Lucie Plocová
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 1.
Naše teta Sylva je taková ta příbuzná, o které se ani pořádně neví, jaké že příbuzenské svazky ji s naší rodinou vlastně pojí. Snad by mohla být „podle babičky “ dcerou sestřenice dědečkovy tety. Ovšem podle strýce je to spíš prateta sestřenice jeho bratrance. No vzhledem k tomu, že samotné tety Sylvy se nikdo nedokáže zeptat ze strachu, že by ji snad mohl urazit, už se to asi nikdy nedozvíme, protože prababička, která jediná v tom údajně měla jasno, před několika lety zemřela.
Teta Sylva je duší každého rodinného setkání a nebýt jí, asi bychom se na všechny ty narozeninové oslavy, vánoce a velikonoce ani moc netěšili. Jenže kde je teta Sylva, tam prostě být nuda nikdy nemůže. Ono ne, že by byla nějak zvlášť výřečná nebo vtipná, ale vždycky se to tak nějak semele, že je právě tím ústředním bodem, který si každý z onoho dne nejspíš zapamatuje.
A protože chvíle s ní jsou opravdu nezapomenutelné a za celé ty roky je zážitků už pěkná řádka, řekla jsem si, že by byla obrovská škoda se o ně nepodělit. Snad až bude teta o sobě číst, vezme to všechno s nadhledem a s humorem jí vlastním, díky kterému vždycky všechny peripetie přečkala s dobrou myslí.
Ještě bych se snad měla v úvodu zmínit, že teta Sylva je dámou v každém směru a je až ku podivu, kde se naučila tak vybraným způsobům a chování, na kterém by jí nemohli nic vytknout ani poradci anglické královny. Nikdy jsem od ní neslyšela jediné hrubé slovo, nikdy jsem ji neviděla oblečenou v něco nevkusného a nikdy jsem se nesetkala s nikým, na koho by od prvního setkání její noblesa nezapůsobila. Moc bych se divila, kdyby jí v těle nekolovalo aspoň deci modré krve.
Omračující charisma tety Sylvy působí dokonce i na místech, kde byste to absolutně nečekali. Třeba na výletě v lese. To jsme se totiž jednou rozhodli, že vyjdeme vstříc tetině lásce k přírodě a vezmeme ji sebou na rodinný výlet. Mí rodiče to mysleli opravdu dobře. Předem ještě tetu upozornili na možné komplikace jako jsou klíšťata, komáři, hadi, déšť či vítr? Přesto jim mírně ztuhnul úsměv, když teta dorazila na místo určení v růžové halence a krémově bílých lněných kalhotách. Samozřejmě perfektně nažehlených.
„Ahoj zlatíčka, nejdu pozdě?“ zeptala se teta s přehnanou starostlivostí naprosto zbytečně, protože dochvilnost je další z dlouhé řady jejích ctností. „Musela jsem si rychle ještě koupit vhodnou obuv, přece bych nemohla jít na výlet v lodičkách, že? “
Všichni jsme pohlédli na její obuv vhodnou na výlet. Nohy měla obuté do pantoflíčků na podpatku.
„To byste nevěřili, jaký je problém tak narychlo sehnat ten správný odstín,“ pokračovala teta Sylva a mírně se zardívala.
„A nebyly by lepší třeba tenisky?“ namítnul nesměle můj otec. Všichni jsme měli na nohou sportovní obuv a nikoho ani nenapadlo, že tetiny nohy budou právě tím problémem, který udělá z našeho výletu „ten nezapomenutelný“.
Teta Sylva však na otce pohlédla, jako by snad řekl kdovíco komického. Naklonila se k němu a nahlas mu pošeptala tak, abychom to slyšeli: ?Můj milý, to je od tebe galantní, ale já už nikoho neošálím. Dávno už mi není dvacet, abych běhala po lese v teniskách.?
Teta Sylva si opravdu nepřipouštěla, že by něco nebylo v pořádku. Statečně ťapkala v těch svých pantoflíčcích po všech lesních cestách a ani nemrkla. Moje máma ji sledovala s rostoucími obavami a když teta usedla na pařízek u cesty s tím, že je tu tak nádherně, že se zdrží na tom místě až do našeho návratu, bylo jí to okamžitě jasné.
