Autorská tvorba - PRÓZA 5/2008

ukázky autorské tvorby

Šárka Nováková Velké prádlo Velké praní jsem měla ráda, v obecní prádelně bylo pořád plno vody, která se vypouštěla z kamenných van na máchání, ta se mísila s teplou vodou vypuštěnou z pračky a já jsem se v tom bosky strašně ráda courala. Nebyla jsem sama, pletlo se tam maminám dětí vždycky víc. Moc rády nás tam neviděly, protože tam docházelo dost často k pádům na mokrou podlahu. My to braly jako zábavu, ale dnes chápu, že maminám vstávaly vlasy na hlavách, když nás viděly honit se na mokrých dlaždicích. Bobeš vynikal v dlouhém skluzu. Rozeběhl se a po celé prádelně se na bosých nohou sklouzl, až od něj voda stříkala na všechny strany. Je jasné, že suchou nit by na nás těžko někdo pohledal.Už bylo skoro vypráno, když maminka zjistila, že zapomněla doma šmolku, aby do ní namočila záclony, prý se krásně vybělí. „Bobši, „ křikla na klouzajícího kamaráda, „skoč domů a ve skříňce u mýdel najdeš šmolku, je v malé stříbrné krabičce, přines ji.“ Bobšovi nemusel nikdo dvakrát říkat, než se doprala jedna pračka, byl zpět. „V zadu ve vaně je voda, rozdělej do toho šmolku, Bobši,“ přikázala babi Franci Bobšákovi a já jsem pořád stála stranou dění, jako bych ani nebyla holka. „Pojď mi pomoc,“ houknul na mě kamarád. Do vany nasypal obsah krabičky a voda se hned zbarvila na brčálově zelenou. „Pampeliško,“ všimla si mě konečně babička, „tady máš záclony a namoč to do šmolky.“ Vyfasovala jsem náruč záclon a s obavou jsem koukala na tu zelenou vodu. „Bobši, to do toho máme namočit? Dívej, nějak se to žmolkuje.“ Bobeš nad tím dlouho nepřemýšlel, „když babi řekla namočit, tak to namočíme“ a už rval záclony do brčálově zelené vody. „Co tam tak dlouho děláte, vy dva mudrlanti?“ zavolala na nás maminka. „Nechte to tam chvíli a pojďte se vykoupat.“ Jen jsme každý vlezl do své koupací vany, ozval se ze zadu prádelny zoufalý výkřik. „Ženský, pojďte se podívat, co ti dva umělci udělali se záclonama.“ Rychle jsem se postavila a přes kachlíčkovou zeď jsem viděla, jak do vany se šmolkou vytřeštěné koukají babička Růži, babi Franci a maminka. „Bobšáku,“ houkla jsem za zeď, „něco není v pořádku, koukej vypadnout a zdrháme.“ Ale ještě, než jsme se stačili zachránit útěkem, byli jsme odlapeni a dovedeni na místo činu. Babička vytáhla záclony, které tedy bělostí zrovna nezářily. „Bobši, cos to tam proboha nasypal?“ babi Franci měla skoro slzy v očích. „No, nasypal jsem tam tu šmolku,“ bránil se kamarád a hned sáhl po kovové krabičce s nápisem Šmolka. „To se musí vyšetřit až doma,“ rozhodla maminka a s vozíkem naloženým prádlem a zelenými záclonami jsme mířili k domovu. Už ve vrátkách spustila babička svou hlasovou polnici, „Lojzo, Lojzoo, kde jsi?“ „Kde bych byl, u králíků,“ ozvalo se zpoza domu a děda se hned objevil na dvoře. Babička byla rozčilená na nejvyšší míru a hned, jako inkvizitor, strčila dědovi pod nos plechovou krabičku od šmolky. „Co v tom bylo?“ otázka šlehla jako bič. Barva na malování od Franty Šimotů. Chtěla jsi přece zelenou kuchyni, nebo snad ne?“ Děda Lojza koukal z jednoho na druhého a nevěděl, co se děje. Ale to už hluk přilákal na dvůr i dědu Franciho, který se dal do vykládání košíků s prádlem z vozíku. „A co je tohle?“ podivil se zeleným záclonám v kbelíku. „To se zeptej Bobše,“ přisolila si babi Franci, „obarvil je on.