1.Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XIV
Bylo už zbytečné si cokoli zastírat. Já odhalila je a oni zase mne. Naše soukromá hra na schovávanou skončila. Stáli jsme na opačných stranách barikády, jenže jich se srocovaly davy a my byli maximálně čtyři. Pokud existoval ještě někdo jako my, nevěděla jsem o něm. Naproti tomu začaly do města se začátkem školních prázdnin proudit početné skupiny mladých lidí, aby se mohli účastnit všech těch párty s dunivou muzikou, která pro ně organizoval kdovíkdo na místním stadiónu, ale i v parcích a na náměstích. Kdo chtěl mít klid, musel z města pryč. Ten hluk, nepořádek a převaha neukázněné mládeže se staly pro mnoho lidí neúnosnými. Jenže dokud vyloženě nevraždili a nekradli ve velkém, nechtělo se nikomu zbytečně špinit si prsty. Navíc, kdo si mohl být jistý reakcí masy mladých horkých hlav. Tím menším zlem se zdálo být, nechat je prostě v klidu vyřádit, však oni zase odjedou.
Ze zpráv jsem se dozvěděla, že obdobná situace nastala v mnoha větších městech po celém světě. Hovořilo se o trendu, někdo to přirovnával dokonce k éře květinových dětí v minulém století. Jenže tyhle děti si místo květin vyvolily novou tvář s mrazivým pohledem. Společně s nimi jsem si ve městě připadala jako v pasti. Řešení se nabízelo téměř samo. Jarek byl celý žhavý, abychom strávili dovolenou u něj na chalupě. Stačilo jen přikývnout. A to jsem taky udělala. Nemínila jsem tu totiž jen tak sedět zalezlá doma a čekat až padne pomyslná hranice a oni si pro mě a pravděpodobně spíš pro nás přijdou.
Dominice jsem napsala dopis, kde jsem ji seznámila s úmyslem odjet na prázdniny na venkov a oddechnout si od civilizace. Ozvu se jí hned, jakmile se vrátíme zpět. A pak jsme se začali balit.
„A jak dlouho tam chceš tedy být, Haničko“? ověřovala si mamka, protože jsem jí to ještě den před odjezdem nebyla schopná říct.
„No, aspoň týden, ne? Jarek říkal, že tam můžeme zůstat, jak dlouho budeme chtít. Třeba celé prázdniny. Jemu prý stačí jednou týdně zajet na kontrolu do firmy a kdyby něco, tak nás tam nechá samotné.“
„Takže ty myslíš, že se hned tak nevrátíme“? Zkoumavě mi pohlédla do tváře a snažila se vyčíst právě to, co jsem chtěla před ní ukrýt.
„Hanko, jak je to? Máš zase nějaké tušení? Proboha, řekni mi pravdu?“ zajíkla se, „vrátíme se vůbec?“
Mamka s Michálkem už seděli připravení v autě a čekali až s Jarkem ještě jednou naposledy zkontrolujeme zda jsou zavřená všechna okna a zamkneme hlavní vchod. Když jsem schovávala klíče do kabelky, srdce mi sevřela ledová ruka jistoty, že tenhle dům vidím naposledy. Rázně jsem vykročila k autu a dokonce ani poté, co Jarek nastartoval a pomalu vyjížděl z naší ulice, jsem se neohlédla. Ale myšlenky se ohlížely za mne. A schválně vytahovaly vzpomínky, které ještě více jitřili smutek v duši. Vybavil se mi den, kdy jsme se s Milanem jeli na ten dům poprvé podívat. Milan se pro jeho koupi rozhodl okamžitě. Tip nám tehdy dala kamarádka. Jejímu příteli zemřela babička a prázdný dům po ní zůstal na prodej.
A další útržek vzpomínky je z doby, kdy jsme se začínali zařizovat. Milan koupil do nového domu jakousi exotickou rostlinu, protože prý někde četl, že dům bez květin je mrtvý. V tom zmatku jsem drahou (a to doslova) květinu postavila dočasně na chodbu, kde se pak kupily další dočasně odložené předměty. A tak jsem kytku, která měla přinést do našeho bydlení život, našla asi po třech týdnech mrtvou za pomalu mizejícím nepořádkem. Po celou tu dobu si ani jeden z nás na ni nevzpomněl.
Toužila jsem se někde schoulit a nechat se vtáhnout do víru minulosti, alespoň ve vzpomínce cítit pach místností po malování, který střídala čpící vůně čistících prostředků. A do toho slyšet ozvěnu svého vlastního smíchu, když mě bere můj milovaný do náruče a pak se mnou tančí v prázdném pokoji mezi zaschlými kapkami světle žluté barvy, dokud nezakopneme o kbelík a voda se nerozlije po podlaze?
Mamka mi zezadu poklepala na rameno. „Nezapomněla jsi vzít tu moji žlutou tašku“?
„Ne, brala jsem ji jako první.“ Povzdechla jsem si. Čas snění skončil. „Jak dlouho ještě pojedeme?“ zeptala jsem se Jarka bez zájmu. „Za hodinku tam budeme. To budeš koukat, je tam jako v pohádce.“
No, jen aby to nebyla pohádka o dračí sluji, pomyslela jsem si trpce.
„V příští dědině se zastavíme na oběd. Je tam takový útulný penzion, kde výborně vaří. Co vy na to?“ Mrknul do zpětného zrcátka, aby zkontroloval mamčinu a Michálkovu reakci.
„Jo, jo, jó?, nechal se slyšet malý, ?budeme papat dobrůtky“?
To bylo výstižné. Jarek se zdál úplně posedlý myšlenkou, že děti se získávají hlavně dobrotami. Čím více zmrzliny a čokolády, tím větší je pak jejich láska. Nutno uznat zvrácenou genialitu této myšlenky. O dětech se tvrdí, že jsou nevinné. Jejich prodejnost a prospěchářství jsou však této teorii neúměrné.
