1.Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XIII
Léto začalo optimisticky. Slunce, modré nebe, zelená tráva... nová tvář světa s divnýma očima. Potkávala jsem je běžně na ulici. Novou tvář si nasadil také mladík ze sousedství. Povětšinou zakřiknutý hoch, terč posměchu, který nikdy nepatřil do žádné party, se stal rázem vyhledávanou osobou. Jiné nové tváře jej navštěvovali až příliš často a bývalí posměváčci mu šli raději z cesty. Není divu ? jeho pohled mrazil až do morku kostí. Pokaždé mě nadále slušně zdravil, když jsme se potkali na ulici, ale byla bych radši, kdyby se ke mně nehlásil. Jeho nová tvář se mi zdála krajně nesympatická. Musel to vycítit, přesto nedal nic najevo.
S mamkou jsme celé večery trávily dlouhými rozhovory o dění kolem nás a světě vůbec. Televizní i rozhlasové zpravodajství se soustředilo na jiné věci, které nás až zase tolik nezajímaly. Kotel jménem Země vřel, hrozíc nezadržitelným výbuchem. Nikdo kolem nás to neviděl. Nebo vidět nechtěl. Těžko posoudit. Denně jsem žasla nad svojí proměnou. Nebyla jsem ani veselá jako kdysi, ani v depresích jako ještě nedávno. Byla jsem prostě jenom rozhodnutá jít správným směrem a od této idey se odvíjelo další. A pak mi taky hodně pomáhalo, že jsem neustále kdesi za zády cítila přítomnost někoho hodně pevného a silného. Mamka si to vysvětlovala jako přítomnost vyšší moci, neboli samotného Boha. Já tak vysoko nemířila. Nějak jsem tyto otázky ze svého myšlení vytěsnila. Nehodlala jsem se zabývat charismatickými přízraky a podobně. Jsem přece realistka.
Michálkovi přišla další pohlednice, kterou následoval po dvou dnech malý balíček. Dominika poslala synkovi tričko se symbolem nové tváře. Zřejmě si myslela, že jde s dobou. Nebo se také ona k hnutí přidala? Rozpačitě jsem si tričko prohlížela. Nemůžu před Michálkem zatajit dárek od maminky. Ani když s ním nesouhlasím. Bez projevů nelibosti jsem dárek předala.
"Já ho nechci," mračil se Michálek.
Udělal mi sice radost, ale chtěla jsem znát také důvod jeho rozhodnutí.
"A pročpak nechceš dárek od maminky"?
"Já bych chtěl dárek." V očích se mu leskly slzy.
"Vždyť jsi právě řekl, že ho nechceš."
"Já nechci tričko... dárek bych chtěl. Moc!"
"Ale tričko je dárek. Maminka poslala tričko s obrázkem jako dárek," nechápala jsem jeho slova.
"No... vidíš. Já nechci s tím obrázkem," dupl rozhodně nožkou.
"Co se vztekáš"? napomenula jsem ho automaticky.
"Aninko, ty to víš!" obvinil mě.
"Jo. Já vím." Nezbylo než si znovu přiznat, že Michálek není tuctové dítě. Má prostě uši, které poslouchají a mozek, který je na svůj věk dost čilý. Značný vliv má na dítě také prostředí, ve kterém žije. I když zas taková pravda to nebude. Chlapec je prostě i přes svůj věk osobnost. Takovým se snad člověk musí narodit.
Tričko jsem s přihlédnutím k Dominičině dobré vůli rovnou nevyhodila do smetí, nýbrž jsem jej uložila na dno Michálkovy skříňky, pěkně pod části oblečení, ze kterých už vyrostl. Marná sláva. Nové tváře zkrátka nejsou moje krevní skupina. Můj odpor vůči nim pramenil ze samé hloubi duše. Čišelo z nich cosi zlověstného. Bála jsem se jich. Ne proto, co dělali nyní, ale pro to, co dělat teprve začnou. Maně jsem si vzpomněla na biblické proroky. Co tehdy cítili, když začali vědět? Měli strach? Jásali? Pochybovali? Nebo je taky tak strašně bolela hlava...
Chvíli jsem se natáhla v obývacím pokoji. Zavřela jsem oči. Musela jsem usnout, protože když jsem je otevřela, obklopovala mě tma. Dveře pokoje byly zavřené. Skrze jejich skleněnou výplň jsem zaznamenala světlo z kuchyně. Bolest hlavy pominula. Spánek mě krásně osvěžil. Maminka v kuchyni seděla nad knihou. Když jsem vešla, odložila čtení stranou. Podívala jsem se na hodiny. Ukazovaly deset. Prospala jsem celé odpoledne a ještě kus večera.
"Schovala jsem ti večeři." Vstala a hned mi začala jídlo chystat.
"Co jste celý den dělali"?
"Co jsme dělali? Zatím, co ty ses povalovala s údajnou bolestí hlavy, my si povídali a četli."
"Celé odpoledne"?
"Ano. Celé odpoledne."
"A co jste četli"? vyzvídala jsem dál.
"Představ si, že bibli."
Udělala jsem nevěřícnou grimasu.
"Bibli!?
"Bibli!"
"Vždyť to dítě tomu nemůže rozumět. Jenom mu tím pleteš hlavu."
"Hlavně, že ty tomu rozumíš!"
"To jsem neřekla."
Zprudka přede mne postavila talíř se čtyřmi meruňkovými knedlemi, bohatě pokrytými tvarohem a cukrem s nezbytnou máslovou zálivkou.
"To jsi přehnala, nemyslíš?"
"Podle mého názoru je dobré, když se dítě dozvídá o ...!
"Já myslím knedle!" vysvětlovala jsem rychle. "Knedlí jsi mi dala moc. Já čtyři nesním."
"No tak zbytek necháš. A nezamlouvej to."
"Co zamlouvám?"
"Problémový vztah mezi tebou a Bohem."
Užasle jsem na ni zírala. Tak tahle definice je přesná.
