Zora ŠimůnkováSweet Paradise
/minutová groteska/
I.
- Tady Danča. Už dorazila ta holka ode mě? Tak asi někde bloudí. Zavolám jí. Já vím, že Rudy jí chtěl přesně na hodinu, ale je z venkova a ještě se nevyzná.
II.
- To je slečna Kristýna? Tady Danča, jak jsme spolu mluvily. Vy asi bloudíte, že jo? Kde přesně jste? Výborně. Vidíte tu pekárnu? Tak hned za rohem to je. Visí tam cedule jako kráva, Sweet Paradise, a takový jako zlatý dveře tam jsou. Máte zpoždění jen chvíli, nebojte. On Rudy je sice rapl, ale když bude spokojenej, tak na to rychle zapomene. A nezapomeňte říct, že jste ode mě.
III.
- To jsem zas já. Zamotala se, ale každou chvíli bude zvonit. Řekni Rudymu, že vzkazuju, že je fakt dobrá. Sama jsem jí vyzkoušela.
IV.
- Taky zdravím, tak co? Vždyť jsem vám říkala, že Rudy je v podstatě zlatej! Vyzkoušel vás všude? I u těch tyčí na tancování a pod piánem? Tam se to musí opatrně, to vám asi řekl. A dobrý? Gratuluju. Tak to necháme, jak jsme se dohodly. Dáte mi půlku prvního platu a všecko bokem je vaše. To víte, dobrou uklízečku aby dneska pohledal.
Lucie Plocová
Důvod k nenávisti XX
Na tu rozbitou vesnici jsme narazili vlastně náhodou. Někde jsem musela špatně odbočit. A najednou bylo všechno jinak, jako když člověk usne a běžný život se promění v noční můru. Už žádné náznaky a dohady, ale opravdová bitva. Otevřený souboj zla proti dobru. Jen síly nebyly zdaleka vyrovnané. Zlo mělo zoufale navrch. Projížděla jsem pomaloučku hlavní silnicí a zpola fascinovaně hleděla na vypálené domy, rozbité chodníky, na rudé skvrny na silnici, které bránily jakékoli pochybnosti o svém původu. Rychle mi došlo, že tady nemáme co pohledávat. Přidala jsem plyn a vyrazila rychle pryč. Nemělo smysl tu déle okukovat. Řítila jsem se po silnici, jejíž okraje lemovala zdemolovaná auta. Mamka cosi začala o apokalypse, ale neposlouchala jsem ji. Jen rychle odtud. Rychle! Rychleji?
Vjela jsem prudce do zatáčky, až pneumatiky zakvílely. Za zatáčkou ale stálo přes silnici několik mladých lidí. Sešlápla jsem brzdu a strhla volant stranou. Auto zastavilo ze šikma na štěrkové krajnici. Mamka si bezděčně zakryla rukou ústa. Michálek se z leknutí rozplakal. Mládež se odloudala někam jinam, jako by se nechumelilo. Třesoucí se rukou jsem si otevřela dveře a vystoupila.
„Hanko, nastup! Hano! Proboha jedem!“, křičela na mě mamka téměř nepříčetně.
Michálek se k ní přidal. „Aninko, prosím, prosím“…
Chtěla jsem, ale nešlo to. Celá jsem se třásla.
„Pojedeme. Hned? Já ? jen to potřebuju rozdýchat“?
Mamka i Michálek vystoupili z auta. Oba se ke mně přivinuli. Stáli jsme tam chvíli jako trojsoší. Pomohlo mi to. Znovu jsem nabývala ztracený klid. Musíme dál. Ano. Tady nesmíme zůstat ani o minutu déle. Kvapně jsme nasedli. Nastartovala jsem a odlepila se od krajnice. Téměř v zápětí mi na zádech vyrazil ledový pot. Auto mělo defekt. Museli jsme píchnout. Zatraceně! Viděla jsem spoustu filmů, kde jeli i několik kilometrů s píchlou pneumatikou. Jak to udělali, těžko říct. My jsme ujeli sotva několik desítek metrů. Auto se chovalo jako postřelené zvíře. Hodila jsem na mamku zoufalý pohled. „Pneumatika. Asi.“ Zastavila jsem u kraje a vystoupila jsem, abych obhlédla auto. Měla jsem pravdu. Kolo bylo úplně prázdné. Při bližším ohledání jsem spatřila poměrně velký otvor v gumě. Na co jsme jen mohli najet!? Rozčileně jsem vytáhla z auta hever a přemýšlela, co dál. Nikdy jsem kolo neměnila a absolutně jsem netušila, jak se to dělá. Stála jsem u silnice se zvedákem v ruce a čekala na zázrak. Mamka s Michálkem opustili ? potápějící se koráb? a jali se spekulovat o mé zručnosti. Pobíhali jsme kolem auta všichni tři a bezradně rozhazovali rukama, jako loutky na divadle.
