Autorská tvorba - PRÓZA 8/2007

ukázky autorské tvorby

Šárka Nováková Kovárna Kovárna a před ní hlahol napůl svlečených mužských, kteří přivedli okovat své koně.Kovář ve velké kožené zástěře, v jedné ruce kladivo, v druhé kleště s podkovou, zdá se mi neporazitelný jako bůh ohně, voní kouřem, levnými cigaretami, potem....a je to můj děda.V tu chvíli jsem na něj strašně pyšná, sedím na kmenech složených u plotu, kolena obemknutá rukama a hltám všechno, co se tady děje. Tady je to místo, kde trávím spoustu času, abych se dědovi pletla pod rukama, nevyhání mě, jako dnešní nervosní a moderní prarodiče, kteří nemají na své vnoučky čas. Kovárna asi není to správné místo pro holku, ale mě to tady učarovalo, rozpálené železo, miliony jisker vyskakující z živého ohně, pravidelné údery kladiva, kdy děda něco ková, horko, čúrek potu mu stéká po čele i zádech, ruce jako lopaty a přesto vím, že dovedou pohladit. Cítím jeho dlaň na svých vlasech, když se mi něco povede a on to ocení, dlaň je těžká, plná mozolu a prasklin, které se mi zachytávají o vlasy, trochu to tahá, ale nevyměnila bych toto ocenění ani za nic.Tahám z ohně kleštěmi rozpálené želízko, které bude opravenou podkovou, ale jen do té doby, než mi spadne na zem a propálí mi skoro novou tenisku. Bože, to bude doma řečí, ani tak nedostanu já, jako děda, že je to blázen nerozumný, když mě nechá málem zmrzačit a nevyžene ven. Znám to nazpaměť, nebude to poprvé, slíbím, že do kovárny už ani nepáchnu, ale jen se budou kovat koně, už někde budu okounět. Asi jsem měla být klukem, nebo je ve mně něco z pravěkých lidí, které oheň přitahoval, sloužil jim, byli na něm závislí. Ještě v té době nevím nic o drogách, ale dneska bych řekla, že to pro mě byla droga. Nemůžu zapomenout na příhodu, ve které mě děda pomstil, když se domníval, že jsem se stala obětí nemístného vtipu. Tehdy nebylo moc peněz a babička nestála o dědovu slabost, kouření a tak když si chtěl zakouřit, posílal mě tajně do hospody pro „malé cigarety." Dneska by se řeklo kusovky, bylo to deset cigaret, které děda vykouřil v kovárně, nebo při obchůzce zahradou, aby babička nevěděla. Ona ale moc dobře věděla, ale nekazila mu tu iluzi. A tak jsem zase jednou klusala do hospůdky pro cigaretky. Zdálo se mi jich málo a tak jsem je na špalku, vzadu na dvoře, přesekla sekyrkou na půlku. No přesekla, spíš přepižlala a hrdě jsem je nesla s tím, jakou dědovi udělám radost, co jich je. Děda na ně kouknul a zeptal se, kde jsem je vzala. „V hospodě, přece," odpověděla jsem a trochu jsem se přitom začervenala, ale hned jsem dodala, kdo tam všechno byl, abych dodala svým slovům váhu. Děda se jen pousmál a druhý den začal v kovárně a před ní něco kutit. Když bylo hotovo, poslal mě po vsi se vzkazem, aby se chlapi, co seděli v hospodě, přišli na něco podívat. Byla jsem zvědavá na co a tak jsem to vzala bleskem a už jsem seděla zpět na kládách, abych náhodou o něco nepřišla. Když se všichni sešli, zvědaví, co jim děda chce, řekl, že má uvnitř něco zvláštního. Byla jsem napnutá jako struna, o ničem jsem nevěděla. Jak se nahrnuli dovnitř, děda zamkl kovárnu a venku, kam si vytáhnul elektriku, otočil vypínačem a spustil tak buchar. Bylo to jako by se probudilo peklo, chlapi řvali, ať je pustí ven, buchar dělal