1.Šárka Nováková
Malování
Ty dědo, potřebovalo by to tady vymalovat,“ promluvila babička a oči jí bloudily po stropě a stěnách kuchyně. Děda začtený do novin, nereagoval. „No jo, kolik pak už je to vlastně let, co jsme malovali naposled?“ pokračovala babička ve své samomluvě. Děda zbystřil, když babička řekla, že by to tady potřebovalo vymalovat, tak měla vždycky na mysli celý barák. Aby, jak říkávala, když se nadělá, aby se to vzalo jedním vrzem. To vždycky bývalo o nervy. Snažil se tedy zachránit, co se dalo. „Malovalo se tady naposledy o Velikonocích, jak nám praskly ty flašky s barvou na vajíčka.“ „Ale to už budou tak dva, tři roky,“ nedala se babička a děda věděl, že když se rozhodla, tak neustoupí. Ještě štěstí, že malovalo družstvo s názvem Lakma, ale i tak bylo plno práce s vyklízením, úklidem a zase nastěhováním věcí. V každém případě je lepší malovat v domě, když je možnost vynést věci na dvůr na zahradu, v nejhorším případě někam do kůlny. Babička s maminkou se vždycky nejvíc obávaly počasí. Jen aby všechno dobře schlo, aby se nemuselo venku nic přikrývat, aby se věci daly omýt na dvoře atd. Jak bylo řečeno, tak se pomalu začalo schylovat k samotné akci. Lakma objednaná, babička s maminkou myjí sklo, aby se dalo do krabic a pak už se do nábytku jenom uklízelo. Motáme se tady se sestrou a běháme pořád pro něco sem a s něčím ven. Najednou se na dvoře jako lasička objevil Bobeš. „Ahoj, Pam, co se to tady děje?“ valí oči, ale nečeká na odpověď, šmejdí mezi vynesenými postelemi, schovává se za skříně a láká mě k blbostem, jako je schovka. „Bobši, tys nám přišel pomoci, nebo zdržovat?“ rýpla si babička. „Kdepak, já jsem vám přišel říct, že babi Franci povídala, až bude hotovo, přijde pomoc uklízet,“ hlesnul jako andílek Bobeš. „Ale to mi tvýho dědy víme,“ hodila maminka hlavou na zahradu, kde oba staříčci a tatínek vynesli právě tu nejtěžší postel s drátěnkou, která hned zaujala Bobeše. „Pojď sem, Pampeliško, heleď, na tom by se skákalo, skoro jako na trampolíně, co je v tělocvičně.“ Přiznám se, že mi nemusel dvakrát říkat a jen chlapi odešli ze zahrady, už jsme okukovali, jak bychom si zaskákali. Chyba byla, že drátěnku vyndali z rámu postele. To nevadilo Bobšovi v rozletu a nakomandoval mě, že ji přeneseme a do postele ji zase položíme. Ale byla strašně těžká a já jsem přecenila síly. Ale nejenom já, i Bobeš a jak jsme se rychle snažili drátěnku položit, pozdě jsem uhnula prsty a Bobeš už svoji stranu do postele pustil. Prsty na levé ruce mi to přirazilo ke dřevu takovou rychlostí, že jsem myslela, že je mám amputované. Zařvala jsem, že to bylo slyšet až do domu. Babička vyběhla jako by ji ani nebolely nohy. Budiž Bobešovi ke cti, že se neutekl, ale snažil se drátěnku zvednout, jenže bohužel, ne na mé straně, abych mohla prsty vytáhnout, ale na té své, takže mi pákou přidělával ještě větší bolest. Děda Franci jedním pohledem zhodnotil situaci. Přiskočil k posteli, ale dřív než mi pomohl, stačil ještě svému vnukovi vlepit pohlavek, že jsem se musela i přes ty slzy usmát. Bobšovi poskočila hlava a jak se chtěl vytratit, zvedl se prudce a břink. Druhou dostal o ocelovou trubku, která tady byla mezi dvěma stromy a dávaly se na ní vyvětrat peřiny. Zatímco mi děda Franci za pomoci ostatních vytáhl prsty a kontroloval, jestli je nemám zlomené, narostla Bobšovi na hlavě boule jako holubí vejce. Když dospělí zjistili, že moje prsty jsou jen pořádně naražené, vrátili se ke své práci. Babička mi je zavázala do mokrého hadříku a řekla, ať se raději odklidím na zahradu, než se stane něco horšího. U pumpy jsem objevila Bobše, jak si zase on máčí hadřík do studené vody a přikládá na bouli na hlavě. Třebaže ještě před chvílí jsem na něho měla vztek, teď někam všechen vyprchal. „Vidíš Bobši, babi Franci neříká nadarmo, že každé zlo je časem potrestáno. U tebe to ale bylo pěkným fofrem.“ Seděli jsme u studny a oddávali se neveselým myšlenkám. Ale buď studená voda, nebo naše mládí pomohlo k tomu, že za chvíli jsme skoro o bolesti ani nevěděli. Tedy já pořád věděla až dost, ale přece nebudu před Bobanem za padavku. „ Pojď se podívat dovnitř, jak to pokračuje,“ navrhla jsem. Malířům to šlo od ruky, jeden místnosti máčel štětkou s mýdlem, umýval zdi, druhý za chvíli za ním ty zdi oškraboval a na zemi se dělalo pořádné blátíčko. „Hele, budeme se stopovat,“ napadlo mého kamaráda. Našlapali jsme si na boty blátíčko a jeden se vydal schovat někam po domě, nebo ven a ten druhý, ho měl podle stop vypátrat. Čekala jsem pár minut a pak jsem se vydala po Bobšových stopách. Měl namířeno někam na půdu. Ještě než jsem ho stačila najít, zjistila