Lucie Plocová STO TAKOVÝCH DOMŮ - 1.ČÁST
Sny a realita - kde mají hranice?
Stála jsem před tím domem a váhala, jestli mám vejít dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a s nemalým vzrušením vzala za kliku. Ocitla jsem se v tmavé dlouhé chodbě. Zamířila jsem k nejbližším otevřeným dveřím. Podpatky mi klapaly po zašlé dlažbě. Vešla jsem do kuchyně. Vonělo to tu po jablkách a skořici. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Tahle kuchyň už hodně pamatovala. Všechno bylo zašlé a ne příliš čisté. Povzdechla jsem si. Čeká mě tu spousta práce. Vrátila jsem se do chodby a prošla jí až k zadním dveřím, vedoucím na dvůr a do zahrady. Dvorek zabíralo z větší části staré harampádí. Zamračeně jsem prošla pod pergolou s přerostlými růžemi do zadní části zahrady. Tady to také nevypadalo o nic lépe. Zanedbaný dům, zanedbaná zahrada. Vzrostlým plevelem se sem tam prodrala na světlo některá z odvážných růží, kterých kdysi musela být zahrada plná. Rozčarovaně jsem přecházela mezi záhony – nebo spíš mezi tím, co z nich zbylo. Cítila jsem smutek. Ale také odhodlání dát vše zase do pořádku. Rázným krokem jsem vykročila zpět k domu. Najednou mi zahradní cestička uhnula pod nohama…
Chvíli jsem se nemohla zorientovat. Ležela jsem v posteli, skrz nedovřené žaluzie se dralo do pokoje poslední letní sluníčko. Byl to jenom sen. Budík na stolku ukazoval 7:30. Vyskočila jsem z postele a spěchala vytáhnout žaluzie. Jen ať může sluníčko pěkně dovnitř. Chvíli jsem se kochala zářivými paprsky, pak jsem zamířila do koupelny. Dnes mě čekala cesta k rodičům. Už jsem za nimi nebyla celý měsíc. Člověk má pořád tolik práce… Ale tenhle víkend jsem si myšlenky na práci zakázala. Potřebovala jsem vypnout. Náš obří projekt je hotový, takže jaképak nervování. Dlouhá cesta autem mi tentokrát uběhla celkem rychle. Za dvě hodinky jsem byla na místě. Máma už mě vyhlížela v předzahrádce. Zaparkovala jsem před domem a pospíchala za ní. Dlouho jsme se objímaly, než jsme konečně vešly do domu.
„Proč sebou taky někdy nevezmeš Marka?“ vybafnul na mne táta místo pozdravu. Seděl v kuchyni u stolu a od svých novin ani nevzhlédl.
„Dobrý den!“ ignorovala jsem jeho otázku.
„Dobrý, dobrý…“ pokýval hlavou a nedal se od čtení vyrušovat. Celý táta.
Máma postavila na stůl konvici s ohřívanou žitnou kávou a dva šálky. Opatrně nalila nejdříve mně. Potom sobě. Poděkovala jsem a upila trochu z černé přeslazené tekutiny. Pomalu jsem té chuti už odvykla.
Po obědě jsem šla tátovi pomáhat na zahradu, zatímco máma dávala do pořádku kuchyň. Zhluboka jsem vdechovala čerstvý venkovský vzduch. Tohle mi ve městě strašně chybí. Tady člověk udělá pár kroků a je v přírodě. Jak ubohý je v porovnáním s tímhle prostorem můj jednopokojový byteček s miniaturním balkónkem. Jenže žít tu natrvalo, to bych taky nemohla. Na to mám všechen ten shon a ruch příliš ráda.
„Co stojíš! Takhle do večera nebudeme hotoví,“ vytrhl mě z přemýšlení tátův drsný hlas. Popadla jsem velký proutěný koš a dala se do trhání rajčat. Červené plody lákaly k nakousnutí. Jedno rajče jsem otřela do okraje pracovní kostkované košile a s chutí se do něj zakousla. Chuť našich rajčátek se s chutí těch kupovaných ve městě vůbec nedala srovnávat. Dokud jsem žila s rodiči a musela se účastnit všech těch otravných prací na rozlehlé zahradě, ani mě nenapadlo, že je všechna ta zelenina tak chutná. Zeleninový salát byl v sezóně, co by doplněk oběda, povinnou nutností. A abych se někdy zakousla třeba do jablka? Kdepak. Ta mi chutnala tak možná v jablečném závinu. „Já se z tebe zjevím! Bude ten koš plný ještě dneska?!“ Táta už se zlobil. Nikdy neměl ke vzteku daleko. Už jako malé dítko jsem velice rychle pochopila, že se vyplatí tohohle obra poslouchat na slovo. Jinak běda.
