Šárka NovákováSlepice na paprice
Pampeliško, to si budeš pořád hrát s těma barkama?“ vyzvídal Bobeš zavěšený na plotě. Než jsem stačila odpovědět, ozvalo se za mnou. „Co by si nehrála, vždyť je holka. Bobši, pořád někde lítáte, jako draci, tak ji teď nech hrát s panenkami.“ Babička Růža mu přes plot podala pár rajčat, které otrhala na zahradě, mě pohladila po vlasech a zmizela v chodbě.“ „Jo, jsem přece holka,“ opičila jsem se po babičce a vyplázla na kamaráda jazyk. „To by tě měla, babi, teď vidět,“ zařehtal se Bobeš a zakousnul se do zralého rajčete s takovou vervou, až mu rudá šťáva vystříkla na peřinku v kočárku. „No Bobšáku,“ drapla jsem ji do ruky a hnala jsem se kolem plotu za kamarádem, „ty taky dovedeš všechno zčinit.“ Bobeš místo, aby utekl, ta zůstal stát a smířlivě pronesl, „Pam, já ti ten hadr vyperu,“ a už sahal po peřince. „To zrovna,“ nechtěla jsem ji pustit z ruky, „to by to dopadlo.“ Ale Bobeš měl jeden ze svých záchvatů, kdy se rozhodl být lepším a tak jsme se o zašpiněnou dečku přetahovali tak dlouho, až nám každému zůstala v ruce jedna půlka. „Hezký,“ uchechtnul se, „no vidíš a je po starosti, co s ní.“ Popotáhla jsem nosem, neklamné znamení, že se mi za chvíli začnou koulet slzy jako hrachy, protože jsem dneska neměla náladu na Bobšovu destrukční činnost, chtěla jsem si také chvíli připadat jako holka, jak před chvílí řekla babička a ne jako drak v sukních. „Pampeliško, no tak, já to fakt tak nemyslel,“ lísal se ten proradník. Jedním dechem se omlouval a na druhé nadechnutí ze sebe vysypal, že bychom mohli v kočárku povozit někoho jiného, než tu mojí barku, jak překřtil novou pannu. Moc dobře věděl jak na mě a já se také hned opravdu chytla. „A co by to jako mělo být?“ „Pojď, něco ti ukážu,“usmíval se už zase Bobeš. Na zahradě stával celé léto sud s vodou, se kterou tatínek v podvečer zaléval zeleninu. Bobeš odklopil víko a vybídl mě, „podívej se dovnitř.“ Protože jsem znala Bobešova překvapení, nakoukla jsem do sudu opatrně. Nebylo v něm moc vody a v té co zbyla na dně, seděla slepice. „Ty tedy dostaneš,“ vyjekla jsem, „zavírat slepici do sudu s vodou.“ Bobeš se jen uculoval, „tu jsem tam nezavřel já, ale babi Franci.“ Nedůvěřivě jsem tam nakoukla ještě jednou. Slepice se natřásala jako nějaká baletka. Bodejť by ne. Venku horko a v sudu chládeček a ještě koupel. „Proč by zavírala babička slepici do sudu?“ napadla mě dodatečně otázka. „Protože kvoká a když se zavře do nějaké nádoby s vodou a zakryje poklicí, tak přestane,“ vysvětlil mi Bobeš, co jsem nevěděla. „Když slepice kvokají, tak se zavírají do sudu? Bobši, co to blábolíš, v slepičárně u řeky, kvokají slepice jako o závod a v žádných sudech nejsou,“ nevěřila jsem stále, že můj kamarád opravdu neprovedl zase nějakou lumpárnu. „Hele Pam, já sice nevím, proč tam ta mokrá slepice je, ale fakt jí tam dala babička a řeknu ti, je mi jí líto.“ „Proč ti je babičky líto?“ vykulila jsem oči, „ono se jí něco stalo?