"Pořád o sobě tvrdíš, že jsi realistka, tak už se konečně podívej té tvé realitě do očí!" stála proti mně mírně v předklonu, s rukama pevně zapřenýma o stůl, který jí jakoby bránil v úmyslu se na mě vrhnout a donutit mě třeba násilím k onomu osudnému pohledu.
"Ale mami, já přece ...", snažila jsem se nějak bránit, "...nemůžu za to, že můj vztah k Bohu je poněkud nejasný, když i jeho úmysly s tímto světem jsou takové."
"Tak tohle si tedy myslíš. Jeho úmysly jsou podle tebe nejasné, snad dokonce nahodilé."
Její výsměšný tón mě pobuřoval. Chtěla jsem jí vmést do tváře svůj názor a rozmetat na kousky jednou provždy tu její neotřesitelnou jistotu. Nabíhající horu emocí jsem však musela nakonec zarazit. Ne kvůli klidu a z ohledu na maminku, ale z jiného, mě nepochopitelného důvodu. Uvědomila jsem si totiž v jediném okamžiku celou pravdu. Můj vztah k Bohu je naprosto jasný. Už nějakou dobu. Proč jsem se tomu bránila? Proč jsem to odmítala vzít na vědomí?
"Na! Čti!" Vzala mi talíř s nedojedeným, či spíše sotva načatým jídlem a postavila jej stranou. Místo něj mi přistrčila knížku, kterou předtím četla. Byla to bible.
Bibli jsem nedržela v ruce rozhodně poprvé, ale poprvé jsem věděla, co čtu. Text byl takřka plastický, psaný v několika vrstvách současně. Tohle poznání mě doslova šokovalo. Vždyť téměř celý svět se v posuzování bible mýlil...
Po celou dobu, kdy jsem četla, seděla mamka vedle mne.
"Mami, jak dlouho víš...?"
"Ne dlouho. Až teprve, když to začalo být nanejvýš aktuální."
"Kolik lidí, kromě nás, na to asi ještě mohlo přijít?"
"Těžko odhadnout," pokrčila rameny.
Těžko, přetěžko. Samozřejmě. Kdo by s tím taky chodil na veřejnost. I já jsem byla rozhodnutá nechat si objev pro sebe. Komu bych se taky svěřovala, když se pořádně s nikým nestýkám.
A přesto by se našel člověk, kterému bych snad leccos naznačit chtěla? Na mysli mám madame Dupontovou. Měla jsem za to, že v Boha vždycky věřila. Mohla by tak porozumět mnohem snáze. Nevědomky jsem věřícím lidem přikládala větší důležitost, než obyčejným ateistům. Věřícím ? ať už jakéhokoli vyznání ? chyběl v mých očích už jen krůček... Oni mají schopnost rozlišit dobro od zla, lásku od nenávisti, anděla od démona.
Nové tváře, rozpínající se celým městem, začínaly budit respekt. Mladé lidi uchvacovaly snadno. Jen nepatrné množství mladých je ochotno plout proti proudu módních vln. Mládež je jako stvořená pro organizování se ve smečkách. Kdo v kritickém věku nepatří k žádné tlupě, je osamělý. Snad každá mladá tvář patří k nějaké rodině. Uspěchaní a věčně zaměstnaní rodiče nevědomky přejímají něco z náhledu svých dětí, stávajíce se tak dalšími články řetězce. Území tolerance bezostyšně zvětšovaly a vytrvale posunovaly hranice, až jsem nabývala dojmu, že nepotrvá dlouho a padnou docela.
Události nabíraly spád. Nebyla jsem si jistá, kdy se iluze bezpečí zhroutí a chtěla jsem ještě jednou zajet za madame Dupontovou. Měla jsem ji ráda. Nikdy bych si neodpustila, kdybych s ní nepromluvila. Musím ji varovat. Je inteligentní. Hrozící nebezpečí určitě pochopí. Třeba bude chtít se mnou odjet...
I s touto možností jsem počítala. Kdyby se cítila v domově ohrožená, nenechám ji tam. Nevzala bych si ji na svědomí. Naše domácnost by se s jednou ženou navíc už nějak srovnala. Nechtěla jsem však předbíhat událostem. Možná zatím, pro klid, postačí mé častější návštěvy. Opustit zámeček přece může vždycky. Nejdřív tam ale musím zajet, pak se uvidí.
Rozhodla jsem se požádat Jarka. Mamka nesouhlasila a radila, ať radši sednu na autobus. Ale já jsem nějak vycítila, že Jarek je pro nás tak či onak důležitý, proto jsem za ním další den zašla. Bral můj příchod úplně samozřejmě, což mi mou domněnku jen potvrzovalo. Moje žádost působila jako balzám na jeho ješitnost. Vždyť já za ním přišla sama, z vlastní vůle a ještě jsem prosila o laskavost. Celé jeho předchozí snažení tedy nevyznívalo na prázdno. Už se skoro vzdával, vtom si konečně přijdu. Dočkal se tedy. Jeho trpělivost je odměněna. Jestliže zůstane trpělivý i nadále, naservíruji se mu nakonec sama na stříbrném podnose.
Četla jsem v něm jako v otevřené knize. Ulevilo se mi. Jeho trpělivost mi poskytne dostatek času. Na výlet za madame Dupontovou jsme tentokrát vyjeli sami bez Michálka. Cestou jsme poslouchali moji oblíbenou muziku. Jarek poklepával rytmicky prsty do volantu. Občas na mě pohlédnul očima plnýma něhy. Moc jsme nemluvili. Prohlížela jsem si nenápadně jeho hezkou tvář z profilu a trochu se styděla za fakt, že jeho šarmem je v mé společnosti plýtváno zbytečně.
Madame jsme našli na tom samém místě jako minule. Skoro bych věřila, že tam po celou dobu seděla, čekajíc na náš další příjezd. Jen zelená barva jejího kostýmku svědčila proti. Jinak se mi zdála navlas stejná.
