1.Zora Šimůnková
Léto
Ve svém domku uprostřed březového hájku sedělo Léto.
Tvářilo se nevrle a unaveně. Už mělo všeho dost. Slunce, světla, krátkých nocí. Rozmrzele otočilo kalendář a počítalo, kolik času ještě zbývá do konce služby. Jak závidělo Podzimu, který se teď teprve zvolna probouzel.
Byl to lenoch, to si Léto myslelo už dávno. Ale těžko opravdu nadávat na rodného bratra. Umělo si Podzim živě představit: až se konečně probudí, dlouho potrvá, než vstane a vytřese si z hlavy listí. Pak se ještě natáhne a bude lovit poslední sluneční paprsky, Podzim, na rozdíl od Léta, neměl světla nikdy dost. Někdy, když už se Létu zdálo, že se válí na sluníčku zbytečně moc dlouho, slunce mu prostě ztlumilo. Jednoduše jako žárovku. Teprve pak byl Podzim ochotný vstát a jít do kůlny míchat barvy na přírodu.
Lenoch jeden. Léto mělo ještě další sourozence: nejstarší sestru Zimu, ale s tou se moc nestýkalo - a pak Jaro. To bylo ještě malé dítě, o které se Léto muselo starat. Když už ho to někdy nebavilo, prostě Jaro dalo spát o pár dnů dřív.
Nemělo zrovna jednoduchý život. Od Léta se moc čekalo. Mělo být pořád krásné, slunečné a hlavně dlouhé…
Obyčejně když takhle koncem dubna sedávalo na lavičce před domkem, všechno to slyšelo. Lidské plány! Co je bláhovějšího! Byly různé, ale jedno měly společné: každý chtěl v létě potkat lásku.… Byli hloupí ti lidé. Narozdíl od nich Léto Lásku znalo.
Někdy chodívala kolem. Nebylo proč stát o setkání. Byla to dost protivná osoba. Na potkání recitovala seznam všech, kdo o ní kdy psali. Je pravda, ten seznam byl dlouhý, když šlo Léto kolem za tři dny, byla Láska teprve u jména Petrarca. Taky s sebou pořád nosila zrcadlo a neustále chtěla, aby jí potvrdilo, že je opravdu nejkrásnější na světě.… Nebylo proč stát o setkání. Léto nikdy nechápalo, proč zrovna Lásku každý touží potkat. Navíc těm setkáním muselo asistovat. Držet slunce nad obzorem až do úpadu, jen aby si lidé řekli co nejvíce bláznivin. A když už slunce padalo za obzor, občas ho někdo dokonce prosil, aby ještě zůstalo! V takové chvíli si Léto pomyslelo něco o bláznech, kteří nemají uznání, vyslalo slunce přímým kopem k Austrálii a otočilo dešťovým kohoutkem. To byl klid! Zalezlo do chaloupky a poslouchalo šumění deště. Zatímco děkovné bubny kouzelníků z Bornea slýchávalo dost často, v Čechách a tam okolo moc vlídných pochval neužilo…
Vždycky mělo být jiné, než bylo. Buď moc deštivé nebo moc suché, moc dlouhé nebo moc krátké, moc studené nebo teplé. A už mělo skončit, zatímco pro jiné mělo trvat věčně. Lidé si léto představovali jako novinovou zprávu: – vyvážené a objektivní. Ale stejně jako ona být nemohlo. Dřív, to se snažilo – stejně marně. V posledních letech už proto přicházelo, jak se mu zrovna hodilo. Někdy si dokonce pár dnů vyměnilo s některým se sourozenců, nejčastěji s Jarem nebo bráchou Podzimem, ale párkrát se povedl i prohoz se Zimou.
Každopádně, ten lenoch Podzim pil Létu krev.
Co s ním, už by měl vstát…Nebo přijde rovnou Zima, a to nebude dobré. Najednou Létu došlo, že před ním na stole leží miska se žlutými letními jablky. Každé jablíčko leštilo krajem svých zlatomodrých šatů tak dlouho, až zčervenalo jak tváře dívek, které se koupaly u řeky. Pak už stačilo jen vynést košíček na zápraží a čekat.
Za chvilku začaly zelené listy břízek žloutnout a opadávat. Mezi bílými kmeny prolétl červený papírový drak a volal: Je podzim, je podzim…Láska proběhla kolem, paruku na stranu, ani se neohlédla. Utíkala před letními sliby, pronásledovaly jí jako hejno rozzuřených vos. Když se zvedl vítr a listí z bříz začalo opadávat, Léto vstalo z lavičky a protáhlo se. Uklidilo po zahrádce a vedle dveří opřelo dřevěné hrábě. Podzim se čas od času staví a shrabe listí kolem domečku. V tom jediném se na něj dalo spolehnout.
Léto zavřelo ještě u domečku všechny okenice, pak zaklonilo hlavu a zamávalo do nebe…Jako zlatý šíp sjela mezi korunami stromů sluneční ruka a pohladila Léto po vlasech… - Ahoj, slunce, měj se dobře, zase se uvidíme, zavolalo Léto. Ještě jednou zamávalo sluníčku, na dveře pověsilo cedulku s nápisem CLOSED, vkročilo do domku a zamklo za sebou na dva západy.
2.
