2.Zora Šimůnková
Smutek
/Pavlu Švarcovi za námět /
-Ty už jsi zase tady?! Proč za mnou pořád lezeš?
-No ano, jsem to já. Patřím přece k tobě – ty mě nevidíš ráda?!
-A proč bych měla vidět ráda Smutek? Navíc když tě vidím furt!
-Možná že děláš chybu…
-Chybu, jakou chybu…?
-No smutek nemáš vidět, smutek máš procítit…užít si…zažít…
-Dej pokoj, to už tě radši vidím, než prožívám…A taky – abych si tě pořádně užila, nesměl bys za mnou lozit furt.. Jen semotamo, víš? Třeba…po láhvi tokaje vypité večer v horkém létě…
-Už zase básníš – moc romantiky, děvče. Kde vezmeš tokaj, když nemáš ani na tramvaj, a kdy ho vypiješ, když nepiješ? Já za tebou musím chodit, mám to v popisu práce…
-Nech toho…na tramvaj nemám…ale zase budu mít.
-Tři dny budeš mít.
-Ty nic nepotřebuješ, tobě se mluví, život je drahej, dluhy splácím…
-Nemáš je dělat.
-Už jsi zase otravný, dosáhneš toho, že přijde tvoje drahá sestřenice! Deprese!!!
-Ne, Deprese ne, ta mě kouše, ne, Deprese ne, prosím, prosím, už budu hodnej…
-A půjdeš pryč?
-Nemůžu jít pryč, musím být s tebou…
-Víš co je mi divný? Jak to stihneš, pořád být se mnou, když na světě je x miliard lidí, to nemáš práci jinde?
-Svět vynech. Za prvé: jsem český smutek. A za druhý: každý člověk má svého osobního Smutka. Ty, blonďatá sousedka, inženýr, každý má svého Smutka.
-No, sousedka asi moc ne, když se dala dohromady s mým inženýrem. A to stačilo, abych jen jednou nebyla doma…a hned ho zvala dál. Tak ta moc smutku nemá, ne?
-Neboj, neboj, všechno přijde…
-Určitě?
-To ti garantuju – a bude smutnější než předtím.
-A inženýr taky?
-Za toho se zvlášť přimluvím…Ale že sis mě tenkrát procítila, když jsi je viděla spolu…?!!!To jsem měl šťastný den.
-Tyješ z cizího neštěstí.
-To je z podstaty věci, ne? Tenkrát sis mě prožila…
-Hm, to jo, ale teď už tě spíš jen vidím. Řekni mi: proč se mi zdá, že vypadáš jako…
-…barák? Jako bílý statek v polích?
-Jo.
-Triviální otázka: že se vůbec ptáš! Máš kde bydlet – nemáš. A kdes bydlet vždycky chtěla – v takovým domě. Proto tak vypadám.
-A proč máš tak tmavý oči?
-Myslel jsem, že jsi chytřejší: inženýr má přece takový!!! To jsou finty, viď, a to vymýšlím sám.
-Úžasnej jsi. A nechceš mě už pro dnešek nechat být?
-Co když mě dneska budeš potřebovat?
-Že po tobě něco hodím! Co se zase stane?!
-To říkáš jen tak, víš přece, že mnou všechno jen proletí – tuhle sis darmo rozbila vázu…
-Tak co se stane? Co?
-Nestane se nic, neboj.
-Čestný?
-Jo: čestný pionýrský – na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí!!!
-Rudnou ti uši.
-No víš, když já bych chtěl být s tebou co nejvíc…Jsem s tebou tak málo…Chci být víc…Miluju tě - ale ne, ne, nevykládej si to špatně: žádný sex, tfuj, tfuj, tfuj. Každý Smutek miluje svýho soukromýho člověka…
-Můj ty Smutku! Víš, že to nemá naději, viď? Víš, že já tě milovat nebudu? Víš, že já můžu milovat kohokoliv - Pavla, Petra, Vénu, Jardu, Přemysla, Oráče, …ale Smutek nebudu milovat nikdy?
-Já vím, ale já tebe budu milovat až do smrti smrťoucí.
-A co budeš dělat pak? Když ti umřu?
-To budu chodit za tvými dětmi přece ….Ha-ha-ha …já jsem věděl, že dneska budeš má! Jen má!
-Žádná Deprese! Smutek vyhrál…
3.
Dáša Čížová
Jak se zbavit milenky
Život je neustálý kolotoč. Kolotoč vztahů a životních situací. Běžných, ale občas patových. Mezi ty patové patří také ta, kdy se muž potřebuje zbavit své milenky.
Pro každého muže těžce rozlousknutelný oříšek. Ne, že by byli pronásledovaní výčitkami svědomí, že odkopnou ženu, kterou přece na začátku tolik milovali, ale proto, aby ten oříšek, někdy pořádný kokos rozlouskli, a přitom pěkně, bez námahy zametli, jako liška oháňkou, po sobě jakékoliv stopy. A to nejen ty fyzické, ale zejména, aby vymazali ženě také paměť, aby náhodou…, atd. A tak přemýšlejí, přemýšlejí a přemýšlejí, a život jim utíká, zatím co by již mohli lovit tolik potřebné dopingy pro stereotypní manželství, v jiných vodách.
Pro ty, kteří neví jak na to, poskytnu několik rad. Mohou si vybrat, určitě to zabírá – jsem přece žena.
1.
Je-li muž schopen hrubosti, je to jednoduché, ale nese to sebou riziko případné pomsty. Takovému muži stačí roztoužené ženě říct, že ji nikdy nemiloval, že ji používal pouze jako cvičební nářadí, že teď ho již nevzrušuje, protože má povadlá prsa (špatně se o ně staral), velký, tlustý zadek (špatně prováděl masáže a nechával ji dlouho odpočívat), neumí se upravit atd., atd. záleží na něm, jakou má obrazotvornost. Meze se nekladou. A že to některým jde!
2.
