Lucie PlocováTO JE HNUS…
„Jenže tohle já dál nepustím,“ rozčilovala se žena v bílém kostýmku. Z pečlivě uvázaného drdolu se uvolnil jeden neposlušný pramen a trochu tak narušil dojem z jejího bezchybného vzhledu. Noha v módní bílé lodičce nervózně podupávala.
„Ale lidi je potřeba šokovat!“ bránil se mladý muž nedbalého vzhledu. „Vždyť jde o životy. Podívejte se, jak to na těch silnicích vypadá. Kdekdo si plete dálnici s autodráhou…“
„Ne, nevidím důvod, proč lidi děsit.“ Žena očividně ztrácela trpělivost. „Nic se nemá přehánět.“
„A ta statistika se vám jako nezdá přehnaná. Umíte si vůbec představit, kolik je za těmi ciframi lidského neštěstí?“ Oči muže zaplály potlačovaným vztekem.
„Podívejte se, můj milý, buď to uděláte, jak chci já nebo tady nemusíte dělat vůbec,“ pronesla žena ledovým hlasem, báječně korespondujícím s jejím chladným pohledem, „rozuměli jsme si?“
„Jak myslíte…“
„Tak mi ukažte další…“ nervózně pohlédla na zlaté hodinky, obepínající útlé zápěstí.
„Jako další tu máme šot s bezpečnostními pásy…“
„To nemyslíte vážně!“ vyskočila už za okamžik žena z koženého křesílka. „Vy jste se zbláznil? Umíte si vůbec představit, co by se stalo, kdyby se něco podobného dostalo do televize?“
„Ubylo by nehod? Mohlo by to zabránit zbytečným úmrtím?“ ironie v jeho hlase byla víc než troufalá. „Co si to dovolujete? Myslíte, že záběry na zmrzačené části člověka něčemu zabrání? Jen vnesete mezi lidi vlnu hnusu!“
„Slyším dobře? Mluvíte o lidském těle jako o hnusu? O rozbitém lidském těle?“ Nevěřícně kroutil hlavou. Ta železná lady mu byla bytostně odporná. I živí a krásní lidé můžou pozvednout vlnu hnusu…
„Podívejte se, tohle nikam nevede. Své jsem vám řekla. Nemám na vás celý den.“ Odkráčela se vztyčenou hlavou a jen klapot podpatků se ještě chvíli nesl chodbou. Žena rychle prošla vstupní halou. Vchodové dveře jí galantně přidržel muž v tmavém obleku. Věnovala mu povinný úsměv a pospíchala na parkoviště ke svému nablýskanému BMW. Po usednutí do vozu si pečlivě urovnala záhyby na oblečení. Měla před sebou ještě jednu důležitou schůzku. Nastartovala, ale než se rozjela, na malý okamžik zaváhala. Před očima se jí mihlo několik záběrů nepřipoutaných řidičů, které shlídla před chvílí. Už už sahala po pásu, aby se připoutala… Pohled na bezvadně nažehlenou blůzku a sáčko jí však stačil k tomu, aby od svého záměru upustila.
Fronta aut, táhnoucí se až k tunelu ji doháněla k zuřivosti. Nervózně bubnovala prsty do volantu přesně do rytmu melodie linoucí se z puštěného rádia. Vtom ji někdo s černým Mercedesem předjel zprava. A nejen ji, ale v podstatě celou kolonu. No vida i tak lze. Aniž by dala znamení o odbočování, najela si do pravého odstavného pruhu po vzoru Mercedesu. Zpět do kolony se zařadila téměř bez problémů. Povzbuzená úspěchem se rozhodla ještě trochu zariskovat. Tentokrát chtěla využít prázdný pruh vlevo. Doprava v protisměru zřejmě vázla z důvodu některé z častých zdejších nehod. Přes hlasitou hudbu nemohla slyšet hasičskou houkačku…
Airbag jí zlomil vaz skoro okamžitě, takže už neměla možnost sledovat další osud svého těla… „Jděte dál, tady není na co koukat…“ snažil se postarší policista udržet hejno čumilů v dostatečné vzdálenosti.
„Ty vole! Viděls to?“ obrátil se mladík na svého kamaráda.