„Jen ochutnávám úrodu. To bys nevěřil, co se dneska všechno pod názvem rajče prodává. Tvoje rajčata jsou opravdová rajská lahůdka.“ Na lichotky táta většinou zabere.
„No aby ne! Člověk se kolem toho naběhá, té vody co jsem se letos natahal! Aspoň, že si toho vlastní dcera váží. To zahřeje,“ zabušil si mohutnou pěstí do prsou, „tady!“
Do večeře bylo co dělat. Ke stolu jsem usedla úplně vyhladovělá. Máma přede mě postavila talíř s míchanými vajíčky. V ošatce byl na tlusté krajíce nakrájený čerstvý chléb. Ten máma upekla speciálně pro mne. Ví, jak moc miluji domácí pečivo. Pro sebe s tátou by se s tím nedělala. Jim stačí kupovaný. Vděčně jsem se na ni usmála.
Táta obracel krajíc v ruce a nesouhlasně mručel. „Princezna si přijede milostivě jednou za měsíc a hnedle se strojí hostina. Člověk se tady dře den co den a má tak akorát maštěné brambory…“ „Ale vždyť to není pravda,“ nedala se máma.
„Ne? A kdy tady byla naposled?
„Já příští týden zase přijedu. Slibuju. Máme hotový zase jeden projekt, takže teď budu mít víc času.“ Snažila jsem se, aby nenastal důvod k hádce.
Táta to celkem dobře přijal, ale poslední slovo mít musel. „Projekt! Jakýpak projekt? Vždyť v těch vašich barácích se nedá bydlet! Zdi to má jak z papíru. Škoda mluvit…“ Vstal od stolu a šel si do obýváku pustit televizi.
Máma odběhla do komory. „Na, dones mu tam pivo.“ Podávala mi do jedné ruky otevřenou láhev a do druhé tátovu oblíbenou sklenici.
Zora Šimůnková
Vyjednavač
Vešel do budovy, kývl na pozdrav ochrance, kterou zjevně vyrušil od televize, a vstoupil do výtahu. Zamračil se, protože i tady zněly reprodukované koledy. Vánoce neměl rád, ostatně proto dneska přišel. Všechno podstatné se stejně děje až večer. Pokud se ve dvacetiletém manželství ještě dá na takových svátcích něco podstatného nalézt.
Od chvíle, kdy na guvernérském patře vystoupil, měl čím dál silnější pocit, že něco nehraje. Tichou chodbou došel ke dveřím své kanceláře, a když pod nimi uviděl světlo, zarazil se. To bylo špatně, v tenhle den a čas tam nikdo kromě něj neměl co dělat.
Rázně otevřel – a strnul. Za jeho stolem seděla neznámá žena ve stříbrných šatech. Ve vlasech měla zelenou stuhu a soustředěně četla Zákoník práce, který byl původně v příruční knihovně.
- Ahoj, řekla, aniž vzhlédla.
- Dobrý den, přišel si jak ve špatném snu.
– Co tu děláte?! To je moje kancelář. Zůstal významně stát mezi dveřmi a čekal, až se neznámá pohne.
- Sedni si, řekla místo toho a rukou ukázala na židle u dlouhého poradního stolu.
– Hned se ti budu věnovat.
- Tak to ne. Dostával zlost. Byl zvyklý rozkazy dávat, ne poslouchat.
- Buďto mi řekneš co tu děláš, přešel taky na tykání,
- nebo volám ochranku.
Řekl by, že se v jeho křesle rozvalila. Ve skutečnosti se pohodlně opřela a konečně se na guvernéra podívala zpříma. Musel uznat, že je krásná - ale neskutečně drzá.
- Zkus to, usmála se, - čekám.
Vedle vypínače u dveří byl knoflík interkomu. Stiskl ho, do mluvítka řekl:
- Přijďte sem, a pak už jen čekal. Neznámá začala zase listovat tlustým svazkem.
Když se objevil muž z ochranky, guvernér kývl ke svému stolu:
- Kde se tu vzala?
- Kdo?, černý šerif se zatvářil nechápavě.
- Ta dáma, ukázal rukou.
Bojácně udělal krok ke dveřím:
-Tam nikdo není, pane.
Najednou pochopil a nemínil se ztrapňovat dál. Mávl rukou
: - Jděte, jděte!
Jakmile strážný zmizel, zeptal se:
- Tak kdo jsi?
Opřela se lokty o stůl, naklonila se dopředu a pomalu a pečlivě vyslovila:
- Co bys myslel?