Růžová dvoupatrová budova s okny plnými červených muškátů se tvářila velmi vlídně a vývěsní tabule vedle solidních dřevěných dveří hlásala, že právě zde máme možnost posoudit jedinečnost staročeské kuchyně. Pro jistotu se tento nápis opakoval ještě ve dvou cizích jazycích.
Nicméně vypečená kachnička se zelím a bramborovým knedlíkem chutnala výtečně. Michálek se zdál rovněž spokojený s pořádnou, údajně dětskou, porcí jahodových knedlíků. Jarek se pohodlně rozvaloval na masivní židli po vzoru staročeských pantátů tak věrohodně, že jsem skoro čekala až odněkud vyloví zahnutou fajfčičku a začne si ji nacpávat krejcarovým tabákem.
S plnými žaludky jsme pokračovali v cestě o něco veseleji. Sluníčko krásně vykreslovalo okolní krajinu v celé její kráse, takže se chtělo uvěřit, že právě tohle je ten pravý lék na mé obavy, přesně, jak mě o tom Jarek přesvědčoval. Okouzleně jsem očima hltala sytou zeleň lesů, stříbrné odlesky na hladině řeky i nostalgii zchátralé chaloupky s předzahrádkou plnou růží. Otevřeným okénkem se dovnitř auta tlačily vůně časného léta s takovou intenzitou, až jsem z toho téměř dostávala závrať. „Koníčky se pasou! Aninko, dívej!“ I na malého to kouzlo působilo. Co chvíli ukazoval na nějakou zajímavost, smál se, brebentil, okouzleně mlčel nebo zase tleskal ručkama.
Jarek si začal notovat jakousi odrhovačku a k mému údivu se k němu mamka přidala. Další písničku jsem si s nimi s chutí zazpívala i já. U silnice seděli u provizorních stánků prodavači třešní. U jednoho jsme zastavili a nějaké koupili. Chutnaly sladce a obarvily nám svojí šťávou ruce, v Michálkově případě i oblečení.
Mohlo nám začít báječné léto, možná jsem se mohla i naučit mít Jarka ráda, možná? Jenže to by nás tak nesměl tlačit čas a valit se na nás příval událostí, kterým se v tomhle stádiu už nedalo nijak zabránit. To odpoledne jsem však navzdory všemu byla opravdu šťastná. Hovorově řečeno: jsem si dobíjela baterky.
Kolem cedule s názvem naší cílové vesničky projel Jarek obřadně pomalu.
„Tak to je ten můj osobní ráj,“ pronesl pyšně.
A nepřeháněl. Jarkova chalupa stála až na konci této podivné vísky. Podivné proto, že byste tu marně hledali nějaké otlučené stavení, kupku hnoje nebo snad zaparkovaný traktor. Nebylo tu nic, co by jen vzdáleně připomínalo práci. Míním tím práci, kterou si v souvislosti s pojmem vesnice běžně představíme. Vše se zdálo dokonale upravené a jako vystřižené z nabídkového katalogu stavební firmy, která výhradně staví domy na klíč.
„Tady je to zvláštní. Jako by tu ani nežili obyčejní lidé,“ podivila jsem se nahlas, „vždyť ty chaloupky jsou všechny jako nové“.
Jarek se usmíval. „Však tady také mají jen šest stálých obyvatel. Jinak to tu mají samí chalupáři. Poté, co zrušili místní zemědělské družstvo, tu nebylo možné najít v okolí žádnou práci. Pak někdo z města nabídl jednomu z místních za polorozpadlé stavení v idylické zapadlé díře nehorázné peníze a pak už to frčelo jako na drátku. Nabídky se jen hrnuly, načež místní neváhali a svou rodnou vísku doslova prodali. Teda až na jednu rodinu, ta měla i bez prodeje peněz dostatek, takže mezi zdejší sortu dobře zapadla.“ „Takže se netajíš tím, že tě to přišlo pěkně draho , ten tvůj ráj.“ Neodpustila jsem si poznámku.
„Rozhodně to vyšlo levněji než rezidence na Bahamách,“ zatvářil se dost rozmrzele.
Zřejmě jsem přestřelila. Nechtěla jsem jej však hned po příjezdu naštvat, tak jsem rychle hledala, čím bych to napravila.
„No jo, ale neviděla jsem žádný obchod, dokonce ani hospodu“?
Jarkovi se hned zase vrátil výraz usměvavého suveréna. „Ty jsou o vesnici dál. Jak vybalíme a vy se ubytujete, můžeme se tam zajet podívat.“
Nejdříve nás ale čekala obhlídka toho krásného stavení, kde jsme teď měli nějakou dobu pobývat. Celý pozemek byl ohraničen bílým laťkovým plotem. Od vrátek vedla k domu cestička z nášlapných kamenů. Domek byl omítnut zářivě bílou barvou, okna zdobily růžové převislé muškáty. Pod ovocným stromem v předzahrádce byla umístěna jednoduchá lavička. Lákala k posezení. Později na ni určitě dojde.
Poté, co jsme byli obeznámeni i se zahradou za domem, odemknul Jarek dveře a vešli jsme dovnitř chalupy. Z úzké, dřevem obložené chodby se vcházelo do kuchyně, koupelny a do obývací místnosti s krbem, dřevěným schodištěm s vrzajícími schody se pak vystoupalo do podkroví, které bylo rozděleno na dva útulné pokojíky, vybavené pěkným selským nábytkem. Každému z nich vévodilo dvoulůžko s peřinami v modrobílých pruhovaných povlacích.