“ Ale Bobeš nebyl žádný jelimánek a hned se bránil, že když je v krabičce něco jiného, tak to mělo na tom být napsáno, protože on nevěděl, že šmolka je modrá. „Kdyby se stalo v životě jenom to,“ uzavřel debatu o záclonách děda Lojza. „Zkusí se to vyprat znovu a uvidí se.“ „Růžo, s tím prádlem počkejte, cítím v kostech, že se něco přižene,“ mnul si staříček svůj dlouhý plnovous, když babička začala věšet vyprané prádlo. „Co by se tak asi přihnalo?“ skočila mu babi Františka do řeči. „Růžo, neposlouchej ho, nebe je jako šmolka, za chvíli to máme suché na troud.“ Děda jen mávl rukou, protože věděl, že co si ty dvě bábinky usmyslí, že bude po jejich. Zahrada za chvíli připomínala velký bílý sad. „Ty záclony hoďte dozadu na trávu, párkrát to polejeme a uvidí se,“ rezignovala babi. Ale to už se nad lesem, za řekou začaly ukazovat malé bílé mráčky. Zatím, co ženské šly ohřát opožděný oběd, mraky se blížily rychleji, než se dalo čekat. „Dneska nebude jíst venku?“ vyzvídal Bobeš. Jedli jsme tak často, ale dnes, kdy byla zahrada plná prádla, jsme oběd dostali v sednici a tak jsme nikdo neviděl, že bílé beránky, se změnily v černé chuchvalce, které přihnal rychle se zvedající vítr. Bouchnutí otevřeného okna nás upozornilo, že se něco začíná dít. Ale to už bylo pozdě, už se ani nedalo vyběhnout z chalupy, jak se o ně opíral silný vítr. Přes rychle pozavíraná okna jsme už jen stačili s úžasem pozorovat, jak vítr rve vyprané prádlo ze šňůr a v divokém víru je roznáší po zahradě. Na střechu zabubnovaly kroupy a ohromující rána ohlásila, že nejenom vítr, ale i bouřka je tady. S nosy nalepenými na sklo okna jsme s Bobšem nadšeně sledovali tanec prostěradel, polštářů a drobného prádla po zahradě. Najednou, jako když někdo hodí na sklo hrst kamínků, až jsme ulekaně odskočili. Kroupy! V době žní nic, co by bylo vítáno. Babička Františka rychle stavěla za okno hromničku a pak si tiše sedla ke kamnům, kde se modlila, aby ta hrůza co nejdřív skončila a škody byly co nejmenší. Nevím, už jak dlouho to trvalo, snad čtvrt, snad půl hodiny, ale když se vše utišilo a my jsme vyletěli nedočkavě na zahradu, zůstali jsme ohromeně stát. Na šňůrách nezůstal viset jediný kousek prádla. Za to stromy kvetly podvlékačkami, triky a povlečením, jako když je zahrada v největším květu. Bílo bylo nejenom po stromech, ale i po zemi. Souvislá, asi pěticentimetrová vrstva krup pokrývala ještě před chvílí zelenou trávu. Byli jsme s Bobšem jako u vytržení, v červenci jsme po sobě házeli plné dlaně krup, to bylo něco! Mnohem méně nadšení už projevovaly naše pradlenky, které si ještě před chvílí pochvalovaly, jak to prádlo pěkně uschne. Děda František si neodpustil špičku, že on to povídal. Babi Růža se po něm jen ohnala mokrými podvlékačkami, o které se poprala s ostnatým keřem angreštu. Teď se mi hodila Bobšova škola, lezení. Lezli jsme na stromy o sto šest, abychom je osvobodili od vypraného prádla, které už tak ovšem nevypadalo. Prádlo se sice muselo vyprat znovu, ale přece jenom ty kroupy byly k něčemu užitečné, vymlátily nám ze záclon všechnu zelenou barvu, takže i ty byly po vyprání jako z cukru. Jan Albireo Kučera Dolnická Jako kluk jsem se zrovna moc neučil - víc než rovnice, druhohory a citoslovce mě zajímal míč a karty. Takže po základce mi zbývalo jenom něčím se vyučit. Na kosmonauta nebrali, a tak na mě nakonec vyšlo dolnické učiliště. Nadšený jsem nebyl, ale všichni mi říkali, že dolníci se mají jako prasata v ovsu nebo kde. Učiliště bylo opravdu pěkné a hned jsem si našel bezva kámoše. Frantu sice asi po roce zavřeli, když