Zuzana VoznicováTřinácté slunce
Ten dům měl fasádu ze slunečních hodin. Bydlela naproti a každé ráno pohledem na ně přeměřovala stíny.
Dnešní bylo šedivé, jakoby se slunce víckrát ani nechystalo vyjít. Vítr venku smýkal těžkými kapkami deště a větve okolních stromů neúnavně fackovaly boky přemočeného domu.
Došla až k oknu, bosá chodidla na parketách vydávala mlaskavý zvuk. Trochu ji to rozesmálo, první úsměv po probdělé noci. Její obličej se odrazil ve skleněné výplni okna. Trochu se polekala, jak vypadal tentokrát cize. Za sklem postávala žena se zplihlými vlasy a k smrti unaveným výrazem. Znemožnila jí spočítat slunce. Vlastně nevěděla, zdali to nebylo spíš tím počasím.
Sluncí bylo dvanáct. Každé ráno stejně. Nemohla se splést, když chodila v kovových ručičkách hodin sem a tam, od východu k západu. Občas si přála propašovat mezi ně třinácté. To ještě, když byli spolu a den se zdál příliš krátký. A taky byla třináctka její šťastné číslo.
Myslela na noc, kdy stropem hýbaly kroky holubů. Hromadili se na půdě, starý dům s děravou střechou jim skýtal bezpečné útočiště. A ona alespoň nebyla v noci tak sama. Bydlela s hejnem pošťáků.
Ze stropu začalo rytmicky kapat na dno kýblu. Když začalo pršet, postavila ho automaticky pod místo, kde při dešti pravidelně zatékalo.
Vítr ji děsil. Kvílel jak šílená žena. Holubi zmlkli. Nepřestávalo pršet, byl leden a všechno se tvářilo spíš k listopadu.
Začalo jí být chladno. Teprve teď si uvědomila, že tam stojí už dlouho, bosá a jen v lehké noční košilce. Vlastně jí byla zima pořád, jen ten pocit už ani nevnímala.
Otočila hlavu.
V květináči na skříňce vykvetla sněženka. Cibulky koupila kdysi na tržnici, zasadila je a květináč položila kousek od topení. Doufala, že brzo vykvetou , že tím uspíší milované jaro.
Neviděla, když vítr serval ruce slunečním hodinám. Neviděla, jak se změnily v křídla. A na nich všech dvanáct sluncí odletělo hledat to její…. třinácté.
Jozef Melichar
Kurz lietania
Pľujú na neho a kopú ho. Na jedno oko už takmer nevidí. Nebude vidieť. Bezduché mäsité tváre, vystrašené oči, pre ktoré sú ochotné vypichnúť všetky svietiace teplom úprimné iskry tam v pozadí. Neznášajú ich. Tých čo sa snažia tancovať. Sedí so sklonenou hlavou, kopú a kričia, nevidáva ani hláska, rezignovane čaká. Na čo? Na čo vlastne čaká!
Zmocní sa ho hnev. Hnev na hlúposť, pre ktorú nevidia. Je to príliš veľké mrhanie časom! Príliš veľké, chápete? Začal sa nákazlivo smiať. Zvíjal sa na zemi a nemohol popadnúť dych. Zrazu prestali. Udivene na civeli na to kôpku roztraseného mäsa. Akoby videli niečo čomu neveria, čo rozum nechápe.
Z poslednej rezervnej sily, vstal, vyzliekol si tričko a oni ustúpili do polkruhu s veľkým mohutným skupinovým povzdychom. Jeho krídla šokujú- biele, nie žiarivo nebesky biele, ale šedivo biele, zaprášené mestom a smogom, opotrebované dlhými osamelými letmy ponad betonové domy a komíny elektrarni, ponad osamelých ľudí, ktorý netrafili dobu, ponad dievčatá čo zbytočne čakajú, ponad.
Dvakrát skúsi zamávať, len tak na skúšku. Vystrašene cúvnu.
Fungujú, režú vzduch a vyzerajú nebezpečne.
Chystal sa na nádherný oslobodzujúci let, na dlhé rozhovory medzi krídlami a vzduchom, na miesta, ktoré treba objaviť a pochopiť, na ľudí, na ktorých sa treba usmiať a potlapkať po pleci.
Vystúpila z davu, maličká, ale dospelá, takmer stará, odrastené dieťa, zrada. Jediným pohĺadom ním šklbne ako papierovým panákom.
“Ja neviem prečo si taký bezohladný. Som z teba strašne smutná. Nikoho nevnímaš, nikoho nepočúvaš, chodíš medzi nami ako bezduchý a problémy hádžeš za hlavu akoby sa tam vyriešili.
Nemôžem kvôli tebe spávať, Xko. Preboha, ako ty dopadneš?”
Očami ho pritiahne k zemi, závažie zložené s pokryveného súcitu. Zvezie sa na podlahu, rozpadnutý domček s karát. Uzavierajúci sa kruh, neurčitých tiel, siluety ktoré s blížia k obeti. Dav nemá tvár. Títo ľudia. Naozaj existujú? Dorazia ho. Teplý nič nehovoriaci dych a mäso a pot, zvieratá. Všetko sa to uzatvára, krv mu padá do očí, alebo je to pot? Alebo je to len strach? Tesne pred tým ako upadne do kómy, začuje hlas odrážajúci sa od stien.
Ženský hlas. Hovorí niečo dôležité, ale čo, to si vôbec nevie uvedomiť, je to dôležité, ale si vôbec nevie spomenúť.
Spomenúť.
Spomenúť.
Spomenúť.
Zobúdza sa na nemocničnú vôňu čistiacich prostriedkov.
Sam uprostred pečlivo dezinfikovanej miestnosti na postely z kovovej konštrukcie s dvoma matracmi. Na jej konci zavesená biela papierová karta s číslami. Identifikácia.
“Xko, bol si dlho chorý, ale už to máš za sebou. Myslel si si, že máš krídla a môžeš niekoho zachrániť, minimálne seba, a tak sme sa rozhodli ti pomôcť. Najlepšie bude, keď na celý prípad zabudneme a ty sa vrátiš do života a popasuješ sa ako chlap zo všetkými svojimi životnými úlohami. Ako správny občan našej spoločnosti. Staneš sa mužom ako sa patrí. Na chrbte máš dve rany. Najlepšie bude sa na nič nepýtať. Snaž sa zabudnúť. Nie každý môže byť taký zhovievavý ako my a považovať to za bujnú fantáziu dieťaťa čo odmieta dospieť. Mohol by si skončiť v blázninci alebo aj na horších miestach. Mestom tiahne kopa plešatých revolverov. Pridaj sa k nám, priviň sa na našu hruď a my ti dáme všetko, čo je v naších silách. Bezpečie a lásku, domov, pochopenie. Stačí zabudnúť. ”
Hovoril podivný človek s tvárou akoby upatlanou z cesta.
Sedel vedľa na kovovej stoličke s červeným poťahom.
Lásku ktorá škrtí, pomyslel si.
“Keď ste ma bili. Tam na tej chodbe. Nebol som už úplne pri zmysloch, ale zdalo sa mi, že som čosy počul.. akýsy hlas..!“
„Hlas? Koho hlas?“ hlúpo sa priznal.
„Neviem, bola to žena. Niečo šepkala.“
„A čo ?“ spýtal sa rýchlo a podráždene.
