1.Zora Šimůnková
I na pohřeb je někdy pozdě
Bylo už pozdě jít na ten pohřeb. Komukoliv by bylo pozdě, natož Andrému, který si tolik zakládal na přesnosti. André se ve skutečnosti tak nejmenoval, říkalo se mu tak proto, že když se opil, což bylo poměrně často, na celou ulici francouzsky hulákal Tři tambory. Antonín Neduha si povolil uzel na kravatě a vyčerpaně se posadil. Sakra budík, křáp, nezvonil včas. Ale i tak by se funus dal stihnout. Kdyby měl křídla, protože ta zatracená tramvaj jela o pět minut dřív.
Kdyby ten prašivý život vůbec šel podle jízdního řádu, teď by šel André na pohřeb jemu. A ten by jistě přišel včas. Před pěti lety chodil do nemocnice za ním, za Tonym. Mělo to být opačně…Ale žádný KDYBY neexistovalo.
Sehnul se a zvedl z podlahy parte: MILOVANÝ OTEC, MANŽEL, BRATR, STRÝC…Chybělo tam DOŽIVOTNÍ CTITEL MAGDIČKY LOFFELMANNOVÉ, VÝČEPNÍ OD SLUNCE. Jestlipak se přišla aspoň podívat na pohřeb?, napadlo ho. To by si teda zasloužil, za všechny peníze, co u ní nechal. A za tu lásku. To teda ano.
Vedle v pokoji vyletěla z hodin kukačka, trhl sebou. Pohřeb zmeškal, ale něco pro kamaráda udělat musí. Půjde ke Slunci, sedne si ke stolu, kde sedávali spolu, a opije se. Neudělal to dobře pět let, nejdřív se snažil dodržet zákaz, pak zestárl či co a přešla ho chuť, ale dneska se opije. Zapomene, možná někdo přijde a řekne mu, jaké to André měl. Jestli mu hráli Tři tambory, jak vždycky chtěl…
Znovu si utáhl uzel na kravatě, a navlékl sako. Vždyť je skoro pozůstalý – pivní bratři, říkala někdy manželka, když neměla den. Nazul si černé mokasíny a vyšel do ulic. Byl krásný slunečný den, všude vlály vlajky, dokonce i na škole vedle Slunce pleskaly dva prapory jako o závod. Ale to v květnu vždycky.
Jejich stůl byl volný, v lokále bylo nezvykle ticho a prázdno. Magdička byla v černém a měla zarudlé oči. – Co si dáš Tondo?, zeptala se. Skoro se na ní bál podívat: - Vodku, Magdi, a velkou. Zavrtěla hlavou: - Budeš muset počkat, až od dvou. Teď jedině limo, káva, čaj. Jsou volby. Dobrý den: na pohřeb pozdě, na opití brzy. Objednal si limonádu, vlastně jen proto, aby měl důvod sedět u JEJICH stolu. Opatrně začal: - Nebylas na pohřbu? André to měl… Zavrtěla hlavou: - Kdo by byl v lokále? A i kdybych tam šla….Ta jeho, manželka, víš, co se povídalo, a víš, jak to bylo…Nedělalo by to dobrotu. Sklonila se a udělala na účtenku čárku: - Jo, manželku měl krávu…Ale já toho vola někdy skoro milovala, a odplula houpavým pohybem lodi, která se vrací po bouři do přístavu.
2.
Šárka Nováková
Štrúdl
Bytem voněla nastrouhaná jablka, skořice, rozpuštěné máslo a ještě spousta dobrých věcí, které se dávají do štrúdlu. Pustila jsem se do pečení oblíbeného moučníku z dětství. Při práci, kterou člověk dobře zná, se pěkně přemýšlí a vzpomíná. Nejprve jsem si vyválela plát lístového těsta, pokryla jej nastrouhanými jablky, ale jen v jedné třetině, aby šel štrúdl pěkně zabalit. Pak příjdou jablíčka posypat skořicí, ovšem s mírou, pro vůni a pro chuť, protože když se to přežene je konečný výsledek hořký. Malinko pocukrovat, podle toho, jak jsou jablka kyselá, pak přijdou rozinky a jádra vlašských ořechů, se kterými nešetřím, protože mám ráda, když v upečeném štrúdlíku pěkně křupnou. Trochu strouhanky, aby šťáva z jablek nevytékala na plech a už se může balit. Vzpomínám si, jak děda vždycky říkával, že u nás by se roční období mohlo s klidem určovat, podle toho, co se peklo. V zimě to byly buchty, bábovky, na jaře domem zavoněly mazance a beránci, když byl čas Velikonoc. S počínajícím létem nastával čas všelijakých ovocných koláčů. To jak dozrávalo postupně ovoce na zahradě. Úplně první byl asi vždy koláč z rebarbory. Nádherně nakyslý, posypaný žmolenkou, posejpkou, drobenkou, zase jak tomu kdo říká. Jak léto postupovalo, byly tady borůvky, zahradní jahody, meruňky a neopomenutelná bublanina s třešněmi, která se musela jít opatrně, aby některý ze zubů nedoznal úhonu o pecku. Ale kdeže na nás, do každé ruky jsme popadli kus koláče, nebo právě zmíněné bublaniny a za letu někde s kamarády jsme ji slupli. Nebyl čas