1.Zuzka Cwiková
Frank
Frank to cítil. Už se to zase pohnulo. Tiše si povzdechl a zamířil do koupelny. Chvilku se díval do zrcadla na svou unavenou tvář, celou pokrytou drobnými červenými pihami, které na slunci vždycky ztmavnuly a nesmírně ho pak pálily. Dřív je neměl a z počátku netušil, kde se tam vzaly. Byly sice ploché a na tváři nešly vůbec nahmatat, ale on věděl, že tam jsou. Přiblížil se k zrcadlu až na vzdálenost tupého nosu a pozoroval své levé oko. Bylo pořád stejně bledé. Druhému oku nevěnoval nejmenší pozornost. Už si ani nepamatoval, kdy se na něj naposledy zaměřil. Levé oko bylo jakousi rutinou. Neměnnou jistotou všedního dne, nepsaným zákonem existence, rovnicí pravidelnosti. Když přišel domů z práce, věděl, že tam na něj bude vždy čekat. U pravého si nebyl už tak jistý, tak to raději ani nechtěl vědět... Jak, je možné, že se to ještě hýbe? Minule to trvalo jen chvíli a pak už nic. Teď to nedá pokoj a nedá! Sednul si na pračku, která právě ždímala červenou košili, dva páry šedivých ponožek(jedna měla na patě malou nepatrnou dírku, která se ráda nenápadně zvětšovala) a kus povlečení s kytičkovým vzorem.Vrčení spotřebiče ho uspávalo a on se na chvíli oddal odpočinku.
Frank to cítil. Věc se znovu hnula. Jsem upřímný člověk, jsem upřímný člověk, jsem upřímný člověk, hučelo mu v hlavě. ,,Nech toho!“ okřiknul se nahlas a zavrtěl se na pohovce. Přitáhl si ze stolu misku křupek. Dával si do úst jednu po druhé a každou pečlivě kontroloval. Mohla na ní totiž sedět moucha a co kdyby ji náhodou spolknul. Mohl by to probudit! Frank si složil nohy pod sebe a velká kolena mu čouhala z pod těla jako stožáry. Francouz by je možná nazval bagetami s příliš velkým obsahem kvasnic a neandrtálec dvěma tupými dřevěnými kyji, které ztratil při minulé výpravě na lov a jež nemůže najít, i když už prohledal celou jeskyni i okolí. Měl pocit, že ho z talíře na stolku pozoruje kivi. Tvářilo se sice naprosto pasivně, ale jeden nikdy neví. Jenže Frank nebyl jeden. Měl by tedy vědět?
Frank to cítil. Cítil i vůni pečeného vepřového boku v troubě. Bloumal po bytě a přemítal, kde nechal krabičku s tabletami proti bolesti. V předsíni v pravé polobotce nebyla, takže zbývá jedině noční stolek, kterému včera upadl kousek nožičky, prostor za televizí v obývacím pokoji nebo druhá zásuvka od spodu v kuchyni. Zašel tedy nahlédnout do trouby, když už tam měl trasu. Pára z odklopeného hrnce ho polechtala až v krku. ,,Ne,“ řekl nahlas prázdné místnosti.,, Ještě je to trochu syrové.“ Vrátil maso do trouby a přidal malým, lehce špinavým, po obvodu vroubkovaným, kolečkem na teplotě. Když se ohýbal ke spodní zásuvce pracovní desky, píchlo ho v boku. ,,Ne, ne!“Okamžitě se zpátky narovnal a omluvně couval ke dveřím. Léky na nočním stolku nebyly. Na protější stěně ložnice visela reprodukce Leoparda da Vinci Svatý Jan Křtitel. Jeho tvář jako by se Frankovi posmívala. ,,Jo, jo, Támhle ses měl dívat dřív!“ jakoby mu vyčítala svým vztahovačným ukazováčkem.
Frank to cítil. Byl příliš unavený na to, aby nad tím přemýšlel. Cítil to už dlouho a dávno zapomněl, jaké to je, být zcela svobodný i na duši. Vlastně nevěděl, že jeho duše není sama. Jenom mohl tušit. Ale netušil, protože byl vyčerpaný. Začarované kruhy nebyly jeho obor. Už dávno nechal zpěčování a odpor mu byl téměř cizí. Zvykl si. Na trvalou bolest, která mu udávala rytmus bušení srdce, nadechování a určovala frekvenci tepu. Měl také stále lehce zvýšenou teplotu. Že by mu měnila krevní tlak, to nepozoroval.
Frank to cítil. V noci ho to probudilo. Přinutil se otevřít oči, natáhnout ruku a rozsvítit malou lampičku. Dostal ji darem a kdysi ji míval velice rád. ,,Au!“ dostal kopanec do žeber. ,,Co se děje?“ zoufale zakňoural. ,,Udělám to zítra! Prosím!“ Povrch jeho nahého břicha se lehce zavlnil. Chvíli to vypadalo, že je to pryč, ale náhle přišel nový nápor. ,,Nee nechej mě! Prosím-co jsem ti provedl? Ne, prosím tě…“ Bolest ho přinutila se skrčit a skulit se na podlahu. Frank se svíjel bolestí na huňatém peruánském koberečku. Ten ležel rozprostřený podél postele. Byl nádherně vzorovaný, po obvodu se promenádovaly béžové a černé lamy a uprostřed byl velký motiv s kolibříkem. Frank obracel oči v sloup a sípal. Na okrajích koberce čouhaly barevné střapce z vlny. ,,Dobře! Ano-udělám to! Jen už mě nechej!“ zašeptal z posledních sil.
Frank to cítil. Bolest už polevila a on seděl v kuchyni za stolem a porcoval kus syrového masa na dřevěném prkýnku z dubového dřeva. Chlupatou šedivě žíhanou kůži už měl staženou a ležela na novinách vedle jeho levé ruky. Vyvržené vnitřnosti vyhodil z okna na chodník před domem. Mlaskavě se rozplácly na dlažbu a nechaly se ozařovat pouliční lampou. Okamžitě přiběhlo ze tmy několik toulavých koček a jaly se nerušeně požírat zbytky jedné ze svých bývalých družek. Frank dal bokem hubené nohy a zaměřil se na zbytek masa. Snažil se aby z něj vyteklo co nejmíň krve, protože tak zůstávalo déle čerstvé a šťavnaté, přesně jak to chtěl. Když dokončil práci, vzal do ruky jednu porci masa, strčil si ji do úst a spolkl. Zbytek schoval do ledničky, zhasnul světlo a šel do postele.
