1.Šárka Nováková
Pouť
Druhý týden v září začínali s Bobšem šít všichni čerti víc, než bylo obvyklé. Tou dobou se totiž na náměstí začínaly sjíždět houpačky, řetízkový kolotoč, autíčka, prostě přijížděla pouť. Každé ráno, cestou do školy, jsme kontrolovali, kolik atrakcí, střelnic a kramářů, přijelo. „Pampeliško, jestli letos přijedou přehupovačky, uvidíš, cos ještě neviděla,“ kasal se Bobeš. Protože právě ty přehupovačky na náměstí ještě nebyly, měla jsem dojem, že si jen tak tahá triko. Ve čtvrtek odpoledne tady byly. Přehupovačky, jak už sám název napovídá, byly takové velké houpačky, které se silou daly celé přehoupnout. Aby ale nedošlo k úrazu, dotyčný byl v houpačce připoután v pase opaskem upevněným k lodičce. Bobeš lítal kolem a nemohl se dočkat, až kramáři začnou stavět. Začala jsem mu jeho bláznivý nápad rozmlouvat. Viděla jsem tady vloni silnější chlapy, kteří houpačku nepřehoupli. Ale Bobšák byl jako zmámený. „Máš se Pampelindo, letos na co těšit,“ celý zářil. „To slibuješ, nebo vyhrožuješ?“ schladila jsem, jeho elán a doporučila mu, že bychom mohli jít spočítat stav našich financí. „Čekám na půdě,“ stačila jsem za ním ještě zavolat, když se řítil domů pro kasičku. Tedy kasička se tomu, s čím se ve vteřině vrátil, zrovna říkat nedalo. Byla to plechovka od kafe, na které byl ještě čitelný nápis: „Od Kulíka káva, radosti vám dává.“ Pamatuji se, že v dětství byla tato reklama vyvedena v nadživotní velikosti na zdi jednoho domu, u zastávky autobusu a dodnes se tam říká U Kulíka. Ale to jsem nějak odbočila. „Pampeliško, kolik máš na pouť ty?“ vyrušil mě, z pohledu na Kulíkovic krabičku, Bobeš. Ani moje pokladnička nebylo nějaké prasátko, ale plechovka od cukru. Zasedli jsme na oblíbený poslední schod na půdě a vysypali si do klína svoje poklady. Pravda, letos byly o něco bohatší než vloni. I proto, že jsme nemuseli platit zničenou halenku od inkoustu, učitelce, jako minulý rok. Ale také proto, že už o prázdninách jsme počítali s poutí a nejedna bandička s borůvkami, nebo malinami, skončila v táborské Frutě, kde lesní plody vykupovali. Babičky nám to tehdy s úsměvem odsouhlasily, domnívajíc se, že našetřené peníze proměníme ve školní pomůcky. Netušily, chudinky, že jejich vnoučata mají tak nízké choutky a penízky utratí v pomíjivé slasti řetízkového kolotoče a v nákupu gumových hadů, kteří procestovaly už kolikátou pouť. „Pampeliško, přehupovačky budou moje,“culil se Bobeš po kontrole financí a ledabyle své drobáky, i papírové peníze shrábnul do krabice, kterou s klapnutím přibouchl. Ještě jednou jsem udělala pokus, odradit ho od tohoto úmyslu. Ale Bobeš měl palici jako z dubu, jak říkával děda Franci a taky si usmyslel, že se vytáhne a to s ním pak nebyla řeč. Krabice jsme zastrčili za trám a vyrazili zpět na náměstí. Čím víc se blížila sobota, tím víc jsme nedávali, ale nejenom my, ve škole pozor. Bobeš si skoro zoufal, že už nechodíme na první stupeň, protože to bychom dění kolem kolotočů měli hned z první ruky, protože tady stála škola hned na náměstí. Jenže my už jsme trochu povyrostli a tak jsme dojížděli, ale spíše častěji docházeli, do školy asi 4 km vzdálené. Pokud bylo v zahradách a aleji při cestě co očesat, chodili jsme pěšky. Byla nás vždycky parta a tak si majitelé stromů při cestě, mohli rovnou zoufat, protože ráno se nám jejich stromy postaraly o svačinku. Ne, že by na domácích zahradách byla neúroda ovoce, ale z těch cizích je to přece jenom jinak chutnalo.
