Autorská tvorba - PRÓZA 4/2008

ukázky autorské tvorby

Šárka Nováková Hody, hody doprovody…. „Pampeliško, škoda, že nejsi kluk,“ povzdechl si Bobeš tak srdceryvně, že mi málem vypadlo z ruky vajíčko, které jsem barvila v cibuli. Než jsem se stačila optat, proč je to taková škoda, vložila se do toho babička Růža. „Bobane, copak máš zase za lubem, že tady děláš na holku psí oči?“ Babička se vždy zeptala přímo a také očekávala přímou odpověď, Bobeš to věděl, tak se ani nesnažil vytáčet a vybalil to rovnou. „Babi, Pampeliška s námi nemůže na koledu, protože v pondělí chodí jenom kluci.“ Tak to jsme věděli oba, ale proč je to najednou taková škoda, to bylo divné. Babička čekala, co z něj vypadne dál a Bobešovi nezbylo nic jiného než dodat. „Kdyby s námi chodila Pam, tak by se dalo vykoledovat určitě víc, protože, jak by ženské viděly holku, tak by byly rozdávačnější.“ „Bobane,“ zasmála se babi, ty si máš tak na co stěžovat, každý rok nemůžeš utáhnout košík, co si vykoleduješ.“ Moc dobře jsem věděla, že to není tím, že by můj kamarád byl nejlepší v přednesu koledy, ale pusu měl dobře prořízlou a v domácnostech se už jistě těšili, s jakou inovací Velikonoc letos přijde. „Pampeliško, když nemůžeš na koledu, nepomohla bys mi složit nějaký povídání?“ přitočil se Bobeš blíž ke stolu. „Ať nemám koledu jako všichni ostatní“ a zase udělal ty, jak babička říkala, psí oči. Když viděl, že trochu váhám, honem přislíbil, že se podělíme o obsah košíku. Moc dobře věděl, že na vajíčka by mě neutáhl, ale pokud mu v košíku přibude čokoláda, tak tu že mám moc ráda. „Dobře, Bobánku,“ připustila jsem, že bych mu mohla pomoci, „ale půl na půl. Já dvě sloky a ty přidáš taky dvě, jasný?“ „Pampeliško a nestačily by dvě dohromady?“ smlouval Bobeš. „To by tedy nestačily,“ rozhodla jsem a protože za léta, co jsme kamarádi, vím, jak na něj, tak jsem přidala, „moc dobře víš, že všude čekají, s čím novým přijdeš tento rok.“ Bobeš si docela zakládal na tom, ač to navenek nechtěl přiznat, že vždycky koledu něčím ozvláštnil, aby to nebylo jen takové drmolení za vrátky. Jednou vodil za sebou na provázku slepici a tvrdil, že si sama jde vybírat vajíčka, aby věděla, na čem bude sedět, jindy vykládal, že všechny vejce, které vykoleduje, dá do malty, se kterou děda opravoval plot, protože práv četl o stavbě Karlova mostu. Druhý den přišel Bobeš a žmoulal v ruce papír se slokami ke koledě. „Ukaž,“ natáhla jsem ruku a sama jsem mu podala kartičku, kde bylo napsáno to, co jsem sesmolila já. „Raději si, Pampeliško, sedni, než to přečteš,“ poradil mi kamarád a mě už dopředu oblilo horko, protože jsem věděla, že to bude nějaká kulišárna. A taky byla. Tak tohle byly moje dvě sloky: Koleduji vajíčka, co vám snesla slepička, ta zrzavá ze dvorku, co má černou chocholku. Nedarujte jenom bílá, barevná by byla milá, přidáte li po kraslici, vychválím vás po vesnici Bobešova verze zněla: Pokud mi nic nedáte, Výprasku se dočkáte pomlázka je pružná dosti, naklepu vám pěkně kosti. Kdyby byla štamprlička, zahořela by mi líčka, potom, milá hospodyně, ožeru se jako svině. „Bobši, s tímhle chceš chodit koledovat?“ nevěřila jsem vlastním očím.