jsem, že tohle nebyla nejlepší hra. Maminka nesla z poschodí, kde byla kuchyně babičky, talíře, že je dole na dvoře umyjí, ale jak našlápla Bobšovu matlavou stopu, kterou zanechával na dřevěných schodech, letěly nejdřív talíře za nimi mamina. Ta naštěstí jen pár schodů, ale i tak jsem věděla, že jsme v průšvihu. A byli jsme. Musela jsem uznat, že to mohlo dopadnout moc zle. Jak říkával děda, čert vem věci, ale zdraví nikde nenajdeš. Opět nás vykázali s Bobšem ven a dostali jsme za vzor sestru, která babičkám a mamince pomáhala jak se dalo. Zkusila jsem to také,ale Bobeš začínal za chvíli zase pokoušet. „Hele, Pampeliško, když se maluje, tak bychom si na zeď taky mohli zkusit něco namalovat, ne? Vynadáno nedostaneme, stejně se zdi myjí a škrábou.“ Byla to pravda, mělo by to vyjít bez rámusu. Pomalu jsme se vytratili do prvního patra k babičce, do zadního pokoje, aby na nás hned nepřišli. Bobeš dole v kuchyni odlil do sklenice zelenou barvu, štípnul štětce a mohlo se začít. Jedna stěna byla Bobšova, jedna moje a pustili jsme se do svých představ světa. Byli jsme tak zabráni do práce, že jsme neslyšeli debatu našich babiček. „Růžo, jak to bude vymalované?“ ptala se babička Franci. „Ale, nechala jsem to všechno na bílo, mladý to mají do barvy, ale já mám nejradši bílou. Pojď se podívat, malujou pěkně, bez kocourů.“ Neslyšeli jsme v tom ruchu ani kroky babiček, až výkřiky obou nás zase přivedli zpět z malířských výšin. „Ježíš marjá, Františko, vidíš to co já?“ Ve dveřích stály obě babičky jako Lotovy ženy. „To je co?“ nedržel pusu Bobeš. Až teď jsem si všimla, že pokoj je zářivě bílý a došlo mi, že tady už malíři byli. Nedovedete si představit, co je řečí za pár čar, tedy za pomalované dvě zdi. Tentokrát tatínek už odepnul pásek a potupně jsme s Bobšem dostali oba dva stejně. Vykázali nás, ať si jdeme někam sednout a neukazujeme se. Sednout jsme si nemohli ještě ani v pondělí ve škole a tak jsme tiše leželi za keříkem angreštu, když si dědové přišli vykouřit odpočinkové cigárko.
„Lojzíku, ale řeknu ti, babky sice křičely, ale chtěl bys mít vnučku nějakou padavku?“ Na dědu jsem neviděla, ale asi kývnul že ne, protože děda Franci spokojeně pokračoval, „no vidíš, já bych taky nechtěl vnuka, kam ho ráno postavíš, tam ho večer najdeš. Ale řeknu ti, někdy mě ta dlaň svrbí, že bych ho snad zabil. Jako posledně co udělal doma, když jsme malovali my.“ Jak to vypadalo u staříčků, jsem se nedověděla, protože dědové už odešli z doslechu. „Bobši, jak to vypadalo u vás, když jste malovali? Jak to, že jsem u toho nebyla?“
„Byla jsi u tety v Liberci,“ odfrknul Bobeš, „hele,vidíš rejska?“ Otočil hned, abych nepátrala po tom, jaká zkáza se stala u nich. A co, zeptám se dědy, pomyslela jsem si. Opatrně jsme vylezli a šli prozkoumat, jestli se na naše přečiny už zapomnělo. Protože už jsme nic nerozbili, nic nezmalovali, nic nezničili, dostali jsme večer obložené chleby, které nám chutnaly stejně jako ostatním, ač jsme si je zdaleka tak nezasloužili.
Snahu bych měla, pomáhám ráda, ale může to dopadnout vedle Bobše dobře?
2.
Zuzana Cwiková
Sběratel
No vida! Pěkných 117kilo. Ještě pár dolů a budu akorát. Ale ve spížce je ještě celý plech toho povidlového koláče…jdu si pro kousek. Víte, já jsem vlastně velice spokojený člověk. Mám všechno, co postarší džentlmen jako já k životu potřebuje: Peníze! Mám spoustu peněz! Aby bylo jasno, pod postelí mám malou dřevěnou truhličku plnou zlaťáků. Ovšem, hlídám si ji jako oko v hlavě. To se ví, dneska je to venku samý zloděj a grázl. Chtěli by mi to všechno ukrást. Ale já se nedám! Jen ať si to ti holomci zkusí-schovat si v mém obchodě do kapsy lízátko. Já jim ukážu! Vezmu na ně ten proutek, co si schovávám v komoře a to bude teprve mazec! Uf, to jsem se toho zapotil… Mám malý krámek se vším možným. V takovém městečku, jako je tohle, je to výhodný podnik. Každý pořád něco potřebuje! Tu mouka, tuhle zase sůl nebo čerstvé pečivo. No a já jim do dávám. Vlastě spíše prodávám a každý půlrok zvyšuji ceny! Ha ha ha! Jsem tak lstivý…Ale ti hlupáčci to stejně nepoznají. Myslí si, že jsem zdražil hovězí kýtu a když si ji prohlížejí, já zatím nenápadně přepisuji cedulky na konzervách zavařených broskví. Pak jim nakukám, že broskve jsou teď v akci, že je všichni berou a zdánlivě poslední plechovku jim strčím doslova před nos. A oni kupují! Kupují moje salámy, zubní pasty, dřevěné špejle, papírové kelímky, láhve vína, krabičky s hřebíky a jahodové žvýkačky. Lidé jsou hrozně důvěřiví. Kdybych jim řekl, že rozhodně nemohou být bez sady barevných zahradních lampiónů, do dvou dní mi v krámě nezbude ani jeden...