V pátek, při cestě ze školy, jsme zjistili, že je na pouť už všechno připravené, všechny atrakce stály, některé už dokonce na sebe vydělávaly. Houpačky a malý řetízkový kolotoč už vozil první nedočkavce. My jsme si ten pravý útok na pouť nechávali na sobotu odpoledne. Pouť jako taková, je samozřejmě nedělní záležitost, to se sjedou známí a příbuzní, doma nemáte kam šlápnout, musíte odpovídat na dotazy typu, tak co škola apod. Proto jsme si v sobotu ve tři dali sraz, že vyrazíme za radovánkami. „Bobešku, vrať se, jsi jako utrženej vod šibenice,“babička Franci měla pěkně vysoký hlásek a dnes byl slyšet snad až na to náměstí. Termín „utrženej vod šibenice,“ používaly obě naše babičky, pokud jsme nebyli oblečeni podle jejich představ. U vrátek se objevil Bobeš, drapl mě za ruku a vychrlil ze sebe. „Šviháme pryč, babča mě chce navlíct do svátečního.“ Chápala jsem obavu svého kamaráda, protože ani já jsem nemusela mít bílé podkolenky. „A ještě ti bábi řekla, Bobešku, co?“ zubila jsem se na celé kolo.Boban se v letu zastavil tak rychle, že jsem sebou smýkla na koleno. „Takhle mi už nikdy neříkej,“ zavrčel výhružně. „A pojď, kde jsi?“ otočil se po pár krocích, když jsem ho nenásledovala. „Kde bych byla, na zemi,“ hodila jsem za ním. „Bblbečku,“ šeptla jsem si pro sebe. „Pam, co se tady válíš?“ vrátil se můj nechápavý kamarád, stál nade mnou, jako když nemám jinou zábavu, než se povalovat na chodníku. „Koukej, co jsem si kvůli tvýmu zbrklení udělala“ a nastavila jsem koleno, ze kterého crčela krev. „No a já myslel, že se ti něco stalo,“ usmál se Bobeš těma svýma holubičíma očima. Sáhnul do kapsy, omotal mi kolem kolena kapesník, zatáhl uzel a bylo hotovo. Podívala jsem se s odporem na špinavý kapesník a pomyslela si, že když nechytnu z téhle hrůzy otravu krve, tak mi noha stejně upadne, protože uzel mi snad přeštípl všechny tepny, co se v noze nacházejí. Ale to už jsem viděla jen Bobšova záda, jak mizejí za rohem. Odmotala jsem kapesník Bobšem tak velkoryse darovaný, plivla si na koleno, setřela dlaní krev a bylo to. Už jsem pelášila za Bobšem, abych náhodou o nic nepřišla. Na náměstí už byla spousta našich kamarádů a tak jsme začali, tak jako každý rok od řetízkového kolotoče. Kdo zažil jízdu na řetízkáči, tak ví, co to obnáší, zamotávání sedaček jednu do druhé, odhazování kamarádů až do stromů lípy, u které byl kolotoč postavený. Pak už to šlo v rychlém sledu. Lochneska, cukrová vata, řetízkový kolotoč podruhé, párek a najednou jsem mezi lidmi zahlédla dvoumetrovou postavu dědy Franciho. A jak je tady on, nebude děda Lojza daleko. No jasně, tamhle jsou oba, kývla jsem na Bobše, kam se má podívat. Přišli se také podívat na pouť, aby se v neděli nemačkali. Zdálo se mi to, nebo můj kamarád pobledl? Asi se bojí předvézt na přehupovačkách před staříčkama, napadlo mě, ale hned jsme Bobšovu bledost pustila z hlavy. A to jsem neměla. Za chvíli přišli kluci s nápadem, že teď už je ten správný čas, aby se Bobeš předvedl. Dívala jsem se přes papírové růže, které mi Bobeš vystřelil, na svého kamaráda a zdálo se mi, že prvotní nadšení, kterým hýřil ještě z kraje odpoledne, je už jen nějaké vlažné. Ale protože se celý týden dopředu chlubil, co uvidíme, nedalo se nic dělat. „Pampeliško, podržíš mi peníze?“ optal se trochu zsinalý Boban a potichu dořekl „ a jdi si stoupnout hodně daleko od houpaček.“ Vyndal všechno z kapes, aby mu to nelítalo po náměstí a nastoupil do lodičky. Obsluhující kolotočář ho ukšíroval do opasku, usmál se, že prý je to stejně zbytečné, protože lodičku nepřehoupne. Mezi kamarády se rozkřiklo, že teď bude teprve ta pravá zábava a pod houpačkama by pomalu koruna nepropadla. Odešla jsem si sednout na lavičku, ze které sice uvidím Bobešův pokus, ale která byla zároveň dost daleko, jak mi doporučil. Kousek od houpaček stál stánek s pivem, kde teď postával děda Franci s mým dědečkem v družné debatě u jedné zrzavé, jak říkali pivíčku pro chuť.