“Jo,“ přikývnul kamarád, poděkoval za dvě první sloky a odešel se připravovat na zítřek, kdy se vstávalo brzo, aby stačil obejít všechny chalupy. Škoda, že neuvidím, jak se svojí novou koledou uspěje, protože courat se za tlupou kluků se mi tedy nechtělo, ale když přijdu v podvečer ke staříčkům do chalupy, tak se jistě dozvím, jak to všechno dopadlo. Ale přece jen mi to nedalo, když jsem uslyšela vedle, u Jeníčků, slova koledy, která byla napolovic i mým dílem, číhala jsem za stromem, abych viděla účinek poslední sloky. Paní Jeníčková stála mezi vrátky, usmívala se a v ruce držela ošatku obarvených vajíček i nějakou tu mlsku mezi tím. Docela škodolibě jsem si pomyslela, teď se usmívá, ale co bude dělat za chvíli? A Bobeš pěkně plynule přešel na svoje slova a jen tak symbolicky šlehnul sousedku po sukních při třetí sloce a najednou tu byla poslední slova a já si všimla, jak paní Jeníčkové zacukalo v koutcích a řekla. „No,Bobši, když sis letos připravil takovou pěknou koledu, tak tu musím splnit do posledního slova. „Otočila se na podpatku a hned byla zpět se skleničkou průzračné tekutiny. „Chtěl jsi štamprličku? Tak tady je a ať ti slouží,“ usmívala se ze široka. Bobeš nejistě sáhl po skleničce, žádná decinka to nebyla, ale pěkná od hořčice, rozhlédl se po kamarádech a aby si neutrhl ostudu, rozkročil se a na jeden lok to do sebe hodil. Najednou zčervenal jako krocan, vytřeštil oči a já myslela, že ho trefí šlak. „Fuj, vždyť je to voda,“ zaječel a prskal kolem sebe. „A co sis myslel, že ti dám trnkovici?“ smála se sousedka, ale i já za stromem, protože tak, jak si Bobeš dělal legraci z druhých, tak ho dneska převezla paní Jeníčková. Dál už jsem nepátrala po tom, jak uspěl jinde. Odpoledne jsem netrpělivě seděla u staříčků za stolem, dloubala z mazance rozinky a čekala, až Bobeš dojde. Došel, no spíš ho kluci přivedli, protože Bobeš svou koledu nezměnil a jinde nebyli tak šetrní k jeho útrobám, jako sousedka a tu vykoledovanou štamprličku dostal. Když jsem se pro Bobše v úterý, cestou do školy, zastavila, babička Františka míchala cosi na kamnech a řekla: „Pampeliško, omluv Bobana, že dnes nepřijde, má žaludek jako na vodě.“ Od stolu zahučel děda Franci, „houby na vodě, na kořalce, ale to mu nedaruju, až se probere.“ Ještě než jsem za sebou stačila zavřít dveře, uslyšela jsem babičku, jak broukla, „copak tys byl, Franci, lepší?“ Zuzana Voznicová O Pepanech Pepan, to je ten, který se furt sprchuje mami“, řekla mi dcerka, poučena reklamou na sedlčanský hermelín. Ovšem tím dala najevo, že v otázce původu tohoto jména má absolutně jasno, což se o mně rozhodně říci nedá. Snad se mohu přiznat, že tohle, u nás tolik oblíbené, jméno, nemusím. A to snad už od dob France Josefa, tedy vyjádřeno hodně nadneseně. Původ jména „Josef“ je ale veskrze vznešený, hebrejské jméno je i jménem biblickým, a u nás je obdařeno spoustou odvozenin a zdrobnělin jako např. Pepa, Pepek, Pepík, Pepča, Pepánek, Joska, Józa, Jozífek, Jožin, Jožo atd. Doslovný výklad jména znamená něco jako: on (Bůh) dá, rozhojní. Což tedy já rozhodně nechápu, protože z mého osobního života znám Josefy pouze tři, dva z nich bohužel zřejmě toto jméno obdrželi jakýmsi podivným omylem. Jim toho Bůh moc nedal a už vůbec ne oni jemu. Tedy alespoň si to myslím. Třetí je jakýmsi kompromisem a výraznější výhrady k němu nemám, ostatně je to můj tchán. Takže kolem 19. března od nás obdrží láhev něčeho ostřejšího a tím je pro mě otázka „Pepanů“ uzavřena minimálně na rok. Co se mi ale nejčastěji vybaví při vzpomínce na toto jméno je výrok profesora Harabiše z průmyslovky, kterou jsem čtyři roky navštěvovala. Ten, když si s námi v hodině už opravdu nevěděl rady, vždy jen s povzdechem prohlásil: „Pepíčkové a Pepičky, kdyby blbost kvetla, tak tady místo třídy máme botanickou zahradu.