Frank to cítil. Cítil jak je po ránu nevyspalý a velice slabý. Neodvažoval se zajít na záchod. Místo toho zamířil rovnou do kuchyně a spořádal další porci studeného masa. Nepřipadalo mu odporné. Nezahnal hlad, tak si dal ještě jeden kousek. V břiše mu podivně zakručelo a nenadálá křeč mu lehce stáhla střeva. Slyšel, jak venku brzdí a zase se rozjíždějí tramvaje, slyšel tikat velké nástěnné hodiny. Slyšel, jak mu bije srdce. Ale nebilo samo. V naprostém tichu dokázal rozpoznat ještě jeden tlukot.
Frank to cítil. Cítil, že by dnes asi nedošel do práce. Došel do obývacího pokoje a telefonicky se omluvil svému nadřízenému. Měl hezký telefon. Celý bílý, tlačítka byla velice elegantní a sluchátko mělo aerodynamický tvar. Šňůra se klikatila podél zdi a ústila do malé zásuvky viktoriánského stylu. Dnes byl zvláštní den a Frank to zaznamenal taky. Měl by dnes opravdu zůstat doma. Zdálo se mu, že na něj jdou mdloby, tak se vrátil do ložnice, lehl si na postel a pozoroval Jana Křtitele, jak se mu směje. Najednou ho napadla myšlenka, že dílo je dokonáno. Nevěděl jak. Jaké dílo?
Frank to cítil. Najednou vykřikl bolestí. Vyhrnul si pruhované modré pyžamo(na rukávech už trochu odrbané) a spatřil jak se mu po celém břichu tvoří tenké červené rýhy, které jako by se stále zvětšovaly a rozšiřovaly. Kůže ho začala nesnesitelně pálit a na čele mu vyrazil pot. Začal prudce oddychovat, až si sám připadal jako jeho sestřenice, kterou viděl před čtyřmi měsíci a dvěma týdny rodit. Dítě bylo velice hezké, vážilo tři kilogramy deset a mělo tmavé slepené vlásky. Jedna veliká rýha, která jak se zdálo vedla středem trupu, se velice napnula a pak praskla. Do postele se vyvalilo spoustu tmavě rudé, teplé krve. Rána se otevřela po celé délce a bylo krásně vidět játru a část střev, kterak vyplašeně pulzují. Frank udiveně zíral na díru ve svém břiše a nebyl schopen ani křičet. Vše se událo velice rychle. Frank najednou začal prudce blednout, jak z něj vytékala veškerá jeho krev. Ani nevěděl, že jí má tolik. Pak se začalo něco dít. Uvnitř se to pohnulo. Zmítalo se to a rejdilo v otevřeném prostoru těla. Teď! Z břicha vyklouzl temný stín. Natáhl tenkou černou ruku, pokrytou slizem a šupinami, a zachytil se za okraj zakrvaveného kusu masa. Pak pomalu vylezlo celé tělo. Opřelo s oběma dlaněmi o Frankovo břicho a pomalu se vysoukalo, vydávajíce chrčivé zvuky. Bylo poměrně malé, skoro trpasličí s tenkým ocáskem. Kůže byla lesklá, ale ne zcela hladká, připomínala žabí. Ohyzdná slizká lebka s dvěma patrnými výstupky na čele jakoby k tělu svou velikostí a tvarem ani nepasovala. Obličejová část byla plochá a jakoby zatlačená dovnitř, malá ústa skrývala řadu tenkých ostrých zoubků. Mozkovna se podobala lidské a v zátylku volně srůstala s páteří. Z Frankových útrob se linul krvavý zápach smíšený ještě s něčím jiným. Těžkým dusnem, jakoby z ohně. Zároveň v tom bylo něco odporně hnilobného, až sirného. Byl ještě celý od krve a chvíli mu trvalo než se zorientoval. Pak s příšerným ječivým křikem zmizel v předsíni. Frank jenom stačil zahlédnout pár šikmých rudých očí, které se mihly v pološeru místnosti.
Frank těžce dýchal. Nevěděl, že stal součástí něčeho nového. Něčeho Velkého.
2.
Helena Červenková
Vana
Uklízíme takhle na jaře na zahradě, co jsem zdědila po babičce a padne mi do oka stará železná vana. Děda nám ji tam kdysi zakopal pod stromy a jako děcka jsme z ní měli svůj „bazén“. Dneska už je ještě víc rezavější a zahradu hyzdí. Co s takovou nechtěnou ozdobou? Rozhodneme se, že ji odvezeme do sběrny. Jsem zaúkolovaná zjistit, jak ve sběrně úřadují a jestli ji vůbec vezmou, ať se s tím krámem netáhneme zbytečně. Akce Železná sobota naplánovaná na následující víkend.
V týdnu vezmu kolo a jedu do sběrny, která je k zahradě nejblíže. Na vratech si přečtu hodiny od-do a pro jistotu se ještě jdu železné baby zeptat, jestli takový sortiment vykupují. Snažím se paní vysvětlit, o jakou vanu se asi jedná a ukazuju na hromadu šrotu, že takhle nějak, dokonce si troufám tvrdit, že ta naše vypadá stejně. Jsem ubezpečena, že šrot vykoupí. Uspokojená, jak mi to všechno vychází, jedu ještě kouknout na zahrádku, jak porostly petrklíče a jestli tam neřádí krtek. Krtek ne, ale v místě vany asi vybuchla bomba, protože pod stromy je kráter, všechny petrklíče pošlapané a rýhy v hlíně jasně naznačují, kudy se s vanou někdo táhl. Aha, tak proto mi ta vana ve výkupně byla tak povědomá!!!:o))
3.
Dáša Čížová
Pro ponaučení (pokud máme ještě čas)
Od jara přemítám nad nutností uspokojit, alespoň venkovní okna, protože jejich hlad po luxolu je na nich zjevný. Je fakt, že ze všech obyvatel domu, jen pro mě. Zřejmě mám více vyvinuto sociální cítění – stará škola nebo je to pozůstatek socialismu?!