Po prohlídce jsme začali z auta vynášet naše zavazadla. V jedné chvilce, kdy nebyl nikdo v dohledu, se Jarek ke mně sklonil a jakoby nic, mě letmo políbil. Překvapil mě. Ani jsem nestihla nijak zareagovat a už zmizel v domě i s jednou z našich tašek. Tak tahle dovolená zase tak úplně zadarmo nebude.
Během vybalování jsme se nemohly s mamkou na lecčem shodnout. Michálek se svým velkým kamarádem poletoval někde po zahradě. Za chvíli se rozezvučela sekačka, a když jsem vykoukla z okna, viděla jsem dva rozdováděné kluky v boji s přerostlým trávníkem. „Snad by se tady našlo něco na spaní pro Michálka, vždyť ta postel je moc malá, to snad vyráběli pro dva zamilované, ale ne pro nás tři“, nemohla se smířit maminka s místem na spaní. Taky jsem to s tím spaním neviděla zrovna růžově.
„A co kdyby spal malý u Jarka v pokoji?“
„Ale mami, to přece nejde?“
„Proč ne? Stejně ti pořád nadbíhá, tak ať ví, jaké to je, když chce ženu s dítětem.“ „S dítětem ?Moje drahá maminko, zřejmě ti uniká jeden drobný detail. To dítě není moje!“ Nevím, kde se tam tak najednou vzal, ale stál tam mezi dveřmi, hlavičku skloněnou a v ruce žmoulal nějakou květinku, kterou zřejmě utrhnul na zahrádce. Tu teď odhodil na zem a utíkal pryč. Pospíchala jsem za ním.
„Opatrně po těch schodech! No tak, Michálku zpomal!“
Já sama jsem se málem přerazila. Utíkala jsem ven za ním. Lehnul si na trávu, škubal ji ručkama a naříkal. Přiběhli jsme k němu s Jarkem současně.
„Co se mu stalo?“ divil se Jarek.
„Já nevím.“ Snažila jsem se dítě zvednout, ale to se urputně bránilo. Nechala jsem toho tedy a usadila se do trávy o kus dál.
„Tak kamaráde vstávej. Klidně si utečeš od práce a svého starého bracha v tom necháš, tak nevím, jestli je na tebe chlape vůbec spoleh“? zkoušel to pan Dokonalý svou metodou. Chlapeček hned vyskočil, protřel si rukou uslzené oči a hned se bránil: „Je na mě spoleh. Já neutekl, chtěl jsem dát Anince tu kytku.“
„A kde je ta kytka, už jsi ji daroval“?
„Nechci.“
„No tak když nechceš, tak nechceš. Půjdeme dodělat tu práci“?
Odvedl si Michálka a jen omluvně pokrčil rameny. Ani se na nic neptal. A chlapeček se na mě vůbec nepodíval. Vrátila jsem se k vybalování.
„Tak co“? zjišťovala mamka.
„Nic. Asi se pohodlně vyspíš.“
Nechápavě na mne hleděla.
„Říkám, že zřejmě nebude problém dát Michálka k Jarkovi do pokoje.“
Po večeři, kdy se na mě malý ani jednou nepodíval, jsem to už nevydržela: „Michálku, pojď se mnou na zahradu, budeme spolu mluvit, ano?“
„Musím“?
„Ano, musíš. Tak pojď.“
Posadili jsme se na lavičku. Nevěděla jsem jak začít.
„Michálku, já zkusím hádat. Zlobíš se, protože jsem řekla, že nejsi moje dítě“?
Mlčel.
„Michálku, když vznikne nějaké nedorozumění, je potřeba o tom mluvit. Lidé spolu málo mluví a pak jsou zbytečně nešťastní.“
Nepromluvil, jen kýval nohama.
„Dítě jedno, vždyť já tě mám tak ráda a ty mě trápíš.“
„Nemáš.“
Aspoň něco.
„Proč si to myslíš“?
„Já nejsem tvůj, totiž.“
„Ale to přece nevadí. To s tím nemá dočista nic společného.“ Chytila jsem ho za ruku a snažila se mu pomocí toho doteku vysvětlit, co všechno pro mě právě on znamená a že bych dala vše, co mám, aby nás už nikdy nic od sebe neodloučilo. A že ať si kdo chce co chce říká o mateřském poutu, tak já tomuhle nevěřím, protože za tohle dítě bych se bila ze všech sil a nic a nikdo by mě nedonutil se od něj oddělit. Jakýpak mateřský cit. Vždyť jeho vlastní matka ho opustila. Sice jen na dva roky, ale opustila. Dva roky! Ten človíček se mění každým dnem, jak tedy může postrádat dva roky jeho života.
„Ale já chci být tvůj, Aninko. Moc tvůj.“
Jeho oči mi zářily vstříc. Posadila jsem si ho na klín, hladila jej po vláskách a něžně konejšila slovy, která vyvěrala přímo ze srdce. Teď byl můj a mé city byly určitě srovnatelné s těmi mateřskými. Problém s nocováním se vyřešil jednoduše. Jarek prohlásil chalupu za pevnost a sebe za rytíře a chodil po domě tam a zpátky s rukou u úst, coby hlásnou troubou, vykřikoval, že se hledá statečný rytíř, nebojácný v boji a bdělý na stráži, který by mu pomohl ohlídat nebezpečné stanoviště v západní věži a čelit nájezdům zlých loupežníků. Michálek se samozřejmě chytil. Když jsem mu chtěla dát pusu před spaním, okřikl mě, že se rytíři na stráži nemůžou líbat se ženskýma. Jarek se tomu náramně chechtal, tak mi bylo jasné, odkud vítr vane.