“. . Lucie Plocová STO TAKOVÝCH DOMŮ - 3.ČÁST Studený podzimní vítr zvedal spadané listy stromů a nutil je kroužit v podivném tanečku. Vytrvale jsem pokračovala v namáhavé činnosti, kterou jsem si na dnešek předsevzala. Rýč v mých rukou se zdál být čím dál těžší. Prameny dlouhých hnědých vlasů mi spadaly do obličeje a v nárazech větru poletovaly kolem mé hlavy. Odložila jsem na chvíli rýč a sáhla do kapsy pro gumičku. Neposedné vlasy jsem stáhla do ohonu. Pak jsem pokračovala v rytí. Něco mě po chvíli přinutilo zvednout oči od práce a pohlédnout směrem k domu. Na dvorku stála žena s krátkými šedivými vlasy, které jí rozcuchaně trčely do všech stran. Sledovala jsem, jak kráčí ke mně, s narůstajícím strachem. Opřela jsem se o rýč a snažila se zachovat klid. Dva metry přede mnou se zastavila. Oči jí planuly hněvem. „Co to děláš s mojí zahradou? Všechno tady ničíš!“ plivala na mne jednotlivá slova. „Zničila jsi mé květiny, všechno jsi to vyškubala a poryla. Tady,“ ukázala na jedno místo ve zryté půdě, „jsem měla holandské tulipány, co myslíš, že z nich na jaře vzejde?“ dodávala už téměř plačtivě. Otočila se a odpochodovala pryč. Stála jsem neschopna slova. Celá jsem se chvěla. Radost z dobře vykonané práce byla ta tam. Přidřepla jsem a rukou nabrala hrst zkypřené hlíny. Pustila jsem ji po větru. Všechno je tu jen samá marnost. V očích mě pálily slzy. „Neplačte,“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem hlavou a viděla mladého muže, podávajícího mi ruku, abych mohla snáze vstát. Nabízenou ruku jsem přijala a postavila se mu tváří v tvář. Hleděla jsem do jeho tmavých hnědých očí a nemohla se od nich odtrhnout. Uvědomovala jsem si, že stále ještě svírá moji ruku, ale připadalo mi to naprosto přirozené a zatoužila jsem v okamžiku po tom, aby mne svíral celou… Otevřela jsem oči a zírala do stropu. Byl to neuvěřitelně živý sen. Ještě jsem cítila vůni toho muže, kypré hlíny a spadaného listí. Jako ve snách jsem vstala z postele a zamyšleně přešla do koupelny. Obličej jsem si opláchla studenou vodou, abych se pořádně probrala. Osvěžená jsem vzala do ruky hřeben a pročísla si své krátké blond vlasy. Ruka s hřebenem mi zůstala viset ve vzduchu. Ve snu byly mé vlasy oříškově hnědé a dlouhé. Jako kdysi. To už je takových… No aspoň osm let, co jsem změnila účes. Ještě jsem dělala školu. Najednou se mi po dlouhých vlasech zastesklo. Dívala jsem se do zrcadla a připadalo mi, jako bych sledovala nějakou jinou ženu. Tohle vlastně ani nejsem já. Tahle bledá blondýna! Sáhla jsem po taštičce s líčidly, abych svůj vzhled aspoň trochu vylepšila. Výsledek byl dobrý, jako vždy, ale nijak mne to neuspokojilo. V práci jsem nestála za nic. Rozčilovala mě každá maličkost. Marek si mě pozval do své kanceláře. „Co je to dnes s tebou? Stalo se něco?“ Vzal mou ruku do dlaní a jemně ji hladil. Připomněl mi muže z mého snu. Vytrhla jsem se mu a posadila se na malou pohovku v rohu. Znepokojeně si přisednul ke mně. „Tery, co se děje? Tu stavbu jsem přece odložil, jak sis přála. Tak co tě ještě trápí?