Zora ŠimůnkováLáska
Jak se vám tady líbí, paní Věro? Hezké, viďte? Nikde jinde nevaří lepší kávu než U zlatého slona. Tahle kavárna všecko přečkala: už jako malá jsem sem chodila s babičkou…A po mnoha letech …s vaším manželem.
Jste si jistá, paní Věro, že to chcete slyšet ještě jednou ode mne? Už je to pryč…, ale když jste vážila kvůli tomu cestu až sem..Je mi líto, co se stalo, i když se s Jirkou dávno nestýkáme osobně ani jinak, nemluví se o tom lehko…
Proč to vydrželo tolik let - a teď? Sama nevím, možná únava…
Záviděla jsem vám. Mockrát. Na fotkách jste vypadali tak šťastně. Děti, Jirka, vy…spořádaná rodina. Každý rok někde u moře…Nemusíte nic říkat, já vím, že Zlaté písky nejsou žádná záruka štěstí. Ale vypadalo to tak! Rozumíte mi, vypadalo to tak!zapomeňte, že jsem měla informace jenom z jedné strany. Nebylo ty představy čím korigovat.
Vy jste vypadali šťastně i tenkrát na tom podnikovém večírku…Tak z čeho jsem měla poznat, že něco hapruje?
Když jsem Jirku poznala, byl to pro mne muž bez bázně a hany, o takovém chlapovi jsem snívala…Časem jsem samozřejmě poznala, že není až tak úplně ideální, ale mouchy má každý. Však víte, ta jeho chorobná pečlivost, košile srovnané do komínků, ta věčná opatrnost: každý čin, každá cesta jištěná stokrát, ač to není třeba…o tom bych mohla vyprávět jak Šahrazád. Vy ostatně taky.
Říkala jsem si: to není nejdůležitější, Jirku jsem měla ráda pro jiné věci: byl ke mně pozorný, galantní, hodný, pravý opak mého bývalého manžela. Mohla jsem se na něj spolehnout - řekl přijdu v tolik a v tolik, a přišel načas. Řekl: udělám tohle a tohle a věděla jsem, že to skutečně bude. Obdivovala jsem – a i žárlila, ano, už to můžu říct, žárlila jsem na vaše děti…Jak je všude vodil, jezdil s nimi i sám kam se dalo, dbal o ně…Řekněte: kolik je takhle starostlivých tátů? Ve svém okolí jsem znala takového jen Jirku. Můj manžel takový nebyl rozhodně.
Starostlivost o děti se mi na jednu stranu líbila, na druhou právě ona přispěla k tomu konci: byl-li někde s dětmi, neměl čas na mě. A já na něj netlačila, to jsem ještě myslela, že mezi vámi je všechno oukej, netlačila jsem, aby mě s nimi seznámil…
Potřebovala jsem pohladit, obejmout, …promiňte, že o tom takhle mluvím…s Jirkou jsem si nepřipadala sama, jako většinu času. No a když přestával být – jednou kvůli dětem a pak kvůli práci…
S ní byl ten samý problém: obdivovala jsem ho, jaký je fachman, rozumí svému oboru. Právě proto jsem se s ním i seznámila: jako mladý vyjukaný holce, to bylo hned když jsem nastoupila, mi řekli: půjdeš dělat k inženýru Hudcovi, od něj se hodně naučíš…Naučila: jako první pít šampaňské přes jahodu - přišla jsem rovnou doprostřed oslavy Jirkových narozenin. Promiňte, o tom jsem mluvit nechtěla. Takže s prací to samé: pro neustálé cestování na mě taky neměl čas. Však víte: pořád někde v cizině: kongresy, konference, stáže, pak už byl víc pryč než v Praze. Co se mi sešlo pohledů…z Madridu, Londýna, New Yorku…odevšad. Napsal pokaždé…I tenhle řetízek mi dovezl…z Paříže…k narozeninám.…
Myslel na mě, vím, volával aspoň jednou denně, a ty návraty, bývaly hezké…Promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout. Myslel na mě, ale nebyl se mnou. Kolikrát jsem si říkala – a teď na to kýváte, že v tomhle jsme na tom stejně, byly jsme s ním obě málo. I přesto jste na tom byla líp: měla jste ho doma. Kolikrát v noci jsem si představovala, jak s vámi třeba spí…a vůbec mi to nedělalo dobře…Když byl Jirka po Čechách nebo v cizině, taková žárlivost nepřišla. Když byl ale doma s vámi…byla jste na tom líp.
I přesto jsme, aspoň, ze začátku, využili každou příležitost. Scházívali jsme se tak často, jak to jen šlo. Myslím, že sám pro sebe neměl čas zřejmě vůbec. I třičtvrtiny z doby, kterou nevěnoval práci, dětem a vám, prožil se mnou. Jasně, že ani tak toho času nebylo moc, ale muselo to stačit. On byl vytížený, i já měla povinnosti doma, na krku dvě děti…Šíleně jsem se zamilovala: chovala jsem se jak blázen: stačil jeden telefon – a už jsem utíkala. I ty děti jsem občas nechávala doma samotné – jen abych mohla být s ním. Jednou jsem se kvůli němu omluvila i z porady vedení – vymluvila jsem se na telefonát ze školy: musím pro syna, který najednou dostal horečku. Vždyť to bylo vlastně rouhání…A to všechno proto, abych se o patro níž mohla s Jirkou zamknout v kanceláři!!! Teď je mi to třeba líto, aspoň těm dětem jsem nemusela utíkat, ale…Věřte mi, paní Věro, být mladá, udělám to zas.
Bylo to hezký, všechny ty roky. Nebýt Jirky, snad bych ani neměla sílu se rozvést. Nenutil mě, to v žádném případě, ani nezrazoval, stačilo, že prostě BYL. Mohla jsem si mu postěžovat, vyslechl mě…Po posledním stání na mě čekal před soudem na ulici a pozval mě naproti do hospody na oběd a panáka.
Měla jsem za jisté, že aspoň něco musíte tušit.. A vy mi říkáte, že jste o ničem nevěděla. V tom případě jsem ráda, aspoň k něčemu byly ty Jirkovy cesty dobrý, mohl se na ně vymluvit. Že jste nic nevěděla až do chvíle, než jste našla tu fotku. Jenže to už jsem nebyla já. Když jsem se po rozvodu musela odstěhovat až sem, do Olomouce, byla otázka času, kdy všechno skončí. Jirka toho měl moc – a Olomouc přece jen není z Prahy za rohem. Párkrát za mnou přijel, obě děti dávno studovaly v Praze, takže jsem ho s klidným svědomím pozvala i na návštěvu. Ale – jak říkám: z Prahy daleko. A ta nejhezčí a nejbouřlivější láska už byla stejně za námi - a taky už jsme ani jeden nebyl nemladší. Nakonec jsme se dohodli, že budeme jen kamarádi. Jen kamarádi! Napadlo mě, jestli to vůbec byla láska, jestli jsem si celá léta nelhala do kapsy, vždyť, když vezmete věci kolem a kolem, co jsme byli vlastně do té doby, než kamarádi, kteří spolu spí? Ve dne, když v noci spolu žít nemůžou…
Promiňte, už zase odbočuji, a vy pospícháte na vlak…
Asi za rok potom, co Jirka přestal jezdit, jsem potkala svého nynějšího manžela. Začala jsem s ním žít, později jsme se vzali. I když teď, dá se říct, žiju konečně nějak vyrovnaně, nemine den, abych si na Jirku nevzpomněla. Měl mě rád, vím to, a já ho milovala, to taky vím.