Po výměně úvodních zdvořilostí jsem chtěla ihned přejít k účelu své návštěvy. Ovšem veškeré pokusy ztroskotaly. Předtím jsem si vůbec neuvědomila odloučenost zámečku od okolního světa. Snažila jsem se alespoň apelovat na zprávy v rádiu, televizi... Všechno marně. Madame takové věci nezajímaly. Měla své knihy. Televize jí připadá příliš uspěchaná a ona si přece tolik váží klidu. Kam by spěchala?
"Ale nemyslíte, že ve světě nebo konec konců i tady dochází k nespravedlnostem, že k nějaké změně přece dojít musí"? učinila jsem ještě poslední pokus.
"Jsi mladá. V každém mladém člověku je kus revolucionáře," odpověděla stejně, jako by konejšila malé dítě.
Měla mě za pošetilou a přitom ona mi připadala nejpošetilejší. Zlobila jsem se na ni. Přišla jsem jí nabídnout důležité informace, útěchu dokonce snad i bydlení a ona? Představovala jsem si různé reakce. Mohla se vyděsit, zuřit, oponovat svými argumenty nebo mít vlastní řešení, ale nemohla přece nevidět, co se děje! Ve snaze vynutit si alespoň náznak pochopení, jsem se dokonce několikrát obrátila i na Jarka, aby dodal mým slovům vážnosti, která by tu neproniknutelnou hradbu pomohla třeba překonat. Ten, bohužel, mému počínání příliš nerozuměl. Později se mě opatrně vyptával, proč jsem se snažila tu milou starou dámu za každou cenu vyděsit. Chtěla jsem tedy alespoň jemu přiblížit skutečný stav věcí, jenže... Po všem tom úmorném vysvětlování se mi pouze dostalo ujištění, že když se pořádně vyspím, na víkend někam odjedu (třeba k němu na chalupu), bude se mi zdát svět zase mnohem přívětivější. Každý z nás přece občas upadá do deprese. To ale ještě neznamená konec světa.
Misionářská akce se zkrátka nevydařila. Byl to můj první a poslední pokus o něčí záchranu. Poučení jsem si z toho vzala následující: "Nezachraňuj nikoho proti jeho vůli, neocení to"!
Se srdcem plným hořkosti jsem dumala o lidech a mozku, který navzdory nejneuvěřitelnějším schopnostem, které současní vědečtí experti zveřejňují s takovým triumfem, neumí zpracovat naprosto jednoduchou informaci o blížícím se nebezpečí. K čemu jsou nám potom průzkumné lety do vesmíru a získávání poznatků o cizích planetách, jestliže nevidíme, co se nám děje přímo před očima, tady ? na naší planetě, na Zemi.
Nejhrůznější však bylo pro mne podezření, že zatímco obyčejní tuctoví lidé nemají ani tušení, nové tváře vědí dost a těží z toho. Začalo mi být horko. Cítila jsem se stejně jako člověk s vysokou horečkou. Těžko se mi dýchalo a hlavou se honily zrůdné obrazy plné nových tváří. Abych se nezbláznila, soustředila jsem se na neutrální věci. Prohlížela jsem si ruce, zjišťujíc potřebu opilování nehtů. Měla bych si asi koupit nějaký výživný krém nebo se mi za pár let pokožka úplně scvrkne...
Začínala jsem se ve městě dusit. Nedalo se v něm svobodně dýchat. Očím nových tváří v naší ulici jsem začínala být podezřelá. Třásla jsem se před spalujícími pohledy, vinícími mě z velezrady. Kdysi lhostejní sousedé mi věnovali zvýšenou pozornost a neostýchali se mě přímo zeptat na můj názor ohledně naší báječné doby. Zbaběle jsem se vyhýbala přímým odpovědím, hledajíc nové a nové kličky. Michálek, bohužel, zbabělost naopak postrádal. Neměl problém začít v tramvaji mluvit o věcech, které jsme předtím doma s mamkou probíraly v dobré naději, že si dítě sedící na zemi u stavebnice našich řečí nevšímá. Pokaždé jsem zrudla až za ušima a rychle odváděla řeč jiným směrem. Doma jsem pak Michálkovi zle vyčinila. Vždycky se mi užuž zdálo, že rozumí rozdílu mezi rozhovory doma a na ulici, ale příště se trapná situace opakovala znovu. Rozčílilo mě, proč mi to ten jinak hodný chlapeček, dělá.
Celá moje, až úzkostlivá opatrnost, vycházela pouze z vnitřního přesvědčení. Pocit ohrožení také nevyplýval z určitých osob nebo zřetelných okolností. Docela klidně jsem mohla být blázen, stíhaný stíny předešlých psychických otřesů. Kdejaký psycholog by mě bez zaváhání zařadil do skupiny nervově labilních lidí a vůbec bych mu to nemohla mít za zlé. I já sama jsem se neustále podrobovala sebezkoumání, zda ještě vnímám realitu, či zda se rozum ve svých úvahách již přehoupnul do světa imaginárních představ. Pokud jsem si zkoušela sebe představit v roli blázna, pociťovala jsem nesmírný zármutek nad fantazií své ztýrané mysli, která nebyla v tomto případě schopna vyprodukovat nic pozitivního. Oč příjemnější by byl únik do iluzorního světa barev, vůní a lehkosti pozemského nebo nadzemského bytí.
Možná jsem mohla časem uvěřit ve svoji částečnou vyšinutost, nebýt zcela výmluvných důkazů o opaku. Když jsem se vydala v jedno opravdu kouzelné dopoledne za paní Fischerovou, abych jí odevzdala hotovou práci a nechala si naložit další, netušila jsem ani náhodou, jaká změna čeká naši dosud světlounce žlutou neposkvrněnou fasádu domu. Pro úplnou představu podotýkám, že dům jsem opouštěla patnáct minut po deváté. Doma zůstala mamka s Michálkem. Do mého návratu v jedenáct třicet se odtud nehnuli. Okno do ulice bylo dokonce otevřené. Ani to, ani denní světlo, ani (předpokládám) náhodní chodci, nebránili někomu v realizaci odporného činu nastříkání nápisu červeným sprejem na náš dům.
