1.Zora Šimůnková
Ivana odmítá Brada Pitta
Ivana, dejme tomu Nováková, poštmistrová v malém vesnici u Plzně, má před koncem směny. Právě když přepočítává poslední arch známek, na hlavní ulici neslyšně vjede stříbrná limuzína: takové auto tu nikdo nikdy neviděl. Plavně objede náměstí a zastaví v rohu před poštou. Ivana v prvním patře pečlivě zamyká mříž, kontroluje dveře, bere tašky a schází do přízemí. Přitáhne si kabát k tělu a otevře dveře. Uvidí stříbrnou limuzínu, o kterou se opírá muž v dlouhém kabátě a klobouku. Sotva uvidí Ivanu, vyjde směrem k ní.
Zastaví se jí srdce: co jestli je to zloděj? Anebo mafie, ta si najde každého, jak psali ráno v novinách. Nohy jí neunesou, nepohne se dál.
Neznámý na ni promluví, napůl česky, napůl anglicky, Ivana porozumí jen svoje jméno, přikývne. Muž smekne klobouk a otočí se poněkud víc do světla pouliční lampy. Ivana pozná Brada Pitta. Pomyslí si, že se jí to zdálo, a proto se štípne do ruky. Ale Brad stojí pod lucernou dál. Konečně promluví, již česky, ale se silným anglickým přízvukem, a nedokonale:
- My love, konečně jsem tě našel. Ani nevíš, jak dlouho tě miluji. Jednou jsem doma v Holywoodu brouzdal po internetu a našel web České pošty. Neboť mě poštovní služby třetího světa již odedávna zajímají, začetl jsem se poněkud víc. A potom, udělá dramatické gesto - položí si ruku na srdce, - našel jsem tebe, vzornou poštovní pracovnici a upadl jsem do lásky. Já zaplatil si učitele českého jazyka a hledal tě. Boys of Pinkerton zjistili, že ty zde. Já hned letěl za tebou. Spěchal jsem, abych to stihl do šesti, kdy zavřeš office. A teď, odebere Ivaně tašky, vezme jí za ruce a klekne si před ní do sněhu, -jsem zde, honey. Dávám ti svou lásku a konto. Vezmeš si mě?, a konečně se odmlčí. Ivaně je zima, trochu se bojí, aby je někdo neviděl, ale přesto všechno je naprosto okouzlená. Někde v hlavě ještě blikne, co tomu asi řeknou všechny její jediné nejlepší kamarádky, a pak sklouzne Bradu Pittovi do náruče. Chvíli klečí v objetí a pak pomalu vstanou. Galantně jí očistí kolena od sněhu, a popaměti vytáhne z dosud otevřené limusíny kytici růží:
- Vezmeš si mě, Ivy?, opakuje otázku.
Zeptal se příliš brzy. Ivana odmítne. Je již vdaná. V hlavě jí hlodá červík pochybností: kdoví jestli je to vůbec on, bojí se posměchu.
Na Bradově mužné tváři se objeví stín překvapení. Není na odmítání zvyklý. Stín překvapení však následuje mocné pohnutí:
- My love, to by nemělo mojí lásce bránit! Mé týmy právníků zařídí rozvod v okamžiku. Však už jsi s manželem jistě jen silou zvyku. Já se též s poslední herečkou rozvedl kvůli tobě…a nyní má naše láska spočinouti v hrobě? Řekni jen ano, Ivano, a máme oba vyhráno. Mužně ji obejme. Ivana zahlédne koutkem oka na druhé straně náměstí známého, a proto se z objetí opatrně vyvine. Bojují v ní strach, rozum a cit a ještě neví, čemu dá přednost. Brad vidí její obavy a aby ji uklidnil, navrhne prozatím pouhé pozvání na večeři.
- Musím doma uvařit…, řekne, chce získat čas.
– Ale pak půjdu s tebou, dodá mnohoslibně, aniž by dodala kam. Nechá se vysadit o dvě ulice dál a zbytek cesty domů dojde pěšky. Brad čeká v autě.
Takový vůzák ve vesnici nikdy nebyl, takže o stojící limusínu s kouřovými skly se nejdřív začnou zajímat kluci, pak dospělí, kteří zavolají novináře. Obcházejí auto kruhem, ale přes kouřová skla není vidět dovnitř. Když se shodnou, že vevnitř je určitě mrtvola, zavolají policii. V té chvíli Bradu Pittovi nezbyde než vystoupit. Protože chce Ivanu krýt, na rozčilené dotazy:
- Mister Pitt, co vy tady?, s ledovým klidem odpoví:
- Mám tu ropné pole. Moji agenti zjistit, že tu ropa. A dovede celý zástup na první pole za vesnicí. Chodí po něm a ukazuje:
- Tam u dubu první vrt …a zde na mezi druhý…Protože celá vesnice chodí za Bradem po poli, může se Ivana, která mezitím dovařila večeři, nerušeně schovat v autě. Starosta ohromeně zírá na šek, který Brad za pole na místě vystavil. Ten využije moment překvapení, vytratí se a limuzina vyjede druhou stranou z vesnice.