Obává –li se muž reakce a je-li mu tento způsob proti srsti, pak je nejlépe, když ji-svou vyvolenou, milující a milovanou odveze k moři a tam ji lehce pohodí žralokům nebo rozbouřenému moři. Žena, alespoň přechází do jiné dimenze šťastná, a on má v nebi polehčující okolnost.
3.
Avšak jsou také muži velice inteligentní, útlocitní, a když nadejde čas, že milenka začne mít větší požadavky než oni sami jsou ochotni na oltář lásky přinést, prostě musí něco udělat.
Ti si dávají načas a pomaličku, ale jistě začínají své vyvolené přesvědčovat, že oni jim nejsou schopni jejich bezmeznou lásku beze zbytku naplňovat, a že mají proto výčitky svědomí, a že ony si zaslouží lepšího muže, a stále dokola v mezičase laskání jim vrkají do ouška, až jejich podvědomí vezme tento fakt za své (psychokybernetika uvádí opakovat 21 den, je fakt, že po sobě), a ženy jim za rozchod ještě poděkují. Ale ne, že by byly tak hloupé nebo naivní, že by jejich taktiku neprohlédly, ale že to, co jim ti muži říkají je v podstatě tvrdá realita, kterou ony stále zastíraly růžovými brýlemi a věřily na zázrak.
Protože se zázraky nedějí, nebo dějí, ale musíme jim pomoci, tak takový vztah ukončí a jak, která ztratí či neztratí na novou lásku naději.
P.S.
Ale přesto, jestli potkáte lásku, neházejte flintu do žita předčasně, protože mít někoho rád, s někým se skutečně milovat, je přece úžasné. A vztahy se přece vždy vyvíjí. Takže, když to ve vztahu začne skřípat, zkuste použít olej uvědomění, ale reálný, a když nezabere, nedá se nic dělat – v malých botách také nechodíme, koupíme si přece nové.
4.
Petr Musílek
MALÉ ZAMYŠLENÍ O BĚLOSKVOUCÍM PLÁŠTI
/je již skoro jaro, ale tohle dílko stojí za přečtení v každém ročním období- poznám. redakce/
Bílá barva je považována za barvu nevinnosti. Co je bílé je čisté. Co je bílé je sváteční. Bílá barva je barvou vánoc. Obraz zasněžené krajiny a jezulátka zavinutého v zářivě bílých plenách je symbolem míru a pokoje. Všechno co jsem vyjmenoval, žije v našem vědomí jako cosi samozřejmého. Kultura si vytvoří poetiku líbivosti, která se zvolna vzdaluje skutečnému životu. Zbývá jen romantika a sen. Bože, já nemám vůbec nic proti snům a romantice. Stěží si však dovedu představit narození spasitele v takto vyšisovaných kulisách. Nemohu přijmout bělostná křídla andělů, kteří nás vytahují z bahna každodennosti a přitom na nich neulpí ani skvrna člověčiny. Chtěl bych v tomto předvánočním čase poněkud potlačit neposkvrněnou bělobu a zmínit skvrny, které jsou vlastně medailemi za naši účast na životě. Jako každý, kdo přemýšlí o životě, hledám mapy, které by nás dokázaly vyvést ze slepých ulic. Hledám je v lidských výtvorech, myšlenkách i samotném zázraku stvoření. Nevěřím na individuální štěstí odříznuté od celku. Na dlouhodobé úkryty před nepohodou. Nevěřím na běloskvoucí pláště ani běloskvoucí slova. Život je plný barevných skvrn a zdánlivě nepodařených tahů mistrovského štětce. Proto se hlásím k zázraku neustálého rození a obnovy. Věřím ve vánoce, které jsou radostnou zvěstí, neoproštěnou od pláče, zemité vůně chléva, ztvrdlých dlaní, trním dotčených kabátů a lidské solidarity. Věřím, že přes všechny skepse je stále možné věřit. Možná cestou domů upadnu a přistoupí ke mně kdosi ve svátečním kabátě. Asi bude vědět, že se zamaže. I tak mi ale pomůže na nohy. Potom, společně s andělem, který o kus dál vytlačoval z příkopu čísi auto a teď je kropenatý jako koroptev, mne odvedou pod střechu, do tepla. Budeme vypadat spíše jako čerti. Přes ty skvrny a bláto však z nás bude vyzařovat cosi božského. Doma nás nepochválí. Kabát zamíří do pračky a my pod sprchu. Ty skvrny, které jsme utržili při vzájemném podpírání, však nevyčistí žádné mýdlo ani žádný z prášků, opatřených sebezářivější reklamou. Pokud zůstaneme vnitřně čistí, věřím, že nám Pánbůh dovolí, je trvale nosit, a přidávat k nim, další nesmazatelná znamení.
5.
Jeanne Hornová
Jak jsem (ne)chtěla mít děti
"Kdy se ta Vlasta konečně usadí, vždyť biologické hodiny už v ní tikají," zaslechla jsem rozhovor dvou kolegyň v kantýně našeho úřadu. Zřejmě si bábiny pomlouvačné nevšimly, že stojím za nimi a v duchu si představuji, jak mi prodavačka ohřeje mého oblíbeného "hambáče". Chtěla jsem jim něco rázně odseknout, ať si hledí svého, svých mužíčků v bačkorách s lahváčem u fotbalu a svých buď přiměřeně blbých nebo chytrých dětiček. Nechtěla jsem si však kazit pauzu nedůstojnou hádkou, tak jsem polkla jedovatou slinu.
Bez chuti jsem ukusovala svou oblíbenou dobrůtku a uvažovala jsem, že biologické hodiny ve mně netikají, ale přímo drnčí jako šílený budík nad ránem. Je fakt, že mé spolužačky na posledním srazu ze školy se dmuly pýchou na fotkami prvňáčků a miminek. Zatím co ony lítaly mezi kuchyní, manžílkem a dětičkami, já si užívala života, jezdila s partou pod stan, k moři, občas jsem se dobrovolně pokusila zmrzačit své tělo na horách. Myšlenka na vlastní dítě mě poslední dobou pronásledovala jako tyrannosaurus svou oběť. Ovšem na co chlapa, že... Uživím se sama, neprahnu po tom, abych sbírala po bytě špinavé ponožky a připitoměle se usmívala na chotě na smrt utahaného z hospody. Mé chmury rozptýlila myšlenka na dovolenou u mé přítelkyně Ivety v Plzni. Nejedny prázdniny jsem u ní strávila, nejednou se mě snažila seznámit s vhodným protějškem... Bylo mi u ní vždy moc fajn, dokonce jsem vzala na milost i jejího manžela Standu, který se snad běžnému průměru muže vymykal. Rozhodně nebyl to, čemu my s Ivetou říkáme OMŠ, tedy odporný mužský šovinista.