A pak se mi zatajil dech. Blížili se k nám dva asi šestnáctiletí výrostci. Jejich planoucí pohledy dávaly tušit, že nemají s námi dobré úmysly. Sice mě nenapadalo, co přesně by po nás mohli chtít, ale jaksi podvědomě jsem v rukou těsněji sevřela hever. Mamka s Michálkem se napůl schovali za mne. Mladíci zůstali stát několik metrů od nás. Nějakou dobu jsme se vzájemně měřili pohledy. Cítila jsem zvedající se vítr a pomyslela si, že to dodává celé situaci na dramatičnosti. Bála jsem se pohnout jako první. V duchu jsem prosila Boha o pomoc. Modlila jsem se celou podstatou své bytosti.
Jeden z nich potom přece jen to vyčkávavé napětí porušil. Odplivl si směrem k nám a prohodil ke svému kamarádovi: „Ti k nám nepatří, co říkáš, kámo!“
“Ani omylem, Einsteine.“
„Ten mladej by se třeba dal převychovat , co myslíš?“
„Zkusit to můžeme,“ souhlasil kamarád.
Potom se všechno semlelo strašně rychle, takže si nejsem ani schopna vybavit žádné detaily ani návaznosti. Prostě se na nás vrhli, jeden vzápětí držel Michálka a utíkal pryč a já za ním, druhý mezitím zápasil s mamkou. V hlavě mi hučelo, vzedmula se ve mně naráz obrovská vlna vzteku a nenávisti. Během vteřiny se můj strach proměnil v zuřivost. Část zuřivosti zasáhla i mé nohy, takže jsem běžela jako nikdy. Před očima se mi míhaly scény z minulých dnů i jako by z jiných životů. Ten utíkající člověk byl najednou pro mě zosobněním samotného zla, všech lidských konfliktů a násilí. Potlačovaná bezmoc několika uplynulých let se drala na povrch ze všech sil. Využila jsem ten nečekaný příliv energie a nasměrovala jej na jediný pohyblivý cíl před sebou.
Utíkající mladík s Michálkem v náručí klopýtnul a skácel se k zemi. Michálek se odkutálel po pádu kus stranou. Zastavila jsem se a snažila se vydýchat. Lapala jsem po dechu a měla jsem pocit, že mým plicím se zoufale nedostává kyslíku. Dýchala jsem hlasitě a přerývaně. V rukou jsem stále svírala zvedák, potřísněný krví. Ještě mi nedocházelo, co jsem udělala. Pouze jsem zaregistrovala, že ten silný pocit nenávisti zmizel. Užasle jsem sledovala tělo ležící přede mnou. Připomínalo hadrovou panenku pohozenou do kouta. Ten dojem narušoval jen rudý pramínek stékající ježatou kšticí do prachu. Sklonila jsem se, abych lépe viděla mladíkovi do tváře. Oči měl široce otevřené v němém úžasu, z pootevřených rtů jako by chtěla vyjít slova. Byl mrtvý. Poznala jsem to okamžitě. Narovnala jsem se, pokrčila rameny a odhodila vražednou zbraň bokem do trávy. Přistoupila jsem k Michálkovi. Nechal se ode mne vzít do náruče. Hladila jsem jeho hebké vlásky a šeptala slova útěchy.
Přiběhla k nám mamka, v závěsu za ní Pavel Doubek.
„Je?mrtvý ?“ kývla směrem k nehybně ležícímu tělu.
„Ano“, přikývla jsem bez emocí.
„Tak pohyb, není čas,“ popoháněl nás pan Doubek. Vtom se rozezněla známá melodie. Vycházela z mobilu mrtvého.
„Osudová! Jak příznačné“, suše konstatoval Doubek.
„Asi nebude volat,“ podotkl zcela nevinně Michálek.
Vrátili jsme se zpět k autu. Hned vedle něj stála zelená dodávka patřící Doubkovi. Opodál ležel v nepřirozené poloze druhý násilník.
„Co se mu stalo? zeptala jsem se bez zájmu.
„Buď zabijete vy je nebo oni vás. Můžete si vybrat.“ Doubek se pousmál, ale v jeho úsměvu bylo tolik bolesti!
Věci z „našeho“ auta jsme přemístili do Doubkovy dodávky. Potom jsme rychle nasedli a uháněli pryč. Neviděli jsme kolem živou duši.
Po delším mlčení jsem se odhodlala zeptat: „Kde jste se tam vzal“?
„Náhoda“? navrhnul Doubek.
„Hm, nějak moc náhod!“
„Jste věřící“? zeptal se mě a dál sledoval silnici před námi.
„Chvilku jsem zaváhala. „Ano, jsem.“
Tak tady máte vysvětlení,? odtrhnul na chvíli oči od silnice a s úsměvem na mě mrknul.