neměl co kouřit a tak si otevřel o půlnoci trafiku, ale my ostatní jsme to dotáhli až k výučnímu listu. Začali jsme fachčit naostro, ale žádná sranda to teda nebyla! Ono ležet celou šichtu na zádech a kopat nad sebou není zrovna něco, co by člověk chtěl dělat celý život, ale pomyšlení na tu hromadu slibovaných prašulí se mi líbilo. A tak ráno teď sfárám nahoru do horu, s kamarády pár hodin horujeme, vyfáráme dolů a jdeme na pivo k Maryčce. Tam zpíváme z plných plic já jsem dolník, kdo je víc? Lucie Plocová STO TAKOVÝCH DOMŮ - 4.ČÁST Seděla jsem u proutěného stolku na prosklené verandě a popíjela čaj z malého růžového šálku. Přes sklo jsem se dívala na dvůr a dál do zahrady. Na stromech už nebylo skoro žádné listí. Venku byla pěkná zima, ale tady ne. Sluníčko svítilo skrz sklo. Jeho paprsky prohřály celou místnost. Zavřela jsem na okamžik oči a vdechovala vůni muškátů, které byly všude kolem mne - uklizené na zimu. „Tak jak se dnes máš?“ uslyšela jsem známý hlas. Otevřela jsem oči. V křesílku naproti mně seděl muž, který mě utěšoval na zahradě. Nevěděla jsem, jak se jmenuje. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale připadala jsem si najednou hloupě. Tak tedy seděl tam On a v ruce držel také šálek čaje, stejně jako já. „Ahoj. Mám se dobře. Mám dobrý čaj a dobrou náladu,“ usmála jsem se na něj a zahleděla se mu do očí. Jeho pohled vypovídal o touze, kterou ke mně cítil. Nervózně jsem si kousala ret. Ve vzduchu viselo silné napětí. Položil šálek na stůl, vstal z proutěného křesílka a přešel ke mně. Podával mi ruku. Odložila jsem čaj a ruku přijala. Vedl mne do domu a já jej následovala. Zastavili jsme se až v ložnici s velkou manželskou postelí a skříněmi snad z počátku minulého století. Přitáhl si mne k sobě a začal můj obličej pokrývat polibky. Velmi jsem po něm toužila, ale pohled na velkou, pečlivě nastlanou postel, mne děsil. Jemně jsem jej od sebe odstrčila. Zatvářil se zmateně. „Já tady nemůžu,“ ukázala jsem na postel. „Nic se neděje, nemusíme tak spěchat,“ věnoval mi okouzlující úsměv. Cítila jsem se všelijak, ale zavedl mne do obývacího pokoje a rozdělal v krbu oheň. Na studené parkety před krbem rozprostřel chlupatou deku, na kterou jsme se usadili. Seděli jsme opření o sebe a popíjeli výborné červené víno. Nemluvili jsme. Společně jsme hleděli do plamenů a sem tam jeden na druhého. Nevím, co cítil on, ale já jsem byla šťastná. Probudila jsem se s úsměvem na tváři. Ještě chvilku bych si přála ten sen zadržet. Skutečnost byla tak šedá a fádní… Kde jen se ty sny v mé hlavě berou? Jak to, že na sebe tak navazují? Dřív se mi zdávala spousta snů, ale nemívaly nic společného. Teď se mi buď nezdá vůbec nic nebo jsem v tom domě a žiji tam celkem souvislý život. Několik málo nocí a já mám pocit, jako by se jednalo alespoň o pár měsíců. Jak je to možné? Zatoužila jsem se s tím někomu svěřit. Jako jediná vhodná osoba mi připadala Veronika. Už už jsem spěchala k telefonu, abych jí zavolala, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Zase by všechno viděla jako důsledek mého skutečného života, všemu by přiřadila nějaký skrytý význam. Podle ní jsou sny únikovými cestami našich myšlenek. O takový výklad jsem tedy opravdu nestála. Byla neděle a počasí, že by psa nevyhnal. V mámině kuchyni bylo nádherně útulno a celý dům voněl svátečním koláčem. „Přála bych si mít starý dům, ve kterém by to každou neděli vonělo buchtama, z kuchyně bych viděla oknem do zahrady… na děti, které by skotačily ve spadaném listí a vymrzlé spěchaly domů na hrneček kakaa a na koláč… v závěsu za nimi by běžel velký žlutý pes…“ zasnila jsem se nahlas. „Nepamatuji, že bys někdy toužila po něčem tak obyčejném,“ podivila se máma. „Obyčejném? Ne, to není obyčejné, je to kouzelné, víš?