“ Teď zase kamarád koukal jako by spadl z nebe. „A proč by se babičce něco mělo stát?“ „Protože je ti jí líto,“ mlela jsem svou. Najednou se Bobeš rozesmál na celé kolo, tak jak to uměl jen on. Děda říkal, že když se Bobeš zasměje u řeky, tak se v lese plaší zajíci, jak je ho daleko slyšet. „Pampeliško, ty motáš hrušky se švestkami, mně není líto babičky, ale slepice a tak jsem si myslel, že by si zasloužila, kdybychom jí povozili v tom tvém kočárku.“ Takhle to tedy je. Bobeš šel, jako vždy, na mne oklikou. „Tak to tedy ne,“ vzbouřila jsem se, „slepice mají čmelíky a měla bych je pak v peřinkách. Už se nepamatuješ, jak jsme se vsadili, že přespíš v noci v kurníku?“ Při té vzpomínce jsem si nechtěně, dvěma prsty, stiskla nos. Oba jsme si moc dobře vzpomněli, jak vypadal ráno. Čmelíci ho málem vycucali lépe než klíšťata, peří měl ve vlasech a cítit byl jako starý kohout. Na starého kohouta ho přejmenovala babička Franci, když ho pak drhla ve studené vodě u pumpy a nemohla pochopit, co je to za statečnost spát v kurníku. „Hele,čmelíky má slepice suchá, copak myslíš, že by se koupali s ní?“ Bobeš velice rychle změnil taktiku, „myslel jsem, že bychom mohl skamarádit slípku a Doležalovic Žolíka.!“ Žolík byl psík, kdysi dávno bílé srsti, ale teď spíš takový psí chudáček. Když jsme se ráno v zimě nechtěli mýt, smál se nám děda Lojza, že jsme jako Žolík, nečesaní, nemytí. Doležalovi měli psa rádi, ale že by ho sem tam vykartáčovat a vyčesat, tak na to fakt nemysleli. Než jsem se stačila rozmyslet, vřísknul Bobeš, „hele Žolík.“ Každý den v podvečer, vyběhl pejsek z domu a udělal si svou pravidelnou procházku, nikdy se neztratil a za hodinku, za dvě, ho zase našli sedět za dveřmi. Bobeš nečekal na můj souhlas, v minutě byl na ulici a hned zase zpět s Žolíkem v náručí. Moc dobře věděl, že mám pro psy slabost a také věděl, že nevyčesaného psa do kočárku nedám. Mávl rukou, už jsem ta gesta znala, znamenalo to, ať chvíli počkám. Vběhl do sednice a hned byl zase zpět a v ruce třímal babiččin hřeben, s krásnou bílou rukojetí. Babi Franci si ho považovala, protože ho dostala jako dárek, když byla mladá, od dědy, který ji ho přivezl z vojny. „Františko,“ zlobil ji děda ještě i dnes, „toho hřebenu si važ, je přes kořeny vezený a s láskou koupený.“ A tak ten hřeben teď Bobeš třímal v ruce a jal se jím rozčesávat Žolíkovy zcuchané chlupy. Dělala jsem, že nevidím, co je to za hřeben, protože jsem tušila, že zase bude bouřka. Když byl pes vyčesaný, vyndal Bobeš slepici ze sudu, oklepl ji od vody a začali jsme je kamarádit. Žolík byl normálně pes klidný a nevšímavý ke změnám okolí, ale teď se asi necítil ve své kůži, když ho |Bobeš vyšlechtil. Jinak si nedovedu vysvětlit, že při vzájemném oťukávání se slepicí, která mimochodem opravdu už ani nekvokla, udělal najednou chramst a kousl ji do krku. Kdo viděl, jaký má slepice krček, tak se ani nediví, že to udělalo chrup a slepiččí hlava visela Bobšovi z ruky jako zvadlý květ.
