Šárka NovákováJAK SE CVIČÍ PES
„Co koukáš pořád do blba?“ optala jsem se svého kamaráda, který se poslední dobou opravdu choval velmi podivně. „Pampeliško, vycvičíme psa,“ vypadlo konečně z Bobše. „My budeme cvičit psa,“ podivila jsem se vykuleně, „my dva?“ Dívala jsem se na Bobše, jako by spadl z měsíce. „A jak budeme cvičit psa, když žádného nemáme?“ Bobeš tento fakt jen odmávl rukou, jako že to není žádný problém. „Hele Doležalů Žolík se chodí venčit sám,“ začal opatrně a pozoroval, co na to řeknu. Byla jsem tiše a čekala, co z něj vyleze dál. „Když ho chytneme a dostane náš výcvik, tak ho můžeme za týden předvést klukům.“ Než jsem stačila odpovědět, volala nás babi Franci k večeři. Rizoto s houbami, to si nenechám ujít, na Bobšovo povídání bude ještě čas. Jak ho znám, ten když si něco usmyslí, tak to provede. Takže nic mi neuteče.
Oba jsme seděli nad plnými talíři, když se vrátil staříček. Babi trochu brblala, že to nebude pořád ohřívat. Děda se uculil: „Ale babi, to budeš koukat, až ti povím, proč jsem se zdržel.“ Bobeš přestal jíst a očima visel dědovi na ústech. „Z vojny se vrátil Vlastík Veřtátů a přivedl si sebou psa,“ začal děda, „u kovárny nám ukazoval, co všechno ním umí.“ Začínalo mi svítat, proto ten Bobešův zájem o Žolíka. „Jak to, že si z vojny přivez psa?“ zeptala se babička a nandávala rýži s houbami dědovi na talíř. „Kluci, co jdou do civilu, dostávají sebou psy?“ Teď jsem zpozorněla i já. „Byl na čáře a pes už má svoje roky. Tak šel do psího důchodu.“ Psí důchod. Přišlo mi to tak k smíchu, že mi zaskočilo sousto, rozkašlala jsem se, až lítala rýže po celém stole. „Bobši, bouchni Pampelišku do zad, nebo se nám tady udusí,“ smál se děda i s babičkou. Kamarád neváhal a dobře mířeným buchancem do zad, poslal mou hlavu rovnou do talíře. Bobeš nikdy nevynechal, aby mě nepotrápil a tady k tomu měl dokonce požehnání. Ale než jsem mu to stačila vrátit, dostal záhlavec od babičky, aby se srovnal a nedělal lumpačiny. Když jsem vykuckala rýži z krku a vytřela ji z očí, šlehly mi v nich blesky a Bobeš si mohl být jistý, že mu to někdy vrátím.
„Pam,“ začal Bobeš po večeři opatrně prozkoumávat, jak moc jsem naštvaná. „Pampeliško,“ lísal se dál,“ pojď se podívat na louku ke kapličce, Vlastík tam bude zase se psem, podíváme se, jak to dělá.“ Psy jsem měla ráda a zlost na Bobše už mě také přešla, tak jsme se společně běželi podívat, jak se cvičí pes. Oběhli jsme kapličku a zůstali schovaní za jednou ze čtyř lip, které tady rostly. Raději se podíváme z úkrytu, než by nás velcí kluci vyhazovali. Vlastík už tady byl a vedle něho ležel krásný vlčák. „Bobši,“ zašeptala jsem trochu vykolejeně, „ten pes je třikrát větší než Žolík.“ Kolikrát už jsem zažila, že když si Bobeš opravdu něco vzal do hlavy, tak by ho nezastavil ani rozjetý vlak, jak říkával děda. „No a co, Vlastík má psa vycvičeného už z vojny, tak nevadí, že je velký, my budeme nejdřív cvičit malé psy a pak klidně, když bude někdo chtít, tak mu vycvičíme velkého.“ Bobeš už se viděl jako nepřekonatelný cvičitel čtyřnohých miláčků a nepřestane, dokud se něco nestane. Jenže na to jsem teď nemyslela. Ron, jak se pes jmenoval, poslouchal opravdu na slovo a nebo jen na pohyb ruky, hlavy, nebo na tichý zvuk. „Tak vidíš,“ vzdychnul okouzleně Bobeš, „to přece není vůbec těžké. Jdeme hledat Žolíka.“ A tak jsem se s povzdechem vydala s Bobšem pátrat, kde se dneska potuluje Žolík. Našli jsme ho za chvíli, seděl u řeky a soustředěně pozoroval racky. Žolík byl malý bílý pejsek, který ačkoliv měl majitele, tak se nejraději po ulicích a kolem řeky potuloval sám. Nikdy nikomu nic neuděl, nikam neutekl a všichni ho znali. „Pampeliško, skoč domů a přines špek a klobásku, musíme ho přece něčím odměňovat, aby pochopil, že po něm něco chceme.“ „Bobši, to mám jako vzít ze špajzu dědův špek a klobásky, ty, co dělá nejlepší ve vsi?“ Bobeš jen přikývl a už drbal za ušima Žolíka. Pes byl družný a zvyklý na lidi, tak ani nikam neutíkal. Když jsem dorazila domů, bylo těžké dostat se nepozorovaně do špajzky, pořád byl někdo v dohledu. Kdybych dědu poprosila, špek i klobásku by mi dal, ale říci, že to chci pro výcvik psa, to by mě asi hnal. Konečně nebyl nikdo u špajzky, utrhla jsem jednu klobásu, odkrojila kousek špeku a už jsem to hnala za Bobšem. „To máš jen jednu klobásu,“ podivil se kamarád, „to ho moc nevycvičíme.