„Jo, vole, tu hlavu, co? A kde má ruku?“
„To je hnus…“
Zora Šimůnková
Konec školy
-Čau, to jsem já, tak už jedu domů. To víš, trochu se to protáhlo, je to jednou za rok. Ostatní ještě sedí, hlavně tělocvikář, to bys nevěřila, kolik toho snese! Cože? Počkej, tramvaj rachotí…no už můžeš. Kdože přijel? Babička? A proč jsi mi o tom nic neřekla? Zapomněl, zapomněl, mělas mi to připomenout, měl jsem starosti s vysvědčením. A jak dlouho se zdrží? Odveze si kluky? No jo, mají vlastně taky prázdniny. Vysvědčení měli dobrý? To ujde. Cože dělali? Skákali a rozvalili postel?A kde bude spát babička? Na mojí? Kristepane…Ne, nic jsem neříkal. Víš co, tak já se na tu oslavu ještě vrátím a pak se vyspím v kabinetě. Notor tělocvikář vybral tu hospodu naproti škole. Nonstopáč, ale slušnej! Babičce teď určitě chybět nebudu, ne, ta si chce povídat s tebou. Ráno přijdu a pomůžu jim s kuframa. Nebudu nevyspalej, Krista, vyspím se v kabinetě. Tak zatím.
Když tramvaj zastavila, vystoupil a přešel na zastávku opačným směrem. Podíval se na jízdní řád a vymačkal číslo. – Ahoj, miláčku, můžu se stavit? Stala se mi taková věc, mám doma tchyni a dozvěděl jsem se to teď. – Můžu do rána. Chvíli poslouchal: - Seš zlato, podíval se na hodinky: - Za pět minut mi to jede, takže za deset jsem u tebe.
Šárka Nováková
Když přijede pouť…
„Pampeliškooo, na náměstí už přijely kolotoče,“ ječel pod okny Bobeš, jako by ho na nože brali. V hlase mu přeskakovalo klukovské vzrušení z toho, že bude moci obíhat kolem lochnesky, houpaček, autíček a dívat se jak se všechno dává dohromady. Tak tohle mě nechávalo v klidu, já jsem za začátek poutě považovala, až když všechny atrakce stály na svých místech. „Hele, Bobeši, a nepovídali vloni staříčkové, že máme na pouť do smrti zapomenout?“ Bobeš se malinko zarazil, když si vzpomněl na loňskou pouť, jak z přehupovačky vyklopil obsah svého žaludku dědečkům do piva, ale hned měl zase pusu od ucha k uchu. „Pampeliško, ale to už bylo před rokem.“ Můj kamarád si myslel, že jsou všichni jako on a že na naše lumpačinky se okamžitě zapomíná. „Letím se tam s klukama podívat,“ hodil ještě větu do okna „a pak ti přijdu říct, až budou mít hotovo.“ Tak to už ho do večera neuvidím, pomyslela jsem si a honem jsem otevřela knížku, kterou jsem měla rozečtenou a díky věčnému lítání s Bobšem, jsem ji četla už strašně dlouho.
Venku bylo teplé zářijové odpoledne a na lavičce pod otevřeným oknem se posadily, na chvilku k odpočinku, obě babičky. „Tak ti holka povím,“slyšela jsem svoji babi Růžu, „už jsem z těch koláčů celá rozlámaná.“ Vím, že se poslouchat nemá, ale tiše jsem seděla doma na gauči, pusu v dlaních a chichotala se do dlaní, jakápak je babička Franci holka a jak může být někdo rozlámaný z pečení koláčů? „Povím ti, Růženko,“ přidala se babička Františka, „že já jsem snad míň utahaná z toho pečení než z Bobana.“ Teď jsem našpicovala uši ještě víc. Babičky si kolektivně povzdechly, jako by věděly své a už jsem si myslela, že se nedovím, proč je babi utahaná z Bobše. „Holka, on je jako sto čertů, když přiletí domů. Všechno na něm jenom hoří, pořád se něčím cpe, ze školy je to jedna poznámka za druhou, už mě to nějak zmáhá.“ Chvíli bylo ticho a pak babi pokračovala, „ale můžu já se na něj zlobit? Když mu domlouvám, udělá, lichometník jeden, buličí oči a hned se šmajchluje, co bychom bez něj prý dělali?“ Dovedla jsem si Bobše živě představit, protože ten když něco chtěl, tak opravdu udělal, jak říká babička, buličí oči, a pak nebylo roztomilejšího kluka. Najednou se babička pod oknem zasmála, „víš, co mu tuhle řekl děda, když zase začal, co bychom si bez něj počali? Bobane, co bychom si bez tebe počali? Konečně bychom se nebáli každého zaklepání, když ty nejsi doma, konečně bychom nemuseli běhat do školy, konečně by bylo doma pořád uklizeno a konečně by babi neměla uprané ruce až po lokty.“ Aha, tak proto tuhle Bobeš na zahradě mlátil vztekle košilí ve škopku. To on pral.