Co se stalo dál, vím jen z doslechu…a je mi to moc líto. Nikdy jsem u něj takové sklony nepozorovala. Až od vás slyším, že ještě i teď nacházíte po bytě schované flašky. Jsem moc ráda, že ten rozvod nebyl kvůli mně. I když to nebylo nic příjemného, buďte ráda, že všechno přišlo, až byly vaše děti velké. Kdo se vrátí z protialkoholního léčení – a za chvíli je v tom znova…s tím se fakt žít nedá. Já vím, paní Věro. Lidi říkají, že Jirka začal pít kvůli mně. Že jsem ho opustila.
Hodně našich bývalých společných kolegů mi kvůli tomu nemůže přijít na jméno. Ale není to pravda: mým největším přáním bylo s ním žít. Jenomže to nešlo, nikdy by sám od vás neodešel. Jednou ve slabé chvilce mi řekl, že, kromě matky, miluje jen dvě ženy, bohužel současně: vás a mne. Že by se neuměl rozhodnout. Ale s vámi že má děti.
Paní Věro, promiňte…to jsem nechtěla…No tak, neplačte, no tak, lidi se koukají…Neplačte, Věro, nebo budeme brečet obě…
2.
Zuzana Cwiková
Chvíle ticha
Odkryl tlustou péřovou deku, sundal pantofle a lehl si do postele.Bylo mu trochu zima, peřinu si přitáhl až k bradě.Venku už nastala úplná tma a fučel nepříjemný vítr.Hvězdy vůbec nebylo vidět, tolik se těšil, že je zase spatří.Pamatoval si své dětství, jak každý večer klekal k nohám postele a modlil se a přitom pozoroval venku hvězdy.Tehdy mu připadaly o něco jasnější.Odvrátil hlavu od okna a zahleděl se na protější stěnu.Byla celá šedivá, špinavá od sazí a stará růžová omítka už dávno oprýskala.V krbu už se několik let netopilo, při bouřce totiž uhodilo do domu a spadl jeho jediný komín.Na chvíli zavřel oči a pokoušel si představit zvuk praskajícího dřeva, jas rozžhavených uhlíků a pohodlí tepla, které se vždycky tak krásně rozlilo do celé místnosti a všechno najednou jako by spalo, pohroužené do tichého teplého snění.
Na okně se mezitím vytvořily drobounké bílé obláčky, jako kdyby na něj někdo z venku dýchal.Cítil sychravý studený vzduch, který škvírou mezi tabulkami tiše přicházel a naplňoval pokoj postupně a nenápadně mrazivým smrtícím chladem.Vstal a kouskem staré zpráchnivělé látky škvíru ucpal.Po zemi lezl ošklivý šedivý brouk.Na chvíli se zastavil a vypadalo to, že také pozoruje prázdný krb.Zběsile vrtěl tykadly, převrátil se na záda, ještě chvíli sebou škubal a potom v křeči uhynul.Vrátil se do postele, zabořil se do starého polštáře, dávno prožraného od molů a čekal.Věděl, že přijde, ale nevěděl kdy.To čekání ho unavovalo, zavřel oči a přemýšlel.Najednou se mu zdálo, že slyší zvláštní zvuky.Jako kdyby se odněkud řítil proud ostré ledové vody.Jako kdyby ho najednou obklopovaly všechny studené řeky na světě, mrazivé kry pluly kolem něj a stále se přibližovaly.Nemohl dýchat.Nepříjemný vítr ho bodal do očí.Cítil, jak se s ním postel propadá a pokoj se jakoby smršťoval a zase roztahoval.Bylo to všude kolem, nedalo se to zastavit.Všechny zvuky jako by přicházely odněkud z dálky, zněly tlumeně a nejasně.
Náhle všechno utichlo.Neslyšel nic, jen podivné ticho, které prostupovalo celým jeho tělem.Přicházelo to pomalu, ale jasně si uvědomoval, že všude kolem je stále více světla.Jako by vyzařovalo přímo z něj.Takový pocit nikdy v životě nezažil, bylo to něco úplně neznámého, cizího, nemohl to pochopit.Před očima se mu míhaly podivné obrazy, jako by už je někde viděl.Všechen chlad zmizel a vystřídal ho příjemný hřejivý pocit naprosté odpoutanosti a svobody.Vlastně už se cítil úplně lehce.Nevnímal čas ani prostor, už neležel na svém lůžku, necítil pod sebou tvrdý slamník.Venku za okny vysvitly bledé hvězdy.
3.
Helena Červenková
Přilepená
Už dost dlouho mě obtěžovaly malé mušky, které lákala rozsvícená obrazovka mého PC. Občas jsem po některé plácla a shodila si mikrofon, další se mi zase podařilo umělecky ztvárnit coby černou šmouhu na skle. Když mi jiná vlítla mi do huby a já ji spolkla, tak to byla ta pověstná poslední kapka. Důkladným pozorováním letového plánu Aero-muchy jsem objevila jejich tajnou základnu. Zabydlely se v největším z mých květináčů. Jedna zrovna kontrolovala okolí letiště, tak jsem ji chladnokrevně přitlačila ke květináči. Druhou jsem rozmázla na okně, třetí jsem připlácla na bílou zeď a čtvrtou se mi podařilo rozmáčknout tlesknutím obouruč. Jsem dobrá!!!Tak a máte to, holky sečtený, vyhubila jsem vás!!! Asi neumím počítat. Za nějakou dobu opět poletovalo kolem monitoru nejméně pět dalších muších kousků. Zakoupením lapačů na hmyz jim skončily zlaté časy. Opatrně jsem odbalila šest žlutých lepkavých trojúhelníků a zapichovala do hlíny. Už vím, jaké to je, sednout někomu na lep. Jako první jsem se k trojúhelníkům přilepila já. Následovaly vlasy…pak svetr…pak listy květin a konečně i první oběť. Muška vyslaná letovou věží na start se rozlítla a přistála na lepítku. Poté se přilepily další stroje a taky několik mechaniků, letušek, pilotů, administrativních pracovníků, uklízeček i taxikářů. Aby jim nebylo líto, občas jsem se úspěšně přilepila znova. Ne zrovna při odletu, ale při zalévání kytek To prevítstvo nejde z prstů dolů. Na co pak sáhnu, k tomu se přilepím.
A protože často zalívám, často jsem přilepená. Nejčastěji se přilepím k vodovodnímu kohoutku, jak chci to lepidlo honem umýt, poté se přilepím k nádobce s Jarem. Na trojúhelníčcích přibývá zaměstnanců Aero-muchy a já už mám úspěšně polepenou celou garzonku. Teď právě jsem se přilepilaaaaaaaaa k aaaaaaaa jednomu aaaaaa písmenku aaaaaa naaaaaaa aaaaaaaa Pomóóóóóóóóóóóóc!!!!aaaaaaa aaaaaaaaa aaaaaaaaa
4.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti VII.
