsíce již pracovala v dětském domově, kde nacházela svoji kartu vyrovnání, jak říkávala v legraci.
K povinnostem a snad i radostem patřily i letní tábory s dětmi. Takový tábor jako každý jiný obnáší i táboráky, výlety a dětmi velmi ceněné návštěvy koupaliště. Parta problémovějších hochů neměla při jedné návštěvě takového zařízení nic lepšího na práci, než hodit podřimujícímu pánovi středních let do bazénu batůžek. Zareagovala reflexivně. Skočila do vody za oním zavazadlem. Bohužel postižený majitel měl stejný nápad. Hlavy se srazily a mezi dvojicí to zajiskřilo. Postupem času se ukázalo, že přelétly i jiné jiskry, než pověstné hvězdičky.
Po návratu do rodného městečka se zvýšily její výdaje za krdit a internet. Každý den se na ni smál milý email či její mobil rozezpívala hláška o přijetí textové zprávy. Snad v životě neprotelefonovala tolik, co za posledního čtvrt roku. „ Nikdy jsem tak zamilovaná nebyla,“ hlásila Pavlovi, tedy tomu z té plovárny. Pavel měl batůžek pověšený na stěně u vchodu jako vzácnou trofej. Jenže je dělilo tři sta kilometrů , což začalo být po čase problémem.
Veronika už nespala třetí noc a uvažovala nad inzerátem o výměně bytu. Byt by vyměnila klidně, vždyť k západním Čechám, odkud byl její milý, měla pozitivní vztah. Ale práce... Nabídka vhodná pro její profesi tu byla… Ale sociální pracovnice ve věznici... Ze svých spolužaček, které tuto profesi vykonávaly, měla trošku respekt. Přesto zavřela oči a pomylně skočila. Přihláška, výběrové řízení, výměna bytu. Pak už jen skok do náruče svého milovaného Pavla. A vpád do jeho poklidného staromládeneckého života.
Ne, že by Pavla nemilovala, jen nedokázala ještě s nikým žít, a také mu nechtěla rušit jeho léty zažitá pravidla. Na novou práci si zvykla, sice nebyla to ona dětská kukadla, co jí vítala každý den v práci, ale mříže, pohovory s vězni, přítomnost u výslechů mladistvých. Byla však šťastná.
Méně šťastný byl Pavel. Neschvaloval Veroničinu práci, někdy jí připadalo, že se za ni mezi svými kolegy z magistrátu stydí.
Veronika však nechtěla ustoupit ani o kočičí chlup. Vždyť opustila město, rodiče, přátele, jen aby mohla být s ním. Milostné chvíle vždy končily hádkou. „Pavel se za mě stydí. Říká, že jsem bachařka,“ telefonovala zoufale své matce.
Dostalo se jí rady, jakou ostatně mohla očekávat. „Odejdi ze zaměstnání, však si něco najdeš“. Dlouho zavrhovala myšlenku vzdát se sama sebe, ale nakonec se přece jen rozhodla. Dá Pavlovi dárek k narozeninám.
Zúčastnila se konkurzu na místo v jedné zavedené firmě, kde hledali „někoho na právní oddělení“. S rozporuplnými pocity si přečetla oznámení o přijetí do pracovního poměru. Obálku převázala růžovou stužkou a připojila k ní karafiát. S lahví vína a obligátními chlebíčky čekala ve své garsonce na něho.Přišel. Jako obvykle v saku a s vážnou tváří. Veronika s nedočkavostí dítěte skrývala obálku za zády. Dřív než mohla něco říct, promluvil on. „Promiň, Veroniko, vím, že jsem... ale nemám vhodná slova. Při svém společenském postavení nemohu mít za přítelkyni bachařku... rozejdeme se, bude to tak lepší pro oba“. Další proud výmluvných slov neposlouchala. Nevnímala. Mozek se jí rozjel naplno, až když odešel.
Věděla jen jedno. Zítra nastupuje do nevlídné nory k počítači a bude své vzpomínky zahánět fakturami a manažerskými smlouvami.
