Šárka NovákováStromek se má ohýbat…
„Pampeliško, co to máš za příšernost?“ Bobeš mi nakouknul přes rameno do lavice, ve které jsem seděla a prohlížela si svůj včerejší výtvor. „Tak co to je?“dotíral Bobeš, když jsem neodpovídala. „Takovou tě neznám, koukáš před sebe, nemluvíš, nestalo se ti něco?“ „Bobane, já jsem asi udělala pěknou blbost,“ povzdechla jsem si. Protože se ve dveřích objevila třídní, nebyl čas na delší hovor, šeptla jsem, „to ti povím až cestou domů.“ Ale celou hodinu jsem cítila, že po mě Bobeš, chvíli co chvíli, pokukoval s otázkou v očích. Jen skončila hodina, už stál vedle. „Tak povídej,“ hodil ke mně bradou. „Pam, ty nejdeš na oběd?“ ozvala se od dveří Mája. „Odpal, máme tady debatu,“ zavrčel Bobeš. Kamarádka na něj vyplázla jazyk a odkráčela do jídelny. „Hele Bobši, dneska je kaše a párek,“ zkusila jsem oddálit svoje přiznání. „Se picnu,“ zhoupl se kamarád na židli, „leze to z tebe jak z chlupaté deky.“ Ale hodil okem ke dveřím a já toho využila, protože jsem věděla, že párek s kaší byl jeho oblíbeným jídlem. „Pampeliško, z tebe mě jednou odvezou do Jihlavy,“ použil hlášku, kterou jsme často slyšeli doma, když jsme něco provedli. Odvézt do Jihlavy znamenalo skončit v blázinci. Ale jelikož máme doma stále celou rodinu, tak to s námi asi nebylo tak zlé. „Hoď věci do tašky a mažeme na oběd, na špatné zprávy je vždycky času dost,“ usoudil Bobeš přemožený svým, věčně hladovým žaludkem, a už jsme hnali do jídelny. Chtěla jsem se spořádaně postavit do řady, která se točila k výdejnímu okénku, ale s tím se Bobeš nezdržoval. Hodil naše tašky do rohu jídelny a s naprostou samozřejmostí mě vlekl dopředu. Za námi se ozývalo brblání a sem tam i nějaká nadávka. Na to ale Bobeš nedal a zazubil se na kuchařky svým neodolatelným úsměvem: „Zdravím celou kuchyni,“ halekal ten kašpar, „tak co dostaneme na talíře, kuchařinky naše?“ Ženské měly pusy od ucha k uchu a na talířích nám přistála hromada žluťoučké kaše a ty nejdelší párky, co byly k mání. „Za to vám s Pampeliškou uděláme, co vám na očích uvidíme,“ smál se ten rošťák. Rvala jsem Bobše od pultu, než si kuchařky něco vymyslí, ale z hloubky kuchyně se ozval hlas jako polnice, „to tě beru za slovo, Bobane, za jídelnou je třeba odklidit sníh ze dvora.“ Paní Mádrová,hlavní kuchařka, kulaťoučká jako jablíčko a pořád s dobrou náladou, se usmívala i teď. Bobeš trochu povadl, protože dvůr byl pomalu jako půl fotbalového hřiště. „Jak jste poznala, paní Mádrová, že jsem to já?“ byl zvědavý. „Kdo jiný by křičel na celou jídelnu ty svoje vtípky? Ale že hned připravíš tělocvik taky Pampelišce, to jsem nevěděla. No tak se na to pořádně najezte.“ Ti co před chvíli ve frontě brblali, že jsme je předběhli, se culili, protože doběhnout Bobše, nebylo jen tak. Teď se to paní Mádrové povedlo.