Ukázkové sobotní dopoledne. Počasí už být krásnější nemůže a my máme zůstat trčet doma? Tak to ne! Mamka jela na návštěvu ke kamarádce. Michálek se očividně nudí. Rozházel kolem sebe všechny hračky. S žádnou si nevydrží hrát víc jak dvě minuty. Nejvyšší čas něco podniknout.
Rozhodla jsem se navštívit madame Dupontovou. Domov důchodců, kde žije, byl zřízen v prostorách nádherného zámečku. Hotová idylka šťastného stáří. Zámecká zahrada je pečlivě udržovaná. Při mé poslední návštěvě byla plná rozkvetlých voňavých květin. Michálek si tam může klidně pobíhat, zatímco si s ?Madame? budeme povídat na některé z laviček. Zbývalo zjistit, kdy nám jede autobus. Odjezd v půl druhé se zdál ideální. K obědu jsem narychlo uvařila krupičnou kaši. Během jídla se Michálek důkladně informoval o cíli našeho výletu.
"A ten důchodcův dům?s tou paní? je opravdickej hrad"?
"Domov důchodců je zámek."
"S králem"?
"Kdepak, dneska tam bydlí plno dědečků a babiček, jako je třeba paní Dupontová, kterou jedeme navštívit."
"Ona je královna"?
"Jo, francouzská", neodpustila jsem si trochu ironie.
"Královna z Francouzska"?
"Vlastně ano. Vypadá skoro jako královna, chová se jako královna, mluví francouzsky"?
Při rozvíjení téhle pohádkové teorie jsme se náramně pobavili. Ještě když jsme odcházeli z domu, smáli jsme se. Na ulici jsme se potkali s Jarkem.
"Kampak mládeži"? spustil hned zvesela.
"Za královnou z Francouzska", pospíšil si s odpovědí Michálek.
"Jedeme navštívit jednu moji známou do domova důchodců."
"Jdete na tramvaj"? vyzvídal soused.
"Jedeme do zámku. S autobusem." poučil ho Michálek.
Nebyl by to Jarek, kdyby z nás nevymámil, kam jedeme, jak tam jedeme a proč. Nakonec zaútočil přes dítě.
"Hele, nechtěl bys jet za královnou radši tímhle auťákem"? mávl rukou ke svému teréňáku.
Chlapci naprosto výmluvně zazářily oči. Otočil se ke mě s tichou prosbou. Čelíčko se mu svraštilo očekáváním. Měla jsem ještě na výběr?
"No tak jo. Chlapi, přemluvili jste mě", předstírala jsem veselost, kterou jsem necítila. Najednou ztratila celá výprava své kouzlo. Michálek se vysoukal otevřenými dveřmi na zadní sedadlo. Jarek mi přidržel přední dveře, ale zavrtěla jsem hlavou a usedla vedle dítěte.
"Nemáš tam sedačku, nemůže sedět sám."
Reagoval pohotově. "Jestli slíbíš, že se mnou budete jezdit častěji, koupím ji."
"Sliby chyby," zasmála jsem se.
Vklouzl za volant, otočil se na nás dozadu a když se ujistil, že se nám sedí dobře, vyrazil kupředu. Předepsanou rychlost nedodržoval ani náhodou. Jel však velmi dobře a zkušeně, takže jsem strach nepociťovala. Malý byl rychlou jízdou "velkým autem" přímo unesený. Kdybych ho neustále nenapomínala, byl by celou cestu stál nakloněný dopředu mezi sedadly. Vím, že hodně dětí už proletělo předním sklem ve chvíli, kdy byl řidič nucen prudce zabrzdit, tak jsem mu tuto zábavu raději odepřela. Domov důchodců nebyl daleko. Při Jarkově svižné jízdě jsme zanedlouho projížděli zámeckou branou. Auto jsme nechali na malém parkovišti a vydali se hledat madame Dupontovou. Venku stál před hlavním vchodem hlouček švitořících stařenek. Přistoupila jsem k nim.
"Dobrý den. Prosím, nevíte, kde bych mohla najít paní Dupontovou"?
Ženy zmlkly a zvědavě si mne změřili od hlavy k patě.
"Vy hledáte Madame"? ozvala se konečně jedna z nich.
"Tady není," dodala druhá.
Potom se začaly všechny chichotat. Cítila jsem se hloupě. Asi to bylo poznat navenek, protože jedna z přítomných dam se zarazila a poslala mě do zahrady k rybníčku. Tam prý najdu Madame s nápadníkem.
K rybníčku vedla cestička sypaná hrubým štěrkem. Vysoké podpatky se mi smýkaly po kamíncích ze strany na stranu. Ještě abych si tak podvrtla kotník! Proč jsem si jen brala na výlet tak nevhodné boty. Z neustálého chození po hladkých městských chodnících jsem už docela zpohodlněla. Chlapci se taky nešlo zrovna nejlépe, proto si jej Jarek vysadil za krk. Michálek výskal radostí. Hra na koníčka se mu zamlouvala.
Madame seděla na lavičce u vodní hladiny se svým kavalírem. Měla na sobě světlounce růžový kostýmek. Hlavu jí zdobil složitý účes spletený z hustých bílých vlasů. Muž v tmavém obleku držel její dlaň ve své. Sotva nás spatřil přicházet, pustil ji a předstíral, že si rovná perfektně upravenou kravatu. Madame nás také zahlédla. Chvíli vypadala překvapeně. Jakmile mě poznala, vstala z lavičky a pospíchala mi vstříc s otevřenou náručí.
"Hanko! Ce n?est pas possible!"
"Bonjour, madame."Objaly jsme se. Dojetím mi zaslzely oči.
"Qui est-ce?" byla zvědavá Madame.
Samou radostí ze shledání jsem úplně zapomněla na Jarka s Michálkem na ramenou, stojícího vedle mne. Představila jsem jej jako svého souseda a po chvilce váhání také jako dobrého přítele. Madame si mého zaváhání všimla. Vyložila si jej po svém.
"Přítel..., no vida."
Cítila jsem, jak mi po její poznámce stoupá červeň do tváře.
Madame dělala, že si ničeho nevšimla. Představila nám svého nápadníka, pana Sojku. Starý pán mi políbil ruku. Věnovala jsem mu rozpačitý úsměv. Chvíli jsme si všichni dohromady povídali o počasí. Michálek pobíhal okolo nás. Asi po deseti minutách se s námi starý pán rozloučil. Má prý v televizi přímý přenos z nějakého koncertu. Nerad by jej propásl. Kdybychom ho tedy laskavě omluvili.
Jarek se za chvíli nabídnul, že se projdou s malým kolem zámku.
"Půjdem za královnou z Fra..."
"No jen jděte!" přerušila jsem chlapce.
Jarek se pobaveně usmíval a táhl Michálka pryč.