Slunce pálilo, jako by chtělo vyhrát první cenu za nejteplejší léto, a já netrpělivě přešlapovala na nástupišti očekávajíc příjezd spoje do cíle mého lenošení. První setkání s milým dítětem následovalo již u autobusu. Asi čtyřletému chlapečkovi se chtělo čůrat a jeho maminka ho poslala do křoví. Zřejmě ho bolely nožičky, neboť se neobtěžoval udělat pár kroků ke stromu a vystrčil tu svoji klučičí pýchu na nástupišti u sloupu. Co čert nechtěl, zrovna v tu dobu se nějaký přihlouplý motýl rozhodl proletět kolem chlapečkova nosu. Dítě neodolalo a otočilo se za motýlí krásou. Za chvíli jsem cítila teplo na pravé noze... "Do háje, moje bílá sukně" snažila jsem se o shovívavý úsměv... Vyděšená paní omlouvala svého potomka, kterému se vydatně ulevilo.
V autobuse jsem se uvelebila u okýnka vzadu a spokojeně podřimovala, až do chvíle, kdy si ke mně přisedla roztomilá holčička, neboť její babička si vedle sebe položila raději tašku s jezevčíkem. Dobře věděla proč. Za chvíli jsem věděla, kolik je v rodině malé Simonky strýčků, tetiček, štěňat, koček a snad i blech. Bylo to milé děvčátko, ale celou cestu do Plzně nezavřelo svou roztomilou pusinku a já myslela, že se mi rozskočí hlava, neboť monology o rodině a zvířeně prokládala hlasitým řevem, čili zpěvem. Pardon, na chvíli ztichla, to když se jí chtělo zvracet. Jelikož jsem neměla po ruce igelitový sáček a dívčinu snídani jsem netoužila mít v klíně, odnesl to můj klobouček, který bych po akci nenasadila na hlavu ani svému bývalému.
Konečně jsem se ocitla na nádraží v Plzni. "Proboha, jak to vypadáš?!" vyděsila se Iveta a její dvě dětičky Franta a Alenka začaly ječet, že sice teta smrdí, ale hlavně že přivezla lentilky. Kromě již zmíněných lentilek jsem přivezla i panenku s celou výbavičkou, kterou jsem musela vytáhnout z kufru už na lavičce, neboť Alenka si vzdorovitě lehla na chodník. Malý Franta hrdě tisknul k hrudi autíčko a dětským hláskem si pobrukoval "Skákal pes" a občas nezapomněl do rytmu autíčkem třísknout. Pokaždé jsem statečně uskočila. Snad jsem byla nejspokojenější člověk v Plzni ve chvíli, když jsem si vlezla do vany. Dětská ručka se dobývala do koupelny. Alenka byla kakat a tvrdila, že pokud si neumyje ručičku, tak jí zaručeně upadne. S nechutí jsem ukončila svou očistu a pustila čistotné dítě k umývadlu. "Jé, této, ty nosíš plavky pod šaty"? Zašveholil dětský hlásek. "To je body, to nejsou plavky zlatíčko" odpověděla jsem. Dítě rozevřelo doširoka svá černá očka a obdivovalo mé krajky." A máš ještě nějaké body?" vyzvídala holčička. "No mám, zelené a červené," upřesnila jsem počet mého spodního prádla. "Já chci taky bodýýýý" natahovalo moldánky mrně. "Počkej, až vyrosteš, na takové malé holky se body nedělá". Pokusila jsem se zklidnit dítě.
Právě jsme si s Ivetou vychutnávaly svou kávičku, když přiletěl Standa a tvářil se značně vyděšeně. Malá Alenka seděla před zrcadlem, před sebou moje kraječky a dojídala již třetí čokoládu, přičemž povzbuzovala sama sebe slovy "Papej, nebo do těch bodů nedorosteš".
Malý Franta stačil třikrát rozebrat autíčko a trpělivý Standa ho třikrát slepil sekundovým lepidlem. Zřejmě v Plzni mají špatná lepidla, jinak to není možný...
Iveta se Standou měli nějaké služební jednání a já jsem se rozhodla vzít děti na procházku. Jelikož nejsem odborník na plácání báboviček, vzala jsem děti do ZOO, kde jsem trnula strachy, aby se mně neutopily v rybníku či se nenastěhovaly do klece k tygrovi. Malý Franta byl schopný všeho. Napadla mě spásná myšlenka – vzít děti na oběd do restaurace, neboť jsem věděla, že zbožňují nezdravá jídla. První, co oba napadlo, bylo to, že si zuly botičky. Pak se malý František rozbrečel, že se mu chce na záchod, a už si nestihne obout ani ty botičky. Nechala jsem tedy Alenku samotnou u stolu a v náručí odnesla prcka ke kabinkám. "Prosím, jednou za to dítě," platila jsem zamračené toaletářce vstup do místnosti úlevy. "Ale maminko, to musíte jít s ním, vždyť je maličký a na záchod nedosáhne," změřila si mě přísně bába. Je pravdou, že nejsem zvyklá na malé děti a tudíž jsem si neuvědomila, že malý chlapeček nedosáhne bez pomoci na pisoár. "Jé, pardon paní, já nejsem jeho máma, já si to neuvědomila," omlouvala jsem se. Zbytečně. Kluk si postavil hlavu a hrdě sdělil: "Je to moje maminka, ale je to tajný." V tu chvíli se na mě bába podívala jak na vyvrhele společnosti, jako na macechu, která zapírá své dítě. Byla jsem červenější než pivoňka. Chlapeček se dle výrazu v jeho čertovských kukadlech dobře bavil. V restauraci se děti chovaly celkem slušně, jen já jsem se málem pobryndala strachy v obavě, že něco provedou. Když jsem si myslela, že všechny nástrahy a léčky malých svěřenců jsem prohlédla, postavila se Alenka na stoličku a na celou restauraci zavolala: "Víte vy, že teta nenosí podprsenku? Ona má na sobě bílé body a v kufru má ještě dvoje, heč..." Skoro nikomu v restauraci se nepodařilo zadržet smích. Zaplatila jsem a raději jsem šla plácat na písek ty bábovičky.