„Pampe…“, slyšela jsem najednou Bobše. Vyletěl zpoza rohu, nečekal babičky na lavičce a už ani nestačil doříci mé jméno. Zabrzdil na fleku, jako by měl v patě brzdu. „No Bobši,“ zvýšila babi Franci hlas. Honem jsem byla na okně, abych o něco náhodou nepřišla. Bobeš, který se přiřítil od kolotočů, to vzal ještě přes babiččinu špajzku a v každé ruce třímal dva koláče a jedním se skoro dusil. „Vidíš, Růžo,“ povzdechla si babička, „copak nám na pouť může něco zůstat, když to všechno Bobeš dopředu vytahá?“ Babička měla skoro slzičky na krajíčku. Ale teď můj kamarád rozehrál přímo koncert. Honem mi strčil koláče do ruky a přisedl si k babi na lavičku, pohladil ji po rukou a začal. „Babi, stejně dovedeš nejlepší koláče ve vsi. Kluci je měli na náměstí taky a u Kovandů je připálili, Doležalovým špatně kynuly a Pepík Buřičů je měl tvrdé jako kámen.“ Babi Franci se jen zapýřila, když jí milovaný vnuk pochválil koláče, ale neodpustila si větu, že jde špajzku radši zamknout, protože kdo ví, jak to tam Bobeš probral. Jen babičky odešly překontrolovat své pouťové bohatství, natáhl Bobeš ruku, abych mu koláče, které mi dal na chvilku do úschovy, vrátila. Vrátila jsem je, ale už jenom dva. „No Pampeliško,“ podíval se na mě jako had na králíka, „kde mám ty ostatní?“ „Máš pravdu,“ nechala jsem otázku bez odpovědi, „fakt máte ty koláče dobrý.“ Bobeš se naštěstí dovedl zlobit jen chvilku a tak spucnul ty zbývající dva a povykládal mi, jak to vypadá na náměstí. „Zítra se tam jdeme podívat spolu. Už budou vozit a i střelnice bude otevřená,“ zajiskřily mu oči. Bobeš uměl ze vzduchovky střílet jako málokterý z kluků, naučil ho to děda Franci, i když se babička kolikrát zlobila, na co to bude potřebovat. Děda si myslel své a řekla bych, že ve skrytu duše doufal, že by z Bobše mohl být hajný.
Druhý den, jen jsme se vrátili ze školy, hodil Bobeš tašku do kouta, a tak jako pokaždé chtěl zase letět ke kolotočům. Ale čáru přes rozpočet mu udělala vysoká postava dědy Franciho, který stál uprostřed dveří, s hlavou trochu skloněnou, protože se do nich ani nemohl vejít. „Tak Bobánku, než zmizíš na celé dva dny pryč, koukej se vrátit a udělej domácí úkoly. Nebudeme se v neděli večer dohadovat, co jsi do školy zapomněl.“ Bobeš by sice nejraději už okukoval střelnici, ale neodvážil se dědovi odporovat. Staříček měl přece jenom pádnější ruku než babi Franci. „Ale Pampeliška už tam bude,“ lítostivě si povzdechl Bobeš, s pocitem, že bych měla být někde dřív než on. „Ale nebude,“ ozvala jsem se dědovi za zády. „Mám si také napsat úkoly, protože jinak prý hned v pondělí přinesu poznámku, že něco nemám.“ Bobeš celý šťastný, že nemám náskok, honem uvolnil místo u stolu a na půl hodiny bylo v místnosti ticho. Konečně jsme si všechno dodělali a tak nás děda Franci pustil z klece, jak sám říkával.