A tak jsem koupila vše potřebné a nastoupila do neplacené práce. Zřejmě se nudím, na rozdíl od druhých, kteří nevědí, kam dřív skočit a to i doslova, protože dcera aktivně relaxuje na koni – čtyřnohém.
Uspokojila jsem okna ve svém bytě a sestoupila o patro níž v našem hradě, kde kraluje dcera s rodinou. „Uvolni mi, prosím přístup k oknu“. Bylo mi vyhověno, ale v zápětí na to, když se začal ze zřejmě dlouho neumytého okna prach, pronesla dcera znechuceně: „Ježíš, nedělej mi tu b….., mám povysáváno“, (podlaha v kuchyni – dlažba) a ne, aby ses postavila na parapet, mohla by se mi odloupnout kachlička.“
Ku podivu jsem se začala smát a zeptala jsem se: „ Myslíš, že je normální, když já natírám okna vám, mladým, a to, i když chodím na masáže páteře, protože ji nemám v pohodě?“ Dcera se zamyslela a bylo vidět, že se žhaví na výměnu názorů. Včas jsem ji zarazila: „Nevzrušuj se, budeme hrát na férovku“. A byla odzbrojena. Pak pronesla: „Chceš férově, tak ti férově říkám, že to považuji za zcela normální. Ani by mě nenapadlo, že by to mělo nebo mohlo být jinak, protože jsi to dělala vždy.“
A to má pravdu. Z paměti se mi vynořila celá ta léta, ve kterých jsem pečovala o vše potřebné v našem domě a na to, kolik mi dalo úsilí strhnout někoho do pracovní vášně. Dokonce se teď již mohu přiznat, že když jsem byla na nemocenské se zlomenými prsty na noze (šlápl mi na ně býk při krmení), tak jsem vstávala v pět hodin ráno, abych unikla pozornosti případné kontrole, a natírala jsem ta stejná okna v garáži, tenkrát byla sundaná.
Zvyk, je železná košile. A já si ji sama nasadila, ale teď mi je ta produktivní košilka trochu malá, ne že bych nějak enormně ztloustla, ale léta běží, a v mém okolí není nikdo komu bych ji předala. Asi proto, že oni jsou mnohem chytřejší než já, svým způsobem (mé IQ je dosti vysoké). Zvyk je opravdu železná košile, a my tak těžce své zvyklosti opouštíme.
P.S. Ještě je třeba natřít plot – dřevěný 90 m, betonové čepice, zabetonovat 7 let starou díru ve sklepě, utěsnit komín – teče mi do postele, jen mi!, utěsnit kuchyňskou linku, opravit el. Pec, opravit omítky ve sklepě po 100leté vodě, ale asi to nemá cenu, protože nedávno nás minula 50tiletá, o chlup, atd..
A tak se na to vykašlu, začnu se mír ráda.
4.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti VI.
Ještě jsem nestačila po večeři uklidit ze stolu a už tu byl Michálek s knížkou. Mamka mu z ní chtěla číst, ale přečetla sotva několik vět a Michálek už jí tahal knížku z ruky. "Ty ne, teto. Aninka bude číst."
"Michálku, nechej tetu, ať čte. Já mám ještě práci." "Ne, ne!"
"Přestaň být tvrdohlavý nebo ti Hanka číst nebude a já tu knížku zítra vrátím zpátky do knihovny. Půjčím ji dětem, které si to zaslouží."
Mamka ví jak na něj. Hnedle byl klid.
Večer jsem uspala chlapečka s knížkou v ruce. Usínal se šťastným úsměvem na tváři. Zhasla jsem lampičku. Potichu jsem vycouvala z pokoje. Mamka seděla v kuchyni s pletením na klíně. Přisedla jsem si ke stolu.
"Ani jsi se nezmínila o práci. Co ti dala tentokrát?" Začala jsem tedy o práci a dostala se až k incidentu v tramvaji. Myslela jsem si, že tím bude poněkud šokovaná, ale od jehlic nevzhlédla. Myslela jsem, že mě neposlouchá.
"Ale ano, poslouchám tě."
"Tak proč něco neřekneš?"
"A co ti mám na to říct?" Cítila jsem se dotčeně.
"Hani, vždyť se nikomu nic nestalo, ne?"
"Nestalo. Ale mohlo!!
"Prosím tě, denně se přihodí tolik horších věcí. Jeden vyhrožující blázen je proti tomu jako nic."
Dobře, jenomže ty věci se dějí daleko ode mě. Téhle jsem byla přímým svědkem.
S Milanem jme se každoročně účastnili jízdy motorek za dva kamarády, jejichž cesta skončila v jedné prudké zatáčce. Výročí jejich smrti se připomínalo projetím jejich poslední trasy a zastávkou na hřbitově, kde jsme jim zapálili svíčku. Rok od roku byla kolona delší. Z té cesty se stala atrakce, jíž se zúčastnilo i plno těch, co Jindru a Petra ani neznali. Nálada panovala povětšinou veselá. Kromě krátkého proslovu před cestou a stísněného pocitu nad hrobem se nikdo myšlenkami na smrt těch dvou příliš nezabýval. Někteří radši i ten hřbitov vynechali a jeli dál. Smrt motorkářů mi tehdy připadala jaksi tajemná a slavnostní zároveň. Do Milanova konce. Potom už ne. Nyní vím, že na ní není nic tajemného natož slavnostního. Je holá a tvrdá jako každá jiná smrt. Je to konec. Tma. Dokonáno. Není co dodat.
V krku se mi to zase sevřelo. Naskočil mi tam knedlík, který bránil dýchání. Oči mě štípaly, jak jsem se snažila zadržet slzy. Vstala jsem, přistoupila ke kuchyňskému dřezu a napustila si sklenici vody, jen aby si mamka ničeho nevšimla. Vím, jak moc ji tyhle mé stavy trápí. Nechci ji trápit."Jdu pustit televizi, budou zprávy", snažila jsem se o neutrální tón.