“ „Kouzelné! Prosímtě,“ kroutila máma hlavou. „Tak to máme ves plnou kouzelníků,“ škádlila mě. Kouzelníci. Z toho mála, co tady mají k dispozici, dokážou vyčarovat tak silné rodinné svazky, že rozbít je, by byl úkol téměř nemožný. Zdejší „klany“ by mohly bez obav svou pevností konkurovat těm sicilským. Každý v rodině tu má své pevné místo. Každá rodina je tu prorostlá s půdou, kterou vlastní, byť by to byl jen domek s malou zahrádkou. Všichni se tu znají a všichni se zdraví. Ke každému pozdravu se nádavkem přidá i nějaká ta věta. Každý každému tu vidí do talíře, pomluvy jsou tu na denním pořádku, ale když pak o něco opravdu jde, jak ti se umí semknout! „Terezko, ty už se netěšíš na váš nový dům?“ zeptala se máma a tvářila se dost ustaraně. „Těším. Jenže mi to připadá nějak neskutečné.“ „Neskutečné? Jak přejde zima, tak začínáte stavět, ne?“ „No, právě. Neumím si představit, že bych příští zimu mohla trávit v novém domě.“ A s Markem, dodala jsem v duchu. „Já ti nerozumím. Celý poslední rok jsi nemluvila o ničem jiném a najednou máš strach? Z čeho? Máte s Markem nějaké problémy?“ vyzvídala. „Ne, to ne. Jen jsem se na to začala dívat trochu jinak.“ „A jak? Ten dům jste si, pokud vím, vysnili…“ snažila se tomu přijít na kloub. Ale nezdálo se nám o něm, chtěla jsem zakřičet. „Ten dům bude jako nepopsaný list papíru. Nebude mít žádnou minulost, nebude z něj vyzařovat žádné kouzlo…“ „A už jsme zase u kouzel. Ty se mi snad zdáš… Neočaroval tě někdo?“ prohlížela si mne s novým zájmem. „To je přece normální, že člověk před důležitým životním krokem trochu váhá,“ snažila jsem se přesvědčit i sebe. „Když je člověk zamilovaný, tak váhavý nebývá,“ mínila máma. „Jenže já už jsem s Markem pět let. Etapu bláznivé zamilovanosti už máme za sebou.“ „Tím spíš bys měla cítit jistotu.“ Tu jsem rozhodně necítila. Zmítala jsem se v naprosté nejistotě. V srdci mi vyvstaly dosud nepoznané touhy. Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem si jistá tím, co chci od života a šla jsem za tím, jenže teď se blížím k cíli a čím jsem blíž, tím víc toužím se otočit a běžet někam jinam. Možná i dokonce být někým jiným. Když jsem odjížděla, máma mi dala ještě jednu radu. „Dělej to, co cítíš v srdci, rozum z toho raději vynechej.“ To se to radí. Sama se řídila srdcem a že by byl její život s tátou zrovna procházka růžovou zahradou, to se říct nedá. Měla bych si vzít dovolenou a poctivě odpočívat. Cítila jsem se přetažená. Doma jsem si napustila vanu horké vody, nalila do ní relaxační olej a oddala se té očistné kúře. Myslela jsem na to, jak mi mé sny otevřely oči. Předtím jsem si vůbec neuvědomovala, po čem skutečně toužím a co se skrývá pod pojmem šťastný život. Příliš jsem se nechala ovlivňovat všeobecnou představou štěstí, která denně útočí z reklam na plakátech a v televizi. Jakousi samozřejmostí se stává touha po novém domě, novém autě, po úspěchu v zaměstnání, po krásných chytrých dětech a elegantním manželovi. Jenže může život podle této šablony zajistit opravdové štěstí? Hloupá otázka. Sám o sobě těžko. Tohle všechno může naše štěstí umocňovat, nikoli však zajistit. Po koupeli jsem se cítila odpočatá. Pustila