Lucie PlocováDůvod k nenávisti XVIII
A přišel další den. Další ráno a další těžké myšlenky. Mamka už dávno vstala, ale já zůstala ležet v posteli a nejraději bych z ní vůbec nevylezla, leda by zmizel tenhle pokoj, celý dům a hlavně Jarek. Styděla jsem se před ním i před sebou. Obávala jsem se jeho chápavého a přitom obviňujícího pohledu.
Ráno bylo šedivé a slibovalo déšť. Počasí bylo zkrátka solidární. Když už jsem zůstala v pokoji opravdu dlouho, otevřely se dveře a v nich Michálek. Rozběhnu se a skočil do postele za mnou. .
„Aninko, ty moc dlouho spíš. Už pojď. Kdopak bude za tebe papat“? .
V Michálkově společnosti se mi udělalo lépe. Tohle dítě přímo vyzařovalo pozitivní energii. A já jsem ji teď vážně moc potřebovala. .
„Co kdybych se tedy šla najíst a potom bysme se šli projít do lesa? Ale jen my dva,“ navrhovala jsem. .
„Tak jo.“ Souhlasil bez rozmýšlení. .
Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a vycházka lesem se mi k tomu zdála nanejvýš vhodná. Rychle jsem vylezla z postele. Michálka jsem poslala dolů. Hodila jsem na sebe tričko a džíny. Vlasy jsem si narychlo prohrábla hřebenem. A byla jsem připravená. V kuchyni na mě čekala nachystaná snídaně. Mamka mi právě vařila čerstvou kávu. Jarka jsem nikde neviděla. Prozatím jsem tedy nic řešit nemusela. Venku zatím nepršelo, ale pro jistotu jsem sbalila malému do batůžku pláštěnku. „Ty si teda umíš vybrat počasí,“ mínila mamka. .
„Aspoň nepeče sluníčko, dneska je náhodou moc příjemně,“ oponovala jsem. .
Michálek si také nedělal s počasím žádné starosti. Vesele ťapkal, kudy jsem ho vedla. Svou ručku schovanou v mé. Cítila jsem jeho teplou dlaň, která mi dodávala onu energii, která mi tolik chyběla. Stromy nám šuměly nad hlavami. V celém les bylo tajemné šero. Dávala jsem pozor na cestu. Nechtěla jsem zabloudit. Došli jsme až na malou mýtinku, z níž se naskýtal nádherný pohled do kraje. Kopce v dálce, lesy i nebe ve všech odstínech šedi, působily velmi dramaticky. Ještě včera se na mne celý svět smál. A dnes?! Samé starosti a smutek. Život je tak plný proměn. Může si být vůbec člověk něčím jistý? .
„Můžu najít kytinky pro tetu“? zeptal se chlapeček. .
Usmála jsem se. ?Já ti s tím pomůžu,? nabízela jsem. .
Michálek se rozběhnul vstříc květeně. .
„Tyhle utrhni,“ ukazovala jsem na růžové kvítí, jehož název jsem netušila. .
Malý uchopil rostlinku za květ a škubnul. V ruce mu zůstal jen opuštěný květ bez stonku. Zaraženě na něj hleděl. .
„To by byla divná kytice , bez stonků,“ smála jsem se. „Kytičky musíš trhat takhle, až dole, aby ti zůstala kytička krásně celá,“ ukazovala jsem názorně. „Hezky celý stonek.“ .
„Celý stonek, celý stonek“?, vykřikovalo dítě a rvalo celé trsy květin i s kořeny. .
„Michálku, co to vyvádíš“? Trochu jsem jeho nadšení usměrnila a společně jsme pak natrhali obrovskou růžovou kytici. Dlouhé stonky jsem ovázala stéblem trávy, aby si kytka uchovala pěkný tvar. .
Zpět jsme se vrátili akorát k obědu. Procházka se neminula účinkem. Hlavu jsem měla zase čistou. Během jídla jsem se na Jarka několikrát povzbudivě usmála. Nejistě mé úsměvy opětoval. Mamka neměla o včerejších událostech ani ponětí, takže si ničeho nepovšimla. .