Zprávy však nebyly tím pravým na můj smutek. Samé konflikty, podvody, katastrofy a jedna rádoby veselá kuriozita na závěr. Muž a žena s nezbytnými úsměvy na tvářích, ať už oznamují další zdražování vody, počet mrtvých při dopravní nehodě či výbuch sopky. Takové hrůzy by měl spíše přednášet někdo s tragickým výrazem, v černém obleku nebo alespoň s černou páskou přes rukáv. Po televizních novinách jsem popřála mamince ?Dobrou noc?. Nechtělo se mi dál na nic dívat. V posteli jsem se potom převalovala ze strany na stranu. Musela jsem si nakonec vzít prášek, abych usnula.
5.
Jiří Hort
Útěk
Nedělní odpoledne. Děti, i ty větší, si vzaly deky a vyhrnuly se na trávník parku, který obklopoval udržovaný barokní zámek. V dětském domově se školou je přes týden rušněji. To zde chodí do učení i holky a kluci z okolí, ale na víkendy zůstávají jen ti, pro které si nikdo nejezdí.
"Žanetko, lehni si k holkám a Štefan půjde ke klukům," starostlivě vyzvala nenápadně se tvářící dvojici starší vychovatelka. Holky ji měly rády. Vždy, když měla v sobotu nebo v neděli službu, přinesla z domů ovoce nebo zavařená nastrouhaná jablka a pekly koláče. A těm starším uvařila slabou kávu. To kluci měli horší. Nesměli holkám naproti ani k zámecké bráně, když se odpoledne vracely z praxe. Žanetka, bylo ji šestnáct, patřila k nejlepším ve škole, táta byl zavřený a máma, bůhví kde. Štefan se učil druhým rokem obuvníkem a do domova se vracel na víkendy z internátu v pohraničním městě. Všichni věděli, že spolu chodí, ale od doby, kdy předloni otěhotněla jedna dívka právě s klukem z domova, snažili se děti uhlídat. Dokonce museli zazdít dvoje dveře, které sice byly zamčené, ale když se jednou v noci přes ně kluci probourali k holkám, nebylo zbytí. I na vycházky chodili zvlášť. Kluci v pondělí, holky ve středu a menší děti s vychovatelkami.
Žanetka se zvedla bez řečí a ani Štefan, který tak rád v koupelně před zrcadlem nahazoval bicepsy, neprotestoval. Byli zvyklí a nechtěli provokovat. Věděli své. Po večeři budou shánět dobrovolníky na úklid papírků a zalévání kytek. Vybírají jen ty starší. Vědí, že se přihlásí dobrovolně, aby si mohli zakouřit. V domově nesmí, ani venku, ale co oči nevidí ? Mají na to půlhodinku, právě tolik, aby vychovatelky v klidu vypily kafe. A to se dá toho stihnout hodně. A když by je někdo kontroloval, vymluví se, že si zalezli, aby nedávali těm menším špatný příklad.
V parku byl altánek s kuželovitou stříškou a právě v prostoru mezi podhledem a pod ní byla ideální skrýš. Domluvili, kdo bude hlídat, pár jich pracovalo a některá dvojice si vlezla pod stříšku. Bylo tady místa tak akorát. Žanetka se Štefanem tu nebyli poprvé. Také ostatní sem chodili. Dva kluci dokonce svým holkám navrhli, že by se příště mohli prohodit, ale holky byly proti. Když se vrátili do pokojů, Žanetka dělala, jako že nic a holky věděly, že o tom přede všemi nechce vyprávět. Vždyť ony se taky každému nesvěřují. Štefan taky mlčel a na narážky odpovídal významným úsměvem. "To víš, já něco řeknu a zítra jsem u ředitele," prohodil nanejvýš.
Pátek o několik měsíců později. Žanetka už měla být před hodinou zpátky. Dnes byli na praxi v zahradnictví v nedalekém městě. Asi čeká na autobus, kterým se pravidelně vracel z internátu Štefan, řekla si vychovatelka. Proč bych jim trochu toho štěstíčka nedopřála, pomyslela si. Ale když minula hodina, kdy už tu býval i Štefan, zneklidněla. Poslala starší kluky na zastávku, ale ti je nenašli. Útěk, napadlo ji. Nebylo to nic neobvyklého, skoro každý měsíc odsud někdo uteče, většinou kluci, někdy i nějaká ta holka, ale Žanetka se dobře učila a nikoho neměla. Štefan měl sice početné příbuzenstvo, ale ti si ho brali pouze na dva týdny o prázdninách a přes Vánoce. A dosud také neutekl. Nedá se nic dělat, musím to oznámit policii, rozhodla se.
Policista přijel za chvíli. "Tak, kdo je to tentokrát," hlaholil již ve dveřích. Znal to tady. "Ale," zakroutila vychovatelka nechápavě hlavou, "do těch bych to nikdy neřekla. Žanetka, taková milá holka, slušná, za osm měsíců má jít ke zkouškám, a Štefan, taky s ním nebyly problémy. Co ta děcka chtějí, ... nají se, oblečení mají zadarmo, vloni byly u moře. To by se jim u těch jejich povedených rodičů nemoho stát," ospravedlňovala se. "Však my je chytíme," konejšil ji policista.
Tou dobou Žanetka a Štefan již ujížděli vlakem. "Víš, strejda má firmu, určitě mně zaměstná ... a bydlet budeme zatím u bráchy," plánoval Štefan. "A holky už ti nebudou brát halenky." Drželi se za ruce. Žanetka se trochu bála a Štefan měl také strach. Ještě nikdy se nemusel o někoho starat. Až nyní. Oba cítili nejistotu, ale báli se o tom mluvit. Když se začali líbat, vylezlo Štefanovi z kalhot tričko s monogramem. Vyšívali si je v domově, aby si nepopletli oblečení, když ho přivezli z prádelny.
6.
