Miroslav VejlupekOlše
Léto zestárlo. Člunky požloutlého olšového listí pohazované proudem tu a tam popostrčil jelec, ale když se po hladině protáhl Danin stín, rybu přikrylo šero hloubky. Dana se vrátila domů jako vždy zpoza třásňoví olšisek a už za smrákání. U tamtoho nechtěla být – hlavně dneska ne. Dnes se rozlomil její života pis vedví: máma bude mít jinou adresu a táta jinou.
Došla na dvorek. V kuchyni se už svítilo. Křik ještě nebo už zase trval, a tak zaváhala. Máma pištěla a pomáhala si rychlým přecházením semotam; protože táta zase neodpovídal a četl nebo jenom dělal, že čte noviny – to mámu vždycky vytočilo: jednou mu vysypala na noviny koš s odpadky. „Tak. A teď nevím, kam jsem to dočet,“ řekl tenkrát táta; když se táta směje, není to k smíchu. Tma dneska nějak studí – Dana se protáhla do kuchyně a jen ji máma spatřila, řekla kategorické: „Holčičko, chuděrko nešťastná… Ráno odjíždíme!“ I když to celý den tušila a dokonce to řekla i olším, teď se Dana lekla. Jen táta si toho povšiml. Hned věděl, kam to dočet, a odešel. Zima Danu studila i v noci: spala vedle Dany, aby děvče nebylo tak samo v tu poslední noc. Ale Dana ne a ne zavřít víčka. Nechce žádnou poslední noc! Uviděla krepované drdůlky olšových šištiček. Padaly na hladinu jako slzy a byly dohněda, protože slzy včas nevybrečené se rychle kazí. Když k ránu přece usnula, hned ji zase probudil lomoz. Krepovanou tvář a pomačkaný drdůlek, všourala se do kuchyně. Táta seděl za stolem u okna – četl noviny. Koš na odpadky byl prázdný. Pod okny hekali tři nebo čtyři chlapi odnášející nábytek. Když našla v tom chaosu mámu, drclo v Danině puse: „Já nejedu.“
„Co to povídáš – chuděrko nešťastná… To mám za všechno, co jsem pro tebe udělala?“ Když stěhovací vůz odjel, Dana řekla: „Ukuchtím snídani a pak půjdeme k řece. Ukážu ti, kde pobrekávají olše.“
Táta zakotvil pohledem v místě, kde do svítání visíval rám a v něm jeho svatební fotka. Zmačkal noviny a hodil je do koše.
Dana odpočítala vajíčka a nakrájela cibuli. Do pánve crkaly křišťálové petrlíky…
Šárka Nováková
Výchovný koncert
Vánoce byly za námi, přehoupl se Nový rok a vypadalo to, že v lednu bude takové to období klidu. Ale nebylo. Leden byl měsícem, kdy přijížděli umělci s výchovnými koncerty. Ať už to byla snaha o polidštění školní mládeže a chuť v ní probudit zájem o vážnou hudbu, nebo komponované cykly, kdy se prolínaly verše s muzikou, vždy to bylo takzvaně o ústa. Řekla bych,, že na výchovné koncerty byli umělci vysíláni snad za trest, protože není možné, aby se někdo vypravil do jámy lvové dobrovolně.
Známe to asi všichni dobře, žáci naexpedováni do tělocvičny s tím, aby se chovali slušně, nevyrušovali. Nástup umělců budil dojem nástupu krotitele do arény plné dravé zvěře. Nás vždycky spíš zajímalo, kolik času se z výuky ulejeme, než to, že Mozartova hudba nás bude povznášet a v dospělosti se k ní budeme rádi vracet. Ani básně recitované se zanícením a vzletně, nás neuchvacovali tak, abychom seděli tiše jako pěny.
Jakmile se ve škole objevil pan Marek, věděli jsme, že za pár dní bude výchovný koncert. Pan Marek byl totiž ladič pianin a jiných strunných nástrojů, jak hlásal nápis nad jeho krámkem. Jistě znáte tu průpovídku o ladiči pian, že je to spíš pijan než ladič a tak právě proto měl pan Marek nad krámem takovýto honosný název. Tak jakmile pan Marek zabrousil do školních chodeb, věděli jsme, že jde naladit piano, které stávalo v rohu tělocvičny. O nějaký ten den později potvrdil ředitel školy v chraplavém amplionu, že dojedou umělci z Prahy, případně z Budějovic.