“ zjišťoval Marek. Rukou jsem si přejela po čele. „Nic. Jen jsem měla dnes takový divný sen.“ „Aha. Tak to si zajdeme na nějaký dobrý oběd a noční můra bude pryč.“ Přitáhl si mě k sobě a políbil mě krátce na ústa. Pak se zvednul, přešel ke svému stolu a usedl do kožené pracovní židle. Známka toho, že náš rozhovor je pro tuto chvíli u konce. Nerad míchal náš soukromý vztah s tím pracovním. Lidé ve firmě si ho pro to dost vážili. Za pět let, co jsme spolu, mi nikdo nemohl vytknout, že bych byla nějak protěžovaná. Své postavení jsem si musela budovat pěkně kousek po kousku. Dobré jídlo bylo vážně dobrým lékem. Ani se mi z restaurace zpět k práci nechtělo. Listí na stromech začínalo žloutnout. Letos se o mně asi pokouší podzimní deprese. Usmála jsem se sama sobě. Sluníčko krásně svítilo a jeho paprsky příjemně hřály do zad. Tak jakápak deprese. Marek měl odpoledne ještě nějakou schůzku, tak jsem si cestou z práce zajela k řece. Auto jsem nechala stát na poloprázdném parkovišti u malého penzionu. Pěšky jsem se vydala asfaltovou cestou proti proudu řeky. Procházka mi udělala moc dobře. Domů jsem přijela příjemně naladěná. Pustila jsem si hudbu a vytáhla si žehlení. Když už jsem byla se žehlením skoro hotová, zazvonil mobil. Volal Marek. Chtěl, abych přijela do hotelu Baroko. Schůzka se poněkud protáhla a za hodinku jsme pozvaní oba dva na večeři. Marek se jede převléknout domů. Počká na mě na parkovišti před hotelem. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená. Nikam se mi nechtělo. Rychle jsem se skočila osprchovat a převléknout. Nalíčila jsem se o něco výrazněji než obvykle. Navoněla jsem se mým oblíbeným parfémem. V zrcadle jsem ještě jednou zhodnotila svůj vzhled a pak jsem pospíchala rychle k autu, protože hodiny ukazovaly, že už mám nejvyšší čas. Marek čekal na parkovišti, přesně jak slíbil. Společně jsme vešli do hotelu. V hotelové hale se k nám přidal muž, se kterým strávil Marek dnešní odpoledne, spolu s manželkou. Z několika vět, které spolu muži před jídlem prohodili ohledně práce, jsem pochopila, že právě na tomhle muži záleží, zda další velká zakázka bude naše nebo připadne konkurenci. Snažila jsem se být okouzlující a v každém ohledu dokonalá, přesně jak Marek mlčky očekával. Večeře se poněkud protáhla. Domů jsem dorazila totálně vyčerpaná až kolem jedenácté. Marek jel také rovnou domů. Bydlení u jeho rodičů bylo natolik komfortní, že u mne v bytě přespával jen v případě, že se mi chtěl opravdu věnovat. Přestože jsem se cítila strašně unavená, nemohla jsem dlouho usnout. Podvědomě jsem se asi obávala svých snů. Ty však tuto noc nepřišly. Ráno jsem byla celá rozlámaná. Zoufale se mi nechtělo do práce. Během ranní porady jsem byla myšlenkami úplně jinde. Jen jsem doufala, že si toho nikdo nevšimne. Přemýšlela jsem o své kariéře architektky. Byla jsem součástí jakési mašinérie, která mne zcela pohltila. Dnes už jsem sice měla mezi kolegy takovou pozici, že jsem mohla o lecčem rozhodovat, ale pořád neexistovala možnost prosadit své návrhy stoprocentně. Většinou mi to nevadilo, ale z toho jsem měla pocit, že jsem zavřená v kleci a nemůžu se z ní dostat. Několikrát jsem si o tom chtěla s Markem promluvit, ale strach, že by mě nepochopil, mě pokaždé umlčel. Nebo by se možná zeptal, jak bych si tedy svou práci představovala a na to jsem dosud odpověď nenašla. Na konci porady mě Marek poprosil, abych za ním přišla po polední pauze. Netušila jsem, co ode mne může chtít. Že se jedná o něco osobního, mě ani nenapadlo. „Já s tebou zítra jet nemůžu, miláčku. Prosím, pochop to. Mám moc práce…“ snažil se Marek vymluvit z návštěvy u mých rodičů. „Nesnaž se mi namluvit, že pokaždé, když tam máme jet, máš něco na práci?