6.
Petr Kubíček
O dlouhých vlasech a krátkém vidění.
Moje maminka mívala v mládí nádherné vlasy. Havraní čerň jejích kadeří při správném osvětlení přecházela do různých odstínů od temně zeleného zbarvení hlubin oceánu po tmavou modř kalené oceli, jako by černá záviděla ostatním barvám duhu. Když jsem četl mayovky a představoval si syna náčelníka Apačů, vždy jsem v duchu viděl, že jeho vyšívaná čelenka svazuje vrkoče mojí mámy. Nemusela si vypomáhat žádnou chemií, příroda ji tak prostě obdarovala. Samozřejmě byla na ně patřičně hrdá. Nechala si je ode mne přebírat a za každý stříbrný vlásek mi vyplatila korunku do kasičky. Až postupem času devalvovala na padesátník a nakonec jsme zůstali u vískání jen tak, z lásky. Nedoplatila by se.
Snad tím na mě přenesla úctu k vlasům a navíc mi zřejmě i geneticky předala dispozici být vlasáčem. Co jsem od ní nepřevzal na barvě, doháněl jsem proto od puberty délkou. K nevoli táty, který mě úkosem pozoroval a když už mě konečky šimraly na lopatkách, neudržel se a hnal mě k holičovi. Jedny Vánoce za to ode mne pod stromečkem našel štětku a nůžky. Aby se vyřádil na nich a mně dal pokoj. Přijal to a od té doby mi toleroval na zdi pokoje i plakát Franka Zappy, jak sedí na záchodě a lokny mu splývají až ke stehnům. Ignoroval rovněž žádosti učitelského sboru, aby se mnou něco udělal. Omezil se jen na jizlivé poznámky. Ty ovšem v době, kdy doznívalo hnutí hippies, my obdivovali Boba Dylana a trsali při kapelách Deep Purple a Black Sabbath, nemohly můj názor na nejlepší účes příliš ovlivnit.
V dorosteneckém mužstvu jsem si svým hárem vysloužil na sportovní stránce jihlavského okresního plátku několik kritických komentářů typu: "Juniorský brankář pro vlasy nevidí a dostává góly zdálky", a nakonec i pochvalné zamručení mistra světa Jaroslava Holíka. "Na ženskou to nechytá špatně," utrousil internacionál, když jsem jednou vyskočil na led s áčkem Dukly.
Minula vojna, s ní i dvouletý povinný výbrus a já, dospělý a samostatný, sebevědomě usoudil, že kdybych si dal na hlavu třeba jogurt, je to jen a jen můj problém. Takže mi můžou všichni včetně Jardy Holíka vlízt na hrb. Na šachtě se o mne v tomto ohledu nikdo nestaral, manželka vlastní stejnou krevní skupinu. Diváci na zimních stadionech, kde jsme hráli druhou ligu, mou rockerskou vizáž naopak vítali. Jakmile jsem sundal laminátovou masku z obličeje a ukázal se jim v celé chlupaté kráse, snesla se na mě ihned z tribun sprška Sandokanů, Krakonošů a podobných přízvisek. Rovněž domácí fanoušky jsem zaujal. "I čert byl krásný, když byl mladý," poslali mi jednou čokoládou napsáno na perníkové mikulášské figurce, které nalepili místo tváře mou fotku.
Odkojila mne prostě rocková generace. Když jsem později po revoluci řídil živnostenský úřad a patřil k jihlavské smetánce, deku jsem taky nijak nepřistřihl. Stejně jako jsme s manželkou místo do módních restaurací pro honoraci nejraději dál chodili do oblíbeného undergroundového klubu, který vedou naši vrstevníci. A chodíme doposavad. Voní to tam sice občas trávou a měšťáci ten bunkr považují za pelech neřestí, ale my se tam cítíme dobře. Hrají tam skupiny z let našeho dospívání a nemusíme si před nikým na nic hrát.