sednout si a sníst to v klidu. Když se blížila škola, dozrávaly švestky a byl čas na švestkové koláče, knedlíky, vařila se povidla. Kolikrát já jsem si popálila svůj mlsný jazýček o horká povidla, tak neodolatelně vonící z hrnce. Štrúdl se ale pekl i přes léto, protože jsme na zahradě měli stromy s letními jablky a ty se uchovávat nedají. Jednou už tak na konci léta se sekala louka u Lužnice a protože tam byl i děda s koňmi, nemohla jsem si to nechat ujít. Koní ta bylo hned několik, protože se nesekalo s traktorem. Bylo ještě dost horko a tak se chlapi rozhodli, že se osvěží v Lužnici. Dali napít koním a přivázali je na kraji louky ke stromům. Na chvíli je vypřáhli ze sekaček, aby si odpočinuli i zvířata. Byla tady jedna taková kousavá kobylka, která se mi ale líbila ze všech nejvíc, světle hnědá kůže se jí třpytila potem, každou chvilku potřásla hlavou a plavá hříva se jí rozlétla kolem hlavy. Mockrát jsem ji fascinovaně pozorovala, znala jsem ji od toho dne, kdy se narodila. To mě děda zavolal do stáje, abych se přišla podívat na nový přírůstek. „Jak se bude jmenovat?“ zajímalo mě, když jsem hladila tu hnědou podlouhlou hlavičku s velkýma důvěřivýma očima.“ Zlatovláska“, napadlo mě, když jsem mnula mezi prsty malou hřívičku. Toužebně jsem zvedla hlavu k dědovi. „Smím jí dát tohle jméno?“ Děda zavrtěl nesouhlasně hlavou, „já už jsem jí jméno vybral“, napínal mě. Visela jsem mu na rtech, co to asi bude. „Neuhodneš to, Pampeliško?“ zasmál se pod vousy. „Jupí“, výskla jsem, „je to Pampeliška!“ Najednou se kobylka snažila postavit na vratké nožky a drcla do mě. „Pampeliško, ty truhlíku“, zašeptala jsem jí a tak jsme si padly do oka. Jé, to jsem ale odbočila od letní louky. V tom odpoledním horku na zpocená těla koní dorážely mouchy jako zběsilé a Pampeliška se jich nějak poděsila, či co, pohodila hlavou, podupla nožkou a vyrazila přes louku. „Dědoooo“, zaječela jsem vzápětí já, jako siréna, „Pam se splašila!“ A už jsem hnala za tou potvůrkou divokou. Na konci louky byl starý plot s ostnatým drátem a právě tam ta mladá zběsilka měla namířeno. Strachy se mi sevřelo v krku, když jsem si pomyslela, že by ji mohlo napadnout přes něj skočit a potrhat se. Za sebou jsem slyšela, že chlapi vylítli z řeky, ale to už jsem měla před nimi slušný náskok. Dohonila jsem jí kousek před koncem louky, ale ne proto, že by mě poslechla, když jsem na ní volala, ale prostě se jen proběhla a zastavila sama. Pověsila jsem se jí na krk, obě udýchané, já ještě se strachem v očích, ale to už nás dohnal děda a viděl, že se kobylka zastavila sama. Jenže loukou už se neslo, že ta malá holka od Lojzy Kurala se postavila splašenému koni do cesty. Děda se na mě podíval, on i já jsme věděli své, já v tu chvíli něco pochopila, ale strašně jsem si ve své dětské pýše přála být za hrdinu. Děda mě jen pohladil po hlavě, kouknul se mi do očí a řekl starou pravdu, kterou se řídím do dnes..“My víme, Pampeliško, jak to bylo, co? Nikdy se nechlub tím, co nedokážeš sama, stejně se to provalí.“ Ale mlčel a já si vychutnávala první obdivné pohledy kamarádů i dospělých, za to co jsem dokázala. Ale to už se přes louku hnala babička s maminou, kterým nějaký dobrák donesl, že jsem se postavila do cesty splašenému koni a kdo ví jak to dopadlo. Bábi s mamčou mě už viděly s polámanými žebry pod kopyty a tak v obavách vypálily z kuchyně. Když zjistily co se stalo, ze strachu se velice rychle přeorientovaly ke vzteku a já hrdina, nehrdina, dostala potupně pár na zadek. Děda si to vypil také, že je starý blázen a kdyby mě netahal furt ke koním, tak by se nic nestalo. Nějak nezaznamenaly, že se opravdu nic nestalo. Mě ne, mě tedy ne!!! Ale doma zatím vzal za své štrúdl, který zůstal v troubě bez dozoru a byl spálený na dranc! Tak a zase jsem za všechno mohla já. Ach jo, jak je ta spravedlnost někdy slepá.
Nerada se vracím z louky , kde voní pokosená tráva do kuchyně, sice také provoněné, tentokrát jablíčky, ale čas utíká příliš rychle. Štrúdl jsem nespálila a ze všeho toho vzpomínání na časy minulé, už mi zbyla jen ta přezdívka Pampeliška….
3.