“ nevěřila jsem svým uším. „Nemám zapotřebí si vymýšlet,“ řekl dost nepřesvědčivě. „Jak myslíš!“ ukončila jsem náš krátký rozhovor a odešla z jeho kanceláře. Neodpověděl a ani se mne nepokoušel zadržet. Chtělo se mi brečet. Vzteky. Zase ho budu před rodiči trapně omlouvat a dělat ze sebe blázna. Usedla jsem ke svému stolu a sáhla po telefonu. Vyťukala jsem kamarádčino telefonní číslo. „Ahoj Verunko, jak se máš?“ začala jsem standardním úvodem. „Dobře. A ty?“ pokračovala Veronika. „Mizerně! Marek se mnou nechce jet k našim.“ „Tak to se mu nedivím,“ smála se. „Já taky ne, ale snad by se občas mohl trochu obětovat, co říkáš?“ „To máš těžké. V každém jiném ohledu je dokonalý, tak co bys chtěla?“ divila se kamarádka. „Co bych za to dala, kdyby Eda nechtěl chodit k našim! Ten je u tchýně pečený vařený a jakmile má co, tak na mně pěkně požaluje. To pak nevím, jestli jsem víc vzteklá na něj, že donáší nebo na matku, že ho poslouchá a chce pořád něco řešit.“ „Vidím, že jsem se šla vyplakat na nesprávný hrob,“ konstatovala jsem rezignovaně. „Terezko, Terezko… Neříkám, že ti nerozumím. Snažím se ti jen spravit náladu přednesením jiného extrému.“ „Tak dík. A kolik jsem dlužná?“ zavtipkovala jsem na téma Verunčiny profese psycholožky. „Přátelům a sebevrahům léčím duše zdarma, neboť u těch i oněch není výsledek léčby nikdy zaručen,“ smála se, ale z jejího hlasu bylo znát, že to myslí vážně. Asi na tom něco bude. Nikdy jsem její rady nebrala tak docela vážně. Vždyť Veroniku znám už od střední školy a vím, jaké to bylo vždycky třeštidlo. Přesto mi rozhovor s ní dost pomohl. Tak co! Pojedu sama, aspoň proběhne návštěva v klidu. S Markem bych byla dva dny napjatá jako struna. Takhle se nadýchám čerstvého vzduchu a naberu energii pro další hektický pracovní týden. I ta práce na zahradě je pro mne určitým druhem relaxace. Nemusím při ní myslet na nic konkrétního. Můžu na chvíli všechno pustit z hlavy. Odpoledne jsem zajela do hypermarketu, abych koupila mámě trvanlivé potraviny, které mi napsala minule na papír. Procházela jsem uličkami mezi zbožím a sem tam se zastavila u toho, co mne právě zaujalo. Zašla jsem i do oddělení knih. Zběžně jsem přehlížela nabízené tituly. Pohled se mi zastavil na knize v tmavomodrém přebalu. Pod názvem knihy byl obrázek domu, který mi velice připomínal dům z mých snů. Kdyby měl předzahrádku, vchodové dvoukřídlé dveře uprostřed a užší okna, byl by to docela on. Vracela jsem knihu zpět do regálu, ale pak jsem si to rozmyslela a přihodila ji do nákupního vozíku. Doma jsem si sedla k počítači a pustila si program pro tvorbu projektů. Čerstvě zakoupenou knihu jsem si položila vedle. Úplně jsem se ponořila do práce, takže jsem ani neslyšela, že si Marek odemknul dveře a vešel do bytu. Když mě pozdravil za mými zády, nadskočila jsem leknutím na židli. Začal se tomu smát. „Máš snad špatné svědomí, že se tak lekáš?