Lucie PlocováDůvod k nenávisti XVI
Teprve při prohlídce televizorů a výběru toho nejvhodnějšího mi došlo, jaký je to celé nesmysl. Nikdy Jarkovi televize na chalupě zjevně nechyběla, ale pokud se rozhodne ji tam mít, tak to musí být okamžitě. Všechno chce hned. Jeho schopnost se pro něco tak bláznivě nadchnout, která mi imponovala, bude nakonec jen obyčejné sobectví. Chci to, tak za tím jdu. To je jeho krédo. Nevím už po kolikáté, ale znovu se mi ten člověk protivil. To, že nás do své sebelásky zahrnul, to tedy rozhodně není žádná jeho přednost. Oni i takoví sobci touží po lásce a něčí blízkosti. A když pak dojde na lámání chleba, tak to může dopadnout všelijak.
Vybrala jsem tu nejmenší a nejlevnější televizi, kterou měli. Opatrně jsme ji s mamkou naložily do auta. Zpáteční cesta už mi nečinila takové potíže. Chvílemi jsem měla z jízdy i požitek. V krásném letním dni jsem řídila skvělé auto a mířila za chalupářskou idylou. Co víc si přát? Koho by zajímal celosvětový mír nebo politika? .
„Tak ti teda řeknu, že jsem strašně zvědavá, s čím ten člověk přijede. Už jsem pár demonstrací zažila a občas se to umí pěkně zvrtnout. Jedna davová psychóza a ti nahoře budou mít plné ruce práce. Média si na nich rádi smlsnou, pokud nevydají ta správná prohlášení.“ .
No jo. Mamka! A je po snění. Ta umí člověka probrat. Ale také já jsem byla zvědavá. Něco se dělo a já namísto obav pociťuji příjemné vzrušení. Ta tam je má netečnost. Pokud se dá novým tvářím něco vůbec přičíst k dobru, pak to, že mne vytrhly z mého „bezživotí“ a vrátily mi zájem o dění kolem. .
Jarkův kolega přijel až půl hodiny po našem návratu z městečka. Přifrčel si to autem typu limuzína s tmavými skly. Kolega byl elegán, asi tak čtyřicetiletý, vysoký brunet v brýlích. Kam jen ten Jarek na ty známé chodí? Pracovali snad všichni společně v Hollywoodu? To není fér, aby byli lidé krásní, bohatí ? A šťastní? .
Po desetiminutovém vítání a výměně zdvořilostí z našeho hosta vypadlo, že vlastně nepřijel sám, ale vzal s sebou svoji novou přítelkyni. Jarek v tom neviděl problém. „A kde ji máš“? zeptal se logicky. .
„Čeká v autě,“ ukázal host rukou směrem k limuzíně. .
„Vždyť ty bys tam mohl mít, člověče, schovanou celou mafii“, zavtipkoval Jarek. .
Host dal suchým smíchem najevo, že vtipu rozumí a přistoupil k autu, aby otevřel dveře své milé. Ona pak vystoupila s gazelí pružností, vlastní jejímu věku. Vypadala jako jeho dcera. Těžko jí mohlo být víc jak dvacet. V mamčině obličeji jsem četla jasný nesouhlas, zato Jarkovy oči se rozzářily. Ti chlapi snad nejsou normální. .
Děvče se usmívalo na všechny strany s takovou sebejistotou, že všechny okouzlí, až se mi z toho dělalo špatně. To ses teda děvenko přepočítala. Já ti na to neskočím. Jen několikrát se naše oči setkaly a bylo mi jasné, že antipatie jsou vzájemné. .
Jarek se ke mně naklonil a pošeptal mi do ucha: „Nemrač se tak na ni, starouš ji stejně brzo pustí k vodě. Takových má do roka tucet.“ .
Nechápu úplně přesně, co mi tím chtěl říct. Že za měsíc budu mít tu čest seznámit se s další takovou? .