Kluci pomohli Bobešovi rozhoupat lodičku a dál už si musel poradit sám. Rval se s tím tedy doslova a do písmene.Přehupovačka nebyla malá váha, jak bylo vidět podle Bobšova obličeje, který začínal nabírat čím dál více bílou barvu, rval se nejenom s ní, ale i sám se sebou. „Ráz, dva, už to bude, ráz dva,“ povzbuzovali dole stojící. Přehupovačka se najednou zastavila na vteřinu nahoře a spadla nazpět, ještě jednou, ještě a teď se konečně přehoupla. Ale v tu chvíli se přehouply i Bobeškovy vnitřnosti a já pochopila, proč chtěl, abych byla co nejdále. Všechno, co jsme za ten den našli ve špajzech, všechno, co jsme si dali na pouti, to najednou kropilo dav stojící pod houpačkami. Z první ruky, tedy spíš z první pusy, to, jako na potvoru, chytli staříčci u piva. Raději nepopisovat co se sneslo na Bobšovu hlavu za slova od kamarádů. Jen dědové nechali na stolku stát kelímky s pivem, beze slova se na sebe podívali a počkali si na Bobše až vylezl z lodičky. Oba ho vzali pod jednou paží a z povzdálí sledovaní mnou mířili domů. Šla jsem za nimi jako stín, protože jsem nechtěla, aby se Bobeš musel stydět za to, co se stalo. Babičky s maminkou seděly v teplém podvečeru na dvoře. Když se tahle trojka objevila mezi vrátkama, babička Franci vyskočila, cože se stalo.Jen to zjistila zrakem i čichem, její vysokofrekvenční hlásek prořízl šero. „Marjápanno, Franci, někdo tě poblinkal.“ Staříček, který až do teď nepronesl slovo, ani jednu výtku, ani jedno ponaučení na adresu Bobše, zařval. „Poblinkal? Blinkají malé děti. Mě poblil tvůj mazánek Bobeš.“ Bez dalšího postrčil vnuka babičce do náruče a šel se s dědou Lojzou opláchnout k pumpě. Babičky se na Bobše vrhly jako včelky, umyly ho a šuply do postele, že tak se z toho nejlépe dostane.Zůstala jsem stát u branky, až jak se to všechno vyvine. Všimla si mě maminka a s úžasem vydechla, „Pampeliško, kde jste s Bobšem byli?“ „Přece na pouti,“ špitla jsem a sklopila oči k zemi. Teď mi došlo, proč ten úžas. Koleno mi během odpoledne začalo opět krvácet a já jsem si toho v zápalu pouťových radovánek ani nevšimla. Odřené koleno, nohu celou zapatlanou od krve a tenisku, jako bych šlápla do barvy. Teď jsem mazala pod pumpu já a babičky si nechaly vyprávět, jak se to celé seběhlo. Smích, který se potom nesl nad zahradou, naštěstí už Bobeš neslyšel, protože se mu zdálo o tom, jak dostál slibu a pokořil přehupovačku.
2.
Zora Šimůnková
Vodník
- Pane, moment, počkejte, sem teď nemůžete, když je mokrá podlaha. Sotva to trochu uschlo, abych vytírala znova...
- Snad nebude tak zle. Koukejte, je sluníčko, za chvíli to bude suché.
- Jo, jo, sluníčko, to by mohl říct každý. Přeci vidíte, že vytírám. Nemůžete chvilku počkat nebo jít jinudy? - Omlouvám se, ale ke kormidlu se jinak nedostanu.
- Počkejte, počkejte, halt, a co tam chcete dělat? U kormidla má co dělat akorát náš pan kapitán. - Za ním právě jdu.
- Ale já ho ještě dneska neviděla! Ví o vás vůbec?
- Jistě. Známe se spoustu let. –
Ale budete muset počkat než se vzbudí. Nemůžu vás tam pustit samotnýho. Kam by to vedlo, kdyby každej mohl ke kormidlu. Sedněte si tady na lavičku a počkejte. Radši na tu druhou, tady už je zase mokro. A kdo vůbec jste? Naše turisty znám všechny od vidění, ale vás ne. A jak jste se sem dostal, když jsme nikde nestavěli?!
- Jsem kapitánův kamarád. Připlul jsem. Vidíte tamtu loď?
- Tu malou?
- Právě tu!Tak na ní jsem přijel.
- Vodník! To je divný jméno pro loď. Vy se nebojíte? To já bych se bála!
- Čeho prosímvás?
- No, jezdit na lodi jménem Vodník. Že to něco přivolá. Nějakýho vodníka, že mě stáhne dolů. Já teda na strašidla nevěřím, ale na vodníky ano. To tak patří nějak k povolání asi, když uklízím na lodi. A nechoďte mi tady pořád, nestačí to uschnout.
- Pardon. Ehm, vy si taky myslíte, že vodníci topí lidi?
- A co by měli jinýho dělat? To ví každej.
- Starat se o vodu, o ryby....
- Prosímvás, vodník se bude starat o vodu a o ryby! Ten se stará akorát o dušičky – aby jich neměl málo. A taky se mění v bílýho koně.
- To žádný vodník nikdy neuměl a umět nebude!
- Helejte se a jak víte, že se neuměli měnit v bílý koně? Kristepane, já se zblázním. Radši pojďte sem, neseďte v tom m
okru. Dneska to vytírání snad nedodělám.
- Myslíte, že přijde brzy? - Kapitán? Dlouho už to trvat nebude. Touhle dobou zrovna vstává. A hned je jako rybička. Kapitán jak má bejt!
- A kolik jste jich viděla, že srovnáváte?
- Určitě víc než vodníků, pane! Vodníka jsem neviděla za celej život ani jednoho a kapitána aspoň toho našeho.
- Nesu mu důležitou zprávu a docela to spěchá. Nemohla byste prosím pro něj dojít? - To bych teda nemohla, mám dost práce tady.
- Došel bych sám, ale našlapal bych.