Ó, kdopak přišel?
,,Dobrý den přeji, paní Smithová!“
Hergot, zase ta pitomá ženská!
,,Víte, že mi právě přivezli čerstvá rajčata? Přímo ze zahrádky, podívejte! Kolik že si jich vezmete? Dvě kila? Ano, hned to bude, madam… Děkuji, moje dcera se má velice dobře… Ano, pořád je v Německu… Ne, ne, bydlí u tetičky.“
Musí pořád do všeho strkat nos?
,,Ještě něco? Jistě a budete si přát modré nebo zelené? Á moment, jsou tu také žluté. Ty žluté? Bude to všechno? Ano, mám tady semínka aster. Dva sáčky? Samozřejmě, celkem tedy 34,50.“ Dělej, dělej!
,,Děkuji. A 15,50 zpátky. Přeji pěkný den!“
Bába jedna všetečná! Všechno je závist. Závidí, že mám peníze na to, aby moje dcera mohla bydlet v Německu u tetičky, ale netuší, že mě to nestojí ani halíř! Ta stará raketa to všechno platí sama! Víte, já jsem velice chudý, nemám na rozhazování…Ho, je tu nějaké ptáče!
,,Co chceš? Ne, čokoládoví hadi už nejsou. No, naschle.
Člověk na ně pořád musí dávat pozor, aby něco nečmajzli.
No, ta tětička je totiž hrozně bohatá. Je už dlouho vdova a všechno zlato zdědila po manželovi. Právě proto jsem za ní Dorinku poslal. Třeba z tetičky taky něco kápne, no ne?
,,Panebože! Jedeš potvoro! Psisko jedno zablešené! Huš huš!
Ještě to tak! Aby se mi tu naučili chodit psi. Jak potom budu vypadat? Se psy přijdou kočky, pak krysy a bůhví, co ještě…A kdo je tohle? Toho jsem tu ještě neviděl. A jak si po té ulici vykračuje! Jako by mu to tu patřilo. A co to má proboha na sobě? Tak odporný ošuntělý plášť jsem snad ani nedrží pohromadě. A ty boty! No snad mi to bahno nechce přinést až do krámu. Ale on jde sem! Co teď? Přece nemůžu najednou zamknout. Rychle, musím něco vymyslet. Už je skoro tady, asi ještě čeká, až přejede ta drožka. Je tu! Musím zachovat přísný výraz, třeba ho to odradí a odejde…
,,Dobré dopoledne, pane Niggarde!“
Cože? On zná moje jméno! Jak to, že ho zná?
,,…Ano, jste přesně takový, jakého jsem si Vás představoval.“
Nechápu: ,,Jaký-takový? Co si to dovolujete člověče? Vždyť já Vás vůbec neznám!“
,,Ani jste mi neodpověděl na pozdrav.“
Co mu mám na to říct? Co je tohle za osobu?
,,D-d-dobrý den.“
No tak! Přece se nezaleknu nějakého pobudy v klobouku!
,,Máte jablka?“
On chce jablka?Uf, to se mi ulevilo. Vezme si pár jablek a vypadne…
,,Ano, chcete zelená nebo červená?“
,,Dejte mi jedno zelené. Tam to nahoře.“
Ještě si bude vybírat! Prý tamto nahoře! Ts! A jenom jedno? No hlavně že rychle odejde. ,,1,35.“
,,Děkuji.“
Jo tak ty děkuješ? No prosím, ty…Proč neodchází? Proč tu ještě stojí?
,,Chtěl bych se Vás zeptat na pár věcí, pane Niggarde.“
,,M-m-mě?
Co ten chlap chce?
,,Ano Vás. Přijel jsem totiž kvůli Vám.
On chce určitě moje zlato! Chce mi ukrást moje zlaťáky!
,,Kvůli mě? Co chcete? Kdo Vám o mě řekl?
,,Víte, pane Niggarde, doneslo se mi o Vás pár zajímavých slov a rád bych si Vás zapsal.
Zapsal? Jak zapsal?
,,Zapsal? Jak zapsal? Já jsem poctivý člověk! Nikomu jsem nic neukradl! Tohle mi nedokážete! ,,Jen klid, pane Niggarde, já Vás nechci udat.
Můj bože! On vytahuje něco z kapsy! Revolver! Chce mě rovnou zastřelit! Ne…je to-je to nějaký kus papíru!
,,Hej! Dejte to pryč! Já nejsem žádná cvičená opice! Chcete mi něco prodat? Já nemám zájem! ,,Nebojte se, chci si Vás jen zapsat do mého seznamu. Já totiž sbírám lidi. Jakže? Tomu nevěřím!
,,Cože to děláte?!“
,,Sbírám lidi. Mám jich už spoustu, podívejte!“
To je nějaký seznam. Golding Robert… Wratchedová Rachel… Steeling William…Co to má znamenat?Myslí si, že je žena…Zcela ovládá svou matku, otce, bratra, obě sestry i psa…je stále tak ospalý, že usíná i za chůze…
,,A proč jste přišel za mnou? Já neusínám ve stoje, ani si nemyslím, že jsem žena! Jděte pryč!“ ,,Ale, ale. Copak Vy nemáte, co byste mi nabídl? Pokud je mi známo, tak jste lakomý, hamižný a krutý, podvádíte lidi, strašíte malé děti a dokonce okrádáte vlastní tetičku! Je Vám to málo?“ Taková drzost!