Na pole se zatím dostaví geologové, inženýři, spekulanti s pozemky, těžaři i zástupci mafiánských gangů a všichni kroutí hlavami, rozkládají mapy, plány a staré listiny. Nikdo nikdy neslyšel, že právě zde, zde…by měla být byť jediná kapička ropy. Ovšem, proč by sem jinak jezdil Brad Pitt?!A kde vůbec je?
Kdyby tak dohlédli až do karlovarského Puppu! Brad sedí s Ivanou v nejluxusnějším apartmá a nalévá nejdražší šampaňské. Poté vyndá krabičku s diamantovým prstenem. Podá ho Ivaně: -Zásnubní, řekne lakonicky. Ivana se lekne a znejistí. Má ráda svou malou poštu, asi by se ve velkém světě ani neuměla chovat, a pak: co by tomu řekli lidi? A co děti, kdo by je vypravil do školy?! Kde by za ní našli na poště náhradu? Kdyby jen měla čas si to rozmyslet… Ale Brad chce odpověď teď hned, ráno točí gangsterku na Seychelách.
Za těchto podmínek zůstává neoblomná. Bradu Pittovi kanou po mužné tváři slzy, které se ani nepokusí zastírat. Ještě nikdy neměl srdce zlomené na tolik kousků. Upamatuje se však na základy kursu Gentleman v nesnázích a dál nenaléhá. Zbytek večera baví Ivanu veselými historkami z natáčení a přehrává jí scény ze svých nejslavnějších filmů. Když začne zívat, zaplatí účet a kordonem číšníků odejdou po červeném koberci k autu.
Jedou temnou nocí mlčky zpět. Na Ivanino přání zastaví na kraji vesnice.
- Well, poznamená s tváří hráče pokeru. Nezbyde mi než respektovat tvoje rozhodnutí, krásko. Nikdy na tebe nezapomenu. Bylas zatím největší láska mého života, zde se mu zlomí dosud pevný hlas. Již nikdy nezavítám na web České pošty…Prosím, přijmi tento dárek, a dá Ivaně kupní smlouvu na pole. Ivana se zatváří trochu pochybovačně, avšak Brad pokračuje:
- Myslíš si, že na tom poli žádná ropa není. Avšak myslela sis ještě dnes ráno, že se se mnou setkáš tváří v tvář?! I kdyby tam ropa nebyla, ten sen nám zůstane. Až mě opět uvidíš na plátně, chci abys věděla, že každou roli hraju jen pro tebe. A nyní nastal čas se rozloučit. Za hodinu mi odlétá spoj na Seychely. Sbohem, má lásko, za chvíli bude den…Něžně a dlouze Ivanu políbí a galantně otevře dveře limusíny. Zamává a odjede do tmy.
Je unavená a touží po posteli. Příliš mnoho silných dojmů. Pomalu jde domů a prsten s briliantem schová do kapsy u bundy. S úžasem zjistí, že v bytě se svítí. Všichni sedí v kuchyni a rozrušeně debatují.
– Kdes byla prosímtě?, přivítá jí manžel.
- Byl tu Brad Pitt, fakt jsem ho viděla, zvolá dcera. - A na poli našli ropu, dodá syn.
Střih
Odletová hala Ruzyň. K přepážce ČSA přichází Ivana v cestovním plášti: Letenku do Hollywoodu. Stačí jednosměrnou.
Teprve na palubě letadla si všimne vystavených novin, které mají na první stránce titulek: Brad Pitt čeká dítě s Angelinou Jolie.
2.
