Libuše ŽabkováPříběh o propasti Pocitů
Pojďme si vyprávět smutný příběh, plný naděje a zklamání o dvou lidech, kteří byli přesvědčeni o tom, že se milují a jejich láska je pevná jako kámen.
Oba tito milenci, po počátečních nejistotách a oťukávání se ve svém vztahu zjistili, že si svůj život bez toho druhého neumí představit. Při společném snění o budoucnosti si plánovali , jak budou spolu, jaké společné štěstí je čeká a jak se spolu naučí sdílet společná zklamání a útrapy.
ON byl velmi klidný a vážený člověk, na první pohled šťastný a svobodný, avšak ve svém nitru až nadmíru nevyrovnaný, nespokojený a naneštěstí byl snad až příliš silně připoután svými Závazky z minulosti ke své rodné půdě. Část svých Závazků nadevše miloval, jiných si vážil a bylo mu jich líto a některých, ač si to sám nikdy nepřipustil, se smrtelně bál. ONA byla oproti tomu někdy až příliš divoká a důvěřivá, někdy byla jako malé dítě, jindy nekompromisně přesvědčená o své pravdě a v minulosti bohužel často sešla mimo správnou cestu a ublížila tak někomu, komu nechtěla. Věřila ale, že ON ji podrží a ruku v ruce půjdou a naleznou tu správnou stezku ke Štěstí, ze které – jak doufali – už nikdy nesejdou. Zkrátka zdálo se, že tito dva lidé, ač byli svými protipóly, rozhodli se vykročit do nového Světa. Tento nový Svět byl však za hlubokou propastí Pocitů, přes kterou šlo přejít pouze po velmi, velmi stařičkém mostě.
Vyšli tedy každý z tepla svého původního domova a plni naděje a očekávání se krásným, leč někdy velmi deštivým údolím starého světa, jak mu říkali, blížili k té obávané a zlé propasti.
ONA se bála budoucnosti a trápily ji představy, jak pevný bude onen starý most a zda bude možné propast překročit, ale převelice chtěla a věřila, že svůj život zvládne a spolu se svou Láskou dokáží most přejít a oddat se vysněným ideálům. ON ji sice celou cestu držel za ruku a jen zřídkakdy ji pustil, často se však nedokázal ubránit ohlížet se, se steskem a obavami, ke své staré domovině a Jistotě, kterou v ní celá léta nalézal. A protože nebyl tak silný jak vypadal, ve skrytu duše se vlastně příliš bál vstoupit na most vedoucí přes propast a překročit ho, neboť si stále nebyl jistý, jestli své ideály a Jistotu za propastí Pocitů opravdu nalezne. I když moc chtěl, nedokázal své srdce a rozum skutečně plně vložit do rukou svým snům a naplno splynout s vírou té, která s ním na cestu za novým poznáním vyrazila. Své myšlenky však v její společnosti zatracoval.
Mezitím se v mužově rodném kraji zrodila zrádná Mlha, která v sobě ukryla obrazy jeho Závazků a Jistot a vydala se na cestu, ve svém poslání vrátit muže zpět na své původní místo. Na místo, kam podle zažitého koloběhu Světa a Svědomí měl patřit.
Tito milenci tedy putovali dál k propasti, vnímaje všechny krásy, ale i chlad rodné krajiny. Při své cestě se vzájemně podporovali a zahřívali, doufaje, že po překročení mostu se zatím jen vysněná budoucnost stane skutečnou. I přestože měl každý své vlastní obavy, když byli spolu a drželi se za ruce, dokázali v sobě navzájem své obavy rozptýlit. Jen když se občas na chvíli pustili, ovládal je tísnivý pocit jestli je jejich pouť ze všech ohledů opravdu správná. ONA moc dobře věděla, jak je její přítel spjat se svou domovinou a cítila jeho vnitřní obavy, o kterých se během cesty někdy zmínil, a právě v těchto okamžicích váhala, zda nemá jít raději přes propast sama, najít svou vlastní budoucnost a nechat ho vrátit se zpět, aby nebyl smutný a třeba zklamaný, že za mostem nenašel vše co chtěl. Ale ON ji vždy přesvědčil o tom, že jen s ní je šťasten a chce zkusit pokračovat, neboť se snaží věřit tomu, že to zvládne. Ráda mu vždy uvěřila, neboť i ona byla přesvědčená o síle Lásky. Ani jeden z nich však netušil, že ona Mlha v nitru šedá a nudná, převlékla plášť a zářila nyní spíše jak jasný, slunečný opar mužem milovaných Závazků. A byla jim v patách….
Jednoho celkem slunečného dne došli oba na širou pláň, na jejímž obzoru spatřili onen starý most a za ním ohromně krásné barvy vyjímající se v duze, která zrcadlila tvář nového Světa.