„Když tedy nemůžou, tak to já teda radši půjdu. Dobrou noc statečný rytíři. A o tom líbání , to si budu pamatovat.“ Poslední větu a pohled jsem věnovala tomu staršímu z rytířů. „Ale to se vztahuje pouze na dobu, kdy musí hlídat na stráži,“ pospíšil si onen chrabrý válečník s vysvětlením.
„Ale takový rytíř by měl snad být na stráži neustále. Nebo se snad mýlím“?
„Jen se neboj vzácná paní, pro dámu svého srdce jsem ochoten i válečnou vřavu opustit, jen abych směl políbit špičku jejího střevíce a vzdát hold její kráse.“
Se smíchem jsem seběhla ze schodů a zamířila do kuchyně. Bylo potřeba umýt nádobí od večeře.
2.
Šárka Nováková
Vánoční dárek
Pam, cítíš jak to voní?“ nasáli jsme do nosů vůni vanilky, cukru, ořechů a všelijakých jiných dobrůtek. Za nějaký ten týden tady budou Vánoce a babička Franci už pekla. Chtěla mít, jak sama říkala, fóra, aby se pak nehonila kolem trouby, ale v klídku si vše připravila. Pekla jiné cukroví než u nás doma. Ráda jsem chodívala okukovat, někdy i pomáhat a to mě ven nedostal ani Bobeš. „No jo, holčičí práce,“ frfňal kolikrát, ale docela rád si sedl za stůl a zdobil upečené kousky oříšky, mandličkou, nebo čokoládou. Ale u té ho babička neviděla ráda. Bobeš totiž mazaně namočil do rozpuštěné čokolády vždy i prst a ten musel hned olíznout. Jak to babi viděla, pleskla ho přes ruku utěrkou. „Bobši, ty čuníku, kdo to bude po tobě jíst? Máčíš si v tom ruce jako v lavoru.“ „Babi, kdo to bude jíst?“ řehtal se Bobeš. „No přece Pampeliška a vůbec jí nebude vadit, že jsem v tom měl prsty.“ Teď jsem se měla urazit, že mě má za mlsalku, ale věděla jsem, že je to jen takové popichování a vracela jsem mu to i s úroky. „Bobši, nemohli bychom se podívat, jestli už je cukroví uležené?“sváděla jsem kamaráda k tomu, aby nadzvedl víka krabic, abychom se pokochali pohledem na krásně nazdobené cukroví. A nejenom pokochali. Bobše jsem nemusela moc pobízet. Opatrně jsme si do dlaní vybrali kolečka s oříškem, anýzová ouška obalená v cukru, vanilkové rohlíčky, co voněly jako celá cukrárna, nebo tyčinky napůl polévané čokoládou. S kořistí nebylo radno se dlouho zdržovat ve špajzu, kde bychom mohli být přistiženi. „Pojď, sníme si to na půdě,“ napadlo Bobeše. Na schodech u půdy bylo naše oblíbené místo, ale venku mrzlo, jen praštělo a tak to tam nebylo nejlepší. „Jdeme k nám, řekneme, že se musíme učit a sníme to u nás v pokojíku.“ Jak jsem rozhodla, tak jsme udělali. Přeběhli jsme zahradu, která byla zatím bez sněhu, cukroví jsme položili z venku na parapet okna, že si ho pak vezmeme z pokoje. Ono by totiž maminčiným bystrým očím neuniklo, že máme plné dlaně. „My se jdeme s Bobšem učit,“ hodila jsem hlavou ke dveřím pokojíku, když jsme vešli do kuchyně. „Mami, kde je Jindra?“ zapátrala jsem na poslední chvíli po sestře, která se mnou jindy pokojík obývala. „Je v knihovně,“ uklidnila mě maminka a dívala se na nás jako na exotické tvory. Zavřeli jsme za sebou dveře a Bobeš se hned hnal k oknu pro cukroví. Já jsem zůstala nalepená na dveřích, protože jsem věděla, že maminka náš dobrovolný odchod k učení okomentuje. Nemýlila jsem se. „Vidělas to?“ prohodila k babičce Růže, která loupala jablka na štrúdl. „Pampeliška a Bobeš se jdou dobrovolně učit, to nebude samo sebou. Zítra se zajdu zeptat do školy, jestli něco neprovedli.“ Jako bych ji viděla, jak stojí uprostřed kuchyně a kroutí hlavou. Pak už jsem neposlouchala a to jsem měla. Jinak bych slyšela dědu Lojzu, jak říká, že jde ještě zavřít slepice. Jak tak Bobeš hrabal po parapetu, aby dostal dovnitř všechno cukroví, ozvalo se, „hele, škodná a já si pořád říkal, že tady někde musí být.“ Bobeš se tak lekl, až se rohlíčky vysypaly pod okno. Děda je sebral, ofouknul a s úsměvem nám je podal, „aby vám něco nechybělo.“ Bobeš koukal na vanilkové rohlíčky, jako by spadl z višně. Využila jsem jeho překvapení a nacpala jsem si je všechny do pusy. „No Pam,“ zařval Bobeš, když opět přišel k sobě, „co budu mít já?“ „Já jsem myslela, že ty ze země bys nejedl,“ huhlala jsem s plnou pusou. Ale pak jsme se spravedlivě podělili o zbytek a pochvalovali si, jak to babička Franci dobře upekla. „A kdy se peče u vás?“ chtěl vědět Bobeš. Asi proto, abychom nevyžrali jejich spižírnu předčasně. „Neboj se, dají nám to vědět včas,“ povzdechla jsem, „jak nám dají loupat ořechy, tak se bude péct.“ Bobeš seděl chvíli tiše a zamyšleně. „Není ti něco?