Po nezbytné kávě se zdrželi k nemalé mamčině radosti i na večeři a seděli u stolu i poté, co jsem uložila Michálka. Mezitím jsem si udělala pořádek ve jménech. Kolega se jmenuje Viktor a děvčeti se říká Barbie, což nesouvisí jen se vzhledem, ale také s křestním jménem Barbora. Jestli si však ti dva myslí, že tu zůstanou přes noc, tak to by mě zajímalo, kde budou spát. Kromě gauče v obývací místnosti tu žádná další postel není. Leda bychom zase s Jarkem přenocovali pod spacákem v zahradě. .
V deset večer už jsem byla opravdu nervózní. Mamka šla spát už v devět. Po jejím odchodu zašel Jarek do sklepa pro víno. Hosté seděli, bavili se a popíjeli. To zjevně nikam nepojedou. Ve vhodném okamžiku jsem se k němu naklonila blíž: „A kde budou spát“? .
Jarek se naklonil ještě blíž, až se naše tváře dotýkaly: „Viktor je nejen kolega, ale taky soused. Ten dům vpravo vedle nás patří jemu.“ .
„Tak to sis mohl jet pro televizi sám!“Pronesla jsem nahlas, odtahujíc se od něj co nejdál..
„Aspoň jsi se projela, ne“? .
„To není odpověď,“ byla jsem uražená. .
„Však jsi taky nepoložila žádnou otázku.“ .
„Uhýbáš!“ .
„Chtěla jsi radši zůstat tady a přivítat je sama“? ztišil hlas. .
Mlčela jsem. „Tak vidíš,“ pohladil mě něžně po tváři a usmál se. Taky jsem se usmála. Zlehka mne políbil na rty. Vtom jsem si všimla, že nás pozorují. Ztuhla jsem. Jarek pochopil. .
„Později,“ zašeptal ještě a pokračoval ve společné zábavě. .
Ze sklepa připutovala další láhev a pak ještě jedna. Hosté se pozdě po půlnoci rozloučili. Vyprovodili jsme je k vrátkům. Vratkým krokem došli k automobilu. Popojeli těch několik metrů k další chalupě, vystoupili a za okamžik se ztratil i jejich smích. Zalilo nás živé ticho letní noci a měsíční svit, který se odrážel od Jarkových světlých vlasů, že vypadaly jako utkané z čistého stříbra. Stáli jsme tam proti sobě tiše, jako bychom se báli, že ten okamžik rázem pomine a s ním zmizí i to nevyslovené. Nezmizelo to ale ani když mě vzal za ruku, ani když si mě přitáhnul k sobě, ba ani tehdy, když mě objímal a začali jsme se líbat. Chvěla jsem se touhou. Kdy se mi naposledy takhle podlamovala kolena? Kdy jsem se toužila schoulit do něčí náruče a nechat se laskat? Kdy se mi zdály rty nějakého muže tak svůdné a žádoucí? Kdy jsem byla naposled natolik ženou? To už je hrozně dávno. Snad v minulém životě. Ano. Jiný život „ jiný muž“ Tahle ústa jsou sladká až k zbláznění, doteky naléhavé i něžné současně. Svět se tak krásně točí. Ta závrať je úžasná. Nač jsem to předtím myslela? Ach ano, ten muž z jiného života. Ten muž? Můj muž. .
Přestože se mi začaly drát do hlavy nepříjemně neodbytné myšlenky, líbala jsem Jarka dál a s ještě větší naléhavostí. Vysvětlil si to jako výzvu. Vzal mě do náruče a odnesl do obývací místnosti, kde mě zpola položil na gauč a naklánějíc se nade mnou, pokračoval ve slastné hře našich rtů. Třel se lehounce tváří o mou tvář. Najednou přestal. .
„Ty pláčeš, lásko“? ptal se zmateně. .
Dokud to nevyslovil, vůbec jsem si neuvědomila, že se mi z očí derou slzy a stékají po skráních zvolna do vlasů.