jsem si počítač a zabrala se plně do realizace projektu domu z mého snu. Na některé detaily jsem si nemohla vzpomenout. Je v kuchyni vedle dveří výklenek nebo ne? Kolik místa je v koupelně. Nechtěla jsem improvizovat. Nejraději bych ten dům obešla s metrem. Do postele jsem ulehla až kolem půlnoci. Okamžitě jsem usnula. Nic se mi nezdálo. Ráno jsem přemýšlela, proč se mi sen někdy zdává a jindy nic. Žádnou souvislost se mi objevit nepodařilo. Odpoledne jsme jeli s Markem domů společně. Už jsme byli skoro u domu, když mi hlavou blesknul nápad. „Co kdybychom se zajeli podívat na náš pozemek?“ navrhla jsem. „Teď?“ podivil se Marek. „Proč ne?“ „No, jak myslíš. Tak jedem,“ souhlasil. Projel naší ulicí a pokračoval směrem k předměstí, kde ležela naše parcela. Vystoupila jsem z vyhřátého auta. Na několika okolních pozemcích se už začalo stavět. Stály tu zastřešené hrubé stavby domů, ve kterých měli jednou bydlet naši sousedé. Většinu návrhů dělala naše firma. Domy si byly podobné jako vejce vejci. Přestože jsme na plánování našeho domu použili všechen společný um, nebude se stavba příliš lišit od těch okolo. Aspoň na první pohled. To byla moje podmínka. Nechtěla jsem mezi ostatními příliš „vyčnívat“. „Tak co, spokojenost?“ zeptal se Marek. „Já ani nevím. Je tady nějak pusto.“ „Zatím! Počkej, až se to tady začne zabydlovat.“ „Myslela jsem krajinu. Nic tady kolem není. Jenom pole.“ „A co bys chtěla. Budeme mít velkou zahradu.“ Začínal být rozmrzelý. „Možná jsme měli koupit nějaké místo u lesa…“ „Nemůžeš bydlet současně ve městě a u lesa.“ „Proč ne?“ byla jsem jako malé otravné dítě. „V tomhle městě teda asi těžko,“ ztrácel Marek trpělivost. „Máš pravdu. Nevím, co mě to popadlo,“ řekla jsem smířlivě. Přivinul mě k sobě a dlouze mne políbil. „Miluju tě, budeme spolu šťastní,“ pošeptal mi do ucha. „Ano, jistě,“ usmála jsem se a vykročila k autu. Tolik bych tomu chtěla věřit. Jenže se mi nad hlavou začínala stahovat mračna pochybností. Bude z nich pršet nebo nebude? „Nezajedeme si někam na jídlo?“ zeptal se mě Marek v autě. „To by bylo fajn, nechce se mi vařit.“ „A na co máš chuť?“ „Dala bych si nějakou dobrotu po italsku.“ „Takže tradá do italské restaurace!“ V italské restauraci ale bylo plno a čekat, jestli se uvolní místo, se nám rozhodně nechtělo. Přešli jsme tedy přes ulici a zapadli do malé, ale čisté hospůdky. Po důkladném prostudování skromného jídelního lístku jsme si objednali smažený sýr s brambrovými hranolky. Marek se nad jídlem tvářil všelijak, ale já jsem byla naprosto spokojená. Výtečně jsem si pochutnala. Doma jsme si pustili televizi a dívali se na dokumentární kanál. Otevřeli jsme si láhev sektu. Naši malou domácí pohodu narušil Markův mobil. „Tak já tam za chvilku přijedu, počkejte na mě. Zatím ho nějak zdržte!“ nařizoval někomu na druhém konci spojení. „Miláčku, já musím odjet, ale tak za dvě hodinky budu zpátky,“ omlouval se Marek a spěchal do předsíně. „Nechceš jet, doufám, autem?“ zděsila jsem se. „Vždyť jsi pil!“ „Aha, no vidíš. Vůbec jsem si to neuvědomil,“ zarazil se. Vytáhl mobil a zavolal si taxi. Sotva odjel, usedla jsem k počítači a pustila se do ztvárňování mého snového domu. Práce mi nešla tak, jak bych si představovala. Pořád mě něco nutilo skutečnost, tedy vlastně sen, vylepšovat. Nejdříve jsem tomu pokušení odolávala, ale pak jsem to vzdala. Proč bych si nemohla upravit dům podle svých představ? Lidé své staré domy vylepšují, přestavují nebo nadstavují…