Bobeš se svalil na židli v rohu jídelny. „No to jsme to dopracovali,“ povzdechl s prvním zakousnutím do párku. „Jaký jsme, to dopracovali?“ zeptala jsem se a schválně jsem dala důraz na slovo jsme, „tys to dopracoval, Bobši. Snad nemyslíš, že tady budu do tmy hrabat dvůr?“ Kamarád se cpal, jako by ho nečekal dvůr jeden, ale čtyři. Nikdy si nepřipouštěl starosti. Nějak bylo, nějak bude, bylo jeho pořekadlo celou základní školu. Rýpala jsem se v kaši a přežvykovala jsem párek, jako by to bylo dříví. Jindy mi chutnalo, ale dneska mi něco leželo na srdci a tak i chuť šla stranou. To Bobeš byl při chuti pořád. „Pampeliško, ty nebudeš?“ hodil přes stůl otázku, ale než jsem stačila odpovědět zda ano či ne, zmizela moje porce na Bobanově talíři.
Po obědě jsme se nahlásili u zadního vchodu jídelny, vyfasovali hrabla a pustili se do práce. Ale to by nesměl být Bobeš, aby z neuváženého slibu nevytěžil, co se dá. „Pam, teď ti něco předvedu,“ šeptnul, když se pomalu dostavovali zvědavci, aby nám tu naši prácičku opepřili. „Pamatuješ na Toma Sawyera?“ Koukala jsem trochu nechápavě, když dodal. „No tu knížku, jak jsem loni dostal k Vánocům?“ „Tu jsem četla, vždyť jsi mi ji půjčil,“ ale ještě pořád jsem nevěděla, která bije. „Tak se dívej a dělej všechno po mě.“ A začal se s hrablem projíždět po dvoře, vyhrabával cestičky. To bych nesměla mít Bobšovu školu, abych najednou nepochopila. Za chvilku jsme odhodili hrabla a honili jsme se těmi uličkami. Netrvalo dlouho a bylo plno zájemců o honičku po vyhrabaných cestičkách. Bobeš hned stanovil podmínku, že každý vyhrábne další cestičku. My jsme se honili a cestičky přibývaly. Za chvíli už nebylo možné žádnou cestičku udělat, dvůr byl totiž uklizený. Jen jsme dometli sem tam nějakou kupičku a bylo. „Paní Mádrová, hotovo!!!“ zahalekal Bobeš do kuchyně. Kuchařka Mádrová se vykulila se smíchem s ostatními ženskými z kuchyně. „My jsme se na vás dívaly z oken a hned jsme si říkaly, že bys to nebyl ty, aby sis neporadil.“ Strčila nám oběma koblihu a Bobeš se s vítězným pokřikem, „to čučíte, co?“ prohnal kolem napálených kluků. Jen jsme jim zmizeli z dohledu, přibrzdil tak prudce, až jsem mu narazila do zad a kobliha mi zaskočila. Začala jsem kašlat a cítila jsem jak rudnu. Buch, buch, Bobeš mi dobře mířenou ranou do zad pomohl, abych se neudusila. „Pampeliško, s tebou je tedy trápení, člověk aby na tebe pořád dával pozor,“ povzdechl si dramaticky. „Ukaž, ať se úplně neudusíš,“ s přehledem zblajznul zbytek moji koblihy, utřel si pusu od cukru a řekl. „Tak povídej, cos to měla ve škole za chlupatou příšeru?“ „Bobši,“ rozhodla jsem se vybalit hned všechno najednou, „víš jak měly holky minulý týden ve škole ty chlupaté příšerky? Takové barevné? No a já jsem taky takovou chtěla mít, tak jsem doma našla kousek kožešiny, ustřihla jsem to a ušila jsem si strašidýlko.“ „A co je na tom tak strašnýho, tedy kromě toho, že je to pěkně hnusný?“ divil se Bobeš mým rozpakům. „Bobane, já jsem asi mamce ustřihla kus límce, který si připínala na kabát.“ Kamarád zůstal stát jako solný sloup. Moc dobře věděl, že naši už mají všech těch lumpačisek, co spolu vyvádíme dost. „A víš určitě, že to byl límec?“ zeptal se pro jistotu. „Vím, protože naši jdou dneska na ples a maminka ho už hledala. Že prý byl vždycky vzadu ve skříni. No a tam jsem vzala tu kožešinu já, protože jsem si myslela, že k ničemu není a že už ji nikdo nepotřebuje. Bobši to bude mela. Slyšela jsem, jak babička Růža říkala, že je to vačice. Nevíš, co je vačice?“ Vychrlila jsem to rychle větu za větou. „Co je vačice nevím,“ připustil Bobeš, „ale tak ti mě, Pam, napadá, že v tom asi nebudeš sama.“ Teď jsem zase koukala já, co z kamaráda vypadne. „Nedávno měl Pepík Bílků ve škole knížku o Eskymácích, moc se mi líbila a tak mi ji půjčil. A tam byla taková chlupatá torna, do které dávali Eskymáci jídlo, když někam cestovali, byla z tulení kůže a pěkně zdobená.“ Bobeš se nadechl a dopověděl, „a mě se zdálo, že ten kabát, co nosí děda Franci, víš ten s beránkem, je moc dlouhý, tak jsem, ho kus, na tu tašku, ustřihnul a kabát jsem zase pověsil do síňky.“ „Ten, co mu babička Franci vyšívala?“ po zádech mi začínal téct čůrek potu. Už jsme se zase namočili do velkého průšvihu.