Petr Musílek
ZÁMKY A KLÍČE
Táhlý zvuk při kterém naskakuje husí kůže mi připomíná vzdálené dětství. Jako kluci jsme hvízdali na duté klíče. Sešpulené rty z nich vyfukovaly rozmazané, nepříjemné tóny. Staří říkali, že přivoláváme bídu. Klíče, které patřily k této antihudební produkci, jsou dávno poztrácené, vytratila se jejich rozmanitost. Klíčové dírky zarostly bezpečnostními vložkami. Na ploché, lesklé klíče se nedá hvízdat. Bída a její opak chodí po světě v těžko rozlišitelných převlecích a sebedokonalejší zámek je pouze směšnou hračkou pro její nenechavé prsty.
Dlouhá léta patřila k mým pracovním povinnostem výroba klíčů. Vybrušoval jsem jejich duplikáty, otvíral dveře zabouchnuté průvanem, odvrtával vložky zámků a otvíral nepřístupné byty. Nebyly to vždycky prázdné byty. Poprvé, a ten případ nesouvisel s mým zaměstnáním, zůstalo v zavřeném bytě malé dítě. Jeho matka umývala schody, nechala klíče z vnitřní strany dveří a malá, asi čtyřletá holčička dveře zavřela.Byl jsem v domě na návštěvě u přátel. Matka uvězněného dítěte nás požádala o pomoc. O několik let později bych dokázal dveře otevřít bez problémů. Děvčátko stálo na balkóně třetího poschodí a plakalo. Jeho matka dole před domem už poněkolikáté vysvětlovala sousedům, jak si pokaždé bere klíče s sebou, a jak tentokrát zapomněla. Zatímco shromážděný houf teoretizoval o horolezeckém způsobu přechodu z balkónu na balkón, přesvědčil jsem rozčilenou matku, ať přivolá dítě ke dveřím. Přešli jsme do třetího poschodí. Nevím již o čem jsem mluvil. Když děvčátko přestalo povzlykávat, poprosil jsem ho, ať pohne klíčem. Na několikátý pokus to dokázala. Během hovoru zapomněla na strach a sama otevřela dveře. Tehdy mne napadlo, že strach je jedním z nejhorších a nejnedobytnějších zámků.
Mými nejčastějšími zákazníky byly většinou děti a staří lidé. Děti ztrácely klíče při hrách na ulici, staří si nemohli vzpomenout, kam je založili. Několikrát jsem stál u dveří za kterými sousedé postrádali obvyklý pohyb. Mým partnerem v těch okamžicích býval příslušník bezpečnosti nebo lékař pohotovostní služby. Nejdříve jsme ťukali, bouchali a volali. Po marných pokusech o dorozumění jsem dveře otevřel násilím. V těch chvílích jsem nebýval jen zámečníkem, ale i samaritánem a svědkem bídy provázející stáří a osamělost. Pomohl jsem úřednímu doprovodu s převlečením a naložením ochablého těla. Všichni odjeli a odešli. Zůstal jsem sám před otevřeným a opuštěným bytem. Bylo nezbytné opatřit dveře novým zámkem a objevit někoho, kdo převezme klíč. Zaplacení práce, času a materiálu nebylo kde vyúčtovat.
Kdo je vlastně ručitelem lidí, kteří zůstanou sami? Zámky, klíče i nahromaděný majetek jsou jen překážkou a zvýrazněním samoty. Sám za sebe si myslím, že jsou klíče pro kočku. Ostatně, kočka je jediným důvodem, proč se u mne doma zamyká. To chlupaté, inteligentní zvíře se kdysi dávno naučilo skákat na kliku. Pokud nezamknu, pozotvírá všechny dveře a domem se prochází vítr. Několikrát přitáhnu peřinu až k bradě, ale nakonec nevydržím, vstanu z teplé postele, otočím klíčem a poslouchám jak na okapovou rouru hvízdá vítr. Pánbůh ví, co přivolává. Je dětsky hravý a neúnavný. Rychle se vracím do vyhřátého důlku. Za dveřmi zabezpečenými zámkem je ticho. Jen skulinami netěsných oken proniká tichý vzdálený tón. Jen ať si hvízdá.
4.