Když bylo piano naladěno, Bobšovi se zajiskřilo v očích. „Pam, mám nápad. Přijď odpoledne do tělocvičny a nezapomeň sebou papír, nůžky a lepidlo.“ Ani jsem neměla čas se zeptat, co zase zamýšlí a už letěl hrát s klukama fotbal. Ano, i na zmrzlém dvoře školy se dal hrát v lednu fotbal. Jak Bobeš nařídil, já jsem splnila, co se ode mne očekávalo. Odpoledne jsme se sešli v tělocvičně a tam jsem se měla dovědět, co Bobeš vymyslel, abychom si zpestřili zítřejší výchovný koncert. Naštěstí nechal školník u tělocvičny klíče a tak jsme se zevnitř zamkli a nikým nerušeni se jali kout pikle. Byla to blbost, jako ostatně skoro všechno, co jsme k pobavení spolužáků vymýšleli, ale mě se to líbilo. Papír jsme nastříhali na malé kousky…ale kdepak, jen si počkejte, až koncert začne. Od samého rána nestála výuka za nic. Třetí a čtvrtou hodinu měl být koncert a tak jsme se na něj už dopředu všichni „těšili.“ Pod lavicí putovala psaníčka, kdo kde bude komu držet místo, kdo má flusací tužku a modelínu, aby ji vzal sebou, ale také vzkaz, co připravil Bobeš včera odpoledne v tělocvičně, aby byli kamarádi zpraveni o tom, co se bude dít.
Konečně tady byla přestávka před třetí hodinou a amplion nás, opět hlasem ředitele Kulíře, vyzval, abychom se spořádaně a pod dozorem svých třídních učitelů přesunuli do tělocvičny. Rádi jsme se přesunovali, ještě jsme netušili, že tento koncert bude výchovný ve všech směrech. Obyčejně jsme se koukali zašít někam do zadních řad, nebo se kluci povalovali po naskládaných žíněnkách, ale ne dnes., Dnes jsme obsadili první řady, abychom měli všechno z první ruky a o nic nepřišli. Třídní učitelka jen nadzdvihla obočí, když nás viděla vepředu a obezřetně mezi nás zašeptala, „ doufám, že nebudete vyrušovat?“
Výchovný koncert, jak bylo z názvu patrno měl mít spíše charakter hudební, ale aby bylo možné udržet naši pozornost, bylo zařazeno i pásmo básní. My jsme však netrpělivě čekali na klavír. Očekávali jsme, tak jako každý rok, klavíristku nezapamatovatelného jména i věku, ale jaké bylo naše překvapení, když se otevřely dveře a ke klavíru se hrnul vysoký hezký muž. Mrkly jsme po sobě s holkama, jedním slovem, frajer. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak Bobeš malinko ztuhnul. Věděla jsem, že legrácka byla spíš pro těžkopádnou klavíristku, než pro střihouna ve fraku. Pokrčila jsem rameny, jako že už se nedá nic dělat, ono se uvidí a vidělo se. Ředitel nám nového klavíristu představil, představil dílo, které zahraje, výhružně na nás vycenil chrup a medovým hlasem řekl, „doufám, že si z koncertu odnesete spoustu pěkného a poučného. Ti, kdož by kazili požitek z poslechu druhým, s těmi si to později vyřídím.“
Budějovický umělec odklopil kryt klavíru, zvedl oči ke stropu, jako by tam hledal inspiraci, nadechl se a ruce jako dva motýly spustil nad bíločerné klapky. Prsty ještě nedopadly na klávesy, když zůstaly viset pár centimetrů nad nimi. Bylo to pár němých vteřin, ale všichni zírali, co se děje. Klavírista obrátil hlavu k nám usmál se a pak pustil Ov-čá-ci, čtve-rá-ci, vy jste naši vič-ku i tu čo-čo-vič-ku vy-pás-li. A ještě jednou a hlasitěji. Ředitel vyletěl na provizorní podium jako střelený. „Co to hrajete?“ vyjekl na muže, který se teď docela nezřízeně řehtal a s ním i celá osmá třída, protože naši kamarádi věděli, kdo na klapky klavíru nalepil písničku. Mimochodem Bobeš byl dobrej a nalepil to správně, jak se to hrálo.
Ředitel Kulíř kupodivu křepce seskočil zase zpět a neomylně vyhmátnul Bobše. „Kdo ti pomáhal?“ vyštěkl. Otočil se k nám, zapomněl na klavír, umělce i výchovný koncert a spustil vyšetřování. Čekali jsme, že se klavírista k řediteli přidá, ale ten spustil nějakou svižnou skladbičku, která zněla stále a stále hlasitěji celou tělocvičnou, až i říďa pochopil, že z toho dělá aféru jedině on. Celý koncert bylo v tělocvičně absolutní ticho, čímž se nemohl pochlubit nikdo, kdo tady koncertoval. Po představení jsme s Bobšem zaklepali v kabinetě, který umělcům propůjčila naše tělocvikářka a šli jsme se omluvit za hloupost, kterou jsme udělali. Jak se klavírista jmenoval není podstatné, podstatné bylo, že nám nejenom odpustil, ale přidal i to, že díky nám, neměl ještě nikdy pozornější posluchače a že prý výchovných koncertů již pamatuje dost. Dokonce nám poděkoval, že jsme mu připravili zpestření v té šedi.