lomoz jako šílený a děda venku pokuřoval jednu z těch půlených cigaret a hlaholil, „já vám dám malé cigarety." Teď mi to došlo, děda je trestal za něco, co jsem provedla já a on si myslel, že pouze vrací vtip. Sjela jsem za klády jako ještěrka a koukaly mi ven jen oči velké jako tenisáky. Za chvíli děda buchar vypnul, otevřel kovárnu a ven se vypotácela skupinka naprosto zblblých chlapů. Nemluvili, byli trochu do zelena a namířili si to ke svým domovům. Ovšem dezorientace byla tak veliká, že ne každý šel domů tím správným směrem. Smála jsem se do dlaní, ale přitom mi naskakovala husí kůže jako pralinky...bože až se tohle provalí a pravda vypluje na povrch. Nikdy mě naši nebili, ale tentokrát jsem tušila, že si asi chvilku nesednu na zadek. Doploužila jsem se domů skoro se setměním. Maminka se objevila ve dveřích jako bůh pomsty a otázka kde se toulám, byla pěkně studená. Děda seděl na dvoře a pokuřoval jednu ze svých „půlek". Stála jsem tam s tou propálenou teniskou, tepláky roztržené po celé délce nohavice, jak jsem zůstala viset na plotě, odkrývaly rudou šmouhu zaschlé krve, oči přilepené k zemi a neodvažovala jsem se je zvednout. „Kovaříčku, pojď sem," slyšela jsem dědu, v hlase měl úsměv, „že jsme jim to ale nandali, co?" Jak jenom říci pravdu? „Dědo, budu moci ještě do kovárny, když ti něco řeknu?" Výprasku jsem se bála, ale ten by trval jen chvilku, ještě větší strach jsem měla, že mi zakážou kovárnu. „Tak povídej," kývl děda hlavou, najednou byl na dvoře i taťka a v okně poslouchala babička. Děda už doma povyprávěl, co se stalo v kovárně a teď netušil, co ze mě vyleze. Nerada jsem začala zpověď, ale jak to ze mě lezlo, cukaly dospělým koutky čím dál víc. Maminka měla najednou oči jako lesní tůňky, trochu se leskly a ona s povzdechem řekla: „Bože, Pampeliško ty mě přivedeš do hrobu," ale já věděla, že to není pravda, že by beze mě nechtěla být, tak jako já bez našich. Dobře věděla, že nebude dlouho trvat a zase něco provedu, v dobré víře, že přece se snažím. Chlapům, kteří se samozřejmě dověděli důvod „kovárenského hromobití", jsem se obezřetně vyhýbala ještě hodně dlouho. Život šel dál, přišly další dny, další lumpárničky, ale to zase až někdy jindy, až se zapomene na to, že ta holka s cůpkama jako myší ocásky, byla napůl drak. Zuzana Voznicová Panenka Schůzky si domlouval u výloh. Tuhle vybíral neobvykle pečlivě. Bylo to na rohu Akátové ulice, kousek od nového pekařství. Fascinovala ho vůně čerstvého pečiva. A i když ho tam nikdy nekupoval, chvíli postál a s obdivem sledoval tvar upečeného preclíku za výlohou. Krátil si čekání počítáním makových zrnek, jimiž byl preclík dost hustě posypán. Činilo mu to až zvráceně podivnou radost. Ani si nevšiml přicházejícího kolegy. Byl přesný. Jako vždy a téměř ve všem. Kromě absolutní dochvilnosti zvládal i nepřetržitou verbální komunikaci. Nutno podotknout, že většinou se podobala monologu. Prostě se rád poslouchal. Spustil téměř okamžitě. Ani mu nevadilo, že už při druhé větě ho neslyší. Stále počítal maková zrnka a přemýšlel o tom, kolik si toho bude muset ještě vyslechnout. A pak ji konečně spatřil. Stála jako socha v parku, o níž se o polední pauze ledabyle opírají sluneční paprsky. Tričko s výstřihem v jemných tónech fialové, pod ním malá