“ zeptal se. „Já… Ne, proč?“ odpověděla jsem zmateně. Rychle jsem vypínala počítač, aby náhodou neviděl, co dělám. „Máš nějaké tajnosti?“ neušlo mu, jak jsem si pospíšila. „Kdepak. Jen jsem se chtěla trochu zabavit.“ Vzal do ruky moji knížku. „Láska v mém domě,“ přečetl název. „Hm,“ odložil knihu bez zájmu zpět. „Nečekala jsem, že dnes přijdeš,“ řekla jsem po pravdě. „Myslíš kvůli tomu zítřku?“ odhadl přesně. „Ano. Kvůli tomu zítřku,“ potvrdila jsem. „Neblázni. Muž přece není povinen milovat rodiče své ženy. A kromě toho vážně něco mám.“ „Neříkej, že by se to nedalo odložit?“ zaútočila jsem na něj. „Kdyby mi to za to stálo, tak asi ano. Ale pracovní návštěva u vašich není pro mne důvodem, abych to udělal. Promiň.“ Tvářil se najednou strašně nepřístupně. Přešla mě chuť cokoli dál řešit. „Jak myslíš. Už o tom nemusíme mluvit. Dáš si kafe?“ zvedla jsem se ze židle a šla do kuchyně postavit vodu v konvici na sporák. U šálku kávy jsme místo našich problémů probíraly ty pracovní. Stávalo se nám to často. Ani jeden z nás neuměl své starosti zavřít ve firmě a domů přijít s čistou hlavou. Tentokrát mi to přišlo vhod. Mé vlastní problémy byly větší. Přestože jsme spolu téměř žili, náš opravdový společný život ve společném domě jsem si pořádně představit nedokázala. Tady přece jen platila jistá moje pravidla a Marek je respektoval. U něj doma mi všechno připadalo hrozně cizí a neosobní. Plány našeho domu jsme vypracovali sice společně a formou kompromisu, ale o vnitřním zařízení jsme ještě nemluvili. Co když bude Marek toužit po domově, na jaký je zvyklý? Samé sklo a kov a studené barvy? Já k životu potřebuji dřevo a spoustu odstínů žluté. Zora Šimůnková V přímém přenosu - Ahoj, podávám mu ruku z auta, já jsem Zora. Je to ode mě malinko nezdvořilé, měla bych vystoupit a ruku podat vestoje, ale hodiny běží, za půl hodiny nám o dvacet kilometrů dál začíná společný pořad. Je v tom i malinko naštvání na člověka, který nemá mobil ? a jehož jsme proto hledali po celém městě. Nějak špatně jsem si napsala místo srazu a bez mobilu nemohla upřesnit. - Dobrý den, Vašíček, pozdraví on a podá mi ruku. Má pevný stisk, první bod v jeho prospěch. To bude nějakej magor, zhodnotila jsem ho na základě odpovědi, proč on, přesčtyřicátník, nemá mobil. ? Jsem antiglobalista, zněla. Ale teď ho poočku pozoruju ? na zjevného magora nevypadá. Přesčtyřicátník, šedý svetr, poněkud obnošené manšestráky, zelený parker. Zjevně nemá potřebu být in a stále mladý. Vlasy nakrátko, vousy, v davu bych ho minula a ničím by mě nezaujal. Chvíli jedeme mlčky, pak začnu hovor. Pracuje na městském úřadě, na stavebním odboru. Dovolené tráví na chalupě, jednou vyrazil s kamarádem z práce na víkend na kolo, ale nějak se nevedlo. Manželku má před totální endoprotézou, jeho bolí záda. A tak dál. Běžné otázky, běžné odpovědi. - Tady pomalu, upozorní nás, když se blížíme k menšímu rybníku. ? Proč?, ptám se. ? Ta hráz je buď před zborcením nebo rekonstrukcí, ještě nevíme, pro co se majitel rozhodne, dodá ironicky a vypravuje dál jakousi složitou restitučně majetkovou kauzu. Během pěti minut se dozvídám možná víc, než bych nezbytně chtěla a potřebovala slyšet. Ale drží se tématu a podstaty věci, jenom prostě asi nemá klid, pokud neřekne