Nezvykle tiše jsme se dostavili domů. Kdyby se maminka nepřipravovala na ples, kdyby babička kolem neběhala, museli by si naši všimnout, že jdeme ze školy nějak pozdě a nejsme ve své kůži. „Skočte se najíst k Františce,“ poslala nás babička Růža, „tady je boží dopuštění. „A teprve bude,“ uklouzlo prostořekému Bobešovi.“ „Vy dneska nejdete do kina? „zeptal se děda Lojza, který byl také vyhnán, aby nepřekážel. „No jo, Bobši, vždyť mi máme dneska dovoleno jít na Vinetoua,“ pookřála jsem a hned jsem na Bobeše kvaltovala, aby nám kamarádi z ulice neutekli. „Snad se ještě najíte, ne?“ volala za námi babička Franci. Ale my už jsme byli na cestě ke kinu. „Vidíš, když na to vaši přijdou, tak je ten vztek do rána přejde,“ liboval si Bobeš a v kině jsme zapomněli na všechno, co nás čeká, až se vrátíme.
Ale každá zábava má svůj konec a kolem osmé skončilo i naše kino. Venku poletoval sníh a začínalo přituhovat víc a víc. Oba jsme mysleli na stejné, jak bude zima, bude děda potřebovat kožich a maminka si asi přece jenom vzpomněla na ten límec. „Tak se jenom mihneme seknicí a půjdeme hned spát, ráno se uvidí,“ rozhodl Bobeš, protože jsem dneska měla dovoleno spát u nich. Jak jsme se domluvili, tak jsme chtěli udělat. Ale u kamen seděl děda Franci a mračil se jako sto čertů. Ani se nás nezeptal, jaké bylo kino, jak to dělával jindy. „Pampeliško, na slovíčko,“ ukázal na židli před sebou. Přišourala jsem se, co noha nohu mine a oči jsem klopila k zemi. „Panenko, ty už asi víš, o čem bude řeč, co?“ Kývla jsem hlavou. „Copak tě napadlo, rozstřihat mámě límec? Přiletěla sem, jako na koštěti a kdeže jsi. V tom rozčilení zapomněla, že jste šli ven. Snad bylo dobře, že jste tady nebyli, jinak by tě asi výprask neminul.“ Bobeš se usmál tomu koštěti a tak se na něj děda obrátil s ujištěním, že na něj také dojde. Vysvětlila jsem dědovi, proč jsem ten límec ustřihla. „No třeba se s tím ještě něco dá dělat,“ zadoufala babi Franci, „starý Marek je kouzelník.“ Měla tím na mysli kožešníka, který by snad mohl odstřižený kousek přišít. Hned jsem pookřála a rozběhla jsem se domů, že ho přinesu, aby to děda s babi mohli posoudit. Ale jak rychle jsem se hnala domů, tak pomalu jsem se vracela zpět a šel se mnou i děda Lojza, který, jak řekl, si nemůže nechat ujít, vysvětlení Bobše. „Tak ukaž,“ natáhl děda Franci ruku, když jsem se vrátila, „ půjde to?“ Otevřela jsem dlaň a v ní bylo něco podobného mrtvé myši. „Co to je?“ škytnul Bobeš. „Bertík to našel a myslel že je to psí hračka, tak to celé ožvýkal.“ „Bertík je pes a nemá rozum, ale vy jste ho měli mít“ uzavřel debatu o límci děda. „Bobane, tak nastup ty,“ děda mě vystrčil ze židle a ukázal vnukovi na soudnou stolici. Babička hodila na stůl kožich, který byl dole o dobrých dvacet centimetrů kratší. „Co je tohle?