vzdouvající se ňadra a krátká sukýnka sotva nad kolena. Snad džínová, ale to si netroufal na tu vzdálenost odhadnout. Víc v tu chvíli neviděl. Měl pocit, že zvednout oči, znamená docela se probudit a na to bylo vždycky času dost. Zavětřil. Chvíli si připadal jako blázen, byl by přísahal, že ucítil její vůni. Byla to směs citrusových plodů a levandule, s mírně kyselkavou příměsí potu. Takhle nějak voní ženy po třicítce, pomyslel si. Ještě chvíli váhal, pak se mírně nadzvedl na špičkách a hlavu trochu naklonil k levému rameni, aby tak překonal překážku kolegových ramen, bránících mu ve výhledu. Zrovna rozebíral nějaký akční film a nenadálý pohyb považoval za signál k ještě intenzivnější záplavě argumentů, proč je nutné ho za každých okolností zhlédnout. Byla krásná. Tím obyčejným způsobem, krásná. Nalíčená možná o trochu více, než by se slušelo. Snažil se soustředit na jemnou linii lícních kostí, rty a oči. Měla v sobě cosi vlčího. Přál si, aby promluvila. Ale hned v zápětí si uvědomil nesmyslnost tohoto přání. Pousmál se a začal si pohrávat s myšlenou, že ji pojmenuje. Jmen se obvykle bál a touha pojmenovat přicházela většinou později. Tady se strachu zbavil neobvykle rychle. „Tak – třeba Laura,“ pronesl skrze neúnavné řečnění kolegy. Ten se zatvářil dost nechápavě, ale hned v zápětí pokračoval ve spršce mírně afektovaných slov na adresu onoho filmu. Líčil jakousi akční scénu, která ho nadmíru zaujala. Rozhodl se věnovat mu chvíli své pozornosti. Karel byl vůbec, na dnešní dobu, neobvyklý člověk. Prototyp úspěšného podnikatele. Začínal téměř na nule a za pár let se vyhoupl na výsluní a vybudoval vlastní síť stánků s občerstvením po celém kraji. Peníze ho kupodivu příliš nezměnily, vlastně zůstal pořád týmž Karlem, kterým byl na střední. Oblékal se stejně, chodil do stejných podniků, měl stejné přátele. Nikdo z nich ho nikdy příliš neposlouchal a jemu to zjevně nevadilo. Hlavně když klapaly kšefty. Měl pocit, že se znají celá staletí. „Ty mě vůbec nevnímáš,“ prohlásil Karel napůl ublíženě, napůl rezignovaně. „Ale, ovšem, poslouchám,“ snažil se zachránit situaci, poněkud překvapen na Karla neobvyklou reakcí. Málokdy totiž zaznamenal nezájem. Zaujatý výraz ve tváři a jeho chabé ujištění stačilo, a tak mohl svůj zrak znovu upřít na ni. Laura. Laura. Laura. Zní to dost vznešeně a zároveň nijak příliš vykudrlinkovaně. Bude to dobré jméno. Sledoval ji přimhouřenýma očima. Pomalu se stávala jeho součástí, kroužila mu v žilách, vnikala do něj. Karel mezitím dotáhl do finále svůj monolog. Podali si ruce, domluvili se na skleničku někdy příští týden a krátce se rozloučili. Konečně! Až klukovsky se roztřásl nedočkavostí. Teď bude moci vytáhnout s brašny svého miláčka a vyfotografovat ji. Nosil fotoaparát neustále sebou, až si z něj kamarádi utahovali. Nikdy nevěděl, kterou chvíli bude potřebovat zachytit. Zmáčknul spoušť raději několikrát po sobě. Sichr je sichr. Týž večer, doma, fotky vyvolal. Fotky dělal sám už léta, připadalo mu obludné svěřovat své soukromí anonymnímu fotolabu. Navíc na tom bylo něco neodolatelně vzrušujícího, sledovat, jak z běloby fotografického papíru vystupují kontury něčí postavy, či tajemné obrysy věcí. „Dokonalá,“ zamumlal si více méně pro sebe, a dal snímek usušit. Zapálil