Šárka Nováková
Borůvky
„Už rostou borůvky“, nadhodila babička Franci, při podvečerní rozpravě. Ta bývala vždycky na konci dne, když se začínalo šeřit,všechno bylo uděláno a tak se na zápraží sešel, kdo měl právě čas. Jen já s Bobšem jsme nechyběli snad nikdy. Milovali jsme to hodnocení právě končícího dne. „No nazdar,“ strčil do mě Bobeš nohou pod stolem, „nastanou nám galeje“. Babička, jakoby zaslechla poslední Bobšova slova, otočila k nám hlavu a s úsměvem dokončila větu, „tak zítra se na ně vypravíte. Už jsme dlouho neměli koláče a na zavářku taky něco posbíráte.“ Bobeš se prudce opřel o lavici, až se mu hlava houpla dozadu a on se praštil o chalupu jen to zadunělo. Rozřehtala jsem se na celé kolo. „Bobeš má dutou hlavu, kde nic, tu nic,“ ale už jsem letěla z lavice, protože jsem věděla, že to tak nenechá. „Pampelijdo střapatá, jen počkej až půjdeme zítra do lesa,“ hrozil mi pod stromem, kam jsem vyjela jako lasička a bombardovala ho třešněmi tak zralými, že za chvilku vypadal, jako červená Karkulka. „Ty dostaneš,“ smála jsem se. Ale jen do chvíle, než po mě lišácky mrkl a jen tak přes rameno hodil. „Já???? Jdu se ukázat vašim, jak jsi mě zřídila, dračice jedna.“ „Bobši, né,“ zaječela jsem a ze stromu jsem spadla rychlostí přezrálé hrušky. Věděla jsem, že maminka, ani bábiny nemají pochopení pro naše laškování a že by to opravdu vydalo na hromobití. Ani jsem si neuvědomila, že svým pádem do zralých plodů vypadám skoro stejně jako Bobeš. Pod rouškou stmívání jsme se tedy ztichle doploužili k chalupě a sedli jsme si tak, aby na nás nebylo moc vidět a přesto jsme nepřišli o žádnou novinu. Jak je možné, že mají maminky tak ostříží zrak? Jen mamča vyšla s talířem buchet na zápraží, zoufale vykřikla, „Bobši, jak to vypadáš?“ Hned ale zrak stočila po mě a dostala jsem vynadáno stejně jako Boban, že si to půjdeme k řece vyprat sami, kdo se s tím má pořád drhnout, když to po nás vypadá, jako bychom trička nosili nejméně rok. Bylo nám jasné, že nejméně půl hodiny budeme v kursu my a tak Bobeš strčil za tričko pár buchet a koukali jsme se vypařit. Ale to už mě děda Franci drapl za cop a zasmál se. „Kdepak, panenko, nikam, spát se jde, zítra vstáváte na borůvky, ono vás to lumpačení přejde.“ Pustil můj cop a drsná ruka mě pohladila po vlasech. „A dávej tam na toho našeho blázna pozor,“ šeptl mi do ucha. „Holkýýýýýýý,“ Bobšův hlas rozřízl ranní ticho, jako polnice volajícík ohni. „Tak holký, jde se na borůvky,“ zaječel znovu. Přetáhla jsem si polštář přes hlavu a v duchu ho posílala ke všem čertům. „ Tak vstávat,“ stáhla ze mě babička peřinu, „Bobeš je ranní ptáče,“ pochválila Bobana nakukujícího do okna Ten se nafouknul jako holub na báni a mazal do kuchyně počkat na nás než se nasnídáme. „Jo ranní ptáče dál doskáče, ale brzo chcípne,“ brblala jsem si a hrabala se z kanafasu. Než jsem se stačila opláchnout a hodit na sebe tričko, zbyl na kuchyňském stole jen jeden krajíček chleba. „Pam,,“ posmíval se Bobeš, „budeš přes ty ospalky na borůvky vůbec vidět?“ „Bobešku,“ zašvitořila jsem roztomile, až zapomněl na ostražitost „a budeš ty se moci k těm borůvkám vůbec ohnout, když jsi nám snědl celou snídani?“ Rozpačitě se podíval na talíř, kde se opravdu krčil jen jeden chleba s máslem a medem, mňam a ten já tak ráda. „Hele došli ostatní,“ hlasy venku ho vysvobodily z rozpaků. Před chalupou už bylo plno našich kamarádů, protože na borůvky se chodívalo, jak říkal děda Lojza, v houfu. Bylo to docela praktické, protože pro samé povídání, jsme zapomínali sbírat také do pusy a tak v džbánečcích a bandičkách přibívalo černých kuliček požehnaně rychle. Bobeš se sbíral, jako by na tom závisel jeho život. Později jsem pochopila proč. Měl první nasbíráno a tak začal pomáhat mě a sestře, ale to jen proto, aby odčinil tu snědenou snídani. Borůvek bylo dost a tak jsme měli za dvě hodinky plné úplně všechno, co jsme vzali sebou a teď jsme si mohli dopřát i do pusy. Ale dlouho jsme se tady nezdržovali, věděli jsme , že jen sluníčko popoleze výš, začne to i v lese připalovat a tak jsme se těšili, že se potom opláchneme v Lužnici. Husím pochodem jsme vyšli z lesa a jednohlasně jsme schválili, že nepůjdeme přes most, ale že to zvládneme všichni přes šlajsnu. Bylo by to dopadlo dobře, kdyby se v Bobšovi zase neprobudila ta jeho komediantská krev.Na šlajsně byla položená traverza, přes kterou jsme museli krok za krokem opatrně přenožkovat. Na jedné straně traverzy byla hloubka, tam kluci skákali šipky a na druhé straně spadala voda pod šlajsnu v kaskádě vody do bublinek, jak jsme klokotání spadané vody říkali. Bobeš nás nechal všechny přejít a pak jako opravdový komediant uvedl své exibiční číslo. Přejde prý pozadu a nespadne. „Tak sem dej borůvky, podržím je,“nabídla jsem se, protože jsem tušila, že to nedopadne dobře. Ale kdepak, to prý by nebylo ono.. Tak jsme si posedali na kameny kolem šlajsny a Bobeš začal svůj velkolepý výstup. Skoro by se mu to povedlo, kdyby ke své pýše nepřidal ještě poklonu jako pod šapitó. To už ale ztratil balanc a bandička letěla do výšky. Bobeš letěl pod jez, na něj se sypaly jako modrý déšť borůvky a jako vrcholné zakončení po praštila banda do hlavy. Ještě tolik měl duchapřítomnosti, že po ní sáhl a neutopil ji. Smáli jsme se, až nám tekli slzy z očí. Když jsme se dosyta vyřehtali,bez velkého ptaní jsme se zase všichni vrátili do lesa, pomohli jsme Bobšovi dosbírat, to co teď plavalo v Lužnici. Měli jsme to raz dva, protože jsme moc dobře věděli, že kdyby se to dozvěděli doma, tak už nikdy bychom nešli do lesa bez dospělého dozoru a to by už nebylo ono.