,,Co si to dovolujete!? Vy-vy-vy blázne! Okamžitě opusťte můj krám, nebo zavolám strážníka!“ ,,No jen si ho klidně zavolejte. Já mu pak alespoň všechno povím. Řeknu mu pravdu. To byste asi nechtěl, viďte? Jste pro mě velice zajímavý přírustek. Opravdu, si Vás budu vážit. Dokonce budete v nejlepších deseti. Už vidím ten titulek: NEJVĚTŠÍ LAKOMEC ZE VŠECH!“
,,Tohle Vám nedaruji!“
,,Jméno?“
,,Eh…Agnus.“
,,Příjmení?“
,,To víte, tak si ho napište sám!“
Doufám, že nezapomene na dvě “G“…
,,Stav?“
,,Vdovec. Už 19 let. Nikdy mě neměla ráda, víte?!“
,,Děti?“
,,Dcera Dora. Ta si teď lítá někde v Německu…Je nevděčná…Ach bože, proč mě všichni opustili?“ ,,Tak a teď diagnóza…nechte toho sebelitování pane Niggarde, nebo přijdu o úlovek…Tak: Nevyléčitelný cholerik a lakomec. S vykřičníkem. Děkuji Vám. Myslím, že půjdu zase o dům dál. Rád jsem vás poznal, pane Niggarde.
,,Ne-ne! Počkejte!“
,,Sbohem!“
Ne-e-e…neodcházejte…
3.
Zora Šimůnková
Svaté bytosti
Do všechnoskopu právě hledělo Štěstí.
Ostatní bytosti měly už pozorování za sebou. Protože ale Štěstí vládlo rozhodujícím hlasem a navíc mělo právo veta, koukaly na jeho skloněnou hlavu se zatajeným dechem. Přání a Touha se dokonce držely pod stolem křečovitě za ruce, ale to se dalo čekat. Kdyby to šlo, vyhověly by každému lidskému snu.
To Vůle na druhé straně stolu měla na lidské snažení podstatně jiný názor. K dosažení cíle bylo třeba nejen planě snít a marně toužit, ale i něco dělat. Připadala si jediná rozumná ze všech čtyř Svatých Bytostí. Přání a Touha byly větroplaši s hlavami v oblacích, Štěstí zase neobyčejně vrtkavé a náladové. A proč zrovna ono mělo mít rozhodující hlas? Vůle to pokládala za Stvořitelovo neobyčejně nešťastné rozhodnutí. Co jenom znala vynikajících lidí, na které Štěstí nekývlo. Takových vědců, kteří by zasloužili Nobelovu cenu - a byli od ní opravdu jen na to jedno kývnutí …
Štěstí konečně zvedlo svou zlatou hlavu od pozorovacího přístroje a prsty ukázalo mírně obscénní gesto. Touha s Přáním si úlevou padly do náruče. Vůle zachovala chladnou hlavu a přistoupila k všechnoskopu, aby se podívala, komu štěstí projevilo přízeň. Zase to samé: žádný vědec, skoro pokaždé šlo o lásku. Štěstí rádo četlo zamilované romány, což pro něj podle Vůle nebyla četba z nejvhodnějších. Mimo jiné proto ještě nebyly vynalezeny léky proti mnoha nemocem: Štěstí nemělo rádo dlouhé a nudné věci. A lékařské výzkumy nebyly ani z nejakčnějších, ani z nejromantičtějších. - Kdo je pro, aby Adam dostal Evu? Všichni pro…, řeklo Štěstí a pro forma dodalo: - Je někdo proti, někdo se zdržel hlasování, ale přitom už odškrtávalo v tlustém seznamu, který mělo před sebou, další z položek.
Přání s Touhou se už zvedaly k odchodu, když Vůle odměřeně prohlásila: - Vážené Štěstí, neviděla jsem, že by k nějakému hlasování vůbec došlo.
Štěstí se na ni pátravě zadívalo zářivě modrýma očima: - Dobrá, paní kolegyně, učiníme formalitám zadost. Hlasujeme ještě jednou: opakuji otázku: Má pan Adam dostat paní Evu? Touze a Přání vylétly ruce okamžitě nahoru. Vůle ponechala složené ruce v klíně. Štěstí povzdechlo a pečlivě zapsalo: - Dva hlasy pro, paní Vůle, jste proti, či jste se hlasování zdržela…aha, takže zdržela…polovina hlasů pro a já svým jménem uplatňuji rozhodující hlas…takže tři ze čtyř pro…Schváleno. Pak kleplo zlatým kladívkem: - Protože jsou probrány všechny dnešní body, jako předseda poroty další případy odročuji na zítřek. Zatímco vypínalo všechnoskop a balilo si věci, zeptalo se: - Jen tak mimo záznam, paní Vůle: proč jste nehlasovala? Poslední dobou se hlasování nezúčastňujete, co kdyby si toho někdo nahoře všiml? - Vážené Štěstí, a vy snad vidíte u tohoto vztahu nějakou budoucnost?, použila Vůle jeden ze svých nejpádnějších argumentů, - vždyť Adam Evu pouze chce, to není na trvalý vztah. Touha a Přání jim popletly hlavy, a vy je v tom jen podporujete. Umíte si vůbec představit, kolik musí lidi vyvinout vůle, aby spolu mohli žít? Aby spolu vydrželi, až se Touha a Přání unaví? Nebudu, opakuji, nebudu, hlasovat proti svému přesvědčení… Štěstí konejšivě položilo ruku Vůli na rameno: - Myslím, paní kolegyně, že mnoho pobýváte s Mistrem Husem. Nikdo vás přece nenutí hlasovat, pokud nechcete. My nejsme inkvizice… I když, málem bych zapomnělo, z dlouhého pláště vylovilo listinu opatřenou červenou pečetí Stvořitele. - Od zítřka nastupujete zdravotní dovolenou, zatím vás bude zastupovat slečna Náhoda.