Podívali jsme se s Bobšem na sebe. Co teď? V mžiku jsme oba věděli co dělat, slepici jsem šoupla zpět do sudu, Žolíka Bobeš vystrčil zase na ulici a tiše jsme si sedli vedle sebe na lavici pod okno. Bylo to o fous. Babička Franci za chvíli nesla na stůl kouřící brambory na loupačku, vedle postavila kyselé mléko. S ošatkou vdolků přicházela na podvečerní táčky i babi Růža s dědou Lojzou. Za chvíli nás bylo kolem stolu plno. Cpali jsme se s Bobšem, jako by to mělo být naše jídlo poslední a doufali, že si nikdo nevzpomene na slepici. Bylo už hodně šero, ale pořád ještě teplo. Babička Franci si z hlavy sešoupla šátek na zátylek, jak to někdy dělávala a prohlásila, „ je teplo, jako by už bylo léto a zatím ještě ani máj není u konce.“ „Babi, můžu?“ vyskočila jsem jako čert z krabičky. Babička Franci měla ještě i ve svých letech pořád pěkné vlasy, třebaže bílé jako mléko a já jsem je ráda pročesávala. „ Tak pojď,“ usmála se babi, „ skoč pro hřeben do sednice. „ Hrklo ve mně jako v pendlovkách. Hřeben zůstal ležet na zahradě, jak jsme zušlechťovali Žolíka. Bobeš viděl, jak jsem zaváhala, vyskočil a vytratil se do šera. Chvíli jsem postála v síňce a pak jsem se vrátila s tím, že řeknu, že jsem hřeben nikde nenašla. Nikdo si v tom šeru nevšiml, že mi Bobeš vtiskl hřeben do dlaně. Česala jsem babičku, splétala vlasy do cůpků a poslouchala povídání. Všechno vypadalo, že večer skončí bez průšvihu. Najednou maminka vyskočila. „Já zapomněla na tu slepici v sudu!“ A je to tady. Maminka se ve chvilce vrátila ze zahrady. „Tak jsme přišli o nejlepší nosnici, utopila se nám v sudě, dívejte, jak má sklopenou hlavičku,“ povzdechla si a my s Bobšem jsme si oddechli, až se stromy v celé zahradě ohnuly k zemi. Tak vida, i slepice by se mohly utopit. „Příště nedám na žádné sousedské rady,“ rozhodla babička „a zítra bude slepice na paprice.“
Večer končil přímo idylicky. „Půjdeme spát, stejně mě tady už všechno kouše, asi nějaké tipky, co se slétají na světlo,“prohlásila babička Franci a poškrábala se na hlavě. „My si Lojzíku dáme ještě jednu na dobrou noc, ne?“ a děda Franci už tahal z kapsy tabatěrku. „Nebuďte tady dlouho, dneska to kouše jako ďas, asi bude pršet,“ babička Franci se opět poškrábala na hlavě. Staříčci si sedli na lavičku a pobafávali. „Tak si Franci myslím, že dneska pršet nebude a tipky žádný nekoušou,“ začal děda Lojza svou řeč. „Pampeliško, Bobši, na slovíčko, „zavolal tiše, ale důrazně. Vrátili jsme se ze síně a já začínala tušit, že děda všechno ví. Ale jak??? „Abys Františku věděl, jak to bylo s tou slepicí…“děda se podíval na Bobše, „on už ti to chasník řekne sám, že?“ Bobeš začal zajíkavě vyprávět, co se všechno v podvečer stalo. „Nepochválím vás,“ zahučel děda pod fousy, „ale zase na druhou stranu, taková slepice na paprice..“ nestačil ani dopovědět, když se z chalupy ozvalo, „ Franci,kde máme petrolej?“ „ Na co teď večer petrolej?“ prohodil děda pro sebe. „Třeba na vši,Františku, třeba na vši, dej na mě a dobrou noc“ Všichni jsme koukali, co tím děda Lojza myslí.
Ráno mi to bylo jasné. Jen jsem přiběhla na druhou snídani za Bobšem, podivila jsem se, že babi má celou ovázanou hlavu a v sednici smrdí petrolej. „Někde jsem přišla ke vším, panenko,“ povzdechla si babi Franci, „teď abych z chalupy nevytáhla paty, aby si lidi nemysleli, že se nemyjeme.“ Loupla jsem očima po Bobšovi, který už doma neměl stání. Venku jen vydechl, „Pam, ty vši byly asi od Žolíka, v hřebenu zůstaly jeho chlupy a večer nebyly vidět.“
„Bobši, že jsem si raději nehrála s těma panenkama,“ povzdechla jsem si, ale to už pomalu začínala oknem ven vonět slepice na paprice.
Zora Šimůnková
Houpací křeslo
Bylo jednou jedno houpací křeslo. Stálo v obývacím pokoji hned vedle klece s kanárkem. Už ani nevědělo, jak se tam ocitlo, jen ve snech se mu zjevovaly regály velkoskladu s nábytkem ? a pak tma v lepenkové krabici. Původně bylo dárkem pro starého pána. Celé dny ho houpávalo a naslouchalo příběhům, které vyprávěl malé holčičce u svých nohou. Od doby, co starý pán odjel ? nikdy neříkal, že by odjet chtěl, ale křeslo ho pak už nikdy v pokoji nevidělo, si přišlo velmi, velmi opuštěné. Nikdo se na něm nehoupal, dokonce už ani ta malá holčička ne. Byla z ní už slečna, křeslo ani pořádně nevědělo, jak se změnila: přicházela domů čím dál později . Občas do křesla rodina usadila návštěvu, ale čím dál tím méně.