Jakmile jsme osaměly, rozhovořila se Madame o životě v domově. Skoro mne nepustila ke slovu a já jí za to byla vděčná. Poslouchala jsem klípky o lidech, které vůbec neznám. Stará dáma vládnoucí vypravěčským uměním mne však přesto dokázala plně zaujmout. Podařilo se jí ve mně vzbudit dojem, že domov důchodců je prostě báječné místo, kde neexistuje nuda a čas je jen bezvýznamným společníkem. Člověk by skoro uvěřil, že stáří prožité v rodinném kruhu je pouhým přežitkem.
Z návštěvy jsem měla nakonec tak dobrý pocit, že jsem po cestě zpět přijala Jarkovo pozvání do cukrárny. Objednali jsme si spoustu dobrot, přičemž největší přehled měl Michálek. S hrůzou jsem pak sledovala jak se nevázaně cpe a začínalo mi být celkem jasné, jak to asi bude zvládat jeho žaludek. Přísun dalších pochoutek jsem nekompromisně zarazila.
Když jsme vystupovali v naší ulici z auta, v okně všetečné sousedky se zavlnila záclona. Můj vztah se tedy dlouho neutajil... Vzápětí bych se za tu myšlenku nejraděj pleskla. Jaký vztah? Já s tímhle příšerným chlapem přece žádný vztah nemám! Jak ale chci případně někomu něco vysvětlovat, když se s ním vozím v autě, on chodí k nám domů a klučina na něm už zase visí.
Sebrala jsem Jarkovi Michálka z náruče a rychle se rozloučila. Jak jsem strčila klíč do zámku, dveře se samy otevřely. Stála v nich mamka. Mlčky nás vpustila dovnitř, ale sotva za námi dveře zaklaply, hned začala s výslechem.
"Vy jste přijeli s ním!" zaznělo první obvinění.
"Ano, přijeli."
Nádech, připravit k střelbě, pal! "Ty ses s ním zapletla!"
"Mami, nepřeháněj!" Chtěla jsem ji nejdříve sice uchlácholit, ale rozmyslela jsem si to. "Anebo, víš co? Radši přeháněj. Aspoň se mu budu víc vyhýbat. Nemusíme se o tom ale bavit v předsíni," dodala jsem poněkud rozmrzele.
Rozhovor tedy pokračoval v kuchyni. Michálek byl poslán ke svým hračkám.
"Mami, podívej, já se s ním opravdu zapletla. Hloupě zapletla. Nemíním si však něco začínat s mužem, kterého nejenže nemiluji, ale dokonce mi není ani mimořádně sympatický. Do háje! Já si nechci s žádným chlapem nic začít. Já už po Milanovi nikoho nechci, já nemůžu...", přemohly mě slzy. Skryla jsem hlavu do dlaní, stejně jako už tolikrát a tělo se mi otřásalo potlačovanými vzlyky. To tělo, jež dokázalo prožívat každý něžný dotek a neodolalo žádné Milanově výzvě, tělo z nějž se stala chladná nádoba naplněna po okraj city, avšak pečlivě uzavřena a nedostupná opačnému pohlaví. Mrazení, které jsem cítila poprvé u hrobu svého muže ve mně cosi umrtvilo. Najednou jsem věděla, že ve mně zároveň s Milanem zemřela ta podstatná část ženy, nutná k naplnění funkčního partnerského vztahu.
"Neplač děvčátko moje, neplač", přivinula mě maminka k sobě. Držela mě pevně a láskyplně hladila po vlasech, dokud jsem se neuklidnila.
"Já se s tím nevyrovnám. Nikdy."
"To chce čas, Haničko."
"Čas, čas. Kolik času? Deset let, dvacet nebo snad sto? Tolik já k dispozici nemám."
Připadala jsem si v tu chvíli tak stará. Stará, unavená, opuštěná. Avšak velice potřebná, jak jsem se za chvíli mohla přesvědčit. Do kuchyně se totiž právě vpotácel Michálek. Byl v obličeji bílý jak stěna a naříkal.
"Proboha! Michálku, co se ti stalo"? Rázem jsem na své problémy zapomněla, berouc Michálka do náruče.
"Mě asi bolí bříško," zoufale pofňukával.
Zachytila jsem mamčin zmatený pohled.
"To nic, neboj. Přejedl se v cukrárně."
"Máš vůbec rozum? Jak můžeš něco takového dopustit"? zlobila se mamka celkem oprávněně.
Než jsem stačila odpovědět, Michálek zaúpěl a vzápětí mě pozvracel. Běžela jsem s ním na záchod. Začala jsem zmatkovat. Než se mi podařilo vmanévrovat dítě do správné pozice, bylo už téměř vše ze žaludku venku. Mamka přispěchala na pomoc. Michálka umyla, uložila do postele a pomohla mi celé to nadělení uklidit. Nepronesla už ani jednu výčitku. Nakonec se začala smát. Nejdřív jsem to nepochopila. Takové nadělení, tak proč se směje?
Michálek se prospal do rána. K snídani jsem mu pro jistotu dala jen slabě oslazený čaj s dětskými piškoty. Sama jsem popíjela černou kávu. V rádiu oznámila znělka ranní zprávy. Poslouchala jsem na půl ucha. Jedna ze zpráv mě přiměla zbystřit pozornost.
"...se policistům podařilo zjistit, že požár, který ve středu poškodil ze dvou třetin budovu se sídlem firmy Bonotranstech, založili dva chlapci ve věku deset a dvanáct let. Otec jednoho z nich byl minulý týden právě z této firmy propuštěn. Chlapci se zřejmě jednalo o pomstu. Vzhledem k nízkému věku však není možné zahájit trestní stíhání. Tento případ není v poslední době ojedinělý. Dětská kriminalita jen za poslední rok vzrostla o sto osmdesát procent."
Mají pravdu, často slyším o hrůzných činech, které spáchaly děti. Nejde mi to na rozum. Jsou na vině rodiče, kteří své děti zanedbávají? A že je zanedbávají o tom není pochyb. To by musel být člověk slepý a hluchý, aby si toho nevšimnul. Ani média nejsou úplně bez viny. Dříve se filmy nevhodné pro děti označovaly hvězdičkou. Navíc se vysílaly až večer. Dnes je možné takové, dokonce i nevhodnější snímky shlédnout v odpoledních hodinách. Na pohádku se oproti tomu klidně můžete podívat i po večerním zpravodajství. V denním tisku se nezřídka objeví kráska do půli těla svlečená či detailní snímek nějakého toho masakru. Dětští psychologové varují, ovšem pro jejich upozornění je vyhrazen nevhodný vysílací čas. Já jsem jejich obavy slyšela, nikoliv odezvu na ně.
Michálek dosnídal. Vypnula jsem rádio. Mamka je už dávno v plné práci na zahradě. Měli bychom jít za ní. Její rozhodnutí, že z toho mého pralesa udělá oázu klidu a pohody, se mi sice zrovna moc nezamlouvá, ale na druhou stranu jsem ráda, když se má čím zabavit. Nikdy bych si nepomyslela, jak ji dokáže rýpání se v hlíně potěšit. Takové sklony jsem naštěstí nepodědila. Na druhou stranu, tu oázu bych brala.
5.