Zora Šimůnková
Tramway
Ta holka byla vážně podobná Anetě L. Smůla byla, že stála asi v polovině vozu a já úplně vzadu, přiskřípnutý nějakou tlustou madam se dvěma taškami. – Mladej, nech toho, já za tři stanice vystupuju, uzemnila mě, když jsem se pokusil uniknout z jejího sevření a k tý holce, Anetě L., jak jsem věřil, se dostat blíž. Dobíhal jsem tramvaj, a proto jsem se vecpal až dozadu. To byla smůla, přijít včas, v pohodě bych nastoupil prostředními dveřmi spolu s Anetou. Musela to být ona. Znal jsem ji dobře z televize a nemohl se splést: druhá taková holka pro mě nebyla. Je pravda, že jsem dobíhal jen proto, že jsem ještě coural s Dvořákovou, ale to byla nouzovka. A přitom jsem svoje šance odhadoval reálně: proč by měla stát zrovna o mě, určitě má kolem sebe kluků…Napsal jsem jí dopis do fan klubu, ale neodpověděla. Nějaká úplně cizí holka mi jen poslala přihlášku, ale to jsem nechtěl.
Tramvaj se naklonila a začala hrkat do kopce. Ještě půl kilometru a madam vystoupí. Drtila mi nohu ohromnou krabicí pracího prášku a zbytek těla knokautovala děsnou voňavkou. Konečně vypadla a já měl volnou cestu. Jak se to vezme, volnou cestu, tramvaj byla narvaná jako v pátek odpoledne. Ale probojoval jsem se až k tyči.
Na další stanici bych normálně vystoupil, ale dneska jsem se rozhodl jet s Anet dál.
Lidi se tlačili ke dveřím, já vlál v davu a rval se doprostřed tramvaje. Konečně všechny maminy s kočárky vylezly a cesta k Anetě byla volná.
Dívala se na všechny strany, asi nevěděla, kde má vystoupit.
Našlápl jsem si, že jí poradím, už jsem byl skoro tam, a v tom jí zazvonil mobil. Sedl jsem si na nejbližší volnou sedačku a dělal jakoby nic.
- Z důvodů havárie na trati odbočuju na Pažitkovu, zachrchlal řidič do mikrofonu. Anet zpozorněla.
– Moment, řekla do telefonu a pak se naklonila ke mně:
- Co říkal, prosímtě?, zeptala se. Chlápek vedle byl rychlejší: - Odbočuje napravo na Pažitkovu.
– Díky, usmála se na něj a zase začala telefonovat. S chutí bych ho byl nakopl, mě se ptala! Navíc sotva zvedl hlavu od novin, vůbec nevěděl, s kým mluví!
Tramvaj projela okolo kiosku s novinami a zastavila. Vystoupil jsem hned za Anetou, právě dotelefonovala. Nikdo nikde, jen trafikantka a ten děsnej chlápek, co odpověděl místo mě, nikdo neuvidí, jak se ztrapním. Četla si tabulku s jízdním řádem. Jak jsem docházel k ní, pruhy na její šále se zvětšovaly, až…těsně vedle přistál mercedes a ohodil mi nohavice blátem. Někdo zevnitř otevřel dveře, Anet nastoupila a odjela.
A já tam stál zase jako blbec.
7.
Jeanne Hornova
Včera vařil on, aneb nic horšího se stát nemohlo
Letos jsem se ostatně jako každé velikonoce rozhodla změnit čerstvé ovzduší naší Bohem zapomenuté vesnice za pobyt v Pardubicích. Není nad čerstvé výpary ze Semtína a Parama, doporučovala jsem svému bratrovi, neboť čím víc lidí, tím větší sranda a navíc, ať letos inhaluje i on. Popravdě řečeno, představy o přesnosti a spolehlivosti naší autobusové dopravy jsem dávno zavrhla. Bráchovo auto je přece jen spolehlivější a rychlejší. Nemusím alespoň přestupovat, nanejvýš tlačit. Představa třech volných dnů spojených s návštěvou místního krytého bazénu a Duhové arény v městě perníku vytlačila konkurenční nabídku jeho party, která spočívala v neomezeném požívání alkoholu na horské chatě. Přítelkyně Iveta nebyla rozhodně proti, vždyť Vlastík, můj o tři roky starší bráška býval jejím idolem na průmyslovce.
Po příjezdu do Pardubic nám bylo sděleno, že Iveta, jako čerstvá absolventka teologické fakulty s diagnózou učitelka náboženství má nějaké povinnosti. Bráchu a jejího manžela Pavla zajímal akorát ten hokej, Vlastík si totiž myslí, že velikonoce jsou proto, že je hodně vajec a halí se do pozlátky svátků jara. Já byla naopak zvědavá, jak si přítelkyně s malými svěřenci poradí. Rozhodla jsem se ji na Velikonoční neděli, tedy na Vzkříšení, jak jsme byli my, neznabozi poučeni, doprovodit na mši. Jenže problémek, kdo tedy bude vařit? Pravdou je, že Vlastík s Pavlem, v sobotu, když se ručička hodin nemilosrdně blížila k půlnoci a pod stolem se válela nejedna láhev od slivovice machrovali, že uvařit oběd není takový problém. Moc jsem jim nevěřila, neboť brácha začínal rozvíjet teorii, že název Bílá sobota si bude pamatovat do smrti, protože k trefení do postele potřebuje bílou hůl. Iveta rovněž začala pociťovat účinky moravského moku a tak je odkázala, na plastovou krabici s červeným víkem v mražáku. Prý má velikonoční specialitu, která se v jejich rodě traduje desetiletí a letos konečně křehoučké masíčko sehnala.
Při odchodu do kostela kluci ještě spali. „Nejsou přeci blbí, krabice s červeným víkem je tam jen jedna a v mikrovlnce to mají rozmražené raz dva,“ přesvědčovala mě přítelkyně, když jsem se po divokém mejdanu snažila marně najít tužku a napsat vzkaz. Po mši jsme se jako normální ženské zakecaly, dokonce zašly na pivo na vyléčení a těšili se na pečínku. Po pivě tráví, to dávám chlapům za pravdu.Doma nás vítaly protažené tváře a mísa bramboráků.
„No Vlastíku, Pavle, to neumíte ani upéct maso?“ spustily jsme lavinu výčitek na dva docela zaražené mužské.
„Víš Iveto,“ začal koktavě brácha. Já otevřel tu krabici.No, když máte na velikonoce takové zvyky, tak tu kočku příště stáhni a vykuchej, na to já nemám žaludek.“
Nikdo nebyl schopen slova. Nakonec se přítelkyně dala s nechutí do vysvětlování.
