Šárka NovákováMikuláš, co mi dáš?
„Tak se pochlubte, koho máte letos na seznamu?“ vyzvídal děda Lojza na Bobešovi, který důležitě koukal do umolousaného papírku. Snad po sté pročítal pár jmen na něm napsaných. Měla jsem podezření, že můj kamarád s tím seznamem vyrukoval, právě teď, aby si ho staříčci všimli. Byly totiž dva týdny do Mikuláše a nám už se scházely objednávky z rodin, kde měli malé děti. Už druhý rok jsme měli tyto nebesko pekelné služby ve svém repertoáru. Byli jsme čtyři. Tři kluci a já. Původně to měla být záležitost pouze klučičí, ale Bobeš uhrál svou výřečností i místo pro mě. Naznačil, že anděl v chlapeckém provedení, by nebylo asi to pravé ořechové a tak jsem byla milostivě přizvaná do spolku, který na Mikuláše děsil děti široko daleko. No, ne zase tak daleko, bylo nás těch part víc, ale za to my jsme se připravovali nejodpovědněji. Věděli jsme o těch malých nezbednících všechno, takže nás rodiče ani nemuseli instruovat, jak na Pepíčka, Haničku, Kačku, či jak se všichni ti vystrašení drobkové jmenovaly, jak na ně jít.
„Máme už patnáct žádostí,“ odpověděl důležitě Bobeš, jako by šlo o povolení stavby rodinného domu. Hned mě ale bedlivým okem kontroloval, zda se věnuji šití převleku čerta a anděla. Role Mikuláše totiž byla svěřena Frantovi, největšímu klukovi z naší třídy, já, jak už jsem řekla, jsem měla roli anděla a Bobeš s Honzou byli čerti. „Pam, proč nešiješ?“ všiml si mého nicnedělání. „Pojď na chvíli do chodby, chtěla bych ti něco říct,“ vstala jsem od stolu a vyklouzla na chodbu. „To jsou mi tajnosti,“ letělo za námi z úst dědy Franciho. „Tak Pam, povídej, nebo tady pomrzneme jako drozdi,“ pobízel mě Bobeš k řeči. Nevěděla jsem, z kterého konce začít a najednou jsem zpupně vychrlila, „já za anděla nepůjdu.“ A bylo to venku. Bobeš vykulil oči. „To jako vůbec?“ „To jako vůbec,“ potvrdila jsem, „ale když půjdu za čerta, jako ty a Honza, tak budeme zase celá sestava,“ dokníkla jsem tišeji. „Se picnu,“ rozřehtal se Bobeš, „ty a čert.“ Jako by se smíchy ani nemohl udržet, opřel se o dveře do sednice a smál se a smál. Klika z druhé strany najednou povolila a Bobeš se po zádech vevalil do kuchyně. Teď jsem se neudržela smíchy já, ani oba staříčci. Z očí mi tekly slzy smíchu. „Co tam hledáš, Bobane?“ utrousil děda Franci, protože to byl on, kdo otevřel dveře. Bobeš se kupodivu ani nečílil, že vymetl podlahu. „Představte si, Pampeliška chce jít za čerta,“ hodil do placu informaci, o které se domníval, že bude mít účinek atomové bomby. „A proč by toho čerta dělala, když už jím je?“ pousmál se staříček. Teď jsme koukali zase my dva. Jak to děda myslel? „Neříká, babi, často, že jste jako dva čerti?“ usmál se potom děda Lojza. Jo ták, protáhla jsem obličej. Já myslela, že už má pro mě nějakou masku a ono to je takhle. Asi na mě bylo to zklamání moc vidět, když si děda Franci promnul plnovous a řekl: „Tak co Lojzíku, pomůžeme jim?“ Dál už se nedostal, s Bobšem jsme skočili každý na svého dědu a mlaskly dvě velké pusy. Pak nastala velká a tajná porada. Naštěstí maminka a babička Růža byly na dračkách, takže nás nikdo nerušil. Dověděli jsme se, že už jsme dorostli do té správné velikosti, abychom oblékli čertovské úbory, které kdysi nosili naši tátové, když chodili za čerty oni. „Pustíme se do toho po neděli,“ rozhodli naši předkové a zahnali nás spát.
