Lucie PlocováDůvod k nenávisti XXI
Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem, kde jsem. Vzápětí mi to došlo. Jsem v dodávce! Ležela jsem na jakémsi molitanu. Pod hlavou jsem měla složený mamčin svetr. Zpola mě přikrýval spacák. Byla jsem úplně propocená. Vlhké vlasy jsem si odhrnula z čela. Posadila jsem se. V autě jsem byla docela sama. Zvenku ke mně doléhala směsice hlasů. Vytáhla jsem si tričko z kalhot a zkusila se jím aspoň trochu ovívat. Trochu to pomohlo.
Dveře auta se otevřely. Rychle jsem spustila triko do normální polohy. .
„Tak jak se cítíte“? zjišťoval pan Doubek. .
„Celkem to ujde,“ odpověděla jsem po pravdě. .
„Tak to vás můžu odvést k ostatním.“ .
„Asi ano,“ souhlasila jsem, ač nerada. Poslední, nač jsem měla v tu chvíli náladu, bylo setkání s cizími lidmi. Nejraději bych někam zalezla a zůstala tam aspoň deset let. Psychicky jsem na tom byla dost zle. Jenže jsem neměla na vybranou. Tenhle člověk mi už dvakrát obrovsky pomohl, takže jsem mu zůstávala dlužná. .
Pomalu jsem vylezla z auta, načež jsem zjistila, že jsem se ocitla uprostřed jakéhosi stanového tábora. Travnatému prostranství vévodila velká dřevěná chata. Stála tu ještě další tři auta. Samé dodávky. Rozhlížela jsem se kolem s netajenou zvědavostí. Všude kolem byl jehličnatý les. Krásná scenerie, opravdu. Mezi stany se trousili lidé. Někteří se letmo podívali naším směrem, ale v podstatě si každý hleděl svého. Běhalo tu také několik dětí. Vesele povykovali, zjevně je nic netrápilo. .
„Kolik tu je? Kolik vás tu je“? zmohla jsem se na otázku. .
„S vámi třemi je nás tu sto dvacet čtyři.“ Doubek vypadal potěšeně. Byl na svůj Háj hrdý a netajil se tím. .
„Kolik myslíte, že je u nás takových Hájů“? zeptala jsem se a přemýšlela, jaká je bilance postižených zlem. .
„Pokud vím, tak jsme jediní.“ Doubkův dobrácký výraz se změnil. Mohla jsem z jeho tváře číst všechen ten strach a beznaděj, které mi byly tak blízké. .
Z celé naší země jen sto dvacet čtyři“? užasla jsem. .
„Všechny nezasažené se ještě nepodařilo sjednotit, ale obávám se, že o moc víc nás stejně nebude.“ .
„Nesmysl,“ odporovala jsem, „tohle přece není nemoc. Tohle nemůže být nakažlivé. Má to určitě co dělat s poměrem zla a dobra v člověku. Aspoň myslím“, dodala jsem už méně jistě. .
„To je celkem možné, ale myslíte, že to na věci něco mění? Kolik je podle vás na světě dobrých lidí“? .
„Spousty. Vždyť si vemte, kolik lidí pracuje v nejrůznějších charitách, věnuje se dětem, mládeži, starým lidem a pak ty davy bezejmenných, kteří jsou ochotni podat pomocnou ruku.“ .
Oponovala jsem, ale současně mi v hlavě klíčilo podezření, že všechno může být taky docela jinak. Kdo přispívá nejvíc na charitativní účely? Ti, kteří ani nepoznají, že něco z jejich majetku ubylo a i kdyby to poznali, pořád ještě jim dost zbývá na pohodlný život. Kdo dá z posledního? Kdo pomůže, aniž by se zamyslel, co získá nebo ztratí? Kolik je na světě ryzí nezištnosti? .
Doubek se zamyslel. „Jak bych vám to nejlépe vysvětlil“? promnul si rukou svůj plnovous. „Asi to spíš bude tak, že si celý svět na dobročinnost jen hrál, protože jinak není možné, aby to přivedl až do takových konců. I kdyby těch dobrých byla jen polovina, pořád by měli velkou šanci náš svět zachránit před znečištěným životním prostředím, neboť to souvisí především s ohleduplností a ta by dobrému člověku chybět neměla. Pak tu máme národy bojující se smrtící chudobou. Kdyby polovina lidstva, tedy spíše polovina z těch, kteří žijí nad hranicí chudoby se rozdělila s těmi potřebnými, nikdo by nikdy nehladověl. A ještě jedna věc. Dobří lidé nepotřebují stavět hranice a bariéry, ať už ty skutečné nebo pomyslné. Dobrým lidem jde především o to, aby byli také ostatní spokojení a nesnesou pohled na něčí zbytečné utrpení, pokud je to v jejich moci, pomohou.“ .