Zora Šimůnková
Z pohledu vlka
Každý den jsem ji sledoval. Chodila stále stejnou cestou : kolem potoka, pak průsekem v dubovém lese, podél lomu a už byla u hájovny. Dál než na kraj mýtiny jsem nemohl, hajného psi by začali štěkat. Vždycky jsem si lehl a koukal, pokaždé trvalo dlouho než vyšla. Pak jsem jí neviděn provázel na cestě zpátky - sledoval jsem její červenou sukni, jak se míhala mezi stébly trávy.
Myslím, že o mě nikdy nevěděla. Běžel jsem jako stín a byl jsem tichý jako padající list.
Miloval jsem ji. Miloval jsem ji tak, že bez ní by můj den nebyl úplný. Zvykl jsem si na ni, jako si zvyknete na střídání ročních dob, na horko, na zimu, na praskot větviček pod nohama.
Čekal jsem na ni tak nedočkavě jako na mladou srnu. Nechtěl jsem jí ublížit, to nikdy ne, ale měl jsem rád pocit, že na lesní cestě je v mé moci…
Jednoho dne jsem ale čekal marně, do tmy se neukázala. Přiblížil jsem se k hájovně, ale vypadala opuštěně, okenice byly zavřené.
Červená kráska, jak jsem si ji pojmenoval, se neukázala ani druhý den.Začínal jsem být nervózní. Ulovil jsem zajíce, ale to mi nestačilo. Čenichal jsem po lese, ale nikde jsem Červenou krásku neucítil.
V noci pršelo. Poslouchal jsem, jak kapky pleskají o listy, cítil jsem mokré jehličí a hnijící listí a bylo mi smutno. Pršelo i celý další den. Prospal jsem ho v jeskyni, ve snech se mi před očima míhala červená sukně.
Třetí den konečně vysvitlo slunce, zem byla nasáklá a les vydechoval páru. Tentokrát jsem se odvážil až k hájovně. Psi se neozvali. Prásk, bleskem jsem se přikrčil, výstřel mě polekal. Vítr ke mně zavál pach krve. Lákal mě, něco leželo na zemi, něco bezvládného. Vyrazil jsem vpřed.
Už jsem věděl, proč psi neštěkali. Očichal jsem je, ale něco mě vedlo dál, za roh.
Ležela na zemi a skelnýma očima se dívala přímo do nebe. Moje Červená kráska. Sklonil jsem k ní hlavu, ale něco mě vyrušilo. Kroky. Rána. Bolest.
Hlava se mi točí, slábnu, ale cítím Červenou krásku. Jde přede mnou lesem a červená sukně se míhá mezi stébly trávy…
/10.prosince 2005 – 10.ledna 2007, volná variace na Červenou Karkulku/
Šárka Nováková
Ořechy
„Pampeliško, jak to vypadáš?“ Bobeš kulil ta svoje trnková kukadla na moje ruce. „Jak bych vypadala? Normálně,“ odsekla jsem a strčila jsem je za záda. Byla jsem sama na sebe naštvaná. Vylupovala jsem ořechy ze zelených slupek a zapomněla jsem si na to vzít rukavice, takže jsem prsty a dlaně měla celé hnědé. „Ukaž ty svoje tlapky,“ dožadoval se můj kamarád. Nerada jsem vytáhla ruce zpoza zad. „Vy už jste byly na ořechách?“ byl hned v obraze Bobeš „ a jak to, že o tom nevím?“ Choval se, jako bych mu musela hlásit všechno, co dělám. „Já jsem nikde nebyla, přivezl je děda s taťkou, ale na mě zbylo loupání. Do toho se nikomu moc nechce,“ povzdechla jsem, ale v zápětí jsem s gustem dodala. „V sobotu na ně jdete vy s dědou Francim a tak budeš vypadat stejně.“ „To se ještě uvidí,“ ušklíbl se Bobeš,„třeba nebudu v sobotu k nalezení a nikam nepůjdu.