Petr Kubíček
Doslov o terapii duše
Moje myšlenky jsou jako motor auta. Někdy nastartují snadno a ihned explodují přehršlí nápadů, nezřídka i ptákovin, jindy se ne a ne dostat do obrátek, kdybych se klikou utočil. Dolít olej nebo vyměnit filtr snadno u stroje, ale jak promazat lidskou mysl? Jak povzbudit její písty při podchlazení nebo naopak uchlácholit, jiskří-li příliš rozbolavěna nepřízní okolí či špatnými zprávami?
Vypěstoval jsem si pro tuto potřebu celou škálu prostředků. K základním pilířům rodině, práci a sportu řadím i zdánlivě banální a samozřejmé činnosti či věci. Aplikuji je podle okolností. Některou z nich si naordinuji, když jsem smutný, jiný recept pomůže při stresu nebo únavě. Co účel, to procedura. Říká se prý tomu odborně duševní hygiena. Já to jaksi sám od sebe věděl dřív, než mě psychiatři poučili.
Například mě velmi uklidňuje přítomnost nějakého zvířátka. Když mám lidí plný zuby a nejraději bych vraždil nebo utekl, bývá němá tvář nejlepším sedativem. Může ta chlupatá potvora rozkousat tisíc bot a sedaček, pochcat, co se dá a ukrást kde co. Jakmile vyšplhá na rameno a rozpřede se nebo si lehne k nohám a vloží čumák do dlaní, v mžiku vše odpuštěno. Jen páníčci pejsků a kočiček vědí, kolik toho umí jejich čtyřnohý miláček sdělit pouhým pohybem obočí. Podělí se o radost i něhu, nelžou, neubližují. Chlupatý meprobamat, říkáme jim doma.
Nebo takový pohled do akvária. Zelený mikrosvět, zabudovaný ve stěně vedle televize, si žije za sklem zcela po svém. A přitahuje oči jako magnet. Pestrobarevné rybičky netankuje drahota, politika nebo kalamita za okny. Plavou si klidně sem a tam a vyzařují pohodu i do místnosti z druhé strany nádrže. Mnohokrát jsem se přistihl, jak při napínavém filmu sleduji raději jejich hemžení. Relaxuji a současně za ně pociťuji odpovědnost, křehkost jejich světa leží v mých rukou.
Když nesnesitelně realistický svět zahání duši do kouta na míle od romantiky, hledím rád do otevřeného ohně. V tom se asi od jiných lidí příliš neliším. Přes všechny výdobytky civilizace v nás pořád přežívají neandrtálci, pro něž plameny znamenaly přežití, klid a ochranu před dravou zvěří. Obzvlášť o dovolené vystrkují růžky. Nejhezčí chvíle u táboráku přicházejí nad ránem, kdy už člověk jen mlčky prohrabuje dohasínající ohniště a pohroužen zrakem do mihotavých záblesků rozjímá o svých věcech. Když jsem stavěl dům a přemýšlel, že si otevřené topeniště určitě pořídím i do něj, objevil jsem v jednom Kovomatu velká krbová kamna. Ta se sice za totality těžko sháněla, což se při současné nabídce všelijakých vyumělkovaných, pseudobarokních a já nevím jakých jiných pecí těžko věří, ale tahle hranatá nevzhledná obluda z tmavého plechu a litiny vypadala i tenkrát tak ošklivě, že ji nikdo nechtěl. Stála chudák opomíjena zákazníky v rohu prodejny mezi míchačkami a jiným nářadím a já se na ni chodil nerozhodně dívat půl roku. Nakonec mi ji prodavač střelil za směšnou sumu, jen aby se jí zbavil. V podkrovním obýváku náhle zkrásněla jako opuštěná žena, která nalezne novou lásku. Ušil jsem jí komín na míru a postavil na důstojné místo mezi ostatními drobnostmi, které rukou společnou dohromady formují náš domov. Odměňuje se mi tím, že k nim bez rozpaků připojila. Někdy ji jen tak pro potěchu roztopím, poslouchám praskání dřeva a bez velkého dumání cítím, že sem ten původně bezduchý kus nábytku vlastně kousek ducha přinesl. Že jsme se navzájem našli.
Sedávám v křesílku, dívám se do výhně a oddávám se dalšímu druhu duševní očisty, kouření dýmky. Jsem přitom od puberty zapřísáhlý nekuřák, kdybych chtěl vychutnat cigaretu, musel bych ji vyšňupat, protože neumím ani šlukovat. Dýmka, to je ale jiná věc. To je obřad. Cigáro člověk vytáhne z krabičky bezmyšlenkovitě, fajfku ale bez potřebného soustředění správně nenacpe. Pokud ano, nezakouří si. Špatně napěchovaná netáhne, nehoří, štípe do jazyka, slovem hnus. Takže funguje jako pojistka proti přílišnému tempu doby. Vypnout, udělat si potřebný čas zkrátka musíte. Prostoj splatí tím, že pomůže urovnat příliš udýchané myšlenky. Objevil jsem tuhle přednost v době, kdy jsem se několik let potácel bezúspěšně od jedné práce k druhé, zmítán existenčními starostmi a plný stressu. Těsně před Vánocemi jsem ve frontě na noviny stál u regálku s dunhillkami, najednou mi cvaklo v bedně a já si tu nejlevnější z nich koupil s denním tiskem. Ani jsem to nestačil povědět ženě, takže jsme při rozbalování mé hromádky dárků pod stromečkem objevili krabičku, o níž nikdo kromě mne nevěděl, kdo ji vlastně nadělil. Ježíška mi bližní neuvěřili. Ženuška pak malinko vrčela, takhle jí vyfouknout pěknou věcičku k obdarování mě, máma se zase zděsila, že začnu intenzivně pracovat na rakovině plic. Obě už mou novou zálibu vstřebaly, na druhé straně já jí neholdují pravidelně. Jenom občas, když hnán bičem civilizace cítím, že bych měl přibrzdit, zastavit a zamyslet se.
Kupodivu umí dušičku pohladit i namáhavá práce. Těšívám se na zimu. Nejen že se vyblbnu při hokeji, ale baví mě i hrabání sněhu. Když napadne několikacentimetrová pokrývka a sousedé vyráží uklidit těch pár svých metrů chodníku celí naštvaní, mě to naopak někdy téměř rozveseluje "To se nám zase urodilo," pokřikuji na ně, protože mě více než sto padesát čtverečních metrů dlažby kolem naší zahrady vůbec neděsí. Čímž je evidentně štvu. Skoro s potěšením uchopím do zkřehlých prstů násadu hrabla, zabořím ostrou hranu do kypré vrstvy a sleduji, jak za mnou zůstává ulička. Řádek vedle řádku vytvoří čistou plochu a na kraji silnice sněhový val. Trochu mi tahle práce doplňuje i cvičení, jímž pravidelně renovuji svůj organismus. Že by mi scházely vojenské rozcvičky? Ale hlavně mozek se oklepe od pavučin starostí, které přes den nachytal nebo jej ještě čekají.