- Hlavně by kolem vás bylo všude mokro. Kdo vůbec jste?! - Studovali jsme s vaším kapitánem na námořní akademii.
- Takže...taky kapitán?
– to máte ale malou loď! - Kapitán zrovna ne, ale něco podobného. -Taky s vodou?
- -Ano.
-Tak to jo, to jste můj člověk. Jak děláte s vodou…
-Abyste se nespletla.
-Jak bych mohla! Kdo dělá něco s vodou, nemůže být lump
. - Před chvílí jste nadávala na vodníky, že topí lidi a mění se v koně…
- To je něco jinýho! Vodníci nejsou lidi!
- Myslíte? - Koukejte, už jde kapitán! Když odchází, ohlíží se a mumlá si:
- To jsou mi věci, už špatně slyším. Jak mu to kapitán říkal? Příteli vodníku?
3.
Miroslav Vejlupek
Cikáně
Zazvonilo. Dveře třídy 3. B se otevřely takřka zároveň,
„Dobrý den, děti.“ Pan učitel vešel dovnitř a za ním vyjukaný, přihrble cupitající chlapec. Měl vlasy havraní černě a snědou pleť a pana učitele se držel, div do něj nevrazil.
„Cikáně,“ pufnul kdosi.
Kradmé veselí se rozlilo uličkou mezi lavicemi. „Cikáně. Fakt cikáně!“
Příchozí vystoupili na stupínek, který zavrzal.
„Představuji vám nového spolužáka,“ řekl pan učitel. „Přistěhoval se k nám s rodiči a jmenuje se Ríša Zábranský. „Určitě se i vy všichni Ríšovi o přestávce představíte.“ Významně se rozhlédl, polkl naprázdno. “Zrovna teď bych vám chtěl říci sloku. Sloku básníka,“ řekl trochu pateticky a znovu ten významný, ten hluboký pohled. Kdekdo ve třídě zatušil, že se děje něco zvláštního, vzrušení opanovalo všechny bez rozdílu, ale nikdo nedokázal pochopit, co že se to právě děje.
„Jen lidské mládě ví, kde na dně moří
lze hnízdit, spát a o nebesích snít,
k počátkům času se do hlubin nořit
s hřejivou touhou žít.“
Pan učitel skončil deklamaci a odmlčel se a jako by ve třídě na chvíli ani nebyl. Ale vrátil se sem a pološeptem přidal, že jim přeje, aby z nich byli dobří přátelé. Nakonec ukázal do lavice v prostřední řadě: „Emile, Ríša bude sedět vedle tebe. Dej aktovku, kam patří.“
Emil uvolnil místo jen nerad. Celá třída se mu bude posmívat. Že sedí s cikánem. Že smrdí. Někteří kluci se ohlédli. „Cikáně,“ uprsklo čírtě a jako bys spustil ozvěnu.
Ríša to všechno dobře slyšel. Také Emilovy nechuti odklidit ze sedadla aktovku si dobře všiml. Sedal si do lavice, jako by to byla rozpálená plotna a na Emila pohlédl jen tak na půl, na čtvrt, na kousíček oka.
Třikrát zazvonilo na hodinu a třikrát na přestávku. Třikrát se Ríšovi nikdo nepředstavil. Třikrát si Emil s Ríšou neřekli jediného slova. - - -
... „Mami, mami!“ volal Emil ve dveřích bytu, ani se z kabátu nevysvlékl. „Máme ve třídě cikána. Zrovna já s ním musím sedět.“
„- - - !“
„Slyšíš, mami!“
„Tebe to uráží?“ ranila ho mamka otázkou a její čelo se zatáhlo jako hřímavé nebe. „To snad ne... To by mi bylo smutno.“
„Všichni se mu smějí, mami.“
„ - - - ?“ A proč? znamenalo maminčino mlčení.
„Je cikán, mami...“ Emilovi zadrhlo v hrdle. Něco je v nepořádku, hádal. Něco se stalo. Něco stane. Vysvobodily ho hlasy v obývacím pokoji. Taťka! To je taťka! Ale kdo ještě?br> Emil - povitrula - se vlomil dovnitř.
Taťka seděl za konferenčním stolkem - spolu s ním ještě pán, černou lví hřívu a očadlou pleť, a naproti paní s vlasy jako když rozkvete zlatý déšť, tvář sněhoběl. Čemusi se smáli. Když uviděli Emila, smáli se víc.
Taťka vstal a objal Emila kolem ramen. „Tak tady ho máme. To je náš hrdina,“ řekl. „Představ se Zábranským. Jsou to naši noví sousedé. Ríšu už znáš, že?“
„Znám,“ udrobil chlapec a zhrbatěl. Proč si právě teď vzpomněl na básničku pana učitele? Vždyť jí vůbec nerozumí. Jen lidské mládě ví... Hřejivá touha žít.Proč mu připadají taťka s mamkou takoví větší? Kde se tu najednou vzalo tolik tepla? Jakoby se rozžalo slunce - naráz pochopil a řekl: „My jsme s Ríšou kamarádi.“
Věděl, že teď je to ještě lež - ale zítra... zítra už nebude.