Přidali do kroku, těšíce se na tu nádheru, kterou jak doufali, mohou spolu prožít. Jaké však bylo jejich překvapení, když místo pevně stlučeného, dřevěného mostu, po kterém by mohli bezpečně přejít na druhou stranu, spatřili jen jakýsi most visutý, s velmi trouchnivými lany a s prkny, která byla celá děravá a navíc jich bylo jen pár na začátku této podivuhodné lávky. V tu chvíli se obou zmocnil strach, jestli dokážou překonat tu děsivou hlubinu propasti Pocitů, ve které se míhaly Přízraky a z jejího dna se zvedal nicotný pach Smutku a Samoty.
ONA dříve sebrala odvahu a pobídla jej k prvnímu kroku po tom starém, trouchnivém mostě. Stále mluvila o tom, že jakmile se podaří překonat tento nebezpečný úsek, začne se vše dařit a dosáhnou svého společného štěstí, i když určitě i v novém Světě bude množství nástrah, tajemství a mraků, které tu a tam zastíní slunce a spustí déšť. Jen musí oba opravdu chtít. ON tedy poněkud váhavě, ale přeci vstoupil na lávku. Drželi se lan a společně postupovali dál nad propast. Stará prkna museli vždy přesunout před sebe, neboť jedině tak se mohli dostat dál. Vždy, když někdo uklouzl a ztratil víru v šanci na přechod přes hlubinu, ten druhý se mu snažil ze všech sil pomoci a dostat ho zpět nahoru. Pod nimi duněl strašlivý a temný vítr a každou chvíli se zdálo, že most nevydrží a spadne i s nimi. ONA šla rychle a snažila se dívat dopředu, ON však, s čím dál větší vzdáleností od kraje propasti a svého původního domova, začal se stále častěji ohlížet. Cítil podivný svist v zádech, jako by jej někdo sledoval. Začal váhat.
Když už, už byli téměř u konce, ohlédl se muž znovu a tu náhle na kraji propasti spatřil onu Mlhu, která jej teď jemným a velmi příjemným svistem a zářením lákala zpět.
Nechal se unést tou nádherou, která se v jemných obláčcích Mlhy třpytila a náhle si uvědomil, že své milované Závazky nedokáže opustit. Zůstal stát a zahleděl se do letmo vznášejícího se oblaku, který mu nyní nabízel jen krásné vzpomínky. Neviděl, že onen mlžný opar je v nitru stejně šedivý a studený, jako bývaly již řadu let všechny podzimní mlhy v jeho rodišti. Neuvědomoval si, že každá mlha se s ubíhajícím časem postupně vytratí a to krásné co se v ní teď zrcadlí se rozplyne. V zimě po ní vždy zůstane studená námraza, jen v létě, když si člověk v příjemném teple rána uvědomí jak čas běží, po ní zůstává lehká rosa, která občas pohladí duši každého člověka při vzpomínkách na mládí. Jenže čas běží a mění tak vše hezké a malé ve velké a samostatné.…
Žena se zarazila. Viděla, jak se ON teskně dívá do oparu a vidí tam něco, co jí zůstalo utajeno i když si snad uměla představit co. Oči se jí zalily slzami. Opatrně chytla partnera za ruku a pošeptala mu, aby šel a neohlížel se. Zdálo se jí, že Mlha je nebezpečně blízko a nevěstí pro jejich společné štěstí příliš dobrého.
ON ji objal a políbil. Věděl, že pro to, aby mohl přejít na konec a být šťastný, musel by za sebou most spálit, aby Mlha nemohla za ním a smířit se s tím, že mu na svou domovinu zůstanou jen krásné vzpomínky a část jeho nejmilejších Závazků, kterou měl u sebe dobře uschovanou v malém pouzdru a hlavně ve svém srdci. Velmi dobře věděl, že ze svého srdce nikdy nevytrhne to, co k němu navěky patří a zůstane tak se svou rodnou půdou v doživotním spojení. Bylo mu to moc líto, příliš chtěl být se svou Láskou, ale zároveň se příliš nechal ovlivnit tím, co v Mlze mohl vidět jen on. Náhle se Mlha lehce ztmavila, neboť správně vycítila rozpolcenost mužova rozhodování. Ukázala mu pravý obraz jeho srdce a navodila v něm pocit úzkosti z budoucna. ON dostal strach a začal couvat směrem ke své Lásce. Tak moc chtěl jít s ní, ale náhle, jakási síla v Mlze začala ho jakoby přemlouvat a přitahovat zpět.
ONA si náhle uvědomila, že se most naklání a sama je tlačena také jakousi podivnou silou vyzařující z Mlhy k místu, kde již žádná prkna nebyla.
Jak by teď moc potřebovala sílu svého partnera, aby byli spolu schopni rychle doplnit chybějící část lávky a přejít na kýženou druhou stranu propasti. Věděla však, že ON je nyní až příliš vystrašený a nerozhodný k tak rychlému činu. Váhala, jestli má pomoci svému příteli, stát dále při něm, vrátit se zpět k Mlze a počkat, jestli tento zlověstný opar časem nezmizí a muž nezíská zpět odvahu ke společnému kroku přes hlubinu za Štěstím.