„To je přesné. Máte pravdu. Jak výstižné. A jak hrozné. Stačila by polovina dobrých “? .
„Já sám se za dobrého přímo nepokládám,“ pokračoval, „jenže si ani nepřipadám jako nějaký zloduch. A když si můžu vybrat, tak jsem hlavně pro spravedlnost. Nesnáším křivdy. Ty mě úplně ničí. Pak se mi v mozku rodí i ty špatné myšlenky a často mám co dělat, abych jim nepodlehl.?“ mlčel se, ale po chvilce zase pokračoval. „bčas se přece neovládnu, pak toho strašně lituju, ale to už je pozdě.“ .
Svěřoval se mi tu úplně cizí člověk. Měla jsem pocit, že bych měla taky něco říct. Tak nějak na oplátku. Jenže co? Viděl, jak jsem zabila člověka. Chlapce. Nedovolila jsem tomu klukovi ani dospět a ohlédnout se zpátky. Dobří lidé nesmějí vraždit. Srdce mi pokleslo. Vzala jsem někomu život. Tolik jsem spílala osudu, že vzal život mému muži. Proklínala jsem za to celý svět a teď jsem se zachovala stejně krutě. Přitom Milanova smrt byla pouze nešťastná náhoda. Tomu se zabránit nedalo, ale já jsem to udělala cíleně. Musela jsem přece vědět, že můžu zabít. Musela jsem počítat s následky? Ramena se mi začala otřásat potlačovanými vzlyky. Nedalo se to zadržet. Sesula jsem se na kolena. Rukama jsem si přikryla v hanbě oči a rozplakala se. Můj pláč byl hlasitý. Čím hlasitěji jsem naříkala, tím více jsem se styděla, ale nemohla jsem si pomoci. Mé nitro přetékalo hořkostí. Před očima se mi míhaly obrazy bez ladu a skladu. Milan, chlapec v kaluži krve, oči propalující i vnitřnosti, Jarek, obchodní centrum, domek, zahrádka, chalupa, Michálek, rozesmátá Dominika, naštvaná mamka? Výjevy tak živé, jak to bývá jen ve snu. .
„o bude dobré. Jen to ze sebe dostaňte. Musí to pryč.“Doubkova ruka mi v uklidňujícím gestu přejížděla po zádech. .
„e-e, to už nikdy nebude dobré-é“ naříkala jsem dál a nebyla jsem schopná se vzpamatovat. .
„Mm vám dát něco na uklidnění“ zeptal se starostlivě. .
„Ne-e. Na uspání-í? Navždy-y“? .
„Hano, přestaň. Okamžitě vstaň a přestaň tady hrát divadlo!“ Byla to mamka. .
„Mami-i-i.“ .
„Co si myslíš, že děláš? Takhle se ti neuleví. Podívej se, jak vypadáš!“ .
Zvedla jsem se zpátky na nohy. Zahanbeně jsem si oprášila kolena a skrz závoj slz se rozhlédla po lidech kolem sebe. Kromě Doubka, mamky a Michálka tu postávalo ještě asi pět dalších lidí. Ve tvářích jsem jim četla soucit i zvědavost. Nejradši bych se na místě propadla. Mamka mě popadla za ruku a táhla mě někam pryč. Michálek pospíchal za námi. Zastavili jsme se až na okraji louky. Tam jsme se posadili do trávy. Michálek se ke mně přitulil a nechal se hladit po vláskách. .
Hanko, ty scény vážně nejsou nutné,? začala mamka. „Neudělala jsi nic špatného. Ten „člověk“ byl jako pes zasažený vzteklinou. Takového psa je nutné zabít. Je nebezpečný a není mu pomoci. Nemohla jsi jinak. Kdybys to neudělala, mohl ublížit tady Michálkovi. Cítila by ses pak líp? Mohla bys žít s vědomím, že jsi nic neudělala“? Její argumenty zněly víc než rozumně. Pomalu se mi začalo v hlavě rozjasňovat. Těch pár vět mi docela vrátilo ztracenou rovnováhu. „Jasně, že jsem nemohla jinak. Jenže jsem na to nějak zapomněla.“ .