“ Žolík byl žravý, ale učenlivý ani náhodou. Klobása i špek v něm zmizely rychlostí blesku, ale aby nás poslouchal na nedošlo. Bobeš prohlásil, že to nevadí, zítra bude lépe. Ale nebylo, jen psů se k řece dostavilo víc a tak ve špajzce Bobeš vzal i více špeku a klobás, že prý si vybereme toho nejučenlivějšího psa. Psi byli opravdu učenliví, ale v konzumaci. Děsila jsem se, až děda přijde na to, že špeku tam zbylo tak na jedno zakousnutí a klobásky, které se houpaly u stropu, se teď přemístily do žaludků polovičky vesnických psů. Ale Bobeš se nevzdával, jen jsme netušili, že naše počínání den za dnem sleduje z loďky děda Lojza, který chodil nad jez na ryby. Asi za čtyři dny došlo k tomu, k čemu muselo zákonitě jednou dojít. Psi na sebe stále a stále víc vrčeli a dožadovali se klobásu, či špek jen pro sebe. Poslední kousek uzeniny Bobeš vyhodil do vzduchu a najednou se o ten kousek strhla bitka. Lítaly bílé, hnědé, černé i zrzavé chlupy, mezi tím se povaloval Bobeš, kterému psí rváči podrazili nohy a u toho jsem vyděšeně stála já. Dostala jsem strašný strach, že mi kamaráda psi sežerou, protože voněl jako celé uzenářství a tak jsem bez rozmyslu skočila do toho klubka za ním. Co bylo dál jsme se dověděli až potom od dědy Lojzy. Ten uviděl, že se strhla rvačka a štěkání rvoucích se psů nebylo možno neslyšet. Rychle přivesloval ke břehu, nabral vodu do plechovky, kterou měl v lodi a chrstnul ji na smečku. Psi se rozutekli, na zemi zůstala jen lidská štěňata, já a Bobeš. Já měla předloktí prokousnuté některým ze psů a Bobeš byl pokousaný třikrát. Naštěstí to nebyli žádní velcí rváči, jen oříšci, kteří se neprali pro radost z krve, ale pro kousek klobásy.
Jedno ale bylo jisté, který z nich nás kousnul, jsme nevěděli a tak nás soused odvezl do nemocnice, abychom si tam počkali na ortel. Buď naši se seženou potvrzení, že všichni psi jsou očkovaní, nebo si tu proležíme, několik neděl, s injekcemi do břicha. A tak, zatímco jsme se s Bobšem hádali i v nemocnici, kdo za to může, naše rodiny obíhaly sousedy a sháněly očkovací průkazy. Ne všichni psi někomu patřili, ale lékaři se spokojili asi s deseti průkazy a tvrzením, že je to všechno. Za pár dnů nás pustili domů. Vraceli jsme se ovázaní jako z boje, jak řekl děda Franci. Posadil si nás proti sobě a začalo něco horšího, než kousnutí psem. Začalo kázání. „Bobane, ty snad ani nemáš rozum, víš, co, se všechno mohlo stát? Čert vem rozškubané oblečení, ale mohli jste dostat otravu od psích zubů, nebo ležet v nemocnici celé týdny. Víš, jak se ženské vyděsily, když vás Lojzík se starým Veselým přinesli domů?“ Koukali jsme po sobě a byli bychom snad raději v té nemocnici. Teď už byla sednice skoro jako o božím soudě. Byl tu děda Lojza, naši, babi Franci, babička Růža a všichni velmi vážně přikyvovali. Když měl děda František pocit, že jsme dostali ponaučení do života, nechal nás být a obrátil se na babičku. „Babi a teď ohřej pár klobásek, dáme si je všichni, nějak nám vyhládlo.“ Zůstali jsme s Bobšem štajf. Babi právě zjistila, že ve špajzu nic není. Koukli jsme po sobě, tak u tohohle být tedy nemusíme. Jako dvě ještěrky jsme se vyrazily kolem babičky Franci, která vracela zvěstovat, že ohřát nebude co. Ještě jsme zaslechli, jak se děda Lojza směje, že když teď už ví, o co se ti psi prali, tak se ani nediví. O takové klobásky by se prý pral i on sám. Daleko na zahradě jsme za sebou ještě slyšeli hlas dědy Franciho:„No Bobanéééééééééééééééééééé!
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XIX
Musela jsem čekat skoro do půlnoci. Chlapi se opili hned zkraje, ale ženské si hrály na dámy několik, pro mě nekonečných, hodin. Kdybych se neujala role hostitelky s takovou vervou, popíjely by svou první skleničku šampaňského snad až do rána. Alespoň by jim nebylo zle. Za což po těch mých koktejlech ručit nemůžu. Ještěže tady zítra nebudu. Měla bych se opravit a říct ?pokud všechno vyjde, tak tady nebudu?. Ne! I kdyby mi plán, který jsem po dvou týdnech beznaděje vymyslela, nevyšel a všechno se zvrtlo, musíme pryč. Třeba pěšky, ale pryč. Jarek je nevidí. Neviděl je ani tenkrát ve městě. Prostě jen využil situace, aby si mě mohl odvézt s sebou. Co na tom, že i s nepříjemnou matkou a ubrečeným dítětem.
Pomalu a hlavně tiše jsem stoupala po schodech k pokoji Michálka, kde měla čekat nachystaná i maminka. Při každém zavrzání starého dřeva jsem sebou trhla. Zezdola jsem slyšela hlasitou směsici hudby a smíchu. V duchu jsem se úpěnlivě modlila, ať si nikdo nevšimne mé nepřítomnosti. Rychle jsem přehodnotila priority a opatrnost nahradila spěchem. V ruce jsem pevně tiskla klíčky od auta. Jarkovi se jeho nepořádnost tentokrát nevyplatí. Ohraná komedie, kdy si všichni přítomní hrají na hledače klíčků, skončí poprvé neúspěšně. Dobře ti tak, Jarečku. Jestli se nemýlím, to auto už stejně potřebovat nebudeš. Je to jen otázka dnů, kdy zaberou i tvoji idylickou vesničku. Ty to však ani nezaznamenáš.