Petr Musílek
***
ČLOVĚK SE RODÍ s pláčem, ale už od prvních okamžiků své existence hledá úsměv. Úsměvem se přibližuje nepoznanému světu, obklopujícímu dětskou postýlku, úsměvem dotváří vztahy a spřízněnost s těmi, kteří jsou mu nejblíže. Zatímco pláč je jakousi závorou samoty, úsměv přerůstá ve společenské vědomí.
Tím nechci popřít okamžiky, v kterých se pláč a bolest stávají souznícím a sjednocujícím projevem společenským. Takové okamžiky samozřejmě existují. Jsou však čímsi mimořádným, jakousi tragickou krásou vyjímky, potvrzující pravidlo. V úsměvu a radosti se však obnovují vztahy každodenně, a to nejen mezi lidmi, ale i vůči věcem a celému vnímavému světu.
Jsem přesvědčen, že právě schopnost radost vnímat a radost rozdávat, je jedním z nejvěrohodnějších osvědčení lidské způsobilosti. Tam, kde tato radost chybí, nutně musí chybět i morální rovnováha. Neboť žlučovitost, sudičství a kamenná tvář, podávají svědectví už samy o sobě.
Slova nás mohou zmást, jejich logika a razance na okamžik zaskočit, ale pokud jim chybí nadhled ne posměšku, ale úsměvu, je jejich určení neosobní a ve svých důsledcích matoucí.
Radost je veliký prostor, který je nám otevřen a kterému se mnohdy nerozumně vyhýbáme. Radost je křehkým mostem z osobní samoty. Radost je souzvukem s téměř neznatelným tikotem času v rozvíjejících se květech, hojících ranách, zvolna rostoucím domě. Je mi líto těch, kteří mají potřebu trestat své dny hledáním opaku.
Aby však nedošlo k nedorozumnění. Radost nejsou růžové brýle, které zkreslují pohled a rozmlžují skutečnost. Radost je aktivním objevováním pozitivního při vědomí všech souvislostí života. Radost je opakem roztrpčenosti. Zatímco roztrpčenost soudí, radost již pátrá po východisku a ještě vždy jí stojí zato, o tato východiska usilovat. Někdy se mi zdá až neuvěřitelně směšné, kolik práce je věnováno tvorbě negativních obrazů, které jsou už jaksi předštupovány, než obtížnějšímu, ale pro život přece jen důležitějšímu, aktu skutečné součinnosti s životem.
Asi bychom měli jednou provždy pochopit, že si nemůžeme vybrat ani zeměpisné místo, ani dějinnou epochu, ve které jsme zrozeni se všemi důsledky, které tuto skutečnost doprovázejí. Mimo těchto, ne jistě nepodstatných věcí, však existuje ještě široké pole zdánlivě bezvýznamných, ale ve svém součtu neuvěřitelně závažných maličkostí, které jsou nejskutečnější a nejpravdivější výpovědí o našich životech.
3.
Zuzana Cwiková
Dcera pana Rodgersona
,,Hej ty tam! Neslyšíš? Podej mi boty!Dělej dělej, nemám na to celý den. Holomku jeden! No to je dost, kde ses coural!? A tomuhle říkáš vyleštěné boty?“
,,Prosím, pane.“
,,Cože? Jdi mi radši z očí!“
Malý vyzáblý chlapec v otrhané, špinavé košili odběhl a bouchl za sebou hlasitě dveřmi. Pan Rodgerson zlostně pohrozil dveřím zaťatou pěstí a ohnul se, aby si obul boty. Dělalo mu docela veliký problém, aby přes své obrovité břicho dosáhl až na zem, a když se mu zrovna nedařilo zavázat tkaničku, byl v obličeji celý rudý a nabroušeně funěl. Byl to velice vlivný a bohatý muž. Patřila mu celá síť vápencových lomů v jižní Anglii. Denně vydělával veliké peníze už jen tím, že seděl za stolem ve své kanceláři a kouřil doutník. Na doutníky si velice potrpěl, byl to jeho koníček, jeho velká chlouba. Teď si zrovna jeden zapálil, opřel se do křesla a na chvíli zavřel oči. Pomalu vydechoval obláčky modrého dýmu a mračil se. Stále mu ještě vřela v žilách krev a v hlavě se mu z rozčilení točilo. Byl velice slabý na srdce a kdejaká maličkost v něm lehce vzbuzovala netušenou zuřivost. Jeho hrůzné chování se měnilo libovolně ze dne na den a nikdo nemohl předem tušit, v jakém rozpoložení bude pan Rodgerson dnes a zítra. Až na jeho mladší dceru.
Tiše vstoupila k němu do kanceláře a pomalu došla až úplně k němu.
,,Tatínku, co je ti?“zvolala najednou, když si všimla jeho výrazu. Otec ji prve vůbec nezaregistroval a velice se polekal, když na něj náhle promluvila.