Ne nadarmo byl guvernérem.
- Od nich?, ukázal k zemi o mnoho pater níž.
Rozesmála se. – Vypadám tak?, položila řečnickou otázku.
– Máš snad špatné svědomí, že je čekáš?
Hrála si s ním.
– No třeba by i přišli. Kdybych tu nebyla já, vstala a zálibně se protáhla, ladně a pružně jako kočka. Zase se posadila, dala nohu přes nohu a řekla:
- Jsem anděl.
S buclatým andělíčkem, který na babiččině obrázku převáděl děti přes propast, neměla nic společného.
- Bucláči jsou u nás taky, četla mu myšlenky,
- ale pro děti, dodala.
– Andělů je víc druhů, vysvětlila a vznesla se půl metru nad podlahu, kdyby jí náhodou nevěřil.
- „Vzduch je naše moře“, napadlo ho přitom a konečně vzal situaci jako fakt. Dobře, vidí anděla, o Vánocích se stává všelicos. Ale i andělé mají nějaká jména.
- Jmenuju se Berenika, odpověděla na nevyslovené.
– Pro přátele Bea, a sklouzla zase na zem. A jsem vyjednavač.
- A co máš vyjednat?, zeptal se.
- Naleješ mi? Místo odpovědi kývla k whisky na sekretáři.
Tak už i andělé, ušklíbl se v duchu, ale beze slova nalil jí i sobě.
Lokla si a slastně přimhouřila oči.
– Nešidíš se. Dobrých sto let jsem něco tak skvělého neměla. Napila se podruhé a pak si uvědomila, kde je.
- K věci. Máme zájem na uzavření smlouvy. Uvědomila si množné číslo a dodala:
- Tedy nebe a já.
- Oč jde?, nasadil profesionální tón a popaměti si dopnul si sako.
– Musím tě ale upozornit, že sám žádné dohody uzavírat nemůžu.
Kývla hlavou:
- To ani nechceme. Jde jaksi, udělala významnou pausu,
- o rovné příležitosti.
- Pro koho?
- No pro nás. Hledala asi nejlepší slovo:
- Pro NÁS Z NEBE.
- A vy jste nějak v nevýhodě?, podivil se upřímně.
– Vůči lidem asi těžko.
- Tomu ještě nerozumíš, zpražila ho.
– Nemůžeš, dodala smířlivě a vypila zbytek whisky na ex.
- Chceme mít na Zemi zastoupení.
- A co všechny ty kostely?
- To je málo. Vyčítavě dodala:
- Ve vašich novinách se pořád píše o rovné šanci pro všechny!
Na to se nedalo nic říct.
- Chceme kousek země, kde by mohl být RÁJ. Hned ti to vysvětlím. Vstala a začala rychlými kroky přecházet po místnosti.
- Tisíce let na …TY DOLE, štíhlým bílým prstem ukázala k zemi, načež se koberec začal zlostně vlnit. Přidupla ho špičkou boty a pokračovala:
- Doplácíme. Ale teď, když můžou rovné šance platit pro lidi… Naklonila se ke guvernérovi a pošeptala mu do ucha:
-Nám stačí kousek. Ale peklo je všude.
Xxx
Povedlo se mu nic závazně neslíbit. Utekl se k mlhavým řečem o dalším jednání. Potěšilo ho, že nenamítala, od každého pozemšťana by už si něco vyslechl. Když zavíral okno, a díval se, jak se Berenika po whisky za letu mírně kolébá, přemýšlel o tom, jakým způsobem by právní odbor tak asi sepsal smlouvu s nebem.
Šárka Nováková
…Už jdou ledy...