„Jen jděte, však já se neztratím,“ pobízela nás.
Mamka jen kroutila hlavou. „Ale teto, tady zůstat nemůžeš, chceme se vracet jinou cestou?“
„A proč byste nemohli jít zpět zase tudy? Je tu nádherně? Ty stromy, ta úžasná zeleň kolem? Myslíte, že najdete ještě něco hezčího? Vy si moc věcí kolem nevážíte, že?“Na tetinu logiku jsme byli krátcí.
Mamka usedla na další nejbližší pařízek a rozhodla se solidárně s tetou počkat. Marně taťka koulel očima a snažil se všemožně naznačit, že je to naprosto absurdní.
„Má rozbité nohy,“ napověděla jsem funícímu otci po půl kilometru jeho zuřivé chůze.
„To se nedivím. Ještě jsem neviděl, aby si vzal někdo do lesa boty na podpatku.“
Zora Šimůnková
Bárta
Naproti u sousedů se otevřelo okno a starý Bárta se do něj vyložil jako apoštol do orloje. Obyčejně tak vydržel celé odpoledne, v invalidním důchodu měl času dost. Mizel teprve, až přijela Bártová z práce a přinesla mu čtení.
Každý od nás věděl, že Bárta je blázen do novin. Všechny četl, žádné nevyhodil. Bývaly doby, kdy mu jich pošťačka nosila celou tašku. A to v nich ještě nebylo celkem co číst, tenkrát, za komančů. Prý v nich hledal, kdy TO praskne. Když se dočkal, Bártová mu předplatné zatrhla. „Dědek jeden, musí číst, co vidí nechal by v tom důchod “ ,nadávala na celou vesnici, -„nejradši by skoupil trafiku“
Jednoho jarního odpoledne začalo u Bártů sněžit. Z okna v prvním patře se nejdřív pomalu snášely bílé plachty novin, barevné listy příloh a magazínů, a pak, jako krupobití, následovaly těžké zažloutlé balíky? První se přišel podívat soused zprava. Přidal se soused zleva, a v té chvíli už i naše babča přestala klímat u televize a vyšourala se na zápraží. Za chvíli se na cestě před Bártovic stavením sešla půlka vesnice a lidí přibývalo. Při pohledu z okna to vypadalo, jako by zástup čekal na zjevení nebo na orloj. Hlavy se kývaly nahoru a dolů, od okna v prvním patře k zvětšující se hromadě balíků na zemi. Chyběly jen fotoaparáty a kamery.
Lidi napínali uši v domnění, že uslyší hádku, pláč, nějaký důvod, proč se Bárta zbavuje svých milovaných novin, ale kromě vzdáleného štěkání psa a aut z nedaleké okresky nebylo slyšet nic.
Za posledním balíkem se okno s bouchnutím zavřelo. Nikdo z lidí na cestě se nepohnul, čekali pokračování. Za minutu vyšel z hlavního vchodu Bárta, čepici naraženou hluboko do očí. Musel si všimnout, že mu u plotu stojí půl vesnice, ale na nikoho se nepodíval, nikoho nepozdravil. Z garáže vytáhl velikou plachtu a hromadu novin přikryl, pak bez jediného slova zase zmizel v domě. Teprve potom se zástup váhavě rozešel.
Celý týden se nikdo nedozvěděl, co se u Bártů stalo. Jen hromada byla den ode dne menší. Říkalo se, že Bárta je domluvený s vedoucím sběrny a vždycky v noci mu část hromady vozí. Ženské zkoušely něco dostat z Bártové, ale neuspěly. Ani nepostávala u krámu jako jindy, sotva odpověděla na pozdrav.
V pátek večer se Bárta konečně objevil v hospodě. Všichni ztichli. Poručil si pivo a usadil se na své místo v koutě. Chlapi za ním jako jeden muž. Nerozmluvil se, jak doufali. Na všechny otázky odpovídal jen JO - NE, případně vůbec. Aby rozvázal, poručili Bártovi myslivce. Rundu otočil - a pak už to byl regulérní souboj na kořalky. Runda za rundou přistávala na stole, sklo ťukalo a Bárta mlčel.