,,Nic, všechno je v pořádku, Ettie. Chtěla jsi něco?“
,,Ne.“ řekla tiše a pohlédla na otce. V jejích velkých modrých očích by kdekdo spatřoval starost o otce a naprostou bezelstnost. Bylo to drobné sedmileté děvčátko s kadeřavými blond vlásky a rozkošným úsměvem. V jemně růžových šatičkách s volánky a mašlí ve vlasech působilo velice roztomile a způsobně. Její malá krásná tvářička se neustále upírala na otce a s prosebným výrazem očekávala každé jeho slovo. Otec opřel lokty o stůl a podíval se na Ettie. Už se chtěl na ni usmát, když najednou uviděl v jejích očích něco, co ho velice vyděsilo. Jeho výraz se náhle úplně změnil. Zbledl, celý sebou prudce trhnul a na čele mu vyrašil studený pot. I když mu doposud bylo horko, roztřásl se zimou a všechny údy se mu chvěly.Byl to strach. Nepřekonatelný, nevysvětlitelný, děsivý a groteskní.Tohle už se mu stalo několikrát, ale nepřikládal tomu nějak valný význam. Před sedmi lety, když se jeho mladší dcera narodila a on ji poprvé uviděl, nemohl uvěřit, že tohle je ona. Jeho potomek. Cítil ke svému vlastnímu dítěti podivnou zášť. Bál se ji vzít do rukou, pohladit, políbit. Bál se k ní jen přiblížit. Děsila ho její nevinnost, její zpytavé hluboké pohledy v něm probouzely skoro posvátnou hrůzu. Čím více se však dceři vyhýbal, tím více se mu zdálo, že ho ona má raději a že se snaží být mu co nejblíže. Bylo pro něj peklem, když mu Ettie přišla večer dát dobrou noc a obrovskou úlevou, když pak zase odešla.
Po čase se naučil jejím pohledům vyhýbat, ale neunikl pokaždé. Manželce o tom pomlčel. Obával se, že by ho mohla pokládat za blázna a krkavčího otce. O jeho strachu tedy neměla živá duše ani ponětí. Nejdivnější ale na tom všem bylo, že malá Ettie, jako by si toho všeho byla vědoma, jako by to celé dělala s nějakým záměrem. Postupně svému otci ubírala životní energii, brala mu jeho vlastní život. Zapříčinila, že večer nikdy nemohl usnout a v noci se budil celý zbrocený potem. Pronásledovaly ho hrůzostrašné noční můry.
Náhle se probral ze zamyšlení a uvědomil si že Ettie už odešla. Asi jí neodpověděl, nevnímal ji, tak prostě zase zmizela. Docela se mu ulevilo. Na práci teď neměl ani pomyšlení. Zvedl oči k protější stěně. Viselo na ní plno vyznamenání, čestných titulů a několik rodinných fotografií. Vždy rád zabrousil pohledem na svůj vlastní portrét ve zlatém rámu. Pocházel z doby, kdy byl ještě mladým začínajícím podnikatelem, z doby rozkvětu jeho firmy. To byly jeho nejšťastnější roky. Na jeho tehdy mladistvé tváři se značil úspěch, radost ze života a obrovské množství energie. Nyní byl jeho obličej vrásčitý a ustaraný. Vlasy silně prokvetlé šedinami, nos načervenalý z přílišného pití a temné propadlé oči bez známky života. Nepoznával se. Vzpomněl si na rozčilující příhodu dopoledne s poslíčkem a to ho vrátilo zpět do reality.,,Nespolehlivý holomek. Hned zítra ho vyhodím,“zabručel si mrzutě pod vousy. Jeho stará panovačná nálada se mu vrátila. Otevřel si nějaké složky, co mu ležely na stole, a začal pracovat.
Druhého dne ráno se probudil s hlavou v dlaních za svým stolem. Nesnesitelně ho bolela záda. Těžce vstal od stolu, přešel k baru a udělal si drink. Sklenici whisky do sebe obrátil najednou. Nalil si druhou a zazvonil na služku. Ta za chvilku zaklepala na dveře a v ruce nesla podnos se snídaní. Pan Rodgerson uchopil příbor a zakrojil nožem do vejce se slaninou. Pomalu přežvykoval a přemýšlel, zdali se má dnes vydat na obchůzku jednoho lomu, o kterém mu včera přišlo hlášení. Položil vidličku, aby mohl levou rukou sáhnout po topince s máslem, když zaslechl cupot. Za chvíli se pootevřely dveře a z nich vykoukla Ettie. Pan Rodgerson se zalekl prudkého trhnutí kliky a silně se rozkašlal. Kousek vejce mu uvízlo v krku a on se začal dusit. Prudce vstal z křesla, držel se za hrdlo. V obličeji byl úplně červený a nemohl se nadechnout. Divoce mával rukama a bezhlesně se dožadoval pomoci. Sesunul se na koberec za stolem, už byl asi minutu bez vzduchu. Na zdi za ním viselo veliké zrcadlo které sahalo až dolů k podlaze. Ležel na zemi obličejem obrácen ke zdi. V posledním okamžiku se zadíval do zrcadla, jestli snad nepřichází nějaká pomoc, ale v odrazu spatřil jen svoji mladší dceru. Stála ve dveřích a pozorovala, jak její otec umírá. Usmívala se.
4.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti VIII
Asi o týden později jsme se s Michálkem procházeli v parku v centru města. Předtím jsme podnikli několik nezbytných nákupů. Michálek potřeboval nové botky, trička a knížku o medvědech. Jeho počáteční nadšení z medvídka Míši se rozšířilo postupně i na další medvědy. Z plyšových zvířátek měl pouze žlutý méďa přístup do jeho postýlky.
Na kruhovém plácku uprostřed parku stál na lavičce divoce vyhlížející vousatý muž, kolem něj se shromáždili nějací lidé, zaujatě sledující každé jeho pronesené slovo. Výjev mi připomenul scény z amerických filmů. V Americe sice není řečník v parku ničím zvláštním, nicméně v našich podmínkách je to poněkud komické. Zvědavost mě přitáhla až na doslech. Muž nemluvil zrovna potichu, takže jsem se nemusela vmísit přímo do hloučku naslouchajících.