4.
Jiří Hort
PAN PROFESOR
Letošní Vánoce byly na blátě a sychravý ráz počasí se nezměnil ani den před Silvestrem. V pokoji pana profesora bylo však příjemně. Bohatá knihovna, klavír, Ladův Betlém a zvláštní ticho. Léta se již přehoupla přes osmdesátku, číst už nemohl, zrak téměř nesloužil, a tak alespoň usedal k bíločerné klávesnici a popaměti hrál svého oblíbeného Brahmse. Ale ještě předtím pohladil fotografii své zesnulé ženy, aby se ujistil, že sedí ve svém křesle.
V tom čase jsem pana profesora navštěvoval každý rok.Také letos mne uhostil skleničkou becherovky a šouravým krokem přinesl cukroví, které napekla snacha. Nedávno se vrátil z nemocnice, ale nehovořil o tom. Oči však zůstávaly pořád stejně vnímavé.
"Vidím, že tady máte stále naše Zlaté vysvědčení," ukázal jsem hlavou ke stěně, kde visela skleněná tabulka se zlatým písmem, kterou kdysi studenti panu profesorovi věnovali za vítězství v anketě o nejváženějšího učitele. Hlavou mi probleskly vzpomínky, jak ve třídě při nahrávce Wolkerovy Balady o námořníkovi stál za poslední lavici, aby nebyl přistižen při dojetí, které v něm verše pokaždé vzbuzovaly. Nebo když se s námi po maturitě loučil slovy - "dokud si budete umět hrát, bude to s vámi dobré."
"Ano," usmál se, "toto mi nesebrali", a začal vyprávět, jak na pokyn komunistů jeho bývalí kolegové odhlasovali odebrání státního vyznamenání "Zasloužilý učitel." Nezlobil se, věděl, že za své články o Masarykovi bude muset zaplatit. Spíše své kolegy litoval. "Nebylo to pro ně snadné," pokračoval. "Odhlasovali to až napotřetí, když jsem vzkázal, že si nemají kvůli mne dělat problémy. A stejně si nikdo pro tu medaili nepřišel. Bylo jim to trapné, jsou to slušní lidé."
Hned po pádu komunismu byl vyznamenán znovu. Zpočátku do Prahy nechtěl. "Ať to dají někomu mladšímu", namítal, "vždyť já už dvacet let neučím". Ale spontánní návrh pedagogického sboru školy, ve které tak dlouho působil, se nedal odmítnout. "Jel jsem tam se synem, ten pan ministr musí být hodný člověk," pochvaloval si,. "pomáhal mi na pódium."
Pomalu přicházel večer a s ním i čas na rozloučenou. Když mi podával ruku, poznamenal jsem, "doufám, že vás budu moci za rok znovu navštívit." Vzápětí jsem si uvědomil, co vlastně říkám. Studem jsem nevěděl, kam uhnout pohledem. Pan profesor se usmál . "Víte, já se smrti nebojím, už nemám, co bych mohl dát a tak po sobě pomalu uklízím. A taky se těším za svou předobrou maminkou," vzpomenul svou ženu. Chtěl jsem ho nějak povzbudit, ale tomuto vzácnému muži nebylo možné něco nalhávat.
Nevlídné březnové odpoledne. V kostelíku, kam svému dlouholetému členu přišel naposledy zazpívat pěvecký sbor, ve větrném počasí vrzala vrata, na která některý ze zpozdilých smutečních hostů zapomněl.. Rozčilovalo mne to. Nenašel se nikdo, kdo by je zavřel. Jakoby všichni slyšeli laskavá slova pana profesora - "Jen je nechte být."
5.
Petr Kubíček
Jeden den obchodního cestujícího
Bylo nebylo…v pohádce Panna a netvor se kupec před odjezdem na trh zeptal svých dcer, co chtějí přivézt z města. Dvě marnivé si přály krásné šaty a šperky, nejmladší řekla: "dovez mi, prosím, co tě cestou cvrnkne přes nos". Nevědomky se svou skromností, pokorou a láskou k otci vydala všanc Zvířeti.
Troufám si tvrdit, že byla nejen hodná a nenáročná. Byla navíc i prozíravá. Nebo ač tak mladá, už vládla bohatými zkušenostmi ostříleného dealera. Možná jezdila po kraji s kosmetikou nebo nabízela pojištění. Věděla totiž, že při cestování nemusí být tím úplně nejdůležitějším, co si z dalekých či blízkých, služebních i soukromých cest přivezeme v kufru nebo peněžence. Každá nás obohatí nejvíc tím, co nového nás při ní potká.
Dnes jsem vyrazil z domova zhruba po páté hodině ráno, nakroužil jsem po jihočeských blatech mezi Třeboní, Kaplicí a Budějkami bezmála čtyři sta kilometrů a teď v deset večer se pomalu roztékám na gauči v naší chaloupce u Bechyně. Byl otřesný pařák, slunce do auta smažilo jak do fritézy, pootvíral jsem co se dalo a nejraději bych sroloval i podlahu.
Připadám si jako volský voko. Být sultánem a mít k ruce harém (mužská fantazie se občas rozmáchne….tak mě napadá, lze o vůbec o harému říct, že je k ruce?), no prostě mít tak kolem sebe houf oddalisek, asi by dostaly všechny až na čtveřici povinně volno. Radši. Ty čtyři by mi střídavě nosily chlazené pití, masírovaly krk a nohy, vískaly ve vlasech, šimraly na zádech a jedna by tiše vyprávěla pohádku. Nějakou hodně jednoduchou, nic složitějšího bych v tomhle stavu stejně nevstřebal. Samozřejmě ostatní holky by si prostoj musely nadělat jindy, ale těm čtyřem bych to asi uznal jako OČR (ošetřování člena rodiny).