Jako bych dostala pěstí. Rudé slovo ?PROTI? mi civělo vstříc. Zafoukal vítr a záclona z našeho okna vylétla ven. Jako by nechtěla ani ona mít nic společného s domem označeným obviňujícím nápisem neznámého autora. Jen pevné háčky ji nutily zachovat věrnost své garnýži. Ani na okamžik jsem nebyla na pochybách, co ono slovo ?PROTI? znamená. Byl to cejch. Žádný jiný dům v naší ulici takto zhanoben nebyl. Mamka brala celou věc naštěstí obdivuhodně klidně. Sama se vydala koupit barvu, kterou bychom tu hrůzu přetřely. Pro Michálka se stal náš popsaný dům senzací dne.
"Kdo počmáral dům, Aninko"? ptal se ustavičně.
"Vlak taky malovali... a autobus!" vzpomínal nadšeně na další kousky vandalů.
"Michálku, tobě se snad líbí pomalované domy, vlaky a autobusy"? zjišťovala jsem míru obdivu k ničitelským sprejerům.
"Náš dům ne. Vlak jo!" dostalo se mi odpovědi.
"Tobě se líbí počmárané vlaky?" žasla jsem.
"No, ty jsou moc veselé," smál se, jakoby i sama představa takového vlaku vynucovala všeobecné veselí.
Nikdy jsem nepřemýšlela, jak obyčejný vlak na dítě působí. Pro mne v dětství představoval romantiku sobotních a nedělních výletů. Ani mě nenapadlo, že jeho vzhled by mohl být lepší, jestliže na něj nějací vandalové nastříkají kvanta různobarevných sprejů. Možná někteří sprejeři vyrůstají právě z takových chlapečků, jako je náš Michálek. A vlaky pak jezdí po jejich zásahu nad míru veselé.
Ať jsme se s mamkou snažily sebevíc, barvu podobnou původní fasádě se nám namíchat nepodařilo. Po několika marných pokusech jsme se smířily s odstínem o něco tmavším. Mamka mě uklidňovala tvrzením, že na sluníčku to brzy vybledne.
Během našeho snažení nás zastihnul v pozdním odpoledni Jarek. Naše práce se chýlila beztak ke konci a tak jsme s díky jeho nabízenou pomoc odmítly. Strategicky tedy prozatím vyklidil pozici, aby se ve vhodnější okamžik opět přiřítil s kyblíkem zmrzliny a vynutil si tak pozvání na kávu. Nápis na domě ho ani z části nešokoval tak jako nás. Nepřikládal mu větší význam, než oknu rozbitému klukem ze sousedství. Nakonec všechno ještě zvrátil v ohromnou legraci, vymýšlejíc příběh o sprejerovi, kterým je někdo z našich tajemných postarších sousedů a pranic se netrápí tím, že mu dávno ujel vlak, rozhodnut obětovat svému novému koníčku naši doposud spořádanou ulici. Jarkův herecký a vypravěčský talent byl neuvěřitelný. Všichni jsme se těm jeho blbostem smáli. Smích ho přešel s ránem, kdy nastupující den odhalil novou ozdobu jeho domu. Mezi vchodovými dveřmi a oknem se na ploše široké asi metr skvělo nádherné, krvavě rudé, písmeno ?S?. Ta slova plynoucí z jeho úst, nesoucí se tak časně ulicí, by si nikdo za rámeček nedal. Upoutal však pozornost zvědavců nakukujících z oken. Kolika z nich to tehdy došlo a zamysleli se nad tím, proč ona je "PROTI" a on je přesto "S" ní?
2.
Zora Šimůnková
Pokušitel
- Ne! Teď bys tu vůbec neměl být. Jak k tomu přijde ten chudák vedle mě?! Měla bych myslet na něj!
- To zvládneš, jsi rozená herečka.
- Nechci hrát, nechci podvádět.
- To není podvod.
- Podle tebe není podvod, když on mě má rád, jí se mnou, spí, pomáhá mi – a já myslím na jiného?!
- Do hlavy ti nevidí, co naděláš, takový je život. Co víš, na koho myslí on…
- Kdyby myslel na jinou, snad by tu nebyl se mnou, ty ďáblův advokáte.
- Klídek – čistě hypoteticky: co když je na tom stejně jako ty? Že se neubrání…Možná si taky přijde, že podvádí.
- Hele, víš něco, co já ne?
- Řeknu jenom jedno slovo: blondýna. Z redakce.
- Tos řekl slova tři. Blondýna…Šéfredaktorka? Jiná u nich není. Na tu má myslet? Vždyť by mohla být jeho máma. Co by si s ní počal?
- Někdo má rád starší ženy – výrazně starší. Nemyslím ty tvoje dva roky navíc.
- Tomu nevěřím, znám ho. Říkáš to jen proto, abys mi ho zprotivil. Aby ti u mě v hlavě nepřekážel.
- Nemám zapotřebí. Nemůže překážet, když v tvé hlavě není.
- Nech toho.
- Není, tam jsem já.
- Uznávám, ale co s tebou. Takhle kdybys byl ještě jinde, než v hlavě.
- Přímo TAM, myslíš?
- Hlavně.
- Když já jsem v téhle chvíli jen vzpomínka…A navíc – víš, jak jsem na tom s časem. - Když máš čtyři milenky, na mě už čas nezbývá.
- Ráda bys, aby zbyl?
- Proč se ptáš, když to víš?
- Zvedá mi to sebevědomí.
- Byla bys raději se mnou, nežli s ním…?
- Nejsem u zpovědi.
- Byla?
- Trápíš mě. On si tohle nezaslouží: je hodnej, poctivej…
- …to já jsem taky nikdy nic neukradl…, ale vzpomeň si: bylo nám hezky spolu tenkrát u řeky. Voda voněla, hvězdy nad námi…
- A pak ses na mě vykašlal! Nechci to slyšet….Je poctivý, má mě rád, myslí to se mnou vážně… - Vážně? A co ta blondýna?
- Nevěřím, to bych poznala. Mě nezvikláš.
- Mám spolehlivé zdroje. V žádném případě tě nenutím – ale jestli chceš, podívej se do pravé kapsy jeho saka.