K uchu mi doléhala slova, jejichž smysl mi nebyl tak docela jasný:
"A ty oči. Oči těch, jimž nezůstanou ukryti. Oči nenávistí planoucí, ač důvodu nepoznaly. Oči neznající, oči útočící, oči planoucí ohněm pekelným, tak nepokrytě spalujícím vše, co dobrému je příbuzné."
Nerozuměla jsem. Stála jsem jako přikovaná. Naslouchala jsem. Michálek se držel mé ruky, rovněž zaujatě naslouchajíc. Tomu přece nemohl rozumět!
"Oči je prozradí. Kdo však jim do nich pohlédne? Kdo svou vlastní matku, bratra obviní? Jste slabí!" zvýšil hlas tak, že na přítomné křičel.
"Oni ty oči používají a vy..., vy jste slepí. Jejich oči propalují a ty vaše jsou nevidoucí. Ano! Nevidoucí! Jak chcete bojovat, když slepí nepoznáte nepřítele, který stojí před vámi. Jak můžete..."přestal uprostřed věty. Otočil se a pohlédl za sebe. Blížili se k němu dva muži v bílých pláštích s policistou v patách.
Na okamžik znehybněl. Vzápětí si asi uvědomil nebezpečí, seskočil z lavičky a prchal přes park pryč. Nějací lidé se snažili pronásledovatele zdržet, ale zbytečně. Řečníka už přiváděli zpět dva policisté, kteří na něj zřejmě číhali v záloze. Za chvíli jej odvezla přistavená sanitka. Lidé se pomalu rozcházeli.
"Taky půjdeme, Aninko?" zeptal se tiše Michálek, v očích nevyřčené otázky.
Usmála jsem se na něj, odvádějíc jej pryč z místa, jež ve mně zanechalo spoustu protichůdných pocitů. Snažila jsem si v hlavě srovnat vše, co jsem vyslechla. Měla jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že jsem tomu rozuměla, ale jako by mi někdo zablokoval k těmto skrytým myšlenkám přístupovou cestu. Znervózňovalo mě to. Jako když si člověk nemůže vzpomenout na jméno svého bývalého spolužáka.
"Proč toho pána odvezli"? kroutil nesouhlasně hlavou chlapeček.
"Mysleli si, že je blázen."
"A ty ... myslíš?"
"Já nevím, co si mám myslet. Nemůžu to dost dobře posoudit. Neznám ho přece."
"To nebyl blázen, Aninko."
"A kdo tedy"? usmívala jsem se Michálkovu horování pro neznámého člověka.
"To byl pán, co vidí..." náhle zmlknul.
"Co vidí"? byla jsem zvědavá, jak větu dokončí.
Michálek však zamračeně prohlásil, že si nemůže vzpomenout.
Já si taky nemohla vzpomenout. Rozhodla jsem se to pustit z hlavy dřív, než mě rozbolí. Soustředila jsem se na cestu a povídala malému o věcech kolem nás, o domech, ulicích, autech...
Večer jsem seděla u práce. Marně jsem se snažila soustředit na překládaný materiál. Písmenka mi tančila před očima, slova pozbývala významu. Přistihla jsem se, jak překládám do francouzštiny slova vousatého divocha z dnešního dopoledne. Prostě veškerá snaha marná. S překladem jsem se nemohla hnout z místa. To se mi nestalo ani nepamatuji. Nakonec jsem kapitulovala. S takovou by výsledek za moc nestál. Vypnula jsem počítač a odešla do kuchyně, kde mamka právě předčítala Michálkovi z nové knížky.
"To už jsi pro dnešek s prací hotová"? podivila se.
"Nemůžu se nějak soustředit. Pořád mi odbíhají myšlenky jinam. Ten chlap dneska, ten byl tak zvláštní, jiný."
"Myslíš blázen" napověděla mamka.
"I kdyby. Blázni někdy vnímají věci, kterých si my normálně nevšimneme," snažila jsem se najít uspokojivé vysvětlení alespoň pro ni, když už já v tom mám takový zmatek.
"V tom máš pravdu. Kdyby sis vzpomněla, co vlastně všechno říkal, mohla bych o tom třeba přemýšlet, ale vzhledem k tomu, že jediné, cos mi řekla, je, že v parku na lavičce stál chlap, co vykřikoval na lidi něco o očích a vyčítal všem slepotu, nemůžu z toho vyvodit žádný závěr. Navíc ho nakonec odvezli sanitkou. Že do blázince, je jasné."
"Mami, tys přece vždycky kolem sebe šířila domněnky o nadpřirozených silách, podivuhodné zločinnosti, zázracích a já nevím čem všem ještě a mně teď budeš vyčítat, když se jednou zastanu nějakého chudáka."
"Najednou je to pro tebe chudák."
"Nemusíš mě hned chytat za slovo", ohradila jsem se. Cítila jsem se jako blázen, protože jen ten může obhajovat jiného blázna. Prostě jsem se dnes nechala nesmyslně vykolejit něčím, co mi nedávalo smysl. Začala jsem přemýšlet o nějakých blábolech, zplozených v jednom chorém mozku. Jsem to ale hlupák!
"Měli bychom se navečeřet."
"Můžeš vytáhnout z ledničky tu rajskou a ohřát ji. My si zatím dočteme kapitolu."
5.