Zuzana Cwiková
Podivný sen
Jednou mě navštívil můj starý přítel Edgar, ať prý za ním přijdu večer do hospody U Dračí hlavy, že tam na mě čeká.Neměl jsem ponětí, co potřebuje a nečekal jsem, že se tak brzy ukáže, protože jsme se viděli naposledy minulý pátek na večeři u něj doma.Nestihl jsem se ho tedy zeptat, co tak neodkladného mi musí sdělit, neboť mluvil velmi rychle a v jeho hlase bylo něco, co mne zarazilo, protože tenhle zastřený tajuplný tón nebyl u něj obvyklý.Pln vířících myšlenek jsem tedy souhlasil. K večeru jsem si oblékl kabát a vyšel z domu.Zvedal se silný vítr a vypadalo to na pěknou bouřku.Zabalil jsem se těsněji do pláště.Chtěl jsem ho zapnout, ale uletěl mi knoflík, když jsem se pokoušel najít dírku do které patří, a zároveň mi vítr vzal klobouk.Otočil jsem se směrem po letu, ale klobouk už se vznášel nad pavlačí a nevypadalo to, že by chtěl zase dolů.Byl jsem pohroužen hluboko do myšlenek a naplněn očekáváním, že jsem na klobouk i na knoflík téměř ihned zapomněl a pospíchal jsem nedočkavě do odlehlé části města, kde se nacházela ona hospůdka. Byla to ta nejtmavší a nejšpinavější čtvrť ve městě.Hemžilo se to tu krysami, všude se povalovaly odpadky a z rozbitých oken visely staré šedivé hadry.Domy tu byly kdysi honosné a bohatě zdobené, nyní oprýskané a zašlé.Celá čtvrť působila temně a depresivně.Začalo se pomalu stmívat a z řídce obydlených barabizen stoupal kouř.Celý zalitý studeným potem stanul jsem před hospodou U Dračí hlavy.Nad dveřmi visela stará cedule s výjevem červené hlavy draka chrlícího oheň z tlamy.Tabule se ve větru vrzavě kymácela a oči zvířete se na mě lstivě upíraly.Dveřmi sbitými ze starých prken jsem vešel do hospody.
Uvnitř byla jediná místnost, která ležela v přítmí čtyř luceren, rozmístěných kolem. Na všem ležela silná vrstva prachu a při každém pohybu se zvedala celá oblaka a naplnila vzduch dusivým stínem.Okna byla zevnitř zatlučená a všude bylo plno kouře z doutníků, až nebylo vidět pět malých stolků a jejich hosty.Za ošoupaným barem stál stařičký číšník a leštil špinavým hadříkem sklenici, která po jeho zákroku vypadala ještě zaprášeněji.Moje kroky dopadly na starou ztrouchnivělou dřevěnou podlahu, která škaredě zavrzala a všichni se najednou otočili.Necítil jsem se pod pohledem tolika očí zrovna nejlépe, tak jsem raději vykročil do nezastrčenějšího rohu místnosti, kde seděl můj starý přítel. Edgar se tvářil velice tajuplně.Jeho starý vrásčitý obličej by mohl vykládat.Oči byly černé jako dvě trnky a zapadlé hluboko do hlavy.Ač napůl slepé, vypadaly jako by neustále těkaly po místnosti a pátraly po všem, co se kde mihne. Jeho dlouhé šedivé vlnité vlasy mu volně padaly do tváře a dotvářely celkový dojem moudrého starého muže.
Okamžitě poznal, že přicházím a napřáhl mi vstříc svou roztřesenou ruku.Vděčně jsem ji stiskl a posadil se.Edgar mou ruku stále svíral, chvíli jsem čekal a pak jsem řekl: ,,Dobrý večer, příteli, jak se daří?“ Vůbec se nepohnul, jen mou ruku stiskl pevněji.Ani se na mne nepodíval, jen zarytě sledoval hladinu pití ve sklenici, jak se vždy otřese a zvlní, když někdo projde kolem. Po chvíli zvedl hlavu a pod hustým obočím se zaleskly kalné oči. Díval se někam za mě. ,,Co se stalo?“ zeptal jsem se.
,,Nevím, milý příteli, je to velice zvláštní.“ odpověděl po chvíli.
,,Víte, já jsem se docela vylekal, když jste mi řekl, abych přišel.“
,,Ne, to je v pořádku, vážně mi nic není, jen se mi stala taková zvláštní věc, s kterou bych se vám rád svěřil.“
Napjatě jsem čekal, co teď řekne.Mlčel a nabíral síly, potom mi objednal pití. Jeho sklenice byla netknuta, obvykle vypije za jeden večer celou láhev. Přemýšlel jsem, jak bych ho nejlépe postrčil k rozhovoru, protože u něj občas bývaly chvíle, kdy ze sebe nedostal ani slůvko.Ale dnes to nebylo tou jeho náladou, znal jsem ho až příliš dobře, abych věděl, že se něco stalo. Zničehonic sebou prudce trhnul, nahnul se přes celý stůl až úplně ke mně a aby nás snad nikdo neslyšel, zašeptal: ,,Měl jsem podivný sen.“
,,Sen?“
,,Sen.“
,,Jaký sen?“
,,To je právě to, co mne tak tíží.“
,,Tíží?“ Přiklonil jsem se blíže k jeho uchu, protože mluvil tak neznatelně tiše, že jsem mu skoro nerozuměl.
,,Ano, mám na srdci už dlouho jeden velký a těžký kámen a nyní se vše potvrdilo.“
,,A co by se mělo potvrdit?“
,,Mé nejhorší domněnky.“
Přestával jsem tomu rozumět.
,,Rozumíte mi, drahý příteli?“
,,Ne, bohužel, já vážně nechápu.“
,,Všechno vám hned vyjasním.“ řekl a najednou do sebe obrátil celou sklenici pálenky. Trochu se zakašlal a poposedl na stoličce.
,,Víte předevčírem v noci jsem nemohl dlouho usnout. Jako bych blouznil v horečce, celou dobu jsem se převaloval na lůžku. Když jsem konečně na chvíli usnul, zdálo se mi, že mě doma navštívil podivný host. Byl celý v černém, do tváře mu nebylo vidět a vůbec nevím, jak se dostal dovnitř.“ ,,No ve snu je možné ledacos“namítl jsem ,,-ne ne to nebylo tím,“ zvolal najednou.