„Nie som si istý.“
„Tak to je tažké. Takto vám nepomôžem. Povedzte mi môj, čo vám šepkala?“
„Niečo ako......“ už to mal na jazyku „Nič vám nepoviem“
„Prečo?“
„Ste chorý!“
„Chorý? Ako to? Vy ste tu pacient.“
„Chorý! Myslite si, že viete. Rozmýšlate o príčine a následku a myslíte si, že viete.“
„Čo si myslím , že viem? Je vám zle? Pichnem vám injekciu. Upokojujúcu?“
„To je jedno. Proste myslíte si, že viete a preto ste chorý. Nakazený tou odpornou neviditeľnou chorobou, intelektom alebo čím, ktorá chodí z mozgu do mozgu ako červ. S kolektívnym rozumom. Chápete?“
„Ako myslíš“ povedal urazene a odniesol svoje želatinové trasĺavé telo von z miestnosti.
Ostal sám so svojim plafónom a výhľadom na druhú hranatú budovu s podobnými väzňami, bacharmi a väznicami. Rozmýšlal či sa niečo z toho stalo naozaj. Alebo to bol len výplod príliš bujnej fantazie? Chorej mysle? Naozaj je všetko také šedivé a špinavé a ľudia ráno chodia do práce a večer späť a nič viac ? A na chodbe sa pošmykol alebo ho prepadla banda unudených puberťákov? A blázni sú len blázni a nič viac? A ľudia sú len ľudia a nič viac?
Rukou neisto nahmatal chrbát a dotkol sa miesta, kde si pamätal krídla. Zacítil prudkú bolesť vybuchujúcu po celom tele ako ohňostroj skutočnosti. Pred očami sa zablesklo fialovo červene a žlto a úsmev rozrazil tvár ako otvorená rana. Nikdy sa bolesti tak nepotešil. Tak predsalen.
Myslel na ten hlas, dlho na neho myslel, potom ho začali ťažiť driemoty, prepadával sa hlbšie do spánku,stále si nemohol spomenúť. A keď už mu viečka padali a do snu prúdil fialový vzduch narážajúci do zamrznutých stien akejsi miestnosti, z ktorej viedli štyri vchody na každú svetovú stranu, znova sa mu vrátil a rozoznel tmu tenkým príťažlivým hlasom. Znova ho počul, len v akejsi zakódovanej podobe, ktorú treba rozluštiť. Ktorú treba rozlúštiť, ozývalo sa v hlave. Ktorú treba rozlúštiť...
„ klúč... nikam nepasuje...Nájdi ho ............“ ozývalo sa dnu a von z lebky „ keď ho nájdeš... zomrieš.. Nehladaj ho.... a si mŕtvy.....si mŕtvy.......si mŕtvy“
Bolo to všetko do kopy, bordel jeho hlavy a jej slová (koho?) namiešané v horiacom drinku, ktorý treba vypiť, pohár hodiť o stenu a pokorne padnúť na zem.
Je to naozaj skutočné? Čo z toho je sen? Nahmatal si rukou miesto kde boli krídla. Zacítil perie, ktoré sa triaslo vo vetre, nedočkavé. Skúsil nimi pohnúť. Fungujú, režú vzduch a vyzerajú nebezpečne. Vietor prúdil štyrmi dverami, vydával kvílivé zvuky a narážal do stien. Otočil sa na podpätku a napäto počúval či z niekadiaľ nezapočuje náznak otvoreného priestranstva. S vidinou lúky, stromov, oblohy a žeravého neúprosného spaľujúceho slnka, stál tam a rozmýšľal, ktorým smerom sa vydať.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XVI
„Zajedu s Jarkem nakoupit. Potřebuješ něco, mami“?
„Ne.“
„Vrátíme se brzo, neboj.“
„Podívej se Haničko, stejně si děláš, co se ti zlíbí, tak v tom klidně pokračuj.“
To nebylo spravedlivé. Vždyť jsem všechno dělala pro ni. Pro ni a pro Michálka.
„A co dělám? Co dělám tak strašného? Nic jsem neukradla, nikoho jsem nezabila. Tak co se ti pořád nelíbí.“
„Člověk nemusí krást ani zabíjet a přesto nemusí žít správně.“
„To je pravda,“ připustila jsem. „Ale to, jak jsem posledních pár let žila, to taky nebylo správné. A hlavně to nebylo normální.“
Jarek už čekal v autě. Myslela jsem, že pojedeme na nákup do vedlejší vesnice, ale Jarek jí projel a ani nezpomalil.
„Kam jedeme“? divila jsem se.
„Přece nakupovat. Zajedeme do městečka“.
„Řekla jsem, že jsme za chvíli zpátky.“
„Hanko, Hanko? Tobě není patnáct. Nemusíš se svěřovat rodičům. Ani je nemusíš poslouchat. Máš svůj život.“
„Ale mamka je součástí mého života. A náš vztah je především založen na důvěře. Na vzájemné důvěře!“
Jarek znatelně zrychlil. Řezal zatáčky jako o život. Moc dobře jsem pochopila, že mě trestá. Neřekla jsem nic a dělala, že mi to nevadí. Dokonce jsem pustila rádio víc nahlas. Asi to zabralo, protože po chvíli jel zase normálně. Po zbytek cesty jsme nemluvili. Jarek zaparkoval v „městečku“ před obchodním centrem. Kolem se to hemžilo lidmi a auty. Jedni dovnitř, druzí ven.
„Tak jdeme na to, ne“? usmíval se už zase Jarek a povzbudivě mě poplácal po stehně.
„Mám na vybranou“?
„No samozřejmě. Můžeš počkat před obchodem.“
„Tak to radši půjdu dovnitř.“
Tlačíc před sebou obrovský vozík jsme se vnořili do davu. Procházeli jsme prostornými uličkami mezi regály, přeplněnými nejrůznějším zbožím. Křiklavé nápisy všude kolem upozorňovaly na cenové trháky.
„Jarečku, neutíkej před námi,“ ozvalo se nám za zády.
Otočili jsme se po hlase. Spatřila jsem ženu v krátkých šatech s hlubokým dekoltem. Tvář si zřejmě půjčila od nějaké manekýny. Pod líčidly se daly stěží rozpoznat její vlastní rysy. Doprovázel ji muž v Jarkově věku. Působil neuvěřitelně elegantním dojmem. Tahle dvojice klidně mohla být párem filmových hvězd.
Ukázalo se, že to jsou Jarkovi známí a mají chalupu jen kousek od něj. Jsou to vlastně sousedi. Jarek mě představil jako svou přítelkyni. Dostal mě tím do rozpaků. O tom si s ním ještě promluvím! Jen co nás ten exkluzivní párek opustí?
„Tak si zajdeme společně na oběd,“ navrhovala manekýna.
„Ale“? chtěla jsem zaprotestovat, protože na nás s obědem bude čekat mamka a po včerejšku, kdy se napětí mezi námi dalo krájet, jsem ji nechtěla znovu nazlobit.
„Ale to je výborný nápad,“ skočil mi Jarek do řeči.
Měla jsem obrovskou chuť jej pořádně nakopnout. Kdo mu dal právo za mě rozhodovat? Nemám ale ve zvyku dělat na veřejnosti ostudu, tak jsem jen nahodila kamenný výraz s vytesaným úsměvem. Když ti dva zmizeli z dohledu, přispěchal si „můj přítel“ okamžitě s omluvou. Proti jeho výmluvnosti jsem se cítila úplně bezmocná. Na žádný oběd se mi nechtělo. Jenže Jarek apeloval na můj smysl pro čest. Prostě jsme to už slíbili.