4.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XII
Říká se ráno moudřejší večera, ale jestliže večer byly mé myšlenky neuspořádané, ráno to už byl úplný chaos. V noci mě pronásledovaly příšerné sny. Minulost se náhodně prolínala s přítomností a přitom mě odevšad pozorovalo tisíce očí. Ne tváří nebo lidí. Jen oči. Vyjadřovaly neskutečné pohrdání a odpor vůči mé osobě. Nemohla jsem před nimi nikam utéct... Ještě po probuzení jsem cítila ty pohledy.
Celé dopoledne jsem měla špatnou náladu. Neuvěřitelné. Jak jeden hloupý sen může zapůsobit na lidskou psychiku. Pro nějakou hloupost jsem dokonce začala křičet na Michálka. Když začal vzlykat, měla jsem strašnou chuť jej uhodit. Ať má proč brečet a nefňuká tady jen tak bezdůvodně, rozmazlenec jeden. Co si vlastně myslí? Že my se tady kvůli jeho nevinným očím budeme moct přetrhnout a vlastní matka si bude jezdit po světě, budovat kariéru... .
Za chvíli jsem se uklidnila. Michálek se mi raději vyhýbal. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Usadila jsem se v obývacím pokoji, pustila si televizi a přepínala programy. Nevím, co dávali. Moc mě to nezajímalo. Uklidňovaly mě ty pohyblivé obrázky a neosobní hlasy. Televizní obrazovku jsem opustila jen v poledne, abych se naobědvala. U oběda se nemluvilo. Mamka jen na mne po očku pokukovala. Lezla mi tím na nervy. Připomínala mi ty hnusné oči z dnešní noci. Naštvaně jsem odsunula nedojedené jídlo a vrátila se k televizi. Slyšela jsem z kuchyně mamčin ustaraný hlas. Co zatěžuje děcko svými starostmi? Pak jsem nad tím mávla rukou. Co je mi po tom. Ať si dělá, co chce. .
Někdy kolem páté za mnou přišel Michálek. .
„Aninko, pojď s námi ven.“ .
„Jděte sami, nevidíš, dívám se na film.“ .
„Ale teta říkala...“ .
„Ať mi vleze na záda!“.
Teta však v tu chvíli už stála ve dveřích. „Hanko, nezdá se ti, že to vážně přeháníš?“
„Co přeháním? Já chci jen mít klid. Tak si laskavě běžte na procházku a neobtěžujte mě.“ .
„My..., my tě obtěžujeme?“
„Jo, obtěžujete. A ještě k tomu v mém vlastním domě!“ .
„Ty si děláš snad legraci“? .
„Nechej mě být, jděte pryč a neotravuj mě!“ .
Už jsem pěnila. Zuřivost kapala z každého slova jako jed. Mamce ztuhly rysy. Michálek se celý přikrčil za ni. "Tak to teda ne! Takhle se svou matkou mluvit nebudeš!“ Vylítla jsem z křesla. "Ne? Tak tedy ne.“ .
„Haničko, já tě vůbec nepoznávám...“.
Nebrala jsem na vědomí její roztřesený hlas ani Michálkovo pofňukávání. Z kamennou tváří jsem prošla kolem nich, v předsíni vklouzla do bot a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Ani jsem se nerozmýšlela a zamířila rovnou k Jarkovu domu. Zazvonila jsem. Jarek se objevil téměř vzápětí. Na okamžik jsem spatřila na jeho tváři údiv. Hned mě ale pozval dál. .
Po formální kávě, kterou mi nabídnul, jsem se mu svěřila s tím, jak na mě doma všechno padá. Omlouvala jsem se za tuhle přepadovku, ale měla jsem prostě pocit, že by mi třeba jeho společnost mohla pomoci. Příliš jsem nevěnovala pozornost jeho samolibému úsměvu.
„A co kdybychom si někam vyrazili?“ .
Chvilku jsem váhala. .
„Jen sami dva. Potřebovala bys zase jednou vypnout. Jsi ještě příliš mladá na to, abys žila zavřená mezi čtyřmi stěnami.“.
„Já nevím. A kam bys chtěl jít“? .
„Co takhle nějaká dobrá večeře v útulném prostředí. Pro začátek.“.
Ta nabídka se mi zdála mimořádně lákavá. Takže jsem souhlasila. Když jsme nasedali do auta, měla jsem nepříjemný pocit, že nás mamka sleduje z okna, schovaná za nařasenou záclonou. .