,,V životě jsem nikoho takového neviděl, ale měl jsem pocit, jako bych ho už dávno znal.Že si nejsme cizí, že prostě mezi námi něco je.“
,,A co se stalo potom?“
,,Potom promluvil.Řekl, že mi kdysi slíbil, že mne navštíví a já na to, že s prominutím pane, ale já vás neznám. Chvíli stál a nejspíš si mne prohlížel.Potom se otočil a dočista zmizel.“ ,,To je celé?“
,,Ano.“
,,To Vám nahnal strach tento zmatený, nic neznamenající výjev?“
,,Jenže já si myslím, že to dozajista něco znamená.“
,,Proč? Je to přece jen sen.“
,,To ale příteli nebyl jen obyčejný sen. Včera se mi zdálo to samé.“
,,Totéž? Včera v noci?“
,,Totéž. A kromě toho se v tom včerejším snu můj podivný host posadil ke mně do křesla a zapálil si dýmku a že prý tedy na mě počká.“
,,Ale proč by měl tedy na vás čekat?“
,,Řekl, že počká, až budu připraven.“
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už je velice pozdě a že mám ještě hodně práce, kterou jsem musel neodkladně dokončit. Můj přítel už také vypadal unaveně. ,,Je už hodně hodin, snad se neurazíte, když vám řeknu, že už musím jít.“
Zatvářil se vyděšeně.,,Věříte mi?“
,,Jistě že vám věřím, povíte mi všechno zítra, dnes už opravdu musím jít.“ Můj přítel se celý třásl, měl husí kůži po celém těle a loučil se semnou vroucněji, než obvykle. Cestou domů jsem přemýšlel nad tím, co jsem právě slyšel. ,,Zvláštní,“ řekl jsem si.
Druhý den ráno jsem bohužel musel neodkladně odcestovat a když jsem se na třetí den vrátil, našel jsem pode dveřmi svého bytu na Rowing street lístek. Stálo tam: VÁŽENÝ PANE STEVENSI, DOSTAVTE SE LASKAVĚ NA SPRÁVNÍ ÚŘAD K VYPOŘÁDÁNÍ MAJETKU ZESNULÉHO PANA EDGARA DWINGSE, JELIKOŽ JSTE JEDINÁ OSOBA, UVEDENA V JEHO ZÁVĚTI. UPŘÍMNOU SOUSTRAST.
Nechápal jsem. Byl jsem naprosto v šoku. Okamžitě jsem vyrazil na onen úřad. Dole mne poslali do druhého patra, tak jsem tedy kvapně vyběhl schody a celý udýchaný stanul před uvedenou kanceláří. Uvnitř seděl starší břichatý muž a něco psal. Před ním ležely hromady lejster.
Když mě uviděl, řekl: ,,Pojďte dál, pane Stevensi, posaďte se prosím.“ Dal si lokty na stůl a pokračoval.
,,Pane Stevensi, jste jediná osoba, uvedena v závěti zesnulého pana Dwingse. Bohužel toho po něm moc nezůstalo.“ Ohnul se pod stůl a vytáhl malou papírovou krabici. Nebyl jsem schopen slov, pravděpodobně jsem si tehdy vůbec neuvědomoval, že Edgar je mrtev.
,,Tohle prosím podepište.“
Potom mi krabici přisunul a já jsem nahlédl dovnitř. Na dně ležel malý kapesní nožík, starý sešitek a pár drobných.
,,Jak víte, pan Dwings měl velké dluhy, takže všechen jeho majetek byl zabaven, tedy kromě tady těchto věcí.“
Otupěle jsem sebral věci z krabice a odešel domů.
Sedl jsem si doma na postel a obsah krabice vysypal před sebe na stůl. Odsunul jsem stranou mince a malý nožík a mou pozornost upoutal ten ošumělý sešit. Sfoukl jsem z vrchu prach a otevřel ho na první straně. Byl to Edgarův deník. Skoro všechny stránky byly vytrhané, pomačkané, prázdné nebo obsahovaly jednoduché krátké zápisky, co Edgar přes den dělal, kolik komu dlužil a podobně. Zhruba v polovině sešitu jsem však objevil zvláštní zápis: ,,Bojím se o svůj život, včera tu byl zas. Natahoval po mně ruku. Říká, že už jsem připraven. Přátelé mi nevěří, tvrdí, že jsem blázen. Nemám se na koho obrátit, jsem zoufalý. Nemůžu spát.“ Otočil jsem list a dále stálo: ,,Dnes v noci přijde znovu, vím to. A dokončí, co slíbil. On je smrt, já jsem to věděl.Dnes v noci zemřu.“
4.
Petr Kubíček
Jak se staví New York
Jednu ze stěn našeho podkrovního obýváku zdobí obrovské panoráma New Yorku. Vysoké mrakodrapy na jasně azurovém pozadí oblohy, olemované tmavě hnědým rámem. Nebetyčný kýč, který bych si nikdy nikam nepověsil, natož do místnosti, v níž chci trávit volný čas, kdyby…
…kdyby se neskládal ze sedmi a půl tisíce malinkatých, různě vykrojených barevných dílků puzzle. Každý z nich jsem stokrát obrátil v ruce, pasoval k jinému a zase zklamaně odložil, než jsem našel jeho správné místo.