Bohužel čas se krátil, Mlha se začala více a více plížit po lanech visutého mostu a natahovat se po muži, jenž náhle ztratil veškerou sílu bojovat a s lítostí a zároveň očekáváním vzhlížel zpět ke svému dosavadnímu domovu. Věděl, že tam ho čeká stále a stále ta nudná Jistota, které se v jádru tak bál, ale svým způsobem ji miloval. Jeho vnitřní hlas mu napovídal, že teď není správné překročit propast a vyjít vstříc krásné, leč nejisté budoucnosti a že ho jeho Závazky volají zpět. Uvědomoval si, že některé tak zbožňuje, že je nyní nemůže opustit a ponechat si jen vzpomínky ve svém srdci. Zároveň se ale bál, zdali vydrží vracet se zpět skrytý v nyní již opět studené a šedivé Mlze, která ho hodlala doprovodit až domů, zpět tam, odkud chtěl odejít. Jestli vydrží tu nudnou Jistotu, která ho doma čeká.
Žena byla již zcela na kraji zbývajících prken lávky a zůstával jí jediný pokus jak se dostat na druhou stranu, musela se rozběhnout a skočit.
Chtěla však moc vzít za ruku svého přítele a skočit s ním, protože měla pocit, že bez něj nebude šťastná.
ON se však již začal vzdalovat od nového Světa vysněného Štěstí a přitahován známě neznámou silou se vracel zpět. Chtěla na něj zavolat, prosit ho, aby se vzpamatoval, ale jako by jí vítr kradl slova z úst.
Její Láska se vzdalovala a ona věděla, že musí skočit sama, protože na přemlouvání nebyl čas a tušila, že kdyby přeci jen onoho muže přemluvila, stejně by s ní nebyl šťastný, neboť se v jeho očích náhle usídlil obrovský strach z budoucna a stesk po původním, klidném životě v jeho domovině. Všechny pocity jakoby se v ní nahromadily a s těžkým srdcem, vědoma si toho, že přijde o svou Lásku, rozhodla se skočit dřív, než ji tajemná síla shodí do propasti.
Podívala se teskně zpět na muže, podívala se na vysněný okraj nového, krásného Světa. Musela se rozhodnout. S hrůzou však zjistila, že jí síly nestačí na to doskočit na druhou stranu a vrátit se zpět již také nemůže, neboť Mlha skryla její Lásku a stále zlověstně postupovala vpřed a měnila svou barvu na tmavší a černější!
Most ze začal hrozivě kývat a Mlha již majíc muže na své straně chtěla ji strčit do propasti. ON už stál na straně starého světa a plakal. Věděl, že teď to nezvládne, ale nebyl si ani jistý, jestli vůbec někdy. Strašně chtěl dosáhnout svého vysněného Štěstí, nevěděl však jak.
V tu chvíli se žena rozhodla pro téměř beznadějný čin, který však zaručoval, že bude moci být hrdá a nezemře v ponižující náruči Mlhy, která by ji strhla do propasti.
Sama skočila do oné propasti Pocitů doufajíc, že když jí Mlha nestačila podtrhnout nohy a strčit, zbývá ještě nějaká naděje, že ovládnutím vlastního skoku dopadne na nohy a třeba zjistí, že nakonec dno té hlubiny není tak děsivé, jako Pocity, které nyní trhaly nitro jejího srdce. ON již stál na pevné zemi, a i když byl nevýslovně smutný, že tam je sám, trošičku se mu ulevilo, že už alespoň není na tom nebezpečném mostě. Začal pociťovat vztek na onu Mlhu, věděl však, že ho doprovodí až domů a pak zmizí….
ONA letěla dolů, kolem se míhaly Přízraky a všechny její Pocity a Lítost jakoby splynuly s Tmou, která byla všude kolem. Zároveň však byla ráda, že nestrhla s sebou do hlubiny i svou Lásku a umožnila jí jít tam, kde se cítila doma. Navíc měla tušení, že za daných okolností by nemohli být spolu šťastni, neboť ON nebyl – jak na mostě zjistila - celým srdcem její a tak by se to časem mohlo neblaze vyvinout. Také se moc bála, kam dopadne, ale zároveň byla šťastná, že se pro svůj čin rozhodla s hrdostí a nenechala se Mlhou porazit. Jen někdy nevěděla, jestli svůj boj nevzdala moc brzy.
Nyní žena stále padá dolů, směrem ke dnu a neví, jestli ji tam čeká pevná zem, od které se bude moci odrazit, či bahno do kterého zabředne. Jediné co ví je, že časem, ať už bude jakkoli dlouhý se i z toho bahna vymaní, nalezne tvrdou půdu pod nohama a bude se moci odrazit a dosáhnout zpět k vrcholu propasti Pocitů a vykročit směrem ke správné straně svého ideálního a krásného Světa , na který se tak oba těšili a snili o něm. Stále v ní hoří plamínek naděje, že až zas uvidí modrou oblohu a dostane se k vrcholu, bude most přes propast obnovený a její milovaný, v tu dobu již silný a rozhodný muž, tam na ni bude čekat a chytí ji zas za ruku. Most pak přejdou spolu, oba silní a stateční. Stále doufá, že se jim jejich společné sny mohou někdy splnit, i když je třeba překonat ještě mnoho útrap a zoufalství.