Lewin
Cena
Miestnosťou prenikala príjemná vôňa parfému. Ako tak sedela na stole a pozorovala svoju izbu, Vsetok nabytok, postel, skrina, policky, dokonca aj dvere, ramovali v tme staré plagáty zašlých hviezd ako Seabstian, Jason Donovan v bielej košeli, Van Damme v čiernom tieľku. Cítila sa zvlaštne, odrastené dieta.
“Pamätáš si tamtoho týpka” Pohľadom zamierila na stenu. .
“Ktorého?” .
“Tam toho s tými plantavými nohavicami , briadkou a veľkou náušnicou” tvrdým hlasom “East 17?” .
Prykývla. Ležal na posteli. Rozvaloval sa. Pozrela na neho, mierne pokorená tými veľkými chlpatými nohami. Akoby sa jej čosy neohrabané z nich zavŕtalo pod kožu. “A čo s ním?” .
“Nič. Kedysi som bola do neho strašne zaľúbena. ”.
“Vážne?” zasmial sa “Tak to si mierne upravujem mienku o tvojom vkuse…” zvláštny odkašlaniu vzdialene podobný zvuk a poškrábal sa na prsiach. Akoby chcel povedať: Hovor si čo chceš, dievča, ja som tu ten o koho ide.” .
“Prečo?” po chvíli, trošku hlasnejšie, vrátila pozornosť k sebe. “No. Len mi proste nepripadáš ako dievča čo bolo za mlada zaľúbené do týpka z East 17…” Usmiala sa. Usmial sa. .
“A ako ti pripadám?” .
“Poznáš ten typ…Ten typ báb, ktoré v určitom veku vybuchnú, oblečú si roztrhané rifle, tričko: STOP TÝRANIU ZVIERAT, a na týžden odídu z domu s nejakým vlasatým týpkom so zlomeným zubom a veľkou náušnicou…” urobil podivný ksicht “ Potom keď vyrastú, oblečú si károvaný kabát a ako spomienka na staré časy im ostane tetovanie na zadku. Ukáž zadok“ smiech „No ukáž ho, som si ho dobre neprezrel..“ s chlapcčenskym úškrnom sa naklonil nabok. .
Ani sa nepohla. .
“Taká som vôbec nebola” .
“A aká ?” Tvrdo. .
Spomenula si. Mal dlhé vlasy, obrovskú náušnicu, male oči a bol strašne škaredý. “Sedela som tu v tejto izbe. Mala som pustený televízor, otvorené Bravo,“ mal motorku a bozkávali sa na lavičke za barakom. Plánovali spolu útek niekam na samotu . “ občas som pozrela na jeho plagát, občas na Jasona… Som len sedela na gauči a priblblo vzdychala. Niekedy sme s babami išli do mesta a rozmýšlali aké to bude ked nás niekto pobozká. Aké bude milovanie a tak. Nemohli sme sa toho dočkat…” .
“Zvláštne. “ Zdvihol ruky nad hlavu, natiahol ich do vzduchu a zývol. “ Môžem si tu zapáliť?” .
“Čo je na tom zvláštne?” Podráždene pokývala hlavou. “….. nefajči tu. Choď na balkón” Odišiel. .
Prešla pohladom po stenách. Nemohla sa zbavit pocitu, ze sem tie veci už nepatria. Že to vsetko zažil uplne iný človek, ktorého ani nepozná. .
Keď sa vrátil z balkóna, našiel ju v tej istej pozícii na stole. Od dotyku bola obrnená stoličkou,. Posadil sa na posteľ. .
“Máte krásny výhlad. Na petržálske pomery. Z ôsmeho poschodia je to všetko také maličké a ešte bezvýznamnejšie ako u nás….”.
“Na kolkatom bývaš?” .
“Na piatom”.
“Máš v izbe plagáty?” .
“Jasné! Lenže samých chlapov. Futbalistov a tak…Ak myslíš na to. A nikoho z nich nemilujem, ani som,“ zarazil sa „Aj keď Cantona k tomu mal blizko..“ Ticho. Pozerala bokom. .
“Inak som na ženy” nafúkol tvár a stisol pery “ A úplne zdravý, vieš ako to myslím.” Usmial sa ňu pričom komicky napol svaly. .
“Máš ma rád ?” .
“Čo?!” .
“Pýtam sa či ma máš rád ”.
“Jéžiš Mária.” prestávka “ Jasné. Prečo sa pýtaš?” .
“A ako? Ako ma máš rád….” Rukou si hladkala rameno.. .
“Ako ako? Nechápem ako to myslíš…”.