Jiří Hort
Františa
Klimbání umíráčku zastavilo život ve vesnici jen na chvíli. Už v poledne se rozšířila zpráva, že pošťák našel Františku Krpelíkovou mrtvou. Šedesátileté ženě tu nikdo neřekl jinak, než Františa.Ve staré dřevěnici, stranou od vesnice, žila sama. Už dlouhá léta. Nikdy nebyla vdaná, s nikým se nestýkala. Snad jen s s pošťákem. Přicházel málokdy, ale pokaždé ho uhostila polévkou a štamprlí borovičky. A ještě s nejbližším sousedem. Ale to jen o Vánocích, když ho přišla požádat, zda by na pár dní, než se vrátí od syna, dohlédl na malé hospodářství. Syn bydlel daleko a Vánoce byly jedinou příležitostí k setkávání. Nechtěla opouštět stavení, ve kterém se dříve skrývala před znamením hanby. Dokud žili rodiče, nechodila do vesnice vůbec.
Trvalo to od synova narození krátce po válce. Když porodní bába chtěla zapsat jméno otce, Františa odmítla. Matka se jen přežehnala a otec raději vyšel z chalupy. Rodiče tušili, kdo to je. Ještě před koncem války Němci co chvíli prohledávali samoty a pročesávali okolní lesy. Nemohli si nevšimnout mladého poručíka. Byl tu několikrát. Pokaždé přinesl kávu a čokoládu a více než partyzánů si hleděl Františi. A ona jeho. Válka ještě nekončila, tancovačky byly zakázané a doma byla práce. Ani ji nenapadlo někam chodit. Poručík byl český Němec a válka ho zajímala právě tak málo jako Františu. Ale copak tehdy mohli něco říct ?
Lidé se zpočátku ptali, s kým to má a ženské si šeptaly, když vycházela z kostela. Nemohla se smířit s pokrytectvím místních, ale měla strach o kluka. Lhát nechtěla. Tak alespoň mlčela. Ještě, že se po vsi rozneslo, že do chalupy také chodili partyzáni. Přicházeli si na samoty pro upečený chleba, vejce, mléko a občas i nějaké maso. A když lidé naznačovali, jestli v tom není nějaký partyzán, Františina matka se pokaždé pokřižovala a se skrývanou úlevou řekla, "Bůh jí odpusť." Také otec už vůbec nechodil do hospody. Ani po mši. Nesnášel narážky místních opilců, že když si ho neuměla přidržet, tak si to měla nechat vzít. "Starat se o parchanta," mudrovali. "Copak je to nějaký rozum ?" Jednou se málem porval, ale nakonec jen zaplatil a na celou hospodu řekl: "Toho parchanta bych nikdy nedal ."
Kluka vychovávali s láskou a také jim dělal radost. I když už byl velký, nikdy se neptal. Už dávno se doslechl, že otcem je ruský partyzán a ve škole ho vybírali, aby na 1.máje nosil pionýrskou vlajku. Také babička, ještě než zemřela, mu řekla, že táta byl slušný člověk, ale pro maminku že je to moc těžké. Několikrát mamince nabídl, aby se k němu přestěhovala. Nechtěla. Byla tady doma.
Františa scházela do vesnice jen dvakrát týdně. V pátek, to přiváželi do obchodu maso, a v neděli do kostela. Každého pozdravila. Už neutíkala pohledem. Dříve snad tisíckrát prosila osud, aby bylo všechno jinak. Vyčítala si, že má strach, omlouvala se, že nemá štěstí. Ale to bylo dávno. Tak dávno, co svůj život začala poměřovat životem svého syna.
Tehdy, když se ve vesnici ozval umíráček, lidé přistupovali k oknům a v modlitbě za zemřelé hledali odpuštění..
6.
Jozef Melichar
Śťastie
Dedo v šedom obnosenom bavlňáku má míňa na autobusovej zastávke. Zohne sa k zemi a prezerá si pohodené cigarety ležiace na trávniku. Zohne sa ešte viac, načiahne ruku a jednu nie celkom bez tabáku zdvihne. Z ľavého vrecka vytiahne krabičku zápaliek. O chvíľu je to jeho chvíľa vypustená do atmosféry, tak trochu mu patrí svet. Dym, ktorý ho robí šťastným sa pomaly prelieva pľúcami, potom starým zvráskaveným nosom aby vzápätí vybehol pred moje prekvapené oči .
Obzriem sa. Zastávka je obrastená špačkami. Doslova plávame v potencionálnom nikotíne, keď čakáme na veľké červené autobusy ktoré nás odnesú bohviekam. Tento dedo je šťastní človek, napadlo mi, preňho je všade doma. Pozri sa, hovorí mi, toto všetko tu je, slobodne. Pozri sa - toto mesto, tieto hranaté budovy, títo ľudia bez tváre tu budú živoriť dávno po tebe. Stromy tu budú dávno po tebe. Čo viac chceš? Je to tvoje. Potiahol si a v tom okamihu sa všetky pekné veci potichu usmievali v tvári malého dievčatka za rohom neďalekej kotoľne. Rozbehlo sa po ulici plné radosti, zatiaľ čo iné deti čakali na balík ovocia od červeného kríža.
Prišiel autobus a ja som nastúpil.
Cez špinavé okno som ho ešte na chvíľu uvidel. Pokojne stál a vyfukoval do vzduchu dym. Atómové bomby, vojna v Iraku, všeobecné násilie, politika, konzum, kultúra, sex, akákoľvek snaha, práca, prachy, umenie, čas, smrť- to všetko išlo mimo neho.