Příjemné intimní prostředí orientální restaurace mě úplně okouzlilo. Názvy jídel uvedené v jídelním lístku mi nic neříkaly. Jarek tedy nakonec objednal za nás oba. Během večeře jsem se uvolnila. Nepříjemné napětí se kamsi vytratilo. Po jídle a nezbytné kávě jsme restauraci opustili. Myslela jsem, že ještě třeba někam zajdeme, do kina nebo tak, ale Jarek zamířil směrem domů. Zřejmě mu neuniklo mé rozčarování, protože mě hned se smíchem ujišťoval, že dnešní večer ještě nekončí. Když jsme v naší ulici vystoupili z auta, jemně mi ovinul ruku kolem ramen a vedl si mě ke dveřím svého domu. Vůbec mě to nevyvedlo z míry. Usadil mě pak v obývacím pokoji a na chvíli zmizel. Za okamžik byl zpět s vychlazeným šampaňským v ruce. Myslím, že jsem se jen přihlouple usmívala. Kdesi hodně hluboko v mysli bojovala o moji přízeň myšlenka opatrnosti, ale zbytečně. Nezvítězila ani ona a dokonce ani žádná ze vzpomínek na Milana. Sklenička za skleničkou smývala i ty nejmenší náznaky obezřetnosti. Rty se vstřícně usmívaly a nechaly skrze sebe proudit hlasité trylky smíchu. Nechala jsem se cele ovinout závojem blažené nevědomosti, vdechujíc to omamné prchavé štěstí. Tělo v zajetí hadích rukou toužilo už jen po jablku. Nos nasával jeho vůni a ústa se k němu lačně přisála v očekávání svěží sladkosti. Ta se jen rozplývala na jazyku. Sousto však zhořklo vzápětí. Jablko naráz zčervivělo. .
Zničehonic jsem byla vržena zpět do absolutní reality. Nechtěla jsem nic víc, než se odtud dostat pryč. Jarek se mě snažil utěšit, zaskočený takovou reakcí. Cítila jsem takovou hanbu. Odpor k sobě samé. Utekla jsem před jeho slovy z místnosti, z domu, z ulice. Utíkala jsem před sebou. Zastavila jsem se až o dva bloky dál. Vyčerpaně jsem se opřela o nejbližší automobil. Vůz nad tím však k mému zděšení projevil hlasitě svou nelibost a já hleděla zmizet z toho místa dřív, než se odněkud vynoří majitel vozu, aby zjistil důvod spuštění alarmu. .
Chůzí nočními ulicemi jsem ze sebe setřásla část těch nejhorších pocitů. Domů jsem se vrátila dvě hodiny po půlnoci. Potichu jsem otáčela klíčem v zámku, opatrně jsem našlapovala potmě až do kuchyně, kde jsem rozsvítila malé světýlko. Světlo odhalilo mamku sedící strnule na židli. Oči měla opuchlé od pláče. V ruce žmoulala kapesník. Bez hlesu jsem si sedla naproti. Nemohla jsem snést její výmluvný pohled, musela jsem sklopit oči. Nervózně jsem si pohrávala s ubrusem a neodvažovala se promluvit jako první. Jenže ani ona s konverzací nijak nepospíchala. Tak jsme tam tak seděly a čekaly, až promluví ta druhá. Dlužila jsem jí omluvu za své dnešní chování. .
„Mami“, pohlédla jsem jí do ustarané tváře, „odpusť...“ .
Přes stůl mi podala ruku a zlehka se usmála. Pevně jsem ji sevřela do svých dlaní. Nenutila mne k žádnému vysvětlování. Chtěla jsem jí to povědět. Všechno. Nebýt pocitu trapnosti. Trapnosti ze situace, která se mi jednoznačně vymkla z rukou. Vymkla z rukou? Vždyť to bylo celé tak směšné. Já a Jarek! Milostné vzplanutí? To těžko. Neuvěřitelné. Ano neuvěřitelné. Jediný vhodný výraz. Pojmenování už jsem tedy našla. Ale co dál? .
Maminku jsem poslala spát. Sama jsem ještě zůstala sedět u stolu s potřebou utřídit si myšlenky. Ty se zmateně rozbíhaly, aniž by tušily, kde je jejich místo. Hlava mi jejich blouděním ztěžkla. Složila jsem celou tu tíhu do dlaní. Když jsem pak hlavu po několika dlouhých minutách opět pozvedla, věděla jsem všechno a celou mne obestíral přízračný klid. Chtěla jsem poděkovat tomu hlasu... Hlasu? Vlastně nevím, jestli jsem nějaký slyšela. V tomhle směru jsem dvakrát jasno neměla, ale podstatné bylo to, co mi zůstalo nadále zřejmé. Věděla jsem, že nyní můžu jít klidně spát a rovněž jsem věděla, že to bude poslední klidná noc. Ale budiž! Co se má stát se stane. Hlavní osnova je dána. Detaily určujeme my. .
Uléhala jsem do postele příjemně unavená. Usnula jsem takřka okamžitě. Zpět z krásného světa snů mě vrátila až maminka, která mě ráno přišla vzbudit. Tou dobou už celý pokoj zalévalo slunce a slibovalo krásný den. .
„Hanko, vstávej!“.
Rozespale jsem se rozhlížela kolem sebe. Michálkova postel byla prázdná. Při letmém pohledu na budík jsem zjistila čas 8:30. Michálek již bude s největší pravděpodobností po snídani. A já si klidně vyspávám. No, není divu, když jsem šla spát tak pozdě... .
Vědomí se konečně probralo. Vyskočila jsem z postele. .
„Tak co se stalo“? povzbudivě jsem se na mamku usmála. .