Nepřišel jsem ještě na kloub, čím je právě tenhle úkon pro mě tak magický. Jak sleduji ostatní majitele domků v okolí, ty obvykle představa lopotného odhrnování těžkého bílého příkrovu zrovna dvakrát nerozchechtá. Snad mě uchvacuje, že vidím hned vzápětí výsledek. Udělám pohyb, zaberu silou a metr problému zmizí. Vykoukne několik dlaždic a kus práce ubude. Mnoho lidských činností takovou okamžitou průzračností neoplývá. A kdesi ve mně se v tom okamžiku probudí kopáč, jímž jsem býval za mlada. Vrátí se mi jeho primitivní reakce, ty uvolní endomorfiny a já se cítím šťastný. Dokonce i přes to, že ten chodník vlastně nepatří mně, ale městu, takže právě bulhařím na cizím. Ale to je jen taková moje teorie.
A navíc mi černý nápis "Pro Štěpána" připomíná, že jsem právě tuhle velkou lopatu nesl na rameni místo transparentu, když jsem vedl horníky z ražby jihlavského kolektoru na náměstí při generální stávce. Na větvi z toho, že jsme se kupodivu přece jen dočkali.
Úplně odlišným duševním medikamentem se mi stala živá hudba. Desky a cedéčka samozřejmě také, ale fascinuje mě, když někdo umí hrábnout do strun nebo kláves. Poslech ke mně nejen promlouvá tóny a slovy, ale vtahuje mě do jedné množiny k ostatním účastníkům koncertu. Pokud jsme naladěni na stejnou frekvenci, rezonujeme všichni jedním velikým akordem okamžiku. Za totality manželka pracovala v kulturním středisku a organizovala umělecké akce. Protože však umělci naší krevní skupiny nebývali režimem příliš tolerováni, pořádali jsme pidikoncerty přímo doma, v paneláku uprostřed města. Sami, na svoje triko. Domluvili jsme se s písničkářem, obvolali spolehlivé známé, ti přinesli flašku a něco na zub pro muzikanta a kulturní večírek mohl začít. Namačkali jsme se kam se dalo, vysadili dveře od obýváku, aby slyšeli i lidé z kuchyně a stávali se pro zbytek večera molekulami neopakovatelné atmosféry. Zpívali nám takhle Vláďa Veit, než ho bolševici vyštvali do emigrace, Dáša Voňková, Emil Pospíšil a další. Nezapomenu pohled esenbáka, který nás přišel, shodou okolností v den úmrtí Brežněva, o půlnoci uklidňovat. Ono nějakých padesát šedesát osob už přece jen jistý hluk vyloudí, i když šeptají, a sousedé začali být poněkud nevrlí. Policajt vyvalil oči, když v předsíni spatřil hromadu bot, hráli u nás tu noc Petr Kalandra a Marsyas. Prošlo nám to, kupodivu. Pořádali jsme obdobné seance také vždy, když v rakouské televizi dávali jednou za čtvrt roku ze soboty na neděli celonoční Rockpalast, přehlídku světových rockových kapel. Dodnes nechápu, jak to že nás nikdy STB nevybrala. Bydleli jsme přitom dva bloky od jejího doupěte.
Vzpomněl jsem si na tyto kouzelné chvíle nedávno při vystoupení našeho oblíbeného folkaře Jardy Hutky. Hrál s Radimem Hladíkem v místním rockovém baru. Předtím dlouho nemohl koncertovat kvůli nemoci ruky, už už to vypadalo, že skončí úplně, takže jsme se na něj moc těšili. Mohl to být bezvadný zážitek, kdyby v publiku nepařil jeden místní zbohatlý podnikatel. Bouchal jedno šampaňský za druhým, halekal jak kráva, a celé to pojal tak, že mu disidentský zpěvák přišel dělat křoví k zapíjení narozenin. Kluci z klubu byli rádi, že dělá útratu, tak mu nalévali o sto šest a my ostatní prožívali nepopsatelnou a bezmocnou nasranost. Debil jeden. Hutka taky záhy pochopil, že blbost nemá šanci překřičet, odehrál slíbené dvě hodiny z povinnosti a při loučení jsme si trpce říkali: "Tak o tomhle jsme za komoušů snili při schovávání po hospodách a bytech? "
Moje vlastní muzicírování, to je ale úplně jiná pilulka. S tou musím zacházet velmi obezřetně. Má totiž nemilou vlastnost, je samonašlapávací. Zaměřením jsa spíše plíhaloidní umím si na kytaru jednoduše doprovodit oblíbené písničky, pár jsem si jich složil a to mi stačí k pohodě. Když se chci ale vyzpívat ze žalu nebo vzteku, musím se bedlivě hlídat, abych skončil v pravý čas. Jinak se ponořím do svých trablů a najednou zjistím, že smutek či zlost nemizí. Naopak, začnu se litovat a každou slokou se ze mě víc a víc stává unylé kuře melancholik. Proto někdy na sladký dřevo nehrábnu kolik měsíců.
Seznam činností, jimiž dobíjím baterky, by asi mohl pokračovat do nekonečna. Nemluvil jsem o těch nejvýznamnějších Když si obléknu hokejový dres, karatistické kimono či golfové boty, vrní můj alternátor, že by přebil Temelín. Když mi jdou obchody nebo mě žena před usnutím pošimrá na zádech, cítím uvnitř duše jaro, kdyby venku trakaře padaly.
Život člověčí sám o sobě je obrovsky velká věc, jenže jeho snesitelnost, lidský rozměr, zajišťují právě takovéto drobné radosti. Vcelku lhostejno, zda jeho uživatel rád skládá poezii nebo uhlí, vypráví pohádku vnoučatům nebo natírá plot. Jako tabletky tiší mysl a dávají nám oddechnout od starostí, jimiž je prošpikován denní mumraj. Takovéhle medicíně věřím, každý si ovšem musí sám najít tu pravou.
Existuje mnoho variant a žádná není horší nebo lepší. Od některých postupně člověk odejde k jiným, některé přestane věkem zvládat, k jiným se naopak po čase vrátí třeba třebas i jinou formou. Některé jej mohou i na chvilku zavést, kam nechtěl. Nevadí, podstatné je, aby nerezignoval.
Dnes jsem mámě na chatě zasázel třicet pět malých habrů. Ručička voltmetru mé duševní energie vesele poskočila a motor kamionu mých úvah a myšlenek šlape pěkně dál. Do pomyslné pokladničky malých milých radostí přibyla další korunka. Než složím ruce do klína ve stínu vzrostlé habrové aleje, úrok z těchhle drobných úspor učiní jednu velkou radost. Jeden veliký, krásný a neutracený život.
6.
Petr Musílek
Syndrom mouchy na Marsu.