Vzduch kolem jí čechrá vlasy a ONA ví, že pokud ON již nikdy nenajde sílu most dostavět a čekat na ni, bude ho mít vždy jako krásnou vzpomínku ve svém srdci. Jen se trochu bojí o něj, jestli nebude kvůli své nerozhodnosti nešťastný a nebude příliš sám, až ho jeho Jistota a Závazky jednou opustí.
I když je žena velmi smutná z toho, že možná její plamínek naděje bude muset jednou zhasnout a její milovaný druh nahoře čekat nebude, stále doufá.
Doufá třeba v to, že až dopadne na ono dno, najde tam časem člověka s podobným osudem, který se k vrcholku propasti vydá s ní. A nebo, i kdyby na dně nikdo nebyl, ONA určitě získá svou vlastní sílu, odrazí se ze dna propasti a jiný člověk na ni bude čekat v novém Světě.
A ONA, ona si ho časem určitě zamiluje i když se možná v jejím srdci bude muset dělit o vzpomínku na Lásku, kterou svým rozhodnutím ztratila na staré lávce v boji s Mlhou.
Důležité však je, že mohla skočit s hrdostí, nenechat si podrazit nohy a uvolnila tak prostor a svobodu muži, který potřeboval ještě mnoho času pro své skutečné a konečné Rozhodnutí.
ONA nyní ví, že již nečeká jak to všechno dopadne, jak si s ní náhoda či nějaká Mlha zahraje, ale že jí osud jistě připraví nové a posilující cesty, jak dosáhnout vysněného cíle.
Zora Šimůnková
Její láska - pokus o doják
Slohové cvičení na téma červená knihovna.
Velké tmavé oči potemněly smutkem. „Je to moje láska, zašeptala. Vzal jsem do dlaní její malou mozolnatou dlaň a oddaně ji políbil na zkřehlé prstíky…Naposledy jsem se pokusil zvrátit nelítostný osud: „Julie, drahá, já vám nestačím? Žijeme přece jeden pro druhého, vše je připraveno, stačí jedno vaše slovo, Julie…a již zítra nám budou zvonit svatební zvony… Velké tmavé oči se zalily slzami…,ale hlas byl pevný. „Nechtějte to po mě, Bedřichu… miluji vás z celého srdce, ale nežádejte po mě, abych se vzdala jediné své radosti… Po těchto slovech vstala ze zlatého sofa a uhladila si prosté černé šaty. Na vteřinu semkla pevně víčka a pak již klidněji pokračovala. „jsem smířena s tím, že místo svatebních zvonů mi již zítra bude klinkat zvonek klášterní, ale neopustím činnost, ke které mě vedla nebožka maminka… Dlouho jsem se díval za limusinou, jež zámeckým parkem odvážela jedinou lásku mého života a v mém srdci hořela pustina. Poprvé jsem zapochyboval, zda měla maman pravdu, když říkala: pro tvoji choť se pracovat přece nehodí..
Šárka Nováková
Jahody
Večer před vysvědčením jsem oběhla celou zahradu, abych zjistila, bude li možno svázat kytku, pro paní učitelku, z vlastních zdrojů. Domů jsem se přiloudala s tím, že já takové koště neponesu. Maminka nadzvedla obočí a tatínek, polknul. „Tak slečně nebude dost dobrá kytka ze zahrady?“ zeptal se potom. „To máš takové výsledky, že bys chtěla jít s kytkou růží z květinářství?“ přidala si babička, která právě šla kolem okna dát králíkům. Nečekala na odpověď, jen si tak trochu přisolila, protože moc dobře věděla, že víc než škola mě bavily lumpárny s Bobšem. „Náhodou,“ protáhla jsem a zmlkla, dál jsem se nechtěla pouštět na tenký led toho, jak to vypadá ve škole. Ale co, pohodila jsem hlavou, teď už stejně nic neopravím a mám jít zítra do školy s pivoňkami, ze kterých už odpoledne budou padat rudé lístky? Nebo si mám natrhat srdíčka, která jsou sice moc krásná ve váze, ale učitelce se mi to zdálo málo důstojné. Kdyby tak ještě rostly konvalinky, ty jsme mívaly v koutě malé zahrádky, nádherné velké a voňavé. Každý, kdo šel po chodníku, se zastavil, aby si vychutnal tu krásnou vůni. Malá zahrádka, tak jsme říkali zahrádce, kde se nikdy nepěstovala žádná zelenina, nikdy tady nerostly žádné stromy, jen kytky tady měla maminka a babička. Pravda, jeden čas kout malé zahrádky zabírala králíkárna, která zvláště v teplých dnech nevoněla nejlépe, ale děda byl na svoje ušáky pořádný a tak měli pořád čistě podestláno. To jsem, nějak odbočila od konvalinek, za ty bych se tedy nestyděla, ale už dávno nebyl jejich čas. Nebo si mám ráno natrhat naše růže? Pravda, měli jsme jich na zahradě docela dost, ale když já jsem stonala po těch s dlouhými stonky a velkým rudým květem, který voněl tak krásně, až se točila hlava. Raději jsem se doloudala podívat za stařenkou, abych zjistila, co bude mít za kytku Bobeš. Babička Franci seděla na zápraží a přebírala zahradní jahody, které se chystala zítra dát na slavnostní koláč, k ukončení ročního trápení svého vnuka, se školníma škamnama. „Tak copak, cácorko,“ přivítala mě, „copak tak na smutno?