Chvatně jsem vpadla do pokoje. Michálek byl oblečený a mimořádně bdělý. Dala jsem si prst před ústa, doufajíc v jeho bystré chápání. Dychtivě přikyvoval, pusu zakrytou celou dlaní. Popadla jsem ho do náruče. Mamka hodila na záda připravený batoh s nejdůležitějšími věcmi. Všechno ostatní jsme musely nechat Jarkovi na památku. Přenášení zavazadel by bylo příliš riskantní. I takhle jsem skoro neustále cítila v zádech něčí upřený pohled. Fantazie běžela na plné obrátky. Pomalu jsem propadala malomyslnosti. Co když nás někdo uvidí, třeba si už Jarek uvědomil mé zmizení a šel za mnou. Ó, Bože!
Spěchaly jsme ze schodů, oči upřené do tmy před sebou. Nemyslela jsem na nic. Srdce mi nebušilo jen v hrudi, ale taky v krku, v břiše, dokonce v hlavě. Po páteři se mi proháněla armáda mravenců nahoru-dolů, nahoru-dolů? Michálek se ke mně vystrašeně tiskl. Úplně tiše. Ani nehlesnul. Držela jsem ho pevně v náruči a snažila se zajistit alespoň jemu jakýsi falešný pocit bezpečí.
Tmavou chodbou jsme přeběhly bez problémů. Přes zahradu jsme se plížily podél zdi. Pod každým oknem se přikrčily a v podřepu je podlezly. Dítě se stávalo čímdál těžším. Cítila jsem horkost v obličeji, čelo se orosilo potem. K autu jsem se dostala skoro bez dechu. Mamka tou dobou už otvírala vrata. Její počínání se zdálo příliš hlasité. Obrovská vrata s velkou závorou skřípěla takovým způsobem, že nás museli slyšet kromě Jarka a jeho podařené společnosti taky všichni sousedi. Krve by se ve mně nedořezal. Jak je to možné. Dělalo to vždycky takový kravál?
Místo abych zrychlila, zastavila jsem se docela.
"Aninko, já se asi bojím."
Michálkův ustrašený hlásek mne přece jen rozhýbal.
"Neboj se, zlatíčko. Hanka teď otevře autíčko, Ták. Vidíš. Ty se teď tady pěkně posadíš a budeš úplně potichoučku. Pojedeme na pěkný výlet, jak jsem ti slíbila. Teta si hned sedne za tebou. Já musím sedět vpředu a hezky řídit." Uklidňovala jsem tiše spíš sebe než chlapečka.
Teta se opravdu bleskurychle přesunula od vrat na zadní sedadlo Jarkova teréňáku, sotva dech popadala. Až potud nám všechno vycházelo. Teď vyvstal absolutně nepředpokládaný problém. A sice jak strčit klíček do zapalování? Ruce se mi třásly přímo nehorázným způsobem. Snažila jsem se uklidnit. Zbytečně. Všechno ztroskotá kvůli mé neschopnosti se trefit do malé pitomé dírky. Začala se mne zmocňovat hysterie. Z očí se hrnuly proudy slz, takže jsem teď navíc ani neviděla.
"Ty huso hloupá, chceš všechno zkazit"? rozčílila se mamka. Nahnula se dopředu a vrazila mi pořádnou facku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona mě uhodila. Hysterii vystřídal vztek. Naštvaně jsem vrazila klíček do příslušného otvoru, nastartovala a vyrazila ostře vpřed, až gumy zahvízdaly. Nevím kdy jsem rozsvítila světla, ani kdy jsem si zapnula bezpečnostní pás. Přicházet k sobě jsem začala až po nějakých dvaceti třiceti kilometrech. Mamka celou dobu mlčela. Čekala až začnu sama. "Děkuji!"
"Není zač, rádo se stalo."
"Je zač i když se rádo stalo. Kdybys mi nedala tu facku, stáli bychom tam do té doby, než by si pro nás Jarek přišel. Co by následovalo, ví jen Bůh."
"Máš pravdu. Bůh to ví a tak nás radši nechal odjet."
"Jo, protože by si to na svědomí nevzal", neodpustila jsem si ironický tón.
Odpověď žádná.
"Já to tak nemyslím. Jsem šťastná, že jsme odtam mohli vypadnout." Mrkla jsem do zpětného zrcátka. Maminka se usmívala.
"Víš ty vůbec, co jsme provedly"?
Jasně. Až moc dobře. "Myslíš to ukradené auto"?
"Ne, ten neskutečně těžký kanystr s benzínem"?
"Mami, jaký kanystr"?
Ten, co mě málem stál zdraví. Zatímco ty sis hrála na barmanku a oslnivou hostitelku, tvoje ubohá stará matka se tahala s kanystrem. Ten teď spokojeně odpočívá v nákladním prostůrku tohohle auta, hned vedle sucharů, konzerv a pitné vody s bublinkami.
"No teda Jsi skvělá, prostě úžasná."
Z téhle skvělé zprávy jsem se radovala pouze naoko. Jsme utečenci. Utečenci před lidmi, kteří byli ještě donedávna stejní jako my. Měli podobné starosti, prožívali podobné pocity. Někteří smýšleli lépe, jiní o něco hůř. Vyskytovali se i stoprocentní zloduši, to ano, ale nikdy ještě nebyla ta hranice mezi dobrem a zlem tak viditelná. Kdyby jen viditelná! Citelná! Bože, tolik citelná. Kam vlastně utíkáme. Někam, kde není tolik lidí. Tak daleko to došlo. Lidé představují hrozbu. Dřív hledal člověk v nesnázích útočiště zase u člověka. Dnes je před námi neřešitelná situace. V zemi, kde je to z jakéhokoli místa do nejbližší vesnice jen několik kilometrů je snad nemožné najít opuštěné místo. Místo s člověkem je něco jako balancování nad propastí. Každý se může během vteřiny proměnit v bezcitnou zrůdu, jež pouze svým vzhledem ještě připomíná lidskou bytost. Šíří se to jako lavina. Můžu se snad takto proměnit já, mamka nebo dokonce Michálek? A kdyby k tomu došlo? Musela bych se jim postavit. Dokázala bych se jim postavit? Chtěla bych jít proti nim? Já nevím. Nesmím si to vůbec připouštět.