“ podivila jsem se stavu, který u něj nebýval normální. „Tak jsem se zamyslel,“ řekl, ale hned po mě hodil pohledem, kterým mi zakázal nějaké to rýpnutí, protože mě moc dobře znal a věděl, jak bych se o jeho myšlenkových pochodech vyjádřila. Čekala jsem tedy, co z něj vypadne. „Pam, napadlo mě, co kdybychom dali staříčkům naprosto originální dárky?“ Koukala jsem asi jako z jara, když mi Bobeš vysvětlil, co měl v úmyslu. „Nebudeme z toho mít zase průšvih?“ zeptala jsem se opatrně, protože Bobešovy nápady mě už dopředu děsily. „Nebudeme a uvidíš, jak si u nich šplhneme, jaké to bude překvapení.“ Další dva týdny ve škole jsme otravovali své spolužáky, aby nám donesli z domova tu cigaretu, tu trochu tabáku, jak co doma dědové a tátové pokuřovali. Na zvědavé otázky jsme odpovídali vyhýbavě, že se vše včas dozvědí. Nechtěli jsme, aby nám náš originální dárek někdo vyfouknul. Doma jsme pak loudili na maminkách i babičkách kde jaký pěkný kousek papírku a malé krabičky. Trochu jsme lhali, že to potřebujeme do školy na výrobu dárků. Uklidňovali jsme se, že vlastně je to poloviční pravda, na dárky to je, jen do školy jsme to mít nemuseli. Konečně přišel den, kdy jsme měli dvě krásné krabičky dodělané. Stálo nás to dost úsilí. A teď jsme se mohli pustit do konečné fáze dárku. Bobeš totiž vymyslel, že smícháme různé druhy tabáků a vytvoříme dědečkům naprosto originální kuřivo, jaké v žádné trafice nekoupí. Děda Franci kouřil fajfčičku, tak dostane tabáček sypaný a pro dědu Lojzu nám tabák nacpal do dutinek tatínek kamarádky a slíbil, že bude držet jazyk za zuby. Dnes už je mi jasné, proč to tak ochotně přislíbil. Byl zvědavý na výsledek. Cigaretky byly nacpané, tabáček nasypaný v hedvábném papíru a uložený v krabičce. Každá byla jinak velká, jinak barevná a nám se zdálo, že to prostě nemůže mít chybu. Ještě chybělo vymyslet slogan, jak to tak na tabákových výrobcích bývalo. Napadali nás všelijaké blbinky, jako třeba - S tabákem od BOBA, čeká vás pohoda, Cigarety značky TROUD - doma nikdy žádný čmoud, Cigarety PORTA, to je prima sorta. Tabák značky PAMPELIN – pravého to muže čin. Jeden lepší než druhý, snažili jsme se do názvu neustále vecpat zkratky svých jmen a tak to podle toho vypadalo. Nápadů bylo plno, ale nakonec jsme se ustálili každý na svém. Na modročervené krabičce cigaret s lodí brázdící mořskou hladinu, se skvěl název RETA. Tento název jsem vymyslela k tomu, aby se mi dobře rýmoval slogan: Cigareta Reta je vstupenkou do světa. Bobeš koukal na můj výtvor a prohlásil, že když tohle dědu Lojzu nedojme až k slzám, tak už nic. Jeho dárek s tabákem měl rozměry malinko větší, vyvedený v černožlutém obalu s nápisem PAMBO, to byla zkratka našich dvou jmen PAM-Pampeliška a BO-Bobeš a slogan zněl: Pambo, dobrý tabáček, kouří děd i šviháček. Na tuto rýmovanku byl Bobeš obzvláště hrdý. „Pampeliško, musím ti říct, že děda Franci z toho bude celej paf.“ Stále jsem měla pochybnosti, zda kuřivo je to nejlepší k Ježíšku. Bobeš moje pochybnosti odmávl rukou a tak jsme nakonec byli rádi, že originální dárky pro staříčky jsou hotové. Vše jsme uložili hluboko do skříně, aby nám bábinky na to překvapení nepřišly. Netrvalo dlouho a i naším domem začalo vonět cukroví. Letos jsme pomáhali zvláště vydatně a já neustále přicházela s tím, co bychom ještě mohli upéci. Maminka s babičkou se ale držely osvědčených receptů i množství, tak jako vloni. „Holka, s tím množstvím, do kterého nás nutíš, bychom si nakonec mohly otevřít cukrárnu,“ smála se babi Růža. A tak jsem nakonec museli s Bobšem s pravdou ven. „Mami,“ spustila jsem jeden večer, „víš, já jsem si myslela, tedy my jsme si mysleli“ a postrčila jsem před sebe i Bobeše, „ že bychom nějaké cukroví mohli dát i babičce Franci.“ „Ale co tě napadá,“ usmála se maminka, „ u sousedů už je dávno pečeno.“ „Bylo,“ pípnul Bobeš. Teď zpozorněl i děda a tatínek se zastavil při odchodu z kuchyně. „Povídej, to si poslechnu rád i já,“ řekl. Bobeš se nadýchl a jednou dlouhou větou, aby už to bylo za námi, vypověděl, jak jsme se chodívali dívat na cukroví, jestli už je správně uležené. „Až tam nezůstalo žádné, co?“ zasmál se hlasitě děda. „No, nějaké tam ještě je, ale tak na jeden talíř,“ připustil Bobeš. Obě, maminka i babička, zůstaly stát jako Lotovy ženy, jak později říkal děda. „Mami, prosím, „sepjala jsem ruce, „prosím, pomoz nám a upečte něco pro babičku Franci, nebo doma Bobše zabije, až na to před Štědrým dnem přijde.“ „Pampeliško,“ promluvila maminka, když opět mohla mluvit, „jak jste to mohli udělat? Víš, co je v tom práce, i peněz?