Ohlédla jsem se za sebe a čekala na mamčinu reakci.
„A proč ne“? nechala se slyšet.
„Proč ne“?, opakovala jsem po ní. V duchu jsem hned poděkovala Bohu. Začínala mě bolet hlava, tak jsem zavřela oči a doufala, že to brzy přejde. Ale bylo mi stále hůř. Najednou jsem cítila potřebu zvracet. Vykřikla jsem: „Zastavte! Zastavte, proboha!“
Jakmile auto zastavilo, vyskočila jsem ven a v předklonu téměř okamžitě vyzvrátila obsah žaludku. Celá jsem se roztřásla, jako by zimou. Nemohla jsem ten třes zastavit. Mamka mi pomohla otřít ústa kapesníkem. Pak už jsem jenom jako v mlze vnímala, že na mě s Doubkem něco mluví a že mě ukládají dozadu mezi naše zásoby a tábornické vybavení. Mamka zůstala sedět vedle mě a držela mi třesoucí se ruku. Auto s námi při jízdě dost házelo, ale necítila jsem to. Mé tělo ovládla jakási příšerná zimnice. Zachvátila každičký sval v mém těle. Po nějaké době jsme zastavili. Mamka mi dala něco vypít. Usnula jsem.
Šárka Nováková
Kolo
„Pampeliškooooo,“ ječel Bobeš na plné pecky, když tu se mu ozval za zády hlas dědy Franciho. „Co tu vyřváváš, Bobane?“ „Čekám na Pampelišku, ale dneska jí to nějak trvá,“ povzdechnul si. Děda pokýval hlavou, usmál se pod fousy a řekl, „vy dva bez sebe neuděláte pomalu ani krok a ty nevíš, že Pampeliška jezdí u kapličky na kole?“ Bobeš vyvalil svoje trnkové oči a neuměl si srovnat v hlavě, že bych mu dokázala utéct a nepovědět mu, kam jdu. Ale po pravdě, já jsem o to právě dnes nestála. Kolo bylo nové a bylo bráchy Luďka. Ten šel před chvílí hrát fotbal a na dvoře nebyl nikdo, kdo by mi zabránil v jeho půjčení. Tak jsem využila situace a vypařila jsem se i s kolem. Jakmile Bobeš vstřebal tuhle informaci, už se hnal celý říčný ke kapličce. Neviděla jsem ho přibíhat, proto když mi za zády houknul, „Pam, proč jsi mi neřekla, že máš kolo?“ lekla jsem se tak, že jsem se i s kolem ocitla na prašné cestě. „Bobši, copak musíš tak řvát?“ vysoptila jsem na kamaráda. „Podívej se, co jsi udělal.“ Na vínově lesklém rámu byla rýha, jak kolo břinklo o kámen. „To nic není,“ smál se Bobeš a už se sápal po kole, že ho taky vyzkouší. „Luděk říkal, že nás s Jindrou přerazí, když si to kolo půjčíme bez dovolení,“ hlásila jsem, co brácha vyhrožoval, že nám provede. Ale bylo to jen do Bobešových zad, protože už drandil kus ode mne. Musím říci, že kolo jsme si poctivě střídali. Jednu jízdu já, druhou Bobeš. Jemu to šlo podstatně lépe, protože byl větší a já jsem musela jednu nohu podstrčit pod rámem a v prapodivné poloze pak vyrovnávat balanc. Taky jsem byla víc na zemi než Boban. Jemu se to sice také párkrát smýklo po písku na cestě, ale rozbité koleno a odřenou ruku skoro ani nevnímal. Já vypadala hůř. Kolena jsem měla namlácená obě, cop se mi rozpletl, takže mi vlasy vlály kolem hlavy jako Amazonce a občas mi zabránily ve výhledu na cestu a šup už jsem byla v trávě. Když jsem padla do trávy, tak se zase tak moc nestalo, jen se k zaschlé krvi na odřených končetinách přidružily ještě zelené šmouhy. Celé odpoledne jsme trénovali tak, že jsme dosáhli přímo bravurních výsledků a nebýt toho, že nám to děda Lojza překazil, tak bychom byli navýsost spokojeni. Děda se šel po nás poohlédnout, jak sám řekl a hlásil, že Luděk lítá po dvoře a hledá, kam se mu vypařilo nové kolo. „Pampeliško, nevidím to zrovna v nejlepším světle,“ povzdechl si, „přece jen ses ho měla zeptat, jestli ti ho půjčí.“ „Jenže,“ kreslila jsem teniskou, ze které mi koukal palec, v prašné cestě obrazce, „jenže, dědo, on by mi ho dobrovolně nepůjčil. Bál by se, že mu ho odřu.“ Děda obhlédl kolo, které teď leželo jako chcíplý pes, vedle cesty a uštířil se. „No, teď už se bát nemusí, že bys mu ho odřela. Vypadá, jako by ho měl už nejméně rok.