„Tak na to nezapomínej. Stává se z tebe hysterka. A takové jsi byla klidné a vážné dítě“, povzdechla si mamka. .
„Ale mami, to není pravda. Je toho na mě najednou moc. Celý můj život je naruby. Z ničeho nic.“ .
„Zato ti všichni tady nevycházejí ze svého každodenního mnohaletého stereotypu, že“? .
„To asi ne, ale těžko se mi teď myslí na ostatní, když mám sama z života trosky.“ .
„Zřejmě to bude v současnosti problém veškerého obyvatelstva téhle planety.“ .
„Mami, myslíš, že tohle bude úplný konec? Konec lidstva? Že už žádné potom nebude“? poprvé jsem slovy přesně formulovala to, z čeho jsem měla největší strach. .
„Je to snad méně přijatelné než tvůj vlastní konec“? .
„Jak to myslíš“? nechápala jsem. .
„Lidé jsou přece smrtelní. Je pro tebe horší, že nebude existovat nikdo - nebo že nebudeš ty“? .
„Člověk by měl podle mého umírat s pocitem, že tu po něm něco zůstalo, ne“? .
„Jenže se smrtí se rozplyne i tento pocit.“ Povzdechla si a zahleděla se někam do dálky. .
Ještě nikdy jsem nezažila takový pocit absolutní marnosti. Nic nemělo smysl. Celá historie lidstva mi připadala zbytečná a jaksi laciná. Velké činy předchozích generací se smrskávaly v mých očích do rozměrů obyčejného lidského strachu. Za vším jsem viděla jen touhu po moci, penězích, opětované touze? Opravdoví hrdinové stáli jaksi opuštěně na okraji dějin, pokořeni rozčarováním nad vděkem lidstva. A znovu ta otázka. Nač je člověk? K čemu to všechno? K čemu žebříčky hodnot? Nad vším jen sobectví, jako temný mrak. .
„Aninko, já nechci umřít!“ Michálek na mne upřel nešťastný pohled. .
„Michálku, děťátko, ty přece neumřeš,“ přivinula jsem si ho ještě těsněji k sobě. .
„Já nemusím“? vložil do otázky všechnu naději. .
„Ne. Neboj se, ani já, ani teta nemusíme umřít. Teď už bude všechno jinak!“ odříkávala jsem v souladu se svým svědomím. .
„Ano? A je to možné“? ozvala se mamka. .
„Asi ano, protože jinak by nic na tomhle světě nemělo smysl.“ Odpověděla jsem pevně. .
Tělem se mi rozlévalo zvláštní vnitřní teplo. Prostor jako by se chvílemi rozostřil. Cítila jsem, že musím být sama. Omluvila jsem se udivené mamce a Michálkovi a zamířila do lesa. Kráčela jsem mezi vzrostlými smrky. Vnímala jsem vzdalující se šum lidského dění v táboře. Postupovala jsem hlouběji a hlouběji do lesa, až jsem přišla k malému travnatému paloučku. Sluneční paprsky sem pronikaly skrze zelenou clonu větví. Zastavila jsem se a naslouchala zvukům kolem sebe. Zmocňovalo se mne podivné vzrušení. Prostor se znovu rozostřil. Pociťovala jsem mírnou závrať. Brzy to však pominulo. Kromě zpěvu ptáků a šumění větru ve větvích jsem silně vnímala něčí přítomnost. Rozhlížela jsem se kolem sebe a čekala, že každou chvíli někoho spatřím. Ale stála jsem tu ve sluneční záři úplně sama. .
„Hanko!“ uslyšela jsem těsně za sebou. .
Prudce jsem se otočila, ale nikde nikdo. „Hanko! Neboj se. Došla jsi až sem. Byla to těžká cesta, ale přestála jsi ji.“ .
Ten hlas byl klidný. Jako by kolem mě podivně kroužil. Navozoval pocit bezpečí a jistoty. Vybavila se mi vzpomínka z dětství. Jako malá jsem se v noci vyděsila stínu, který vrhal strom před domem osvětlený pouliční lampou na stěnu mého pokoje. Venku foukal vítr, snad byla i bouřka. Strašně jsem se bála. Peřinu jsem si tiskla k tělu, zachumlaná jsem byla až po bradu. Hrůzou jsem se nedokázala pohnout, natož rozsvítit lampičku na nočním stolku. Vtom vešla do pokoje mamka. Snad nějakým šestým smyslem vycítila, že něco není v pořádku a přišla se na mě podívat. Rozsvítila lampičku, přisedla si ke mně na pelest postele a hladila mě po vlasech, dokud jsem znovu neusnula. Pobroukávala přitom nějakou moc hezkou písničku. Tenkrát jsem se také cítila naprosto v bezpečí a chráněná. .