“Proste chcem počuť” zamyslela sa, pričom zdvihla hlavu k plafónu a nohou klepkala do stoličky ako keď kvapká voda a človek sa núti vstať a potiahnúť kohútik “ Vieš, si myslím, keď má človek niečo naozaj rád, dokáže pre to robiť neskutočné, veci, obetovať život a tak. Proste, čo by si bol ochotný pre mňa spraviť….?”.
“Vieš , no. ….”.
“Povedz niečo pekné…”.
Narovnal sa. .
“Okey, viem niečo čo by ťa mohlo potešiť….Vieš, “ vážnym rečníckym tónom, pri čom si dvakrát jemne, tak naoko, odkašľal a narovnal chrbát “ u nás na ekonomickej sme sa učili takú tú základnú vec o cene. Volá sa to náklady príležitostí, ale to je jedno. Týka sa to toho, čo som ochotný obetovať pre určitú vec,’ zrýchloval “ takú má tá vec cenu. Ako napríklad, keď chytám s otcom ryby a kvôli tomu néjdem na futbal ani chlastat, tak to rybárčenie má potom cenu futbalu a chlastania. “ Pozrel na ňu, či ho počúva. Hľadela inam “a napríklad včera mi volal Karol, vieš, a povedal že má vóľné listky na Red Hotov, v Prahe, že či néjdem zadara? Ale, že by som sa hneď musel zbaliť a tak. Vyštartovali by sme za chvíľu…Aj tak som nemal peniaze,…….” zaváhal “ ale čo chcem povedať, je, že keby mi zavolal dneska a mal by som prachy a všetko, aj tak by som nešiel.” .
Počúvala , sa načiahla k chrbtu a začala sa mierne masirovat kúsok pod krídlom. Druhou rukou sa stále škrábala na lakti. .
“ Chápeš? Nemyslím to tak, že máš pre mňa cenu Red Hotov. To je hovadina! Aj keď vieš ako ich mám rád. To je slabé slovo. Ale chcem tým povedať, že by som nešiel ani keby mi zavolal Keith Richards, alebo kto, alebo Van Gogh….”.
“Van Gogh je mŕtvy...“ .
„No práve,“ prudko, mierne afektovane, zdvihol ruky do vzduchu akoby sa hádali „ ale čo chcem povedať, že by som nešiel ani keby mi niekto... Teraz mi nikto nenapadá. Ale chápeš? Čo chcem povedať...HOCIKTO keby mi zavolal, nešiel by som...pretože mám dnes rande s tebou...” .
“Nekrič” pozorovala fľaky na koberci. .
“To ti nestačí?“ .
Mykla plecami. . Vonku za oknom sa para s kotoľne prevalovala ružovkastou nocou. Dlho si nervózne podávali ticho keď sa zrazuobidvaja naraz strhli na nečakaný, takmer podprahový zvuk. Spočiatku len sedeli, hlavy natočené inštinktivne pravým uchom kolmo na izbový vchod. .
“Oco!” vykríkla. Celá červená zoskočila zo so stola. Jej vlasy spomalene padli na ramená. Začala po ňom hádzať veci. “Rýchlo!” Tričko. “Ponáhlaj sa!” Nohavice “Jéžiš, on ma zabije! On ma zabije!” Opakovala dokola a behala zo strany na stranu, od postele ku stene a naspäť. Sadla si na posteľ “ To je v prdeli” a vopchala hlavu do dlaní. “ Bože, ja som to posrala “ Fňukala. .
Behom par sekúnd si navliekol nohavice, zapravil tričko, nasadil čiapku a bundu. “Jéžiš, čo robíš.. Nič sa nedeje, moja…” pobozkal ju. Potom bez obzretia alebo slova, dramaticky odkráčal z izby. .
“Dobrý deň” začula z haly a buchnutie dverí. .
“Dobrý….” prekvapene. .
Zvuk vyzutých bôt a kabát hodený na stoličku. .
“Zlatko, si tu? Kto to prosímťa bol?!” hlboký hlas. .
Počula zvuk akoby niečo padalo a spomenula si na svoje boty hodené na zemi. .
“ Kurva..Nemôžes si ich aspoň raz upratať? Kde do prdele si!? …”.
Po chvíli vošiel, oči mal prižmúrené. Chvilu na nu uprene hladel. .
Na koberci boli pohadzane roztrhane plagaty. Ležala na bruchu, iba v spodnom prádle, diagonálne cez rozhádzanú posteľ. S tvárou zaborenou do podušky v najtmavšom rohu izby a plakala. .
Ked privykol očami na tmu, pohľad mu zmäkkol. .
“To bude dobré, zlatko”..
“Nebude, to už nikdy nebude dobré. Nikdy …” .
Podišiel k nej, pohladil ju po dlhých hnedých nepodajných vlasoch. “Čo sa stalo, moja? Povedz mi, čo sa stalo?” Šepkal. Mlčala. .