Nakoupili jsme hory trvanlivých potravin. Krabice kukuřičných lupínků, sucharů a mléka, konzervy s masem, ovocem i zeleninou, kanystr slunečnicového oleje? Nevěřícně jsem kroutila hlavou nad haldou, kterou Jarek v nákupním vozíku navršil.
„Opravdu tolik miluješ tuňáka“? zeptala jsem se poté, co do vozíku přibylo balení dvaceti konzerv s touto populární rybou.
„Dvacet je za výhodnější cenu,“ odvětil prostě.
„Tak to teda ano. A kdyby bylo výhodnější balení padesáti kusů“?
„Jíš tuňáka“?
„Proč“?
„Tak jíš“?
„Ano, jím,“ připustila jsem.
„Tak bych bral i těch padesát.“
„Měla bych otázku.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „Proč tak nakupuješ“?
„Došly zásoby,“ odvětil rozpustile.
„To je logické,“ podotkla jsem suše. Zřejmě měl na starosti zásobování armády.
Když jsme dorazili do restaurace na domluvený oběd, Jarkovi přátelé už seděli za stolem u okna. Přisedli jsme si a objednali pak společně jídlo. Dala jsem si jen zeleninový salát, abych později nemusela odmítnout mamčin oběd. Muži se polohlasně bavili o svých podnikatelských strastech, zatímco manekýna si mě neustále zkoumavě měřila pohledem. Víc koukala na mne než do talíře. Pochybuji, že vůbec věděla, jak jídlo chutná. Mně díky jejímu zájmu nechutnalo vůbec. A tak jsem do sebe jen velmi zvolna soukala kousky okurek a rajčat.
„Promiňte, že se ptám,“ upírala na mě manekýna své studené rybí oči, „ale trpíte snad anorexií“?
„Prosím“? měla jsem co dělat, abych se neudusila soustem, jež jsem právě pozřela.
„Já jen, že jste tak krásně štíhlá a dívám se, že jíte jak vrabeček.“
Cítila jsem jak postupně rudnu.
„Já jsem také měla náběh k anorexii, ale bohužel jsem se včas vyléčila,?“ šveholila klidně dál bez jakýchkoli rozpaků. „To si neumíte představit, jak obtížně se dá udržet váha, když máte pořád na něco chuť. To vyžaduje často až železnou vůli, ale na druhou stranu, co bychom my, ženy, pro ty své vnady neudělaly. No né“!?
Vnadná tedy byla. Jen co je pravda. Měla jsem však vážné podezření, že na vnady jí bylo přidáno z materiálu, který byl původně určen pro mozek.
Po tom trapném obědě jsem se nevýslovně těšila zpět na chalupu. Mamka nás přivítala s úsměvem a výbornými karbanátky. Moc jsem si pochutnala. I Jarek slupnul přidělenou porci, jako by od rána nic nejedl. Michálek se na nás trochu zlobil, protože jsme jej dopoledne s sebou nevzali. Museli jsme mu slíbit, že ho za to vezmeme na výlet. Jarek navrhnul, abychom odpoledne zajeli k nedaleké zřícenině hradu. Michálka balamutil historkami o bílé paní, která každou noc zbytky hradu obchází a příšerně kvílí. Běhal pak po kuchyni s výrazem absolutního vytržení, lomil rukama a lamentoval. Malý radostně poskakoval kolem něj. Rozdováděl se tak, že jsme ho jen stěží donutili, aby šel po obědě spát. Musela jsem si jít lehnout s ním.
Zatímco Michálek přece jen blaženě usnul, já jsem ležela na zádech s rukama pod hlavou a dívala se do stropu. Unavená jsem nebyla. Otevřeným oknem proudil do pokojíku horký vzduch zvenčí, nesl s sebou zvuky a vůně. Teplý vánek chvílemi nadouval bílé záclonky. Ještě pár minut jsem počkala a pak jsem opatrně vstala a potichoučku místnost se spícím dítětem opustila.
Mamka v kuchyni s Jarkem o něčem živě diskutovala, ale když jsem vešla, okamžitě ztichla.
„Neuděláme si kafe, než se malý vyspí“? navrhla jsem.
„Já ho udělám. Vypijeme si ho na zahradě,“ souhlasila mamka. „ Můžete jít napřed a utřít stůl.“
Venku bylo citelně tepleji než v kuchyni ochlazené průvanem. Vdechovali jsme těžký vzduch parného léta. Horká káva nám ale chutnala stejně dobře jako vždy. Příliš jsme nemluvili. Když Jarkovi zazvonil telefon, nepřikládala jsem tomu žádný význam. V jednom kuse něco vyřizoval, takže jsem předpokládala, že se jedná o běžný hovor. Tedy až do okamžiku, kdy znatelně zbledl a jeho oči nabyly tupého výrazu.
„Jo. Ano jsem tady,“ odpovídal volajícímu.
Volnou rukou si třel čelo. Připadal mi velmi nervózní. Takového jsem ho neznala. Co se mu asi přihodilo?
„Dobře, přijeď sem.?“Ukončil hovor, ale myšlenkami zůstal jinde. Mamka pokrčila rameny a obě jsme čekaly, jestli se nám dostane nějakého vysvětlení.
„Co se stalo“? zeptala jsem se nakonec jemně, protože jsem to už zvědavostí nemohla vydržet.
Jako by si teprve po té otázce uvědomil, kde je.
„Mám problémy ve firmě.“Na chvíli se odmlčel, takže jsem myslela, že to je celé. Má zřejmě nějaké starosti běžného typu. Nějaká chyba v účetnictví, prohnaný zaměstnanec nebo něco takového. Jemu to bude připadat jako konec světa, ale určitě se to nějak vyřeší.
Nasadila jsem úsměv chápající ženy a chystala se říct nějakou povzbudivou frázi, ale Jarek pokračoval: „Nerozumím tomu! Prý je ve městě hrozné pozdvižení. Ta akce se jim vymkla z rukou nebo co. Ta jejich superpárty? Sakra“!
Okamžitě mi bylo jasné, o čem mluví.
„Můj společník sem ještě dneska přijede. Říkal, že při všech těch šílenostech, do kterých se nové tváře pustili, došlo k nějaké potyčce. Starosta za vydatné podpory šéfa policie, vydal příkaz k okamžitému ukončení všech shromáždění. Jenže, to se mladým nelíbilo, tak na protest táhli městem a ničili, co jim přišlo pod ruku.“
„A jak to souvisí s firmou“? nebylo mi docela jasné. „Předpokládám, že se vyřádili hlavně v centru, ale tvá firma je přece úplně bokem. Tam se taky dostali“?
„Tam se ani dostat nemuseli. Po těchhle událostech se víc jak padesát procent zaměstnanců rozhodlo opustit město a tím pádem přestali chodit do práce. A to nás může taky položit.“
„A my nic nevíme, protože tady ani neposloucháme rádio,“ stěžovala si mamka.
„Zajedu koupit televizi. Pojedete se mnou“? rozhodl se Jarek.
„Ale vždyť ti má přijet ten kolega, ne“? opáčila jsem.