- Co tam najdu???
- Třeba tě jenom zkouším, třeba tam nic není…ale pokud mu chceš věřit, nedívej se tam. Nemůžu tě s dobrým svědomím nutit k tomu, aby ses mu hrabala v kapsách.
- Jsi hnusnej. Vypadni!
- Opravdu, budu se muset rozloučit – tvůj přítel se už probouzí…
- Pokudmožno se už nevracej.
- Nezáleží na mě – sama mě voláš. Na tu kapsu máš posledních pět minut, než otevře oči…Ahoj.
3.
Miroslav Vejlupek
Mílův strom
„Do toho vysokého topolu uhodilo,“ vzdychla teta u velikonočního oběda.
Míla zrudl. “Do toho u řeky?“
Bimbla hlavou.
„Jdu se tam podívat, teto.“
Pohlédla přes brýle do talíře: „To nepočká? Snad to dojíš...“
„Musím tam teď hned, teto...“
Pádil po rozlehlé louce, v jejíž zeleni se krčilo květů sedmikrásek, jako když je plnými hrstmi rozhodíš. Blížil se k řece. Již z dálky viděl, že místo, kde ještě při jeho minulé návštěvě stál vysoký strom, je holoprázdné. V průseku mezi kadeřavými vrbišti se modrala dubnová obloha.
Snad by mu byl osud stromu lhostejný, ale právě na tomto topolu zpozoroval Míla vloni o prázdninách černého, jako by zrníčky drahokamů posypaného špačka. Měl tam někde hnízdo a po celé dopoledne vytrvale zpíval. Míla zkusil na ptáka zapískat: „Pe-pí-ku... Pe-pí-ku...“
Špaček kupodivu ztichl, jako by se zaposlouchal. „Pe-pí-ku,“ přidal Míla, a když to udělal snad po sté, z topolu přišla odpověď: „Pe-pí-ku!“
Celé prázdniny si odpovídali navzájem. Míla měl svůj strom a na něm svého ptáka zpěváčka. Kdo mohl mít víc? Jsou dary, které dostáváš nečekaně a které nekoupíš za žádné peníze. Jsou dary, které dostáváš na celý život, ale jen jednou za život.
Čím víc se teď blížil ke stuze běhuté vody, tím byly jeho kroky stále loudavější a stále váhavější. Míla tušil, že uvidí smrt a bál se jí jako ničeho na světě. -
Ze země trčel očazený pahýl kmene - koruna se skácela do trávy. Ve větvoví se proplétal muž v zelené kombinéze - přece správce lesní školky - a motorovou pilou odřezával jednu větev po druhé. Pila nazlobeně prskala, až piliny lítaly a jako by se štětila, jektavě naříkala. Mílovi připadalo, že je jí stromu líto.
Správce je šikovný chlapík, čouhán, žádný třasořitka, pila jako by nebyla z ocele, ale kartonu. Ale Míla netoužil zkusit si to také, smutek mu svíral srdíčko i hrdlo, sláva života tu něco prohrála a platila za to, že je. Správce by mohl vyprávět - už rozřezal hodně stromů a nejmíň tolik jich i zasadil.
Mila se vydržel dívat dlouho, dlouho, až i z pahýlu kmene zbyla hromada špalků. Špalky voněly mízou a Mílovi připadalo, že taková je řeč dřeva. Teta taky vonívá, a třebaže ztichlá, slyšíš její radost ze sluníčka.
A tu to Mílu napadlo... Tu jako když zazvoníš a otevřou se dveře. Přišel nápad, a Mílovi připadal jako svět veliký. A taky voněl. Taky se třpytil zrníčky drahokamů. Míla vybral větévku a vpíchl ji do země, jak jen to šlo. Pila přestala prskat a tatam se poděla její zarputilost.
„Zasadil jsem ho znovu,“ řekl Míla, když uviděl, že ho správce pozoruje.
„Neujme se,“ chtěl se chlapík nejspíš zasmát, ale jako když proutkem mávneš, zaznělo to shovívavě, měkce.
„Jak to že ne? Vždyť má pupeny,“ namítl Míla.
Správce jako by tu právě nebyl. Jako by byl velmi, ale velmi daleko, až tam, kde je mu to hodně povědomé, kde už někdy přebýval a kde mu bylo moc dobře: na břehu řeky sedí tatínek u rybářských prutů, topol nad jeho hlavou lapá po slunečním svitu, po kamenech u brodu poskakuje skorec, nad ním se na vrbové větvi zamyslil ledňáček, a oba jako bys posypal zrníčky drahokamů. Tatínek ulovil rybu - „Jiří, na, je tvoje,“ řekne - a chlapec užasne nad tou krásou kluzkého těla, na něž slunce maluje lavírovanou fantazii - nemůžeš ji zabít - a když vrátíš tlouště vodě, poděkuje drahokamovou signalizací šupin.
„To je pravda,“ řekl konečně správce lesní školky pan Jiří. „Pro jistotu ho budu chodit zalévat. Než přijedeš k tetě na prázdniny, už ho nepoznáš, jak povyroste.“ -
- ... Pravda, že povyrostl. Pravda, že ho Míla nepoznal. Třebaže o Velikonocích sotva ke kolenům, teď byl stromek vyšší než chlapec, třebaže o Velikonocích jediný proutek, teď natahoval po světle tři větve korunky.
Pan Jiří chytal ryby a po očku pokukoval po Mílovi. Pozná to - nepozná? vyčkával. Aby se mi tu tak rozbrečelo, hezule...
Míla dýchal zhluboka. „Až vyrostu,“ řekl po chvíli, „zasadím hodně stromů.“
4.