Zatvoril dvere, zamyslene si obliekol kabát, otvoril dvere. Ukazovák vo vrecku sa stále intenzívnejšie ponáral nechtom do podušky dlane, ktorá vysielala do mozgu naliehavé signály po väčšiu dávku krvy a vonku začínalo pomaly naliehavo pršať….
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XV
„Tak zajedeme se dnes podívat na nejbližší obchod a hospodu, když jsme to včera už nestihli“? navrhoval pan domácí u snídaně.
Nikam se mi nechtělo. Nějaké zásoby jsme si přivezli s sebou, takže nákup nebyl nutný. „Spíš bych se šla někam projít. To by nám, myslím, všem prospělo,“ zkusila jsem navrhnout.
„Pokud zbytek osazenstva smýšlí podobně, tak proč ne“? souhlasil se mnou.
Zbytek osazenstva to odkýval. Nezbývalo, než se vypravit na cestu. Šla jsem sebe i Michálka převléknout, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Sluníčko svítilo a už zrána bylo dost horko. V lese bude určitě příjemně. Odhadovala jsem, že v poledne už budeme zpátky, ale vzala jsem sebou alespoň malý batůžek s plastikovou lahví čaje, kdyby měl někdo z nás po cestě žízeň.
Hned za chalupou jsme se vydali úzkou pěšinkou přes louku k lesu. Kolem nás poletoval párek motýlů?a Michálek. Měl v sobě tolik energie? Jen jsem měla strach, aby mu vydržela i na cestu zpět. Jarek si při chůzi pohvizdoval a vypadal spokojeně. Vedl nás lesními cestami a pěšinkami až ke kamenné studánce, kde jsme si udělali přestávku. Na malém paloučku jsme se posadili do trávy. Michálek chvíli poseděl vedle mě, ale pořád ještě měl příliš elánu, než aby to vydržel dlouho. Studánka a tekoucí voda ho fascinovala do té míry, že si v proudu vytékající vody máčel ruce a cákal kolem sebe.
Na chvíli jsem zavřela oči a odpočívala. Mamka se o něčem tlumeně bavila s Jarkem. Nevím o čem, nechtělo se mi sledovat ani smysl slov, která plynula dál kolem mých uší. „Míšo, nepij tu vodu!“ slyšela jsem vykřiknout Jarka.
Otevřela jsem oči a viděla, jak vyskočil a táhne malého pryč od vody. Ten se zřejmě lekl a začal brečet.
Jarek se tvářil nešťastně. „Ta voda není pitná,“ dodával jako na omluvu.
„To jsem ani nepředpokládala. Je to moje chyba, měla jsem zavřené oči a Michálka nehlídala. Pojď sem Michálku. Posaď se. Takový velký kluk přece nebude brečet.“
„Kolik toho vypil“? dělala si starosti mamka.
„Asi moc ne. Hned jak jsem si toho všimnul, tak jsem na něho zařval.“
Taková kouzelně vypadající studánka a voda se z ní pít nedá. Kdysi to tak určitě nebylo, jinak by tu nestála. Kdo by se stavěl se studánkou v lese, když by neměla žádný účel, kromě toho okrasného. A pro ozdobu - to by si ji každý radši udělal doma na zahradě.
Pokračovali jsme v procházce a na studánku už nemysleli. Sbírali jsme sem tam šišky a zkoušeli se trefovat do vybraných stromů. Téměř vždy jsem minula cíl. Michálek se, šišku v ruce, postavil na krok od kmene stromu a radoval se po každém zdařilém zásahu.
„Aninko, divej.“
Co rána, to zásah.
„Stojíš moc blízko. To se strefí každý, tak jak to děláš ty,“ škádlila jsem ho.
Ale z větší dálky byl naprosto neúspěšný, tak radši zůstal u své původní metody. Postupně však začal jevit známky únavy. Vraceli jsme se zpět jinou cestou. Tu už příliš nevnímal a škobrtal o každý kamínek či vyčnívající kořen stromu. Jarkovi se ho zželelo a vzal ho do náruče. Za chvilku jsem viděla, jak zavírá oči a chystá se usnout. Začala jsem tedy na něj mluvit a snažila se ho přimět zůstat v bdělém stavu. Nechtěla jsem, aby byl potom rozespalý a protivný. Spát půjde až po obědě.
Po návratu jsem se hned vrhla k plotně. V tom horku se mi nechtělo vyvařovat, tak jsem jen narychlo připravila směs masa a zeleniny, k tomu rýži a hotovo. Po procházce jsme byli celí vyhládlí a náramně jsme si pochutnali.