Tu zeď jsem stavěl několik hodin, tu skládačku bez dvou dnů rok. Když dáš cihlu k cihle, po první řadě máš před očima hotový první šár. Hromádka puzzlat naopak děsí svou beznadějností. Obzvlášť když byla vysypána z krabice velikosti obalu na kytaru.
Šár k šáru tvoří zeď. Poslední úlomky hliněných pálených bloků přisekáš kladivem, zasuneš a získáš krásný pocit dobře vykonané práce. Závěrečné dílky skládačky jsou však přímo kouzelné. Jako by se samy otáčely do správné polohy, zapadají do určených mezer a zalévají duši skladatele euforií, která se stupňuje, jak prázdné plošky ubývají. Ten úplně konečný se stává ódou na radost, posledním úderem sochařova dláta, finálovým gólem turnaje století.
Práce může být drogou, puzzle musí. Není síly, která by mě odtrhla.
Dostal jsem obraz o ploše bezmála sedmi metrů čtverečních od rodiny k Vánocům. Poměrně velká investice se jim vyplatila, dlouhé večery ode mne měli pokoj. Vlastně neměli, roztažený na koberci místnosti zabral na celé měsíce značnou část prostoru, v němž jsme měli žít. Obcházeli jsem jej, překračovali, padali na něj. Jak asi skládají puzzle lidé v garsonce?
Ač duchem, tělem i smysly uprostřed Nového Yorku, ležel jsem doma na podlaze nad talířky s roztříděnými puzzlaty. Žena mě přitom před odchodem na kutě vždy mohla pohladit po vlasech. Uvařila mi kávu, otevřela pivo, pustila muziku, a já se ponořil do světa rozkrájených squares a streets. A ráno, po slabé hodince spánku, se jí s kruhy pod očima a obrnou za krkem pyšnil, kolik decimetrů zase přibylo. How do you do, my love?
Chodilo se k němu kolem úzkého pásu jekoru s plechovou jamkou uprostřed, na němž trénuji patování, závěrečný a nejdůležitější úder v golfu. Za vzrostlým banánovníkem jste zahnuli doprava a už jste stáli v new yorském zálivu. Uznejte sami, kolik lidí vlastní pod jednou střechou kromě světové metropole ještě golfové hřiště a plantáž?
Přivřu oči a jen jen se usadit v baru s krásnou obsluhou, zapálit tlustý doutník, srkat dvanáctiletou a koukat na Rolexky. Nevím, kde jsem získal tuhle asociaci. Snad v domnění, že golf hrají jen bohatí a plantážnící zase jenom paří. Přitom sám cvrnkám rád míček zahnutou holí do důlku, ačkoliv nejvíc ze všeho v životě zápolím se složenkami. A majitele banánových polí vlastně neznám žádného.
Přesto věřím v sílu asociací. V sílu představ, vyvolaných zážitkem.
První rok vojenské služby jsem prožil v liberecké Dukle. Bydlel jsem v třílůžkovém pokoji s omývatelnými tapetami a nastavitelnými žaluziemi se sparťanským obráncem Járou Berďou a plzeňským útočníkem Pepíkem řečeným Kočičákem. Pořídili jsem si gramofon, desky, knihy, no slovem fešácká kulturní vojna. Jednou kamarád z ošetřovny odkudsi přinesl Kmotra, čerstvý a naprosto nesehnatelný bestseller Maria Puzza. Nechal se uprosit, půjčil, jenže s podmínkou, že ho vrátíme hned po víkendu. Všeho jsme nechali, zavrhli vycházky a jeden po druhém hltali a hltali napínavý román. Když přišla řada na mě, pouštěl si Jarda zrovna znovu a znovu, pořád dokola, novou desku Sarolty Zalatnayové s doprovodem Gábora Pressera a jeho legendární skupiny Lokomotiv GT. Vnímal a vstřebával jsem nádhernej maďarskej bigbeat podvědomě, současně s kapitolami děje.
Deska se dávno kdesi ztratila, přítel Berďa podlehl rakovině a já už zapomněl tváře, jména i mnoho událostí. Ke Kmotrovi se čas od času vracívám, stejně jako k jiným milým knížkám z té doby. Vždy se mi při četbě o krutých mafiánech mimoděk vybaví náš útulný pokoj s výhledem na Ještěd, přátelská atmosféra onoho sobotního odpoledne a hlavně jednotlivé písničky. Živě a plasticky.
Když jsem po třech desetiletích zkusil ztracené elpíčko najít na některém z nesčetných internetových musicshopů, nevzpomněl jsem si na rok vydání ani název desky. Objevil jsem sice několik cedéček paní Zalatnayové včetně popisů jednotlivých písní, ale které album je to pravé? Otevřel jsem Kmotra na stránce o Michalově vzdoru vůči Rodině, začetl se…a v mysli mi vytanuly tóny, zpěvné i když nesrozumitelné texty i názvy jednotlivých skladeb. Téli ejszakák.