Dovolená byla provoněná starostí o děti, návštěvou místní hospůdky a příjemným posezením s Ivetou a Standou. Prostě normální život. Měla jsem si možnost na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být buzena dětskými pusinkami v šest hodin ráno a vzpomínat, jakže to bylo s tou Sněhurkou... V noci pak zalehávat s tichostí myšky po rodinném posezení u táboráku či návštěvě hostince. Bylo mi na jedné straně moc fajn, ale na druhé jsem si uvědomovala, jakou cenu má pro mě má svoboda a nezávislost. Po týdnu jsem byla příjemně unavená.
Na nádraží mě vyprovázela celá rodina a děti mě nechtěly pustit do autobusu. Cestou domů mi hlavou běžel film vzpomínek, situací prožitých s dětmi, z nichž některé bych nepřála prožít nikomu, leda našemu šéfovi. Mé snové vzpomínky doprovázela hudba z volkmena, takže jsem se sluchátky na uších nevnímala okolí. Z mého rozjímání mě vyrušila rána. Bohužel do mé hlavy. Za mnou sedělo tříleté dítě a bubnovalo kolem sebe lahví od Coca-coly. Poprvé v životě jsem docenila ekology zavrhované plastové láhve.
Konečně jsem dorazila do svého rodného městečka dokonala vyléčená z mateřských pocitů. Dítě v kočárku mé spolužačky mě již nepřivádělo do depresivních stavů, byla jsem docela šťastná, že se konečně vyspím a nebudu muset hned ráno vymýšlet pohádky. Na druhé straně Ivetě trochu závidím ta neuměle namalovaná přáníčka k narozeninám, srdíčka s nápisem "mamince". Takže jsem dospěla k názoru, že v současné době (ne)chci mít dítě.
6.
Petr Kubíček
Má dáti - dal
Rád beru stopaře. Pokud mám v autě kousek volného místa, zastavím, kdykoliv na mě někdo z kraje vozovky zamává. Nedělám rozdílu, starý, mladý, voják, civil, žena, muž. A je mi fuk, zda se mnou popojede kilometr jeden nebo sto. Nejspíš se tímto zvykem ve mně ozývá reminiscence na dobu studií a vojny, kdy jsem sám škemral u krajnice. A trochu tím předávám dalším pocestným svůj imaginární dluh a vděk dobrodincům, kteří mě tenkrát v minulosti svezli. I moji pasažéři třeba jednou zastaví u patníku na výpadovce, až budou mít čím. A jejich také a tak dál a dál. Stávám se vlastně hybným kolečkem v kladnější obdobě pyramidové hry na štěstí.
To by mohlo být dostatečným vysvětlením. V nitru však tuším, že ten důvod bude ve skutečnosti asi hlubší. Věřím totiž, že kdesi za horizontem života pozorně kliká jakési počítadlo našich dobrých i špatných skutků. Uděláš něco pěkného, klap, přibude čárka v položce dal. Učiníš zvěrstvo a objeví se záznam v kolonce měl dáti.
Jsem ateista, nedoufám v posmrtný život ani reinkarnace. Neumím ale vstřebat absolutno smrti a hlavně vědomí, že s odchodem z tohoto světa se s člověkem zároveň rozplyne i vše, co kdy udělal, cítil či na co myslel. Energie se přece podle fyziků také neztrácí, jen se přemění, jak mohou mizet myšlenky a city? Pak mi ale z toho zase vychází, že se někde naše vznešené i zvrhlé nápady a pocity musí nutně hromadit.
Jsem z toho bezradný. Ideálním řešení by bylo, kdyby se klady a zápory navzájem vyrušily. Proto jsem si vymyslel účetní knihu žití. Jedna strana se rovná druhé. Má dáti = dal! Jinak je průšvih. Zákony účetnictví musí jistě respektovat i Všehomír.
Nejsem zřejmě sám, kdo si neví rady. Věřící si k tomu účelu vytvořili vševědoucího starého pána, ať už ho nazývají Bohem, Allahem či jinými jmény. Jako kluk jsem si také představoval, ovlivněn pohádkovými ilustracemi Ondřeje Sekory, že nějaký dědula s fousy až na zem hlídá každému jeho svíčku a brkem čárkuje do obrovské bichle naše počiny. S blížící se padesátkou, zažrán do počítačů a ovlivněn internetem a globalizací, se spíše přikláním k teorii obrovského gigaprocesoru o velikosti jednoho vesmíru, který naše zásluhy i poklesky zapisuje do své nekonečné mezigalaktické paměti binárním kódem. Zlý čin nula, dobrý jednička.
Technicky ještě účetní bibli dořešenu docela nemám, ale přesto soudím, že každý slušný chlap by v ní měl vést svůj účet tak, aby byl pokud možno vyrovnaný. Aby až dojde k té poslední uzávěrce, která nám navždy zavře oči, vykázaly kladný i záporný díl jeho životního deníku stejný výsledek. Aby nepřihazoval na hromadu někde v koutě galaxie.
Proto mi ten pohan v mozku našeptává, "nalož toho stopaře, přibude ti plusový znaménko. Může se ti při konečném součtu hodit!". Když jsem v obzvlášť tísnivé krizi, potřebuji nutně peníze nebo aspoň zvednout sebevědomí, bral bych dokonce odměnu ihned. Navrhuji v duchu troufale cosi jako výměnný obchod. Já vezmu támhletoho študáka a ještě dnes se mi, gigaosude, odměníš výhodným obchodem nebo výhrou ve sportce eventuelně v golfovém turnaji. Ale to většinou nefunguje, alespoň ne tak zjevně. Digitální mikroneurony onoho makrokomputeru jsou holt nevyzpytatelné.