„No vidíš, na toho jsem úplně zapomněl. Tak víš co? Zajeď tam ty s maminkou. Já počkám na kolegu a pohlídám Michálka.“
„Prosímtě, co je to za nápad? Jak můžu jet kupovat televizi“? ohradila jsem se
. „Ty nemáš řidičák nebo co“?
„Mám,“ přiznala jsem neochotně, „ale nikdy jsem televizi nekupovala.“
„Na tom nic není. Vyber, co se ti líbí. Já nadávat nebudu“a už mi podával platební kartu a neváhal mi svěřit svůj PIN kód. „Klíčky od auta jsou v kuchyni na poličce.“ Nejistě jsem si vzala kartu a zamířila do kuchyně pro klíčky. Z představy, že mám řídit auto, se mi podlamovala kolena a dělalo se mi zle od žaludku. Nejela jsem autem už několik let. Nechtěla jsem se však před Jarkem shodit. Snad to nějak zvládnu. Značky si pamatuji, předpisy taky. A když pojedu opatrně, tak se třeba nic nestane. Hlavním problémem bude parkování před obchodem. Pojedu do toho centra, kde jsme byli dopoledne. Touhle dobou tam bude milion lidí. To je hrůza.
„Haničko, jestli se na to necítíš, tak to řekni zavčas!“ vyzvala mě mamka, jakmile jsme nasedly do auta.
Jarek nám zatím otevřel vrata. Odhodlaně jsem otočila klíčkem. Motor okamžitě naskočil. Pomalu jsem se trhaně rozjela. Vyjela jsem ze vrat a zastavila. Jarek přistoupil k autu a naklonil se mi k otevřenému okénku.
„To bude dobrý. Na tohle auto si rychle zvykneš.“
Doufala jsem, že má pravdu. Když nic jiného, tak alespoň vědomí, že tohle auto je větší než běžné osobáky, mi dodávalo pocit bezpečí. Po pár kilometrech jsem začínala mít jakýsi přehled, co řízení vozu vyžaduje a poněkud jsem se uvolnila. Opustila jsem polohu mírného předklonu a pohodlně se v sedadle opřela. Mé obavy, že když nebudu přilepená na přední sklo, tak nic neuvidím, byly samozřejmě liché. Jen chvílemi mě chytaly křeče do noh, které jsem s velkým soustředěním kladla na pedály a snažila se je neustále nadlehčovat, abych se při jejich silném sešlápnutí náhodou nedostala do nějakých potíží. Tolik jsem si dávala na všechno pozor, až jsem se pro samou kontrolu samotného řízení zapomněla dívat pořádně na cestu, takže jsem brzy jela vlevo jako v Anglii a tak tak jsem se stihla vrátit na svou stranu silnice, když proti mně ze zatáčky vyjelo auto. Mamka jen vydala jakýsi nedefinovatelný zvuk. Po celou cestu nepromluvila. Později se mi přiznala, že se celou tu dobu intenzivně modlila, abychom jízdu přežily.
Když jsme vjížděly do městečka, zachvátila mě panická hrůza z parkování. Už zdálky jsem ostřížím zrakem kontrolovala počet míst na parkovišti před obchodním centrem. Všechna volná místa mi připadala beznadějně úzká. Tam se přece nevlezu! Leda bych snad auto nadzvedla a na parkovací místo přenesla.
„Já vystoupím a budu ti říkat,“ nabídla se mamka.
Přikývla jsem. Trochu se mi ulevilo. Mamka si stoupla před auto a radila, jak nejlépe zacouvat. Kroutila jsem volantem doprava doleva, ale pořád jsem stála nějak nakřivo a strašně jsem vyčnívala.
„Mami, podívej se kolik, je tam místa. Já bych kdyžtak ještě kousek couvla.“ Už jsem byla celá zpocená.
„Jo, můžeš. Tam se vlezeš“?
Ucítila jsem lehký náraz. Rychle jsem přeřadila a popojela vpřed. Vypnula jsem motor a vylezla z auta se srdcem v kalhotách. Rozhlédla jsem se kolem a s ulehčením jsem zjistila, že se na nás nikdo nedívá. Nenápadně jsem obhlédla auto za námi. Bohudík jsem žádnou oděrku nenašla.
„Tys říkala, že je tam místo“! Jak jsem se vzpamatovala, hned jsem se obořila na maminku.
Mamka měla slzy v očích. „Ale já jsem tam pořádně neviděla.“
Ohromeně jsem na ni zírala.
Zora Šimůnková
Telefon
- Musíme končit, miláčku.
- Ty už mě nemáš rád, pejsku?
- Ale mám, to víš, že mám, kočičko.
- Proč teda chceš tak rychle končit? Mluvíme jen půl hodiny.
- Čeká na mě práce.
- Teď? Před půlnocí?
- Dobře víš, že dělám když je třeba – a navíc v noci je aspoň klid. Kdybych tu práci nevzal já, skočí po ní konkurence. A pejsek by co? Pejsek by neměl na dárky pro svou kočičku.
- Tak si se mnou ještě povídej! Řekni mi něco hezkýho!
- Jsem zrovna v terénu, zlato. Běž už spinkat, miláčku. Ráno ti zavolám.
- Ještě jsem chtěla říct něco důležitýho.
- Ano?
- Moc důležitýho pro mýho pejska.
- Vážně? Jsem jedno ucho.
- Moc tě miluju.
- To je hezký, kočičko.
- Pejsku?
- Copak?
- Ty jsi nějakej netrpělivej.
- Stojí mi tady práce. - Chichi, chichi. Práce??! To bude něco jinýho…a já vím co. To máš za to, žes nepřišel. A nejsi u nějaký jiný ženský, že ne?
- Kočičko! Běž už spát, jsi moc unavená a máš černý myšlenky.
- Tak mi řekni, že mě máš rád.
- Mám tě rád.
- A nejsi někde jinde než v práci?
- Ne, nejsem, ale jestli tu zakázku brzo neudělám, tak budu.
- A kde?
- Ani se neptej. …
- Ty se zlobíš, miláčku.
- Ne, kočičko, ale musím jít makat. Čas letí. Zavoláme si zase zejtra, jo?
- Tak jo, kocourku, moc tě miluju.
- Já tebe taky, ahoj.
- Kocourku… TÚT, TÚT, TÚT…
- Ženská zatracená, ulevil si kasař, vypnul mobil a začal vrtat trezor.
Šárka Nováková
Draní peří
Protože teď je tak akorát čas, kdy se drávalo peří, vzpomněla jsem si na jednu příhodu, u které samozřejmě nemohl chybě Bobeš.
Každé odpoledne k nám přicházely stařenky na draní peří. Práce na zahradě, či kolem domu nebyla žádná, venku zima, ostrý vítr a brzo tma. Tam kde měli holky, dralo se peří na výbavu, ale vlastně i tam kde byli kluci. Žádné duté vlákno tenkrát neexistovalo a tak, když se ženil kluk, byla chlouba každé mámy přidat mu peřinu. A my děti, jsme měly o zábavu postaráno.