Vím, jak se staví New York.
Zběsile, zarputile, do zdřevěnění kloubů. Občas se musí i začít znovu. Stejně jako když jsem už hotové dílo chtěl před zalepením zbavit ročního nánosu prachu vysavačem. Pitva pytlíku se naštěstí zdařila, dohledal jsem dílky všechny, i když notně zmuchlané.
A když spatřím Empire State Building, cítím něhu, teplo a klid. Voní tam káva a okolní svět mizí v dáli za oceánem.
5.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti IX
Teprve když jsem v poště objevila pohlednici z Montrealu, došlo mi, jak dlouho se Nika neozvala. Psala mi:
Ahoj Hanko!
Už jsem se zabydlela. Práce ujde, prostředí je fantastické. Neměla jsem zatím na nic čas. Teď je to už lepší. Brzy se zase ozvu.
Dominika
P.S. Pozdravuj Michálka!
Kromě kratičkého telefonátu, ve kterém Nika pouze sdělila, že dorazila v pořádku, je tohle jediná další zpráva. Takže fajn. Aspoň víme, že ještě žije.
"Michálku," volala jsem z předsíně, "maminka ti poslala pohlednici".
Přiběhl hned za mnou a bral mi ji z ruky. Odběhl s ní do kuchyně. Tam se posadil ke stolu, pohlednici položil před sebe a dlouze si ji prohlížel. Už dlouho se neptal na maminku. S mamkou jsme před ním o Nice nemluvili ze strachu, že by mohl tesknit. Teď jsem pocítila výčitky svědomí. Jestliže s ním nebudu o mamince mluvit, mohl by na ni za ty dva roky zapomenout. Nika by mi to pak mohla vyčítat. Vždyť jeho matkou nepřestane být jen proto, že musela na nějaký čas odjet.
Za tu krátkou dobu, co byl Michálek u nás, mi natolik přirostl k srdci, že samotné pomyšlení na Dominičin návrat ve mně zvedalo vlnu odporu. Rozmrzele jsem si musela přiznat svou pravou roli v této komedii. Jsem jen paní na hlídání, nic víc. Co na tom, jak cítím a co mi ubližuje. Souhlasila jsem s tím vším dobrovolně.
Odkráčela jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Natáhla jsem se na postel. Myslela jsem na nic a na všechno. Za chvíli jsme tam už leželi dva, protože chlapeček to dlouho sám v kuchyni nevydržel. Na nic se neptal, jen si tiše otevřel dveře a lehnul si vedle mě. Ani jsem se na něj nepodívala. Snažil se sice trpělivě počkat, až nějak zareaguji, ale pro dítě jeho věku je takové čekání nepředstavitelně dlouhým časovým úsekem.
"Aninko, neboj! Maminka nepíše moc."
S úlekem jsem se posadila. Michálek hned vyskočil také.
"Co to povídáš"? vysoukala jsem ze sebe.
Zatvářil se rozpačitě. Asi jsem vypadala podobně.
"Radši bychom měli dělat něco užitečného, než tady kvákat o hloupostech." Vyhýbala jsem se rozhovoru o nepříjemných věcech s přemoudřelým tříletým capartem.
Seskočila jsem z postele a škádlivě se rozběhla do kuchyně. Michálek utíkal za mnou a vykřikoval na celé kolo: "Já kvákám, já kvákám..."
"Tak to budeš žába, když kvákáš."
"Já? Žaba? Která"? Malý se smál, až se doslova za břicho popadal.
"Velká a zelená!" Jeho veselí bylo nakažlivé.
"S očima"?
"Jóóó..." Popadla jsem ho do náruče a vyzdvihla do výšky. Radostně pištěl.
Uvědomila jsem si, že každá chvilka s tímhle dítětem je pro mě cenným dárkem. A představa, kolik času mi bylo dáno trávit společně s ním, je vlastně radostná a ne tragická.
Povznesená nálada mi vydržela až do večera, kdy se domů vrátila mamka s výrazem spráskaného psa.
"Mami..." Otázka mi odumřela na rtech.
Mamka se mi vrhla do náruče. Zmátlo mě to. Nikdy se to ještě nestalo. Odvedla jsem ji do obývacího pokoje a usadila do křesla. Posadila jsem se na koberec jí k nohám, nepouštějíc její chladnou ruku ze své. Oči se jí zalily slzami. Michálek, který si předtím kreslil u kuchyňského stolu, přišel za námi. Když viděl plačící tetu, zarazil se.
"Běž kreslit do kuchyně. Za chviličku jsem u tebe. Tetě není dobře, víš?" Poslala jsem jej pryč.
Maminka se na mě vděčně usmála skrze slzy. Nesouvisle mi pak vypověděla, co se vlastně stalo. Krátce a prostě ? přišla o zaměstnání. Knihovna se ruší.
Věděla jsem až moc dobře, co to pro ni znamená. Pracovala tam tolik let a co víc, svou práci milovala. Nebyla jsem tak naivní, abych věřila, že se ještě někdy mezi knihy bude moci vrátit. Menší knihovny se ruší jedna za druhou. Do knihkupectví ji pár let před důchodem nikde nevezmou. Prodavaček je ... a mladších, atraktivních. Mlčely jsme. Nevěděla jsem jaká slova útěchy použít. Všechno by vyznělo lacině. To jsem nechtěla.