Haničko, trápíš se zbytečně. Bůh nám celou dobu pomáhá, copak to nevidíš!
Mami já nevím. Nevím!
Jak můžeš pochybovat. Jak můžeš projevovat takovou nedůvěru. Nic jsi nepochopila. Tohle muselo přijít.
Nemuselo, já bych se bez toho klidně obešla.
"Jsi snad jako oni?
"Ne, nejsem, ale nemají to jednodušší?Kdybych byla, zabij mě! Prosím!"
"Jsi moje dcera, proboha!"
"Mami, dnešní doba tenhle výraz nezná. Neexistuje jediné posvátné pouto. Není nic, co by dokázalo zabránit démonům v tom jejich řádění a tobě nezbývá než jim platit stejnou mincí. Láska a soucit? ta slova neexistují,pro ně."
Ta slova existují, Haničko. Jsou to jen slova a ta se tak lehce nemohou ztratit."
"Rozhodně je nikdo nepoužívá."
"Jak dlouho se se mnou budeš přít"?
"Dokud bude oč"?
Nechtěla jsem se s ní hádat. Pomáhalo mi to uvolnit přepjaté nervy.
Michálek usnul, znavený ze všech událostí té noci, jež pomalu bledla v úsvitu. Hledala jsem místo, kde by se dalo odbočit ze silnice na lesní cestu. Víčka mi těžkla únavou. Potřebovala jsem se nutně vyspat. Mamka se zdála neobyčejně čilá, škoda, že neumí řídit. Mohli jsme pokračovat dál.
Po půl hodině, kdy jsem se marně snažila usnout, jsem se rozhodla pokračovat dál. Zřejmě jsem v sobě měla ukryty rezervy, o kterých jsem nevěděla. Cesta ubíhala v naprosté mlčenlivosti. Řídila jsem tak nějak instinktivně. Myšlenky se mi toulaly po světě. Přemýšlet o všech těch událostech jen v rámci naší malé země by bylo jaksi krátkozraké. A přesto! My se za hranice dostat nemůžeme, protože jestli Jarek nahlásil krádež auta ? a to bych se moc divila, kdyby ne, tak nás na hranicích bez problému odchytí. Takže kam teď? Podvědomě jsem začala brzdit.
"Co se děje"? rozhlížela se mamka vyděšeně kolem.
"Vlastně nic. Jen si nejsem jistá, co dál."
"Ale Haničko, na to jsi přece musela myslet předem!"
"Myslela a nemyslela. Věřila jsem, že jak vyjedu, budu vědět už automaticky, jak dál. Jenže teď váhám. Osvícení se nedostavilo. Rozhodně nepojedeme do města. Snad bych si myslela někam do hor. Pamatuješ jak jsme byli kdysi na dovolené na té chatě? Jak se to jen jmenovalo"?
"Myslíš Jelení boudu"?
"Ano, tu. Tehdy jsem měla pocit, že je tam konec světa. Jen ta chata a dál už nic."
"To je ale odtud pěkně daleko!"
"A to je dobře, ne"?
"Pokud tam dojedeme, tak ano."
"Dojedeme!" prohlásila jsem naprosto odhodlaně.
Hned se mi jelo lépe, když naše putování dostalo konečně určitý cíl. Taky mě uklidnila představa, že nejedeme tak docela do neznáma. Až tam dojedeme, můžeme si v klidu promyslet, co dál. Do města se vrátit nemůžeme. Včerejší večerní televizní zpravodajství mne dokonale připravilo o iluze. Všechno je naruby. Jako by se ulicemi přehnala velká voda. Vyrabované obchody, zapálená auta? a vlastně ani nevím proč. Prý střety mezi Novými tvářemi a jejich odpůrci. Byli i nějací mrtví. Přirovnávají to k revoluci. Tohle není revoluce. Tohle je válka. Vždyť Nové tváře mají i své "generály" a nikdo mi nevymluví, že se nejede podle plánu. Hezky bitva za bitvou. Každý další den mění vše, na co jsme byli zvyklí. Nejdříve ty nové tváře, potom prý nová doba, následoval nový přístup a přede dvěma dny schválili novou ústavu, mimochodem shodnou pro všechny země světa. A kdyby snad nějaký stát nesouhlasil, tak ostatní by se zřejmě velmi rychle postarali, aby přišel k rozumu. Donucovacích prostředků je přece celá řada. Snad nikdy nebyl svět tak rozhodný a zajedno. A ta rychlost. Nikdy nebyl svět tak převratný. Před rokem ještě o Nových tvářích nikdo neslyšel a kdybych někomu tehdy tvrdila, že zanedlouho ovládnou celý svět, mysleli by si, že si dělám legraci nebo jsem se zbláznila. Hitler byl z dnešního pohledu se svými plány úplný žabař.
Kolem poledne únava zaútočila s takovou vervou, že jsem sotva stačila sjet na polní cestu a v tu ránu jsem spala. Vzbudila jsem se po třech hodinách naprosto rozlámaná. V autě jsem byla sama. Mamka s Michálkem seděli opodál na travnaté mezi a o něčem živě diskutovali. Michálkův smích zalétal k mým uším. Dítě bylo šťastné a to bylo nejdůležitější. Bolelo mě srdce při představě, že ho takhle vláčím s sebou bůhví kam, zatímco jsme mohli být v našem městském domku se zahrádkou tak bezstarostní. Při pomyšlení na náš dům, který zůstal městu na pospas, mi vytryskly slzy. Hlavu jsem opřela o volant a hlasitě jsem se rozvzlykala. Myslela jsem, že mi zármutkem pukne srdce. Přišla jsem o všechno a ani jsem se nepokusila tomu zabránit. Odjela jsem z města dobrovolně. Nikdo mě nenutil a stejně tak mi nikdo nenařídil, že se nesmím vrátit. Přesto mi bylo jasné, že to, co bych viděla po svém návratu by mi srdce s určitostí utrhlo. Raději nevidět a nevědět. Proč jen se to muselo stát za mého života? Proč?