Když přimhouřím oči, vidím to před sebou, jako by se dralo včera. Stařenky se scházely vždycky u babičky v kuchyni. Nebyla to kuchyňka, jako bývá v panelácích, ale pořádná místnost, kam se vešel velký stůl, kamínka, ve kterých se topilo povětšinou dřevem, ale při velkých mrazech, aby teplo vydrželo až do rána, se přihodily brikety. Byl tady mycí stůl , který vypadal jako skříňka, ovšem ve svých útrobách skrýval škopek na vodu. Se sestrou jsme sem vždy nacpaly nádobí, hrnečky a talířky a bylo uklizeno! Umylo se to vždycky až když bylo více nádobí, protože na mytí se musela voda ohřívat. Tak na tomhle micáku, s vínovou deskou nahoře, jsem ráda sedávala opřená o almárku, jak říkávala babička, roztomilé bíle natřené skříňce, jejíž přední stěna byla prosklená, police byly ozdobeny kraječkou a v nich hrnečky, talíře a dolejší skříňka v sobě schovávala hrnce, pokličky, černé nádobí. V rohu hned za dveřmi stál sporák a vešla se sem i postel na které spával děda, či „otoman,“ kde spávala babička. Tak to bylo uzpůsobeno, aby se nemuselo topit v zimě ve všech místnostech. Vlastně si ani nepamatuji, že by staříčci spali někdy v ložnici, která sousedila s kuchyní, byly tady fortelné postele, ve kterých spávala většinou návštěva a také černá knihovna, před kterou jsem proseděla na zemi spoustu hodin, když jsem měla kolem sebe knihy Hanzelky a Zikmunda a putovala jsem s nimi Afrikou, nebo vesnický román, který prý ještě nebyl pro můj věk, ale který jsem tady přečetla jedním dechem.Knihy, knihy to je moje láska dodnes.
Ale zpět ke draní peří. Doprostřed kuchyně, kde stál velký stůl se přidal ještě jeden, aby se všechny babičky kolem vešly. Když byl čas, sedávala tady někdy i maminka, ale ta spíš měla za úkol připravit svačinu, nebo večeři pro všechny dračky. Obyčejně se jich tady sešlo tak kolem deseti a my děti se těšily na vyprávění, které bylo kolem stolu stále v plném proudu. Pamatuji se, jak Bobeš dostal striktní zákaz vstupu. „Francko, nezlob se, ale Bobše sem neber,“ nechala se babička slyšet na adresu jeho babičky. Aby vysvětlila proč, dodala hned, „strašně funí a peří lítá po celé kuchyni.“ Babičky Františky se trochu dotklo, že musí milovaného Bobánka nechat doma, ale byla to pravda. On totiž nevydržel sedět na jednom místě jako já, pořád protahoval kolem stolů, třebaže místa tady moc nebylo a pořád mlel a skákal babčám do řeči. Abychom zákaz obešli, vymysleli jsme, že si zaleze pod dědovu postel a bude držet pusu, jen aby tady mohl být také. Tehdy jsem ještě netušila, že chtít po Bobešovi, aby byl zticha, že to je věc zhola nemožná. A tak než se začaly bábinky scházet, zajel pod postel jako had a já se snažila, tam neležel hlady. Tu a tam přistála pod postelí na talířku buchta, koláč, nebo chleba s medem. Snažila jsem se, protože když jedl, byla tady naděje, že bude tiše. Děda Lojza opouštěl dračkové šílenství a na tu dobu odcházel „hodit s Francim řeč,“ jak říkával popovídání s Bobešovým dědou. Bobše, místo aby lákalo, zůstat s nimi, tak se cpal mezi ženské…a to už mu do života zůstalo.
Na stůl se vždycky vysypala kupička peří, uprostřed stolů byly tak dva, tři hrnce poklopené dnem nahoru a pod ně se vždycky zastrčilo sedrané peří. Kdo nikdy peří nedral netuší, jak bolí záda po dlouhých hodinách sezení, jak tuhnou prsty, když je třeba peříčko vzít do štipce prstů a odshora směrem dolů strhnout z jedné a z druhé strany, nechat si ho v dlani, brk hodit do klína, když byla dlaň plná, nadzvednout poklopený hrnec a strčit pod něj odrané peříčko. Žádné velké vydechování, kašlání se u stolu dít nemohlo, jinak by peří lítalo celou kuchyní jako když sněží. A tak s obdivuhodnou zručností dovedly bábinky povídat, nezastavit pusy a přesto peří leželo na stole jako přilepené. Pak došlo na svačinku, kdy dračky smetly brka ze svých zástěr na zem, udělaly místo před sebou na hrnky s „bílým kafem“ a k tomu nějaký ten koláč či buchtu. Pamatuji se, že nikdy to mamince nezapomněly pochválit slovy: „Máš to dobrý, Věrunko.“ Jednou, ve chvíli svačinového klidu Bobeš vylezl zpod postele, aby provedl svna hrnkyský“ kousek. Nevěděla jsem, že si do své přechodné skrýše donesl masku čerta, se kterou jsme lítali na Mikuláše po vsi. A jak si tak babinky šmakovaly na kafču, buchtách a probíraly mrtvé a živé, vztyčil se zpoza stolu a zahřměl svým mutujícím hlasem: „Přišel jsem si pro vás, za vaše drby a hříchy na tomto světě.“ Bože, to bylo tenkrát haló. Lekla jsem se tehdy i já, natož bábiny. Některá zůstala sedět jako zařezaná, jiná vyskočila od stolu, jako když se dostavil poslední soud, ale všem do jedné zaskočilo. Kdyby to nebylo na zabití, tak bych se řehtala jako blázen. Teď jsem jen ztuhla, co se bude dít. Pár vteřin se babky dusily, pak bouchala jedna druhou do zad, pak se snesla sprška slov, které nejdou opakovat ani náhodou. Na to tě některá z nich vychmátla za košili a už to začalo. „No jo Bobeš!!! Francka, z toho vašeho zmetka budeme mít jednou smrt.“ Boban se vytrhl sousedce z ruky a hnal se pro pomoc ke staříčkům. Moc dobře věděl, že oni z toho budou mít spíš srandu, než aby ho potrestali. Také jo. Hned oba spěchali, aby se podívali na tu spoušť v kuchyni. A že byla! Jak babky v úleku vyskočily od stolu, letěly pod něj hrnky s kafem, buchty, chleba, sedrané peří a to se všechno válelo v jednom chumlu s odranýma brkama. Chudinka babička Františka, veškerá zloba se snesla na její hlavu. Jak je kluk vychovaný, co kde provedl a co ještě provede a že roste jenom pro kriminál, až to babičce vehnalo slzy do očí, zvedla se, že s ostudou odejde domů. Ale to už tady byli oba dědové. Oba měli v očích smích a oba chtěli zřejmě něco prohodit na adresu bab a čertů, ale když uviděli tu spoušť, uslzenou babičku Franci, hmátl tvůj děda za sebe a zařval: „Bobši, na kolena.“ Seděla jsem na micáku a oči mi lezly z důlků. Co se bude dít? Proč má padnout na kolena? To je bude odprošovat? Ale děda byl praktičtější, když zavelel, “ uklízej a fofrem.“ Nikdy jsem Bobše neviděla tak rychle kmitat. Můj děda uklidňoval rozvášněné bábiny slovy, že kdyby se nestalo nikdy nic horšího, tak by to bylo dobré a vysvětloval, že za Bobše babička Františka nemůže, protože je vychovaný dobře, jen občas, tedy dost často, mu rupne v hlavě a za to už nikdo nemůže. Snad prý z toho vyroste.