K půlnoci zbyli u stolu jen dva ,Bárta a mladý Beran, a bylo to kdo s koho. Už nešlo o to, aby Bárta mluvil, ale aby padl. Beran dělával v Rusku a od té doby měl výdrž jako kůň, ale Bárta od přírody o nic menší. Beran, stokoruny v ruce jako karty, snad desetkrát švihl tím zeleným vějířem o stůl, aby přivolal hostinského: „tahej, Hansi, a nalej,poslední“
Nakonec i hospodskému došla trpělivost. S pomocí zbylých štamgastů dostrkal Bártu s Beranem před hospodu a zamkl dveře. Společně se potáceli po cestě, navzájem se podpírajíc. Hrdinové po bitvě.
Co se opravdu u Bártů stalo to památné jarní odpoledne, nikdo přesně dodnes neví. Jdou různé řeči .Někdo povídá, že Bárta si z peněz na domácnost předplatil erotické časopisy, jiný zase říká, že ty peníze provolal na erotické linky, a nejdivočejší verze tvrdí, že si za ty prachy užíval se striptérkou, kterou našel v Annonci, a Bártová ho přistihla. Podle mě je poslední verze dost nepravděpodobná, ale kdoví jak to bylo.
Jisté je, že Bártová odjela tenkrát na pár dní k sestře do Heřmanova Městce a po návratu začala dělat v tiskárně. Zlé jazyky tvrdí, že tak zabila dvě mouchy jednou ranou: Bárta neutrácí za časopisy, a Bártová má kontrolu, co čte...
Zuzana Voznicová
Můj dnešní nákup v supermarketu
Takže přátelé, chystám se nakupovat. K místnímu supermarketu Kaufland je to tak 2 kilometry, a protože můj nákup bude miniaturní a pojmou ho útroby mého batohu s nášivkou Canon, vydám se na cestu kolmo. Tedy rozumějte na horském kole, výhodně zakoupeném v jiném /tady z důvodu skryté reklamy/ nejmenovaném supermarketu.
/Poznámka pro Jika: Jsme v celku malé město, takže zatím máme pouze supermarkety, doufám, že nebude vadit, že se chystám vyměnit předponu hyper za super. Věř, není to nikterak úmyslné./ Dneska můj nákup bude věcný.
Všechno v malém, pouze ingredience k realizaci zítřejšího poledního menu. Chystám se na plněné papriky. Musím podotknout, že opravdu nerada nakupuji. Asi nebudu po mámě, která uvyklá nedostatku, obvykle skřečkovala na regálech spíže plno zásob. Deset kilo mouky, deset cukru /co kdyby byla nadúroda a nečekaně ji bylo třeba zavařit/, nějaké ty konzervy atd. Takže opravdu věřte, nejsem z těch, jež podléhají davovému šílenství, když se někde rozhodnou prodávat rohlíky po padesátihaléři.
Po zaparkování a uzamčení mého dvoukolého oře u vchodu, hledám vytrvale desetikačku na košík. Ten se bohužel nevydá dobrovolně, ani pod pohrůžkou, a jediná metoda, která na něj zatím platí, je do správného otvoru i správně zasunutá mince. S takto ukořistěným vozíkem mířím k úseku ovoce-zelenina - zakoupit a vybrat výše zmíněné papriky. Pobaví mě - nejdříve čouhající zadek - a poté vítězoslavný výraz v obličeji paní, která právě z obrovské papírové krabice vylovila meloun. Mají je po 2,90 za kg a zřejmě jeho velikost naprosto uspokojila její představu. Láduje si ho do košíku a je tak rozechvělá, že ho i zapomněla zvážit.