„Pavle, víš, jak jsme měli toho černého kocoura, co ho přejelo auto? Je z Moravy a jako Moravák měl být tam i zakopán. Tak jsem ho prostě po jeho skonu zabalila do krabice od jogurtů se zeleným, vole, zeleným víkem. No a Vlasta ho měla vzít na Moravu…“ zavzlykala Iveta.
„Do háje,“ zakleli příslušníci silnějšího pohlaví a nevím, zda se jim v hlavě nehonily myšlenky o přehnaném nacionalismu.
Nic horšího se asi stát nemohlo, proběhlo mi hlavou a hlad mě přešel stoprocentně. Vlastně mohlo. Kdyby tu kočku, ale raději ne…
8.
Petr Kubíček
Věř a vířa tvá...
…tě vyléčí. Princip, který dozajista mnoha lidem pomohl, podle mé osobní zkušenosti však především těm, kteří na něm založili živnost. Přestože si některé jevy opravdu rozumově vysvětlit neumím, nevěřím v nadpřirozené schopnosti lidových léčitelů. Na vlastní kůži jsem se totiž přesvědčil, že jejich moc nad často i vzdělanými a soudnými lidmi může být sice nečekaná, ohromná, ale taky zhoubná, pokud s ní nakládají podle své vůle či zvůle. Jeden z takových takydoktorů mě málem odstřelil.
A proto k čertu s nimi.
Ordinoval na svém pracovišti v kotelně žďárského Žďasu, používal k vyšetření ocelovou pružinu a získal záhy díky ústnímu zpravodajství provinčního městečka značnou proslulost a úctu. (Kdo ví proč, ale na Vysočině vůbec padlo léčitelské semínko na úrodnou půdu). Takovou, že když se jeden rok naše hokejové mužstvo začalo nebezpečně plácat v pásmu sestupu z druhé ligy, upjali se na něj jeden po druhém i jinak docela chytří a rozumní spoluhráči. Vesměs všichni ve žďárských strojírnách pracovali, pohybovali se tudíž přímo u pramene jeho "alternativní medicíny". Chodívali k senzibilovi během směny a on jim radil co jíst a pít, co dělat či nedělat. Stát platil jemu i jim čas a oni se mu odvděčovali tu lahví, tu bonboniérou. Poněkud svérázné podnikání.
Tlemil jsem se jim v kabině, tak inženýři, jak jde vaše terapie?, co radí primář v montérkách?, ale jak se náš druholigový koráb postupně potápěl, přibývalo jich a k mému zděšení brali diagnózy kolegy zámečníka stále vážněji. Nakonec věc postavili tak, že jestli nechci trhat partu, musím k němu naklapat taky. V situaci, kdy bylo třeba táhnout za jedno lano, pokud jsme nechtěli slítnou o soutěž níž, jsem nás nechtěl rozhádat. Tak jsem se tedy podvolil a šel.
V malém ajnclíku za výtopnou mi už od pohledu podezřelý a nesympatický chlápek začal přejíždět po těle kovovou spirálou, tu něco zamrmlal, tu mi sdělil, že cítím teplo, chlad, popřípadě jinou energii. Popravdě řečeno jsem vnímal jenom smrad z kotlů a z horka a nedostatku kyslíku se mi dělalo špatně. Nicméně závěr prohlídky předčil má očekávání. "Vaším největším problémem jsou oči a bolest hlavy je od nich," rozhodl na konec. No, slíbil jsem si sice předtím, že budu slušný a navýsost zdrženlivý, ale nějak to nešlo udržet. "Teda to jste objevil Ameriku, na to nepotřebuji virguli, stačí si všimnout brejlí a čerstvé tržné rány od brusle za uchem," vylítlo ze mě spontánně, upřímně a naprosto neuctivě. A odešel jsem středem, prásknuv šarlatánovi dveřmi před očima.
Odezva se přiřítila neprodleně. Chystali jsme se na rozhodující zápas o udržení v lize, s Třebíčí, buďto my nebo oni, ale kluci na mě začali být v kabině jako na cizího. Vyhýbali se mi a občas jsem některého přistihl, jak si mě podezřívavě měří. Nechápal jsem, co se děje, než mi jeden z nich kápl božskou: "Ten chlapík z kotelny tvrdí, že prohrajeme, protože jsi to už dávno předem prodal!" prozradil. Jak to ten pseudoléčitel zjistil, mi už nepráskl. Nejspíš mu to našeptala jeho čarovná pomůcka nebo to po indiánsku vyčetl z rozhozených svářecích elektrod.
Mávl jsem nad tím rukou, to snad nemůžete myslet vážně, s nikým z Třebíče jsem přece slova nepromluvil a taky proč bych to dělal, chci hrát taky druhou ligu, ale jak se ukázalo, zůstal jsem sám. Podařilo se jim nahlodat i trenéra, dokonce nad mým dosud neochvějným místem v sestavě začal tančit otazník. Od úvahy, že mě nepostaví, nakonec kouče odradila jen představa, že by musel narvanému zimáku vysvětlit, proč nominoval zrovna v nejdůležitějším špílu sezóny do branky náhradníka, když já jsem zdravý. Kluci až na dva tři rozumnější skřípěli zubama a já v břiše cítil, jak začínám vibrovat už předlouho před rozbruslením.
Ne že by bylo něco nemožného prodat zápas. Kde je poptávka, je i zboží. Druholigoví hráči žili z nízkých platů, ani zápasové prémie nesypaly nic moc, funkcionáři je na druhé straně tlačili k úspěchům za každou cenu. Prakticky v každém mužstvu a každé sezóně se proto podobná skvrna na dresu fair play vyskytla. Nikdy nikdo nikomu nic nedokázal, ale záhadné výsledky, nečekaná zakolísání favoritů či spásné remízy na poslední okamžik jaksi ke koloritu hokejového přízemí skoro patřily. Dokonce se s nimi přímo kalkulovalo. "Tam musíme vyhrát, protože jim to pak pustí tamti," vědělo se před odjezdem na kluziště rivala.
V praxi takový buchnutý mač mohl vypadat například následovně: Útok, složený z nejstarších a nejzkušenějších hráčů, nastoupí na zahajovací buly, v padesáti vteřinách si nechá naházet tři góly a jde vystřídat, zatímco zbytek mužstva rozloží nasranost a beznaděj. Aby od sebe odvedl pozornost, sprdne střední útočník provinilé lajny brankáře. Nechá ho vystřídat, nahradníkovi pro jistotu dovolí nasázet ještě dva tři banány, aby se náhodou necukal a mimoděk jim to nezkazil.