Je to už neuvěřitelně dávno, co mi šéfredaktor velmi rozšířeného týdeníku řekl: "Máte štěstí, že jste se minul s klasickým vzděláním." Potom mi otcovsky poklepal na rameno a dodal: "Škola by vás zkazila." Nad jeho závěry jsem příliš neuvažoval. Svár mezi úctou ke vzdělání a tvůřčí nezkrotností obdařenou i chybami a stopou bláznovství, byl vzdálen soudům mého selského rozumu. Po mnoha letech, ve kterých jsem dozrál a dospěl k ještě širší míře tolerance, dorazil až na práh mého vědomí zcela nový fenomén. Mezi autory, literáty i zuřivými psavci se rozšířila informace, že tu, tam i jinde se otevírají kurzy tvůrčího psaní. Trochu mne to zaskočilo a donutilo zapřemýšlet. Skvělá věc. Člověk se rozhodne tvořit, absolvuje kurz a je-li dost přičinlivý … Ledacos se dá naučit. Řemeslo? No, dejme tomu. Znalosti a postupy? Proč ne? Ale tvořivost? Naučit tvořivosti dospělého člověka? Potom mne ale napadlo, že vlastně i já, samouk, se této tvořivosti neustále učím a že si ji samovolně procvičuji. Výsledky jsou, samozřejmě, všelijaké. Konečně posuďte sami. Jen malý příklad: Je noc. Vycházím pod jasné hvězdné nebe a koukám… Jsou jedinci, ve kterých by tento pohled probudil romantické poblouznění. Ne tak v mém případě. Vidím, že jeden ze zářících bodů je větší a zářivější než ostatní. Napadá mne: Hodně se mluví o Marsu. To bude Mars! A zatím co mi hlavou proletí myšlenky na všechno, co je bělejší a zářivější než zářivé, zaznamenávám jakýsi pohyb.Kontakty se spojí a zacvaknou: Po Marsu přece jezdí robot, který hledá vodu. Že by to byl on? V tu chvíli vím, že je to nesmysl. Při rychlosti pár centimetrů za hodinu, nevysleduji ani světlušku v trávě. Skoro to vypadá jako moucha, která třepe křídly, objeví se další alternativa. Jenomže, moucha na Marsu? Znovu si v hlavě srovnám ty nepředstavitelné vzdálenosti a dojde mi, že kdyby to měla být moucha viditelná z mého dvorečku, muselo by to být hovado velké jako Austrálie. Nakonec sebekriticky přiznám, že mé znalosti astronomie jsou natolik kusé, že to, co vidím, vůbec nemusí být Mars. Takže? Co bych si s tím lámal hlavu. Odcházím vařit kávu a zapsat do bloku několik bezděčných tvůrčích postřehů. Možná jste na tom podobně. Vídáte občas mouchy na Marsu? Jestli ne, přihlaste se do kurzu tvůrčího psaní.
TAO centrum Praha - duben 2004
7.
Jiří Hort
KAČO.
Byla jednou jedna krásná rómská princezna a ta měla kouzelnou babičku,. Jednou potkala jinocha s jiskrnýma očima a ten si ji chtěl odvést. Ale babička měla svou vnučku ráda a nechtěla ji jen tak pustit do cizího světa. Nejprve musíš objet celou zem, přikázala, a všude, kde se zastavíš, musíš zpívat a tancovat, aby se všichni smáli. Tam, kde tě budou vítat, poděkuj a nežádej nic, sami tě rádi pohostí. Tam, kde tě budou vyhánět, si vezmi, co potřebuješ. Ale to přece nemohu, namítl jinoch, chytí mne a pověsí. Nemusíš se bát, řekla kouzelná babička. Dostaneš bílého koně, který tě vždy odveze do bezpečí. A pamatuj si, že činíš jen dobro. Lidé chtějí být veselí a ti, co se mračí, musí o nějaký ten zlaťák přijít, aby dostali příležitost poznat, že to jde i bez něho.
"A od těch dob jsme jezdili od města k městu, zpívali a hráli a z něčeho jsme živí být museli,"
zkrátil starou pohádku čtyřicetiletý vězeň s obrovským břichem, když vysvětloval, proč už je po osmé v kriminále. Ve vězení to dobře znal, vždy tu měl několik vzdálených bratranců a dozorci ho měli docela rádi. Podepisoval se čtyřmi tiskacími písmeny a kontroly početního stavu uzavíral výmluvným gestem ruky, aby dal najevo, že má vše pod kontrolou. Mezi vězni neměl vůdčí postavení, ale i ti gádžové, co ho z principu neměli rádi, oceňovali jeho nekonečný optimismus. Když někomu soud přidal nějaký ten měsíc navíc, nebo když někdo vyhrožoval někomu slabšímu, byl to právě on, kdo nenechal na soudu suchou nit nebo se uměl zastat. Mohl si to dovolit. Oprávnění čerpal z mohutné postavy a všudypřítomných bratranců. A i když měl hodně přes váhu a zadýchával se, hlas měl jako zvon, když při hádkách, které tu byly na denním pořádku, chodbou hřmělo - "tady si nikdo na nikoho vyskakovat nebude." Měl to dobře spočítané. Dozorci byli rádi, že nemusí zasahovat a občas mu přehlédli nějakou drobnou lumpárnu. A také měl spolehlivý přísun cigaret a kávy, protože taková ochrana něco stojí. Těch mladších, co by zde jinak neobstáli, se zastával, aniž by nějaký ten tabák očekával. Možná proto, aby ulehčil vlastnímu svědomí. Sám měl pár dětí, které zplodil při svých krátkých přestávkách na svobodě, ale ani pořádně nevěděl, kde jsou. Také, když některý vězeň dostal špatné zprávy z domova, pozval ho na kávičku, jak sám říkával, problém rozebrali a pokaždé měl po ruce nějakou historku o tom, jak některý z jeho početných kámošů na tom byl ještě hůře. Nakonec vzal kytaru a zazpívali si. Venku kromě sestry už nikoho neměl. Ale i tak, když se někdo zeptal, jak se má, rozzářil se, pravou ruku zvedl nad hlavu, levou mírně ohnul za záda a drobnými krůčky se otočil doprava a ještě přidal čtvrtobrat zpět. V kriminále byl vlastně doma. Byl tu někdo, nemusel krást a ještě rozdával dobrou náladu.
Do konce jeho trestu zbývaly tři roky. Posledních pár měsíců se necítil dobře. Jeho hlas nezněl jako dřív a také zasvěcení se neptali, jak se má. Po posledním vyšetření byl ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn. Rozloučil se s každým. Nakonec se usmál, jak nejveseleji to šlo, zvedl pravou ruku, otočil se s čtvrtobratem zpět a aby nikdo nepoznal, že má strach, dodal - "Mám bílého koně."
7.
Jozef Melichar
.
Mechanické prebudenie
V jednom čiernom ráne po alkoholovom prebudení opäť umrelo dieťa. Nikoho to nezranilo Pri otváraní viečok sú ľudia pokojný. Vstávam a prechádzam do kuchyne.
Bolí ma hlava. Kafe sa premieňa na kofeín ktorý ma unáša po iných vlnách. Smejúce sa deti šantia na ihrisku a havran čo pred chvíľou sedel na strome sa premieňa na psa. Takého malého tučného a chlpatého čo nevie absolútne nič.
Zapínam TV. TV ma uvádza do systému. Malé konektory v mojej hlave sa rozsvietia a kdesi ďaleko si politik bez tváre popíja kávu, myslí mojimi myšlienkami. Stolička a mechanické prudko logické rozhodnutie spôsobí že musím k tomu pristupovať inak.
Rozpínam svoje posnové siete aby som unikol jeho vtieravému pohľadu.