Vybírám papriky. Musí být tak akorát, aby se jim dala nacpat břicha. Nakonec jich vyberu něco kolem deseti, převážím a sunu košík k chladícímu boxu. Tam málem s nasazením života vybojuji poslední kus houskového knedlíku. Zbývá ještě rajský protlak a pak: Hurá na pokladnu! Pobaví mě označením Vážení rodiče, tato pokladna je pokladnou bez sladkostí. Zvláště, když na mě kousek stranou z drátěného košíku barevně pomrkávají Lentilky a Delisa v akci za 5,50 Kč. Hned druhý nápis je ještě lepší Vážení zákazníci, pokud nebudete u pokladny obslouženi do 5 minut, čeká Vás na informací malý dárek! Když tak koukám, tak ten štrúdl lidí za vietnamcem právě vykládajícím tunu věcí na pás, bude dnešního dne obdarován kompletně. Jen doufám, že to místní supermarket nepřivede k bankrotu. To by byla vážně škoda!
A too ještě ani já, ani pokladní netuší, že se spoluobčan jiného zbarvení pleti, neznalý místních zvyků, rozhone platit kartou. Když k tomuto poznání dojde, pokladní se mírně orosí a vietnamec pohotově přivolává hotovost, zřejmě s pomocí přítele na telefonu.
Lidé začínají klít, ti trpělivější jen mírně přešlapují.
Mám relativně čas, takže se danou situací bavím. Až po 10 minutách čekání se rozhodnu svůj skromný nákup přemístit na jinou pokladnu. Tam se mi i podaří zaplatit. Dokonce v předem avizovaném časovém limitu. Takže dárek nebude! Kdybych si počkala, jistě ho mám!
Vracím vozík, nasedám na kolo…cestou koupím v masně i mleté maso. Pak nějaká ta hodinka a půl u plotny, a spokojená bříška a žaludky strávníků - budiž mi odměnou.
Ach bože, není ten život krásný?
Šárka Nováková
Řeka.
Třebaže se situace po „odplatě“ v kovárně uklidnila, něco viselo ve vzduchu a jak děda říkával, „smrdělo to.“ Bylo jasné, že ten buchar chlapi jen tak nezkousnou a určitě na dědu něco ušijí. Prázdniny však už skoro končily a zatím byl klid.
Jak měl děda chvilku volnou, rád chodil na ryby. Někdy jsme se s bráchou strkali o to, kdo půjde na loďku s ním. Jakmile jsem viděla, že začíná navazovat pruty, vypařila jsem se z domova a když přišel s Luďkem k řece, už jsem seděla na lodi a bránila tak právo, jet na ryby s dědou já. Někdy nás vzal oba, ale chytání nestálo za nic. Na rybách je třeba klid a ticho, ale my jsme se pořád pošťuchovali, já stále štěbetala a děda nás nakonec vyhodil na břeh oba. Tak jsme si řekli, že se budeme pravidelně střídat, ale jak už jsem nahoře napsala, koukala jsem se na loď nacpat častěji já. Teď jsem hrdě nesla podběrák s vezírkem, abych byla také trochu užitečná a těšila se na chvilku na vodě. Počasí bylo nádherné, jen ještě trochu moc teplo, třebaže byl už podvečer. Měla jsem ráda ty chvilky uprostřed řeky, na lodi, kdy jsem pozorovala vážky lítající nízko nad hladinou, sem tam vyskočila ryba, nebo se po řece nesl nějaký chlapský vtip, protože po obou březích Lužnice se vždy našlo pár dalších rybářů. Seděli jsme tu dobrou hodinu a neťukla nám ani čudlička, snad se potvůrky chladily někdy u dna. Děda za prutama poklimbával a mě to přestalo bavit. Opatrně, abych ho nevyrušila, jsem sklouzla z lodi do řeky, voda byla přímo báječná a doplavala ke břehu. Vůbec jsem nedomyslela, co bude, až mě děda na lodi nenajde. Ale domysleli to chlapi na obou březích.