“ „Babi,“ sedla jsem si k ní, „já nemám na zítra žádnou pořádnou kytku.“ Babi se usmála a posunula ke mně mísu s jahodami. „Na, vezmi si, na ten smutek, něco vymyslíme.“ „Bude mít Bobeš taky kytku?“ zeptala jsem se a zahryzla se do rudého plodu, až mi šťáva vystříkla na tričko. Ani jsem to nepostřehla a visela jsem očima na babiččiných ústech. Taky budu mít jednou takové vrásky, napadlo mě zcela nelogicky, když jsem se dívala babičce do tváře. Sáhla jsem po další jahodě a dotkla se rukou stařenky, která teď měla ruce v klidu a dívala se kamsi přes zahrady. „Děvče, na něco jsem si vzpomněla,“řekla potom, jako sama pro sebe. „Babí a na co,“ byla jsem zvědavá a cpala se jahodami jako o život. „Pampeliško, nechej se překvapit. Ráno se tady pro Bobše zastav a budeš jí mít v síni, ve vodě.“ „Babi,“ nedalo mi to, Bobeš bude mít tu samou?“ „To víš, že bude,“ řekla babička. „To víš že nebude,“ ozvalo se od vrátek. Děda Franci se vracel s košíkem nasekané trávy. „Bude,“ řekla babička. „Ale nebude,“ vedl si svou staříček. „Pampeliško,“ otočil se ke mně, „už jsi někdy viděla Bobše s kytkou?“ „Viděla,“ usmála jsem se, „loni o vysvědčení, ale do školy ji nedonesl, sežrala ji Klicmanovic koza, jen jsme vyšli za zahrady.“ „Tak vidíš, zbytečná práce,“ otočil se děda František na babičku. Ta mávla rukou, jako že ona ví své. „Teď to půjdu připravit na ten koláč, abyste zítra měli co zobnout,“ zvedla se babička z lavičky. „S čím ten koláč bude?“ smál se děda pod vousy. Podívala jsem se do mísy a začervenala jsem se jako ty jahody, co tam, ještě před chvílí byly. Já jsem je v tom rozrušení, jak to s tou kytkou bude, všechny snědla. Než stačila babička otevřít pusu, ozvalo se ze síňky. „Že je Pampelinda všechny zblajzla?“ Bobeš. Vždycky přijde nevhod. Děda uviděl moje rozpaky a hned Bobše zpražil, „máš zbytečné starosti, Bobane, Čerta jsi vytřel dosucha?“ Věděl, že Bobeš na koně nedá dopustit, ale nechtěl, abych se cítila před ním provinile. Měla jsem staříčky ráda, jako by byli moji vlastní. Babi Franci se nikdy, tedy skoro nikdy nezlobila. I teď se usmála a řekla, že než my dva zítra dorazíme s vysvědčením, bude koláčů plná mísa. Jahod, je na záhoně ještě dost a my domů asi nepochvátáme. Vzala jsem raději mísu, že tedy nějaké ty jahody přitrhám hned. Bobeš se za mnou loudal bez nadšení. „Pam, babi jinak nedá, že letos musím kytku donést až do školy,“ vyletělo z něj konečně to, co mu bralo náladu. „No a co?“ nechápala jsem, „tak jí dáš učitelce a bude“ a dál jsem trhala červené vyhřáté plody do mísy. „Víš jak se mi budou kluci smát? Že jdu jako ženich,“ prozradil na sebe starost, kterou mu to dělalo. „Na kluky se vykašli,“ brala jsem to na lehkou váhu. „Hele Pam a nevzala bys tu kytku do školy ty? Já bych si ji tam potom od tebe vzal?“ zeptal se opatrně. „To tedy nevzala,“ řekla jsem klidně a nacpala jsem si do pusy další jahodu, střík a nová skvrna byla na tričku. „Ty si ale čuně,“ zasmál se konečně. Zírala jsem na svoje tričko plné červených fleků. To zase bude doma kázání, ale hned jsme na to zapomněla. „Bobši a to jako myslíš, že půjdu do školy v každé ruce s jednou kytkou? To mám jako blázen vypadat já?“ Než jsem dotrhala mísu jahod, seděl na trávě a přemýšlel, jak se vyhneme posměchu kamarádů. „Hele, Pampeliško,“ řekl mi nezvykle celým jménem, „už to mám.“ „Tak povídej,“ byla jsem zvědavá na to, co vykoumal. „Což kdybychom šli do školy jako první, hned jak se rozední a nikdo by nás neviděl.Dali bychom si kytky do lavice a bylo by.