„Pampeliško, co jste si s Bobanem udělali?“ zeptal se děda Franci, jen za sebou zavřel dveře sednice. Přišel na kus řeči, jak tomu s dědou Lojzou říkávali. Když bylo špatné počasí a nedalo posedět venku, střídaly se tyto sedánky jednou u nás, jindy ve vedlejší chalupě. „Tak co jste si s Bobšem udělali?“ byl zvědavý i můj děda, když jsem neodpovídala. „Copak bychom si udělali? Nejsem jeho stín, abych musela pořád za ním,“ trhla jsem vzpurně hlavou a vrátila jsem oči zpět do knížky. Ještě jsem koutkem oka zahlédla, jak se po sobě staříčci podívali a úsměv jim přeběhl kolem vrásčitých úst. Písmenka mi skákala z řádku na řádek,že jsem se nemohla pořádně soustředit na čtení. Navenek jsem se stavěla, že je mi jedno, kde lítá kamarád Bobeš, ale uvnitř mě pěkně žralo, že mi s kluky zdrhnul hned po obědě a nepovažoval ani písknout pod okny, kamže to vyrážejí.Dál jsem dělala, že se nemůžu od čtení ani odtrhnout, ale moc dobře jsem poslouchala povídání a doufala, že děda Franci poví kde asi Bobeš je. Ale kdepak by děda mluvil o Bobešovi. Nebyly to tak zajímavé řeči, jako když se u nás dralo peří. To ženské mají přehled o všem, co se na vesnici šustne, ale dědové byli pořád na rybách, nebo u koní, či u počasí. Najednou se rozletěly dveře a bez klepání dovnitř vpadnul soused, starý Veřtát. „Francku,“ polknul celý udýchaný, „Francku, víš, kde máš kluka?“ „Kde by byl, s klukama na řece,“ vypadlo z dědy „a bruslit umí,“ dodal. To už Veřtát chytl druhý dech a vyhrknul, „ale hnuly se ledy.“ V ten moment vyskočili oba dědové jako mladíci, v chodbě drapli v letu, haveloky a co jim nohy stačili, chvátali k řece. Staříček Franci trochu klempíroval a tak celý týden nebyl a nevšiml si, že všechno začíná povolovat, sníh už skoro všechen slezl a teď jdou ledy. Věděla jsem, co to znamená. Bobeš určitě dělá před klukama frajera a je na řece. Práskla jsem knížkou do kouta a vyletěla za staříčky jako z hnízda. U řeky to bylo horší, než jsem si dokázala představit. Led byl rozpukaný jako Sahara, na břehu nebyli jen kluci, ale teď už i plno dospělých a na ledě jen jeden člověk. Ale kdyby člověk, byl tam blázen, blázen Bobeš! Já jsem na kabát nepomyslela a vyběhla jsem v bačkorách. Kolem řeky bylo plno kluků, ale jen jeden na řece.Bobeš! Lužnice byla rozpuklaná jako Sahara a sem tam se objevila větší mezera, jak se led začínal v pomalém tempu pohybovat k jezu. "Bobšííí, " zaječela jsem zároveň s dědou Francim. " Bobšíku, neutop se, " zamumlala jsem si už jenom já pro sebe. A měla jsem pravdu. Bobeš začal přeskakovat z kry na kru, ale ne k nám ke břehu, ale směrem doprostředka. Staříček už jenom sípal, jak přikazoval Bobšovi, aby se vrátil. Najednou Bobšovi uklouzla noha a kra se trochu zhoupla. Teď bylo vidět, že i on zjistil, jak daleko je od kraje. Na druhou stranu to měl mnohem blíž, ale Bobeš, teď už mokrý až pod kolena, začínal panikařit. Čím víc se blížila kra k jezu, tím rychleji se chtěl vrátit zpět. Už jsme na břehu nestáli jen my a kluci, ale i ženské lamentovaly, že se Boban utopí. To mi tedy nepřidalo. Hlavou mi proletělo, že za chvíli by mohl být můj kamarád pod vodou a nemusel by se z ní vůbec dostat. Rozrazila mě zima. Stála jsem jako vrostlá do země, zatímco Bobeš přeskakoval a bořil se na krách víc a víc do vody. Mokrý až po pás a nohy mu klouzaly..Trvalo to snad jen pár minut, ale já jsem si za tu chvíli stačila rozkousat ret do krve. Kousek od břehu už spadl Bobeš do vody celý, ale to se za ním vrhli chlapi a vytáhli ho. Zuby mu cvalaly, že by dokázal překousnout drát, ale už byl mimo nebezpečí. V dědovi Francim se povolil všechen strach a přeměnil se ve vztek. Odepnul pásek a Bobeš měl potom nejenom promrzlé končetiny, ale pár pořádných lískanců na zadku. Když tímto gestem řekl děda svoje, odešel bez jediného slova domů. Babičky si zatím vzaly do parády Bobše. Zahnalaly ho do postele, nalily do něj horký čaj s rumem a moudře usoudily, že na lamentování je času dost. Mě změkly nohy, že jsem se u řeky musela posadit na klády. Pak jsme se s Bobšem dva týdny neviděli. Zápal plic nechytil on, když si to zasloužil, ale já, jak jsem u řeky bulela bez kabátu a v bačkorách. Třebaže tály ledy, venku ještě jaro nebylo. A Bobeš? Bobeš se jen otřepal a chodil mi domů referovat, co budeme dělat, až se vymarodím.... Tak pro dobrotu nikoliv na žebrotu, ale do postele se zápalem plic.