Zora Šimůnková Školení
Nekonečně se to vleklo. Školiteli nebylo téměř rozumět, a teď, odpoledne, už bylo nad mé síly luštit grafy, které se míhaly po plátně jako koně na kolotoči.
Spát, spát a zase spát…ráno jsem si neprozíravě sedl do první řady, takže teď jsem musel udržet oči za každou cenu otevřené. Ještěže jsou mobily. Vypnul jsem zvuk a už druhou hodinu si psal s Elen. Prodávala v poměrně drahém butiku, takže se v práci většinu času nudila, a proto odepisovala téměř okamžitě.
Už mi stačila vypsat všechny novinky včetně školních výsledků dětí v posledních dvou týdnech, a přešla na to, jaké ušila podle časopisu Schöner Wohnen záclony.
To už mě nebralo. /Ale pořád lepší, než usnout na školení o dopadech spojení s EU na náš resort/.
Abyste rozuměli: psát si s Elenou zas nebyl takový intelektuální zážitek. Byla spíš pěkná, než chytrá, na hlubší myšlenky jí neužil.
Záclony mě fakt nebraly, tak jsem jí začal špičkovat:
- az prijedu, strhnu je a zabalim te do nich
Obratem přišlo:
- jeje, to ne, kdo by je zas povesil
Nevšímal jsem si toho a pokračoval:
-a pak se na nich budeme milovat
Odpověď:
- Zehlila jsem je dve hodiny
Přestávalo mě to bavit, konverzace nic moc, ale kdyby chtěla, dal bych si říct, to zas jo. Při t o m nemluvila.
- Kocicko, muzu dneska prijit?
- Když ja nevim…
Co zas neví? Proč nenapíše JO nebo NE nebo PŘIJĎ nebo NECHOĎ??? Vždyť mi to sama navrhla. Děti jsou prý u babičky a Staník/ jako její manžel/ na služební cestě. Tak ještě poslední pokus:
- Kocicko, ja te chci, chces me taky?
Teď se pro změnu ztrácel signál. Musel jsem se zkroutit jako paragraf, abych měl na displeji aspoň jednu čárku. Pořád jsem se snažil předstírat zaujatou pozornost, takže jsem číslo vyťukal popaměti.
Tentokrát jsem se odpovědi nedočkal. Zřejmě do butiku někdo přišel a Elen prodávala.
Školení ale brzy skončilo, dotazy žádné nebyly, jak jsem zpozoroval, dobrá polovina kolegů si rychle schovávala mobily.
Posbíral jsem věci a vyšel ven. Tak Elena asi dneska nebude, že bych vyrazil do Diamantu? Chodívaly tam pěkné vysokoškolačky.
Na rameno mi dopadla ruka s prsteny. Moje vedoucí, po straně jsme jí říkali Barbína Turbína, zavrkala: - Pane inženýre, měl byste chvilku?
/Ježíšmarjá, co zase chce/ - O co jde? a už jsem si sedal do klubovky u zdi.
Vedoucí byla nějaká fakt divná. Padesátiletý diblík, a teď se navíc uculovala jako sedmnáctka. Tady snad ne, pane inženýre…Vmanévrovala mě do vedlejšího baru. Vzhledem k tomu, že za pár dnů měla rozhodovat o čtvrtletních prémiích, nedalo se odmítnout.
Když nám vrchní přinesl kafe, Barbína Turbína zamávala řasami, až se jí odrolil makeup:
- Pane inženýre, musím říct, že jsem to nečekala, ale o to milejší je to nabídka. Nakonec, a upravila si ramínko podprsenky, - bydlím jen pár bloků odtud.
Konsternovaně jsem zíral na text, který jsem před koncem školení odeslal Elen.
Kocicko, ja te chci, chces me taky?
Lucie Plocová
STO TAKOVÝCH DOMŮ -9.ČÁST
„Chtěla bych si s tebou ještě promluvit,“ snažila jsem se jej zadržet. Po nádherné noci se oblékal a chystal se odejít. .