A přitom křeslo se tak chtělo houpat - hou, hou?,
Občas sice k němu přilétl dveřmi z balkonu vítr, ale většinou neměl tolik síly, aby křeslo z poctivého dřeva rozhoupal. Jen se propletl mezi příčkami opěradla a ---zase odletěl.
Jednoho dne se v pokoji sešla rodinná rada ? a křeslo uslyšelo, že ho chtějí prodat?Kdyby mohlo, křičelo by: ne, ne?Zvyklo si na svůj pokoj, na klec s kanárkem, v hloubi dřevěné duše pořád čekalo starého pána, který se nevracel. Ale mluvit neumělo, tak jenom dřevěně zavrzalo.
- Ještě tak červotoč, zhrozila se paní ? snad je dobře ho prodat.
V dalších dnech se na křeslo přicházeli dívat úplně cizí lidé?A kdyby se jenom dívali, všelijak křeslo obraceli, převraceli, potěžkávali?až se stydělo?Jako by bylo tou dámou v červených šatech, kterou každý večer vídalo přešlapovat na rohu ulice?
Dny míjely a zájemců ubývalo. Křeslo bylo masivní, z poctivého dřeva, švédská práce, lehčí a novější křesla se dala levněji koupit skoro na každém rohu. Jako poslední zájemce přišel však muž s postavou zápasníka.
- To křeslo si vezmu, a vytahoval z kapsy bankovky? - Počkejte, zalekla se domácí paní, přijďte si zítra?Připravíme vám ho, nepohodlně by se vám teď neslo?Jistě, bude tu na vás čekat? Muž s postavou zápasníka prozatím odešel. Když všichni usnuli, přišla za křeslem do pokoje paní. Sedla si do křesla a hladila dlaní opěradlo?Pak začala tichounce zpívat?sladkou, krásnou melodii, ukolébavku?rozplakala se. Když byla malá, houpával ji v křesle její tatínek. Přitom jí vyprávěl krásné příběhy, plné zelených stromů, modré vody a statečných princů. Tatínek už dávno umřel, ale křeslo pořád patřilo do jejího světa pohádek. A teď ho museli prodat. Zabíralo příliš místa v jejich malém bytě. Odnesla křeslo na balkón a začala se houpat. Hou-hou-houpy-hou?křeslo šťastně usínalo a paní pořád tichounce zpívala. Věděla jistě, že křeslo prodat nemůže. Přestala plakat a odhodlala se k činu. Ještě než křeslo dopadlo na trávu před domem, zdálo se mu, že letí?letí tak, jako vídávalo létat přítele kanárka?možná se kanárkem stávalo? Ráno se lidé cestou do práce zastavovali u trávníku . Soucitně postávali nad starým křeslem, které mělo přeražené obě trnože?Vypadalo, jako by spadlo z velké výšky? Jedna malá holčička řekla: Asi vypadlo z hnízda?, ale dospělí ji rychle okřikli: Brepto, nevíš, že křesla nelétají? Později přišel pán domu, křeslo naložil a odvezl do kůlny, kde mělo čekat na opravu. Jenže když konečně na jaře přišel truhlář, nalezl už jen konstrukci. Dřevěná duše houpacího křesla už dávno kroužila v zelených korunách hustých švédských stromů.