Trochu svou ochotou vůči stopařům také vykupuji dávné hříchy, jejichž záporné hodnocení už nejsem schopen změnit. Přestože bych za to dal nevím co, ale život stejně jako matematika zná i neřešitelné úlohy. Člověk o nich ví, vláčí je sebou a jen denní starost o skývu chleba mu na ně dává zapomenout. Jakmile se zastaví a ohlédne zpět, připomenou se v celé ošklivosti.
Mám takových kostlivců ve skříni několik. Prohráli jsme jednou rozhodující hokejové utkání s mužstvem, které jsme měli papírově rozcupovat na hadry. Trenér ztropil scénu a aby nás potrestal, zakázal nám po zápase pivo. Vyčerpaný organismus ovšem potřebuje doplnit tekutiny, jak je zvyklý, takže jsme si pár lahváčů propašovali do autobusu, že si je vyžahneme v klidu po tmě na zadních sedadlech. Taky že jo, jenže najednou trenér udělal něco, co nikdy předtím ani potom. Vstal ze sedačky vedle řidiče a šel nás zkontrolovat. Já byl mladý ucho, asi bych to na rozdíl od mazáků pěkně schytal, prostě zpanikařil jsem. Aby mě nenačapal s flaškou v ruce, vyskočil jsem a vyhodil ji otevřeným okénkem ven. V tom kalupu jsem však neuvědomil, že sedím vlevo od uličky, takže ji vrhám do protijedoucího pruhu silnice, kde se právě v protisměru blížily světlomety nějakého automobilu. Uslyšel jsem plechový náraz, tříštivý zvuk rozbitého skla a pak vše zmizelo v dálce. Autobus svištěl jako by nic dál, jen já zůstal na čtyřce vzadu, ač obklopen spoluhráči, sám se svou hrůzou, co jsem asi způsobil.
To je neřešitelný příklad. Sledoval jsem několik týdnů černé kroniky, žádnou zprávu o podobné nehodě jsem nezachytil. Nic to nemusí znamenat, přihodilo se to na druhém konci republiky. Jistotu proto nemám, což je asi to nejhorší. Ale co bych vlastně měl udělat, kdybych věděl? Možná se nestalo nic světoborného, láhev spadla na silnici, auto se jí vyhnulo a já si tragédii jen namlouvám. Nebo bych zaplatil nanejvýš škrábanec na karoserii či rozbité okno. Možná se ale někdo naopak kvůli mně vážně zranil. Třeba žije na vozíku, odsouzen mou zbrklostí k paraplegické izolaci. K doživotní ztrátě svých představ, snů a plánů. Co by asi řekl, kdyby slyšel: "Promiň, zazmatkoval jsem kvůli jedné plzeňské dvanáctce?" A co jestli se zabil? Kolik stopařů vyváží tuhle zlou vteřinu? Kvadratura kruhu.
Mému hypotetickému auditorovi dělá těžkou hlavu další nenapravitelný rest. Strávil jsme rok vojny v libereckém béčku Dukly Jihlava a považuji pobyt v Jizerských horách za jedno z nejšťastnějších období života. Kdybych si směl pomocí nějakého kouzelného vypínače vrátit minulost, narukoval bych nejraději znovu nakrátko ostříhaný mezi přátele, s nimiž jsem se bez existenčních starostí mohl naplno a bezstarostně věnovat jen milovanému hokeji. Pod nádherným Ještědem při východu slunce a ještě krásnějším při západu a se vším ostatním, co jsem tenkrát v naivitě mládí považoval za samozřejmé.
Byl by to hezký film, umět tak zážitky z té doby sestřihat a znovu promítnout. Neopominutelnou roli by v něm hrála i dívka, kterou jsem tam poznal a miloval. Navázali jsme milý a jemný vztah a těšili se z přítomnosti i na budoucnost. Pak na mě hokejoví bozi zanevřeli. Kvůli bratrově emigraci mě vyřadili z juniorského reprezentačního týmu, vyhodili z armádního střediska vrcholových sportů k bojovému útvaru a tím prakticky odepsali i pro ligu. Čímž vzala zároveň za své i má největší touha hrát hokej vrcholově. Když jsem po vojně z nedostatku jiných příležitostí podepsal brigádu v příbramských Uranových dolech a octil se zničehonic sám v drsném světě uranových šachet, ubytoven a náleven, zhroutila se moje víra v budoucnost úplně. S ní i sny a vztahy, které vygenerovala. V té době jsem poznal svou ženu, vzala mě pevně za ruku a vedeme se vlastně celým životem. Dluh vůči té liberecké dívence netkví v tom, že jsem ji opustil, ale ve způsobu, jakým jsem to provedl. Nevysvětlil jsem jí proč, nezavolal, nenapsal jsem ani sorry, končím, nebo potřebuji pauzu, prostě nic. Naprosto neurvale jsem se vytratil, jako uličník. Ne proto, abych jí ublížil nebo že bych ji přestal mít rád. Jen jsem si najednou nevěděl rady sám se sebou. Vykolejen ze zaběhnutého života a zbaven iluzí ztrácel jsem v hlubině příbramských dolů nejenom své sny. A potkal v té osudové chvíli svou celoživotní partnerku.
Život dal za pravdu správnosti tehdejší volby. Uvědomuji si ale na druhé straně, že jsem od liberecké přítelkyně neodešel, jak zralý muž odejít má. Trápí mě to a moc mi nepomáhá, když sám sebe přesvědčuji, že jsem jím tehdy ještě nebyl. Od té doby jsem ji neviděl ani neslyšel. Jak by asi ona přijala vysvětlení, odpusť, ztratil jsem nějak hlavu a naději? Má nějaké řešení tahle rovnice? Snad ano, snad ji na rozdíl od té předchozí pomůže vyretušovat moudrý čas. Možná jednou zvednu telefon, abych to zjistil.