„O čem bys chtěla mluvit?“ Navlékal si ponožky a ani se na mne neotočil. .
„Proč vždycky tak utíkáš?“ .
„Neutíkám. Odcházím, abych mohl zase přijít.“ .
„Tak neodcházej.“ .
„Víš, že musím.“ .
„Vím. Nelíbí se mi to.“ .
„Ani mně ne, lásko. To mi věř.“ .
„Věřím ti.“ .
„Brzy dáme všechno do pořádku, ano?“ Znovu si přisedl ke mně na postel a lehounce mě políbil. .
„To bych byla ráda. A ještě něco. Chci se podívat do místnosti na půdě. Za každou cenu!“ „Jak myslíš. Pamatuj ale na to, že některá tajemství je lepší neodtajňovat.“ .
Odešel a zůstalo tu po něm prázdno. Také jsem vstala a šla si udělat snídani. Dala jsem vařit vodu na kávu a mezitím si namazala chléb s máslem a jahodovou marmeládou. S krajícem chleba v ruce jsem přistoupila k oknu. Zima měla stále ještě vládu pevně v rukou. Kéž by už přišlo jaro! Nemohla jsem se dočkat, až zmizí bílá pokrývka a zahrada se rozzáří množstvím barev. V duchu jsem už spřádala plány na jarní výsadbu. Vyrušilo mě pískání konvice. Zalila jsem kávu a horký hrneček přenesla k oknu. Napadlo mě, že by mohlo být v zahradě víc ptáků. Zimní obraz by nebyl tak smutný. Musím se podívat po něčem, nač bych je nalákala. Krmítko můžu jednoduše vyrobit z plastové lahve. Prozatím to bude stačit a časem můžu vytvořit něco hezčího ze dřeva. .
Po dlouhém hledání jsem našla ve spíži sáček slunečnicových semínek. Nasypala jsem je do upravené plastové lahve od koly a spěchala krmítko zavěsit ven, blízko kuchyňského okna. Jedna z jabloňových větví se mi zdála pro tento účel obzvláště vhodná. Z kuchyně na ptáčky hezky uvidím. Ještě jsem se ujistila, že na ptáčky do krmítka nemůže nějaká kočka a spěchala jsem do tepla sledovat, jak bude probíhat krmení. Dlouho se nic nedělo. Přisunula jsem si k oknu židli a čekala trpělivě dál. Dočkala jsem se. Opatrně přilétl první hladovec. Do několika minut ho následovali ostatní. Zřejmě to s krmením v okolí nebude valné, protože do dvaceti minut bylo krmítko prázdné. Nezbylo ani semínko. .
Cvrlikání vrabců na balkóně mě uvítalo do nového dne. Oknem vnikal do pokoje jas nového rána. Jak příjemné je probouzení z vlastní vůle, bez budíku. Týden jsem trčela zavřená doma. To by stačilo! Musím se sebrat a něco podniknout. Přinejmenším se poohlédnout po novém zaměstnání. To nebude vůbec jednoduché. Lovila jsem z paměti jména známých, kteří by mi mohli být prospěšní. Vzpomínala jsem na kamarády ze studií. Vlastní firmu má Béďa. To vím určitě. Pomůže mi? Nic jiného, než to zkusit mi nezbývá. Nejlepší bude, když ho navštívím rovnou osobně. Nebo se mám raději nejdřív objednat po telefonu? Jasně. Zavolám. Skoro hodinu mi trvalo, než jsem zjistila číslo na jeho mobil. .
„Ahoj Bedřichu, tady Tereza. Tereza Brůhová.“ .
„Tereza?“ .
„Dlouho jsme se neviděli…“.
„Terezko, ty ještě žiješ?“ .
„Kupodivu ano.“ .
„Copak bys potřebovala?“ zeptal se bez okolků, což mě zaskočilo. .