“ Kývali jsme oba hlavami jako už tolikrát, když jsme byli peskovaní. Vyslechli jsme si opravdu svoje, ale to by nebyla moje hodná maminka a babi Růža, aby nás nechaly ve štychu. Napekly další várky cukroví a když byla babi Franci ve městě, tak jsme to nanosili do prázdných krabic ve špajzce. Samozřejmě, že se to pak babi dověděla, ale to nejhorší, že nebude cukroví na Vánoce bylo zažehnáno. Bylo nám ale slíbeno, že pod stromečkem asi nic nenajdeme. Nějak jsme to pustili v předvánočním období z hlavy a utěšili jsme se tím, že to by nám naši neudělali. Na Ježíška jsme už dávno nevěřili, ale přesto, když přišel Štědrý den, byli jsme až nápadně ticho oba dva. U nás i u Bobeše se večeřívalo v šest hodin a tak asi kolem sedmé hodiny cinknul zvoneček a šlo se ke stromečku. Sestra začala rozdělovat dárečky, které byly pod větvemi stromku poskládané. Něco mamince, babičce, pak přišel na řadu tatínek, dárky pro Jindru i pro brášku a jen já jsem neslyšela svoje jméno. Jak se tak hromádka tenčila a já neslyšela svoje jméno, bylo mi hrozně. Poslední dárek dostal právě děda a byly to cigarety ode mě. Prohlížel je s úsměvem a pak pozlobil babičku: „Podívej se, babi, tyhle budu muset vykouřit, když mi je nadělil Ježíšek a ne, že se budeš mračit.“ Polykala jsem statečně slzičky, když každý začal rozbalovat své dárečky a maminka jen tak mimochodem poznamenala, „ty dojdi poděkovat Bobešovi, že to takhle dopadlo. A jdi před zahradu,“ dodala. Vystřelila jsem z pokoje, abych se nerozbrečela. Lítostí se mi dělal v krku knedlík, ale než jsem stačila přeběhnout zahradu, lítost byla pryč a dostavila se zlost na mého, jinak primového kamaráda. A tak jsem k babi a dědovi vpadla jako bomba a hned jsem bez pozdravu vychrlila, „Bobšáku jeden, já už s tebou kamarádit nebudu, kvůli tobě jsem nic nedostala pod stromeček.“ „Pěkně vítej, Pampeliško,“ usmál se děda. Seděl za stolem a rozbaloval dárek od Bobše. Zarazila jsem se a koukala jsem po kamarádovi. „Šel si to s tebou vypořádat k vám,“ odpověděl děda na moji nevyřčenou otázku. Všechny bojovnost ze mě spadla a stála jsem tady jako zmoklé kotě. „Ale počkej,“ chytla mě babička Franci do náruče, když jsem se otočila, že půjdu zpět domů, „nám tady pod stromečkem něco zbylo. Nepodíváš se?“ Opatrně, jako bych tomu ani nechtěla věřit, došourala jsem se ke stromečku a tam leželo několik dárků s mým jménem. Teď už jsem se rozbrečela úplně. Děda dárky posbíral, babička vzala ošatku s jablíčky a ořechy a vrátili jsme se všichni k nám domů. Tam mě čekalo překvapení. Bobeš svíral v náručí dárky, které dostal pod stromečkem u nás. Když jsem se všichni sesedli kolem stolu, konečně jsme se dověděli, jak to všechno bylo a co staříčci na nás, za to snědené cukroví, vymysleli, aby nás jednou pro vždy pořádně vytrestali. „To víte,“ začal vyprávět děda, „ženské s tím nejdřív nesouhlasily, prý je to moc kruté, ale copak na vás dva rarachy, by platilo něco jiného?“ A proč jsme se s Bobšem na zahradě nepotkali? Jeho z domova poslali, aby šel po ulici, brankou a já běžela přes zahradu. „Ještě se ti musím, Lojzíku, pochlubit, co mi donesl Ježíšek,“ děda Franci vytáhl krabičku, se kterou se Bobeš tolik napachtil. Děda Lojza se usmál a ukázal, co jemu přinesl Ježíšek. „Tak Franci, to abychom si na zápraží dali jednu štědovečerní“ a už nacpával cigaretu do špičky z třešňového dřeva. Byla ohlazená, že se jen blýskala. Děda Franci se nenechal dvakrát pobízet, nacpal faječku a oba vyšli do mrazivé noci. „Ani dneska si nedají pokoj,“ nesouhlasila babi s kouřením, i když bylo od Ježíška. Staříčci si venku nedali asi jen jednu, soudě podle toho, jak tam dlouho byli i podle toho, jak jim bylo na Štěpána zle. „Co to bylo za sílu?“ chtěl vědět děda Franci, když jsem přišla na Štěpána za Bobšem. Ani si nepočkal na odpověď a celý průsvitný mizel ze sednice. „Takhle mu je zle už od noci,“ komentovala to babi. „Našemu dědovi taky,“ vydechla jsem. „Bobši,“ hodila jsem hlavou ke dveřím, „pojď ven.“ „Myslíš, že to bylo po těch našich dárcích?“ vychrlila jsem ze sebe hned v síňce. „To nevím, ale děda říkal, že jak se vzpamatuje, tak si mám dát pozor, abych mu nepřišel do rány,“ pokýval smutně hlavou kamarád. Vzpomněla jsem si na to, jak Bobeš říkal, že když tenhle dárek nedojme staříčky k slzám, tak už nic. Asi ty slzičky budeme mít po výprasku v očích my. A to jsme chtěli dát dárky přímo originální. Ach jo.
3.