Někdy naopak přinese snaha o vyrovnané životní konto výsledek spíše komický. V jednom z prvních utkání v dresu liberecké Dukly jsem coby ještě nedávný dorostenec totálně a ostudně vyhořel. Inkasoval jsem pytel laciných gólů, trenéři mě sepsuli, spoluhráči dořvali, no pes by si ode mne kůrku nevzal. V nejhorším rozpoložení, myšlenky černé jako noc, jsem se šoural na barák, když mě zastavil táta jednoho žáčka z přípravky, kterou jsem tehdy trénoval. "Manželka upekla buchty, nechcete k nám zajít?" povídá. Já šel, byl z toho bezva večer, který mi pofoukal šrám na duši. O mnoho let později jsem už jako končící golmanský veterán viděl, jak se něco podobného přihodilo v ligové Jihlavě začínajícímu Břízovi, dnes legendě české brankářské školy. Nevyvedl se mu zápas, načež ho funkcionáři, hráči i fandové poplivali až hanba. Musí se cítit mizerně, jako já před léty, vzpomněl jsem si a pocítil, že bych mu měl píchnout. Stejně jako se mě ujali ti liberečtí manželé. Že právě nastal okamžik poslat jejich štafetu dál. Zašel jsem pro něj do kasáren, vytáhl ho z postele, kde truchlil a šli jsme k nám. Vypili jsme pár piv, koukali na argentinské fotbalisty a zdálo se mi, že opravdu přišel na jiné myšlenky.
Za krátko se rozchytal do obdivuhodné formy, a netrvalo dlouho, oblékl dres národního mužstva a vrátil se do Sparty. Když hráli v Jihlavě, zašel jsem za ním na zimák, abych projevil radost nad tím, že se mu daří. Nic víc jsem nechtěl, ale on odběhl do kabiny a přinesl mi brankářskou hokejku. Jakoby si mne zařadil do davu fanoušků, kteří právě žebrali v koridoru před šatnami o hole. Snad se mě to v první chvíli i trochu dotklo, ale o tenhle štafetový kolík strach nemám. Petr je přemýšlivý kluk, jistě ho předá dál, až nastane pravý čas. Nakonec dost možná mi bílou holí s rozšířenou lopatou a modrým nápisem Montreal dával po svém najevo, že vnímá. Pro jistotu jsem jí vyčlenil místo v koutku sportovních trofejí.
O to jde. Nenechat nějaký dluh zbytečně viset. Proto se snažím být k lidem dobrý. Profitují z toho stopaři všech kategorií. Pokud výjimečně nepřevážím vysokou tržbu, nebojím se brát ani trampy, máničky či dokonce očividné vagabundy. Můj dvanáct let starý obouchaný peugeotek věru zvenčí ani zevnitř nevypadá, že by si v něm vozil zadek zazobanec. Není v něm opravdu co ukrást, to nejcennější nosím stejně v hlavě a v srdci. Omnia mea mécum portó. A navíc věřím, že s metrákem živé váhy, sportovní minulostí a zeleným pásem v karate bych se snad ubránil. Někdo se chce povídáním s nahodilým spolucestujícím rozptýlit, aby při řízení neusnul, jiný rád poznává nové tváře nebo vyhledává dobrodružství. Já naopak cestu vždy promlčím, Omezím se ještě tak na otázku kamže jede a kde chce vyložit. Není v tom pýcha, zášť nebo nerudnost, jenom bývám z pracovního dne tak umluvený, že jsem rád, že nemusím mlít pantem. A taky si při řízení rád přemýšlím. Vyhodnocuji si předchozí jednání, připravuji se na příští nebo rozjímám o osobních záležitostech. Jsem už tak navyklý. Řídím skoro automaticky, vždyť dojíždím za rodinou prakticky čtvrt století. Týdně natočím mezi jihočeským kancelářemi naší firmy ve svém spolehlivém dýsláčku bezmála tisíc kilometrů, jen za poslední rok jsem podle tachometru objel rovník. Sečteno za všechna ta léta už bych se podruhé vracel z Měsíce. To ty čárečky v pomyslném účetním sešitku utěšeně přibývají, když skoro pokaždé někoho odněkud někam převezu. Budu mít pěknou rezervičku, až zas provedu nějakou sviňárnu.
Připouštím však, že především mladé holky bývají z mého mlčení trochu nervózní. Bodejť ne, zarostlý chlápek za volantem s nimi slova nepromluví, nekoketuje, nevyzvídá, jen se mračí a zarytě dupe na pedál, kdoví co se mu právě honí v bedně. "Nezlobte se, jsem trochu nemluvný, ale rozhlížejte se třeba zatím, jak jsou jižní Čechy krásné," uklidňuji je v takovém případě. Nechci, aby se bály. Nechci mít ve své knize žádnou zbytečnou kaňku.
7.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti V.
Koncem dubna jsme se konečně všichni tři jakžtakž sžili. Michálek přestal v noci plakat po mamince a začal normálně jíst. Dokonce se doopravdy snažil chovat jako vzorné dítě, přesně jak ho Nika popisovala. Dělaly jsme si s mamkou starosti, jak by nás měl oslovovat. Vyřešil to za nás. Když ho Dominika přivezla, bylo to z vděčnosti samé "Haninko sem" a "Haninko tam". Mrňous si počáteční písmeno jednoduše vypustil nebo ho dobře neslyšel, v každém případě mi neřekne jinak než "Aninko".
No, a ta starší žena je pro něj prostě teta.
Tahle teta mi dala zpočátku pořádně zabrat. Musela jsem před ní urputně bránit svá domovská práva, jinak by mi celou domácnost přetvořila k obrazu svému. Podle ní jsem si na všechno zavedla úplně špatný systém. Ať už se jednalo o praní, žehlení, vaření nebo čištění záchodové mísy. V jejích očích se zdálo všechno být špatně.