Ani jsem se příštího týdne nemohla dočkat. A tak mi nemohlo uniknout, že byl děda na půdě a něco přinesl v pytli do kůlny. Kroužili jsme s Bobšem kolem jako dva supi, ale nedověděli jsme se nic. V pondělí večer, týden před Mikulášem, nás děda svolal na další tajnou poradu. Ženské, jak říkal babičce a mamině, byly zase pryč a tak jsme se mohli začít strojit, kdyby bylo ještě něco upravit. Teď konečně pytel z kůlny vydal svoje tajemství. Byly tu dva kožíšky až na paty, chuchvalce koudele na vlasy, řetězy, které se vázaly kolem pasu a jako vrchol všeho, dva volské rohy a parůžky z jelínka. Ty nás zajímaly nejvíce. Oba, parůžky i rohy byly přidělané na gumičce. Nastalo velké strojení. Šedivé štruksové kalhoty v pase podvázané provázkem, protože z nás obou ještě stále padaly, i když děda říkal, že už máme tu správnou velikost. Boty jsme si omotali kousky hadrů, abychom se pak neprozradili podle bot. O celistvost kožíšků se trochu postaraly myšky, ale o to vypadaly opravdověji. Koudel kdosi propral v černé barvě, takže jsme nebyli čerti šediví, ale bujaře černí. Ještě růžky, volské rohy a mohli jsme od hodiny do pekla. Hned jak děda vytáhl tyto ozdoby hlavy, sáhla jsem po parůžcích, protože jsem si představila, že až bude po Mikuláši a kluci ve škole zjistí, co jsme měli na sobě, budou na nás pokřikovat, cože je to za vola. Málem jsme se o ty parůžky poprali, protože Bobanovi docvaklo to samé. Kožíšky byly akorát a koudel na hlavě vypadala nádherně, ještě rohy a načernit tváře. Aby iluze byla dokonalá, vytáhl děda krém na boty a udělal z nás opravdová čertiska. „Teď bych se vás ve tmě lekl i já,“ usmál se děda Lojza, kterému se naše převlečení očividně líbilo. Začali jsme s Bobšem lítat po světnici a to naše dovádění bylo slyšet až ven, protože babička, která se vracela s vajíčky, měla na jazyku pokárání, že jsme divoši. Ale jen otevřela dveře a Bobeš na ní udělal blebleble, lekla se tak, že rozhodila ruce. Což ovšem dělat neměla, s rukama vylétla ke stropu i vajíčka, která se rozpleskla, kam se dalo. Po kamnech, na čistý ubrus, dvě spadly na dědu Franciho, a několik jich přistálo na Bobšovi. V kuchyni by se ticho najednou dalo krájet. Do toho zaječel ostrý hlas čerta Bobše: „No fůj, mám rohy z vola a ještě budu smrdět jako tchoř, až vejce uschnou.“ To rozesmálo všechny, i babičku. Ta potom jen litovala, že je škoda vajíček, což děda Lojza rozšafně okomentoval: „Eh, co, vejce budou a my nebudeme.“ Konečně tady byl očekávaný večer. Franta byl nádherný Mikuláš. Jeho maminka mu ušila dlouhou bílou řízu z prostěradel, ozdobila ji velkým zlatým křížem, čepice ještě zvyšovala Frantovu, už tak dost velikou, postavu. Berla byla omotaná zlatým staniolem a nahoře nádherně zatočená. Bílé vlasy z vaty a vousy, ho změnily k nepoznání. Alespoň jsme to tenkrát tak viděli my. Ani Honza nám, coby třetí čert, nedělal ostudu. Velký košík přes ruku Mikuláše, do kterého jsme se chystali ukládat dárky pro děti, nám zapůjčila sousedka. Na vybavení se podílel, kdo mohl. Ještě jsme jeden druhého obhlídli, aby to nemělo chybu, a vyrazili jsme. Děda mi na poslední chvíli strčil do ruky kravský zvonec a měli jsme to i s čertovským zvoněním. Zatímco Franta se musel chovat důstojně, opatrně klopit hlavu ve všech dveřích, my jsme si to užívali. Nic jsme nedali na prosby rodičů, abychom děti jen malinko postrašili a předali jim dárky. My jsme byli čerti doslova utržení ze řetězů. Řekněte, kdy se zase dostaneme na zem? A tak jsme dětem vyčítali všechny jejich hříšky, o kterých nevěděli kolikrát ani rodiče. Nebály se jen malé děti, ale budili jsme respekt i u těch školou protřelejších.
Rodiče jsme letos pěkně překvapili. Byli zvyklí, že uplakané tvářičky jejich dětí konejšil anděl. K tomu měly děti víc důvěry, než k přísnému Mikuláši. Teď tady lítala horda divokých čertů a anděl nikde. Po naší návštěvě zůstalo pár počůraných a vyděšených dětí, několik rozčilených rodičů, ale spousta rozesmátých kamarádů, kteří nás doprovázeli ode dveří ke dveřím, aby si i oni užili té legrace.