„Jak víš, že něco potřebuju?“ .
„Proč bys jinak po několika letech z ničeho nic volala? Ale nic ve zlém!“ .
„To je pravda. Potřebovala bych… Spíš bych se chtěla jenom zeptat. Dala jsem výpověď v bývalém zaměstnání, tak jestli bys nevěděl o něčem jiném v oboru.“ .
„Tak Mareček začal zlobit? Nebo jsi ho nechala kvůli jinému?“ .
„Jak… jak víš o Markovi? Jak víš, kde jsem dělala?“ .
„Nebuď naivní, Terezko. Takovou tě nepamatuju. Marka znají všichni a jeho partnerku logicky taky, ne?“ .
Zase jsem jednou podcenila Markovu proslulost. Litovala jsem, že jsem se rozhodla obrátit zrovna na Bedřicha. Matně se mi začínalo vybavovat, jaký byl vlastně student. Tvrdě za svým a ani krok zpátky. .
„Tak víš co? Zastav se u mě ve dvě hodiny a promluvíme si,“ navrhl mi schůzku a rychle hovor ukončil. .
Na setkání s Bedřichem jsem se důkladně připravila. Oblékla jsem si seriózně vypadající tmavomodrý kalhotový kostým, vlasy jsem si sčesala z čela a zajistila sponkami. Podařilo se mi docílit elegantního vzhledu. Občas by se člověk nestačil divit, co všechno může o jeho dalším osudu rozhodnout. .
U sekretářky jsem se ohlásila přesně ve dvě. Po několika minutách, mě uvedla do Bedřichovy kanceláře. Místnost působila neuvěřitelně formálně. Ani stopy po něčem osobním. Za obrovským psacím stolem seděl můj kamarád ze studentských let. Málem bych ho nepoznala. Vlasy nad čelem mu poněkud prořídly, což ovšem při jejich velmi krátkém sestřihu vůbec nevadilo. Zřetelnější byly jen jeho ostře řezané rysy. Vypadal tak nepřístupně, že jsem málem couvla zpět. Změřil si mě od hlavy k patě a pomalu se zvedl ze židle. Pomalu přešel až ke mně a podával mi ruku na přivítanou. Po pevném stisku mě vyzval, abych usedla do jednoho z kožených křesílek u menšího stolku v přední části místnosti. Objednal u sekretářky kávu a usedl naproti mně. Cítila jsem se nepříjemně. V jeho chování nebylo ani stopy po dřívějším kamarádství. .
„Dlouho jsme se neviděli,“ konstatoval suše. .
„Ano. Bude to už nějaký ten pátek.“ .
„Potřebuješ práci. Tak jsi za mnou přišla,“ na malý okamžik se odmlčel a díval se jinam, když mi říkal: „Víš, Terezo, že jsem chtěl tenkrát s tebou chodit? Ale byla jsi příliš odtažitá.“ .
„Nechodila jsem s nikým. Soustředila jsem se jenom na učení.“ .
„To se vyplatilo, ne? Jsi teď docela dobrá. Něco jsem si o tvé práci narychlo zjistil.“ Co všechno ještě stihl za těch pár hodin zjistit? .
„Takže přejděme k věci. Potřebuješ práci. Zřejmě nutně. Já, bohužel, nikoho dalšího do týmu nepotřebuju.“ .
Zvedla jsem se k odchodu. Pokud nikoho nepotřebuje, pak tady nemám co dělat. Mohl to říct rovnou do telefonu. .
„Počkej, počkej,“ zadržel mě. „Nech mě domluvit!“ .
„Říkáš, že nikoho nepotřebuješ…“.
„Říkám, že TADY nikoho nepotřebuju. Ale co taková externí spolupráce?“ .
„Jak to myslíš?“ .
„Dejme tomu, že by ses zařídila sama pro sebe. Tvůj jediný problém, předpokládám, je nedostatek zakázek. A tenhle problém bych ti pomohl vyřešit.“ .