Přes den jsem se handrkovala s matkou, v noci uklidňovala malého řvouna. Klid jsem měla pouze v koupelně a na záchodě. Není se tedy co divit, že jsem tato místa začala navštěvovat častěji, než bylo nutné. Práci jsem vyhradila časné ranní hodiny. Můj život se stal nesnesitelným. A pak najednou ze dne na den nastala změna. Zase jsem mohla používat sociální zařízení pro běžné účely, chvilku klidu bylo možné nerušeně vychutnat třeba vobýváku u televize. Napjaté nervy se mohly pomalu uvolnit.
K překladu jsem dostala lahůdku v podobě dívčího románu. Cestou od paní Fischerové jsem ani nemohla uvěřit takovému štěstí. Žádné prospekty ani vědecké popisy nejneuvěřitelnějších hokuspokusů. Opravdová knížka. Zase střípek radosti do mé sbírky života. Vzpomněla jsem si na starou madame Dupontovou. Měla bych ji navštívit. Co je v domově důchodců, byla jsem za ní jen jednou. Odjakživa si stěžovala na život v naší zemi. Podle jejích slov se zdála být pouze Francie tou zemí zaslíbenou. Madame žila v nádherné Paříži do svých čtrnácti let. Potom nastala největší katastrofa jejího života. Její matka se zamilovala do toho Holuba. Toho hrozného chlapa, který je, nebohé Francouzky, odvezl do příšerného Československa.
Madame sice neustále tesknila po své rodné zemi, avšak nikdy se zpět nevrátila i když příležitostí měla hned několik. Prázdniny, později dovolenou, trávila pravidelně u příbuzných někde u Paříže. Dokonce si tam našla vážnou známost. Jak to skončilo a proč, nikdo neví. Nikdy se do Francie natrvalo nevrátila. Zato o ní všem neúnavně vyprávěla. Pracovala jako sekretářka ředitele obchodního úseku v jedné známé textilce. Soukromě dávala hodiny francouzštiny. Pravidelně navštěvovala knihovnu, kde mamka pracovala. Tvrdila, že na její češtině je stále co vylepšovat. Nebyla to ovšem vůbec pravda. Madame Dupontová se vyjadřovala jako rodilá Češka. Tuto chválu slyšela velmi nerada. Aby nedocházelo k mýlce a někdo ji náhodou špatně nezařadil, obratně do každého rozhovoru vplétala francouzská slovíčka. Nikdo od ní nemohl očekávat prosbu, poděkování či pochvalu v české řeči. Přestože naše země byla plná soudruhů a soudružek, Dupontová zůstala pro všechny "Madame".
Od paní Fischerové jsem domů jela tramvají. Sedla jsem si před mladého muže v kožené bundě. Lidé kolem mne se tvářili většinou dost otráveně. Když jsme přijížděli k další zastávce, spatřila jsem na ostrůvku hlouček lidí a mezi nimi dvě povědomé tváře. Byli to muži, kteří chodí po domech, rozdávají časopisy a mluví s lidmi o Bohu. U mě už taky několikrát zazvonili. Pokaždé jsem měla potíže se jich zbavit. Jejich výřečnost je obdivuhodná. Skoro mě nepustili ke slovu a pokud ano, pak pouze proto, aby mne následně zahrnuli fůrou protiargumentů. Zjistila jsem, že nejlepší je s nimi vůbec nediskutovat.
Naštěstí, pro mě, nastoupili zadními dveřmi. Slyšela jsem jejich hlasy přes půl tramvaje. Opravdu jsem si oddychla. Cítila bych se hrozně trapně, kdyby se ke mně hlásili.
Ve stejné zastávce přistoupil prostředními dveřmi starší bělovlasý pán ve světle hnědém plášti. Bez povšimnutí minul volné místo k sezení. Chytil se madla nedaleko mne. Tramvaj se rozjela. Muž v plášti přejížděl pohledem po spolucestujících. Jeho pozornost upoutalo něco za mými zády.
"Nechtěl byste si dát ty nohy až za krk?" pronesl přísným hlasem, zřejmě navyklým vychovávat. Zamračil se a čelo mu zkrabatily vlny vrásek.
Vtom jsem uslyšela vzteklý hlas: "Co se do mě navážíš? He?"
Muž neodpověděl. Pootočil pomalu hlavou, předstírajíc zájem o domy ubíhající za oknem. Těsně za mnou se ozývalo popuzené brumlání. To stále sílilo. Z mladého muže sedícího za mnou začala padat šťavnatá slova. Tramvaj přibrzďovala.
"A vůbec! Co mně máš co? Já ti rozbiju hubu, ty zmetku!" vyskočil muž v kožené bundě ze svého místa.
Pán v baloňáku si pospíšil ke dveřím. Ty se otevřely a začali jimi nastupovat nějací lidé. Rychle se mezi nimi protáhnul ven. Mladík chvíli nerozhodně stál. Mezitím se dveře zavřely. Tramvaj se dala do pohybu. Jeho pozornost se stočila na nějaké lidi v zadní části vozu.
"A co vy tak blbě čumíte"? V tramvaji se nikdo ani nepohnul, ani nepromluvil. Seděla jsem rovněž celá zkoprnělá. Málem jsem nedýchala.
"Tak kdo chce dostat přes hubu? Ty? Ty? Nebo snad ty? Co?" Ten šílenec běhal po celé tramvaji tam a zpátky. Lidem se na tvářích zračil strach. Žena u předních dveří si křečovitě tiskla kabelku k silnému tělu.
Žaludek se mi rozhoupal. Chtělo se mi zvracet. Bála jsem se. Ostatní se taky báli. Další stanice. Dveře se sotva stačily otevřít, lidi se začali jeden přes druhého tlačit ven. Nemohla jsem se strachy pohnout. Seděla jsem jako přilepená. Stejně na tom zřejmě byli i další čtyři cestující, jež se také nehýbali z místa.