Miroslav Vejlupek
Šťastné a veselé
„Čím posloužím, paní Dvořáková?“ zeptala se Marie s automatickým, profesionálním úsměvem, který Dvořákovou rozhodně nemohl obměkčit. Stála před pultem venkovského konzumu jako vždycky podmračená, nepřístupná a podezíravá. Přestála nemoc, po které zůstala rozmrzelost: někdy bolí udělat krok, natož došourat se do konzumu. Život dostal jinou barvu. Tmavší. Marii odpověděla, jak jen to šlo úsečně. „Chleba. Dvě veky.“
Marie zná Dvořákovou už pěkných pár roků. Kloudného slova z ní člověk nedostane, věčně je nespokojená, kyselá taková... S přáním, aby měla Dvořáková nakoupeno co nejdřív, popadla Marie chléb a chlebíčkové veky. „A co ještě, paní Dvořáková?“
Místo odpovědi sklouzla Dvořáková očima k chlebu, ohmatala jej a nesmlouvavě přikázala: „Dej mi jinej! Je připálenej! Mně vždycky podstrčíš, co máš nejhoršího!“
Už to začíná! Marie obrátila oči v sloup. „Pa-nííí Dvo-řá-kovááá!“ protáhla znervózněle.
„Nic mi nepovídej! Je připálenej!“
Marie nemá na dohady čas; vyměnila chléb a podle přání kupila na pult zboží: máslo, rozinky, kyselé okurky, víno, všechno na vánoční svátky.
„A ještě kaviár!“ zavelela Dvořáková, když složila lístek s výčtem nákupu.
Sotva přibyla na pultě sklenka, Dvořáková ji uchopila a nedůvěřivě otočila v dlani. „Tohle že je ka-vi-áár?!“
„Co by to bylo?“
„Vždyť je zkaženej!“
„Proč by měl být zkažený? Nic mu není. Dovezli ho v pondělí.“
„Je černej. Vloni byl přece úplně červenej!“
„Není zkažený, paní Dvořáková. Je to prostě černý kaviár...“
„Jak může bejt kaviár černej? Holka!“
„Je z jesetera, kdežto červený byl z lososa.“
„To je mi jedno, z čeho je! Chci zase červenej.“
Zástup lidí za Dvořákovou se rozhýbal. Někdo se zasmál, někdo nervózně přešlápnul a zakabonil tvář.
„Červený je vyprodaný,“ oznámila Marie.
Do Dvořákové jako když píchneš. „Vyprodaný! Vyprodaný! Jak to že vyprodaný? Máš ho pod pultem, co? Jenom pro někoho!“ vychrlila ze sebe a hněvem se až třásla.
Marie se bránila: „Co to povídáte za nesmysly! Červený došel...,“ ale to už jí selhal hlas.
V zástupu se prodavačky někdo zastal:
„Jako by to nebylo jedno. Červený - nebo černý! Co na tom?“
„Paní Dvořáková,“ neudržel se jiný. „Abychom tu nebyli přes vánoce...“
Dvořáková zaplatila pětisetkorunou. Než jí prodavačka vrátila nazpět, složila nákup do tašky. - ... V půl šesté zavřela Marie konzum. Zamkla, zametla podlahu, pořád myslela na Dvořákovou a rozčileně popotahovala. Nakonec spočítala tržbu. A právě když ukládala peníze do trezorku ve zdi, leknutí jí zamrazilo. Vždyť nemá pětisetkorunu! Vždyť jí chybí pětistovka, se kterou platila ta nemožná protiva Dvořáková!
Nohy jí podlomila slabost. Pět set korun! Teď před vánoci! Kristepane, kam se jenom poděly?! Vrátila jsem někomu pětistovku místo padesátikoruny? Do kasy přece nikdo nemůže... Na podlaze taky není... Marie se rozplakala. Dnešek se jí vůbec, ale vůbec nepovedl.
Zdeptaná se navlékla do zimníku. Pozhasínala světla a vyšla před konzum. Zamkla. Stáhla roletu.
A tu jako by se k ní někdo přibližoval. Polekaně se ohlédla.
Tři čtyři kroky od ní stojí Dvořáková.
„To jste vy?“
„Já,“ přitakala stařena.
Marie by užuž vyrazila k domovu, do něhož se teď tak trochu bála, když tu Dvořáková podivně „Ano?“
„Tumáš,“ natáhla Dvořáková kostnatou ruku, v níž svírala petisetkorunu. „Vypadla ti pod můj chleba. Já jsem měla vztek kvůli tomu kaviáru.“
„Kristepane,“ vydechla Marie.
„Neměla bych žádný vánoce,“ sklonila Dvořáková hlavu a temno jejího nemocného života protrhl svit.
„To je ale dárek. Ještě nikdy jsem takový nedostala. Děkuju, paní Dvořáková. Děkuju. Šťastné a veselé.“ Marie přitiskla ruku s bankovkou k prsům. Srdce jí bušilo jenjen se rozskočit. Vzrušením zavřela oči: Má lidi tak ráda!
(z cyklu Oblázky u brodu)
4.