Michálkova odpolední půlhodinka spánku se tentokrát protáhla na hodinu a půl. Tolik byl ze všeho unavený. Jakmile se však probudil, ihned si stěžoval na bolesti v bříšku. Protože jsme neváhali si přiznat původ bolestí, začali jsme hledat nějaký lék, který by potlačil bolest a zároveň působil jako dezinfekce. Mamka navrhovala, ať ho vezmeme někam k doktorovi, ale to mi připadalo přehnané. Voda ve studánce určitě přímo jedovatá nebyla a takové množství jí zase malý sotva vypil, aby z toho vzniklo něco vážného. V okolí nejsou dokonce ani žádná pole, z nichž by snad mohlo něco do spodní vody prosakovat. Jenže jsme si s sebou přivezli jen žaludeční kapky, kdyby náhodou bylo někomu těžko z jídla a v domě jsme našli v lékárničce pouze živočišné uhlí a prášky na bolest hlavy.
„Tak já skočím k sousedům“, nabízel se Jarek, „třeba něco budou mít.“ A už to pospíchal zjistit.
Sahala jsem Michálkovi na čelo, ale nezdálo se, že by měl teplotu. Pořád tiše naříkal a kroutil se v křečích. Bylo mi ho nevýslovně líto. Sedla jsem si na postel a bříško mu hladila. Nevím, jestli mu to pomáhalo, ale rozhodně se uklidnil. Mamka mu mezitím uvařila jakýsi bylinkový čaj. Jenže nebyl slazený a dítě jej odmítalo pít.
Za chvíli přiběhl Jarek s práškem žluté barvy na dlani. Nevěděl jak se jmenuje, ale prý je přímo na „to“. Tak jsem přesvědčila Michálka ke spolknutí pilulky a čekala, co to s ním udělá.
Asi po půl hodině se zdálo, že bolesti polevily. Malému se chtělo spát. Počkala jsem až usne a tiše vyšla z pokoje. Mamka s Jarkem se zatím usadili ke stolu vzadu na zahradě a hráli karty. Připojila jsem se k nim. Na žízeň jsme si připravili vinný střik. Hráli jsme a popíjeli. Nálada se nám dost vylepšila. Smáli jsme se na celé kolo a hru prokládali vtipy a krátkými historkami ze školních let.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že slyším podezřelé zvuky. Zaposlouchala jsem se pozorněji. Měla jsem dojem, že slyším pláč. No jasně. Michálek brečel. A pěkně nahlas. Hodila jsem karty na stůl a pospíchala za ním. Na schodišti mě praštil do nosu šílený zápach. Jako by se někdo?
Taky že ano. Když jsem otevřela dveře od pokoje, málem jsem omdlela. Michálek klečel celý špinavý na zemi u postele. Vzlykal až se dusil. Postel byla také pořádně zaneřáděná. O tom zápachu nemluvě. Byla jsem bezradná.
„Michálku, vydrž! Hned jsem zpátky.“
Utíkala jsem dolů do zahrady. „Mami, on se pokakal. Ale strašně!“
„A to jsi ho tam nechala“? Zírala na mě jako bych spadla z Marsu.
„A co mám dělat“?
„Tak jdeme.“ Zvedla se od stolu a odhodlaně vešla do domu.
„Přines nějaký lavor, hadry, vodu a saponát. Jo, nezapomeň na kbelík,“ hned začala udílet rozkazy, jakmile viděla skutečnost v celém rozsahu.
Rychle jsem všechno nanosila, pomalu se dostávajíc ze mdlob, které mě obcházely. Svlékly jsme Michálka a zhruba jej umyly v lavoru s vodou. Pak mě s ním mamka poslala do koupelny a pustila se do úklidu. Jarek jen z povzdálí zjistil, co se děje a radši se k domu ani nepřibližoval. Po důkladném osprchování jsem vytrvale vzlykající dítě usadila preventivně na záchod. Pak jsem vyběhla zpět nahoru do pokoje. Dělalo se mi špatně. Musela jsem se přemoci, musela jsem se soustředit na úklid. Do pračky jsme naházely všechno povlečení, do vaničky na zahradě zatím přišly namočit deky a polštáře. Kobereček, který ležel u postele, jsem drhla práškem na praní na trávníku, mamka mezitím vydrhla podlahu a matrace v pokojíku.
Nápad s usazením dítěte na záchodě se ukázal jako dobrý. Chudáček se tam celý klepal rozrušením. Dveře jsme mu nechali otevřené, aby se tam necítil tak opuštěný. Do večera jsme měli co dělat. Vyvstal nám ale problém se spaním. Míšu jsme nacpali živočišným uhlím a uložili do mé postele. Já jsem se nakonec smířila s tím, že přespím na části sedací soupravy v obývací místnosti. Jarek vytáhl ze skříně spacák s tím, ze se uloží pod stromem v zahradě. Spát se nám ale ještě nikomu nechtělo. Sedli jsme si tedy společně v kuchyni. Jarek nalil víno, tentokrát bez vody a jen tak jsme seděli a klábosili. Mamka se zvedla jako první. Dala nám dobrou noc a odešla spát.