Borůvky byly krásné, velké, jen babička Franci se divila, že všichni je máme takové suchoučké, ale Bobeš je má, jak řekla.. „jako by je nasbíral v Lužnici.“ Netušila chudinka, jak blízko byla pravdy. Bobeš totiž vylil vodu z řeky a my sbírali borůvky do mokré bandičky, když to zjistil, jen vodu vylil a sbíralo se dál. Bobeš vzal babičku kolem krku a s neodolatelným úsměvem řekl: „Ty jsou babi sbírané ještě za rosy, ostatním to totiž moc dlouho trvá“…..
Večer, když se sluníčko pomalu klonilo za les, na zápraží zavoněl čerstvý borůvkový koláč. „Tak pojďte, pracanti,“ zavolal děda Franci, „ ať ochutnáme, co jste nasbírali“. Teď přišla moje chvíle, za to hladové ráno. Každý si vzal kousek a pochutnával si na prvních borůvkových koláčích. Jak se Bobeš zakousnul, připlácla jsem hu ho celý na obličej a s úsměvem zašeptala, „najez se Bobánku, ať mi zase nezbaštíš snídani.“ Bobeš jen vykulil oči a já už zase prchala před pomstou. Za sebou jsem slyšela větu babičky Růži, „kdy ti dva dají pokoj to je u Boha“…
3.
Zuzana Cwiková
Praktično
Praktično. Spojme neochvějné dráty existence s pančovaným lihem a dostaňme odpornou nutnost, dýchající s lehkostí nosorožce v louži bahna. Povznesme se nad všední realitu vyklízení myček, zalévání květin a roznášení roztočů. Zavelme na ústup nerozdmýchanému chtíči donekonečna se ploužit mezi regály toaletního papíru a zavařeným hráškem.
„Co je to?“
„Nevím.“
„Jak se jmenuješ?“
„Nevím“
„Kde leží Tádžmahal?“
„Ve městě Agra v Indii.“
„Kde je Indie?“
„Nevím.“
Žaludky všech se otřesou při pohledu na cizí žaludek uprostřed rychlostní komunikace mezi Doksy a Kladnem, prázdný žaludek místní prostitutky už tolik pozornosti nevzbuzuje.
Je důležité nenechat se příliš unést osmdesáti sedmi procentní slevou, která se vidlácké dívence, jež je poprvé v obchodním domě, nakrucuje přímo před nosem.
Matky zajímá, jestli synové nechají spadnuté Toffifee ležet na koberci a zmizí, a nebo jestli počkají, až ho někdo rozšlápne, aby pak mohli stopovat otcovy zapatlané pantofle až do komory, kde si schoval na později kus bůčku a milenku. Slyší pár mlaskavých zvuků a hádá, jestli tatínek volá čiči na jejich kočku nebo na tu sousedovu.
Kamarád jde na operaci střeva a neví proč na sále najednou vypnuly pojistky. Co když se mu říká slepé proto, že když se vytáhne, tak člověku oslepne duše? Odhadne to jenom elektřina, ale nikdo její poselství nechápe. Společně s pár deci krve se vycucne z těla energie a to je pak jenom kus vláčného hadru…Laparoskopie je přece nuda, když nevíte, co to je. Řezání chápe každý.
Když je vaše spolužačka všeobecně uznávaná popěvkářka, přejete jí úspěch, ale po čase zjišťujete, že nesnášíte slova jako „zkouška“, „noty“ nebo citoslovce „munmun-monmon“. Těšíte se na chvíli, kdy vám smutně oznámí, že ztratila hlas a bavíte se při představě, jak se doma dáví syrovým vajíčkem.