Scénář naplněn a zjistit se dal jen náhodou nebo nepozorností aktérů. Například když jsem v přítmí zákoutí zimního stadionu, kde bych se po jednom takovém zápase vůbec neměl ocitnout, kdybych byl nezabloudil ve spleti chodeb, slyšel kapitána soupeře šeptat zmíněnému uřvanému centrforwardovi: "Dík, klaplo to. Jsme srovnáni!"
Někdy, ale zcela výjimečně, to byla i docela sranda. Jeden rok jsme, zajištěni už v klidu ve středu tabulky, hráli poslední kolo soutěže v Mladé Boleslavi, která se rvala o udržení kdo s koho s Kopřivnicí. Telefony už mnoho dní před kláním jen řinčely, auta pendlovala sem a tam, napětí stoupalo. Když nastal čas utáhnout tkaničky a projít koridorem na ledovou plochu, náš tréňa profesor Kubera svým suchým humorem pronesl: "Tak hoši, jdem na to. Prvně půjdou ti, co hrají za Boleslav, pak ti, co za Kopřivnici, no a pokud někdo zbyl, mohl by hrát za nás!"
Je na bíledni, že se v těchto zákulisních piklích soustřeďoval zájem především na muže v brance. Jejich chyba nebo liknavost mohla určit výsledek daleko snáze než u hokejistů v poli. Na sklonku kariéry v jiném dresu a jiném zápase jsem se jednou sám namíchl, popadl o přestávce přilbu, hodil do ní dvě stokoruny a s výkřikem: "za postup mi ty dvě kila stojí!" ji nechal kolovat po kabině. Scházel nám k prvenství a tím i k vyšší soutěži jediný bod, prohrávali jsme po první třetině o dva góly. Vidina úspěchu se nebezpečně chvěje a pokladník předvádí chcíplýho brouka, jako že se ho to vůbec netýká. A náš nejstarší bek do ponurého ticha, jaké umí v takové situaci ovládnout hokejovou šatnu, jakoby mimoděk prohodí, že s brankářem soupeře vojákoval v jihlavské Dukle.
Tak jsem to vzal do rukou a uspořádal sbírku. Nedozvěděl jsem se nikdy, jestli si oba dukláčtí veteráni vybrané peníze na záchodě opravdu předali. Možná s námi náš vychytralý zadák jen obratně vydupal. Jisté však je, že jsme ten večer vyhráli. A že ten chlapík v drátěné masce naproti sice nic vyloženě nezvoral, ale často reagoval na svůj věk a zkušenosti až neuvěřitelně netakticky. Ovšem, pokud se opravdu ti dva na WC potkali, tak vlastně jednal velmi zkušeně.
Abych si nehrál na svatouška, i já si jako mladíček, na samém začátku kariéry, jedenkrát okusil, jaké to je i přes prohru sevřít v ruce bankovky. Je to hnusné, lepkavé a nevstřebatelné. Slovan Ústí nad Labem po mnoha letech snažení konečně reálně aspiroval na postup do extraligy, celé město tím tehdy jen vřelo. Naše dny v soutěži naopak už byly definitivně sečteny, ani teoretická šance na udržení nedýchala. Na našem ledě ústečtí horko těžko uklohnili potupnou plichtu a usoudili, že hlavní překážku tvořila moje lapačka. Aby neriskovali další případnou ztrátu bodu s naprostým outsiderem, navíc před svými diváky, chtěli se posichrovat. Provedli to fikaně, poslali na mě kluka, s nímž jsem vyrůstal. Neříkal: "Zaplatíme ti!", mizera jeden útočil na city: "Udělej to pro mě, sám víš, jak oba prahneme po extraligovém triku. Já tu příležitost teď mám!" Umluvil mě nakonec, že to byl on. Cítil jsem s ním, ale tím se teď nemohu omlouvat, protože výsledek byl z pohledu sportovního ducha tentýž. Kývl jsem nemravně: ano, zápas pustím a peníze si potom vezmu. Bylo před Vánoci.
"Předej tuhle hokejku mému bráchovi, je to dárek, já se domů nedostanu" požádal naoko ten povedený přítel po zápase, když jsme před ústeckým zimákem nastupovali do autobusu. Pěkně nahlas, aby všichni od nás slyšeli. Jen já věděl, že na lopatě té hole mezi dvěma vrstvami izolačky je namotáno pěkných pár tisícovek. Částka, kterou jsem si jinak hokejem vydělal za půl sezóny.
Přitom ústečtí utráceli zhola zbytečně, kdyby si věřili, mohli ušetřit. Vlítli na nás úplatek neúplatek jako satani a rozstříleli mě na padrť, než jsme se rozkoukali. Mohl jsem klidně chytat úplně naplno a nehnout pro jejich body prstem, takže jsem si nakonec i přes debakl vydobyl ještě gloriolu skvělého brankáře a srdnatého bojovníka. Ani stín podezření. Neumím si ale dosud odpovědět, co bych býval udělal, pokud by průběh zápasu nebyl tak jednoznačný. Pustil bych to? Nebo se hryzl a pak se kámošovi omluvil? Nevím, jsem v tom prostě namočený už nafurt.
Už tehdy v autobuse a ještě víc doma při vybalování bankovek jsem už tušil, že jsem si právě zadělal na celoživotní jizvu. I když vás nepřistihli, převaluje se Vám to dlouho v mysli a nakonec se to někudy na povrch stejně prodere. Podobně jako při nevěře. Hrajete divadlo, přetvařujete se, spoluhráči nevědí přesně co, ale vycítí, že něco je jinak. A vy vnímáte, že oni cítí. Napravit následující hnusno a dusno bývá velmi složité, ne-li nemožné. Úplně se toho lepkavého svinstva někde v duši nezbavíte nikdy. Jsou to hrátky s čertem, jež přinesou většinou jen kostlivce ve skříni. Na vždy. Poučen touto palčivou zkušeností jsem pak už vždycky, kdykoliv někdo z hráčů za mnou přišel, jestli něčí podobnou nabídku přijmout, (starého gólmana lze jen stěží z takových úvah vynechat) říkával: "Jak chcete. Ale beze mne. Nestojí to za to, sami poznáte!"