„Je mnoho otázek, kterými se lidé trápí a na všechny existuje odpověď,“ pokračoval hlas. „Je doba, kdy všechno lidské utrpení vrcholí. Muselo to tak být. Ptej se na co budeš chtít, na všechno ti odpovím, ale odpovědi si z tohoto místa odnést nesmíš. Zůstanou ukryty hluboko v tvé hlavě. Ty budeš vědět, ale nebudeš schopna cokoli vypovědět.“ .
Fascinovaně jsem přikývla. Vím, že jsem se ptala a vím, že bylo úžasné dostávat odpovědi. Když hlas diskuzi uzavřel a poslal mě zpět, měla jsem mozek nabitý informacemi, ale neměla jsem k těm informacím klíč. Vězely tam někde v mém podvědomí. Jako když vám kdesi v hlavě zní známá melodie, ale marně si ji zkoušíte zanotovat nahlas. V tu chvíli se rozplyne docela. Také se mi stále vtíral pocit, že jsem nejen slyšela, ale také viděla. Ale co? Chvíli jsem se snažila ze své hlavy něco vydolovat, ale dosáhla jsem pouze toho, že jsem myslela, že se mi každou chvíli rozskočí. Vzpomínala jsem si jen na jednu věc. Hlas říkal, že přijdou nějací dva lidé. Ano, dva lidé. Budou obyčejní a přesto zvláštní. .
Tábor už jsem měla na dohled. Na kraji lesa jsem zpomalila. Mezi hemžícími lidmi v táboře jsem se snažila zahlédnout mamku. Slunce se už pomalu ztrácelo ve vrcholcích stromů. Pěkně jsem se zdržela. Zvolna jsem přecházela travnatou plochu dělící mě od prvních stanů. Z dálky se ke mně řítil plnou rychlostí Michálek. .
„Aninko, Aninko!“ křičel mi radostně vstříc. .
„Michálku, už jsem zpátky,“ rozběhla jsem se mu naproti. .
Skočil mi do náruče. Zvedla jsem ho do výšky a postavila opatrně zpět na zem. „Kde máš tetu“? .
„Teta leží. Je nemocná.“ Starostlivě pokýval hlavou a vedl mě směrem ke stanu, který byl náš. Hned jsem ho poznala. Rozepnula jsem zpola zapnutý zip a strčila dovnitř hlavu. Mamka ležela ve spacáku, v obličeji byla bílá jako smrt. Oči měla zavřené a asi spala. Nechtěla jsem ji budit. Jenže jsem nestačila zabránit Michálkovi, aby vlezl dovnitř a začal po ní hopsat. .
„Této, teto-o-o-o! Vstávej!“ Div, že mamce neotevřel oči násilím. .
Po takovém budíčku se nejdřív zmateně rozhlížela kolem sebe. Potom vykřikla: „Haničko, bože můj! Hanko! Srdce moje milované! Ach bože! .
Udiveně jsem na ni zůstala koukat. Mamka se spěšně snažila vyhrabat ven ze spacáku, přitom stále dokola mumlala slova díků určená Bohu. .
„Michálek mi říkal, že ti není dobře“? řekla jsem roztržitě. .
„Je mi dobře, dítě moje. Moc dobře mi je, Hanko, zlatíčko“? .
Nic jsem nechápala. Stála jsem venku před stanem a sledovala mamku, jak leze také ven. Sotva byla venku, vrhla se mi kolem krku. Objímala mě a zasypávala polibky. Měla jsem obavy o její duševní zdraví. Snažila jsem se ji jemně odstrčit, ale nedala se. Tak jsem si to vytrpěla do konce. Naštěstí se po chvíli trochu uklidnila. Kolem našeho stanu postávalo docela dost lidí a všichni si mě prohlíželi, jako bych právě spadla z nebe. .
„Haničko!“ brečela mamka, „já jsem tak šťastná, že jsi na živu. Bože, bože!“ .
„Ale mami. Vždyť jsem ti říkala, že se trochu projdu. Trochu jsem se zdržela, ale to snad není důvod, aby sis dělala takové starosti!“ .