Člověk si ale asi nevybere. Generace přede mnou měly problémy s režimem, druhou světovou válkou, s první světovou, s třicetiletou? Marná je zřejmě jakákoli snaha žít si svůj život hezky v klidu a bezpečí. Pokaždé přijde někdo, kdo ten krásný sen pošlape.
Pomalu jsem zvedla hlavu a rukou si protřela uslzené oči. Bylo důležité, abych vzala rozum do hrsti. Pomalu jsem zhluboka vydechla, abych se zbavila tíhy na prsou. Nejlepší bude, abychom teď zajeli do nějakého obchodu s tábornickým vybavením. Potřebujeme rozhodně nějaké spacáky a stan. Bohužel jsme s sebou nevzali žádnou mapu, takže jsem mohla pouze odhadovat, kde se nacházíme a kudy se k takovému obchodu dostaneme. Chtělo by to nějaké městečko. Na vesnici takový obchod těžko budeme hledat.
Vystoupila jsem z auta, abych se protáhla a také zavolala mamku s Michálkem zpět. Nebe se zatahovalo těžkými černými mraky. Vypadalo to na bouřku. Nasedli jsme do auta a vyrazili dál. Pozorně jsem sledovala všechny směrové tabule, kolem kterých jsme projížděli a jakžtakž získala představu kudy dál. Bouřce jsme neujeli a tak jsem se musela potýkat s proudy vody, bičujícími náš vůz a znemožňujícími plynulou jízdu. Chvílemi se dalo jet pouze krokem. Jak jsme se blížili k nejbližšímu městu, dostali jsme se do kolony aut směřujícími tamtéž. Nervózně jsem poťukávala prsty do volantu. Jízda v koloně se zdála nekonečná. I Michálek začínal být rozmrzelý, přestože se mu mamka věnovala, jak nejlépe svedla.
Vjezd do města tradičně lemovaly rozlehlé nízké budovy hypermarketů. Odbočila jsem ze silnice hned k prvnímu z nich. Mamku s Michálkem jsem nechala čekat v autě. Obchodem jsem procházela se sklopenýma očima. Pokud jsem se totiž setkala s vyzývavým pohledem typickým pro Nové tváře, projel mnou odpor a na tváři dotyčné osoby jsem mohla číst bojovnost. Okamžitě poznali, že k nim nepatřím. Jako by měli vyvinutý nějaký šestý smysl. Rychle jsem procházela kolem regálů. V úseku s turistickým vybavením jsem zpomalila. Až na jednoho muže tu nikdo nebyl. Ten se tvářil, že si mne nevšímá, ale když jsem se na něj nedívala, cítila jsem na sobě jeho upřený pohled. Otočila jsem se tedy k němu zády a snažila se ho ignorovat. Ale za chvíli jsem z toho byla dost nervózní. Prudce jsem se otočila a zahleděla se mu do očí. Místo vyzývavosti jsem však viděla jen ostražitost. Usmála jsem se. Kupodivu můj úsměv opětoval a přistoupil blíž ke mně.
"Promiňte," oslovil mě, "měl jsem pocit, že k nim nepatříte, ale nebyl jsem si jistý."
"Ne, nepatřím", dala jsem si načas s odpovědí. Uvědomila jsem si totiž, že kromě nás dvou, jsou v obchodě snad samé Nové tváře a začala jsem se bát.
"Máte odvahu."
"Právě jsem ji ztratila,ů přiznala jsem popravdě.
"Zatím ještě nejsou jejich výpady proti nám tak časté. Ještě pořád agitují a snaží se nás nalákat na svou stranu, ale počítám, že s rychlostí, jakou se ten ?mor? šíří jim ta mírumilovnost déle než týden nevydrží." Hovořil s jistým nádechem hořkosti.
"Myslíte"? zeptala jsem se naprosto nesmyslně, jen abych něco řekla.
"Taky spěcháte do Háje"?
Nechápala jsem. "Prosím"?
"No, jedete do Háje za ostatními, ne"? trochu znejistěl.
"Mám obavy, že nevím, o čem to mluvíte."
"Vy nekupujete tábornickou výbavu"? rozpřáhl paže, jako by chtěl obejmout nejbližší regály.
"Ráda bych něco nakoupila, ale nerozumím tomu s tím Hájem."
"Ach tak. Vy jste nečetla letáky"?
"Jaké letáky"? bezradně jsem pokrčila rameny.
"Naše letáky."
"Vaše"?
"Ano naše. Nabízíme útočiště lidem, kteří se nehodlají nechat naverbovat od Nových tváří."
"Nezlobte se, ale já jsem trávila nějaký čas v místech, kam zalétly jen zprávy z televizního přijímače"
"Tak to Vy promiňte. Já tu na Vás vybafnu a vy zatím ani nemáte tušení, co to ten chlap blábolí."
"To tedy opravdu nemám," přitakala jsem.
"Rád bych vám tedy vysvětlil, jak je to s tím Hájem, jestli nejste proti"?
Pokrčila jsem rameny, což si vysvětlil, jako povzbuzení.
"Ten vzletný název Háj vznikl, když jsme si uvědomili, že s příchodem Nových tváří je lidstvo lidově řečeno "v háji". Protože já a několik dalších lidí jsme už delší dobu sledovali s napětím dění ve světě a měli jsme pocit, že se k něčemu schyluje, složili jsme dohromady nějaké finance a koupili hezký zalesněný pozemek. V podstatě se jednalo jen o malou recesi. Zlobili jsme tím své známé. Říkali jsme jim, že až přijde konec světa a budou padat domy a hořet města, máme se kam uchýlit a že když na nás budou hodní, můžou tam přijet za námi. Ve skutečnosti jsme si tam ale postavili chatu a ta měla sloužit k rekreaci. Sami jsme se pokládali za fantasty a nenapadlo nás, že tak brzy se stane legrace skutečností."