Lucie Plocová
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 2.ČÁST
Pršelo. Po skleněných okenních tabulkách stékaly kapky vody. Tvořily za sebou mizející cestičky. Dívala jsem se ven do zahrady. Chtěla jsem dnes podniknout boj s plevelem a trochu prosvětlit staré keře. V tomhle počasí to půjde těžko. Vlhko a chlad nadcházejícího podzimu mi pronikaly až na kost. I tady uvnitř byla zima a vlezlo. Aspoň, že sem neprší. I když zaschlá žlutá skvrna na stropě svědčila spíše o opaku. Možná bych se měla jít podívat na půdu, jestli někudy nezačíná zatékat. Ze studené ponuré chodby vedly jedny dveře na půdu. Vystoupala jsem strmé dřevěné schodiště a ocitla se v tmavém prostoru. Někde by tu měl být vypínač. Šátrala jsem rukou po nejbližší stěně, dokud má ruka nenahmatal, co hledala. Otočila jsem starým vypínačem a půdní prostor zalilo mdlé světlo jedné žárovky, která visela zavěšena na jednom z černých trámů. Půda byla poměrně pustá a prázdná. Blízko schodiště leželo několik dřevěných beden a bedniček pokrytých vrstvou prachu.
Popošla jsem pár kroků a snažila se očima proniknout tmavé kouty, kam světlo žárovky nedosahovalo. Někde by tu přece mělo být okno. Směrem do dvora. Představila jsem si rozložení domu a bezpečně zamířila k místu, které by mělo být osvětleno denním světlem. Skoro doslova jsem narazila na nízké dveře. Byly zamčené. Chvíli jsem lomcovala klikou, ale zbytečně. Najednou jsem na rameni ucítila dotek. Prudce jsem se otočila a stanula jsem tváří v tvář starší ženě. Její obličej vyjadřoval tolik nenávisti, že se mi hrůzou podlomila kolena…
Prudce jsem se posadila na posteli a zírala zděšeně do tmy. Rychle jsem oddechovala a nemohla se hned vzpamatovat. Byla jsem ve svém pokojíku u rodičů. Třesoucí se rukou jsem rozsvítila malou lampičku u postele. Pokojem se rozlilo tlumené světlo. Moje velká postel, masivní borovicový nábytek i zatažené kytičkované závěsy budily dojem útulnosti a bezpečí. Vstala jsem z postele a přešla pokojem ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pomalu otevřela dveře. Vystrčila jsem hlavu na chodbu, ale všude bylo hrobové ticho. Rodiče už spali. Šla jsem si lehnout jako první. Byla jsem po namáhavém dni příliš unavená. Možná proto se mi zdály takové sny. Měla jsem toho za celý den dost.
Vrátila jsem se do postele. Zhasla jsem světlo, zachumlala se do přikrývky a snažila se znovu usnout. Brzy jsem se začala opět propadat do spánku. Ještě jako by z dálky jsem slyšela bubnování deště na plechový parapet a pak už jsem spala jako špalek.
Ráno mě vzbudilo vzdálené bouchání dveřmi a tátovo pokašlávání. Pokoj tonul ještě v šeru. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu a odmítala se nechat vtáhnout do stavu bdělosti. Zbytečně. Do místnosti někudy vnikla vůně opékané slaniny. To mě probudilo definitivně. Vylezla jsem z postele, oblékla si svršky přehozené přes židli a odtáhla jsem závěsy. Venku pršelo. Vyvstal přede mnou obraz dnešního snu. Pěkně jsem se v noci vyděsila.
Když jsem přišla do kuchyně, táta už byl venku. Každou neděli ráno chodíval na dlouhou procházku po okolí. Máma mi připravila snídani a přisedla si za mnou ke stolu.
„A jak se ti teď vede, Terezko?“ začala opatrně s vyptáváním.
„Je mezi tebou a Markem všechno v pořádku?“
„Ale ano. Všechno v normě,“ odpovídala jsem mezi sousty.
„A co svatba? Kdy se chcete vzít?“
Zamyslela jsem se, jak nejlépe odpovědět. „No, nejdřív bychom si chtěli zařídit společné bydlení.“ „To říkáš už dva roky.“
„Jenže teď už jsou plány na dům hotové. Dokonce máme zamluvený pozemek.“ Vlastně zbývalo už jen začít.
„Já jenom, že roky ti utíkají a na děti už máš nejvyšší čas. Mladší nebudeš. My jsme se s tatínkem znali rok, než jsme se vzali. A jsme spolu doposud.“
Jenže za jakou cenu! Po takovém vztahu jsem rozhodně netoužila. S Markem to je naštěstí něco docela jiného. Za těch pět let už mě nemá čím překvapit. Jdeme do jistoty.