“„Bobši,“ poklepala jsem si na čelo, „ je červen, víš, kdy se rozednívá? Po páté hodině. To budeme před školou stepovat od kuropění a stejně nás školník tak brzo dovnitř nepustí.“ „Nebo,“ začal rozvíjet další blbinu, „nebo můžeme přijít jako poslední, až zazvoní.“ „Né, tak to tedy ne, Bobešáku,“ rozlítila jsem se, „skoro celý rok chodíme, díky tobě, pozdě a na vysvědčení pozdě nepřijdu. Já s kytkou jít můžu a ty si jdi, kdy chceš.“ Stáli jsme tady proti sobě jako dva kohouti, kvůli kytce a my se budeme hádat. „Víš co?Rozmysli si to, kolem sedmé jsem u vás,“ ukončila jsem tu bitvu očí a šla jsem dát do kuchyně natrhané jahody. „Tak nezapomeň, kytka bude v síňce,“ volala za mnou ještě babička Franci. Doma jsem vyřídila, že kytku budu mít a tím to skončilo. Ráno jsem nemohla dospat, jaká asi ta kytka bude. Ne, že bych nemohla dospat jenom kvůli té kytce, ale i díky tomu, že jsem spráskla celou mísu jahod na posezení. Hned u postele, jsme měly se sestrou na ráno připravené bílé podkolenky, nové sandálky a nové šaty. Vzrušení z posledního dne školy, z vysvědčení, z toho, jaká bude kytka a z mísy jahod, udělaly v mém žaludku své. Jak jsem rychle koukala zmizet v oné místnůstce, zakopla jsem o plné židle oblečení a....nestihla jsem to. Svoje, naštěstí jen svoje hábky jsem pozvracela rudou kaší z jahod. Co teď? Stála jsem zelená nad tou pohromou jako solný sloup, ale to už sestra Jindra, chňapla do náručí svoje šaty a botky a běžela se převléci do kuchyně, protože se našim pokojem šířil nepředstavitelný puch. Babička s maminkou uslyšely prásknutí židle, Jindřin řev a moje kvílení a vpadly do pokoje. Teď jsem tu nestála jako Lotova žena sama, ale i babička s maminou tiše zíraly na tu spoušť. První se vzpamatovala maminka, drapla poblinkané věci do ruky, hodila je do škopku na dvoře a napumpovala na to vodu, hned ji několikrát vylila a tak zabránila nejhoršímu. Šaty se později daly vyprat a nezůstala na nich ani skvrnka, jen teď byly prostě k nepoužití. Bobeš. Vždycky přicházel do toho nejlepšího. Když jsem v sedm nedorazila k nim já, přišel se podívat, kde to vázne. Najednou byl za oknem, já ještě v noční košili, zelená jako sedma a s obličejem složeným do varhánek breku, že nemám co na sebe do školy. Rozesmál se na plnou pusu, „Pam,“ řehtal se jako nezbedný koník, „to je ještě lepší, než když mě na jaře ohodil hovnocuc.“ Najednou zmizel a já jen viděla dvoumetrového staříčka Franciho, jak ho nese za límec domů. Asi pak taky dostal svoje. Posnídala jsem suchý rohlík, oblékla si květovanou sukni, nazula čisté ponožky, vzala za vděk trochu okopanými, červenými střevíčky. Nové sandálky se sušily u pumpy. Nakonec bílá halenka a byla jsem zase děvče jako z cukru, jak poznamenal děda Lojza, než jsem vyrazila pro kytku k babičce Františce. Co mě ještě dneska čeká, pomyslela jsem si, když jsem šla pomalu přes zahradu. Ještě se mi trochu houpal žaludek a když jsem otevřela dveře do síňky, zhoupnul se mi znovu. Tentokrát ohromením. Nevím, jak to, babička, udělala, ale dala mi dohromady takovou kytku, že lepší snad nikdo mít nebude. Nebyla ani z růží, ani pivoněk. Babi si totiž přivstala a udělala mě, ale i Bobšovi, kytku z lučních květů, propletla ji obilím, přidala nějakou tu dlouhou trávu a zázrak byl na světě. Byly tady kopretiny, zvonky, blatouchy, vlčí máky, chrpy, smolničky a kdo ví co ještě.
„Pampeliško, to je krása, co?“za mnou stál děda Franci a do síňky se hrnuli i naši, kterým děda vzkázal, ať se přijdou podívat. Babička Františka se chudinka jen pýřila nad tou chválou, které se jí bohatě a po zásluze dostávalo. Jak to, že takovou kytku dovedla uvázat? Vysvětlila nám to hned. Když byla mladá, byla nejlepší ve vsi, která vázala věnce na dožínky, na kdejakou slavnost ve vesnici, kde bydlela a i kytky k uvítání vrchnosti, jak říkávala, když přijela do nedalekého zámečku. Když Bobeš uviděl, co babi uvázala, už se nestyděl a dokonce s trochou pýchy jsme vedle sebe vyrazili do školy. Po cestě jsme opravdu sklízeli obdiv a my jsme hned hlásili, kdože nám takovou krásu dal dohromady.