Ještě jsme měli před sebou pár návštěv, když se do našeho teritoria připletla cizí parta, vlastnící ve svých řadách anděla. Tady jsme poznali, jak se poplašné zprávy dokážou šířit rychlostí blesku. Tatíci od dalších rodin, vybíhali před dům v očekávání, zda už jde svatá návštěva k nim. Ale když zjistili, že jsme letos jako utržení ze řetězu a nemáme anděla, dali přednost jiné partě. Ne tak vyparáděné, jako byla ta naše, zato nehrozilo, že by se děti ještě o Štědrém večeru budily strachy. To se ovšem dotklo naší čertovské cti a nic jsme nedali na Frantovy řeči, že z toho bude průšvih a strhla se bitka čerti versus čerti. Doslova a do písmene lítaly chlupy. Od nás dokonce lítaly i parůžky a volské rohy. Musím přiznat, že jako holka jsem se zaměřila na likvidaci anděla, který nám pokazil kšefty. Když jsme po bitce chystali rozejít, napadlo Bobše cosi neuvěřitelného. „Halt,“ zastavil naši zdevastovanou partičku, „dejte nám s Pampeliškou pět minut a budeme mít něco, co nemá nikdo.“ Kluci sice brblali cosi o zimě, ale Bobeš už mě táhl k nám domů. Cestou mě zasvětil do toho, co chtěl podniknout. Musela jsem se zastavit, jak mě popadl záchvat smíchu, ale byla jsem hned pro. Vletěli jsme do kůlny, kde jsme chvíli něco kutili a za pár minut už kluci zírali s pusou dokořán. Franta přišel k řeči jako první a řekl, že takhle tedy chodit nebude, že bychom byli jen k smíchu. Honza, když se dosyta vyřehtal, řekl, že do tohohle tedy jde. A tak jsme vyrazili na další obchůzku. Když nám otevřeli u Hejnů, zůstala hlava rodiny stát s rukou na klice a nevěděla co dělat dál. A tak jsme se nahrnuli dovnitř bez pozvání. Mikuláš měl připravenou svou obligátní otázku o tom, jak byly děti po celý rok hodné, ale nedostal se dál, jak k oslovení. Jakmile mě děti uviděly, všechno bylo jinak. Bobeš totiž na mě navlékl andělská křídla. A tak se stalo, že děti poprvé a naposledy uviděly čerta s křídly. Byla to sice pěkná blbost, ale užili jsme si s tím pěknou srandu a partičku, se kterou jsme se ten večer poprali, jsme s převahou strčili do kapsy.
Ale protože jsme jinak, v civilu, byli všichni kamarádi, nakonec jsme se vykašlali na pekelně nebeskou cestu a šli jsme se všichni dohromady klouzat na ledovku na Plácku. Domů jsme dorazili celí uřícení, černidlo na boty nám stékalo z tváří pod bradu a za krk. Rohy jsme poztráceli kdesi ve sněhu a kožíšky už na druhý rok určitě nebudeme moci mít, protože to, co nakously myši, to dodělaly ruce druhých čertů. Opatrně jsme se šli odstrojit k Bobešovi, protože jsme předpokládali, že u nás se budou staříčci dožadovat vyprávění, jak jsme se líbili. Přepočítali jsme se, což jsme zjistili hned, jak jsme vpadli do sednice. Byli tam nejenom dědové, ale i naši a bábinky. „Tak se na ně Lojzíku podívej,“ promluvil první děda Franci, „to, co našim klukům vydrželo kolik let, to těm dvěma čertům, nevydrželo ani pár hodin.“ Děda Lojza se usmál, „tak to musíme za rok zase něco nového vymyslet,“ mrknul na nás, ale hned dodal, „koukám, že nic tak divokého, jako má na sobě Pampeliška, už asi nevymyslíme.“ Teprve teď jsem se ukázala v celé své kráse. Nakonec z toho byl moc pěkný večer vzpomínání a vyprávění, co se kdy na Mikuláše stalo. Jen koutkem oka jsem zpozorovala, že má andělskočertovská křídla mizí v kamnech. Babička Franci si pospíšila, abychom s Bobšem příští rok zase nedělali ostudu. „Franci,“ ukončil děda Lojza ten hezký večer,“ dobře, že jsi to spálila, „ty dva draci si příští rok vymyslí stejně zase něco nového.“
Lucie Plocová
ONA JE KRÁSNÁ
Ona je opravdu tak krásná! Ale nesmím to nikde říct nahlas, protože by to lidé třeba nepochopili. Její krása je pro mne vzácnější než krása filmových hvězd. Její krása je jiná, osobitá. Možná vám by ani pěkná nepřipadala, jenomže já ji miluji. Není možné ji nemilovat, když už máme za sebou tolik společných zážitků a prožitých let. Pravda je, že už mě taky mnohokrát zradila. Nikdy to však neučinila vědomě. Spíš to byla vždycky moje vina. Jestliže jí chtěl kdokoli ublížit, vždycky jsem se ji snažila bránit ze všech sil. Někteří muži ji dokonce milovali víc než já. Žárlivost naštěstí není hlavním rysem mé povahy. Mnohem víc mi vždycky dokázalo ublížit, když byla někomu nesympatická nebo ji dokonce neměl rád. Jí jsou naštěstí moje starosti zcela lhostejné. Jen by mě zajímalo co na sebe bude říkat, až jednou zestárne. Bude jí to líto nebo zůstane i tentokrát netečná a nechá komentář na mně? Odpověď mi dá až čas. Jedno vím však zcela jistě už nyní. Budu ji milovat a láskyplně opatrovat po celý svůj život. Nikdy se za ni nebudu stydět, ani se pokoušet o to, aby se stala někým jiným. Nikomu na ní přece nemůže záležet víc než mně. Konec konců mám jen jednu. Tvář není kus oděvu, který můžu vyhodit a nahradit novým.