„Prosím Vás!“
„Přejete si?“
„Ty kalhoty, které jsem si minulý týden u Vás koupila, mají kaz. Vyměníte mi je?“
„Nelíbí se Vám barva?“
„Barva je v pořádku, ale tady ve předu je dírka v látce.“
„No ale neříkejte, že se Vám nelíbí barva?“
„Ve předu je díra.“
„Ale barva je to hezká, viďte?“
„Máte stejný kus?“
„Moment, podívám se.“
… „Promiňte, ale jsou už jen v jiné barvě. Nevadí Vám to?“
Potlesk. Plácání stovek tupých lepkavých placek, jedna o druhou. Navzájem. Tleská se tlustému funícímu chlapovi, jehož nakladatelství FAT právě vydalo pátý díl příručky na hubnutí. Báječné. Davy se těší na půl kila brokolice a litr vody.
Důchodci si rádi stěžují. Naposledy to bylo na odporný bahenní zápach, jež se linul z místního žabího rybníčku. Hlouček ze sebe vyprodukoval jednoho odvážného staříka a ten za pomoci francouzských holí a vyndané zubní protézy, kterou používal místo horolezecké skoby, nabral vzorek vody do odměrky na léky. Pak se rozlícený dav vydal na místní úřad a zorganizoval sípající protestní akci, doprovázenou varovným vrčením elektrických invalidních vozíků. Prosby o odstranění hnijícího povlaku z povrchu rybníčku byly vyslyšeny. Parčík, v němž se rybníček nacházel, byl vykácen a na jeho místě vyrostla báječná kvalitní automobilka Kia. Obyvatelé místního domova důchodců jsou nyní spokojeni.
„ Jindřiško!“
„Coo?!“
„Jindřiško!“
„Noo?“
„Tak si představ…“
„-Cožee?“
„Říkám, tak si představ.“
„Co si mám představit?“
„Tak si představ, že místo toho žabince co tam byl, dali ti mladí šikovní hoši v montérkách do toho rybníka nějakou hezkou duhovou vodu…“
„Cožee?“
4.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti X
Mamčin život se změnil. Skončila v knihovně, zaevidovala se na Úřadu práce, zaměstnání se pro ni nenašlo. Díky Michálkovi se však k myšlenkám o vlastní neužitečnosti ani nedostala. Zdála se mi být smířená a spokojená. Nezdálo se, že by ji něco trápilo. Měla jsem jen strach, aby si nechtěla vzít na starost chod naší domácnosti, ale zřejmě vycítila mé obavy. Svůj zájem soustředila plně na péči o zahradu. Zatímco ona se dřela s rýčem, motykou či hráběmi, Michálek pobíhal vesele kolem. Tvářičky měl zdravě růžové, očka mu jen zářila. Takhle nějak jsme si kdysi představovali s Milanem šťastný život v našem domě. Sen o domku se zahradou plnou dětského smíchu. Tak vidíš, Milane. Je tu náš dům, zahrada i dětský smích. Ty tu však nejsi a nikdy nebudeš.
Uslzená za každou cenu. Taková jsem. Živé vzpomínky na každém kroku. Kdyby tohle tušil Jarek, třeba by se konečně přestal snažit. On však místo toho zvoní u dveří.
Zase přišel s hloupou záminkou. Je to tak zřejmé, že se na něj ani nedokážu zlobit. Pozvala jsem jej tedy dál. Přinesl malému houpačku. Houpával se na ní ještě jako dítě. Zbytečně by ležela na půdě. Našel ji tam včera a hned si vzpomněl na Michálka.
Mohla jsem ho poslat pryč?
Uvařila jsem kávu. Seděli jsme a klábosili o všelijakých nepodstatnostech. Zahradníci se však dlouho neobjevovali, proto jsme se vydali za nimi. Jarek vzal hned houpačku s sebou. Michálek byl dárkem úplně unešený. Vstřícný soused hned našel vhodné místo na sušáku na prádlo, kam houpačku zavěsil. Vhodnější dárek si asi ani vymyslet nemohl. Dalo mi hodně práce vysvětlit malému, že ta houpačka přes noc nezmizí a zítra je také den.
Jarek zůstal na večeři u nás. Mamka se na něj usmívala o něco vlídněji než obyčejně. Ten chlap se nám nakonec vetře do rodiny a já se ještě budu tvářit, jako by nic. Docela mě to štvalo.
"Zítra se jedu podívat do toho nově otevřeného obchodního centra," nadhodil jen tak mimochodem. "Nechtěli byste jet se mnou?"
Ne, nechtěli! Když jsem ale viděla mamčin výraz, málem jsem vyletěla z kůže.
"Prý tam mají tři restaurace a každou v úplně jiném stylu," nechala se slyšet.
"To se můžete klidně sama přesvědčit." Na tváři se mu usadil úsměv hodný reklamy na zubní pastu. "Tu sedačku jsem už koupil," obrátil se na mě,"takže společným výletům nic nebrání."
Na příští den se domluvili víceméně beze mne. Bohužel mě nenapadla jediná solidní výmluva, kterou bych mohla použít. Jen jsem začínala mít pocit, že Jarek překročil hranici dvoření a začal bojovat. Zbraň zvolil nejsilnější. Mé blízké.
5.