Když šla mamka po obědě dát Michálka spát, pustila jsem se do nádobí. Nakláněla jsem se nad dřezem a usilovně drhla připálený kastrol. Najednou mě zezadu objaly Jarkovy paže. Nic neříkal, jen mě k sobě pevně tisknul a bradu si zabořil do mých vlasů. .
„Hezky voníš, Hanko.“ .
To bylo celé. Pustil mě a odešel pryč. Stála jsem tam s kastrolem v ruce a s myšlenkami na dalekých cestách. Tak mne také zastihla příchozí mamka. .
„Malý už spí. Ty ještě nejsi s tím nádobím hotová“? divila se. .
Pak vzala do ruky utěrku, aby mi pomohla. .
„Trochu se mi to připeklo,“ kývla směrem ke kastrolu v mých rukách. .
Nic jsem na to neříkala. .
„Vypadá to na déšť,“ ukázala utěrkou na okno. .
Pokrčila jsem rameny: „To už od rána.“ .
„Trochu deště by neškodilo. Zem už je celá vysušená.“ .
„Co budeme odpoledne dělat“? zeptala jsem se a přerušila její úvahy o počasí. .
„Můžeme si zahrát karty. Nebo jen tak koukat na televizi“, navrhovala. .
„A co říkáš na ty zprávy, co s sebou přivezl Jarkův kolega“?, změnila jsem téma bez jakéhokoli přechodu. .
„Zní to dost hrůzostrašně. A ve zprávách jim to přitom sotva stálo za zmínku. Jde mi z těch mladých mráz po zádech.“ .
Je to dost divné přisvědčila jsem. .
A divné to vážně bylo. A divné se to nakonec začalo zdát i zpravodajům, takže večerní zprávy toho byly plné. A úplně nejdivnější byl fakt, že téměř identické nepokoje zaznamenala všechna větší města po celém světě. A tak vyzněl naprosto logicky závěr médií, že „Nové tváře“ vyvolávají nepokoje programově. Vážnost celé situace ještě podtrhla zpráva o mimořádném zasedání OSN, kde se hodlá rada celou věcí zabývat. Lidem tedy začalo docházet, že se rozhodně nejedná o nic malého. Napůl jsem litovala svého odjezdu z města. Mohla jsem tam mít všechny zprávy z první ruky. Na druhou stranu jsem si ale uvědomovala, jek je dobře, že jsem všemu zavčas utekla. Kdo ví, co ještě všechno přijde. Spát jsem šla s přesvědčením, že každý den přinese něco nového, po čem je zase všechno úplně jinak. A vůbec jsem netušila, co s sebou může přinést zítřek. .
V noci se přihnala pořádná bouřka. Dům se otřásal v základech. Přemýšlela jsem, jestli má tohle stavení hromosvod. Za hodinu se naštěstí hromy a blesky přehnaly někam dál, jen vytrvalý déšť bubnoval na střechu až do rána. Probouzeli jsme se ale už do pěkného slunečného dne. Ranní zprávy přinesli překvapující rozhodnutí rady OSN ve věci „Nových tváří?“ Organizace se jednomyslně shodla na cestě nejmenšího odporu a v duchu hesel „Mládí má zelenou“ či „Držme krok s pokrokem“ vyhlásila jistá pravidla, která prý mají pomoci a usnadnit „Novým tvářím“ kontakt se světem. .
Absolutně jsem nechápala, proč by se jim vůbec mělo něco usnadňovat. Podle mého názoru byli zrovna tak na úrovni všemi obávaných teroristů. Místo, aby se ty jejich výtržnosti zavčas zarazily, tak ještě milostivě dostanou požehnání. A OSN si myslí, že všechno zamete pod koberec tím, že v každé zemi bude dosazen takzvaný „dozorce“, jehož úkolem bude dohlížet a usměrňovat veškeré činnosti Hnutí za novou tvář světa. To se jim vskutku cosi podařilo! Jen co je pravda. Poté, co se svět zbavil fašistů, komunistů a teroristů, musí si hned nasadit novou veš do kožichu. Lidská blbost je vážně nekonečná. .