Miroslav Vejlupek
aneb Muž, který se naučil mluvit slušně se zvířaty
Nyny, vlasatý a třebaže ne starý, s obličejem neobvykle vrásčitým, takže jsi měl dojem, že stojíš před výtvorem rytce, mluvil se zvířaty velmi, velmi slušně. Takřka uctivě. Ale nemysli si, nebývalo to tak vždycky...
Do chovatelské firmy nastoupil rovnou z léčebny. Nejprve byl v protialkoholní, kde ovšem přišli na to, že si i píchá, a zatrhli mu to. S depresemi skončil v léčebně psychiatrické. Zkejsnu tady nafurt, dovtípil se, když se přešoural půlrok; a tak začal Nyny lhát. „Kdepak já, a sebevražda. Chce se mi žít,“ vymýšlel si. Nebo: „Líbí se mi arteterapie. Chtěl bych už domů...“ Jindy také: „Bejt na světě je fakt krásný...“
Když začal chodit na ranní rozcvičky, když byl v dílně vždycky nejdál s výtvorem, když se hlásil na dobrovolné služby do umývárny nádobí a vracel se včas z vycházek, aniž se napil prazdroje..., začali mu doktoři věřit.
To ve firmě valný dojem neudělal.
Kdoví jestli vyléčený alkoholik a feťák, pravidelný „zákazník“ psychiatrické ambulance požívající ráno zoloft, atarax a prothazin, v poledne zase atarax a večer solian a prothazin, ten nemohl doufat, že ho přijmou jako rovní rovného. Nečekal to ani. Byl ošetřovatelem telat a oni o stupínek výš - ošetřovatelé dojnic. Nezajímalo je, jak se jmenuje, lhostejné. Byl prostě „kolega“.
Jeden týden ranní směnu, druhý týden odpolední, tahal Nyny vozík s konvemi zředěného mléka. Než dorazil k výběhům s telaty, musil přes zastřešenou přípravnu. V hoře sena se tu zabydlily polodivoké kočky a všechny mu nedůvěřovaly, všechny ho obcházely obloukem - jen jedna ne: černobílá, umňoukaná, přítulná kočička, otírající se ošetřovateli telat o lýtka a blaženě přitom vrnící.
„Odprejskni, nebo tě...!“ Pokaždé zvířátko odkopl.
Přesto k němu přiběhlo dalšího dne znovu.
No co? Opět je odkopl.
Jeho den byl smutný, trudný. Organismus ztlumený léky a přemáhající chorobnou úzkost blížící se panice, nežil, ale živořil. Utrpení existovat. Nyny nechodil - šoural se, nesmál se - tvář obtisk z obrazu nuzáků, mhouřil oči - neštěstím se jenjen rozplakat. Už zase myslil na smrt. Myslil na to, jak to udělat.
Mléko z konví vyléval do dřevěných korýtek, z kterých lačně pila telata. Kdykoliv jim nastlal suchou slámu, zvířata poskakovala a vyhazovala zadními s takovou vervou, že to ošetřovatele upoutávalo. To mě podrž... Ta radost ze života! Ta chuť žít! Jančit! Předvádět se! Neviděl nikdy nic podobného...
Jednoho dne tak stál a pozoroval ten tanec malých rozdováděnců, když projel kolem traktor a pod jeho koly zhasla kočka. No pravda, právě ta přítulná, ta upovídaná, ta neodbytná. Možná... možná právě běžela k němu, aby prohnula hřbet a otřela se mu o nohy. Kdo to ví...? Ten kontrast rozradostněného života a náhodné smrti muže zasáhl. Nebyl zdaleka otupělý. Mrzout ano - ubitý léky ano - ztrápený každodenní nekonečnou úzkostí ano, umouněnec bez perspektiv ano -, ale ještě ne bezcitný. Ještě ne cynik.
A tak klouzal pohledem z mrtvého tělíčka šelmičky na vitální rituál spokojených telat a nemohl to neudělat: chopil se lopaty a nebohou kočku pohřbil.
Na tu příhodu myslel celý zbytek dne a také několik dní potom.
Milý čtenáři, myslím, že se shodneme: Nejvýznamnějšími momenty života jsou ty, které nejprve odbudeme mávnutím ruky. Čas jim pak přidá na souvislostech a na smysluplnosti. Nyny myslel na kontrast života a smrti; a nejen na to - najednou mu bylo líto všeho špatného, co kdy napáchal. Že pil a zbil svou ženu. Že prohrál v kartách mzdu za celý měsíc práce. Že zruinoval sporožirový účet, jen aby si mohl píchat. Že u rozvodu lhal, jak jen to šlo. Že udělal ostudu své dceři. Najednou, zčistajasna se styděl. - - -
... Ale ráno ho čekalo překvapení: v přípravně pobíhalo černobílé kotě, docela malé, docela bezmocné. Co ho vyhnalo z bezpečí v seně? Po celou ranní směnu po očku pokukoval po neohrabaném stvořeníčku po půlcentimetrech se šourajícímu přípravnou a naříkajícímu stále hlasitěji a stále nepřetržitěji. Na konci směny Nyny pochopil: Kotě patří včera přejeté kočce a má hlad.
Milý čtenáři, o ošetřovatele, nemocného, opuštěného, do sebe uzavřeného nuzáka, prožívajícího své dny na rozhraní povinnosti žít a svádivé touhy ukončit zbídačené existování, bude od této chvíle náš zájem intenzivnější. V temnotě ošetřovatelova dne se totiž zablýsklo: to se v muži ozvaly city. Nyny - fyzicky odepsaný mátoha - není duševně mrtev. On v sobě má to nejdůležitější: soucit!
Byla právě středa. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil koťátkův čumáček v bílém elixíru života. Kotě nepilo. Naříkalo.
Byl čtvrtek. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil v něm koťátkův čumáček. Kotě nepilo. Naříkalo.
Byl už pátek. Nyny ulil mléka do plastové misky ... Drobeček nepil. Vyčerpaně chraptěl. Tehdy to muž řekl poprvé: „Nyny,“ zvedl kotě a položil si ho na hrudník, „nyny.“
Ošetřovatel dojnic, který šel kolem, se zakřenil. „Co tu ještě děláš, Nyny? Máme padla.“ Poprvé neřekl kolego.
„Pojď,“ řekl muž kotěti. „Půjdeme domů. Mám tam takovou věc - z tý budeš pít. Pojď. Nebo umřeš.“
„Žádný strach - dostane se na každýho. U mě nehladoví nikdo,“ řekne šťastně: přece už někam patří, i když rozvedený, i když z léčebny.
V přípravně přibylo koček. Každá příbuzná s každou. Mámy, tety, bratři a sestry, sestřenice a bratranci. Nyny ulil do dvou širokých misek, to aby bylo dost pro všechny, a nalámal do mléka staré housky. Kočky se seběhly do jedné, pustily se do mléka a nechaly se hladit. Nebývalá změna! Před časem však Nyny dokázal ještě víc...
Kotě nepilo.
Nyny kočkám už rozumí.
Bílá s černým pruhem na hřbetu se jmenuje Kačí. Černá Hančí. Kocourek Čiko. Nyny si dobře všiml: Aby kočka zareagovala, aby přišla na zavolání, v jejím jméně musí znít „čí“. I jeho kočka se jmenuje Mičí, a kdyby tenkrát nešel k veterináři...