6.
Jozef Melichar
Bez názvu
Divá s mačacími očami mi ponúka nové možnosti, keď sa prepadávame hlboko do nechtov hľadajúcich kúsky teplej kože. V noci sú pocity papierové lodičky ktoré vypúšťam z nosa a oná ich trhá na krvavé pásiky. Kúšeme sa do srdca aby sme cítili tu unikajúcu kvíliacu melódiu o láske. V miznúcich momentoch to pomáha odháňať obrovské hmyzie bytosti, netvory chňápajúce svojimi nožičkami po našich červených a útulných úkrytoch. Ale nakoniec ako každá revolúcia, sme požrali sami seba. Dostali nás presne v tej chvíli keď sa odvážim byť nežný a ona sa odváži byť zraniteľná. Stehná jej zmodrali, amputovali ju na tom najcitlivejšom mieste, jej teplo zmodralo. Akvamarínovou. Pretiekla mi medzi prstami, akoby nikdy nebola. Len čudná samičia vôňa niekde v možnosti. Netvory z televíznymi hlavami a automatickými chňápadlami zavesili moje oči na sivobiele steny a čakali kým prestanem snívať. Len tak tam stáli a pozorovali moju paralyzovanú amygdalu, ale už som mal v paži. Nechali ma byť svojim vlastným zlým humorom, trápnou poéziou, snažiacou sa o boj. Nechutné, temné, stojaté rovné, pravouhlé, mŕtve, biele steny. Potom boli veci opäť normálne....
7.
Jiří Hort
Harmonikář
Motoráček byl téměř prázdný. V jiné dny vozí zpozdilé návštěvníky barů nebo dělníky z odpoledních směn, ale o Štědrém večeru zůstávají lidé doma. Těch několik málo cestujících mlčelo. Vesnice a městečka podél trati bývají v tento den vzhůru o něco déle, a tak měl měsíc společnost. Občas se na okně rozprskly vločky, když nějaká nepozorná větvička zavadila o sklo. Pojednou vlak zastavil. Nějakou dobu se nic nedělo, jen tázavé pohledy přeskakovaly z jednoho na druhý. Konečně nakoukl průvodčí.
"Minutku strpení, je tam fujavice, už jedou, musí nám prohrnout kolej" a zmizel v kabince strojvůdce. Cestující se schoulili zpátky do svých míst. Jen dvě ženy se začaly o něčem dohadovat. "Ne, neblbni, seď," tahala jedna druhou za ruku.
"Ale nech mně, nebudeme tady přece jako o funuse" zvedla se druhá a otočila se do vagónu. "Tak si zazpívejme, jsou přece Vánoce," a aniž čekala na odpověď, spustila "Já mám galánečku ..." Její veselé oči těkaly z jednoho na druhého, a i když se nikdo nepřidával, nevzdávala se. V koutě u dveří podřimoval nějaký postarší neupravený muž. Ve vyhřátém vlaku si zjevně liboval, ale nenadálý zpěv ho vyrušil. Zvedl oči, chvíli se orientoval a začal pátrat v kapsách. Voják, vracející se z vycházky, naopak hleděl do země ještě urputněji. Jen babička, poslední z pětice cestujících, se usmívala, jak to umějí právě babičky. Mezitím muž u dveří našel co hledal. Foukací harmoniku. "Znáte to, poslední den v práci," rozhlédl se trochu nejistě po ostatních a už odvážnou zpěvačku doprovázel.
"Omluvte nás" postavila se i druhá žena, která se snažila své známé zpěv rozmluvit. "Trochu jsme si crnkly." Ale to už zpěvačka zanotovala další a pohotový muž s harmonikou znovu nezaváhal. Ozval se potlesk. Babička. Zatleskal i mladý muž v uniformě. Přece jen nechtěl vypadat jako škarohlíd.
"Víte," pokračovala zpěvačka, "chtěla jsem být jako Simonová nebo ta, no, ... co s tím Matuškou, ... Pilarka," rozpomenula se. "Ale maminka říkala, že nemám pěkné nohy, a tak jsem tramvajačka," dodala vesele.
Babička o dvě sedadla dál vytahovala krabici. "Mám tu nějaké cukroví, jela jsem za dcerkou. Nějak jsem to letos popletla. Jezdím k ní každý rok, ale zapomněla jsem, že chtěli na rekreaci. Dostala poukaz z práce," vykládala s patřičnou pýchou. "A vy, vojáčku, pojďte taky a nestyďte se."
Zpívali všichni. I průvodčí se vrátil. Voják písničky moc neznal, a tak alespoň notoval. A ženu, co svou známou zpočátku omlouvala, bylo slyšet nejvíce. Nikdo ani nezpozoroval, že se motoráček znovu rozjel. První, obdařen rozpustilými polibky, vystoupil voják. Na další zastávce pak obě ženy. Babička byla poslední, které harmonikář pomohl ze schůdků. Vrátil se na své místo. Všude naproti vybíhala rozsvícená okna. Chvíli je sledoval a usnul.