si. Kouření byla kratochvíle, nemohl se toho zlozvyku zbavit. Vždycky mu jen vyplňovalo čekání. Pak začal šít. Nejdříve tělo. S tělem si docela vyhrál. Vycpával jej zbytky hadříků a chuchvalci vaty. Kochal se tvorbou oblin a záhybů. Musela vypadat jako živá. Pak následovaly vlasy a oblečení. Za ta léta měl už docela slušnou sbírku látek. Dokonalá kopie jejího oděvu mu nedělala problém. Nad ránem došil a znovu si zapálil. Ještě ji tady chtěl mít chvíli nahou a bezbrannou. Potom panenku oblékl, imitaci vlasů sepjal barevnou gumičkou a vplížil se k dceři do pokoje. Beze slova položil hračku na poličku k ostatním a odešel. *** Všimla si jí okamžitě. Na tričku měla drobný nápis Laura a byla překrásná. Desátá v řadě, jedna krásnější než druhá. U snídaně poslouchal nadšené brebentění valící se z drobných úst, jež byla dokonalou kopií rtů, které kdysi tak důvěrně znával. Lauru měla na kolenou. Jen on věděl, že by to mělo být opačně. Léta neměl sílu dceři nic říct, jen každý předvečer narozenin ušil panenku kopírující podobu živého vzoru. Alespoň tak, jak si ho rok co rok představoval. Tahle panenka byla poslední, věděl to v momentě, kdy spatřil figurínu ve výloze, křehkou a bezbrannou, jež odevzdaně nosila, co na ní navlékli. Taková byla ona, její šílená matka, před časem spáchala sebevraždu v ústavu pro choromyslné. Přesně deset let od porodu malé. Nikdy ji tam nenavštívil, posílal jen šeky a fotografie, vždy jednou ročně. Vždy bez odezvy. Večer to bude muset holčičce konečně říci. Ale nejdříve koupí barvičky. A pak společně všem pannám namalují tváře. Je čas. Zora Šimůnková Cesta na hory - Tati, pojď už? - Ještě jednou se koukni, jestli máš všechno. - Už jsem to udělal. - Tak ještě jednou. - To je zbytečný. - Nic není zbytečný, kde pak vezmeš, co teď zapomeneš?! - Říkám, že všechno mám. - Táto, nemá cenu čekat, koukej, kolik je hodin. - A ty někam spěcháš? Jedeme autem, ne?! Nic nám neujede. - Jet na noc není zrovna moc ideální, že jo? - Podívej se na teletext, jak je na tom dálnice. - Říkal jsem, že dobrý. - Ty ses díval? - Jo, díval. - Tak si sedni a seď. - Táto, a co když nepřijde? Třeba čekáme zbytečně. - By zavolala. Kam dals ten dárek? - Je ve tvým batohu, ale? - Přece jí neujedeme. Říkala, že se těší, že v Tatrách ještě nebyla. Vždyť je to rozumná ženská, kdyby nemohla, zavolala by. - Ty už jsi někdy viděl rozumnou ženskou? - Já tě?! - Se ptám, ne. - Koukej, dones tohle do auta a já jí zavolám. ?Nebere to. - Dobrý, a mobil měla dostat od tebe k narozeninám, tak co budeme dělat? - Zkusím do práce. Dobrý den, Kubata, je tam Petra Vaněčková?Aha, díky. Ano, spletl jsem to, díky, nashle. Řekli mi, že má dovolenou. - Co taky jinýho ti měli říct. Když má jet na hory, přece nebude v práci. - A ještě jsem vypadal jak debil, že nevím, že má dovolenou - Co budeme dělat - Asi je na cestě. ak počkáme v autě. - A co když bude volat sem? - Snad jí napadne zavolat na mobil. - V to bych nedoufal. Z budky a namobil? Blázen, ne. Víš, jak šíleně šetří. - Ty myslíš, že zdravotní sestry vydělávají milióny? - Ale s tím šetřením je fakt extrém. Vzpomínáš, jak z chleba odkrájela to plesnivý a pak ten nezplesnivěj zbytek snědla? A dokonce mi nabízela. Ble?Zdravotní sestra a dělá takový věci, ha ha. - Plísně byl jen