Absolvoval jsem plno obchodních schůzek, ne že by mi klienti zrovna padali kolem krku, nicméně několik smluv jsem pro firmu přece jen k podpisu dokopal. Provize visí ve vzduchu, naftu mi to zaplatí i něco na život zbude. Takže vlastně docela úspěšný výlet. Zažil jsem sice už lepší, bývají ale někdy i o mnoho horší.
Příjezdy na chalupu na své současné práci zbožňuji nejvíc. Postavil ji po první světové válce děda deputátník a jeho syn ji v osmdesátých letech zmodernizoval. Dva pokojíky a kuchyňku už vytápí ústřední topení, můžeme se osprchovat a spláchnout po sobě, přesto si ten domeček zachoval hodně z romantické atmosféry časů, kdy v něm prarodiče prožívali líbánky. Když už mi z neustálého mluvení a obchodování hrabe, šlapu si na jazyk a stěží artikuluji, reptám si v duchu, co mi vlastně scházelo, když jsem ve štole rajtoval na bagru. Ve dvě jsem sekl s vrtačkou a vyfáral domů s čistou hlavou. Večery v sudoměřickém domečku mi ale vždycky připomenou, že nyní jsem nepoměrně šťastnější. Hodím na sebe tepláky, vyberu popel z kotle, naštípu si třísky, nanosím uhlí a roztopím. Pak si uvařím polívku, nakrájím salám a přemýšlím, jak je příjemné, provádět tyhle prosté a trochu zastaralé úkony, které jinak vykonávat nemusím nebo nemám příležitost. Kravatu zahodím do rána do skříně a starosti taky. Někdy si zajdu jen tak v pantoflích přes ulici do místní provozovny na točený gambrinus, jindy odskočím na partičku golfu na nedaeké hřiště. Jsem svým pánem a mohu dělat co chci. Má to svoje kouzlo. Čas od času.
Určitě by bylo jednodušší a pohodlnější přespat za pár korun někde na ubytovně nebo hotelu v Budějovicích či Písku. Znám jich dost, protože jich využívám v zimě, kdy je domek zazimovaný, ale nesnáším neosobní a neútulné pokoje těchhle nocleháren. Z touhy po levných dobrodružstvích už jsem taky vyrostl. Vím už, že v důsledku se za ně platívá neskonale draho.
Potom usínám při otevřeném okně, z tranďáku mi do ouška hraje jihočeská stanice Eldorádio, prý nejlepší countryové rádio v české kotlině. Jinak sice tenhle žánr moc neposlouchám, ale tahle station se přesto poslouchá docela příjemně. Nebo si z CD-romky notebooku pustím zamilovanou irskou lidovou muziku. Televizi tu nevedeme.
Vyjíždím takhle jednou až dvakrát týdně, většinou z úterka na středu a ze čtvrtka na pátek, takže jsem druhý den připojil na tachometru další třístovku. Ke smlouvám také ještě jednu, tudíž po podtržení a sečtení spanilá jízda účel splnila. Přinesla i hmotné výsledky. A těch nenahmatatelných!
Mluvil jsem náhodou s chlápkem, který před několika lety sebral spořitelně přes počítač 40 milionů. Malý tlustý blonďatý skoro do zrz mladík ve vytahaném tričku, vypadal spíš jako vágus než jako lupič v bílém límečku nebo první český hacker, jak jej nazývali novináři. Když ho drapli, vymlouval se, že chtěl jen upozornit vedení banky na mezery v bezpečnostním systému. Měl smůlu, provedl to v Praze, ale když peníze vybíral v sokolovské pobočce, náhodou ho viděla spolužačka. Ta ho znala a nešlo jí do hlavy, kde vzal najednou takový ranec. Pět milionů prý mu někdo ukradl z auta, takže je teď splácí. Odseděl si dva a půl roku a víte, čím se ten génius živí v současnosti? Žádné počítače, programy, zelené karty pro experty do USA nebo podobně, jak by člověk čekal. Provozuje na silnici k rakouským hranicím dva bordely. Aspoň je zřejmé, kde leží těch pět melounů. Dojem na mě neudělal.
Když jsem v Třeboni čekal před zimním stadionem na zákazníka, sedla si z ničeho nic na kapotu mého peugeotka nádherně vybarvená straka. Perutě ji hrály od černé do kovově modré se zelenými záblesky, jako by se nazdobila nějakými přejemnými výtvory mistra šperkaře. Promenovala se sem a tam, pak si začala čistit a čechrat peří na bílé náprsence, snad mi chtěla ukázat: "podívej se, jaká jsem fešanda." Až jsem se bál dýchat, abych ji nevyplašil. Trvalo to chvilinku, pak frnkla pryč, ale zlepšila mi celé dopoledne. Ta dojem zanechala.
Na silnici z Bechyně do Tábora jsem dojel stařičkou, ale nablýskanou červenou aerovku. V předu seděli dva chlapíci v cylindrech, vzadu v odklopeném víku kufru třetí. Jeli hezky v klídku, motůrek odfukoval putaputaputa. Před odbočením řidič místo blinkru upažil, předjíždějící zdravil pozvednutím tvrďáčku a troubením gumové houkačky. Najednou jsem zapomněl, že spěchám, coural se za nimi a jen se kochal. Hodnocení:jednička s hvězdičkou!