Lewin
Spasiteľ
“ Vieš, ja ti mám stále taký divný pocit že musím niečo spraviť. Keď vidím všetkých tých ľudí okolo, aký sú nešťastný, zničený, neschopný. Ako chodia do práce, ako im miznú oči. A to už nehovorím o tých v televízíi- akoby som mal pomôcť, nejak ich nakopnúť do života s tej vaty, s toho bazénu s chlorovanou vodou, kurva, fakt neviem kde sa to vzalo. Mám to proste v sebe ako nejaky mikrocip. Akoby som ich mal milovať, ale nedokážem to. A potom sa cítim vinný. Tie zvuky čo vidávajú, poznáš to? Tu náhlu nechuť celým skurveným ľudským druhom. Sme roboty, chce sa mi kričať. Sme poondiate roboty. A občas ich chcem zahrnúť všetkých láskou..... lenže keď ňou zahrniem všetkých, je to ešte láska?...A to ako berieme smrt, vlastne neberieme. Napudrovali sme ju a zabudli pri poháriku rumu. Ale ked niekto neumiera, do riti, tak ani nežije. Vieš, kámo, niekedy rozmýšľam, možno by som proste mal pobozkať svoje dievča, zobrať zbraň a postrielať pár ľudí z okna, nech si tí ostatní nachvíľu uvedomia: ja žijem, ja stale žijem, ja žijem! Ja kurva žijem, idem pobozkať svoju ženu a deti a cestou sa zhlboka nadychnem, pozdravim stromy, zavolám šéfovi a poviem mu, že....“
“Kamo, radšej drž hubu a ťahaj…” skočil mu do reči ten druhý sklonený nad čiernobielou šachovnicou. “Kto prehrá, platí rundu. A neser ma už s tými pridrbanými rečami. Každý je zodpovedný za vlastnú prdel. Všetko čo musíš, je cítiť sa fajn, v pohode, sám sebou, byť prirodzený. A vôbec, choď objednať...“ Prvý vstal, posadil sa k pultu a vodovým pohľadom pozoroval krčmára. Bol tučný, v tváry červený, oči zapadnuté hlboko v tváry akoby už ani nechceli vyliezť na zadymené svetlo “Inak garde“ keď sa vrátil k stolu s dvoma kríglami.
Večer sa potácali s krčmi k šedivému paneláku. Podopierali sa, ruka na pleciach, a vždy keď niekto išiel popri nich, nastavili dlaň- dva prsty zohnuté, dva narovnané a palec pozdĺžne- do tvaru revolveru. Bez rozpakov strielali do nevinných spoluobčanov a smiali sa akoby bolo na čom...
5.
Zora Šimůnková
Vánoční pohádka
Kdekdo si myslí, že nadělující Ježíšek má zlaté saně, zlatá křídla, zlatý plášť, ale my s Frantou víme, že to tak nemusí být. Ježíšek na sebe může vzít přece jakoukoliv podobu. Třeba bezdomovce.
Jednou na Štědrý večer šel Ježíšek-bezdomovec ulicí Na Poříčí. Vedl opelichaného vlčáka a na zádech nesl oválený batoh. Byl plný dárků a bezedný, ale to nikdo netušil. Naopak, všichni se od toho pobudy štítivě odtahovali.
Chlapík s vlčákem zahnul do Zlatnické a zazvonil u dveří. Otevřela mu paní v natáčkách a svátečním oblečení. - Co chcete?, zeptala se podezřívavě. A hned pokračovala: - Nechci hrnce, ani kosmetiku, podomní obchod nepodporuji a na charitu nepřispívám.
- Nesu vám dárky, co jste si objednala.
Paní se na něj štítivě podívala: - Vy a dárky! Okamžitě vypadněte nebo zavolám manžela. Je bývalý boxer, dodala výhružně.
Ten špinavý bezdomovec se ale nedal jen tak odbýt. Sundal z ramenou batoh a vytáhl velký fén. Přesně takový si paní velmi přála, ale teď začala křičet: - Jedeš, kdoví kdes to ukradl, kdoví z který popelnice to je.
Za ní se objevil manžel, přilákaný křikem. Měřil dva metry a svaly měl jako Pepek námořník. - Co se tu děje?! Charitu nepodporujeme, řekl výhružně a postoupil na dva kroky ke dveřím. Chlap na prahu se jen tak zvláštně podíval, strčil fén zase do batohu, cvrnkl prsty o lem čepice a odešel.
Dárky, které chtěl odevzdat, nechal na nejbližší popelnici. Ten večer jich zbylo poměrně dost. /Lidi nejsou totiž příliš chytří, neví, že Ježíšek na sebe může vzít jakoukoliv podobu, a že i ten, kdo nevypadá příliš vábně, může přinést velký dar/.
Když skončil nadělování, zbylé dárky, především hračky, dal za okna dětem, které nic nečekaly. Buď rodiče neměli peníze, anebo Vánoce musely slavit bez tatínka nebo maminky. A velkou kupu dárků položil také před dveře dětského domova, zazvonil a jako uličník utekl.
Potom se zastavil se na kapra v Naději. Seděl, srkal teplou polévku a hřál si ruce. Najednou vidí, jak po ulici vede maminka uplakanou holčičku a ta se ptá: - Maminko, a najdeme ho ještě ? Nevím, nevím, jestli ho najdeme, když jsi ho poslala pryč…Asi nás potrestal a už se neukáže, odpověděla maminka.
- A co uděláme, když ho potkáme? Maminka se usmála: - Co bys řekla? Pozveme ho na cukroví přece, a cvrnkla dcerku něžně do nosu. Holčička si začala prozpěvovat: - Ježíšku, panáčku… To už nevydržel. Vstal od talíře a zaťukal na sklo. Maminka s holčičkou se otočily a malé se rozzářily oči. Mlaskl na psa, tlumok hodil přes rameno a odcházel ke dveřím. V jídelně se najednou rozklinkaly stovky zvonků. Všichni zvedli oči od talířů a s úžasem koukali, jak se od stropu začíná snášet sníh a prázdné talíře se znovu plní vánočními lahůdkami. A za chvíli se v rohovém činžáku o pár ulic dál rozsvítilo okno. Za ním u stolu s červeným ubrusem seděli holčička, maminka a Ježíšek. U nohou jim spal opelichaný vlčák.
Když se dost najedli cukroví a dost si popovídali, holčička usnula. Ježíšek si sedl na okno a na vlčákovi vyklouzl potichu do tmy.
Tuhle pohádku jsme vymysleli společně s mým synem Františkem brzy ráno na Štědrý den 2003/