“ „Ale půjdeš, Bobánku,“ ozvala se za námi babička Franci. Ani jsme ji neslyšeli přicházet. Jak babička řekla Bobešovi Bobánku, nemělo cenu protestovat, to už jsme věděli oba moc dobře. „Z toho se Bobánku nevyvlíkneš, copak bys nechal dědu, aby všechno odtahal sám? Nebo chceš, aby na Vánoce nebyly žádné ořechy?“ „Vánoce jsou daleko,“ mávl bezstarostně rukou Bobeš, ale nechat dědu, aby všechno oddřel sám? Ne, to by nedokázal. Babička věděla, jak na něho. Bobeš byl sice jako velká voda a destrukční četa dohromady, ale za staříčka by dýchal. „Bobši, ty máš ke všemu tisíc řečí, málem bych zapomněla, proč jsem přišla,“ povzdechla si babička a strčila mi do dlaně rozkrojený citron. „Pampeliško, trochu si ty ruce očisti, tohle pomáhá. Ať se ti ten náš raubíř nesměje.“ Než jsem stačila poděkovat, vyhrknul znovu Bobeš: „Babi, nemohla by v sobotu Pam s námi?“ Viděla jsem mu až do žaludku. Když už musí přiložit ruku k dílu, tak ať je přitom trochu legrace. Zase jsem se nestačila ani nadechnout, když se místo mě ozvalo: „To víš, že půjde, je ňáká zelená,“ děda Lojza se k nám blížil s králíkem náručí. „Dědo, dej mi ho pochovat,“ hnala jsem se po chlupatém klubku. Jak jsem muchlala vyděšeného králíka, nepostřehla jsem dědovo mrknutí. „Tak jsem se byl, Bobši, podívat, kterého to chlupáče vyberu babičce k obědu a kápnul jsem na tohohle.“ Bobeš se culil jako sluníčko a ve mně by se krve nedořezal. Toto vyděšené zvířátko bude mít v sobotu můj kamarád na pekáči? „Dědo, „vyhrkla jsem, „přece ho nedáš Bobešovi sežrat, když mě pořád tolik zlobí?“ „Ale Pam, jednak Bobeš nežere,“ opravil mě děda Lojza „a jednak víš, že králíky chovám na maso, a ne aby nám pochcípali stářím.“ Vzal ode mne králíka a vrátil se k původnímu tématu. „Tak, jak to bude s těma ořechama?“
V sobotu ráno jsme vyrazili ve třech, Bobeš, děda Franci a já, k Prušákovi do sadu. Tak jako jiní lidé mívají na sadu hrušky, třešně, jablka a švestky, tak starej Prušák, nikdo mu jinak neřekl, měl sad ze samých ořešáků. Zásobil tak celé široké okolí. Rád každému vypravoval, jak ty ořešáky sázel už dědkův děda a že se snad musel zbláznit. Ale v zápětí s úsměvem dodával, že mu lepší dědictví nechat nemohl, protože, zatím, co sousedi běhají kolem ovocných stromů s postřiky proti škůdcům, bojí se, aby jim nepomrzly květy a lezou při sklizni do korun stromů, tak on má všechno ovoce až domů. Když jsem koukala s otevřenou pusou, tak mi děda Franci vysvětil, že Prušák nechá lidem ořechy a oni mu přinesou výměnou jablka, hrušky, švestky až domů. „My si budeme muset ořechy posbírat a naklátit sami. A Prušák je bez práce,“ dodal.
Cestou zpátky vezl Bobeš ořechy na malé kárce, aby se nám nepronesly a tak měl čas myslet na lumpárny. „Pam,“ vyjekl najednou, „já mám nápad.“ Otočil se dozadu na dědu a pošeptal mi svůj výplod, který se mu zrodil v mozku. „Ne, ne ,ne“ zakroutila jsem hlavou, „ne a ještě jednou ne.“ Bobeš jen pokrčil rameny, jako že ať si to nechám projít hlavou a až domů mlčel. To bylo dost neobvyklé, jinak mu pusa jela jako namazaná. Měla jsem čas přemýšlet a zjišťovala jsem, že to zase není tak špatné, co vymyslel.
