Lucie PlocováMÁŠ STRACH
Máš strach. Po skráních ti zvolna stéká pramínek potu. Tvůj pohled vyděšené štvané zvěře chvílemi směřuje k mé osobě. Nedívám se ti do očí. Jsem ráda, že se bojíš. Cítím neuvěřitelné zadostiučinění. Zavírám unaveně oči a říkám si, že už je stejně všechno jedno. Na ničem mi už nezáleží, nic nechci a nikam nesměřuju. Ty tři roky, kdy jsem všechny své ideály obětovala naší lásce vzal čert. Tři roky strachu, tři roky nejistoty, tři roky ponižování, jen aby tě neměla nějaká jiná. Jak směšné…
„Zmlkni! Jak se můžeš smát… v takové chvíli…“ zasyčíš do šera jako had a můj smích zasažen tvým jedem odumře na rtech.
„Stejně je to už celé v háji. Za chvíli jsou tady,“ říkám a pocit blažené odevzdanosti se mi rozlévá celým tělem. Na důkaz mého správného odhadu k nám dolehne zvuk přibližujících se policejních houkaček. Ruka svírající revolver – tvoji velkou chloubu – se ti začíná třást. No vida, nejsi takový chlap, jak jsi se dělal. Odprásknout jednoho ubohýho ožralu, to moc odvahy nechtělo, co? Ale ti policajti – vycvičení a vycepovaní – to je trochu silný kafe! Dobře ti tak. Vytahuju z kapsy malý balíček. Prášek v něm vysypu kolem své skrčené postavy pěkně do půlkruhu. Vůbec netušíš, co to dělám. To je takový můj půlkruh obrany, víš? Na celý kruh si netroufám, tak čistá zase nejsem. Do očistného kruhu bych nevstoupila, to ne… ale půlkruh, to je kompromis.
Ta nízká zídka není zrovna bezpečný úkryt. Dvě policejní auta zastavila přímo před námi. Vidím je, nakukuju odvážně přes ten malý stavební výtvor z červených polorozpadlých cihel. „Sssst!“ už zase na mě syčíš. Výmluvným posunkem mi dáváš najevo, jak jsem hloupá, když nesedím hezky zticha na bobku se sehnutou hlavou jako ty. Ale ve skutečnosti ta hloupá nejsem já. Kdepak. Já nešla za vidinou peněz do tak riskantního podniku.
Vystupují, slyším jejich kroky. Po zádech mi přeběhlo pár stovek mravenců. Vzrušením jsem se zachvěla. Věnuji ti poslední pohrdavý pohled a pak se pomalu zvedám. Okamžitě upoutám pozornost těch mužů v černém. Dávám si bacha, abych neudělala žádný rychlý pohyb. Přesto jsou jedním skokem u mě a úplně nešetrně mě tisknou ke zvlhlému chodníku.
Tři výstřely. Ten první byl tvůj poslední pokus. Říkala jsem to, ti jsou dobře vycvičení… Slyším tvé úpění, rve mi uši. Jenže ty jsi taky nic neudělal, když jsem úpěla a prosila. Dál jsi tloukl, kopal… A já tě znovu a znovu milovala.
Spoutali mi ruce. Celou špinavou, vyválenou na chodníku a promočenou vytrvalým deštěm mě nacpou do auta. Pořád ještě řveš bolestí. Vidím přijíždět sanitku. Pomoc pro zločince. „Zrádkyně!“ řveš na mě z posledních sil. Ale mýlíš se. Tentokrát jsem nikoho nezradila, ani sama sebe.
Zora Šimůnková
Parohy
-S kým to mluvíš, dcero?! Máš snad milence?!
-Co je ti do toho? Tohle je můj život!
-Dohodly jsme se, že si vezmeš Josého Armanda! Jedině jeho peníze zachrání naši firmu!
-To je v pořádku, Josého si vezmu. Ale nemiluju ho, tak co mám dělat?! Neříkej, žes tatínkovi nikdy nenasadila parohy!
-Nasazuju mu je dodnes. Ale to je něco jiného!
-Jak něco jiného! Jsi má matka!
-A ty má dcera!
-Právě proto!
-Nasazování parohů je jen neškodný rozmar, kdežto tvůj milenec může ohrozit záchranu naší firmy!
-José se nic nedozví! Ostatně ještě nepřijel.
-Ani tatínek se nesmí nic dozvědět. Pšt, právě přichází.
Vstoupí Don Miguel s revolverem v ruce:
-Co se to tady děje? Právě jsem se chtěl vedle zastřelit. Ale jestli si Rosalinda opravdu chce vzít Josého Armanda, tak to neudělám. Jeho peníze zachrání naši firmu.
- Tatínku!
- Dcero!
- Migueli!
- Drahá!
- Slyšíte auto? José přijíždí.
- Migueli?!!
- Ach ano, chtěl jsem se zastřelit a zapomněl jsem na ně.
- Vezmi si ty slavnostní.
Don Miguel zmizí ve vedlejším pokoji, ženy si zatím před zrcadlem uhlazují šaty a vlasy. Když slyší kroky, otočí se.
- A teď můžeme společně přivítat našeho zachránce, zamne si spokojeně ruce Don Miguel, zatímco se opatrně vrací. Na hlavě má obrovité zlaté parohy, které mu nesedí příliš pevně.ašeho zachránce, zamne si spokojeně ruce Don Miguel, zatímco se opatrně vrací. Na hlavě má obrovité zlaté parohy, které mu nesedí příliš pevně.