Netrvalo dlouho a okukovali jsme na náměstí, jaké jsou tu letos atrakce. Bobše to ale pořád táhlo ke střelnici. Z kapsy vytáhl pár drobných, pěkně zahřátých v dlani, jak je celou cestu mačkal, aby je neztratil. Na pult střelnice, nám paní kolotočová, jak jí říkal Bobeš, nasypala do malé mističky něco diabolek. V tu ránu jsem přestala pro Bobše existovat a z celých deseti ran, k údivu obsluhující paní, měl deset zásahů. Později, když se svým střeleckým uměním chlubil dědovi Lojzovi, ten jen nevěřícně kroutil hlavou, že se mu s těmi pouťovými šmejdy podařilo všechno trefit. Ale já jsem věděla své, Bobeš prostě uměl. Doma jsem pak strašně dlouho měla schovanou papírovou růži, kterou mi vystřelil. Dalším vystřeleným pokladem byla opice na gumičce. Ale to by nebyl Bobeš, aby hned nepřišel na to, že ty gumičky jsou nějaké silnější než vloni a že zkusíme, jak opice lítá. Podržel konec gumy, mě dal do ruky opičí hlavu a natahovali jsme gumu a natahovali, s tím, že až řekne teď, pustím opici a podíváme se, jestli vyletí až nad lípy, co rostou na náměstí. Jenže, než stačil říct teď, vyklouzla mi opice z ruky, zrovna, když byla guma napjatá už na doraz. Jenže neletěla nikam do výšky, ale rovnou na Bobšův obličej. Tady mu prosekla ret a odštípla kus zubu. Zůstala jsem chvilku stát jako opařená, fascinoval mě proužek krve, který se hned vyřinul z kamarádovy pusy. Bobeš zařval jako raněný tur, „Pampeliško, tys mi vyrazila zub!“ Ještě jsem stačila koutkem oka zahlédnout, jak vyplivl krvavou slinu do trávy a když zjistil, že zub je na svém místě, rozeběhl se za mnou, aby mě potrestal. Je jasné, že jsem na nic nečekala a vystartovala kolem náměstí, proplétala jsem se kolem houpaček a pak mě napadla spása v lochnesce. Byla postavena na dřevěném lešení a aby nebylo pod ní vidět, na nějaké hnací zařízení, byla kolem dokola natažená plachta. V tu chvíli mě ani ve snu nenapadlo, že by se mi tam dole mohlo něco stát a jako lasička jsem vklouzla pod plachtu. Bylo to o fous. Bobeš lítal kolem jako vzteklý pes a slyšela jsem, jak slibuje, co všechno mi udělá, až mě chytí. Jak dlouho jsem se pod lochneskou krčila nevím, ale když jsem za chvíli neslyšela Bobšův hlas, opatrně jsem vykoukla. Boží mlýny melou pomalu, říkávala vždycky babička Růža, když jsme provedli nějakou nepravost, čímž nám naznačovala, že se odplaty dočkáme. Ale tady ty mlýny mlely sakra rychle. Kolotočář, jak jsme říkávali obsluhujícímu lochnesky, nechtěl opustit svoje stanoviště, ale tělesné potřeby se hlásily o svá práva. A tak právě, když jsem se plížila ven, on se za boudou otočil a ulevil si. Jak jsem klečela na kolenou, abych se nenápadně vytratila, tak mi docela normálně načural na hlavu a záda. A co čert nechtěl, Bobeš, o kterém jsem si myslela, že na mě už zapomněl, se tady zrovna objevil. Na chvíli zíral s otevřenou pusou, ale pak sebou praštil na trávník a smál se jako blázen. „Pampeliško,“ zajíkal se, „Pampeliško, kdopak to zalévá tvojí krásu?“ „Bobšáku,“ ucedila jsem, „ty máš málo? Chceš vyrazit ještě jeden zub?“ A už jsem se jako dračice hnala za kamarádem. Ten už se nezdržoval okukováním kolotočů a vzal to nejkratší cestou domů. Ale než jsme se dohnali k našim, vkročil nám do cesty staříček Franci, který si šel do hospody pro viržinko. „Co vy dva draci, copak se děje?“ Otázka to byla jen taková zkušební, protože mezi mou a Bobšem se pořád něco dělo. Ale jak uviděl Bobšovu natrženou pusu se zaschlou krví v koutku úst, nateklý ret a mě špinavou od kolomazi (pod lochneskou zrovna čisto nebylo) a s vlasy zplihlými jako vodnice, vyvalil oči a další otázku polkl, protože Bobeš zaječel. „Dědo, na Pampelišku nešahej, je počuraná!“ Oči se mi zúžily do malinkých čáreček a děda neděda, už jsem se na silnici rvala s Bobšem jako lev. Staříček měl co dělat, aby nás od sebe odtrhl. Zapomněl na viržinka a odvlekl nás domů. Mě hodila babička do necek na zahradě, Bobešovi připlácla maminka na tvář rozkrojenou bramboru a slíbili nám, oběma dohromady, že se v neděli nikam ani nehneme. Sliby chyby, v neděli jsme naparádění běželi na náměstí, abychom se navečer vrátili jako trhani, protože pod střelnici přece padají drobné mince a ty jsme vesele lovili.