„Co mu dáváte pít?“
„Kravský mlíko. Dělám na farmě.“
„Čisté mléko nemůžete. Je moc silné. Tučné, abyste rozuměl. Zřeďte mu ho vodou... Tady máte glukopur. Tím mu to oslaďte. Bude mít mléko jako kočičí.“
„Ježíši... Ježíši děkuju, pane doktore... Co jsem dlužen?“
„Nic. Když se bojíte, že umře.“
„- - - ?“
„Jiný by řekl chcípne.“
Člověčina není vždy z těch dobře čitelných, a ani my jsme si proto nemohli říci všechno. Každé nejbizarnější tušení kohokoliv z přemýšlivých ovšem počíná z naprosté jistoty: Nyny mluví slušně se zvířaty.
„Tak kolikpak jich máme dneska?“ zahuhlal vedoucí Zverimexu, to když přišel Nyny na řadu.
„Zase tři.“
„Proboha. Kolik koček vlastně máte?“
„Čtyři. Ale Miči už je vykastrovaná.“
„Koťátka jdou na odbyt. Do dvou dnů budou pryč. To víte, ve městě je důchodců ažaž. Kdopak by chtěl být sám?“
„No právě,“ přikývl Nyny. Bejt sám. To aspoň s kočkama...
Dnešní koťata jsou od Míny, té nejmenší ze tří, které Miči měla. Nejnedůvěřivější, které v poříčínském stavení Flosmanova 137 kdy bylo. I když Mína vyrostla, byla plná rozporů. Plná rozporůůů. Ještě čtyři pět kroků před ním si lehla na bok a rozvlnila tělo, mazlíček, jen jen ji pohladit. Plná touhy po škydlání! Ale jen udělal Nyny první ze čtyř pěti kroků, Mína utekla - vždycky.
Až jednou... To už byla Mína v očekávání (jako poslední mezi sestrami) a ten stav s ní udělal učiněné divy... Dovolila mu udělat ty čtyři kroky... Směl se jí dotknout. Uši sice přilepené na zátylek hlavy (to se o ni pokoušel strach), nechala se Mína přesto pohladit. Poprvé i podruhé, teprve pak utekla jako obvykle. Ale byl to pokrok. Byl to velkýýý pokrok. A každý den se ten zázrak opakoval... Očekávání Mínu změnilo k nepoznání. Byla hravější a mazlivější den ze dne.
Pak to přišlo. Nyny vešel do stodoly chvíli poté, kdy Mína porodila. Kočička seběhla z hůry, a přímo k němu, k nohám, třela se mu o lýtka a bez ustání mňoukala a mňoukala: inu, musela mu to říct. Musela se s ním podělit o tu novinu. Jiné, jiňoučké stvoření...
Tehdy se Nyny velmi zastyděl.
(„Ani teď s tím nepřestaneš?“ naštětila se Lída. „Musíš do hospody rovnou z práce?“
„Mám jazyk jako suchej zip.“
„Kdybys nepovídal! Všim sis vůbec, že máš dceru? Myslila jsem, že až ji přivezu z porodnice, přestaneš pít - přestaneš s hospodou. Ale ty?! Nemáš nás ani trochu rád...“ Rozplakala se.
„Chlapi mě čekají. Musím jít.“) - - -
... Dneska ráno ho to přemohlo. Půjde za Lídou a řekne jí to.
(„Tobě není pomoci. Jsi závislej. Jsi alkoholik. Dám se rozvést!“
„Rozvést se mnou? Dřu se jako mezek. Vydělávám snad málo?“
„Propiješ každou korunu. Malá roste jako z vody. Potřebuje košilky. Svetry. Punčocháče. A botičky - víš vůbec, kolik stojí?...“
„Dám ti z příští vejplaty.“
„A já? Nevidíš, že chodím jako hastroš? Mám dvoje tepláky - to je celá moje paráda!“
„Parádit se nemusíš. Kvůli tomu jsem si tě nebral.“
„Ne?! A proč tedy?“
„Protože jsi byla v tom.“
„Kdybych si tě tenkrát nebrala, byla bych na tom dneska líp. Už je toho moc. Už nemůžu. Dám se rozvést.“
Uhodil ji. „Potvoro nevděčná!“
„Au... Ty takhle? To je konec! Konec!“
Uhodil ji.)
Na schodišti ze Zverimexu špatně došlápl. Zvrkla se mu noha. To bylo špatné znamení. Je neklidný. Je nervózní. Ale neucukne. Půjde to Lídě říct.
„Jenom na minutku. Zavoláš ji?“
„Mám chuť tě vykopat,“ zasyčel chlap, dobře o dvě hlavy větší. Nenáviděl. Nenáviděl ho. Nyny však chce... musí, musí... jí to říct. To už je drahně let, co neřekl takové slovo. Vlastně... vlastně... ještě nikdy takové slovo neřekl: „Prosím tě...“
Lída přišla ke dveřím až po chvíli. „To je návštěva! Potřebuješ půjčit?“
„Já už nepiju,“ zadrápl se pohledem v podlaze.
„- - - ?“
„Lído. Já jsem ti přišel něco říct.“
„- - - ?“
„Je mi hanba... Moc velká... Já jsem byl špatnej manžel, už to vím.“
„- - - ?“
„Ublížil jsem tobě i Monče...“
„- - - !“
„Moc toho nenamluvíš...,“ zkusil zvednout oči.
Teď drclo Lídě v ústech:
„A co čekáš? Že se ti tu rozbrečím? Že ti padnu kolem krku?... Víš, cos mi udělal ze života?
To se nedá odpustit!“
„- - - ?“
Možná ji dobíjelo energií, že přišel s pokáním. Cítila se být vítězem. Možná to bylo jen divadlo pro tamtoho. Vmetla mu do obličeje:
„Jsem teď šťastná, abys věděl! Jsou i dobří mužští! Který nepijou... který si váží ženy... který ji nebijou...“
„Já... já... ti tvoje štěstí neberu. Přišel jsem ti to jen říct... Je doma Monča?“
Z bytu se ozval rambo. Jako když upustíš sklo:
„Co takhle moncla? Nechtěl bys?“
Lída se trochu uklidnila. „Monča už tu nebydlí. Má svůj byt...“
To se nedá nic dělat, přikývl.
„Pochybuju, že by tě chtěla vidět...“
Hm. „Ani se nedivím,“ řekl sebekriticky. Tady prostě prohrál všechno a navždy. Tady už se nedá nic napravit. Ale musel sem. Musel jí to říct. Protože to v něm vězelo.
„Tak ahoj,“ vydechl a ucouvl.
„- - - !“
Ahoj mu neřekla. Tady už se nedá nic napravit. - - -
Nyny usedl na zahradní lavici. Nešel ani pro granule, ani pro mléko. Počkej, Miči. Počkej chvilku. Jen co to vybrečím...
Ale co může kočka vědět o kočičím životě člověka?
(III)
„Nyny! Sakra Nyny! Jsi nahluchlej, nebo co? Máš na vrátnici návštěvu!“ zahromoval dělník z kravína.