Seděli jsme s Jarkem u vína dál. Vypitou láhev nahradila další. Víno mi krásně odlehčilo od starostí. Připadala jsem si vtipná. Bylo by škoda tou právě nabytou vtipností šetřit, takže jsem se nakonec před tím chlapem náramně předváděla. On koneckonců dělal to samé.
Asi by bylo lepší, kdybych si ráno nic nepamatovala, ale to se mi, bohužel, jaksi nepoštěstilo. Když jsem se tedy ráno za svítání probudila na zahradě, ležící s Jarkem na dece a přikrytá spacákem, radši bych v tu chvíli přestala existovat. Úplně jasně jsem si pamatovala, jak jsem trvala na tom, že sám venku spát nemůže, jak se mi to snažil nejdříve vymluvit, ale nakonec byl rád.
Když jsem pootočila hlavou, viděla jsem vedle sebe v trávě ležet láhev Campari, z níž jsme pili ještě před spaním. Nadzvedla jsem se na loktech? a vzápětí padla zpět. Hlava mi třeštila, jako by v ní svými kladívky ťukaly tisíce permoníků. Alespoň jsem se trochu vymanila z Jarkova objetí, odsunujíc se na okraj deky. Tráva kolem byla plná rosy. Natáhla jsem ruku, v té rose ji omočila a přiložila si ji na čelo. Příjemně to chladilo, šlo však jen o krátkodobý efekt. Rozednívalo se nějak moc rychle. Musela jsem vstávat. Využila jsem chvíle odhodlání a vyskočila na nohy. Málem mě to stálo život. Odplazila jsem se do obývací místnosti. Schoulila jsem se na sedačku. Cítila jsem se pod psa. Začala jsem se po chvilce propadat do spánku, jen jsem ještě jako by napůl zaznamenala dobrého ducha, který mne přikryl dekou.
Trochu jsem se prospala a hned mi bylo lépe. Vstávat se mi však nechtělo. Příjemný pocit ze spánku mne po chvíli opustil a místo toho jsem pocítila příval smutku. Přetáhla jsem si deku přes hlavu. Nepatrně to pomohlo. Brzy se mi začalo těžko dýchat, což mělo dobrý vliv na mou psychiku, ovšem plíce s touto metodou zahánění smutku nebyly srozuměny, takže jsem chtě nechtě musela zase hlavu zpod deky vytáhnout a pořádně se nadechnout. Další příval melancholie zarazila žízeň. Vstala jsem, složila deku a opustila tichou místnost.
Vzbudila jsem se akorát k obědu. V kuchyni byla jen mamka s Michálkem. Jarek chyběl. Když jsem viděla mamčin výraz, raději jsem se na něj ani neptala. Sedla jsem si za stůl. Mamka mlčky nachystala tři talíře a naložila na ně pořádnou porci jídla. Jeden talíř postavila přede mě. Chtěla jsem se proti tomu množství ohradit, ale raději jsem si to rozmyslela.
Michálek se na mne za celou dobu sotva podíval. Natož, aby promluvil. Měla jsem co dělat, abych se nezvedla a od jídla neodešla.
Po obědě jsem našla Jarka na zahradě. Seděl tam v trávě opřený o strom.
„Vítej, spoluvinice!“
„Jakápak jsem já spoluvinice“?
„Cožpak tvoje drahá matinka ti zapomněla udělit přednášku“?
„A tobě snad nějakou udělila“?
„No, aby ne! A jakou! Člověk by si skoro myslel, že snad udělal něco špatného. Jenže když tu tak sám sedím, marně přemýšlím, kterého hrdelního zločinu jsem se to vlastně dopustil. To je mi fakt záhadou.“
To už se smál na celé kolo. Taky mě rozesmál. Přisedla jsem si k němu a rovněž se opřela o kmen stromu.
„Se mnou vůbec nemluvila. Dokonce ani Michálek se mnou nemluvil,“ postěžovala jsem si.
„Třeba bychom se přece jen mohli ze svých chyb poučit,“ usmíval se Jarek záludně.
„Jak ? poučit“? nechápala jsem.
„Příště si radši oba lehneme do postele.“
„Co“?
„Příště nebudeme budit veřejné pohoršení a lehneme si spolu do postele,“ vypadal, jako by mi nabízel chleba s máslem.
„Co“? zeptala jsem se znovu, ne zrovna inteligentně.
„Aspoň bys mi tak rychle neutekla.“
„Myslíš“? ušklíbla jsem se.
„To si piš! Ode mě ženy neutíkají.“
„A ty od nich“?
Zora Šimůnková
Hodina lásky
Maličko odhrnul záclonu. Už ji viděl. Stála na přechodu a čekala na zelenou.
Za chvíli zazvoní. A co udělá on?