7.
Petr Kubíček
Mukl
Když předák zhodnotil nadloží i podloží, típl cigáro a následoval další rituál - obtrhávání. Příroda se brání mravencům v přilbách zuby nehty, takže na ně občas něco shodí. Aby toho bylo co nejmíň, vezme jeden z party dlouhou železnou tyč se zahnutým bodcem a všechny uvolněné kusy skály se snaží odtrhnout. Balancuje přitom s těžkým klandrem nad hlavou tak, aby nestál pod shazovaným šutrem a ještě musí stihnout uskočit před tím, co sám uvolní. Není dobré po opici. Cílem vrtání je udělat ze skalní stěny síto, díky němuž výbušnina roztrhá potřebné metry horniny na drobné kousky. Aby to havíři nemuseli dělat ručně. Před Nobelovým vynálezem dynamitu byla asi havírna úplně o něčem jiném.
Vrtání je výsadou těch nejzkušenějších. Jen oni znají pod jakým úhlem namířit vrt do boků, aby člověk nemusel po odpalu jak magor šramovat sbíječkou nebo zase naopak zahazovat příliš velkou díru metráky kamene. Jen oni vědí, jak navrtat zálom, díru pro první nálož, která z horniny vylomí klín a umožní ostatním rvát skálu plnou brizancí. Proto také jenom oni mohou zažít, jaký to je pocit, když se diamantová korunka na šestihranné vrtací tyči zvané bór pomalu hrouží do tvrdého kamene. Prvně se jen pomalinku sotva protočí, dokud si nevyhloubí mělký důlek. Pak vrtař přidá vzduchu a těžké vrtací kladivo zahučí trochu víc, jak se zvýší otáčky. Když korunka zmizí celá, dorazíte páku na doraz, mašina se roztočí na plné obrátky a rozeřve tak, že neslyšíte ani sám sebe. Jen celou váhou nalehnete na hydraulický stativ, s jeho pomocí vrtačku v rytmickém kroužení rvete do stěny a pozorujete, jak třímetrový bor pomalu mizí v masivu. Dokud nezmizí celý. Pak jedním trhnutím vytáhnout a nasadit o půl metru vedle. Tak se to dělalo v praxi. Předpis sice velel prvně začít metrovou tyčí a do plné délky přendávat bory postupně, ale kdo by se s přehazováním zdržoval.
Obvykle vrtali dva manící, každý půlku chodby, zhruba třicet až šedesát děr. Dorozumívali se očima, posunky, žádný zbytečný pohyb, takže když byli patřičně sehraní, připomínali pantomimu. S děsně uřvaným orchestrem, jenž podzemím rezonoval na míle daleko. Na konec jsme s parťákem Pavlem svedli v pohodě odvrtat za hodinu a půl, co jiní dřeli dvě. Oba čahouni v plné síle jsme ze země bez lešení zmákli i stropy, nepotřebovali jsme ani zavrtávače.
Což je práce, která podle mého soudu představuje nejhorší stádium ve vývoji raziče. Doba, kdy zelenáč čeká, než ho za vrtací kladivo pustí. Do té chvíle jenom tahá hadice, podává olej, vyměňuje bory, čili poskok. Jeho hlavním testem a trestem ale je, že na začátku každého vrtu uchopí rotující tyč těsně u čelby do holých dlaní a vší silou ji bezpodmínečně drží na místě, aby diamantové břity nesjížděly po hladké skále, než se pár milimetrů zaboří. Za chvíli je takový chlapík od výplachu mokrý až za ušima, zmrzlé prsty nemůže rozevřít. A ještě musí po očku hlídat, aby ho rotující tyč nenamotala nebo mu nenafackoval zlomený bor či prasklé pero vrtačky.
Střelmistr potom do děr nastrká válečky plastické trhaviny, ucpe hliněnými šulkami nebo zafouká pískem a upěchuje dlouhým dřevěným ládovákem. Pak pospojuje červené a modré dráty elektrických roznětek podle trhacích časů, aby explodovaly v daném pořadí. Jen zatočit kličkou. Střeláka nutno si vážiti, když to zvoře, nadřete se jako otroci, protože po odstřelu místo hromady rozstřílené drtě najdete několik superbalvanů. V lepším případě, v horším neodpálí skoro nic a vás zase čeká sbíječka v pazourech.
Příliš nebezpečné nabíjení není, když u toho neraplujete. Trhanina hoří na ohni, staří havíři si ji cpali do vykotlaných stoliček při bolesti zubů. Až teprve elektrický proud udělá z rozbušky ničivou bombu. Z vás kaši, pokud stojíte opodál. Předák proto mezitím musí rozeslat hlídky na všechny přístupové cesty, aby vám někdo do chodby omylem nevlezl právě v momentě, kdy odpálíte. Ocitl jsem se jednou na díle, kde pracoval starší odsouzenec z bytízského lágru. Koukal po mě dost šejdrem, smrt mu civěla z očí, u těchhle jste nikdy nevěděli, na čem jste. No, nebylo mi dvakrát do smíchu. Jenže co čert nechtěl, na sousední dobývce, oddělené prakticky jen několika metry skalního masivu, naládovali a zapomněli na nás. A odstřelili… Rozpoutalo se peklo a bůh si zakryl tvář. Když jsem se probral a opadl mrak bílého kamenného prachu, leželi jsme s tím vězněm napolo zasypáni a objímali se schouleni vzájemně do klubíčka. Jako dva bráchové, kteří se navzájem chrání. Takže zmáčknete tlačítko a ukryti za rohem štoly nebo překoceným vozem daleko od výbuchu v duchu počítáte temně dunící rány. "Odešly všechny, myslím že jo, já napočítal o dvě míň," dohadujete se potom mezi sebou. Selhávka, neodstřelená nálož, totiž mančaft skutečně děsí, nejen kvůli zdržení a práci navíc. U ní nikdo netuší, co v nejbližším okamžiku provede. Senza džob pro kaskadéra.