Jozef Melichar
Zatiaľ čo čierne mačky
Dvere sú zavreté izba je prázdna v televízore sa strieľa hudba hrá hodiny tikajú smiech nemá prečo doznievať keď kvety mlčia steny chladia paneláky stoja keď ľudia otvárajú ústa ľudia zatvárajú ústa keď chodia a ožrani pijú pracanti pracujú noviny sú čítané hudba počúvaná maminky sa rozprávajú rozprávky umierajú deti sa hrajú s červenými mečmi a obloha je bledooranžová keď slnko svieti do oči všetkým rovnako
takto, pozri sa: pohárik rumu a ďalší ....zatiaľ čo oblaky po oblohe...... zatiaľ čo čierne mačky......cigareta ožratá škaredá múza na balkóne- 5. poschodie- party pre anonymov a z novín v kuchyni tečie krv cigáňa z Letanoviec rum a mačka v hlave nakreslím do vzduchu jej boľavé oči vypnem televízor a odpočítam desať čohokoľvek chýbajúcich do svätej spokojnosti stravujúcej naše životy a keď sa zobudím fantáziou namaľujem veľké červené srdce okolo celého mesta a skríknem: láska!
6.
Petr Kubíček
O naší smečce a nejhezčím dárku.
Naše rodina miluje zvířata. Všechna, ale nejvíc taková ta malá, domácí. A obklopujeme se jimi, jak se dá.
Vlastně jsem to začal já. Když děti začínaly okukovat svět, tehdy jsme ještě bydleli v paneláku uprostřed města, zbláznil jsem se do akvaristiky. Experimentoval jsem s různými druhy vodních živočichů, v obývacím pokoji si pro akvárka a nádrže skoro nebylo kam sednout a bublal jako horská bystřina. Mými největšími chovatelskými triumfy sice -už asi pro vždy- zůstanou jen přerostlá žába albín a nedorostlá sladkovodní bělice, ale jako zářný příklad pro ostatní členy rodiny to období zřejmě zapůsobilo.
Můj koníček měl ovšem i drobná úskalí. Kraba a ještěrku, co zdrhli z terária, jsme dodnes nenašli. A soused ze spodního patra by mohl vyprávět, v dobách největší slávy jsme ho dokázali vytopit i třikrát v jednom týdnu. Nezapomenu jeho pohled, když nás nedlouho poté spatřil, jak stěhujeme do bytu třísetlitrové akvárium.
Rybkaření mě za pár let přešlo, ale žena s dcerou přijaly štafetový kolík s nečekaným nadšením. V dceřině pokoji v domě, který jsme si mezitím postavili, vždy šmejdil nějaký tvoreček. Myška, křeček nebo laboratorní potkan, vcelku jedno co, jen když to nesyčelo nebo nemávalo tykadly. Výsledkem je, že na zahradě pod trojicí majestátných smrků obsekávám trávu kolem kamenů se jmény Uďa, Dolfík, Jerry a podobně. O Vánocích jim dcera hrobečky vyzdobí a rozsvítí svíčičku. Pak teprve vyrazí do světa užívat si zbytky mládí.
Manželka se po těžké operaci a psychickém zhroucení také uchýlila z nepřívětivého světa lidí ke zvířátkům. Jen syn s námi basu příliš nedrží, ještě tak sem tam malou vopičku se spolužáky či kamarády hokejisty, inu potatil se aspoň v něčem.
Postupně se stav zvířeny v naší domácnosti poněkud ustálil, takže rodinný zookoutek donedávna čítal dva psy, kočku a trpasličího králíka Filípka. "Pavilon malých šelem", říkávám domovu většinou žertem a někdy trochu naštvaně, když vybírám chlupy ze svetru. Vysavač totiž pokulhává kdesi vzadu, ostatními členy smečky notně neoblíben.
Malženčin desetiletý ruský chrt-barzoj řečený Bendy, ačkoliv původem aristokrat, je spíše mizera a šibal. Krade bravurně, přetvařuje se ještě lépe. V rodině se traduje jeho nejslavnější kousek z dob, kdy jsme museli pod tlakem ekonomiky pronajmout podkroví. Spali jsme dost stísněně v místnosti, odkud se chodí na zahradu, takže když jsme zalehli a na Benouška tím pádem nezbylo místo v posteli, hned si významně stoupl ke dveřím, jako že právě teď musí děsně čůrat. Kdo naletěl, jeho smůla, než dosáhl na kliku, už měl dědouška Benouška nakvartýrovaného v betli. A vyhazujte pak půl metráku.
Ale na cizí lidi a zvířata je to pěkně ostrý hoch, nechtěl bych počítat jeho zářezy na pažbě. To je pověra, že se schoulený ježek nedá uchopit. Bendy si ho v klídku donese až do pelechu a pak ho rozcupuje, jen kusy lítají. Jednou dokonce až na strop. Rodinný veterinář nevěřícně kroutil hlavou, když mu tahal bodliny ze zubů a krku. Tvrďák Beníček však, ledva se vrátil z ordinace, si ulovil okamžitě ježečka dalšího.