Objevil jsem také kouzelnou vyjížďku z Mladé Vožice do Pacova. Vedlejší silnice vede serpentinami skrz hvozdy a romantická údolí, leží u ní mlýn, zřícenina, podle tabulí i sjezdovky. Listnaté lesy střídají pahorkaté louky, v jednom okamžiku se pocestnému otevře kouzelný výhled na kaskádu malých rybníčků. Měl jsem v těch místech domluveno jednání na kozí farmě, ale sešlo z něho. Zdrcený majitel připravil objednanou zásilku pro odběratele z mého města, ale šofér té firmy pro ni odmítl přijet, protože prý se po takových kotárech v pátek odpoledne nebude kodrcat. Kozí sýr dlouho nevydrží, takže si chudák farmář nevěděl rady a neměl na obchodování ani pomyšlení. Nabídl jsem se, že mu zásilku převezu, stejně se vracím domů a autu je šumafuk, jede-li prázdné nebo naloženo krabicemi. Když jsem balíky vykládal ve firemním skladě, neodpustil jsem si na adresu řidiče poznámku, že je debil. Moc hezčích úseků v jižních Čechách neznám, a že jich týdně sjezdím. Ale dost možná, že to je jen můj ústřel, vždy raději než rychlou pohodlnou dálnici volím zajímavější, i když náročnější štreku.
Ona ta rančerská rodinka sama o sobě byla dost pozoruhodná. Milí a srdeční lidičkové, umělci z Prahy, si řekli, že utečou od civilizace a začnou žít úplně jinak. Na jejich statku odevšad dýchala úcta k práci a k hezkým věcem. Jenomže nepočítali s tím, že pro venkovany v novém prostředí vždycky zůstanou jen trhlí exoti z velkoměsta, takže nyní bydlí na kraji vesnice opuštěnější než robinzoni.
Spatřil jsem dnes nové tváře, věci, krajiny. Zažil neopakovatelné chvilky. Kupecká dcera byla nejen skromná a pokorná, byla navíc i moudrá. Vytušila, co je v životě skutečně významné. Někdy se to pravda těžko rozpoznává. Když se člověk hodiny smýká závějemi, stará se spíše, jak udržet vůz na vozovce. Stejně tak je obtížné obdivovat krásu okolí, začne-li něco drnčet v motoru nebo přepočítáváte v duchu sporožiro. Obzvlášť počátkem měsíce, kdy už na něj doráží složenkami inkaso a vy ještě nemáte vydělanou ani korunu.
I z těchto stresových situací a duševních přestřelek lze vyjít vítězně, podíváme-li se na ně zvenčí, jako na uhánějící vlak. A položíme otázku:" Co mi to přineslo, čím mě to posílilo?. "How many roads must a man walk down," zpíval Bob Dylan. Míle a míle jsou cest, které znám a každá nás obohatí nejvíc tím, co nás při ní cvrnklo přes nos, pokud jsme schopni a ochotni vnímat. Proto se vyplatí jezdit s duší otevřenou.
6.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XI
Obrovské obchodní centrum se hemžilo lidmi. Měli jsme co dělat, abychom se navzájem neztratili. Jarek nás vodil bludištěm bez nejmenších problémů. Určitě tu už byl. Po zdlouhavé prohlídce, kdy jsme občas neodolali a něco málo nakoupili, nás pozval do jedné z malých restaurací. Objednané jídlo nám přinesli za okamžik. Unavený Michálek ani nemluvil, jídla se sotva dotknul. Byli jsme rádi, že sedíme. Objednali jsme si ještě kávu, malý si poručil čokoládový koktejl. Než to přinesou, chtěla jsem si ještě zajít na toalety. Omluvila jsem se a zvedla se od stolu.
Toalety byly zařízeny v nejmodernějším stylu. Ještě jsem se chtěla nakonec upravit před obrovským zrcadlem, když tu náhle ke mně přiskočila mladá dívka, popadla moji kabelku, ze které jsem zrovna vytahovala hřeben a chtěla s ní utéct ke dveřím. Pohotově jsem ji chytla za ruku. Tu mi však vytrhla a vší silou mne odstrčila, až jsem upadla na zem. To jí však nestačilo. Ještě dvakrát do mě kopla.Pak mi věnovala jeden opovržlivý pohled. V klidu si vyšla ze dveří, ani nespěchala.
Snažila jsem se vstát. Bolel mě bok, kam mě zasáhl kopanec. Z jedné kabinky zrovna vycházela nějaká žena. Rychle mi přiběhla na pomoc. Zmateně jsem jí vysvětlovala, co se stalo. Ruce se mi třásly. Paní mi poradila, ať si opláchnu obličej studenou vodou. To opravdu trochu pomohlo. Poděkovala jsem jí. Společně jsme vyšly ze dveří.
"Ve městech už není bezpečno, musíme pryč." Pronesla ta slova polohlasně a zmizela v houfu lidí. Otřesená jsem se vrátila ke stolu v restauraci. Snažila jsem se vypadat klidně. Potlačila jsem emoce. Vyprávěla jsem, co se mi právě přihodilo. Jarek chtěl hned informovat zdejší hlídací službu, což jsem razantně odmítla. Je to divné, ale styděla jsem se za to. Michálek zíral s otevřenou pusou, uši nastražené. Asi jsem o tom před ním mluvit neměla. Jednu věc jsem však zamlčela a sice slova té ženy. Mohla jsem si klidně myslet, že je bláznivá, jenže nebyla. Vím to.Mamka vypadala víc vyděšeně než já. Jarkovi se výhled na příjemně strávený den značně zamlžil. Snažil se vše zachránit za každou cenu. Doslova. Táhl nás z jednoho oddělení do druhého, dokud jsme nepadali pod tíhou jím zakoupených dárků. Marně jsme apelovaly na jeho zdravý rozum, nedal se zastavit. Mamka odcházela nakonec s parfémem, jehož vůně ji okouzlila, netušíc jeho cenu, dokud Jarek neplatil u pokladny, Michálek dostal auto na dálkové ovládání a stavebnici, já jsem byla proti své vůli vybavena novou koženou kabelkou s peněženkou a toaletní taštičkou, hodinkami a velkou bonboniérou, protože sladké je přece dobré na nervy. Prostě na nás nejenže nešetřil, přímo nás uplácel. Přestože jsem protestovala, nemohla jsem se ubránit příjemnému pocitu, že o mě někdo tolik stojí a je pro to ochoten udělat cokoli. Je obzvláště líbivý ten pocit, když člověk nemusí chvíli počítat, co kolik stojí a jen si užívá. Na to by se dalo zvyknout. A možná i na leccos nepříjemného zapomenout.