Jestli se o vrtání vedou v kolektivu hádky, pak bagrování patří k privilegiím předáka naprosto bez diskuse. Když to uměl, ušetřil partě hodně dřiny i času, nemehlo naopak své lidi uštvalo. Stroj velikosti důlního vozíku se řídí tak, že stojíte na stupátku na boku a jednou rukou ovládáte páku pojezdu po kolejích dopředu dozadu, druhou pohyb lžíce nahoru a dolu. Když ji chcete natočit do strany, zapřete se nohama o podlahu, zabejčíte vší silou a ještě přitom musíte uhýbat tlusté gumové hadici, která přivádí pod tlakem deseti atmosfér vzduch do pohonné turbíny nakladače. Připadal jsem si jako toreador, který nutí znovu a znovu splašené zvíře s obrovským rykem zabořit rohy do hromady kamene. Přidáním vzduchu zarýt lžíci, nadhodit ji, aby materiál nevypadl, současně už popojet tři čtyři metry zpět k přistavenému vozu a přes vršek stroje do něj nabranou rubaninu frajersky přehodit. Plynule bez křeče jako lehkonohý tanečník. Raz dva tři á dva tři. Opravdoví mistři naplnili vozík na dvakrát, pak ho bagrem razně odstrčili, aby se odbíhač při roztlačování moc nenadřel. Druhý pomocník mezitím přistavil prázdný vagónek a koncert pokračoval. Vytvořil jsem si k bagru vztah asi jako malý capart ke vláčku na hraní. "Tak co dědo, vlítnem na to?", říkal jsem něžně té silné žluté potvoře, než jsem otočil vzduchovým kohoutem. To už jsem musel mít sakra kocovinu, abych místo na stupačce přepustil někomu jinému.
Pravda, i na bagr jsem si notně počkal, takže jsem si těžbu vychutnal i z té druhé strany. Půltunový vrchovatě naplněný vůz, tlačený nějakých pár desítek metrů, vydá za slušné cvičení. Ještě horší však bylo jej před výklopníkem ubrzdit, správně načasovat a zabrzdit silnou pákou vyklápěcí plošinu přesně v bodě, kdy se vůz zvrátil a vyhodil obsah do kontejneru. Ale i při téhle robotě se dalo zablbnout si, zaskotačit. Když se trať svažovala, stačilo naskočit a člověk fičel jako na saních. Jen pozor na škebli, abys ji nenechal na výdřevě. K odvážnějším kouskům patřilo posílání vozů. Jeden nahoře roztlačil, druhý před výklopníkem chytal. To už se krocení divokého býka skoro vyrovnalo. Procházelo nám to do doby, než si notně přiožralý Pepa řečený Cogroš ustlal na kolejích. Když se vrátil po dvou otevřených frakturách nohou z nemocnice, pokřtili jsme ho "Chlap na zakládání vlaků". Normálně se k tomu účelu používají dřevěné klíny.
Tohle všechno bych netušil. Žil bych nejspíš životem zestárlé sportovní primadony nebo učil děti, nevím. Určitě bych neměl vazoneurózu v zápěstích od zběsilých vibrací vrtačky a věčně promáčených rukavic. Nejspíš bych slyšel na obě uši stejně, snad i dobře. Nevím, nakolik mě rudné doly navždy prosolily neviditelným zářením, vím ale, že mě vnitřně nesmírně obohatily. Šplhání po stometrových žebřících mi pomohlo utřídit si vlastní žebříček hodnot. Poznat námahu, kterou stojí jeho dosažení a udržení.
A cenu života. Viděl jsem několik obětí tohohle urputného boje lidstva s přírodou o strategický uranit, často jsem s nimi i bydlel. Jedny poznamenal navždy, některé jednoduše vymazal z tohoto světa. Prostě jednoho dne přišla správcová ubytovny, otevřela noční stolek toho kluka, odnesla kamsi jeho věci a on najednou nebyl. Jen tak, jakoby nic. Na západní frontě klid. Říkával jsem si, že zůstat třeba na vozíku bych neuměl, že tím člověk nutně ztratí důvod k žití. Pak jsem v nemocnici pozoroval předáka Bobka. Dvoumetráková flec ho doslova přešťípla vejpůl, ochrnul od pasu dolů. Jakmile přišel o hornické peníze, žena sbalila oba syny, kufry a utekla od něj. Naprostá deprese, čekal bych. Opak byl pravdou, bylo ho plné oddělení, organizoval večerní program, sestavoval jídelníčky a překypoval vitalitou. Až jsem se skoro styděl, že tam opruzuji s malichernou operací lokte. Nechce se mi věřit, že by jej k tomu hnalo jenom morfium.