Jarek s mým náhledem nesouhlasil. Všechny události viděl úplně jinak. Své stanovisko se mi pokoušel podrobně vysvětlit a musím uznat, že z jeho úhlu pohledu vlastně o nic nešlo. A abych se prý rozptýlila, tak ve své dobrotě svolal ještě na týž večer grilovací párty. Kromě Bárbíny a Manekýny s partnery, byli pozváni i nějací další lidé, které jsem vůbec neznala. Všichni okamžitě pozvání přijali, jako by nikdo z nich žádný vlastní plán na večer neměl. .
Grilování odstartovalo něco, co by se dalo nazvat jedním velkým nekončícím večírkem. Od rána do večera byl po ruce vždy nějaký alkohol a něco dobrého k zakousnutí. To, že se chovali nenormálně ostatní by mi možná ani nevadilo, ale Jarkova bezohlednost mě zraňovala. Mé touze po klidu se vysmál. Marně jsem se snažila upozornit na to, že je v domě malé dítě, které pro bujarý řev jeho opilých kamarádů, už několik nocí nemůže pořádně spát. Vůbec mě nebral vážně. Mamka viditelně zuřila a chtěla okamžitě odjet domů. Přála jsem si totéž. Jedno odpoledne jsem se tedy vydala pěšky do vedlejší vesnice, abych zjistila, kdy odtam odjíždí autobus, kterým se dostaneme zpět do města. .
Cesta mi ubíhala docela příjemně. Snažila jsem se zbytečně moc nepřemýšlet, protože každá myšlenka byla ztělesněním nejistoty, ponížení a vzteku. Kolem silnice si bublal malý potůček. Zvuk běžící vody mi dělal moc dobře, takže mi bylo líto, když se začala silnice stáčet jiným směrem a to vlídné bublání mi zmizelo z doslechu. Svět se bořil a tady všude kolem po tom nebylo ani známky. Příroda si žila dál svým životem a život těch bezohledných tvorů, kteří se ji snaží už po staletí zotročit, se jí zdánlivě vůbec netýkal. Dál mě obklopovala svými vůněmi a barvami, tak hrdá ve svém zmrzačení. Zřejmě si velice dobře uvědomovala, že přes všechna ponížení, kterými ji lidstvo častuje, se bez ní nakonec stejně nemůže obejít a tak i v té největší prohře bude ona sama jediným vítězem, protože její konec bude především konec jejích utlačitelů. A najednou jsem si začala připadat směšná. V porovnání s přírodou, lidstvem a vyššími zájmy i vyšším nezájmem jsem byla jakási malá. Cítila jsem se obklopená jakousi vyšší mocí. Něčím, co jsem sice nedokázala plně pochopit, ale o čem jsem byla přesvědčená, že existuje. Už jsem nechtěla dojít do vesnice, kde žijí lidé, ale spíš někam hodně daleko, kde není vůbec nikdo, jen ta trpělivá příroda a prostor pro myšlení, které dává křídla a zbavuje člověka veškeré přízemnosti. .
Ještě chvíli jsem jakousi setrvačností kráčela vpřed. Pak jsem se naráz otočila a vracela se zpět. Třebaže zpět znamenalo také mezi lidi, naplňovala mě jistota, že ne nadlouho. Touha po osvobození byla natolik silná, že podpořena mojí vírou v Boha znamenala téměř jistotu. .
.
Zora Šimůnková
Dokonalý zločin
/minutová groteska/
První hlas řekl: - Jak ji zabiješ?
- Utopím, po chvilce váhání navrhl Druhý. ?
- Těžko utopíš někoho, kdo přeplaval La Manche, namítl hlas ze začátku a připomněl: -
Střelnou zbraní to nejde. Zastřelils zatím každého. Chvíli bylo ticho, pak hlas varovně dodal :
- Neplánuj to. Vidím ti to na čele. Brutálně ne. Žádný masakr, žádné kusy, co pošleš vlakem každý jinam. Musí to být klidné a elegantní.
Druhý hlas se nejistě zeptal: - Jed? Vyrobila by ho nějaká tajná laboratoř.