„Jáá?... Kdo-o?“
„Co já vím. Nějaká šťabajzna.“
Dneska nemá Nyny den. Ráno vykopal hrob mezi dvěma tůjemi a - pohřbil Miči. Jako před třemi roky její mámu. Miči přejelo v noci auto. Nyny měl hořko v krku a sucho na jazyku, protože tuhle kočku vypiplal na injekční stříkačce. Tahle kočka byla z těch, které ho změnily, udělaly ho... lepším?... lidštějším?... objektivnějším?... Zkrátka ho změnily - a Miči, Miči, ta nejprvněji ze všech.
Nyny už neužívá protazin a ataraxu bere jen poloviční dávku. Deprese ustupuje, vzdává se mu, doráží jen zřídka a má slabší intenzitu. Ale návštěvu? On? Jestli to ve vrátnici nepopletli...
Mezi hranolovitými kovovými pruty plotu uviděl sice postavu, byla to ženská postava, ale on přece nemá ženu, která by za ním přišla až do práce...
„Ahoj,“ řekla mu.
„Dobrý den.“
Teprve když si sundala tmavé brýle, byl doma. Monika! Dce - ra Mo - ni - ka...!
„Ty?... A-ahoj...“
„Ahoj.“
Neprošel chodbičkou až před vrátnici. Zůstal za plotem.
„Hříkám si, že... že se za tebou rrozjedu. Máma mi volala, žes byl u ní.“
„Byl,“ odplížil se pohledem zpátky k telatům.
„A co? Nelituješ?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Chtěl jsem jí jenom něco říct.“
„Hříkala mi, cos hříkal. Žes byl špatný manžel. Žes nám oběma ublížil. Že je ti hanba. Hříkala mi, co ti na to hřekla. Podle mě to máma nezvládla.“
Nyny se pověsil očima na Moniku. Ty jsi při mně? Roztál do úsměvu a bez váhání prošel chodbičkou vrátnice před areál firmy, před plot.
Podali si ruce.
„Ahoj, Mončo.“
„Ahoj, táto.“
„Proč jsi přišla?“
„Protože je ti hanba,“ řekla Monika. „To je moc dobře, že je ti hanba.“
„- - - !“
„Je přece proč.“
Zamrzelo ho, že prošel vrátnicí. Měl zůstat tam. Mezi nimi je zkrátka plot. Jak by také ne... „Proč jsi přišla?“ opakoval.
„Protože jsem neměla dětství,“ usmála se napůl ironicky, napůl lítostivě. „Víš, co to znamená? To poznamená na celý život. Na celý.“
Nyny zkoprněl a zavrtal pohled hluboko do země. Všimla si toho a vzdychla už měkčeji:
„Ach. Promiň. Nezvládám to. Jak žiješ?“
„Jak se dá,“ odbyl ji. „A ty? Prej už s mámou nejsi.“
„Šla jsem k cizím do podnájmu.“ Teď to bylo ironické docela určitě. „Nemysli si, tenhle, co je s ním máma teď, už je thřetí po tobě.“
„- - - ?“
„Když sis mě phřestal brát na neděle, hrrozně jsem se víkendů bála. To phřijel ten, s kterým to zrovna táhla, a máma měla oči jenom prro něho. Trrpěla jsem jako krrálíček. Byla jsem jenom trrpěná.“
„- - - ?“
„Všichni rrychle zdomácněli. Vůbec se phřede mnou nestyděli...“
„Ke mně jsi nemohla, já byl dlouho na léčení,“ řekl omluvně. „Dodnes se léčím...“ Cítil, že před ním stojí velké dítě, které není šťastné a kterému není pomoci. Příšerně to bolelo. Vždyť to dítě zplodil... „Vdávat se nebudeš?“ zkusil obrátit list.
„Vdávat?“ zasmála se, ale smutně, teskně, a on pochopil, že mu to přišla říct. „Já na lásku nevěhřím. Ani na štěstí ne.“
„- - - !“
Ani na tu logopedii se mnou nikdo z vás nešel. I malé děti se mi smějou. Mám z toho mindrráky.“
Aspoň že zavál vítr a zchladil mu rozpálenou tvář. Nyny si to uvědomil do puntíku. Monika je jeho špatným svědomím. Monika je ustrašený, nespokojený, nešťastný člověk. Nyny ví, co je neštěstí. Napadlo ho, aby Moniku obejmul, ale hned zaváhal: cožpak smí něco takového udělat? On - takytáta? Ne, tento plot neobejde, už to nejde. Je to vysokýýý plot.
Stojí a hledí si do očí. Její oči jsou velké a zvlhlé, jeho přimhouřené a provinilé. Vítr do obou vráží naschvál silnými poryvy, ale ani to jimi nepohne.
Oči světa se zavřely.
Dáša Čížová
VRAŽDA
V pokoji panovala ponurá atmosféra. Každou skulinou i nepatrnou skulinkou se dovnitř dral depresivní dech smrti, marně se bránící zimy. Pokoj toužebně snil o Euro oknech, která by jeho nitro stoprocentně ochránila proti jakýmkoliv vetřelcům. Však marně. Bytové družstvo vyhlásilo bankrot.
Občas mrtvý klid pokoje proťal hlas jedné nebo druhé ženy, pohroužené do sebe ve vzpomínkách jaké to bylo, když bylo jaro a ještě někdo s kým se tak zázračně ožívalo.
Je pravdou, že období vzhledu květu zářící pampelišky odvál čas, ale…
S postupující tmou za oknem houstlo také šero v pokoji. Náhle si jedna z žen všimla zářícího světýlka na monitoru PC.
Obě vstaly a prodírajíc se hustou atmosférou, došly až k tomu zázraku. Obrazovka se rozzářila, v rohu se otáčela celá zeměkoule a z celé její plochy dychtivě vystupovaly paprsky, mající jediný cíl: připoutat ty dvě k obrazovce, a to co nejdéle.
V celku se jim to dařilo. Rubrika Sex po netu byla na tolik zajímavá, ostatně jako vždy, že ráz podvečera totálně změnil svou imič. Pokoj začal zářit, zřejmě narůstající kapacitou těch dvou žen, které začaly sálat jako vyhřívací žárovky nahrazující kvočnu ve velkochovech kuřat.
Jména zúčastněných se na obrazovce rychle měnila, stejně tak gradace odpovědí dychtivých účastníků. Vyslané téma bylo velmi inspirující: „Jak si stojíte?“ Tak mnohoznačné, však přesto v ty chvíle, spoutáno obalem erotického náboje.
Obě ženy žasly, čeho jsou ve svém věku schopny. Stejně tak se přesvědčily, že skleróza jim v žádném případě nehrozí, protože jejich paměť ze sebe lehce shazovala ve prospěch naprosté nahoty léty nastřádaný antikoncepční, neprodyšný šat.
Po dvou hodinách si jedna z nich uvědomila, že je zapotřebí vrátit se do reálu. Rozhlédla se po pokoji, a v tom ji uviděla. Se sevřeným hrdlem vykřikla: „Mrtvola!“ Ležela kousíček opodál. Jako vystřižená z hororu. Oběma ženám se rozšířily zorničky jako po atropinu u očního lékaře.
Rázem ji identifikovaly. Byl to dočista natvrdo zabitý čas. A ty dvě to dokázaly naprosto necitelně, bez kapky lítosti, i když tu smrt prodlužovaly a doprovázely zcela srdečným smíchem. Kam ten svět spěje?
Existuje ještě jedna možnost. Že se čas obětoval, aby ty dvě vytrhnul smrtící ztuhlosti nekonečné zimy z náruče. Vždyť jaro je za dveřmi.