Muž nejdříve sledoval pobaveně prchající osoby, potom přejel pohledem po vyprázdněném voze, načež začal nepříčetně nadávat. V poslední chvíli vyběhl ven se vztyčenou pěstí a začal s pronásledováním uprchlíků. Jak to dopadlo nevím. Řidič na nic nečekal. Dveře se zavřely. Uháněli jsme pryč. Pomalu jsem se probrala ze strnulosti. Při výstupu z vozu se mi podlamovala kolena. To tedy bylo cosi. Tolik lidí a přesto se nikdo neodvážil zasáhnout. Vlastně se nikomu nic nestalo. A kdyby se stalo, udělal by někdo něco? Obávám se, že ne.
Musela jsem přidat do kroku. Za chvíli bude devět hodin. Nejvyšší čas, aby mamka vyrazila do práce. Můj ranní zážitek jí popíšu později.
Už na mě čekala u dveří.
"Michálek se nasnídal, je převlečený a teď se kouká na televizi. Pustila jsem mu na videu kreslenou pohádku." Stručně, jasně, jeden úsměv k tomu a rychle pryč. "Ahoj Hani!"
"Tak zatím," vyprovodila jsem ji ze dveří.
Sundala jsem si plášť, pověsila jej na věšák, nohy osvobodila z nepohodlných lodiček a vklouzla do domácích pantoflů. Kabelu jsem odložila na židli v kuchyni. Nádobí od snídaně bylo umyté, všude uklizeno. Jak jen to ta mamka může po ránu zvládnout. Že se jí chce. Pospíchá do práce, ví, že jsem doma, na úklid mám dost času a stejně je to takhle den co den. Michálek seděl u televize. Fascinovaně sledoval kreslený příběh. Sedla jsem si vedle něj na gauč. "Ahoj mrňousku, na co se to díváš"?
"Ahoj. Já mám film", prohlásil důležitě, aniž by na mě pohlédl.
Ano, má film a já ho ruším. Chvíli se můžu koukat s ním. Uvelebila jsem se o něco pohodlněji. Po chvíli jsem se zarazila. Kreslené postavičky byly přesnými kopiemi známých akčních hrdinů. Děj mi však připadal ještě brutálnější a krvavější. Sáhla jsem po obalu videokazety. Upozornění, že film není vhodný pro děti, jsem nenašla. Otevřela jsem skříňku s videokazetami a vytáhla ven všechny, které Dominika přivezla s sebou pro Michálka, kdyby měl dlouhou chvíli. Ještě jsem neměla čas si je pořádně prohlédnout. Brala jsem do rukou jednu po druhé. Kroutila jsem nad nimi hlavou.
Animované filmy s názvy ?Pomsta plechového monstra?, ?Tvrdý boj mezi světy? a "Krokodýlí muž" jsem vyřadila rovnou. Ostatní si budu muset později pustit, abych mohla jejich vhodnost pro tříleté dítě posoudit. Chlapeček mě zvědavě pozoroval s otevřenou pusou. Když jsem video s televizí vypnula, začal brečet. Chtěla jsem ho vzít do náruče. Vysvětlit, že na takové pohádky se dívat nemůže. Vytrhl se mi však. Utekl do rohu místnosti, zakryl si dlaněmi obličej a usedavě plakal. Nevěděla jsem si rady. Mám jít za ním nebo ho mám radši nechat být?
"Mami, maaminkoo?", ozývalo se z kouta.
Pomalu jsem k němu přistoupila. "No tak, Michálku, neplač prosím."
Nic.
"Michálku, netrap mě. Ty pohádky jsou tak ošklivé? Pojď, půjdeme spolu koupit jinačí? Mnohem hezčí."
"Maminkooo?"
Panebože, jak ho mám uklidnit. Já snad začnu brečet taky. Zkusila jsem to znovu: ?Míšo, koupíme krásnou pohádku o medvídkovi, co má domeček v lese, strašně rád mlsá med a za kamarády má milá lesní zvířátka? a jmenuje se jako ty.? Vzpomínala jsem na animovanou pohádku svého dětství. Dítě ke mně zvedlo uplakaný obličejík:
"Jako já"?
"Ano, jmenuje se medvídek Míša."
"My koupíme?", řekl hláskem plným naděje.
"Ano."
"Neská"?
"Jo,jo. Dneska."
"Jééééééééé"?
Michálek se rozběhl do předsíně. Koupíme. Dneska, teďka, pokud možno okamžitě. Smutek zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Nastalo bujaré veselí. Z extrému do extrému. Jsou takové všechny děti? Musela jsem se pro změnu uchýlit k výhružce, že jestli se nebude chovat klidně, žádná pohádka nebude. Zabralo to. Přece jen je to hodný kluk.
Autobusem jsme se svezli do centra. Zamýšlela jsem navštívit obchodní dům, kde bude velký výběr. Michálek nemluvil o ničem jiném, než o medvídkovi, co se jmenuje Míša. Původně jsem si myslela, že koupíme pár nějakých pěkných pohádek, ale hošík chtěl jen jednu. O Míšovi. Tu jsme samozřejmě nemohli sehnat. Když jsem se ho snažila doma uklidnit, ani ve snu by mě nenapadlo, že vezme má slova tak vážně. Lítala jsem po městě z obchodu do obchodu s Michálkem v náruči. Naříkal totiž, že ho bolí nožičky. Mě taky bolely nožičky a taky ručičky a v zádech. Nicméně videokazetu s medvědem Míšou jsme nesehnali. Všichni medvědi se jmenovali buď Koule, Kulička, Chlupáč, Chlupáček, Pú anebo podobně.
Dítě začalo pofňukávat. Bylo otázkou času, kdy spustí naplno. Vtom se dostavila spásná myšlenka.
"Michálku, víš ty co? My teď zajdeme do knihovny za tetou. Ona tam má knížku o medvědu Míšovi. Jsou v ní moc pěkné obrázky. Vezmeme si ji domů a budeme si z ní spolu číst. U televize stejně sedíš sám. U knížky budu alespoň s tebou. Co říkáš?"
Povzbudivě jsem se na něj usmála.
Tvářil se trochu nejistě. ?Nó, já bysem teda myslel jo.?
"A bude ten medvěd opravdickej Míša?"
Musela jsem se usmát jeho starostem.