Šárka Nováková
Výlov rybníka
Dvorem se neslo bušení kladiva a sem tam zaskřípění pilky. „Copak se to tam děje?“ kývnul děda Lojza hlavou ke kůlně, odkud zvuky vycházely. „To náš Boban vyrábí perpetum mobile,“ usmál se staříček Franci. Oba seděli v pozdním odpoledni na lavičce a užívali si pěkného podzimního dne. Bušení na chvíli ustalo a ve dveřích kůlny se objevil kamarád Bobeš. V ruce držel kus dřeva a na něm snad padesát hřebíků. „Co to bude, až to vyhodíš?“ rozesmál se můj dědeček a já s ním. Tuto okřídlenou větu jsem od něj slýchávala i já, když jsem se doma mordovala s některým ze svých výtvorů. „Dělám loď, budu ji pouštět po řece,“ nafouknul se Bobeš nad svou prací. „To bude spíš ponorka, než loď,“ přisadila jsem si. „Už teď je těch hřebíků na jedné straně víc.“ Bobeš okouknul svoji loď a kupodivu mi dal za pravdu. „Já to vylepším,“ houknul a zmizel. Opět se z dílny ozývalo bušení. „Bobši, nechej tam dědovi nějaké hřebíky, nebo nebude mít čím opravit plot, cos tuhle porazil.“ Zdálo se mi to, nebo se Bobšova ruka s kladívkem zastavila v letu? Nezdálo. Bobeš byl rychlostí blesku na dvoře. Zahrozil mi kladívkem a syknul, „no jo, ty ještěrko, abys hned nežalovala.“ „Ale to se dovídám věci,“ uculoval se děda Franci, „tak pojď Bobši a vyprávěj, cos mi zase připravil za práci.“ Bobeš se nerad přiloudal k lavičce a já jsem nadskočila, když jsem uviděla ohníčky v jeho očích. Ne, nezůstane v tom sám. Co na mě poví? Bude to přeseknutá hadice na zahradě, když jsme zkoušeli sekat kosou? Nebo ta kosa, co jsem jí zastrčila za dřevo, protože měla na ostří zub, nebo to budou ty koláčky, o kterých jsme říkali, že je sežrala kočka a přitom jsme se o ně podělili s kamarády?Bylo toho víc než dost. Bobeš se na chvíli sklonil hlavu, jako by litoval, co udělal a pak vypálil bez varování. „Dědo, ale já jsem Pampelišce říkal, že když pojedeme na tom kole dva, že to neubrzdím. Řekla, že je to jedno, stejně už prý plot máme jako z perníku.“ Naskočila mi husí kůže a děda Lojza zpozorněl. „Pampeliško, to bylo to kolo, co z něj byla osmička a já ho opravoval celou neděli? To, co jsi říkala, že ho náhodou u cesty přejel traktor?“ Dělala jsem, že neslyším. „Pampeliško,“ děda zvýšil hlas, „to kolo, co jste sebrali Luďkovi?“ „Si to s tebou vyřídím,“ prskla jsem za Bobšem, který byl rád, že z poraženého plotu se obrátila pozornost ke mně. „Já ti povím Lojzíku,“ děda Franci si povzdech, že by to odfouklo mraky nad Táborem, „ myslel jsem, že je vezmeme sebou na výlov rybníka, ale kdepak.“ „Už odpouštějí Hejtman, já vím,“ přikývl děda Lojza, „ v sobotu na to kluci jdou, máme volňásky na 3 kapry.“ Klukama myslel děda svoje kamarády z rybářského spolku a volňásky, to jsem věděla už od loňska, to jsou poukázky na 3 vylovené kapry. „A vy byste ty dva draky vzali sebou?“ ozvala se babička, která si přinesla ven hrneček bílého kafe s chlebem. „To raději ne,“ všichni se otočili po dalším hlasu. Babička Franci nesla na ošatce upečený švestkový koláč, který voněl tak, že Bobeš až hlasitě polknul. Na svou loď najednou zapomněl. „Necpi se, jako bys neobědval a nechej něco pro druhé,“ odstrkovala babička Franci Bobanovy špinavé ruce. „Dědo, dědoušku, že mě vezmeš na výlov?“ mlel plnou pusou Bobeš až mu zaskočilo. „Mě taky, já chci také na výlov,“ dožadovala jsem se pozornosti i já a mezitím jsem bušila beztrestně kamaráda do zad, aby se neudusil koláčem. „Pam, au, to stačí,“ pochopil Bobeš, že vracím všechno za to, jak mě prásknul s kolem. „Tak Lojzíku, vezmeme ty naše dva blázny v sobotu sebou?“ tvářil se vážně děda Franci, ale oči se mu blýskaly jako křemínky. Napjatě jsme pozorovali, co na to staříček. Nechal nás trochu vydusit a pak přikývl, ale hned udal podmínku. „Ale nehnete se od nás ani na krok, vezmete si holinky a budete poslouchat na slovo.“ Kývali jsme hlavou oba dva jako pouťoví koňové, jen aby si to nerozmysleli. Snad bychom slíbili i to, že budeme hodní, ale to po nás naštěstí nikdo nechtěl.„Já nechci vidět jak tohle dopadne, dva staří blázni a Bobeš s Pampeliškou,“ povzdechla babička Franci a sebrala se stolu prázdnou ošatku. Zatím, co se dědové domlouvali, kdy vyrazíme, zblajzli jsme s Bobešem poslední kousky koláče. Zbytek týdne utekl, v těšení na výlov, jako voda. V sobotu ráno jsem už nemohla dospat a myslím, že stejně na tom byl i Bobeš, protože jinak by ještě za tmy k nám nepřiběhl, kdy už půjdeme. Konečně jsme vyrazili k rybníku Hejtman. Děda nesl v ruksaku holinky, nějaké rezervní převlečení a babička nám strčila termosku s teplým čajem, že se nám ještě sejde. Podzim jako by se chtěl ukázat v tom nejlepším. Třebaže se ještě cestou po loukách povalovala mlha, jen jsme došli k rybníku, vykouklo sluníčko. Bylo to dobře, jinak bychom tady v tom chladu od vody, sice hodně odpuštěné, zmrzli. Dostali jsme holinky, ponaučení ať se neztratíme, ať dáváme pozor a měli jsme volnost. Takové to, že se od staříčků nehneme ani na krok, bylo spíš uklidnění pro babičky, ale tady, tady se to prostě nedalo. Dědové tu měli svoje známé, se kterými se neviděli třeba celý rok a my zas byli zvědaví na spoustu dalších věcí. „Pojď, půjdeme nejdřív okouknout kádě a pak se podíváme, jak se začne lovit.