SP 38 98 13 si v duchu pospevuje. Tomu sa musí zabrániť! Pohyb ruky a zhluk impulzov- neviditeľné ruky systému ma hľadia po vlasoch.
Zatiaľ čo deti na ihrisku sleduje zdanlivo nevinný pes v kuchyni sa roztrasú nože. Mačka spozornie, zažmurká očami a potom ich zavrie.
Aj televízory sú zbytočné v tomto tekutom ráne. V histórii obrovského nepochopiteľného absurdného stroja čo funguje na zotrvačnosť. Ak som niekedy mal možnosť voľby, dnes sa stala nevýhnutnosťou.
Otváram okno a sadám si na okenicu tak aby som mohol spadnúť. Vzduch ma objíma po celom tele. V priestore podo mnou sa usmieva nečakaná príležitosť. Ďaleko od presýpajúceho sa času, ticho ktoré napĺňa.
Nadýchnem sa. Rozbliká sa svetieľko a politik vybuchne smiechom. Mačka sa zľakla a vyskočila na stôl. Vydýchol som si a zosadol z okna. Detí sa naháňajú na dvore zatiaľ čo iné deti zatvárajú oči. Definitívne. Pes sa odpotácal za roh aby som ho už nikdy nevidel.
Vstávam. Ešte stihnem začiatok prednášky .
Obliekam si košeľu a nohavice a beriem zošit na poznámky. Otváram dvere...
SP 38 98 13 funguje ako hodinky keď kráča po chodníku rytmickými krokmi smerom na univerzitu. Ak bude ďalej takto poslúchať, systém ho odmení sexom a príjemným bezbolestným životom. Kvapky potu sú jeho sekundami. Strach mu steká po chrbte zatiaľ čo čierna mačka sa ponára do seba.
8.
Jeanne Hornová
.
Vadí-nevadí
Středa
Holky maj' pravdu. Fakt se ke mně nehodí. Je starej a nabubřelej. No, letitost mi u mužů nevadí, ba naopak. Vždy jsem měla staršího partnera a s oblibou říkávala, že když zajíce, tak na smetaně. Ale třeba ten naproti... Ne, holka, ne, koukej jinam, to není nic pro tebe. Culí se, potvorák jeden. Asi si myslí, že jsme s taťkou na rodinném výletě. Je fakt blbej, že nepostrádá u našeho stolu matinku. Zaloví v kapse a hodí mi pomeranč. Mně, která se bála v tělocviku chytit míč, aby se mi nerozbily brejle. Instinktivně uhýbám. Mladík se zašklebí. Pomeranč má snad v každý svý pecičce škodolibý pidimozek. Přistává jako v nějakém přiblblém sitkomu Pavlovi v talíři. Žbluňk! Co jiného? Místo abych politovala svýho přítele, který měl pro změnu barvu jako nektarinka, rozchechtám se na plný pecky. To bude zase kázání. No, nic, rozhodně dneska z něho nevydoluji, co zamýšlí dál. Vize o budoucnosti sahala akorát k nejbližší čistírně. Jeho problém, já mu furt říkám, že drštková je hnusná. Slepičí vývar byl napáchal méně škody.
Pátek
Už mě štve trávit víkendy mimo město. Lezou mi na nervy hotely, které jsem dříve obdivovala a jak pitomá nána si schovávala mýdélka. Pro štěstí, pro vzpomínku. Do háje s nostalgií, jsem pro něj milenka, děvka, vrba, ale to je asi tak všechno. Ani nevím, kde přesně bydlí. Nikdy jsem po tom nepátrala. Ale… Proč mě nevezme domů, vždyť je sakra svobodnej a v baráku kromě babičky nikoho nemá. Teda pardon, ještě se mu v peřinách vyvaluje kocour von…bůh ví jak, já si na kočičí celebrity nepotrpím. Říkám mu Kokeš. Rozhovor o naší budoucnosti ukončil tím, že jsme od sebe sto kilometrů a v současné době ho nenapadá adekvátní řešení. Když chce, tak mluví jako kniha. Fuj. Asi jsem pitomá, ale furt ho miluju. Moje popíchnutí o případné další milence bere pomalu jako urážku na cti. Tak skončíme pod peřinou a moje podezření odplouvají s další vlnou rozkoše.
Pondělí
V rámci reorganizace, jak to vznešeně můj šéf nazval, musím přejít na jiné pracoviště, slovy laika do jiného kanclu. K Horáčkový, tý babě jedovatý. Houby reorganizace, jeho neteř skončila školu a tak vyšplouchli jako nejmladší mě. Připadám si jako v aréně, jenže baba nepřipomíná lva, či jinou kočkovitou šelmu. Leda svou falešností. Mě osobně připomíná aligátora, jak se pořád zubí. „Keep smiling.“ Ta ten úsměv má snad přišitý k hubě. Jak se může někdo tak zubit, když dělá na exekutorským oddělení?
Úterý
První vyjížďka do terénu. Stojím jak trubka s Horáčkovou u dveří za asistence ochranky. Babizna se tlemí a já lepím nálepky na vybavení bytu, co má ještě nějakou cenu. „Zabaveno“. Je mi těch lidí líto říkám si. A vím, že nesmí, co si nadrobili, ať si vyžerou. Čili, jak říká má kolegyně, ať si nesou následky za své nezodpovědné chování. Marně se pokouším strávit tato moudra. Stejně je mi do breku. Večer volám Pavlovi, chci aby přijel, jsem na dně. Svou novou pracovní náplň nemíním rozebírat do telefonu. Murpyho zákon. Nemůže, musí s kočkou k veterináři. Zřejmě ta přešlechtěná potvora chytila nějakým záhadným způsobem myš a má z toho tik.
Pátek
Dnes by mě nevadil ani víkend ve stanu, jen kdyby tam byl Pavel. Ty exekuce jsou na mě moc, asi si začnu hledat něco jiného. Potřebuji pohladit. Ale ukážu, že jsem statečná holka, zvládnu to, aspoň pro dnešek. Za chvíli jedeme do nějaké milionářské čtvrti. Zase kdosi pět měsíců neplatí hypotéku na barák. Nějaká paní ve věku mojí mámy. Chudinka, lituji dopředu. Ještě jsem nikoho z baráku pod most neposílala. A nezvyknu si a nezvyknu! Stojíme před novým barákem. Horáčková ze zubí a zvoní. Mě se chce zvracet. Představuji si tu chudinku paní. Vlastně už ani nemusím, jde nám otevřít. Brečí. Já mám chuť taky. Ach Pavle, vezmi mě k sobě, začneme spolu, konečně… Vysvoboď mě, odříkávám v duchu svou modlitbičku. Bůh mě vyslyšel nějak blbě, asi se mu zhroutil systém přenosu dat, tedy proseb. V kuchyni u stolu jsem viděla bledého Pavla. Nevnímala jsem, jak Horáčková čte výnos o provedení exekuce na společný majetek manželů, z nichž si každý po svatbě ponechal své jméno. Vzpamatovala jsem se. Vytáhla jsem exekuční samolepky, jak jsem tomu svinstvu říkala. Harddisk se mi v hlavě přetaktoval. Uvědomila jsem si, že mě práce najednou baví. A jak!