- Poněkud obehrané, ale budiž, blahosklonně pronesl První. - Může být. Hlavně důkladně zamaskovat stopy! Na dokonalý zločin!, cinkly o sebe skleničky.
To už vrchní nevydržel. Vzal pár talířů jako alibi a vydal se ve směru hovoru. Loktem odrhnul závěs, který odděloval zadní část restaurace, a málem upustil talíře na zem. Na stole, u kterého seděli dva muži v perfektně padnoucích černých oblecích, ležela hromada popsaných papírů a kniha s titulem Jak napsat detektivku.
Šárka Nováková
Řemeslo má zlaté dno
„Mě to nebaví,“ špitnul Bobeš u stolu, kde jsme společně psali úkoly a zasněně se zadíval z okna do zahrady, kde skrz barevné listí prosvítalo sluníčko. „Vidíš, den jako malovanej a my se tady hrabeme s počtama,“ hudral dál kamarád. „Tak nemel, přidej a bude čas i na lítačku,“ doporučila jsem mu a zase jsem se sklonila k sešitu. Dědovi, který seděl pod oknem a nacpával si fajfčičku, se zablýsklo v očích a jakoby nic prohodil k babičce. „Vidíš, Franci, takhle se na našeho šohaje musí.“ Slyšeli jsme to oba, ale Bobeš dělal, jako bychom byli v sednici sami. „Někdo jde přes zahradu,“ koukal od nás odvézt pozornost. Za chvíli ťuknutí na dveře potvrdilo, že viděl dobře. „Dál,“ pozvala babička příchozího, ze kterého se vyklubal klempíř Rejf, co měl krámek na rinku, jak říkával děda náměstí. Bobeš nadskočil netrpělivostí. O matiku ztratil zájem a o lítačku také. Strašně rád poslouchal dospělé a starý Reif, dohromady s dědou Francim, byl zárukou pěkného povídání. „Copak tě k nám vede, Jindříšku?“ usmál se děda, ačkoliv dobře znal důvod podzimní návštěvy svého kamaráda. „Však víš Franci, dřevo, aby bylo čím v zimě topit,“ potvrdil Reif svoji návštěvu. „Jindříšku, dobře víš, že sám mám málo,“ cukal se naoko děda. Bobeš vyskočil jako na pérku. „Ale dědo, v lese je dřeva, kam se podíváš a sám jsi říkal, že co se z něho musí dostat, aby si nesmlsnul kůrovec.“ Než Bobešovi došlo, že se staříčci takto škádlí, musela jsem ho pod stolem kopnout, aby byl ticho, nebo, že nás dospělí pošlou psát úkoly k nám a popravdě řečeno, na povídání starého Reifa jsem byla zvědavá i já.
Jindra vytáhnul placatku jalovcové, kterou si dělal sám a jak říkal děda Franci, nad ní v kraji není. Pokoštovali, povyprávěli a děda se jen tak mezi řečí zeptal: „A sousede, kolikpak toho letos bude?“ „No Franci, jako dycinky, fůra. A ať je to pěkně smolný.“ „No bať, my jiné neexpedujeme,“ usmíval se děda Franci do fousů. „A co řemeslo, Jindro, jak se ti vede dílo? Slyšel jsem, že budeš mít tovaryše.“ Babička se otočila od plotny, aby přišla se svou troškou do mlýna. „U konzumu ženské říkaly, že to má bejt Pošmournejch Eda.“ „Jo,jo, Franci, páni na vejboru uznali, že bych měl mít učně, tak mi přidělili Edu. Je docela šikovnej, už se postaví k ponku a dělá lehkou klempířčinu.“ Děda pokýval hlavou a pronesl větu, která Bobšovi okamžitě utkvěla v hlavě: „Jindro, musíš mu ale vysvětlit, že řemeslo má zlatý dno, ale posraný víko.“ Reif se uculil, pokýval hlavou a rozešli se každý za svým. .