Teď se zase nechápavě tvářila ona. Lidí kolem stanu přibývalo. Obklopoval nás už početný dav. .“Ale Haničko, co to povídáš? Celý týden jsem trnula hrůzou, co se s tebou stalo. Všichni jsme tě hledali. A ty teď děláš, jako by se nic nedělo!“ „Týden“? ptala jsem se nevěřícně. .
„Tak kde jsi byla?!“ domáhala se odpovědi. .
„Já, já? nevím. Vlastně vím, ale to je nesmysl“? rozhodila jsem bezradně rukama. „Chceš říct, že jsem byla týden pryč“? .
„Ano,“ přikývla zmateně. .
„Ale já jsem byla pryč jen pár hodin. Opravdu!“ .
„No, to už je jedno,?“nehodlala se se mnou dohadovat. „Já jsem těm lidem nevěřila, ale měli pravdu.“ Významně se rozhlédla po okolostojících. .
„Jací lidé? Kdo měl pravdu“? snažila jsem se pochopit, o čem mluví. .
„Ti dva! Oni jsou úžasní. Umí léčit a jsou ve spojení s těmi“? významně pozvedla oči k nebi. .
„A těch lidí, co sem přivedli. Kdepak, aby nás bylo sto dvacet nebo kolik. Už je nás aspoň tisíc. A to ještě přijdou další.? Dav kolem tlumeně přizvukoval. A pak spustili jeden přes druhého. Mluvili se mnou i mezi sebou. Byli nadšení a odhodlání z nich přímo sršelo. Rozuměla jsem tomu. Navzdory počátečnímu zmatku jsem pochopila, o čem je řeč. Přišli ti dva, na které se čekalo. Přišla naděje a vysvobození. Měli jsme před sebou ještě dlouhou, dlouhou cestu, ale důležité bylo, že jsme věděli kam jít a také to, že věci mají najednou smysl. Ty minulé i ty budoucí. Všechna hrůza, kterou tihle lidé museli projít nebyla marná. Budou ještě muset hodně bojovat. Proti nepřátelům i proti svým vlastním špatným sklonům, ale mají naději, že na konci té obrovské bitvy je čeká mír. A v neposlední řadě spravedlnost. Tedy něco, co dosavadní svět nebyl schopen nabídnout. Dobrořečíme tobě, Pane Bože všemohoucí, .
který jsi a kterýs byl, .
že ses chopil veliké moci, která ti náleží, .
a ujal ses vlády. .
Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, .
čas, abys soudil mrtvé, .
odměnil své služebníky proroky.
a všechny, kteří jsou svatí.
a mají úctu ke tvému jménu, .
malé i velké; .
abys zahubil ty, kdo hubili zemi..
(Zjevení Janovo)
Šárka Nováková
Zavařování
„Dědo, kde je Bobeš?“ nakukovala jsem přes plot do prázdné zahrádky, kde seděl s faječkou děda Franci. „Někde se motá po kuchyni,“ vyfouknul kouř staříček. Vykulila jsem oči. Bobeš, který vždy koukal, kde nechal tesař díru, když se ho babička chystala zapřáhnout do domácích prací, tak tenhle Bobeš se dobrovolně motá v kuchyni? „Dědo,“ vyzvídala jsem dál příčinu Bobešovy venkovní absence, „nemá on nějaký trest? Neprovedl něco?“ Děda zakroutil hlavou, že nic takového se nestalo. „Pampeliško, je tam dobrovolně. Jdi se za ním podívat,“ pobídl mě. Než jsem stačila udělat krok, prohnal se kolem mě kamarád jako velká voda, v dřevníku nabral náruč polínek a spěchal nazpátek. „Bobši, co se děje?“ stačila jsem jen vydechnout. Tak tohle nebyl můj kamarád, stala se z něj kuchyňka domácí. Tomu tedy musím přijít na kloub. Opatrně, aby se mnou neseklo to, co uvidím, jsem postupovala chladnou síňkou do sednice. Když jsem otevřela dveře, málem jsem se zalkla horkem, které tady bylo. „Proboha, Bobšáku, co tady fajruješ jako v krutých mrazech?“ „Pojď dál a zavři,“ lapal po dechu zpocený Bobeš. Poslechla jsem ho jen napůl. Dovnitř jsem šla, ale jinak jsem nechala otevřené dveře do síně. „To mě má ranit mrtvice, z toho vedra?