Zora Šimůnková
Plačka s.r.o.
Ženský pořád brečí. Některý z toho musí mít plezír, jinak by to nedělaly, a z nich některý brečení dotáhly dál a mají z toho živnost.
Jako třeba Vocloňka. Chodila brečet před radnici, když byly svatby. Zkusila to i v kostele, než jí velebnej pán vykázal, že narušuje obřad, protože brečí jak za mrtvýho a ne dojetím. Je možný, že si to spletla, na funusy chodila taky. Ale míň, protože veselky byly výhodnější. Před tou radnicí občas dostala výslužku nebo štamprli. Leckdy totiž svatebčani nevěděli, jestli je příbuzná od nevěsty nebo od ženicha, a když spolu ty strany trošku nemluvily, tak si to ani neřekly. Nebo se bály zeptat, tak projistotu něco šouply. Teda místní ne, jen přespolňáci. Jednou se Vocloňka takovým omylem dostala až na svatební hostinu…a když se na to přišlo, všem bylo trapný poslat ji pryč.
Vždycky, když mě vidí, chlubí se. – Jestlipak víš, Bergmane, kde jsem byla? Mě to lidi mezitím donesou, ale nechci jí kazit radost, tak dělám zvědavýho: - Jsem jednou ucho, Vocloňko! Chlapi v hospodě si dělaj šoufky, že po mě jede, ale ještě to tak. Už je mi nejlíp samotnýmu. A kromě toho, Vocloňka by mi doma pořád brečela. Vždyť to musí nutně někde trénovat, neříkejte mi, že je normální rozbrečet se jako na povel. No a kde jinde k tomu má lepší podmínky než doma. I když na svoje léta vypadá dobře, do baráku bych jí nechtěl. Stejně myslím, že ke mně má důvěru hlavně proto, že jsme spolu ve škole seděli v jedný lavici.
V životě by mě nenapadlo, co se stane. Přinesla to bába Slezáková, volala na mě přes plot, když jsem krmil králíky. Zkrátka a dobře: když nemohla Vocloňka brečet v kostele u nás, naučila se jezdit do města. Devítkou tam a čtyřkou zpátky. A protože mívala do odjezdu dost času, přibrala taky krematorium. Když už brečela na několikátým pohřbu, přišel na ní po funuse erární řečník, myslel, že Vocloňku poslala konkurence. Nechtěl věřit, že je tak zapálená sama od sebe, ale pak navrhnul, že by to dali dohromady a založili si na to firmičku. Dělali by pro krematorium a kdyby je objednali jinde, že by taky šli. Že pláč dělá atmosféru a na některejch pohřbech pozůstalí ani moc nepláčou, třeba když dědí velký peníze, tak mají jiný starosti.Vocloňka byla vždycky dobrá na počty, tak mu za dva dny kejvla. Krematoriu se nelíbilo, že by měli na řečnění najímat firmu, ale nakonec nemohli nic jinýho dělat, protože ten řečník Vaněk byl mezi lidma oblíbenej. Vocloňka ještě chvíli zkoušela brečet tam i tady, ale pak nestíhala dojíždět, a tak to s Vaňkem dali dohromady i jinak. Tomu určitě nevadí, že mu doma brečí.
Možná se něco podobného dalo čekat, ale já to nečekal. Ten večer, co mi to bába Slezáková vyklopila, do mě nic nebylo.
Druhej den jdu z hospody, vedle mě zastaví auto a v něm Vocloňka. A prej: - Co ty tady, Bergmane? – Slyšel jsem, Vocloňová, že už brečíš jen za peníze, říkám místo odpovědi. Však dobře věděla, že jdu z hospody. Ani se neurazila, jak se měla dobře. – Nezáviď. Tady pro mě nikdo neměl pochopení. Ale tobě slibuju, Bergmane, že na tvým funusu budu brečet od srdce a zadarmo.
Než jsem si stačil vybrat, jestli mě namíchla nebo mě to má hřát u srdce, odjela. Vzadu na autě jsem jenom stačil zahlídnout reklamu PLAČKA,s.r.o.