Na Bobšovi jsem viděla, že sedí jako na jehlách. Najednou to byl on, kdo mě pobízel, abych si přichvátla, že má ještě něco k vyřizování. Jen jsme vypadli na dvorek, drapnul mě za ruku a vypařili jsme se přes zahradu, aby nás neviděli naši. Nevěděla jsem, co má zase Bobeš v hlavě, ale když jsem uslyšela, že píská na kluky, bylo mi jasné, že nic dobrého to nebude. Jen se ukázal poslední Bobešův kamarád, dověděla jsem se, co se bude dít. „Kluci, už vím, jak na Edu.“ Eda byl trochu náfuka a kluci ho moc nemuseli a teď tady byla možnost to jeho naparování trochu pokrotit. Pověděl jim, co slyšel od staříčků a co by navrhoval. Nadšení kluků nebralo konce. „Bobši, to nedopadne dobře,“ odvážila jsem se pípnout. „Neboj, nikdo nebude vědět, že jsme to byli my,“ zasmál se Bobeš. Druhý den šmejdil Bobeš v dědově dílně, až se mu podařilo najít kus papundeklu a Ondra Mráčků na něj udělal pořádnou potřebu a s nosy zacpanými vyrazili k dílně číhat na ten správný okamžik. .
Eda se tužil při správce vyvařovacího hrnce, jak bylo vidět otevřenými dveřmi dílny. „Pampeliško, budeš ho muset vylákat ven,“ zatáhnul mě Bobeš do jejich plánu. Nechtělo se mi ani náhodou, ale uznala jsem, že nemůžou čekat kdovíjak dlouho, než Eda odejde. Párkrát jsem se prošla kolem dílny, než mě Eda zmerčil. Stále jsem si pohrávala se špičkou boty, jako že se mi právě utrhla. Protože jsme lítali jako draci, nebylo u mě o odtrženou podrážku nouze. Jen Eda vykoukl, hned jsem ho poprosila o nějaké lepidlo, že bych si tu botu zalepila. Eda byl sice náfuka, ale jinak docela ochotný a tak mi sám začal botu zalepovat. A to byla šance pro kluky. Bobeš hupnul oknem, které bylo pořád přiotevřené, dovnitř, sundal poklici z hrnce a důkladně ji pomazal Ondrovým hovínkem a rychle zase ven. .
Než stačil Eda na naši pomstu přijít, vešla do dílny paní Reifová a sháněla se po hrnci, že vyvaří prádlo. Eda vletěl zpátky do dílny a hned se chlubil, že tentokrát si dal pořádně záležet. „Tak se pochlub,“ usmála se paní mistrová a zvedla poklici, která jí smradem málem vypadla z ruky. „Jindroooo,“ zaječela jako na lesy. Do dílny vlítnul Reif a přes okno stačil zaznamenat, jak strání za dílnou zdrhá Bobeš. Bylo mu to jasné. .
Večer se zastavil za dědou a všechno mu vyklopil. Nepřišel žalovat, jen si tuhle historku nemohl nechat pro sebe. S Bobšem jsme v kůlně dobrovolně štípali třísky na podpal, ale burácivé „Bobááááán,“ se nedalo přeslechnout. Najednou už Bobeš nebyl ten hrdina, jako před kluky. Do světnice se táhnul jako spráskaný pes. Protože jsem v tom měla také prsty, šla jsem za ním pro svůj díl dobrovolně i já. .
Děda jen povytáhl obočí, když jsme vešli do světnice a Bobeš věděl, že musí vysvětlit, proč se tak stalo. „No co, prakticky jsme Edovi předvedli, že řemeslo má posraný víko, na zlatý dno jsme totiž neměli.“ Dědovi i Jindrovi Reifů se blýsklo v očích a oba v sobě dusili smích. Dostali jsme kázání a doporučení, abychom babi naštípali dříví na podpal. „My už ho máme hotové,“ vypadlo pravdomluvně ze mne, „Bobeš říkal, že bychom to stejně dostali za trest.“ Bobeš pozvedl oči ke stropu a už mě strkal ven, aby si to děda ještě nerozmyslel a něco nám nepřidal navrch. Za námi jsme už jen slyšeli hlas babičky Franci, „kde se ty nápady tobě Bobane berou?“ .