„Jak víš, že se něco stalo“?
„Přece mě nikdy budit nechodíš. A taky podle toho jak se tváříš.“ Přehnaně jsem se snažila napodobit její napjatý výraz. .
Vůbec jí to nepřipadlo směšné. Jen se trochu zamračila. .
„Nedělej si legraci! Asi bude zase nějaká revoluce.“ .
„Zase?“ povytáhla jsem obočí. .
„Nebuď ironická! Chci jen říct, že to vypadá vážně.“ .
A já že jsem ironická? Vážně to s tímhle světem vypadá už několik desítek let. Pravda je, že poslední tři, čtyři roky je to ještě o něco vážnější. Nevšimla jsem si však početných davů, které by celosvětová situace nějak výrazně trápila. Lidé žijí dál ve svém soukromém světě. Společné mají jedno. Nezájem. Co se jich přímo nedotýká, není podstatné. Znečištěné ovzduší? To není pouhým okem patrné. Alarmující stav zdrojů pitné vody? V obchodech jsou jí plné regály. .
Během několika příštích dnů se v televizi objevilo několik reportáží o skupinkách nových aktivistů, které se objevily nejen na území našeho státu, ale téměř po celém světě. Především Ameriku zasáhla tato nová módní vlna s nebývalou razancí. Nazvali to ?módní vlna? a mylně se domnívali, že mají co do činění s novými ekologickými či jim podobnými aktivisty. Kupodivu si nikdo nepoložil základní otázku. Totiž o co jim skutečně jde. Takže si úplně vystačili s heslem: ?Za novou tvář světa!? A ačkoliv je to neuvěřitelné, lidé tuto novou módní vlnu přijali stejně rychle jako kteroukoliv jinou. Ale jaké má nová tvář světa oči, to si nevšimli. .
Klid, který jsem okusila oné noci, kdy jsem začala vědět, mi bohužel dlouho nevydržel, neboť vědět příliš mnoho je více zavazující než osvobozující. Navíc znát přesný cíl ještě neznamená znát cestu k němu. Nutné se zdálo být i vyřešení vztahu mezi mnou a Jarkem. Nevěděla jsem jak na to. A po pravdě řečeno, se mi do toho vůbec nechtělo. Rozhodla jsem se vyčkat na dílo náhody. Beztak se dříve či později potkáme. Pak se uvidí.A vidělo se. Jarek vyčíhal okamžik, kdy odešla mamka s Michálkem na procházku a dostavil se s obrovskou kyticí bílých růží, protože právě ony vystihují čistotu jeho úmyslů. Sypal si popel na hlavu od doby, kdy přišel až do chvíle odchodu. Nezdržel se déle, než na jeden šálek nabízené kávy. Ke slovu mě pro jistotu nepustil. Jakékoli zavinění z mé strany absolutně ignoroval. I když, jaképak zavinění. Příhoda, která se nám stala, nebyla nijak neobvyklá. Dnešní vztahy mezi mužem a ženou vznikají mnohem rychleji, častěji a na kratší dobu než kdy dříve. Ani několik zainteresovaných partnerů zároveň není ničím mimořádným. Proč tedy to celé kolem? .
5.
Helena Červenková
Námluvy
Všimla jsem si jich hned ráno při příchodu do práce. No, pravda, nic jsem neviděla, ale nedalo se to přeslechnout. To vypadalo přímo na grupáč!!! Já teda být přistižena, asi bych se červenala studem, tihle si z toho očividně těžkou hlavu nedělali a bez skurpulí pokračovali ve své činnosti. Přej a bude ti přáno!!! Skoro bych na ně zapomněla, ale v poledne jsem šla na oběd do závodní kantýny a slyšela jsem je na tom samém místě znova. Teda, netroufám si říci, zda to byli ti samí sexuchtiví jedinci, ale způsobovali téměř stejný hluk a chtěla bych vidět vás, jak je dle těchto zvuků identifikujete! Při odchodu z práce jsem je slyšela zase. Už jsem podezírala některého ze zaměstnanců firmy, že to pouští ze záznamu, aby nás ostatní pobavil. A představte si, druhý den jsem opět ty zvuky slyšela. To už mi zvědavost nedala a rozhodla jsem se šmírovat. Krůček za krůčkem jsem se plížila potichoučku za hlasy.
A pak jsem je uviděla!!! Poulili na sebe oči, až se jim nad nimi dělali bubliny. Pánové nadrženě tokali a dámy nadšeně dávaly souhlas k sexuálním hrátkám. Když mne uviděli, ještě víc zezelenali, ale ve svých hlasitých projevech neustali. A řeknu vám, že to byl koncert!!! V té požární nádrži jich kvákalo asi deset!!! To jsem z toho kuň kuň ........kuňka!!!
6.
Petr Kubíček
Jako kluk jsem opustil dívku.