O tom to asi celé je. Radioaktivita či neuromotorické poruchy sice trápí tělo, ale duši snad příliš neovlivní. Naopak. Mohl bych vzkázat těm třem nepřátelským sudičkám z předchozí kapitoly, že mi nakonec přisoudily krásný a zajímavý osud. Název MUKL si na truc jim a vlastně i díky jim pro sebe překládám: Muž Užívající KLidu.
Mám Už KLid. Našel jsem se tam, kde jsem se podle jejich plánů měl ztratit.
8.
Jeanne Hornová
Nížina
Sluníčko pálí jakoby chtělo vyhrát první cenu za nejteplejší léto století a já místo posledního týdne prázdnin u vody mám odjet na školní soustředění. No jo, se zameškáním výuky se to nemá přehánět, myslím si a balím si nejnutnější věci a kazeťák do batohu. Při představě tělocvikáře, který nás bude při ranní rozcvičce ničit, mi naskakuje kopřivka velká jako rybíz. Jedinou útěchou je, že jsme se rozhodli pořídit si stejná trička a nemožně puntíkované kalhoty. Celá třída. Jen tak z recese. Vždyť tělocvikář říkává, že jsme nejhorší třída na škole a že se za nás stydí. No, aspoň bude mít důvod, usmívám se potutelně a v duchu si představuji jeho reakce.
V pondělí ráno se vmáčknu do přecpaného kupé tajně usrkávám krabicového vína, které přinesl kámoš Zdenda. To jako aby nám cesta lépe utíkala. V tom vedru to není asi nejlepší nápad, soudím, ale přece nebudu trhat partu. Cesta ve společnosti „šoumena“ Zdendy ubíhá celkem v pohodě, holky brebentí jedna přes druhou, koho kdy a jak sbalily. Kluci dělají machry a slibují príma pařbu. To teda nevím, jak to chtěj udělat, vždyť Nížina, jak říkáme profesorovi Horákovi bude slídit jako celnický pes. Faktem je, že naše stejnokroje nezabraly. Jen suše konstatoval, že jsme mu ze solidarity mohli taky nechat takový ušít. On má snad nervy ze železa, nebo si přes prázdniny trénoval asertivní chování.
Konečně čerstvej luft, bez příchutě krabičáku, říkám si, když vystupuji z vlaku. Rada Zdenka, abych hodila nejprve batoh a pak vylezla byla pěkně trapná, zvlášť, když on viděl já ne... Teda Nížinu, nikoliv Polabskou, kde se soustředění konalo ale našeho tělocvikáře. Přímej zásah. Letící baťoh přemáhá profesorův smysl pro rovnováhu a pedagog letí dozadu. Samozřejmě, že padá a přibírá s sebou jednu nerudnou stokilovou bábu. Má to výhodu, spadnul do měkkého nebo na měkkou... Zdenda pohotově sundává batoh a zvedá profesora. Deformace hrudníku se na štěstí nekoná, Nížina přechází incident s nadhledem a bábě se omlouvá. Zřejmě mu to tak nepříjemné nebylo. V tu chvíli jsem za hvězdu soustředění, neboť Nížinu ještě nikdo neknokautoval, ačkoli vede boxerský kroužek
Skupina studentů se vydává na pochod k ubytovně. Nížina nás nutí zpívat a my si připadáme pěkně trapně. Někdo vzadu se pokouší repovat „Já mám koně, vraný koně“. Místní babky vyhlížejí z okna a mají dojem, že blázinec má výlet.
Konečně, ubytovna. Všichni s sebou svorně plácneme na postel a chceme si dát po náročné cestě dvacet, nebo raděj hodinku. Bohužel, ani deset minut nás Nížina nenechává na pokoji a my musíme nastoupit před ubytovnu. Připadáme si jako policajti na akademii, ale slovo pedagoga budiž respektováno. Z prohlídky okolí se vyklube patnácti kilometrové pochodové cvičení. Někteří lijí z nevhodné obuvi krev a jiným utíkají tekutiny z těla zcela jinými otvory, Zřejmě nás trestá nějaký řecký bůh vína za nekvalitní „krabičák“.
Večer jsme všichni tak utahaní, že na pařbu nemáme ani pomyšlení a padáme na postele, někteří nemytí, neboť dřív, než stačí sáhnout po ručníku usínají. Ne na dlouho. O půl noci cvičný nástup.To snad nemyslí ten blbec vážně. On se nás rozhodl zničit, jinak to nevidím.
Ráno na starém stožáru, který kdysi sloužil pionýrům k vyvěšení vlajky visí trenýrky. No, kdy byly naposledy prané si netroufá nikdo odhadnout. Mrkám na Zdendu, že to teda Nížinovi udělali pěknou věc. Zdenda se dívá nechápavě a mé mrkání si snad vysvětluje jako balení.
S vážnou tváří nás nechá profesor nastoupit, trenky z vrzajícího stožáru stáhne a nechá kolovat. Každý, kdo přičichne, se málem káci k zemi. Při pohledu na spodní prádlo mi je jasné, že soudě podle velikosti by je musel tělocvikář nosit snad třicet let. Jen Zdenek je nějaký bledý.
Ztuhneme. Snad poznáním, že místo toho, abychom dělali recesi my, jako bývá zvykem, se karta obrací. Nezbývá nám nic jiného, než se snažit sekat latinu. Kdo ví, čí prádlo by viselo na stožáru zítra. Nížina je „nevyzpytatelnej“.