“ Bobeš automaticky převzal velení a tak jsme se v holinkách rozběhli po hrázi. Kdo běhal v holinách, ví, co to asi bylo za klus. „Bobší, počkéj, ztratila jsem holinku,“ zaječela jsem hned, jak jsme se rozběhli. Břeh byl celý rozblácený a mě v jedné louži zůstala gumovka trčet, zatímco noha pokračovala dál. A tak jsem hned ráno měla mokrou ponožku. Bobeš se s povzdechem vrátil a holinku mi z bláta vylovil, ale neodpustil si poznámku, že babička Franci měla pravdu, že se mnou to tady bude těžký. „Babička říkala, že těžký to bude s náma oběma,“ reptala jsem. V zápětí jsem na to zapomněla, protože tady bylo věcí, o které jsme měli zájem. Chlapi ve vysokých holinkách, kterým se říká prsačky, protože je mají až po prsa, vyrazili do blátíčka, které zbylo po upuštění vody. Těžko vytahovali nohy k dalšímu kroku a postupovali pomalu se sítěmi za sebou. Rackové nad tím vším hemžením poletovali a čekali na příležitost, kdy by přišli k nějaké malé rybce. Bobeš objevil jedny volné prsačky u auta rybářství. Chvílí je okukoval a když neviděl nikoho, že by se o nás zajímal, vlezl do nich. Byl vždycky o hlavu větší než já, ale tady v těch holinkách vypadal jako kocour v botách. Hned jsem mu to se smíchem řekla. „Tak co, zkusil by sis lovit?“ ozvalo se v tom za námi. Hrklo ve mně i v Bobešovi, ale muž který nás oslovil, se usmíval. „Tys vnučka Lojzíka Kuralů, co?“ Horlivě jsem přikývla, protože jsem měla za to, že takhle se nám nic nestane. „Tohle je Bobeš, můj kamarád,“ přistrčila jsem ho dopředu. „Tak co, chceš chlapům v rybníce pomoct?“ zeptal se rybář Bobeše. Ten měl oči jako korálky a už se sám hrnul dolů ze stráně. „No počkej, ne tak honem,“ stačil náš nový známý chńapnout Bobše za kšandy na botách. Oni se totiž ty prsačky připínají na kšandy, aby nezůstaly někde v bahně.Bobeš opatrně vlezl za rybářem do rybníka a hned na prvním kroku poznal, že to nebude tak jednoduché, jak to z hráze vypadá. Blátíčko bylo mazlavé, přilnulo na holinku a při každém kroku mlasklo. Po pár krocích jsem viděla, že by se Bobeš asi nejraději vrátil, ale to jsem netušila, že toto všechno spískali oba dědečkové, aby nám dali co proto. Neměla jsem moc času okukovat kamaráda, zavolali mě ke kádím s rybami, abych ty, co spadnou kolem, házela zpět do nich. Dostala jsem gumovou zástěru, která byla strašně těžká a celá studená. Moc mě neuchránila, za chvíli jsem byla stejně celá mokrá a utahaná asi jako Bobeš. Když jsme se po dvou hodinách sešli na hrázi u staříčků, byli bychom nejraději nastoupili cestu zpět. Sáhla jsem po termosce s horkým čajem, protože ani sluníčko, které probleskovalo přes listoví, mě nedokázalo rozehřát. Staříčci se uculovali pod fousy a lebedili si, jak nás uhlídali. Upíjela jsem horký čaj a celým tělem se mi rozlévalo teplo. Nabídla jsem i svému uondanému kamarádovi. Jen si lokl, podíval se po mě tázavě a chtěl se na něco staříčků optat. Dala jsem prst před pusu a v tichém porozumění jsme si podávali termosku z ruky do ruky. „Tak Franci a teď si dáme něco na zahřátí,“slyšela jsem už jako by z dálky svého dědu. Sáhl do ruksaku pro termosku , zatřásl s ní, pak ještě jednou a honem jí nevěřícně otevřel. Po čaji nebylo ani památky. „Tak se Franci nezahřejeme,“ špitl děda provinile, „ ale doma, doma nám bude pěkně horko.“ Děda nepočítal s tím, že budeme po lítačce na hrázi chtít zrovna náš čaj, když všude byly hrnce s horkým čajem od rybářů. Doma do termosky přidal placatičku rumu. A ten jsme teď, já a Bobeš, měli ve svých žaludcích. Děda Franci po vysvětlení, co se stalo, chápavě hvízdnul. Dovedl si totiž představit obě babičky, jak se o jejich opatrovacích schopnostech vyjádří, když přivedou domů dvě podnapilé děti. „Běžte se ještě proběhnout a vyzvedněte ty 3 kapry,“ posílal nás děda Franci v domnění, že to ze sebe vyběháme a doma bude klid. Ale rum už v našich prázdných žaludcích vykonal své. A tak místo proběhnutí jsme se motali po hrázi, já ztratila holinku, Bobeš spadl do kádě ke kaprům, když si chtěl vybrat toho největšího a oba jsme se pořád něčemu smáli. Nazpátek nás rybáři přinesli dědečkům v síti, smrdíce rybinou na sto honů, bylo po výlovu. Oba jsme byli polepeni blátíčkem, jak jsme lezli do rybníka ty rybičky zase pustit zpět, jako to děláváme o Vánocích. „To bude zase ostuda,“ brblal děda Lojza, když nás chlapi vyklopili ze sítě a se smíchem odcházeli. „Vy jste mi ale nějak brzo doma,“ podivila se babička Růža, když jsme se krátce po poledni objevili ve vrátkách. Najednou nasála vzduch a smyslem naprosto neomylným hrábla po nás a přikázala, „dejchněte na mě.“ Culíce se jako dva blbečci, jsme to s Bobšem udělali. V tom okamžiku prořízl dvorek hlas ostrý jako polnice. „Franci, hned sem pojď, to ti stojí za to.“ V momentě byl dvorek plný, babička Františka tu byla překvapivě brzo a hluk vylákal ven i maminku s tátou. „Františku.“ „Aloisi.“ Oba dědové věděli, že když je babičky takto pojmenovaly, tak už se opravdu moc zlobí. „ No, to je pěkné,“ horlila dál babička Růža, „dědkové přijdou letos střízliví, za to děti jsou vožralí jak cep.“ Výraz to byl naprosto přesný.A tak neslavně skončil náš první a také na dlouhou dobu poslední výlov rybníka.