“ Pořád mi nebylo jasné, co se tady děje. Až když jsem ztěžka dopadla na lavici, začal mi Bobeš vysvětlovat, co dělá. „Babi šla do města nakupovat, ta ji chci překvapit. Měla tady připravené sklenice s červenou řepou, že je zavaří, až přijde a já to udělám za ní. Bude bez práce.“ Bobeš na mě koukal jako by mě hypnotizoval. „Co ty na to?“ Ohromeně jsem zírala, „Bobši, ty umíš zavařovat?“ „Neuměl jsem, ale teď už umím, „trval na svém umíněně Boban. „Hele a víš jak dlouho to má v zavařovacím hrnci být? „A kde máš teploměr, abys věděl kolik je tam stupňů?“ Tady jsem přece jenom projevila nějakou povědomost o tom, jak se zavařuje, protože u nás byl zavařovací hrnec v permanenci každou chvíli.Teď se vykulil zase Bobeš,„jakej hrnec a teploměr, Pampeliško, co to plácáš?“ Než jsme se dohodli, že babička Franci zavařuje na plechu v troubě, tak to chvilku trvalo. Bobeš měl přece jenom také něco okoukaného. Pootevřel troubu a ukázal mi láhve narovnané na plechu a zalité trochou vody. „Tak, teď je nechám v troubě a až začnou víčka pukat, tak budou zavařené. „Asi jsem se trochu vyjevila nad tím pukáním, protože se Bobeš usmál a s přehledem chytřejšího mi vysvětlil, že to tak říká babička, když se víčka chytnou, tak vydají pukavý zvuk. „Zůstaň tady se mnou, Pampeliško, ať na to nejsem sám,“ loudil Bobeš, když jsem se chystala odejít. „A nebudu ti ubírat zásluhy, až tě bude babi chválit?“ zeptala jsem se s ironií v hlase. Bobeš velkoryse mávnul rukou a přihodil do kamen ještě polínko. „Ať to pěkně fajruje,“ okomentoval svoje počínání, „alespoň bude dřív hotovo.“ Vzpomněla jsem si na babiččiny buchty, které byly z této trouby nepřekonatelné a hned jsem se mlsně olízla. „Hele Bobšáku, není tady něco na zub? Teď je chvíle něco zakousnout.“ Protože jsme měli chuť k jídlu pořád, tak jsem nemusela Bobše moc pobízet. Ukrojili jsme si dva obrovské krajíce chleba, kterým děda Lojza říkal „pajzáky.“ S medem a hrnečkem mléka chutnaly přímo báječně. Na sklenice v troubě jsme nějak pozapomněli, až do té chvíle, než jsme z venku uslyšeli babičku, jak se dědy, jak se ptá, kde lítáme, že nám něco přinesla. A zrovna teď začaly sklenice pukat, ale tak nějak jinak, než by asi měly. Vystřelili jsme s Bobšem oba od stolu, otevřeli troubu a nastalo peklo. Současně jsme hrábli po plechu se sklenicemi, abychom jej vytáhli. Ale poněkud jsme v tom strachu, že nás překvapí babička, pozapomněli na něco do rukou. A tak plech obemkly čtyři holé dlaně. Kdo se jednou alespoň trochu spálil, ví, co je to za bolest. Rychle jsem plech pustila, ale už bylo pozdě.Bolelo to jako čert. Bobeš ještě stačil sklenice s plechem postavit na židli a okamžitě vrazil ruce do kýble s vodou, který stál vedle kamen. Následovala jsem jeho vzoru a to nás zachránilo od toho nejhoršího. Sklenice vytažené z trouby se příliš rychle ochladily a udělaly v sednici docela slušný řepný ohňostroj. Víčka vylítla až ke stropu a za nimi se drala rychlostí odjištěného granátu i červená řepa. Některé praskly a tak se mezi rudou šťávou, kousíčky nakrájené řepy ještě mísily skleněné střepy. Za pár vteřin, když vše dopadlo k zemi, tedy to, co nezůstalo po bělostných zdech kuchyně, bylo po všem. V otevřených dveřích jako Lotova žena, stála babička oněmělá úžasem. „Franci, Franci,“ byla první slova, která vypustila z úst. Ale to už se na dílo zkázy díval i děda. Nedávno vymalovaná sednice, byla pokropena červenou šťávou z kompotů, kousky řepy pěkně držely přimlasknuté na zdech, záclonkách, na bílém ubruse. Po zemi se válelo plno střepů a my dva v pokleku, s rukama vraženýma do kbelíku. Ale jen chvíle stačila na to, aby se babi Franci dostala z šoku a zaječela svým vysokým hláskem jako polnice: „Franci, drž mě, nebo já toho lumpa roztrhnu na dva kusy.