Nebyl jsem ale tak zatvrzelým hárošem vždy. Párkrát mě tlak okolí přemohl. Když jsem několik měsíců torkretoval jihlavské podzemí, zkrátil jsem pačesy na minimum. Docela rád a bez donucení, protože beton s vodním sklem, stříkaný z tlusté hadice na stěnu štoly pod tlakem šesti atmosfér pokryl vždy vše v okolí včetně mne tvrdým krunýřem, který nešel smýt ani z brýlí, natož z chlupů. Než si po každé šichtě vyrvat chumáč, to jsem se radši poddal holičce.
Stejně jsem couvl, když jsem několik měsíců marně sháněl práci. Nepotvrdil se můj předpoklad, že svým účesem případným zaměstnavatelům signalizuji na první pohled kladné vlastnosti. Hele, ten zarostlý chlapík si umí stát na svém a nepřetvařuje se, když se mu to zrovna hodí do krámu. Marně, šéfové ani personalisti takto nepřemýšlejí. Každým neúspěšným konkurzem jsem měkl víc a víc, až jsem se úplně podvolil. Pokorně jsem ostříhal hřívu, koupil sako a kravatu. Příliš to nepomohlo, anabáze pokračovala dál až do chvíle, kdy jsem zaujal šéfredaktora brněnské redakce Mladé Fronty Dnes. Tomu záleželo víc na tom, co mám v hlavě, než na ní, takže jsem se během dvou let novinařiny pozvolna vrátil na původní míru. K lopatkám. Držím ji dosud, i když už jsem reportérský blok zaměnil za notebook informační agentury. A jsem naštvaný, protože ty moje vlnité dráty víc už ne a ne poporůst.
Nabourávám tím lekce psychologů prodeje a představy manažerů firmy. Když se zatvrzele s vizáží Tarzana pohybuji mezi ostatními vesměs na krátko vystříhanými prodejci, těžce devastuji poučky o tom, že zevnějšek prodává. Soudím totiž, že pravá osobnost obchodníka stejně každou umělou či vyumělkovanou slupkou velmi brzy vykoukne ven. Což zákazník ihned vycítí, takže je účinnější i poctivější zůstat svůj, než něco předstírat. I když se to v byznysu právě příliš nenosí.
Naopak ještě svého apoštolského výrazu využívám. Lidé si vytváří stereotypy. Podnikatel, připravený z telefonního ohlášení na klasického reklamního agenta ve fialovém saku, znejistí, když najednou ve dveřích spatří beatnika. Jeho obvyklý postoj zakolísá a já najednou mohu začít úplně jinak, netradičně. Například slovy: "Nelekejte se, jsem jinak docela vychovaná mánička!" A upjaté obchodní jednání se ocitne v momentě úplně jinde, než on původně zamýšlel.
Ostatně ten okresní novinář neměl ohledně vlasů pravdu. Banky z dálky do mé sítě nepadaly proto, že bych neprokoukl skrz ofinu. Neviděl jsem totiž od čtrnácti let na dálku. Na brýle jsem si nechtěl zvykat a na ledě jsem je stejně používat nemohl. První kapka potu ze skel učinila neprůhlednou stěnu a já pak na hru čuměl jako přes akvárko. Korigoval jsem proto krátkozrakost mhouřením očí a rozmazané dění v protější třetině sledoval jen s obtížemi. Nezapomenu na gól, který mi vstřelil obránce soupeře zpoza své branky. Vyhazoval puk obloučkem na zakázané uvolňování a šel střídat. Sedl si na lavici a ani ho nenapadlo, že by to mohlo padnout do čeřenu. Padlo. Černý kotouč splynul s tmavým pozadím tribuny, najednou mi zmizel z výhledu a když jsem ho objevil, plachtil mi zrovna nad ramenem do sítě za záda. Ani jsem nezareagoval. Protože trapasy nechodí samostatně, prohráli jsme tou potupnou trefou zápas. Jak jsem po mači vztekle na sebe rval svetr, abych co nejdřív zmizel z dosahu vyčítavých pohledů spoluhráčů, roztrhl jsem si ještě navíc nevědomky rukáv. Při večeři jdu kolem stolu rozhodčích, hlavní sudí na mě divně koukne a povídá: "Ty jsi dneska nějakej děravej,". Nech si to, odsekl jsem a až doma nad obrovskou dírou na lokti zjistil, co tím vlastně myslel.