Nachlup stejné myšlenky mi před tím osudovým zápasem s Třebíčí vířily hlavou a roztřásly mě jako malého žáčka. Nikdo mi neuvěří, že jsem jakoukoliv chybu neudělal vědomě, že nejsme s protivníkem domluveni, že to není zaplaceno. "V tomhle stavu udělám tu jejich očekávanou minelu raz dva. Pak sbohem druhá ligo a sportovní živote vůbec. Za daných okolností to nikomu nevysvětlím," šeptalo si něco ve mně, a zatímco navenek jsem se vší silou snažil udržet chladnou tvář a svůj obvyklý předzápasový rituál, při nástupu na modrou čáru mi pěkně svíralo v půlkách.
Hned v první minutě zápasu ujíždí třebíčského křídlo a vytahuje mě daleko do rohu hřiště. Rychlá klička, jsem obehrán, obránci nikde, za mnou jen prázdná klec. Nahrávka před brankoviště, neobsazený útočník v třebíčském dresu střílí a už už zvedá jásavě ruce nad hlavu. Zoufale se ohlížím, chytám se poslední možnosti, mikroskopického stébla, křehké pavučinky a prudce vrhám brankářskou hůl nazdařbůh směr brána. Po několika předlouhých zlomcích sekundy se dráhy překříží, puk trefuje letící hokejku, těch pouhých pár centimetrů dřeva uprostřed zející tlamy tří červených tyčí, odráží se vysoko nad břevno, až přeplachtí ochrannou síť nad mantinelem a skončí v namačkaném davu diváků. Ti jen zahučí.
Vzkříšen z mrtvých, pochován náručí Štěstěny a povzbuzen na duchu se vracím do brankoviště, čapnu už v klidu i následující trestné střílení, to je moje parketa, a už vím: dneska mi jen tak snadno gól nedají!
Nevím, jestli tenkrát v horáckém derby zakročila v můj prospěch nějaká vyšší moc nebo mě jen vědomí nesmírného ohrožení vybejkovalo k výjimečnému výkonu. Vím ale, že zatímco se moji zblblí spoluhráči týdny nechávali vojíždět prackama léčitele, já po trénincích zdržoval na ledě náhradníky a soutěžil s nimi o chlebíčky v blafákách. Když ostatní kluci ob den hledali pomoc mezi nebem a zemí, já po každé tréninkové hodině vysypal doprostřed středového kruhu kbelík puků a řekl mladému dorostenci, který potřeboval trénovat střelbu: "Pal mi to od červené čáry na hlavu, jak nejlíp umíš. Za každý gól máš pivo. Když mě sestřelíš, jdeme s pojistkou na půl!"
Proto jsem nejspíš psychologickému útoku léčitele odolal. Protože jsem se nespoléhal na cizí pomoc, na nějaké vyšší síly či kouzelnou virguli, ale připravoval se na svůj úkol sám. Proto si snad i mohu sám pro sebe výrok o léčivých schopnostech víry poopravit. "Věř si, a víra tvá tě zachrání", zní podle mne správně.
Třebíč jsme porazili 4:0.
9.
Petr Musílek
PŘÍŠTÍ TISÍCILETÍ
Až poslední tečka uzavře neúplnou a útržkovitou knihu dluhů, až zbyde jen čára pro mezisoučet a nové pohledávky, až dojdu k oponě za kterou jsou připraveny nové a neznámé děje, neodhrnu ji.
Zkusím se znovu nadechnout, znovu zvednout oči k nebi, znovu se zahledět do vln řeky. Položím pohled na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, budu vyhlížet hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Předjarní země bude milosrdná. Daruje mi část síly, kterou přidržuje kořeny, kterou chrání a udržuje věčný koloběh, kterou překračuje sny, zklamání i slova příběhů. Nakupil jsem hraničky vět a tedy je nechám hořet v čase. Dlouho jsem mluvil. Teď budu chvíli mlčet.
Říčním proudem proplují stíny minulých generací. Říčním proudem odpluje i můj příběh. Možná ke mně dolehne hudba pramenů ve kterých se rodí zítřek. Budu trpělivý. Můj věk a naše století mne tomu naučili. Budu neodbytný, jako je neodbytná voda. Budu dlouze a tiše naslouchat. Všechno bude v té vodě. Mé dětství, mé smutky i mé radosti. Nic se neztratí. Možná je to jen autorská domýšlivost, ale věřím, že jsem nerozdrobil svůj čas. Že za mými zády nezůstává jediná modla, které bych se poklonil.
Mým rodičům ubývá sil a já zcela zřetelně pociťuji přelévání nevyslovené zkušenosti jejich života. Jsou to dary i odpovědnost. Jako malému dítěti se mi zdálo, že náš dům má ještě plno místností, které potom, v bdělém stavu, nebyly k nalezení. Dnes do nich nahlížím. Stojím na jejich prahu, žasnu nad rozlehlostí neobydleného prostoru, zkouším podlahu nedotčenou lidskou chůzí.
Až dopíši toto krátké zamyšlení, půjdu se projít k řece. Budu se dívat na zpěněnou vodu přeskakující zbroušené bochníky balvanů, vyhlížet vzdálený hukot blížícího se jara, hledat lávku budoucích časů. Na hladině řeky ještě poplují vory loňského listí, její proud bude zúžen padlým stromem, který neodolal vichřici, otevřeným nebem zakrouží ptáci. Ticho se opře o zvlhlé skály, proběhne mechem a přikrčenou ostřicí, přebrodí mělkou říční vodu.
Dojdu až k tůni ve které se proud zdánlivě zastavuje. Nakloním se nad nezkalenou průzračností hladiny a zeptám se: "Řekni mi, zrcadlo, která pravda je nejpravdivější?"
A řeka, řeka tichá a mlčenlivá, mi odpoví zcela srozumitelnou řečí: "Jen jedna pravda je nejpravdivější. A to je pravda, která plyne, vyrývá trpělivou stopu do nehybného kamení a spěchá ke svému moři."