“ Děda Lojza, který kožich ještě neviděl, teď překvapeně hvízdl. „Franci, to abys ho nechal u Marka zkrátit.“ Teď se pustil do vysvětlování Bobeš, proč ho napadlo ustřihnout takový pěkný kožich. „Dones kabelu, ať vidíme, co se dá dělat s tímhle.“ Bobeš byl v cuku letu zpátky. Což o to, kabelu měl pěkně ušitou, ale počítal li děda s tím, že by se znovu mohl dolejšek našít, měl smůlu. Aby se Bobešovi taška dobře šila, vystřihal z vnitřku beránčí chlupy. Staříčci se po sobě podívali, koutky úst se jim na chvíli mírně zvedly, ale hned zase byli oba vážní. „Tak podívej Bobane, stromek se musí ohýbat, dokud je mladý a ty teď skoč do komory a přines to, čím budeme stromek ohýbat.“ Oba jsme věděli, že tam ve vodě stojí prut. „Pampelišku nikdo nepotrestá?“ vzpouzel se Bobeš přijmout trest jen on sám. „Neboj se, s ní si to ráno srovná mamina,“ povzdechla si babička a odvedla mě vedle do světnice. Ale i tam bylo slyšet, že děda Bobana „ohýbá“ pětkrát za sebou. Když švihnul prutem poprvé, položila jsem si ruce na uši a schovala hlavu babičce do klína. „Děvenko, musí to být, rostli byste jako dříví v lese.
Ráno čekal trest mě. V noci připadlo plno sněhu a nejenom, že jsem nedostala nic, co naši vyhráli v tombole, ale všechen ten sníh jsem dostala na starost, aby mě přestaly napadat takové hlouposti, jako ničit věci druhých. Takže jsem tomu sněhu přece jenom neunikla. Ale dlužno říci, že mě v tom Bobeš nenechal a přišel mi pomoci. Když jsme potom celí zpocení snídali, musel Bobeš u jídla stát a já nemohla do dlaní sevřít hrnek, protože popraskané puchýře pálily jako sto čertů. A jak to dopadlo s límcem a kožichem? Pan Marek límec opravil, jenže už to nebylo ono a kožich, ve kterém děda Franci vždycky vypadal jako Krakonoš, už taky neměl tu správnou fazonu.
Lucie Plocová
Odešla jsem
Odešla jsem… a teď tu stojím na zastávce. Slunce mě pálí do zad a ani slzy nepomáhají zchladit rozpálenou tvář. U nohou dva kufry, v nich vše, co mi zbylo. Tedy spíš, co jsem připustila, aby mi zbylo z minulého života. Dva kufry, které jsme s sebou vozili na každou dovolenou. Jeden kufr jsem vždycky táhla já, jeden manžel. Děti měly na zádech každý svůj malý batůžek s velkým pokladem, který nechtěly nechat doma za žádnou cenu – Martin plyšového medvěda a krabičku s Legem, Barča zase hadrovou panenku, kterou jsem jí ušila, když jí bylo půl roku a pak spousty sponek a hřebínků.
Prašnou cestou se ke mně blíží auto, řidič stahuje okénko a ptá se, jestli nechci někam svézt. Zavrtím hlavou a on zase odjíždí. Dívám se na ty dva kufry a napadá mě, že naše nudné dovolené, jak jsem je včera nazvala, nebývaly zase tak špatné. Hodně jsme se smáli, děti bývaly šťastné a já večer cítila uspokojení nad krásně zakončeným dnem a těšila se na další.