Přemýšlel o tom celý minulý týden. Ženu, která za ním měla přijít, znal už dlouho, jednou týdně se přátelsky zhruba na hodinku setkávali a dosud si vykali. Ona jemu říkala: „pane Václave“, on jí: „Ilono vy“, už bez toho „paní“. Mohl si to dovolit, byl mnohem starší. Dnešní schůzka ale měla být jiná. Teprve nedávno si Iloně troufl, ba ne, to ona ho přiměla systémem otázek a odpovědí, říct nahlas, co si dávno přál. Možná by z té hry na pravdu ještě ráda vycouvala, poznal to, ale nehodlal jí to usnadnit. – Chtěl bych se s vámi milovat, aby vám bylo pěkně u srdce i na duši. A víte, pokračoval ve snaze oddálit chvíli ticha a pak tu, ve které bude muset vyslechnout její odpověď, - že to není jen tužba těla. Jsem stará škola, nedokázal bych to bez lásky k vám.
Vprostřed jeho řeči zvedla maličko ruku, ano, chce to odbýt s taktem, pomyslel si, uzavřít tu záležitost, aby ho to nebolelo. Ale došel k oknu a zády k ní mluvil dál. – Omlouvám se, Ilono. Sama jste to chtěla. Už o tom nebudeme mluvit. Měl jsem slabou chvíli, promiňte. Podle zvuku poznal, že odsunula stolek, aby mohla vstát. Až klapnou dveře, vezme si prášky a půjde se natáhnout.
– Jen co snesete, říkávala mu doktorka, - jen co snesete…
Když mu Ilona položila ruku na rameno, lekl se.
– Nechtěla jsem, zčervenala.
Kývl hlavou směrem k rozehrané šachové partii: - Dohrajeme to…příště? - Asi to bude lepší, řekla zamyšleně. Pomohla mu ještě sklidit hrníčky od kávy a pak odešla. Díval se za ní z okna, dokud nezmizela za rohem.
Když si lehal, fotografii nebožky ženy schoval do nočního stolku.
Jen co snesete, jen co snesete, slyšel svoji doktorku.
Spal špatně, teprve k ránu krátce a trhaně zabral. Dopoledne zašel do kostela: ne aby se modlil, ale aby v tichu přemýšlel. Vyčítal si, proč podlehl. Věděl přece, že některé věci mají zůstat nevysloveny. Zkusil dlouhou procházku: vyčerpala ho aspoň natolik, že usnul jako dřevo. Ilona se neozývala. Několikrát vzal do ruky telefon, že zavolá sám, ale číslo nikdy nevytočil. Dělal všecko, jak byl zvyklý a pořád si opakoval: - Jen co snesete…
Třetí den, zrovna když se díval na závody F1, pípla sms: PRIJDU JAKO OBVYKLE A UVIDIME. Na kontrole mu naměřili vyšší tlak: - Něco doma, stalo se vám něco špatného?, ptala se lékařka a zatímco schovávala tlakoměr, připomněla: - Jen co snesete.
Nadával si: proč to jenom říkal nahlas, když nemůže slíbit vůbec nic?!Až dosud nad Ilonou cítil jemnou intelektuální převahu, která mu dělala dobře. Víc četl, víc znal, protože byl na světě mnohem déle. Cítil se polichocen, kdykoliv se ho s důvěrou zeptala, a zatímco odpovídal, pozorně poslouchala s hlavou maličko nakloněnou na stranu.
Ale tohle nebylo o znalostech. Čím víc se blížil Den D, tím byl nervóznější. Pokud selže, vědomosti a znalosti mu nepomůžou. Konec neodvrátí.
Možná nepřijde hned, ale pozvolný rozpad bývá horší.
Oba budou dělat jakoby nic. Možná ještě sehrají pár šachových partií, bude jí moci přečíst pokračování divadelní hry, kterou píše, ještě nějaký čas bude Ilona sedávat na pohovce pod reprodukcí Renoirovy Snídaně veslařů…a jednou nepřijde.
Vymluví se na neodkladnou práci. Nebude jí to mít za zlé, vždyť jako rehabilitační sestřička nemá jenom jeho /ano, tímto způsobem se seznámili, původně mu ji přidělila sociální služba Městského úřadu/. Bude se vymlouvat častěji a častěji…a jednou pošlou někoho jiného. Na semaforu naskočila zelená, Ilona přešla silnici a zmizela Václavovi z očí. Už jen tři domy a zazvoní.
Ještě nevěděl, co udělá. Zajisté by mohl využít zkušeností divadelního ochotníka a inscenovat to jako černou grotesku. – Potřeboval jsem si něco ověřit do hry, kterou píšu. Věrohodnou reakci hlavní hrdinky. Jen proto jsem něco takového vyslovil, Ilono. Pokud to vyznělo moc věrohodně, omlouvám se.
Takový výstup by jistě svedl, ale ublížil by.
Ještě když mačkal bzučák, který otvíral domovní dveře, nebyl si jist, co udělá.
Jen co snesete, jen co snesete…