5.
Jarmila Moosová
zástupce předsedy Redakční rady Pozitivních novin.
www.pozitivni-noviny.cz
Senioři k počítačům!.
.
Celý život se považuji za vcelku inteligentní ženu. Je nasnadě, že mi tentýž život občas uštědří pochybnost. To aby se nevytratila pokora. Jako třeba právě teď: Projekt vydavatele POZITIVNÍCH NOVIN Pavla Loužeckého / http://www.pozitivni-noviny.cz/1102.html / se mi – jak jinak – opravdu zalíbil. Vždyť je to báječné, pomoci našim blízkým, aby namísto soustavného hudrování, jak je ten život čím dál těžší, lidé čím dál tím nesnesitelnější a jak ty údy čím dál tím víc bolí, o neduzích a chorobách všeho duhu nemluvě / si představte, že moje maminka jde ve svém oblíbeném koníčku až tak daleko, že se mě tuhle ptala, jestli nemá náhodou i ten AIDS/, najdou místo na světě, které jim otevře nekonečný prostor plný krásného čtení, koukání se na obrázky, sbírání nejrůznějších zajímavostí, a především možnost setkávání se s lidmi stejného ražení, vytváření nových přátelství a všemožných dalších vazeb. Člověk se tak ve chvíli, kdy už ho pronásledují myšlenky, že už má na kahánku a všechno bylo prožito, jakoby znovu narodí, omládne a začne žít nový život svojí zdatné zralé dospělosti, nikoli slabého a uvadajícího stáří. Jediné, co mi jaksi pořád nešlo do hlavy, byl styčný bod všech do projektu zainteresovaných stran – abych byla upřímná, šlo mi především o prospěch, který projekt přinese právě Pozitivním novinám. Čemu se divíte: Jsou mým domovem i pracovištěm zároveň a mně už se také věk důchodový plíživě zadírá pod kůži. Hledáte-li odpovědi, pak je určitě naleznete. Já také. Včera. Na autogramiádě čechošvýcarské spisovatelky Blanky Kubešové / http://www.pozitivni-noviny.cz/677.html / v pražském Paláci knih LUXOR, za milé přítomnosti herců Simony Stašové a Jana Kačera, jakož i celé řady bezvadných tvůrců novin / http://www.pozitivni-noviny.cz/galeriein.html /, jsem se na to zkrátka /s uzarděním/ svého vydavatele zeptala. Že to říkám, je cílené: Tento svět, o kterém bych si nikdy v životě nemyslela, že jednou mohu být jeho součástí, mi přinesl INTERNET. A především právě POZITIVNÍ NOVINY. A tak už vím: Přivedu maminku k myšlence, že ji s sebou vezmu do velmi zajímavé, poučné i zábavné, elitní společnosti. Ona se bude cukat, že nemá co na sebe, že ji bolí nohy, přibylo vrásek a už jí to nesluší tak jako dřív. Také že musí ještě navařit na zítra a vyprat a večer vyžehlit a … a já ji jenom vezmu za ruku a usednu s ní ke svému počítači. Správně podotkl Jaroslav Hutka, že dnes „… jsou počítače „chytřejší“ a přitom snazší na ovládání, takže i člověk s nulovým vzděláním v tomto směru je schopen se v prostředí internetu velmi dobře a rychle orientovat“ / http://www.pozitivni-noviny.cz/1140.html /. Zaručeně bude zanedlouho chtít mít tu bedýnku doma také. Nic snazšího: Vyhledám mezi partnery společnost, která nám v rámci této celostátní mediální kampaně poskytne pro moji maminku praktickou počítačovou sestavu i slevu – ruku na srdce – ani moje drahá penzistka, ani její dcera, ohnivá publicistka, nemá peněz nazbyt. Doma otevřeme krabici a mezi přiloženými tiskopisy se na nás bude smát zářivě zlatá slunečnice Jiřího Hellera / http://www.pozitivni-noviny.cz/850.html / - z loga POZITIVNÍCH NOVIN, našeho prvního průvodce po světě internetu. A moje noviny budou mít v tu ránu o dalšího čtenáře /možná také autora – kdož to ví/ víc. Mám moře přátel, kamarádů a známých. Oni všichni mají svoje rodiče a prarodiče, které mohou jako já vzít za ruku … Přibude čtenářů našich novin, přibude doporučení směrem ke všem věkovým kategoriím, a to by v tom byl čert, aby se neobjevil někdo, kdo řekne: Hele, ty vaše noviny jsou vážně DOBRÉ / Karel Čapek: "NEJLEPŠÍ - toto slovo by se mělo definitivně ponechat obchodníkům a vládám, V každém krámě se prodává nejlepší zboží. Každá vláda dává najevo, že má nejlepší úmysly. Proč jim to nenechat! Nám stačí hledat dobré zboží a dobré úmysly. Ono ani toho prostě dobrého není na světě tak moc." - http://www.pozitivni-noviny.cz/046.html /. Jsou natolik dobré, abychom je vydávali tiskem - pomohu. A máme prospěch. Odměnou za vynaložené úsilí. Jeden vedle druhého totiž děláme tu práci na vlastní náklady, ve svém čase, který se zdaleka nedá nazvat volným / http://www.pozitivni-noviny.cz/VIP-autori.html /. Bohužel. Svojí matce ani otci už se s Pozitivkami nepochválím, nový život bohatější a pestřejší jim nedám – nejsou mezi námi. Prosím, nezmeškejte to aspoň vy.