Babička nás už vyhlížela a když jsme ořechy vysypali ve stodole na připravené lísky, pochvalovala si, jaké jsou letos pěkné. „Babi, my je odpoledne s Pampeliškou vyloupáme,“ hrnul se Boban do práce, která nebyla moc vábná. Na tázavý pohled babičky, měl hned připravenou odpověď. „Pampeliška už má stejně ruce hnědé a tebe to dělat nenechám.“ Tak jako věděla babička, jak na svého vnuka, věděl i Bobeš, jak na svou babičku. Celá roztála, jaký je Bobánek pozorný, ale děda Franci, který zaslechl poslední větu, jen přehodil fajfčičku z jedné strany úst do druhé a utrousil, „v tom bude nějaká čertovina.“ Ale to už babi neslyšela a honem nás hnala na oběd. Vymluvila jsem se, že musím na oběd domů, aby maminka neřekla, že pořád někde lítám. Ale hlavní příčina byla, že jsem se bála, aby na stole nebyl pečený králík.
Odpoledne jsme se sešli u ořechů a Bobeš mi pořádně vysvětlil svůj nápad, který mi sdělil jen tak v jedné větě, když jsme se vraceli s ořechy. „Hele, Pam, víš, že děda říkal, že jsi nějaká zelená. Počkej,“ mávnul rukou, aby mě uklidni, když jsem vyskočila jako čertík z krabičky. „Já už taky nejsem nejopálenější. Sluníčko už tolik nehřeje a tak mě napadlo, když jsem viděl ty tvoje dlaně, že kdybychom se natřeli šťávou z ořechů, že bychom byli pěkně hnědí, až by nám to všichni ve škole záviděli.“ A už se hnal pro hmoždíř, který donesl z půdy, jako by dopředu věděl, že s ním budu souhlasit. „Musím si to ještě rozmyslet,“ pípla jsem. Chvilku jsme loupali zelené slupky z ořechů potichu. Bobeš je házel do hmoždíře a hned je začínal drtit. V hlavě se mi honila spousta věcí. Co když Bobeš bude čokoládově hnědý a já vedle něho jako zelinka, jak říká babička Růža. Na druhou stranu mě cosi vzadu v mozku varovalo, že všechny Bobešovy nápady nás vždycky přivedly do průšvihů. Ale jaký může být průšvih z toho, že budeme zdravě vypadat? Pralo se to ve mně tedy dost. Bobeš, který mě po očku pozoroval, viděl, že už jsem pěkně nahlodaná a začal si obličej pomazávat šťávou z ořechů. Přitom neopomněl vézt tu správnou řeč: „To budou všichni koukat, až v pondělí přijdu do školy. Budou se divit, kde jsem se tak krásně opálil.“ Hned si vyhrnul rukávy a pokračoval, „a budu moci chodit i v triku, to mi budou kluci závidět. Ty budeš vedle mě jako zelená sedma.“ Víc už říkat nemusel. Přihodila jsem do hmoždíře další slupky a už to šlo ráz na ráz. Roztírali jsme šťávu po obličeji, krku a po rukou. Dělali jsme to s pečlivostí sobě vlastní, když už něco děláme, tak ať je to vidět. „A máme všechny ořechy vyloupané,“ končil Bobeš naši zkrášlovací kůru. Venku se už setmělo a tak jsme si řekli, že se raději nebudeme moc ukazovat v sednici, abychom si nemuseli šťávu umýt, aby měla čas do rána zapracovat. Všichni přisuzovali naše rychlé zmizení v postelích tomu, že jsme se na ořechách asi pěkně utahali a vylufovali.