"Ale domy nepadají a města nehoří"? přerušila jsem ho a podívala se na hodinky. Doufala jsem, že mu dojde, jak spěchám.
"Zatím ne."
Na to jsem nic neřekla. Popojela jsem s vozíkem. Pohnul se směrem za mnou. Došlo mi, že se ho hned tak nezbavím.
"Nechci Vás obtěžovat, jen chci pomoct. Fakt!" Usmál se naprosto přesvědčivě.
Rozhodla jsem se změnit taktiku. Tak fajn, pomozte mi vybrat ty správné věci pro přežití v přírodě.
Opravdu mi pomohl. Věděl o táboření snad všechno. Zkušeně prohlížel každý kousek vybavení. Do vozíku mi naskládal spacáky, podložky, baterky, svíčky, speciální nůž o dvaceti funkcích, stan, podpalovač? Snad po hodině jsme se konečně dostali k pokladně. S ulehčení, že už to mám konečně za sebou, jsem podala pokladní platební kartu a otočila se na za mnou stojícího nového známého, abych mu ještě jednou poděkovala. Mávl nad tím jen rukou, jakože o nic nejde. Když jsem pohlédla zpět na prodavačku, zjistila jsem, že projíždí s mojí kartou znovu a znovu zařízením a tváří se velmi rozpačitě
"Není něco v pořádku"? Ptala jsem se s rostoucími obavami.
"Vaše karta nejde načíst. Počkejte, zkusím to u vedlejší pokladní." Odběhla s mojí kartou k vedlejší kase. Po chvíli se vrátila se zamítavým výrazem. "Bohužel."
Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem. Proč jen jsem poslechla mamku a přestala používat normální peníze... "Já to zaplatím v hotovosti." Můj nový známý podával prodavačce příslušný počet bankovek. Její oči ho v tu chvíli propalovaly jako dva lasery. Mráz mi z toho běžel po zádech. Neřekla jsem ani slovo a pospíchala k východu. Jen rychle na čerstvý vzduch než omdlím. Před budovu jsem se zastavila. Muž z "Háje" mi byl v patách.
"Nechci si připisovat žádné zásluhy, ale že by bylo zrovna zdvořilé utíkat před svým dobrodincem"?
"Já se Vás o nic neprosila," odsekla jsem prudce, ačkoliv jsem mu byla vděčná stejně, jako kdyby mě právě vysvobodil z jámy lvové.
"Jak chcete, splácet mi to nemusíte." Otočil se k odchodu.
Nemohla jsem dopustit, aby jen tak odešel. "Pane Hajný!" zavolala jsem na něj.
Zastavil se. Pak se otočil. "Doubek."
"Prosím"?
"Jmenuji se Doubek. Pavel."
"Ach, ano."
Stála jsem tam úplně hloupě a došla mi řeč. Chtěla jsem nějak vyřešit otázku peněz, které investoval do našeho vybavení, jenže jsem nevěděla, jak začít. A hlavně, co nabídnout jako protihodnotu. "Nechte to být." Přistoupil ke mně a podával mi nějaký papír.
Vzala jsem si jej, aniž bych na něj pohlédla.
"Mapa. Kdybyste si nevěděla rady."
Zatímco jsem tedy začala studovat pravděpodobný cíl naší cesty na ručně malovaném nákresu, Doubek Pavel se vzdálil ke svému autu. Už jsem na něj znovu nezavolala, přestože jsem se málem skácela pod pocitem trapnosti. Než jsem se vydala i s přeplněným vozíkem zpátky za mamkou a Michálkem, musela jsem se nejdřív pořádně vydýchat. Pomalu mi docházelo, že to, co Doubek udělal není jen nějaké gesto, ale věc soudržnosti mezi těmi, kteří ještě zbyli. Já se zachovala jako hlupačka. Ta karta taky nemohla být náhoda. Vždyť on taky platil v hotovosti. V dnešní době. Nesmysl. To nebylo jen tak.
Mamka mi pomáhala všechny věci přesunout do auta a já jí zatím podrobně povykládala, co se mi právě přihodilo. Jen kroutila nevěřícně hlavou. Odjížděli jsme pak z parkoviště s pocitem, že jsme sledováni. Byl to příšerný pocit, umocněný ještě tím, že za námi i po pěti kilometrech jelo stále ještě jedno a to samé auto. Nejdříve jsem si myslela, že je to pan Doubek, ale brzy jsem to zavrhla. Jednalo se totiž o auto určené pro jízdu po perfektně upravené silnici a pochybovala jsem, že právě takový vůz by odpovídal stylu života v ?Háji?. Byla jsem čím dál víc nervóznější. Mamka nemluvila. Michálek koukal z okna a jen sem tam něco prohodil o krajině ubíhající kolem. Přemýšlela jsem, co bych měla udělat a nakonec jsem se rozhodla najet na nejbližší dálnici. Kdysi jsem viděla ve filmu, jak tak někdo setřásl svého pronásledovatele.
Manévr s dálnicí mi kupodivu vyšel. Jela jsem jako o život a pak prudce odbočila bez předchozího znamení na odpočívadlo. Málem jsem nás vyklopila, ale auto za námi už odbočit nestihlo. Chvíli jsem počkala a potom pokračovala dál v cestě. Zařadila jsem se za kamion a jela za ním až k druhému nejbližšímu výjezdu z dálnice. Neustále jsem se dívala všude kolem nás, ale auto, které nás předtím sledovalo, jsem už neviděla. Z dálnice jsme sjeli na silnici, kde se kromě nás jiné vozidlo nepohybovalo. Prozatím se mi ulevilo.