Máma si povzdychla: „Někdy si říkám, jestli nebyla chyba, že jsem tě tak tlačila do učení. To ta škola tě dohnala k městskému životu. Bez studií bys tu určitě zůstala s námi, našla si někoho z okolí a kolem mě by teď běhala aspoň dvě vnoučata. Terezko, život bez dětí je pustý. Neotálej příliš dlouho!“
Jak jen mi byly tyhle řeči nepříjemné. Ne, že bych nemyslela na děti, ale rozhodně jsem zatím ještě neměla dost času se tím opravdově zabývat. Nejdřív střední škola, pak vysoká, teď kariéra. Pomalu přichází vhodná doba pro manželství a následně pro potomka. Žádný strach, všechno stihnu. V dnešní době, se ženám rodí první děti i ve čtyřiceti.
„Nemysli si, že ti vždycky půjde všechno podle plánu,“ pokyvovala hlavou máma. Asi četla mé myšlenky.
„Vždycky se může něco stát, ale proč by mělo?“ namítla jsem.
„No, však víš… Člověk míní, pánbůh mění!“ usmála se.
„Příště přijedeme s Markem společně,“ řekla jsem jako na obranu před jakýmikoli změnami. „To je dobře. Táta potřebuje pomoci se dřevem. Další chlapská ruka tady přijde vhod.“
„Já vím, jenže nemusí mít táta pokaždé navrch a za každou cenu. Marek si to nenechá líbit a zase bude oheň na střeše,“ varovala jsem předem. Žádná naše společná návštěva se zatím neobešla bez mraku. Pokaždé odtud odjíždím absolutně rozladěná. Marka úplně chápu. Kdo by chtěl, aby se s ním zacházelo jako s poskokem!
Neděle. Jediný den v týdnu, kdy se tady opravdu nepracuje. Tedy, když nepočítám vaření a umývání nádobí. Uteklo mi to jako voda. Odjížděla jsem skoro až večer, vybavená platem vajec, mraženým králíkem a čerstvou zeleninou. Výtah u nás v domě už zase nejezdil, takže jsem se s tím táhla do třetího patra pěšky. Dveře od bytu se mi otevřely před nosem.
„Ahoj! Kde jsi tak dlouho?“ vítal mě Marek.
„Ahoj. Nevěděla jsem, že tu na mě budeš čekat. Měl jsi mi zavolat. Nebo aspoň napsat.“
„Chtěl jsem tě překvapit.“ Převzal ode mne výslužku a zamířil s ní do kuchyně.
Vyzula jsem si boty, odložila kabelku a šla za Markem. Na prahu kuchyně jsem se překvapeně zastavila. Kuchyňský stůl byl svátečně prostřený. Ve svícnu čekala na zapálení svíčka. Marek mě objal a podával mi malý balíček ovázaný lesklou stužkou.
„Rozbal to,“ pobídnul mě.
Odstranila jsem nejdříve stužku, potom jsem pomalu rozbalila papír. Držela jsem v ruce koženou klíčenku. Tázavě jsem pohlédla na Marka.
„Příští týden začínáme stavět náš dům,“ oznámil nadšeně.
„A… co s tímhle?“ mávala jsem mu klíčenkou před obličejem.
„To máš na nové klíče od našeho domu.“
Zasmála jsem se. „To si ještě počkám.“
„Neboj, zkusím to maximálně popohnat.“
„Nebylo by přece jen lepší začít na jaře? Do zimy se hrubá stavba nestihne,“ vyslovila jsem své obavy.
„Stihne!“ pronesl důrazně. „Sedni si, nachystám večeři.“
Poslechla jsem. Zatím, co připravoval na pánvi nějakou masovou směs, přemýšlela jsem o jeho rozhodnutí začít se stavbou už teď na podzim. Byl to holý nesmysl. Jako architekt a šéf firmy přicházel s problémy kolem staveb do styku denně. Měl by mít víc rozumu! Měla jsem v úmyslu mu to rozmluvit.
Jídlo bylo skvělé. Několikrát jsem se snažila nadhodit téma, ale pokaždé odvedl řeč jinam. Pro dnešek jsem to tedy vzdala.
„Zůstaneš tady se mnou přes noc?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě, miláčku,“ usmíval se mnohoslibně.
Ráno tedy pojedeme do práce společně. To bude příjemný start do nového týdne. Vlastně už jsem se také nemohla dočkat, až spolu budeme bydlet natrvalo.