Už jsem si ani nevzpomněla na šaty, které visely na zahradě, ani na poblinkané sandálky, těch mých okopaných si stejně nikdo nevšimnul. Ve třídě se učitelce na stole hromadily samé kytky z růží, pivoněk, gladiol, ale když po rozdání vysvědčení odcházela ze třídy, nesla si ty naše dvě v náručí a ostatní za ní odnášeli školní poskokové, kteří se najdou všude. My dva vypadli ze školy rychlostí blesků, doma jsme vlítli do trenýrek, já modrých Bobeš červených a hnali jsme někam k vodě, do polí, k lesu, vykřičet radost, že máme dva měsíce volna.
Lucie Plocová
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 5.ČÁST
„Ty dveře přijdou zazdít,“ trvala jsem na svém.
„Na to teda děvenko rychle zapomeň!“ rozčilovala se ta protivná rozcuchaná ženská.
„To je můj dům,“ vytáhla jsem na ni svůj největší trumf.
„Co si to dovoluješ!“ rozkřičela se na mě. „Já tady bydlím od narození. Je to můj dům! A tak to taky zůstane!“
Stáhlo se mi cosi v krku. Pro dnešek už mi došly argumenty. Nevěděla jsem, jak už jí mám vysvětlit, že teď je ten dům opravdu můj. Naštěstí brzy zmizela a nechala mě tu stát samotnou. Vzala jsem metr a začala místnost přeměřovat. Naměřené hodnoty jsem si poznamenala do deníčku. „Neměla bys ji zbytečně dráždit,“ ozvalo se mi za zády.
Stál tam On. Usmála jsem se. „Já ji přece nedráždím, jen jsem řekla pravdu.“
„Jenže na tu si ona nikdy moc nepotrpěla, víš?“ pohladil mě něžně po vlasech. „Na tomhle domě strašně lpí…“
„Jenže to já taky,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně. „A na rozdíl od ní ten dům miluju.“ „Já vím, lásko.“
„Ty změny, které jsem naplánovala přece vůbec nejsou k horšímu,“ snažila jsem se aspoň před ním obhájit své stanovisko.
„Ale to já přece vím. Jsi tak krásná…“ díval se na mne zasněným pohledem, „…tak děláš krásné věci.“
Zasmála jsem se. „Ty jsi teda dobrý.“
„A což teprve, jak jsi dobrá ty.“ Přitáhl si mě do náruče a začal mě líbat.
Tělem se mi rozlévalo nádherné teplo a přála jsem si, aby ten polibek nikdy neskončil. Vtom se ale přímo nad našimi hlavami ozvala rána. Oba jsme sebou trhli.
„Co to bylo?“ lekla jsem se.
„To je Ona. Zase něco štrachá na půdě.“ Byl najednou strašně rozmrzelý.
„Má klíč od té místnosti?“ vzpomněla jsem si na zamčené dveře, které jsem už několikrát zkoušela marně otevřít.
„Asi ano,“ připustil neochotně.
„Musím jí o něho říct.“
„Nemusíš.“
„Proč?“ nechápala jsem.
„Nech jí to jedno malé tajemství.“
„Ale k tomu nemám důvod. Ještě jsem se k tomu sice nedostala, ale půda se musí také uklidit. A čím dřív, tím líp,“ dodala jsem rozhodně.
„Jak chceš, lásko. Je to přece tvůj dům.“ Už zase se usmíval a jeho oči znovu nabyly něžného výrazu.
„Ano je to můj dům.“ A nenechám si jej nikým vzít. Tady budu žít se svým mužem a vychovávat své děti. Tady je mé štěstí. Štěstí. Štěstí…
Vyskočila jsem z postele a utíkala si pro papír a tužku. Probudila jsem svým jednáním Marka, ten teď na mě ospale zíral s nechápavým výrazem. Nevšímala jsem si ho a zapisovala na papír číslice, které jsem dosud měla v živé paměti.
„Takže to bylo na délku pět metrů šedesát… na šířku… hm…jo, jasně… a tady je ten schodek…aha…“ mumlala jsem si pro sebe. Tužka se po papíře jen míhala.
„Zbláznila ses?“ mluvil na mě Marek, ale ignorovala jsem ho.
„Tery, já s tebou mluvím, jestli sis nevšimla.“
„Jo, jo. Hned se ti budu věnovat.“ Věnovala jsem mu však jen krátký pohled a pokračovala v zapisování metrů a centimetrů. Naměřené hodnoty jsem měla jasně před očima. Svůj sen jsem si pamatovala do nejmenších detailů. Teď budou plány mého domu mnohem přesnější. Nejradši bych hned sedla k počítači a dala se do práce. Jenže tu byl Marek. A pěkně nasupený.
„Promiň, jen se mi zdál takový zajímavý sen a nechtěla jsem ho zapomenout.“ Vlezla jsem si zpět do postele a přitulila se k Markovi. Nebyl v tom gestu kousek citu, jen prostá omluva. Marek se mi znechuceně vyvléknul a vstal z postele. Zmizel v kuchyni. Utíkala jsem za ním.