všechno. Další bod k dobru ? má hezký hlas a nepolyká slabiky. /Ve vhodné chvíli se zeptám, zda někdy hrál divadlo, že má tak dobrou výslovnost: ? Jo, ale jenom u nás ve městě, jako dítě a pak akorát dvakrát ročně na slavnostech, co město pořádá/. Daniel má k rybníku na pana Vašíčka doplňující otázku ? a pak už se baví jenom spolu. Což mi dává možnost znovu si ho nenápadně prohlížet. V jednu chvíli zachytím jeho rychlý pohled. Taky si mě testuje. Někde hluboko ve mně se něco pohne? Ale to už vjíždíme na náměstí, parkujeme a vykládáme věci z auta. Chci napravit svou malou nezdvořilost a podávám mu ruku: - Tak ještě jednou, nezlobte se, já jsem.., nedořeknu. ? To je dobrý, neomlouvejte se, zrozpačití. Ohlédne se na kulturák a zbytečně se ptá: - Tady to je? Jde přede mnou do schodů, všímám si, jak má dlouhé nohy. A asi nové boty. V duchu se pousměju: kvůli dnešku si u Vietnamců koupil nové boty?Nemůž u vědět, zda kvůli dnešní akci a jestli u Vietnamců, ale fantazie mi už běží na plné obrátky. xxx Je vám doufám jasné, že tenhle příběh si od A do Z vymýšlím, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Prostě píšu na zadané téma. A teď se rozmýšlím, jak svůj příběh povedu dál. Nechci, aby z něj byla banální love story, ani nechci naše setkání nahodit jako okamžik v čase?Nezbývá, než psát dál a jak to dopadne, si počkám. Minimálně do konce pořadu. xxx Poslouchám úvodní řeči a tvářím se neutrálně, i když si po dlouhé cestě připadám upocená, špinavá, prostě jak vytažená z popelnice. Nemívám trému, ale teď?Vašíček na mě upřeně kouká a já se stydím. Svádím stud na staré boty, ale?jenom tím to není. Pořadatelé mi předávají slovo?a všechno mizí. Soustředím se a hlava mi jede naplno. Do chvíle, než zachytím JEHO pohled ? vypadnu z rytmu a jsem ráda, když dokončím větu. Rozhodnu se, že se nedám. Není mi patnáct, pár mužů jsem v životě viděla, proč mám mít trému zrovna z Vašíčka?! Pozoruju ho, když hraje svoje písničky a zmocní se mě absurdní a zcela nevysvětlitelné přání pohladit ho po zádech. Schovám ruce do kapes a zatnu nehty do dlaní. Když tleskám, mám od nehtů červené jizvičky. xxx Pořad končí. Stejně dobře může skončit i moje story. Koho z čtenářů zajímá, jak, kdy a proč mě začal zajímat nějaký úředník městského úřadu? Co s tím teď? Mohla bych?ano, už vím. xxx - Jdeme na večeři?, zeptá se Daniel, když vyjdeme z kulturáku. Váhá. ? Jen pojďte, Dan vás pak hodí zpátky, zvu ho ze všech sil. - Noc je ještě mladá, graduju?Usměje se a ve třech vejdeme do Panského domu. Je pátek večer a na první pohled plno. Ale vzadu odcházejí nějací lidé. Zamíříme k uvolněnému stolu. - Marku! Jedna žena ze skupinky, která odchází, se oddělí a jde k Vašíčkovi. ? Marku, a v očích se jí mísí radost s úžasem. ? Co tady děláš? My tudy projíždíme?, - a hlasy se vzdalují, jak vede Vašíčka ke skupince u východu. Přes jídelní lístek sleduju němé divadlo ? potřásá si se všemi rukama, gestikuluje, ukazuje na nás, něco vysvětluje?a už se vrací. ? Prosímvás pěkně, můžete mi na chvíli pohlídat tu kytaru?, ptá se. - Hned se vrátím. Potkal jsem?, to jsou známí, dodá rozhodně. Vyjde ven a Dan se zeptá: - Už sis něco vybrala? Co je, prosímtě? Co je s tebou? Nemůže vědět, že jsem právě napsáním několika slov poslala za jinou muže, do kterého jsem se začala zamilovávat.