Pětiletou fenku welsh corgi si vyvzdorovala dcera. Poté co zdolala vyznamenání v pololetí, na konci roku, přijímací zkoušky a další a další mnou vykonstruované podmínky, začaly nám chodit od různých chovatelů fotky pejsků s průpovídkami typu "Martičko, tady máš aspoň obrázek, když jsou ti tvoji rodiče takoví… Naše lstivá dceruška nám je lepila na ledničku a tam už je prostě přehlednout nemůžete. Když pak prokoukla i mou poslední lest: "tady máš peníze a kup si co chceš, třeba něco na sebe", vyrazili jsme pro štěně do Opavy. Bezva výlet. Tuhle exotickou rasu znáte nejspíš ze snímků anglické královské rodiny a kynologický slovník o ní praví, že prý je to taková malá, zrzavá, leč šíleně užvaněná liška bez ocasu. Nelhal. Je prostě slaďoučká.
Filípek hopká po dceřině pokoji, na Andulku se tváří vstřícně, jak na Bendyho zatím ještě nevíme Co by setkání říkal Benouš zato tušíme poměrně přesně, takže se snažíme, aby se nepotkali.
Nejvýznamnější místo vůdce smečky však obsadila kočka Šmírinka, mourek velikosti nedospělého rysa a mentalitou nenapravitelné kotě. Se psy si hrála, mazlila se, ale dovedla ty dva hafany spráskat na jednu hromadu, nejspíš proto, že prostě žila v domě první. Narodila se v manželské posteli ještě na sídlišti a panelákové zvyky jí zůstaly. Spadla z čeho mohla, v životě nevylezla na strom a když se chtěla vyvenčit, utíkala ze zahrádky do bedýnky na chodbě.
Povídala si s námi, kontrolovala nákupy, prostě paní domu. Spávala rozplácnutá na peřině v nohách mého lůžka, plastická a hřejivá, leč těžká a naprosto neskopnutelná jak trestanecká koule. Nedělní prostírání stolu chápala jako obřad, který jsme vymysleli pro její potěchu a pak nám, vyhozena za dveře, plačtivě vysvětlovala, že takhle teda ne. Stejně jsme nikdy nevydrželi, otevřeli jí a nakonec jedli s jednou rukou ve střehu pro případnou obranu porce. Obzvlášť milovala moje boty, takže když jsem je zapomněl zvednout na botník, nezaváhala, přičupla si a ode mě si pak v hokejové kabině odsedávaly i moje brankářské chrániče.
Jednoho nepřítele ale přece jen měla, zpěvné ptactvo. Jakmile na jaře v čase hnízdění vystrčila čumák na zahradu, ihned na ni vystartoval nějaký černý kosák a podnikal nálet za náletem, zatímco ostatní se rozeřvali po okolních stromech tak, až nás sousedi podezřívali, jakže jim chuděrkám ubližujeme. Šmírinka vždy sklopila uši a zbaběle prchla do kuchyně, kde se u ledničky vzpamatovávala z ostudné porážky. Nechali ji na pokoji jedině, když jsme ji při odpolední kávě na terase vzali na klín. Asi proto, že s námi opticky splynula, takže ji ptáci neviděli. Což dětičky vysvětlují jízlivě teorií, že splynout s mojí fousatou vlasatou vizáží yettiho je pro jakékoliv zvíře snadnější než nesplynout.
A tvrdím, že měla jasno i politicky. Když jsem na ražbě kolektoru vymyslel zlepšovák, abych nemusel denně těch devadesát půltunových vozů vyklápět ručně, napsali mi z vedení podniku, že jako ano, ale že ta socprc je důležitější. (poznámka pro šťastnější generace: socprc = brigáda socialistické práce) A zaslali mi přihlášku. Kočička si na ni lehla, protáhla tlapičky, vytáhla drápky a…Poslal jsem rozdrápané lejstro zpět se slovy, že s vyjádřením své kočky souhlasím. Získal jsem tím mezi kolegy kopáči značnou popularitu a obdiv, ale to se mi to frajeřilo, když jsem věděl, že ty vozy stejně někdo vyklápět musí. Horší práce už tam nebyla.
Šmírinka prodělala víc těžkých operací a úrazů, než obě děti dohromady, díky čemuž si teď tykáme s půlkou okresní veteriny. Když jí kočičí pánbíček vloni na podzim sfoukl po čtrnácti letech svíčku, bylo na bíledni, že místo jejího odpočinku bude také pod nejmohutnějším ze smrků. Stloukl jsem ji rakvičku, dostala do ní svou peřinku a nějak jsem v tom rozpoložení přehlédl, že ta bedýnka dosahuje rozměrů půlky almary. Čímž jsem pro následující tři hodiny získal příležitost zapomenout úplně na všechno, včetně smutku. Naše parcela leží na setsakramentsky tvrdém podloží.