kousek. Ten chleba jsem jedl a nic mi nebylo, tak si nevymýšlej. - Ale? - Nec toho, vem ten kufr a pojď dolů. ... - Co chceš dělat? Už tady zase trčíme jak dlouho? - Ty bys radši, aby nejela? Bav se se mnou. Schovej t! Říkám, abys schoval toho walkmana!!! - Abys mě slyšel! Ty bys radši, kdyby nepřišla? Hele, Petře, já vím, že bys byl radši, kdybychom se s mámou nerozvedli, ale?tak to je a já byl sám dost dlouho. Ale tebe máme s mámou... - ?rádi pořád stejně a vždycky budete moji rodiče? Tos říkal. Trapný psychologický poučky. - Nedržkuj, nech toho. Jedeme na hory? - S Petrou - No a co. - No a nic. Je mi horko. - Každýmu? - Ahoj, mami. Ne, ještě jsme nevyjeli. Auto je v pořádku, ale čeká se na Petru. Jo?Tati, chce tě máma. - Ahoj. Mě se zdá v pořádku. Dobře, dobře, koupím, nemusíš se rozčilovat. Zavoláme. Ahoj. - Máma říká, že máme koupit acylpyrin. Žes v noci kašlal. - Nejsem malý dítě - Když to říká máa. - Mě fakt nic nebolí. - Uvidíme. Kdyžtak se na tebe Petra podívá. - Jsem zdravej. Už jsme mohli bejt u Brna - Musíme počkat. Pro mě by to nebyla pořádná dovolená. - To jako bez ní? - Chci být s vám oběma. - Cos říkal? - Ale nic? - Věděls, že pojede a nic neříkals, tak teď toho laskavě nech a když tě bude rozčilovat, poslouchej si třeba zase walkmana. - Haló, kde jsi, prosímtě. Aha, jo, jedeme. - To byla ona. Zaspala po noční. Tak se připoutej, dojedeme pro ní. Lucie Plocová PRUHOVANÝ SVĚT pruhované slunce dlouhý nos kaskáda netrpělivost Stojím u okna, čelo tisknu na chladivou skleněnou plochu. Pozoruji svět přes mříže. Jak se zdá být všechno jiné. Jiné nebe, jiné stromy? i to pruhované slunce je teď jiné. No vážně, ty pruhy mu vůbec nesluší. Také mé slzy stékají tak nějak v pruzích. Ještě, že už zrušili ty pruhované mundůry. To už by ta jednota byla neúnosná. "Co blbneš"? ozve se mi za zády. "Všimla sis, jak je odtud celý svět pruhovaný"? "Si vadná nebo co"? hlasitě si odfrkne moje současná spolubydlící. "Ne, fakt. Přes ty mříže je všechno pruhované"? "No a? Myslíš, že kolečkovaný svět by ti chyběl míň"? Chyběl by mi stejně. Úplně stejně. Odlepím čelo od okna a na pruhované slunce udělám dlouhý nos. Posadím se na židli, lokty opřu o kolena a do dlaní uložím bradu. Mám tady tolik času na přemýšlení, že mě to chvílemi děsí. Kromě toho, jak jsem si zvorala život, přemýšlím i o mnohem více povznášejících věcech. Nedělá mi problém se přenést stovky kilometrů daleko a žít si svůj jiný soukromý svět. "Už zase čučíš do zdi"? kroutí hlavou spolubydlící. Nechce se mi odpovídat na její hloupé otázky. Nesnáším rozhovory s ní. Ona je klasická kriminálnice. Takové jsem si je vždycky představovala. Já sem přece nepatřím? Jenže to už je teď problém někomu vysvětlovat. On vůbec můj život padal směrem dolů v takových pravidelných intervalech. Nadneseně bych to snad mohla nazvat životními kaskádami. Krátký pád, plošina, další pád a zase chvíli na úzké (pak i šikmé) ploše? Ach ty moje kaskády? A taky eskapády? "Nesnáším ty tvoje vyvalený oči!? křičí na mě Irena. ?Bulvy máš jak kráva. Hé. Bůůů." Chce si se mnou zase povídat. Nudí se. Každý se tu nudí. Netrpělivost tu vyzařuje z každého pohybu, z každého slova. Jen rychle, rychleji ukrátit tu dlouhou chvíli. Ven, ven, honem ven? Každá minuta tu má tíhu olova?