„Jak by sis to představoval?“ přestávala jsem mu důvěřovat. .
„Občas se vyskytne něco menšího, čím se zabývat je pro nás v podstatě ztráta času. Což můžu těžko říct zákazníkovi. Poškodilo by to dobré jméno firmy. Mé firmy – takže mé jméno.“ .
„Co pokládáš za ztrátu času?“ .
„Přestavby, dostavby, nástavby a sem tam nízko nákladové projekty rodinných domků. Pro jednoho externího spolupracovníka práce až až.“ .
„Pro tebe jsou to drobty smetené ze stolu…“.
Zamračil se. „Ber nebo nech být!“ .
„Dobře, beru!“ .
„Pak se tedy domluvíme na zítřek. Nachystám smlouvu. Ještě se musíme domluvit na nějaké rozumné provizi. Viděl bych to procentuelně za každou jednotlivou zakázku.“ .
„I drobty mohou vydělávat, že?“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku. .
„Nikdo ti zadarmo nic nedá, Terezko.“ .
„Děkuji za poučení.“ .
„Nebuď labuť. Je to výhodné pro nás oba. Přátelé si mají navzájem vypomáhat.“ .
Jak jen jsme někdy mohli být přátelé? Sekretářka přinesla kávu. Vsypala jsem do šálku dva balené cukry. Můj život potřeboval trochu osladit. .
V dalších dnech jsem měla tolik vyřizování, že jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Lítala jsem po úřadech a nepřestávala žasnout nad neochotou úředníků. .
K našim se mi jet vůbec nechtělo, ale přemohla jsem se a v pátek večer vyjela. Myslela jsem, že to na ně vybafnu hned první večer a budu mít pokoj, jenomže jsem ztratila odvahu. Říkala jsem si ráno moudřejší večera. Ráno jsem pak vešla do kuchyně, kde zrovna máma s tátou řešili nějakou neshodu. Debata akorát začínala nabírat na obrátkách, tak jsem vyklidila rychle pole. U toho být nemusím. Zalezla jsem do pokoje. Předtím jsem se trochu zabývala nápadem vrátit se zpět do rodného domu. Už jsem zapomněla na ty věčné hádky. Nevydržela bych to tady. Přece jen jsem zvyklá na svůj klid. Na druhou stranu bych se sem se svou prací lépe srovnala. Jestliže udělám ze svého bytu pracovnu, kde pak budu mít normální prostor na bydlení? Nejspíš budu muset vyzvednout úspory a pořídit si něco většího. .
Podruhé jsem vešla do kuchyně asi za půl hodiny. Máma seděla za stolem a luštila křížovku, jako by se nechumelilo. Táta byl někde venku. Nalila jsem si z konvice ještě teplou žitnou kávu a přisedla ke stolu. .
„Vem si taky něco k jídlu, jsi nějaká pohublá,“ sundala si máma brýle na čtení a učinila zběžnou prohlídku mých proporcí. .
„Později si něco dám, teď nemám chuť.“ .
„Hm.“ Odložila křížovku, připravená na rozhovor se mnou. „Vypadáš hrozně.“ .
„Děkuji za lichotku.“ .
„Terezko, nejsi nemocná?“ .
„Nejsem. Jak jsi na to přišla?“ .
„Poslední dobou jsi pořád nervózní a hubneš.“ .
„Hubení jsou v módě.“ .
„Jó? A co studení? Ti taky?“ .
Dělala si o mě starosti, nemohla jsem už déle zapírat. .
„Nejsem nemocná. Jen… jen se něco stalo.“ .
Přiložila si ruku na srdce. „Proboha…“.
„Neděs se hned. Jen jsem se rozešla s Markem.“ .
„Jak rozešla?“ .
„No, prostě jsme to skončili.“ .
„Skončili?“ Nějak nechtěla pochopit, co jí říkám. .