/28..srpna - 25.října 2007, na základě vyprávění dětí, dívaly se na telenovelu/
Šárka Nováková
Inkoust
Když se začala vybarvovat jablka a švestky byly po ránu celé ojíněné, začalo to, na co jsme se jako děti moc netěšily. Jasně byla tady škola. Skončila volnost, lítání celé dny venku, sezení u ohníčků a nastávaly povinnosti. Po pravdě řečeno, mě se po škole docela stýskalo, ne, že bych byla šprtka, ale dva měsíce Bobšových husarských kousků mě docela stačily a doufala jsem, že ho učení trochu skrouhne. Nemívala jsem problémy vrátit se do školních lavic, což se o mém kamarádovi Bobšovi říci nedalo. Měl jen jednu starost, kdy už skončí vyučování, aby vystřelil ze školní budovy a koukal užít posledních pěkných dní podzimu. Aby si začátek školního roku zpestřil, rozhodl se, že mi svou „přízeň“ dá vědět způsobem známým všem holkám, které nosí copy. Jen jsem ho jedno ráno viděla vycházet z Narpy se zeleným inkoustem, bylo mi jasné, že chystá nějakou čertovinu. Jenže v té chvíli jsem netušila, že hlavní obětí mám být já. V hodině matematiky se mezi kluky začalo něco dít, šeptání, významné pohledy, pošťuchování. Nevšímala jsem si toho, ale najednou jsem ucítila, jak Bobeš, který seděl za mnou, opatrně bere do ruky koneček mého copu a už mi bylo jasné co bude. Nechala jsem si klidně namočit vlasy do inkoustu, a už mi v hlavě šrotovala odveta. No a co, vlasy umyju, ale jemu to nedaruju. Najednou jsem prudce škubla hlavou a otočila se do lavice za sebou. V tu chvíli procházela uličkou učitelka a jak jsem hodila copem, vytrhla jsem ho ze skleničky s inkoustem, ohodila tak všechny kolem, včetně úči. K popukání bylo, že konec špinavého copu přistál Bobšovi na tváři jako facka a v zápětí na druhou dostal také jednu ode mě. Třída se královsky bavila. My už o něco méně, když jsme museli nastoupit se žákovskými knížkami na stupínek. „Pam, zabiju tě,“ syknul mi před lavicemi do ucha Bobeš a později jsem se měla přesvědčit, proč to bylo tak krvelačné. Poznámka v mé žákajdě byla krátká: Pere se spolužákem. V Bobšově byla přes půl stránky a dodnes si ji pamatuji. „Námáčel spolužačce cop do zeleného inkoustu tak, že mi zamazal novou halenku a potřísnil půl třídy. Červenou tvář nemá ode mne, ale od postižené.“ A pak že učitelky nevypustí občas z úst perlu. Ovšem tohle všechno nezkončilo jen poznámkou. Bobeš totiž svůj povedený nápad vylepšil o to, že do inkoustu nalil nějaký dryják, který sebral dědovi v dílně. Až doma jsem zjistila, že to nejde z vlasů umýt a musela jsem si jich nechat kus ustřihnout. Já přišla jen o kus vlasů, ale Bobšovi zelený inkoust šel z tváře až ředidlem. A jak to tak vehementně drhnul, popálil si ji, až vypadal jako rajské jablíčko. Z jedné strany oteklou tvář od mé facky, z druhé červené lepance od ředidla. Já chodila pyšně jako páv, že se mi podařilo zkrotit rebela třídy, ale Bobšovi jsem se raději vyhýbala. Za týden, když měl pusu skoro v normálu, vychladla i zášť a jak později přiznal, ocenil i to, že jsem bez mrknutí oka ustřihla kus copu. Už nevěděl, že jsem to doma pěkně obrečela. Na halenku paní učitelky jsme se složili oba. Rozbili jsme prasátka, ve kterých nebylo skoro nic a tak jsme obešli zkroušeně rodinu, zda by nám někdo nepřidal. Bobšův děda sice prohodil, že by nám nejraději přidal páskem, ale smály se mu oči a culil se pod vousy. Protože se nám lumpárničky prováděly lépe ve dvojici, za chvíli už jsme se na sebe nemračili. Ale přece ještě jednou jsme se porvali jako koně. Lítali jsme venku na poli, zrovna se vybíraly brambory a snášeli jsme pejr, jak se říkalo bramborové nati, že si je potom v jeho popelu upečeme. Pod jednou kupičkou natě Bobeš chytil rejska a blesklo mu hlavou, že teď je ten správný čas zjistit, jestli se bojím myší a hodil mi ho za tričko. Nic se mi nehnusí víc, než malé drápky rejska, hrabajícího se po mých zádech. Byl to šok a něco neskutečného. Bobeš stál uprostřed brázdy a smál se mému podivnému tanci. Když vylítl rejsek z pod trička, vlítla jsem já na Bobana. Nečekal to a padl rovnou na záda. Teď nastala ta správná chvíle pro mě. Vymlátila jsem z něj málem dech, přestože byl ve vyšší váhové kategorii. Ten odpor z myši mi dodal sílu, jakou nečekal ani náhodou. Snažil se trochu chránit obličej, ale pak zapomněl i on, že jsem holka a bušili jsme do sebe jako dva blázni. Kdyby nás staříčci od sebe neodtrhli, tak se tam rveme snad dodnes.