Brzy mě přemohla hrozná únava. Domluvily jsme se tedy s mamkou, že pro dnešek si najdeme nějaké místo k táboření a vyrazíme až zítra. Odbočila jsem na slibně vypadající lesní cestu, po které jsem jela asi tak kilometr. Potom se před námi objevil kraj lesa s výhledem na překrásně rozkvetlou louku. Tady jsme se rozhodli zastavit.
Zatímco jsme se s mamkou pokoušely sestavit stan ? dle přiloženého návodu nejjednodušší model, Michálek pobíhal kolem a zvesela si prozpěvoval. To dítě bylo očividně šťastné. Přála jsem si být na jeho místě. Chtěla jsem se zase stát bezstarostným dítětem. Věřit, že kolem mne je bezpečný svět a když je tu máma, nemůže se mi nic stát. Pohlédla jsem na mamku s bolestí v srdci. Statečně bojovala se stanovým dílem. A nutno říct, že úspěšně. Za chvíli bylo přístřeší pro dnešní noc nachystané. Rozdělala jsem ještě oheň a společně jsme pak uvařily jídlo z konzervy. Michálek měl stále co dělat. Stavěl si domeček z klacíků, trhal květiny, pozoroval brouky? V mém srdci se však usídlil temný strach. Bála jsem se nadcházející noci, bála jsem se příštího dne a bála jsem se budoucího života vůbec. Žaludek se mi až svíral nejistotou. Seděla jsem u ohniště i poté, co mamka s Michálkem odešli spát. V ruce jsem třímala nůž, protože co kdyby? S narůstající tmou mi začínal také běhat mráz po zádech. Kolem se začínala probouzet noční příroda se svým skrytým životem. Nebála jsem se ale zvířat. Děsila jsem se lidí, kteří by sem mohli zavítat. Cítila jsem naši bezbrannost a uvědomovala si křehkost lidského života. Chvílemi jsem až zapomínala dýchat, když jsem se zaposlouchala do zvuků kolem. Milosrdná únava naštěstí přemohla moji rozjitřenou fantazii a já zalezla do stanu, abych se prospala do dalšího rána.
Ráno nás přivítalo zamračenou oblohou. Foukal vítr a celkově bylo hrozně nevlídno. Sbalili jsme všechny věci do auta. Než jsme vyjeli, důkladně jsem si prostudovala mapu, kterou mi dal včera pan Doubek.
Zora Šimůnková
OMYL
- Vítku, Vítku, počkej na mě, volala, ale už zvonil u domovních dveří. Něco řekl do mluvítka a teprve pak se obrátil. – Babička už jde, hlásil. - Ale nebude ti beze mě smutno, viď?, zeptal se provinile.
- Aspoň si užiješ tatínka, řekla odhodlaně a chtěla syna políbit na tvář. V tu chvíli se ale za dveřmi ozvaly kroky a klíč v zámku.
– Ahoj, Vítku, objala vnuka upravená šedesátnice. - Už jsme se těšili, běž nahoru.
- Ahoj, mami, napíšu ti, vlepil jí pusu a jen zahlédla, jak bere schody nahoru po dvou.
- Veselé vánoce, Martino, konečně extchyně promluvila přímo k ní, - půjdeš taky nahoru? Je tam jenom velký Vítek, dodala skoro spiklenecky. - Dana teprve přijede, to víš, ještě prodává…
V Martině hrklo, když slyšela ten tón. Setkání s exmanželem bylo poslední oč stála. Zvykl se zastavovat u ní v práci a stěžovat si na Danu. Ze začátku poslouchala jen ze zdvořilosti, nechtěla ho přímo vyhodit, ale pak se přistihla, že je zvědavá na další pokračování. Měla jistý pocit zadostiučinění, copak mu to všichni, a nakonec i ona sama, neříkali?! Že Dana je moc mladá, ať si užije, ale nerozvádí se?! Udělala chybu, když stížnosti nezarazila včas, protože, povzbuzen, začal chodit neúměrně často. Donutil tak svou bývalou ženu, aby se nechala zapírat. I když se snažila mít s exmanželem korektní vztahy, ne vždycky to šlo. Když jí obřadně pozval na večeři do vyhlášené restaurace s tím, že si chce důvěrně promluvit, rázně odmítla. Jako by neslyšel – pozvání opakoval ještě druhý den. Přímo se zhrozila představy, že by se chtěl vrátit. A jestli se svěřil tchyni, jakože ano, a jestli ona to schvaluje…Setkání s ním bylo to poslední, oč stála. - Ne, půjdu. Tady jsou Vítkovy věci, podala tchyni igelitku. Letmo do ní koukla a štítivě vytáhla pyžamo: - Holka, holka, proč mu nekoupíš nový? Ještěže mu Ježíšek jedno přinese, pustila cíp pyžama z prstů a igelitku zavřela. - Vážně nechceš jít nahoru?, ujistila se trochu zklamaně
- Díky, užijte si to, rozloučila se, počkala cvakl zámek ve dveřích a pak se pomalu vydala zasněženou ulicí. Ruku, kterou podala tchyni, držela až na roh trochu od těla, jakoby byla prašivá. Byl Štědrý den a byla sama. Věděla celý rok, že to tak podle dohody s exmanželem letos dopadne, ale přesto čekala…Co vlastně? Že přijede rytíř na bílém koni a něco změní? Ať čekala co čekala, nic se nestalo, věci šly svým tempem a dnešek byl tady. Chtělo se jí brečet, ale ovládla se. Byla už velká rozumná holka, která jen na dva dny odvedla syna k muži, který byl jeho otcem a měl ho rád stejně jako ona.
Podívala se na hodinky. Času měla moře. Na večeři byla pozvaná k rodičům a sestře, ale dřív než ve stanovenou hodinu dorazit nemínila. Nechtěla přijít do hádky, která byla u nich na Štědrý den zvykem.