„Ano. Copak to nechápeš? Takhle to dál nešlo.“ Ztrácela jsem trpělivost. Máma za to nemohla, ale nedokázala jsem se patřičně ovládat. „Už jsem to s ním nemohla vydržet. Nehodili jsme se k sobě.“ .
„To je nesmysl, co vykládáš. Marek je slušný člověk. Takového už nenajdeš.“ .
„Já nikoho ani hledat nechci.“ .
„Ty už někoho máš?“ .
„Mami! Nikoho nemám, nikoho nehledám. Chci mít klid.“ .
„Nechal tě on kvůli jiné?“ .
„Ne. Mami, teď se mi o tom moc nechce mluvit.“ .
„Terezo, ale já už jsem všem řekla, že se budeš vdávat, že stavíte dům a …,“ naráz zmlkla. „A?“ Chtěla jsem vědět, co patřilo za to „a“. .
„A budete mít rodinu. Tak jsi to přece plánovala. Tak to mělo být.“ Po tvářích jí stékaly slzy. Chtělo se mi křičet a smát zároveň. „Ty brečíš, protože jsem udělala něco jiného, než s čím jsi počítala? Jen kvůli tomu, že jsi sousedkám navykládala pohádku o popelce se šťastným koncem a on se happy end nekoná? Popelka princi utekla – a co?“ .
Terezko, ty tady nežiješ, nevíš jaké to je,“ vzlykala máma. .
„Jaké je co? Drby? Pomluvy? Jsou to jen pomlouvačné ženské. Milují senzace. Když jim to barvitě vylíčíš, budou to chtít slyšet znovu a znovu. Bude se jim to zamlouvat mnohem víc, než ta tvoje pohádka.“ Zuřila jsem. Mámě je úplně jedno, co já, co moje pocity, hlavně aby se ona před celou vesnicí neshodila. .
„Jsi zlá. Zlá!“ vyčetla mi. .
Utíkala jsem si do pokoje pro klíčky od auta. Vyběhla jsem z domu, odemknula vůz, nasedla a vystřelila na silnici jako raketa. Hlasitě jsem si pustila rádio a jezdila po okolí nazdařbůh. Krajinu, auta a lidi kolem jsem téměř nevnímala. Projížděla jsem vesnicemi, aniž bych měla určitý cíl. V hlavě mi hučel včelí úl. Dělalo se mi jaksi mdlo. Žaludek se mi svíral hlady. Musela jsem zastavit a vystoupit z auta. Opřela jsem se o kapotu a zhluboka vdechovala ostře studený vzduch. Trochu to pomohlo. .
„Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“ .
Ohlédla jsem se po hlase. Na chodníčku stál nějaký muž, tvářil se starostlivě a rozpačitě zároveň. Usmála jsem se a chtěla odpovědět, že mi nic není, že jsem v pohodě… Jen jsem naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela. Oči mi sklouzly z tváře toho muže někam za jeho záda. Pak jsem omdlela.