S rukama rozedřenýma do krve jsem hodil poslední lopatu, upravil drny a přivalil kámen, totálně na doraz. Doploužil jsem se se ženou do zahradní hospůdky v sousedním bloku, objednali jsme si pod lípami dvě černá piva a vzpomínali, co za radosti i nezbednosti nám naše kočičí kámoška natropila. Buleli jsme u toho jak želvy, až to číšník Karel psychicky neutáhl, postavil před nás dva fernety a povídá:"Hergot, vy dva se tváříte jako na funuse!"
Ono by se řeklo, bylo to jenom zvířátko, ale po tolika letech jako by zmizel kousek domova. Najednou to její ometání a vrnění schází, člověk se ohlíží, že je někde jenom schovaná a určitě za chvíli vyleze z jedné ze svých oblíbených skrýší, no určitě to znáte. Zvlášť žena smutek nesla velmi těžce a její deprese, pracně zahnané do podpalubí prášky a rodinnou harmonií, začaly opět vystrkovat růžky. Přemýšlel jsem, jak pomoci, ale přivézt nové kotě před čelisti našeho starého zabijáka by bylo stejné jako ho rovnou skrmit. Vybruslil jsem slibem, že hned jak to bude možné, až jednou Benoušek…, ale to její bolest příliš nemírnilo.
Lámal jsem si hlavu, přemýšlel a hledal, až jsem našel v křesle, které Šmírinka ničila nejraději, zaťatý její ulomený drápek. Opatrně jsem ho vypreparoval a vyčistil. Kamarád umělec pak vyřezal z tmavého ebenu malinkatý kočičí ksichtíček, zezadu ho vydlabal, zasazený drápek přelepil průhlednou slídou a celé pověsil na řemínek. Kukadla vymaloval fluorescenční barvou, která po nasvícení jasně svítí. Každý večer když se ke mně žena před usnutím skloní, hledí na mě z jejího hrdla zeleně rozzářené krásné oči naší Šmírinky.
7.
Petr Musílek
ČLOVĚK SE RODÍ
ČLOVĚK SE RODÍ s pláčem, ale už od prvních okamžiků své existence hledá úsměv. Úsměvem se přibližuje nepoznanému světu, obklopujícímu dětskou postýlku, úsměvem dotváří vztahy a spřízněnost s těmi, kteří jsou mu nejblíže. Zatímco pláč je jakousi závorou samoty, úsměv přerůstá ve společenské vědomí.
Tím nechci popřít okamžiky, v kterých se pláč a bolest stávají souznícím a sjednocujícím projevem společenským. Takové okamžiky samozřejmě existují. Jsou však čímsi mimořádným, jakousi tragickou krásou vyjímky, potvrzující pravidlo. V úsměvu a radosti se však obnovují vztahy každodenně, a to nejen mezi lidmi, ale i vůči věcem a celému vnímavému světu.
Jsem přesvědčen, že právě schopnost radost vnímat a radost rozdávat, je jedním z nejvěrohodnějších osvědčení lidské způsobilosti. Tam, kde tato radost chybí, nutně musí chybět i morální rovnováha. Neboť žlučovitost, sudičství a kamenná tvář, podávají svědectví už samy o sobě.
Slova nás mohou zmást, jejich logika a razance na okamžik zaskočit, ale pokud jim chybí nadhled ne posměšku, ale úsměvu, je jejich určení neosobní a ve svých důsledcích matoucí.
Radost je veliký prostor, který je nám otevřen a kterému se mnohdy nerozumně vyhýbáme. Radost je křehkým mostem z osobní samoty. Radost je souzvukem s téměř neznatelným tikotem času v rozvíjejících se květech, hojících ranách, zvolna rostoucím domě. Je mi líto těch, kteří mají potřebu trestat své dny hledáním opaku.
Aby však nedošlo k nedorozumnění. Radost nejsou růžové brýle, které zkreslují pohled a rozmlžují skutečnost. Radost je aktivním objevováním pozitivního při vědomí všech souvislostí života. Radost je opakem roztrpčenosti. Zatímco roztrpčenost soudí, radost již pátrá po východisku a ještě vždy jí stojí zato, o tato východiska usilovat. Někdy se mi zdá až neuvěřitelně směšné, kolik práce je věnováno tvorbě negativních obrazů, které jsou už jaksi předštupovány, než obtížnějšímu, ale pro život přece jen důležitějšímu, aktu skutečné součinnosti s životem.
Asi bychom měli jednou provždy pochopit, že si nemůžeme vybrat ani zeměpisné místo, ani dějinnou epochu, ve které jsme zrozeni se všemi důsledky, které tuto skutečnost doprovázejí. Mimo těchto, ne jistě nepodstatných věcí, však existuje ještě široké pole zdánlivě bezvýznamných, ale ve svém součtu neuvěřitelně závažných maličkostí, které jsou nejskutečnější a nejpravdivější výpovědí o našich životech.