“ Děda měl pravdu. V zápalu jízdy jsme si ani nevšimli, že lesklé trubky kola opravdu doznaly pěknou úhonu. „Staříčku,“ ozval se teď Bobeš „ a co kdybyste ho teď vzal domů a my s Pam přijdeme až navečer, až přejde ta největší bouřka?“ Děda se rozesmál na celé kolo, „ale kdepak, chlapče, jen si ten kalich pojďte vypít oba a hned.“ Otočil se a mířil zpět domů. Táhli jsme se s Bobšem za ním krok co krok. Kolo jsme si předávali z ruky do ruky, jako by nás řidítka najednou pálila. Když jsem utekla bez dovolení z domova, nebo když jsem si umazala tričko, či roztrhla tepláky, neměla jsem takový strach, jako teď. Přece jenom, kolo bylo týden nové a zadarmo také nebylo. Luděk už hlídkoval mezi vrátky a jen nás uviděl na konci ulice, vyrazil nám naproti. Drapl po kole, jako by se bál, že se mu ztratí napořád a na první mrknutí zjistil, že jsme ho tedy nešetřili. „Pampelišáku jeden drzej, kdo ti ho půjčil?“ vybafnul na mě, ale jak zmerčil Bobše, hned dodal, „no jo, aby tys v tom nebyla sama. Bobane to se babička potěší, co jsi za raubíře.“ Tentokrát naše prořízlé pusy nenašly tu správnou odpověď. „Říkal jsem ti, že jak si to kolo půjčíš bez dovolení, že tě přerazím,“ nedokázal Luděk ovládnout svou zlost a vykročil ke mně. Okamžitě se mezi nás postavil děda a rukou mávnul za sebe, „copak nevidíš, že se málem přerazili sami?“ V Luďkovi to ještě trochu pobublávalo, když se do toho vložila babi Franci. „Však oni si to kolo odpracují, neboj se.“ Mrkli jsme s Bobšem po sobě, uvidíme co to bude, ale hlavně, že už se nebude povídat o kole. Druhý den, když jsme se s Bobšem zase chystali vzít dráhu, tak nás babi Franci odchytla a galeje měly začít. „Zahrada je celá urostlá, plevelu kam se podíváš,“ naznačila nám babi, co nás čeká. Přesto, že se o zahradu starala přímo vzorně, tak posledních pár dnů dost přeprchalo, pak se udělalo teplíčko a tak se plevel dral napovrch jako divý. Dostali jsme instrukce, že máme brát záhony načisto, aby už po nás nikdo nemusel jít a plít znovu. Klečeli jsme s Bobšem vedle sebe ve vlhké trávě a dívali jsme se na to nadělení. „Že je tady tolik záhonů, to jsem si nikdy nevšiml,“ brblal kamarád. Pravda byla, že jsem tuto práci dělali poprvé a nikdo nám nevysvětlil, co je plevel a co nové kytičky. Pustili do toho s takovou vervou, že za námi zůstávaly poloprázdné záhony. Práce nám šla od ruky a těšili jsme se na pochvalu. Ani jsme si nevšimli, jak ten čas letí, když za námi ozval hlas dědy Lojzy. „Tak, pracanti, k obědu.“ Asi chtěl ještě něco dodat, ale slova mu uvízla v krku, když se podíval na poloprázdné záhony. „To budou babky na mrtvici,“ šeptnul pro sebe. „Staříčku, co na to říkáte?“ hlaholil Bobeš jako polnice. Zřejmě neslyšel těch pár slov věštící katastrofu. Strčila jsem do něj loktem, abych ho upozornila, že pochvalu asi nedostaneme, ale jak jsme oba klečeli dlouho na kolenou, tak ztratil balanc a švihnul sebou na poslední zbytky kytek do záhonu. V tu chvíli se ale na výsledek naší práce přišli podívat ostatní. Babička Františka jen těžko hledala slova pro to, co viděla před sebou. Vždycky, když byla rozčilená na nejvyšší míru, tak nekřičela, jen tiše zasykla: „Bobánku, domů.“ V tom bylo řečeno vše. V té napjaté chvíli jsem se začala smát jako řehtačka, když jsem viděla Bobše, jak se neohrabaně zvedá ze záhonu. Maminka po mě hodila pohledem a řekla: „Pampeliško, on tě ten smích doma přejde.“ Žádný křik, jen chladná poznámka, až mi z ní naskočila husí kůže, Čím vydrhla dušičku babička Bobešovi, to jsem se nikdy nedověděla, ale ani já jsem se moc nechlubila s tím, co jsem si vyslechla od maminky. Důležitý byl výsledek. Sekali jsme latinu celé tři neděle a to už bylo co říci!