“ Děda udělal krok do sednice, aby babičce v destrukční činnosti svého vnuka zabránil a pod botou mu zachrupalo sklo. „Bobane, Pampeliško, ke mně,“ zavelel hlasem, který nevěstil nic dobrého.Tentokrát se dědovy oči nesmály jako jindy. To bylo zlé. Opatrně jsem vytáhla obolavěné ruce z kbelíku, ale hned jsem je schovala za zády. To samé udělal Bobeš a přišourali jsme se na místo, na které ukazoval děda prstem. Babička se nadechovala k další litanii, když děda ukázal bradou, abychom dali ruce dopředu. Dlaně se nám slily v jediný velký puchýř a bolelo to příšerně. Tady nad pomstychtivostí babičky zvítězil strach o vnuka a jeho kamarádku. „Lojzo, zavolej Kauffana,“ otočila se babi na dědu Lojzu, který už chvilku zíral mezi dveřmi na tu spoušť. Otočila se na patě a přinesla nějakou mastičku a čisté hadříky. Opatrně nám tím pokryla dlaně a za chvíli si nás už doktor Kauffan odvážel do nemocnice. Když nám sestřičky ošetřovaly spálené dlaně, bavil je výkladem, jak to vypadalo ve světnici po našem zavařování. Smíchu bylo plno, jen nám se nějak smát nechtělo. „Nechám si vás tady dva dny,“ řekl když jsme měli z rukou bakule, „jíst sami nemůžete a bude lepší, když se vrátíte, na místo dobrých skutků,až to tam bude zase vypadat k světu.“ „Doktore,“ pípla jsem zničeně, jak to, že vždycky, když Bobeš něco provede, tak já jsem potrestaná s ním?“ Doktor sundal brýle, zamyslel se a k mému úžasu odpověděl, „Pampeliško a kolikrát Bobeš trpěl za tvoje prohřešky, co? Myslím, že vy dva si nemáte co vyčítat.“
Dáša Čížová
Setkání s Ufony
O Ufonech jsem toho slyšela i přečetla již dosti. V minulosti. Teď jsem na ně pro sám život zapomněla. Až jednou!
Jednou v neděli, jsem se vydala navštívit své oblíbené hory. Cesta vlakem proběhla jako obvykle. Psala jsem básně, pozorovala krajinu, která byla stále bělejší a bělejší a krásná, v těch sněhových peřinkách. Dojeli jsme sice s třiceti minutovým zpožděním, ale díky za to. Bylo tam nádherně, jako vždy a navíc začalo sněžit. Můj postup vpřed byl ztížen. Ojeté zimní podrážky mých bot dělaly co mohly, abych to zalomila hned v první hospodě. Jenže já se tak lehce nikdy nevzdávám. Je fakt, že jsem sebou jednou mázla, a že to vypadalo jako nevalný pokus o odpíchnutého ritbergra nebo jak se ta pozice jmenuje, ukončeného roznožkou, ale dobře to dopadlo. Nedej Bože, aby se mi něco stalo, protože lidé v těch končinách zřejmě vymřeli nebo zůstali v té první hospodě u nádraží.
Místo lidí jsem však potkala krásnou rezavobílou kočičku. Pohladila jsem ji po kožíšku a ona se začala lísat. Vylezla si mi na klín, třela se hlavičkou o mé dlaně, vrněla. Dojatě jsem si říkala, že chudáčkovi malému chybí pohlazení, ale když seskočila na zem jsem zjistila, že to je kocour, dle výrazných druhotných pohlavních znaků, a hned mi bylo v té zimě tepleji, protože podle toho, jak se ke mně lísal jsem usoudila, že jaro je za dveřmi.
Ještě pěkný kousek mě doprovázel a pak se vrátil domů ke své staré kočce, protože já jsem mu dávala najevo, že to pro mě fakt není to správné ořechové. Procházela jsem se tou nádhernou Přírodou, nikde ani živáčka, ani zpěváčka, Mrazík s berličkou byl zřejmě nablízku. Na mě však neměl, protože já si nosím jaro sebou.