Vyšla na hlavní třídu a zvolnila krok. Dívala se do výloh a vyhýbala se spěchajícím lidem. Bylo jí smutno, a tak vešla do parfumerie. Přišla si jako nahý v trní, protože vevnitř bylo rozhodně víc prodavaček než zákaznic. Chtěla se jen podívat, přivonět, a teď nemohla jednoduše zmizet. Vypadala by, že přišla krást. Přesně to četla v očích prodavačce, která se přiblížila s profesionálním úsměvem: - Dobrý den, mohu něco doporučit?, zeptala se. – Ne, ne, jen se dívám, řekla Martina a zrudla. Prodavačka poodstoupila, ale sledovala ji ostřížím zrakem. Ve chvíli, kdy procházela bezpečnostními bránami, začaly pípat.
– Pardon, madam, cestu jí zastoupil černý šerif.- Můžete mi ukázat tašku?
Zrudla a podala mu kabelku. Koutkem oka viděla, jak prodavačka přišla blíž a v gestu uspokojení založila ruce. Mezitím muž od bezpečnostní služby vítězoslavně vytáhl nůžtičky na nehty a ukázal je na celou prodejnu. – Pípalo tohle. Jinak nic nemá, to bych si všiml. Vrátil Martině tašku otevřenou.- Pardon, madam. – A proč jsem nepípala cestou tam?, zeptala se nakvašeně, aspoň zavřít tu tašku mohl! – To nevíme. Někdy si to dělá co chce, pokrčil rameny. Zastavila se o kus dál a teprve tam pořádně zatáhla zip na kabelce. Měla vztek. Začíná to hezky.
Pospíchala kolem nazdobených výkladů a už ani jeden si neprohlédla. Nastoupila do tramvaje a aby nezahlédla boční ulici, kde bydlela extchyně a kam odvedla syna, zavřela na chvíli oči. Bylo sladké nic nevidět.
Vystoupila o stanici dřív u cukrárny. Měli otevřeno, jenže všechny stolky byly obsazené pivními skauty. Cukrář se zatvářil lítostivě a pokrčil rameny: - Omlouvám se, mladá paní, hospoda má zavřeno, tak přišli na tekutý kapříky sem.Vyhodit je nemůžu…, během řeči točil jedno pivo za druhým. – Dáte si něco, dortíky? Mám báječný medovník. – Nalejte mi rum, prosím.Zjevně ho překvapila, ale pivní skauti ji podpořili.. – To vám chválím, to vám chválím, paninko, komentoval to chlapík od nejbližšího stolu. Zvedl půlitr s pivem: - Pojďte si s námi ťuknout. A co vám přinese Ježíšek?, vyzvídal. Ťukla si a obrátila do sebe panáka. - Ke mně už Ježíšek nechodí, usmála se. - Neříkejte, mladá paní, kdybych byl Ježíšek, já bych k vám chodil rád, pronesl cukrář za jejími zády. - To se vám jen zdá, odpověděla. Zaplatila rum a už brala za kliku, když za sebou uslyšela:
- Šťastný a veselý, paninko! Pozdravujte děti, ať si to užijou!
Nic lepšího mi na rozloučenou říct nemohli, pomyslela si a lítostivě se rozhlédla ulicí plnou světel a vánoční výzdoby. Odněkud z přízemního bytu slyšela nahlas puštěné koledy. Všichni jsou spolu a ona sama.
Odhodlaně zamířila přes můstek do parku. To samé. Pár pejskařů, co si navzájem přáli hezké vánoce a ona.
Co by si stěžovala, jsou na tom lidi hůř, třeba v nemocnici. Vítkovi je dobře a zítra ho uvidí. Podívala se na mobil: ještě nenapsal. Aby ano, když u táty má takové dělo počítač. Určitě hraje až nevidí. Uměla si to živě představit a pocítila podivné uspokojení nad tím, že se syn nebaví ani s otcem ani s Danou.
Šla zasněženým parkem a najednou si přála NĚKOHO MÍT…I kdyby, usadila samu sebe, dotyčný by pravděpodobně byl ženatý, takže dneska s manželkou. Jako Richard Sobotka, bývalý kolega. Skončilo to vlastně dřív, než mohlo pořádně začít. Vídali se jenom v práci, protože domů k ní nechtěl, bydlel shodou náhod jen o dva bloky dál, a ona se synem v závěsu randit nemohla.
Už už vracela telefon do kabelky, když si všimla, že jí došla zpráva. S překvapením četla: Poslal jsem ti anděla, aby tě celý rok hlídal. Ale vrátil se zpátky, protože andělé se navzájem opatrovat nemusí. Kdo to tohle poslal, a zrovna dneska? Buď je to výsměch…anebo ??? Rozbušilo se jí srdce, až se musela na chvíli zastavit.
Přemýšlela o tom zbytek cesty domů, ale když ani v zápisníčku, kam si zapisovala telefonní čísla, která moc nepotřebovala, to správné nenašla, řekla si, že to byl omyl. Hezký, ale omyl. Kdo by jí tak psal…přicházely samé normální zprávy:…VESELÉ VÁNOCE…RODINNÁ POHODA…, nad tou se ušklíbla, …KLID, MÍR, ŠTĚSTÍ…
Ale dotyčnou sms si schovala a ještě pozdě večer, když se vrátila od sestry, si jí znova a znova četla. Co když to nebyl omyl, co když na ni opravdu někdo myslí a jen se nechce podepsat? Že by některý nový z kolegů, třeba Milan Říha? Vdovec, ale zajímavý chlap. Ráda si s ním povídala. Brala by ho? Usnula s příjemným pocitem.
Druhý den zvědavě naslouchala Vítkovi, který vyprávěl novinky od babičky. Ještě než odešel do pokoje, vzpomněl si na důležitý vzkaz: - Táta vzkazuje, že má nový mobil. Máš si napsat číslo, máš to udělat hned, mami…
/25.prosince 2005 – 31.května 2006/