To mladí lidé dělají, když hledají své místo v životě. Prostě přehodí výhybku, tu uvážlivě a tu zbrkle, někdy nedorozuměním a jindy z trucu, a pohříchu moc nepřemýšlejí, kam je asi zvolený směr dovede. On vlastně celý život se skládá z takových malých výhybek, a jenom některé z nich člověk přehazuje vědomě vlastní vůlí. Jiné mu nastavují jiní, často se na jeho názor neptají, a mnohé, stejně závažné, ani nepostřehne. Nebo nedomyslí, jak velký úhel odbočení vlastně volí.
Ty nejdůležitější výhybky mají cosi společného. Když se k nim člověk blíží, vypadají zepředu většinou docela nenápadně. Vláček profrčí, sotva ten okamžik postřehnete, ale najednou to celé fičí někam jinam. Koleje se rozdvojí, vydají se každá k jinému horizontu. A občas si člověk v duchu mimoděk položí otázku, jestli to takhle vlastně chtěl.
Volba partnera, výběr školy, povolání, utváření a prosazování svých postojů, výchova dětí, ale i jednoduchá každodenní rozhodování - prakticky vše je neustálým putováním mezi jednotlivými uzlovými body a na každém z nich lze odbočit správně nebo zahnout do tmy, uklouznout nebo se vyšvihnout.
Neexistuje jistota, co se stane, když zvolím tu či onu možnost. Kromě té, že nemůžu mít obě. Vždy člověk ztrácí, co by mu přinesla druhá volba. Stejně nelze uvažovat, co by se bylo stalo, kdybych tehdy udělal něco jiného. Vždy se trať bude ubírat osobitými a nekopírovatelnými krajinami lidské duše a společnosti. Jednou kratšími, strmějšími nebo kamenitějšími, jindy zelenějšími a příjemnějšími, což neznamená že ta nebo ona cesta je horší nebo lepší, bohatší nebo chudší. Je prostě jiná. Taková, jakou si ji kdo udělá. Jak ji prožije.
Nemá smysl litovat svých odbočení s výjimkou těch, která tě vedou v bludném kruhu. Pak je nutno udělat úkrok stranou. Má ale smysl se na každé křižovatce ohlédnout. Možná jsem podobnou situaci už kdysi prožil, možná mi pohled zpět pomůže příště se rozhodnout lépe. Přitom však musí zrak směřovat více dovnitř sebe sama než proti běhu času..
Tuto knížku píši oné dívce. Už jsme se nikdy nesetkali. Přesto bych chtěl, aby věděla, že ten kousek cesty, kdy jsme jeli spolu, byl hezký a rád na něj vzpomínám.
Kdyby mi jej někdo smazal z paměti, zbylo by po něm pusto, prázdná ploška, malinký, ale chybějící střípek v mozaice života. Ztracený dílek puzzle, jakási černá díra na kraji mikrokosmu mé duše. Jak tvrdí astronomové, černá díra oplývá nepěknou vlastností, svou zrůdnou gravitací spolkne vše a nic nepustí zpět. A roztahuje se. Měl bych strach, že sežere mé vzpomínky, celou Mléčnou dráhu mé mysli.
Se vzpomínkami se to má jako s hvězdami. Je možné vnímat nebeskou báň jen jako jakousi samozřejmou kulisu, k níž není proč zvedat oči. Stejně může člověk naopak s hlavou v oblacích pátrat po souhvězdích a supernovách. Někdo si při pohledu na biliony světelných let vzdálené světýlko vybaví Malého prince, jak na své malé planetce denně opatruje růži a vymetá sopky. A přenáší si židličku, aby viděl západ Slunce, protože je mu smutno. Jiný si prozaicky řekne, tam třeba žijí úplně stejní tvorové jako my, se stejně lidskými radostmi i bolestmi. Šťastlivec se hrozí minulosti jako asteroidu, který jednou kříží dráhu Zemi, aby zničil jeho štěstí, zoufalý člověk v ní naopak vyhlíží padající meteorit, aby mu splnil nejtajnější z přání.
S lidmi to může být obdobné. Moje tehdejší dívka možná ve mně spíše než pohádkový domov malého princátka dosud vidí ohnivý bolid, který prosvištěl atmosférou jejího světa, aby zmizel v nekonečnu. Zapomněla nebo na naše schůzky vzpomíná s něhou a pochopením k prohřeškům mládí? Řekne si občas, zda mám stejné starosti? Zajímalo by jí, jestli se mi splnilo nějaké přání?.
Ne, nevybíhám hlavou proti zdi Času. Chci jen, aby i její hvězdná obloha byla úplná, aby ani jí nescházela moje malinkatá lucernička z mládí, můj dílek puzzle. Aby se nemusela bát černé díry zapomnění.
Proto píši tuto knížku. Jí i všem ostatním lidem, s nimiž jsem více či méně času prodrncal po pražcích života. Svými příběhy jim chci vzkázat, že jsem prožil bohatý život i díky onomu společnému kousku kolejí, který mě od nich odstartoval do jiné galaxie. K mé ženě, s níž jsme se navzájem stali Sluncem i oběžnicí.
A je mi, jako bych se v rodinném kupé vracel na onu výhybku, ona dívka mi mává z protějšího vlaku a volá na mě. "Užívej každého dne, stejně jako já užívám!"
Budu, milá, budu…