Zapomenout?! Probrala jsem se. Zapomenout na co? Na lásku? Na vlastní smýšlení? Na své sny? Na svět, kde zapomínat smí jen hrstka vyvolených? Na všechna trápení, která přes všechno nepříjemné z nás nakonec formují lepší lidi? Zapomenout, že lehce nabyté štěstí zevšední?
Ne, pane. Mě si nekoupíte. Vaše dárky přijmu, protože mi je chcete dát. Nic jsem Vám neslíbila. Ničím se nezavazuji. Jsem ochotná Vás pasovat na rodinného přítele. Nic víc. Myslet si o tom můžete, co jen chcete. A krom toho by mě docela zajímalo, jak se takové peníze vlastně vydělávají. Nemyslím, že bych byla nějaký chudák, ale spoustu věcí, které Vám se zdají samozřejmé, si koupit nemůžu, dokonce ani kdybych překládala od rána do večera a od večera do rána. A snad poprvé jsem za to doopravdy vděčná.
Oddychla jsem si, když jsme se konečně rozloučili a za námi zapadly domovní dveře. Mamka byla nezvykle upovídaná. Neustále se vracela ke všem událostem. Chvíli se rozčilovala na neznámou zlodějku, za okamžik se zase rozplývala nad Jarkovou štědrostí. Mlčela jsem k tomu. Nechtěla jsem jí kazit náladu. Michálek taky nic neříkal. Připisovala jsem to však únavě. Sama jsem se cítila hrozně. Zatoužila jsem po horké sprše. Jakmile jsem se v koupelně svlékla, musela jsem od svého úmyslu upustit. Kromě ošklivých pohmožděnin jsem měla podřená záda. Zřejmě jsem o něco při pádu zavadila. Opatrně jsem se opláchla v umyvadle.
Večer, když malý usnul, jsme se s mamkou posadili v kuchyni. Uvařila jsem bylinkový čaj. Mlčky jsme se soustředily na usrkávání horké tekutiny.
"Musíš si vyřídit nové doklady."
Byla jsem vytržena z příjemné nepřítomnosti myšlenek.
"Proč? Jaké doklady"? Nechápala jsem.
"Přece ty, co ti ta... bestie ukradla!"
"Ale ona mi ukradla kabelku, ve které sice byla peněženka, ovšem doklady tam být nemohly, ty jsem zapomněla doma. Jako vždycky."
"Jak můžeš někam jít bez dokladů?"
"Vždyť se mi to vyplatilo."
"Co bys dělala, kdyby se stalo něco jiného a musela bys prokázat svoji totožnost?" "Však oni by si dali záležet, abych nezůstala v utajení."
"To si piš, že dali, ale zadarmo by to nebylo."
Vstala jsem od stolu, zašla do předsíně, kam jsem uložila novou kabelku. Vytáhla jsem z ní peněženku. U zrcadla jsem sebrala odložené doklady a vrátila se zpět. Peněženka měla spoustu přihrádek a kapsiček. Mé doklady slupla jako malinu. Ještě zbyla spousta místa na peníze.
"Tak! Nemusíš se strachovat. Peněženku doma nezapomínám."
"Asi by sis stejně měla pořídit platební kartu." "Proč?" Nechápala jsem.
"Všichni to tak dělají," pokrčila rameny.
"Až se budou všichni vrhat ze skály, tak se k nim taky nepřidám."
"To jsi mě opravdu uklidnila."
Platební kartu. Celý svět počítá s tím, že peníze přestanou existovat. Platit se bude kartami, což znamená pomyslnými penězi. Vlastně něčím, co vůbec neexistuje. Bankovky se promění v jakési body. Za body se může nakupovat. Body se dají i strhávat. Třeba za pokuty. Body jsou kontrolovatelné. Ty si člověk neschová ani pod polštář ani do trezoru. A pokud by na tom někomu mocnému opravdu záleželo, mohl by je smazat. Moje bujná fantazie? Možná.
Poslední dobou mi na mysl začaly přicházet nejrůznější věci, o nichž by mě dřív nikdy nenapadlo přemýšlet. Vysvětlovala jsem si to tím, že s příchodem Michálka jsem zase začala vnímat svět kolem sebe. Dítě mě vytrhlo z duševní netečnosti vůči okolí. Ale stejně jsem měla pocit, že tímto směrem jsem nikdy neuvažovala. Všechno bývalo tak jasné a zřejmé. Prohnané pravdy i milosrdné lži. Jenže nyní na mne odevšud shlížejí stíny. Sotva se snažím rozeznat jejich obrysy, jednoduše si zmizí. Cítím nejasnou tíseň. Co ji způsobuje? To bych taky ráda věděla.
"Nad čím ses tak zamyslela"?
Mamčina otázka mě vrátila zpět.
"Přemýšlela jem o těch platebních kartách."