Ještě, že je pouť jen jednou do roka.
Jaenne Hornová
Podzimní pohádka
Probudila jsem se v postýlce pletené z pšeničných klásků. ani jsem si pořádně nezalenošila a hned mě oblékli do barevných sukniček z listí, místo blůzičky nosím pár sušených jablečných plátků. A že mi to sluší, zvlášť, když si vezmu náušnice z jeřabin a korálky ze šípků. Střevíčky mám sice jen z ořechových slupek, ale krásně klapají. Prostě holka k pomilování. A to doslova. Zvlášť mě milují vinaři, kteří pořádají oslavy na mou počest a já nevím, kam dřív skočit. Všichni jsou veselí a mě se to moc líbí. Je fakt, že hlavní zásluhu na barevnosti a sladkosti. červených, fialových i bílých kuliček má moje sestra Zrání. Ta vám má krásné parfémy a ne a ne mi je půjčit. Taková móda byla prý v létě a já si musím vytvořit svoje vůně. Třeba jablíčkovou či houbovou. ale mezi námi mi spíše voní lesně-jahodová či broskvová. Ale prý bych nebyla teď, když je v představenstvu strýček podzim in. Nevím co je to být in. Takže jí občas trochu těch vůní ukradnu.
Ach, třeba jahodová... .
Tu mám nejraději, ale jen pár posledních kapek se třpytí na měsíčních jahodách, které sbírají především děti. S upatlanými pusami nevědí, že jimi voním nejintenzivněji já, zrovna tak jako oříšky či jeřabinami. .
Někdy musí pomáhat i s vyoráváním brambor či se sklizní řepy...Brrr. toho prachu a bláta, to abych si měnila své ořechové střevíčky každý den. Lidé už nejsou tak veselí a usměvaví jako při sklizni vína. Bodejť, už jste někdy viděli nápoj z řepy? Strýček podzim mívá také své povinnosti a všichni pak hudrují nad tím, že si dovolí tu a tam vyvenčit psa Děštíka a kočku Mlhu. Někdy mu potvůrky nevychované utečou a několik dnů je nemůže strýček zavolat. Proto se také říká psí počasí a kočku mlhu to pěkně štve. Kočičí počasí zatím nikdo nevymyslel. Bohužel. .
Strýček podzim mě učí malovat. Ten je pane umělec, snad největší z mých tetiček a strýčků. Baví mě třeba malovat houbám hlavičky. A jelikož jsem zatížená na červenou, tak jsem provedla něco ošklivého. Do své oblíbenkyně muchomůrky napustila pěkné fujtablíky, aby ji někdo neukradl a já si s ní mohla hrát. Nepovíte to na mě strejdovi, že ne? A taky mi kamarádku neukradněte nebo jí neubližujte, nebo na vás pustím strejdovu neochočenou fretku Plískavici. .
A ve finiši mám pro všechny nachystané krásné šípkové oválky. Jsou sice schované za trny, ale musím nějak uchránit plody šípkových růžiček,. To by tak bylo aby si jen tak nějaký neznaboh utrhl a zahodil. Kdo si troufne mezi trny, toho odměním šípkovým čajem, který zaručeně zahřeje. .
Říkají, že jsem nejkrásnější odměnou za celoroční lopotu. Dokonce na mou píli a strejdovo umění píší lidé básničky. Když jsem tak krásná, proč mi dali proboha tak nepoetické jméno Sklizeň? .