Dědovi kamarádi počkali až zmizím z doslechu i z dohledu, domluvili se pár posunky, a pak jeden z nich hodil dědovi ke špičce lodi, kde jsem vždycky sedávala, velký kámen. Voda která vystříkla, rozhoupala loď, pokropila dědu, ten probral, a už se přes řeku neslo: „Lojzo, spadla ti do vody holka a nějak není vidět.“ Chudák děda, najednou nevěděl, která bije. Když si uvědomil, že je uprostřed řeky a já nejsem na lodi, zpanikařil, vytáhnul veslo a začal zběsile prohledávat vodu kolem sebe. Za pár chvil chlapi poznali, že přestřelili, děda že je na mrtvici, tak rychle vyklopili jak to bylo. Ten beze slova sbalil pruty a co mu nohy stačily, uháněl od řeky domů. Hrála jsem právě kamarády v ulici vybíjenou, ale když jsem uviděla jak děda chvátá, došlo mi, že chytil nějaký kapitální úlovek a honem jsem mu běžela naproti. „Dědo, co jsi chytil?“ „Domů,“ zařval děda, „nebo něco chytíš hned tady, na ulici.“ Zůstala jsem jako opařená, nebyla jsem si ničeho vědoma a takhle hlas děda nikdy nezvýšil. Babička s maminkou slyšely nezvyklý ruch a tak se honem musely vyjít podívat na dvůr. Jen za námi zapadla vrátka, prásknul děda prutama na zem, což byla další novota, jindy s nimi zacházel jako s pokladem. To bylo zlé, ale ještě pořád jsem netušila, že příčinou toho výbuchu jsem já.
Děda zpocený a bledý, na jedno nadechnutí ze sebe vysypal, co se u řeky stalo. „ Myslel jsem, že mě trefí šlak, když jsem holku neviděl,“ zakončil své vypravování. Ale jak už to tak v nejvypjatějších situacích bývá, já, místo abych se omluvila, za to, co jsem provedla, začala jsem se smát na celé kolo, když jsem si to představila. „Pampeliško,“ hlas tatínka mě přivedl zase k rozumu, „není čas se omluvit?“ A hele, teď tu byla celá soudná stolice, jak jsme našim říkali se sourozenci. Místo, abych kajícně sklopila oči a omluvila se, přehrála jsem všechnu vinu na dědovi kamarády. „Kdyby chlapi dědu nevyplašili, tak si ani nevzpomněl, že jsem byla s ním a byl by klid,“ prohlásila jsem vzpurně. „Co s tebou budeme dělat?“ zeptala se zdrceně maminka. „Pořád a pořád nějaké problémy, vidíš, děda z toho mohl mít infarkt, to bys chtěla?“ Jasně, že nechtěla, ale než jsem stačila odpovědět, vložila se do toho babička. „Kdyby dědek nezmatkoval, tak ví, že holka plave jako ouhoř.“ Pomoc přišla ze strany, odkud jsem to nejméně čekala.Čímž byla debata na téma já a moje vina u řeky ukončena. Děda jen mávl rukou, sebral ze země pruty a kontroloval, jestli se jim nic nestalo. Právě jsem se chystala vypařit zase zpátky k vybíjené, když na mě tatínek mlčky zakýval prstem a já věděla, že teď teprve přijde trest. „ Na měsíc zapomeň na kolo,“ vynesl ortel. Neee, já jsem se zrovna naučila jezdit pod rámem na bráchově kole a teď jsem se toho potěšení měla vzdát?? „Tati,“ začala jsem škemrat, „nešlo by to jen na týden?“ „Nešlo.“ Krátce a jasně a já věděla, že diskutovat dál je marné.
Později, když jsme s dědou probírali znovu, co se na řece stalo, uznal, že kdyby nezpanikařil a tolik se o mě nebál, musel by si všimnout, že chlapi byli až příliš klidní. Ani jeden se neměl k tomu, aby pomohl, to nebylo normální. Srandičky, škorpení i zlost by šla stranou, když by se jednalo o život. „Z toho plyne co?“ zeptal se mě děda a já věděla, že je to další ponaučení do života. „ Z toho plyne, pokus se v těžkých chvilkách nezmatkovat. Jen tak uděláš co nejméně kopanců.“ Mockrát jsem si na tato slova vzpomněla, když jsem svou zbrklostí pokazila, na co jsem sáhla. Dědo, slibuju, že příště už se nad tím opravdu zamyslím….