Šárka Nováková
Pálení červa…
„Babí, půjde Bobeš ven?“ volala jsem od vrátek na babičku Františku. „Nepůjde,“ broukla babi a nalila kočce mléko do misky. „Proč nepůjde?“ nenechala jsem se odradit. „Protože nemůže,“ hodila babička za sebe. „A proč nemůže?“ byla jsem čím dál víc zvědavá. „Protože je nemocnej,“ zabručela babička a mě se zdálo, že je nazlobená. „Co je mu?“ byla jsem neodbytná. Nebylo normální, že bych v sobotu odpoledne, byť byla zima, neviděla Bobše lítat někde kolem chalupy, nebo honit Čerta po stráni. „No je nemocnej,“ zopakovala babička svoji poslední větu a dveře se za ní zavřely. Tak to tedy ne, řekla jsem si. Můj nejlepší kamarád stůně a já ani nevím co mu je. Otevřela jsem si vrátka a už jsem mazala za babičkou do sednice. Ještě než jsem stačila sáhnout na kliku u kuchyně, uslyšela jsem hluboký hlas dědy Františka. „A proč jsi Pampelišce neřekla co mu je?“ Jak jsem byla rozběhnutá, už jsem nestačila zastavit, vpadla jsem do světnice, oči mi lezly z důlků a vypadlo ze mě, „Co mu tedy je?“ Děda otočil oči ke stropu a bafnul pod fousy něco v tom smyslu, že mám uši jako rys. „Tak nestůj tam, jak boží umučení a zavři dveře, ať nevycouráš teplo,“ řekl staříček a posadil se ke stolu. „Tak ty bys chtěla vědět, co je našemu Bobšovi?“ Horlivě jsem kývala hlavou a cpala se za stůl, na který babička stavěla před dědu kouřící hrnek bílého kafe. Asi jsem koukala dost mlsně, protože hned druhý, ten s pomněnkama, který jsem měla nejraději, postavila přede mne. Cpala jsem se buchtama, jako bych před chvílí doma neobědvala, ale ani na okamžik jsem nezapomněla vyzvídat co je s Bobšem. „Tak milá zlatá, náš Boban není vůbec nemocnej, jak říkala babička Franci, náš Bobeš leží vedle ožralej jako cep,“ bouchnul děda pěstí do stolu, až hrnečky poskočily. A bylo to venku. Jako by se mu po tom hromování trochu ulevilo „Bobeš a opilej?“ nešlo mi do hlavy. Najednou jsem se začala smát, až mi zaskočila buchta v krku. V tu ránu bylo po smíchu, já kuckala, obličej celý rudý, babička mě bušila do zad a děda mi přistrkoval hrnek, abych se napila. V tom všeobecném zmatku jsme přeslechli klepání a tak zrovna když mě babička podruhé bouchla do zad, otevřely se naráz dveře z chodby a v nich můj děda a dveře ze sednice, kde ležel Bobeš a oba zírali na to, jak jsem se málem udusila. Děda pochopil situaci, začal se smát a Bobeš opřený o futro se jen přiblble usmíval. Polkla jsem a všechno bylo v pořádku. „Pojď dál, Lojzíku,“ kývnul děda Franci ke dveřím a utřel si z čela pot. „S těma dětma by člověk přišel o rozum, koukni na Bobše,“ hodil po vnukovi okem, „vypadá jako obecní blb a Pampeliška by se udusila buchtou, když se dověděla, co se mu stalo.“ Babička aby předešla dalšímu výbuchu smíchu, strčila Bobše do pokoje a bylo slyšet, jak mu domlouvá, aby si nechal dát na hlavu studený obklad. „Bych mu dal obklad,“ odfrknul děda Franci a zapálil si fajfku, „kdyby bylo po mým, pásek by mu tancoval po zadku.“„A jak se mu to stalo?“ usmíval se pod fousy děda Lojza a zdůraznil slovíčko TO. A tak se staříček rozpovídal o tom, jak měl čerstvě vypálenou kořaličku a jak to povídal sousedovi přes plot, když prohraboval sníh. „Hned jsme si notovali, že je to nejlepší lék proti nachlazení. To přece znáš,“ zvedl oči staříček. „Znám, ale jen stopečku a když je třeba vypálit červa,“ usmíval se můj děda. Franci jen němě přikývnul. „A náš Bobeš dneska pálil červa od rána a byl by se snad přiotrávil, trouba jeden, kdybych ho u toho nechytl.“ Babička se vrátila z pokoje celá ustaraná, že už Boban zase spí. „Buď ráda, že spí tady a v teple, horší by bylo, kdyby to s ním prásklo někde venku za chalupou, ještě by zmrzl.“ Seděla jsem tiše jako myška a byla jsem ráda, že zítra, to zase bude zase můj kamarád a ani jsem si nevšimla, že všechny buchty co byly na stole zmizely v mém žaludku.