Včera se nikdo nesmál. Barča neřekla ani slovo a odjela domů ke své rodině a svým dvěma dětem bez rozloučení, Martin se zavřel na půdu a neslezl, ani když jsem dnes na něj půl hodiny volala. Můj muž… vlastně ten pán, co býval mým mužem, seděl za kuchyňským stolem. Seděl nehybně jako socha, jen jeho pohled mě provázel na každém kroku. Výčitky se mi zapichovaly do srdce jako ostré bodlinky. Ale nechtěla jsem couvnout, když už jsem se jednou rozhodla. Vždyť to nebyl žádný život, proboha! Jen nikdy nekončící úklid, vaření, únavná práce na zahradě… jen aby měly děti čerstvou zeleninu – stejně ji nechtěly potom jíst a nad vším ohrnovaly nos. Nikdo moji práci snad nikdy neocenil. Všechno brali jako samozřejmost, jako bych byla kus domácího vybavení…
Ne! Tak docela pravda to není. Co všechna ta přáníčka k narozeninám, kdy přáli vše nejlepší té nejlepší mámě? Ale manžel mi opravdu nikdy moc nepomáhal! I když… Ale ano, měl práci a občas i nějakou tu brigádu, abychom měli něco na přilepšenou… a dům po prarodičích… ten nám dal ale zabrat!
Jenže s Edou to není všechno tak těžkopádné. Má auto – na to jsme se nikdy nezmohli, pokaždé našetřené peníze padly na něco jiného. Eda je historik. Jezdíme na výlety, tolik věcí ví. Taky umí vařit! Klidně upeče kachnu, uvaří knedlík a zelí… Nemusím po obědě ani umývat nádobí… „Víš, vůbec mi nevadí, že nemůžeme jezdit na dovolenou do pětihvězdičkového hotelu, když mám svého mistrovského šéfkuchaře přímo tady u stanu a ty největší lahůdky mi tu připraví i na propanbutanové lahvi…“ Ano, vařila jsem i na dovolených. Nebyli jsme nikdy ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu… nebyli jsme nikdy v žádném hotelu! Jezdili jsme pod stan nebo do chatek. Na hotové jídlo do restaurace jsme si zašli vždycky až poslední den dovolené, až za peníze, které zbyly…
„Ale co bychom vařili, Jiřinko, stejně to nikdy nebude takové, jako od profesionálů. Tady za rohem je výborná resturace…“ Eda miluje dobré jídlo. Je to labužník, dokonce ví i to, jaké víno se ke kterému jídlu podává…
Rukou si otírám zpocené čelo. Na dlani mi zůstává stopa po rozpouštějícím se make-upu. Blíží se k polednímu a žár začíná být nesnesitelný. Žluté klasy obilí v poli přede mnou se ani nehnou. Narychlo vyspravovaná silnice začíná být lepkavá asfaltem. A začíná být cítit. Zastávka s rozbitou lavičkou nenabízí ani kousek stínu. Otáčím hlavou vlevo a se smutkem hledím na domky a stromy v dálce. Svírá mě z toho pohledu u srdce. Podívám se rychle vpravo. Nekonečná pole a mezi nimi se vine stará silnice.
Usedám na kufry a spouštím stavidla slzám. Utírám tvář do kapesníku a ten se zabarví černě, žlutohnědě a růžově. Chvíli rozčarovaně hledím na ty šmouhy a dostávám strašnou chuť se smát. Představa, že vypadám jako napůl odlíčený klaun mi připadá neuvěřitelně komická. Rozepínám kabelku a vytahuji z ní mobil. Sedím tu na kufrech, mobil v ruce. Zakláním hlavu a mhouřím oči proti slunci. Znovu mě ovládá smích. Otřu si zašpiněným kapesníkem nos a než vyberu ze seznamu toho, komu chci volat, pokývám hlavou ze strany na stranu, dívám se na modrobílou značkou autobusové zastávky, která tu zůstala zapomenuta z doby, než autobusovou dopravu převedli na novou silnici…
Číslo je vytočeno, chvíli trvá než zazní vyzváněcí tón…Jednou, dvakrát…
„Mami,“ ozve se z mobilu hlas mé dcery a slyším z něj stopy po proplakané noci.