A tak si tak kráčím a mezi vločkami mi běží spousta veršů o bělostných peřinách, o vrnění jara pod krovem kruté zimy, o něze vloček padajících z nebe na mé rozpálené tělo, o pokladech lásky… Do reálu mě vrátila nutnost potřeby. Však, kde ji vykonat, když obrovské bariéry okolo cesty mi jasně naznačovaly – na nás zapomeň. Tam pěkně na cestičce, ta ti musí stačit. Dost na tom, že v létě si odskakuješ, kde tě napadne. Tak jo, a pokorně jsem se snažila vymuchlat z toho oblečení. A v tom jsem je uviděla. Vynořili se ze zatáčky, a byli tři. Šli za sebou, na hlavách měli helmy, na tvářích masky, místo očí mlýnská kola, místo nosu choboty, až později jsem si všimla, že vedly ke kyslíkovým bombám, které nesli na zádech. A neúprosně se ke mně blížili kolébavým, těžkým krokem. Mátly mě akorát signalizační pruhy na skafandrech.
První myšlenka, která mě napadla byla dát ruce vzhůru. Jako, že se vzdávám bez boje. Jo, já, která nevzdává vůbec nic, ani pokusy o vzkříšení své jediné, veliké, naplňující, bezpohlavního jedince v Ženu měnící, tu euforickou, tu posvátnou, kterou jsem od jejího zrození kolébala v kolébce své duše, hřála plameny srdce a vyživovala vulkánem uschovaném ve svém klíně, ale to jen sporadicky, proto se asi marně snažím provádět z plných plic opakované resuscitace, však s účinkem zcela neadekvátním, která s odtažením touhu po lásce vdechujících úst, ztrácí sama na síle. Ale láska je věčná, nebo ne?!
Takže já se chtěla těm Ufonům pokorně vzdát. Před tou potupou mě zachránil pouze fakt, že jsem v nich držela kalhoty a v tu chvíli jsem do nich vkládala největší důvěru, že je stihnou ve vteřině navléct zpět, abych se mohla tvářit, že já nic, že mám jen defekt na ústroji. Však pod sebou jsem zanechala jasný důkaz o své vině, který naznačoval, že je chci obelstít. A Ufoni se blížili. Když mě natěsno míjeli slyšela jsem jejich těžký dech, jakoby funěli nebo co? Zřejmě vzrušením, že kořist na své výzkumy mají nadosah, nebo snad z toho co viděli? Že by? Nebo že by funěli jen námahou z tíhy těch bomb?
P.S.
Byli to hasiči na tréningu, jak jsem se posléze dozvěděla od doprovodu, který je čekal v pohodlí auta o pár metrů níž. Ale stejně, kdyby to byli Ufoni, moc by si se mnou při svých výzkumech nepomohli, protože i kdyby dokázali rozebrat mé tělo do poslední buňky, i té která umřela a chystala se ho z mých ztvrdlých pat opustit, tak do mého počítače, by nepronikli. Ten je náročný a má tolik okruhů a takovou kapacitu, že se v něm častokrát nevyznám sama a to si fandím, jak nejsem dobrá, jak mám všechno pod kontrolou.
Zora Šimůnková
Koncert
minutová groteska
Dojatě se rozhlížel po sále, bylo mu jasné, že ty ovace vstoje si zasloužil. Nejen dílem, které bylo známé i za hranicemi země, ale celým životem. Kdo z jeho vrstevníků byl tak pronásledovaný jako on? Je dobře, že i mladá generace to vnímá, však dal dnes příležitost jednomu z nich, svému oblíbenému žákovi z konzervatoře. Na tenhle koncert hudební obec hned tak nezapomene. Z hlediště blýskaly fotoaparáty. Uvědomil si, že v držení těla polevil, proto znovu vypjal ramena a široce se usmál. Koutkem oka zahlédl hostesky, jak přinášejí květinové koše. Nemusel to mít, ale dneska je výjimečný den, kolik je takových za život?! Rozpřáhl ruce a potlesk zesílil. Z portálu vyšel prezident, doprovázený ředitelem opery a dvěma hosteskami. Natočil se tak, aby byl připraven přijímat gratulace a pravou ruku si nenápadně otřel do saka. /Protože nadměrným pocením rukou trpěl od dětství, měl vypěstovaný téměř neviditelný grif/. Delegace se rychle blížila, ale prezident na poslední chvíli změnil směr. Zamířil k mladému sólistovi a jubilanta přitom minul tak těsně, že mohl zahlédnout úžas v očích bližší hostesky. Zatímco tleskal svému žákovi, velmi jasně si uvědomoval, že ruku bude muset podávat už zase zpocenou.