„Ten sen byl vážně moc zajímavý.“
„Tak povídej,“ vyzval mě.
„Ono je to trošku složitější, tak já prvně udělám kávu, ano?“
„Sedni si a povídej, já to kafe udělám,“ nabídnul se a tvářil se náramně zvědavě.
Přemýšlela jsem odkud začít. Nechtěla jsem se do svého vyprávění zamotat a taky jsem si chtěla nechat některé věci pro sebe.
„Takže,“ začala jsem, „před několika měsíci se mi zdál sen o jednom zvláštním domě. Ten dům byl můj. Jednalo se o starou stavbu, zralou akorát k rekonstrukci. Brala jsem ten sen jako jeden z mnoha, ale on se začal opakovat. Teda vlastně ne. Neopakuje se, ale pokračuje dál. Žiji v tom domě a prožívám tam různé věci. Taky tam žije jedna podivná osoba. Taková starší rozcuchaná žena. Ta má s tím domem cosi společného a nemá mě ráda. Ty sny jsou naprosto živé. Děje se odehrávají hodně reálně. Pokaždé mám pocit, že se mi nezdál sen, ale byla jsem součástí nějakého druhého života.“
„Máš velkou fantazii. A zřejmě nevyužitou. Proto se ti zdají takové sny,“ reagoval Marek. „A jsem v tom snu mladší, jiná. Mám jiné touhy a jsem tak nějak…“ hledala jsem to správné slovo „…odhodlaná.“ „Odhodlaná jsi, co tě znám,“ smál se Marek a postavil přede mne hrnek s kávou.
„Jenomže tohle odhodlání je jiné. Jinak zaměřené.“
Marek popíjel černou kávu bez cukru a přitom si mě prohlížel, jako by mně viděl poprvé. Odložil hrnek a pomalu se pustil do výkladu své teorie: „Víš, Tery, já nejsem psycholog, ale podle tvého snu bych si myslel, že nežiješ docela tak, jak by sis představovala. Možná si to neuvědomuješ, jenže tvé podvědomí to ví a pracuje s tou myšlenkou dál bez tvého vědomí. Prostor dostává, když usneš. Navíc se ti do snů promítá i skutečnost. Hodně jsme se poslední dobou zabývali naším vysněným domem, takže proto ten dům. A že je starý? To se jen promítají tvé obavy, že se stavbou něco nebude v pořádku. Říkáš, že ve snu jsi mladší. Pokud vím, tak tyhle noční můry provázejí většinu žen od třiceti let věku a nejen v noci. Nemyslí celé dny na nic jiného, než jak zastavit, či dokonce vrátit čas.“
Markovo vysvětlení v sobě mělo logiku. Ale nelíbilo se mi. Všiml si, že jsem rozladěná.
„Nechceš si popovídat s Veronikou?“ navrhnul.
„Přemýšlela jsem o tom.“
„Třeba tě té noční můry zbaví,“ povzbuzoval mě.
Nebyla jsem si jistá, jestli právě o to stojím. Svůj snový dům jsem si zamilovala. A nejen dům. O tom jsem ovšem s Markem mluvit nemohla.
Za Verunkou jsem přece jen zašla. Domluvily jsme se po telefonu. Když jsem naznačila, jaký mám problém, navrhla mi, abych za ní přišla do její ordinace. Bylo mi trochu nepříjemně při představě, že se mnou bude mluvit jako s pacientkou. Když jsem se však usadila v pohodlném polohovacím křesle a Verunka rozsvítila jen příjemné tlumené světlo, obavy se rozplynuly. Po vyslechnutí mého vyprávění o druhém snovém životě mi položila otázku: „A řekla jsi mi opravdu všechno? Nemusíš nic zamlčovat.“
Vstala jsem z křesla a začala nervózně přecházet po místnosti. Verunka mě sledovala s ledovým klidem a počkala, až ze sebe vyklopím i to poslední tajemství.
„Jo! Máš pravdu, doktore Freude!“
„Nemusíš se rozčilovat. Nehledám za každým problémem sex. Jen tě znám a poznám, když mi něco nechceš říct. Nebo spíš chceš a nevíš, jak na to.“ Pak mě vyzvala, abych se ještě posadila. Když začala rozebírat mé noční prožitky, došla k podobnému závěru jako Marek. A pokud šlo o mého tajemného milence, pak si to vysvětlovala tím, že jsem s Markem už dost dlouho a tak se znovu probouzí mé tajné sexuální touhy, což je prý zcela přirozené. Navíc podle ní tyhle vysněné romance mohou zabránit velké části žen, aby byly svým partnerům skutečně nevěrné. Krásná představa se dá skutečností nahradit jen obtížně.
Odcházela jsem od Verunky se smíšenými pocity. Ulevilo se mi, protože jsem se někomu vypovídala, ale současně jsem se strašně bála, že je konec. Že už žádný další sen nepřijde. Domů jsem dorazila s pláčem na krajíčku.