„Barčo…,“ odmlčím se a musím polknout, abych mohla vůbec pokračovat. „Myslíš, že bys pro mě mohla přijet a pomoct mi nějak s návratem?“
„Jasně!“ křičí mi radostně do ucha. „Maminečko, kde jsi? Hned tam budu…“
Zora Šimůnková
Anděl strážný
Stála na refýži a vypadala, že čeká dost dlouho a marně. Konečně se naposledy rozhlédla, stoupla si zády k výloze Levných knih a vyndala z kapsy mobil. Poněkud váhavě vymačkala číslo, ale než se mohlo navázat spojení, někde blízko se ozvalo: - Nevolej mu.
Polekaně se rozhlédla, protože bylo pozdě večer a široko daleko ani noha.
- Tady, nahoře, řekl zase hlas.
Podívala se tím směrem a couvla o dva kroky. Na prosklené čekárně stál v sloupu zlatého světla anděl.
- Neboj se, opakoval. – Chci ti pomoct.
Mobil, který dosud držela v ruce, si přitiskla k hrudi, jakoby ho chtěla bránit.
- Já ti ty peníze na stromeček dám, řekl mírně, klekl si na kraj čekárny a natáhl dolů ruku s bankovkami.
- Nic nechci, konečně se jí vrátila řeč. - Nic od vás nechci, odtáhla se jako před nákazou.
-- To není pravda, přešla do útoku. - Už je vyléčený!
Anděl si povzdechl a trochu se narovnal: - Potřetí a vyléčený?!!
- No a co? Soused tam byl ještě víckrát…, zarazila se. – A jak to vůbec víte?!!!
- Vím všechno, konstatoval suše a znovu natáhl ruku s penězi: - Vem si je. Jsou platné, koukej, a rozložil bankovky do vějíře.
Reklama McDonalda na rohu třikrát zablikala.. – Ber dokud dávám. Nemám už moc času, volají mě. Ve chvíli, kdy se její ruka setkala s andělovou, to slabě zajiskřilo. Podívala se na bankovky z obou stran a pak je spolu s mobilem zastrčila do kapsy.
- Co za to?, zeptala se opatrně.
- Za co?
- Přece nerozdáváte peníze jen tak pronic zanic.
- To není pronic zanic. Jsem anděl strážný.
- To jako…MůJ?, oči měla jako velké lesklé knoflíky.
- Až od dnešní půlnoci. Býval jsem Tondy. TOHO TVÉHO, první dvě slova zdůraznil, - Tondy. Ale už ho mám dost. Někteří lidé se prostě ochránit nedají, víš před čím myslím.
Najednou vypadala zoufale: - Ale on je zlatý, než se…, nedořekla.
- No právě, pronesl káravě, - no právě.
- A to jako už žádného strážce nemá?, skoro zašeptala. – Slíbil, že přestane…, zlomil se jí hlas a rozplakala se. - Dejte mu ještě šanci, prosím.
- To je moje povinnost, proto jsem ho přenechal mladším. Jsou razantnější, a ještě idealisti. Já musím, ale ty bys asi neměla, dodal pomalu a vážně.
Nad MacDonaldem zase zablikalo. Anděl se poněkud namáhavě postavil a otřel si kolena. – A teď mě omluv, musím letět. Zamával a zmizel, jakoby nikdy nebyl.
Právě včas. Od křižovatky přijížděla tramvaj. Sotva nastoupila, mobil v její kapse se rozvibroval.
- Ahoj. Čekala jsem na tebe. Slyšela jsem, že nemáš. Od koho? Nikdy ho neviděls.
Domluvila, unaveně opřela hlavu o okno, a zatímco tramvaj projížděla zasněženými ulicemi, vůbec poprvé si zkusila představit Vánoce bez Tondy.