Na to nedělní ráno nikdy nezapomenu. Jako vždy ve volný den, hnala jsem se ke snídani ještě v noční košili, abych si to pěkně užila a blesklo mi hlavou, jestli si naši všimnou, jakou mají pěkně a zdravě vypadající dcerunku. Kuchyně byla nebývale plná. Seděl tu i děda Franci a s dědou Lojzou si něco špitali. „Dobré ráno,“ zahlaholila jsem vesele a to bylo poslední veselí na další týden. Všichni se po mě otočili a děda Franci do ticha pronesl: „Dyť říkám, celej náš kluk.“ Dospělým zaškubaly koutky úst a sestra se rozesmála naplno. „Ty tedy vypadáš.“ Už jsem nestačila ani dosednout ke stolu a hnala se k zrcadlu. Vypadala jsem! Šťáva z ořechů opravdu zabrala, byla jsem jako natřená hodně řídkou štětkou. Hnědá barva byla někde tmavší, jinde světlejší, ale do kompaktního, zdravého zjevu, jsem tedy měla hodně daleko. Po pár vteřinách šoku jsem se rozbrečela. „Jak takhle půjdu do školy?“ Děda Franci se jen usmíval. „Hele, vám holka myslí alespoň na školu, víte jaká byla první Bobšova slova? Pampeliška mě zabije!“ No jo, napadlo mě, nejsem v tom sama a hlavně Bobeš je původcem. Místo lítosti se teď dostavila zlost. Ještě v noční košili jsem vylítla přes zahradu a s pomstychtivostí svých předchůdkyň z Dívčí války, jsem vletěla do vedlejší chalupy. Tady se zrovna babička Franci snažila, opět za pomoci citronu, Bobánka alespoň trochu vybělit. Ten jak mě zmerčil, vyskočil od stolu a zaječel: „Pam, proč jsi mě tedy poslouchala?“ To mě rozparádilo ještě víc. Bleskově jsem oběhla stůl, že strčím kamaráda na gauč a nabuším mu, co se do něj vejde. Jenže Bobeš ustoupil o kousek dál, nečekal, že do něj vrazím celou silou a padl na roh almárky. Já setrvačností letěla na něho a o kování na dvířkách jsem si obrátila ukazováček na druhou stranu, než měl být. Najednou bylo ticho, Bobeš si nechápavě sáhl na hlavu a dlaň měl celou červenou. Ale to už ve dveřích stál tatínek, který tušil, že bych mohla něco provézt. Za ním, v závěsu, byli oba dědové. Situace byla víc než jasná. Táta vyběhl k sousedům a za chvíli tu byl doktor Kaufmann, kterého telefonem zavolal. Bobeš už měl hlavu obalenou utěrkou, kterou babička ve zmatku jako první popadla do ruky. Doktor ten improvizovaný obvaz sundal a prohlásil, to chce pár stehů. „Pam a co děláš v tom rohu ty?“ všimnul si mě doktor jako jediný. Věděl, že hlavu si Bobeš nerozbil sám. Já měla ruku až po loket v kýblu se studenou vodou, kde jsem si chladila bolavý prst. Mlčky jsem ji vytáhla a on dopověděl. „Jeden na stehy a druhá na sádru.“
Odvezl nás svým rozhrkaným autíčkem do nemocnice, kde se na nás chodili dívat snad všechny sestřičky i doktoři. Kdypak se jim zase poštěstí, že budou ošetřovat dva černochy, pardon, dva hnědochy, najednou?
Odpoledne jsme už zase byli doma. Babička by hned Bobánka uložila do peří, aby se mu neudělalo mdlo, jak řekla, ale děda nás oba strčil do jedné světnice a řekl, „nech je, musí si to vyříkat.“ Chvíli jsme po sobě tiše pokukovali a pak jsme oba najednou vyhrkli: „Promiň, Pam.“ „Odpustíš mi to, Bobši?“ Opatrně jsem se dotkla bílého obvazu na hlavě. „Bolí?“ „Bolí,“ přisvědčil „a tebe?“ ukázal na sádru na mé ruce. „Taky bolí,“ kývla jsem hlavou. Ale nebyl by to Bobeš, aby z té mizérie nevyrazil alespoň něco pozitivního. „Alespoň nepůjdeme do školy a to naše opálení za týden zmizí. Víš jak by se nám smáli?“ zazubil se můj nedostižitelný kamarád. Můžete ho nemít rádi?? Nebo ho někdy nezabít?