Přesto mi v hokejové kleci špatně vidění paradoxně vlastně posloužilo. Abych neztratil gumový touš z očí, musel jsem se vždy stoprocentně koncentrovat na hru. Nemohl jsem si dovolit jako ostatní gólmani vypnout, když se hrálo na cizí polovině. Tenhle dril se mi mnohokrát vrátil, když jsem si později pořídil kontaktní čočky. Soustředit se ve vypjatých chvílích pak byla drnkačka proti dobám, kdy jsem po střelách sahal veden spíše intuicí než škvírkami přivřených očí.
A navíc, protože se rychle rozkřiklo, že jsem slepejš, přikazovali trenéři všech mužstev svým střelcům, aby mě testovali co nejvíc z dálky. Fungovalo to i v době, kdy už jsem díky kontaktním čočkám mohl protihráčům přes půl hřiště vyčíst z očí, co chtějí provést. Docela příjemně a efektivně mě dalekonosnými ranami rozchytávali. Jen si střílejte! Jenomže každá mince má dvě strany. Když potom z takového pokusu od červené čáry gól opravdu padl, musel jsem jej už připsat na vrub jenom svému neumění, ne zrakové indispozici. Ani nevím, co bylo nepříjemnější.
Brýle už nosím natrvalo, dlouhé prameny vlasů mi pozvolna prokvetají šedivým melírem. Nabídnout jako kdysi matka jejich třídění svým dětem se neodvážím. Prodělal bych gatě. Ostatně i ony aby už pomalu přemýšlely, jakou barvu zdědí jejich potomci.
Ani s nejlepšími čočkami nedohlédnu konec hrací doby, jen tikání časomíry ubezpečuje, že čas nepostojí. Kdysi krutým porážkám a ostudným chvílím jeho kouzlo pozvolna obrací znaménko. Vyvolává a sladí i trpké vzpomínky. Na doby, kdy jsem pohyb malého černého kroužku a vlastně celý svět pozoroval přivřenými víčky. Teď když přimhouřím oči, vidím pro změnu náš starý malý obýváček, v němž jsem si jako kluk hrál. V křesílku sedí se skloněnou hlavu máma a vyzývá mne. "O co, že dneska žádný stříbrný nenajdeš!"
Dlouhé vlasy, jimiž jsem se učil hledat a vyjadřovat své postoje, teď otce už na věčnosti nezlobí. Matka by ze stříbra, v něž se proměnily její vraní vlny, mohl razit vlastní mince. Byla by to moc dobrá měna, neznehodnotila by mi ji inflace a nerozkradli tuneláři. Kryl by ji nejen cenný kov, jehož lesk proměnil hlavu mámy v bílý obraz úplňku na hladině říčky Jihlávky před dřevěnou chatou, která se nám stávala útočištěm před ruchem rozpáleného města. Bydleli jsme tam s tátou, který už užíval důchodu, celé léto jako robinzoni a žili z toho, co jsme vypěstovali na zahrádce, nasbírali v lese nebo narybařili v řece. Místo mých dětských dobrodružství, později prvních lásek, erotických zkušeností i tajných kocovin.
Ty mince by jistilo i tátovo zlaté, i když nemocné srdce. A třpytivé diamanty mých vzpomínek na dny, které jsem tam strávil s nimi. Na líci bych vyryl tu dřevěnou chajdu, z rubu tváře rodičů. Kdybych potom takový penízek kdykoliv vyhodil do vzduchu, ať by padla hlava nebo orel, vždy by to pro mne znamenalo štěstí.