Zora Šimůnková Polívka
Richard Holubička se blížil chodbou k jídelně a necítil se ve své kůži, rozhodně ne. Od doby, co nastoupila TA kuchařka, oběd pro něj znamenal slušné trauma.
Ve chvílích, kdy nevydávala, vyložila se totiž do okénka a jako ostříž sledovala své strávníky. Když měla dobrou náladu, co chvíli vykřikovala: - To jsem ráda, lidi, že vám chutná!, jiné dny jen podmračeně pozorovala cvrkot. Protože stůl jeho oddělení stál těsně u výdejního okénka, připadal si jako pod drobnohledem.
Jen jednou si dovolil nechat polévku a hned se dočkal komentáře:- Copak, copak, pane inženýre, nechutná vám? Jen jezte, jezte, polívka je grunt! Přišel si jak na hanbě, ale odolal a nedojedl.
Mělo být hůř. Příští den si polívku schválně nevzal a dokonce se mu podařilo sednout si na druhý konec jídelny. Zrovna když byl v nejlepší konverzaci s kolegyní, za zády se mu ozvalo: - Zapomněl jste na polívku, tak jsem vám ji přinesla. Hovězí, dobrá, mňam, a kuchařka mlaskla, - snězte jí, jste nějakej zelenej. Neuróza v žaludku ho pustila až druhý den.
Uvědomoval si, že je to prkotina, i kolegové radili, ať si toho nevšímá, ale nemohl si pomoci. Návštěva jídelny se pro něj stala noční můrou, před kterou nebylo, pokud nechtěl dát výpověď, téměř úniku. Pracoval totiž ve vilové čtvrti, takže obchody kolem téměř žádné, potraviny jedny, daleko a drahé.
Zkoušel si nosit jídlo z domova, ale to taky nebylo ono. Nejenže to znamenalo si vařit a umývat nádobí, ale jídlo ještě bezpečně přepravit, což se ne vždy povedlo. Když se mu podruhé za týden vylila omáčka do tašky, s mávnutím ruky to vzdal a začal hledat jiné řešení.
Nejdřív zašel za šéfem odborů. Zbytečně, dozvěděl se to, co vlastně věděl. Odbory s tím nic nenadělají, nakonec můžou být rádi, že za ty peníze do státního ještě někdo vařit jde. – Nic si z toho nedělejte, člověče, v životě jsou i horší věci, rozloučil se s ním odborářský boss.
Když neuspěl u odborů, rozhlédl se po jídelně. Jediné stabilně volné místo bylo u stolu na pódiu, jídelna dřív byla divadelním sálkem, takže tudy taky cesta nevedla, byl by na tom ještě hůř než předtím.
To už mu jako menší zlo přišlo sedávat vedle věčně zachmuřené kolegyně Valšubové, milovnice katastrof a hororových předpovědí. Neboť každé téma k hovoru končila: - Přečtete si Nostradama, tam to všecko je, málokdo vedle ní chtěl soustavně obědvat. Ale v jeho situaci přišlo Richardu Holubičkovi snesitelné i to.
Brzy si od Nostradama mohl odpočinout: kuchařka onemocněla, a tak se vrátil na své původní místo. Dokonce rád, protože na výpomoc nastoupila hezká mladá holka. Ze svého místa za okénkem s ním žertovala a on jí rád odpovídal. Už už sbíral odvahu jí někam pozvat, jenže nevěděl jak na to, a tak se svěřil kolegovi. – To bych nedělal, odložil si tento brýle. – Aby to nebylo v rodině. Ta nová kuchařka je vnučka té staré!
Poněkud ochladl. Pár dnů se ještě snažil odpovídat na žerty z výdejního okénka, pak si ale hlasitě postěžoval na průvan, odsedl si znovu k Valšubové a naučil se přikyvovat, ale neslyšet.
Dneska šel na oběd jako svázaný, TAMTA kuchařka se vrátila, kolegové před ním na to téma schválně vtipkovali, a jak uviděl, když otevřel dveře, ani místo vedle Valšubové nebylo volné. Zatímco váhal, zda nemá oběd radši oželet, oslovil ho kolega s odborným dotazem. Do vysvětlování se zabral tak, že na strach zapomněl. Do chvíle, než se za ním ozvalo: - Něco jste zapomněl, pane inženýre, musíte jíst, jste nějakej zelenej! Rychle se otočil a neschopen slova zíral na dvojici kuchařek, z nichž ta mladší a hezčí před něj postavila talíř česnečky.
Olina Moravová, z Dolní Horní
Lufťák Jarda
Já teda přiznávám, že jsme hóódně divná rodina, ale my jsme asi v té naší Horní Dolní divní všichni. Jako naši sousedi, tolik podivínů v jedné ulici se sejde málokde. Třeba Jarda (přistěhovaný lufťák z velkého města a k tomu kancelářská krysa, no prostě člověk na práci naprosto nepoužitelný). Podle něho asi opravdu točili známý večerníček Pat a Mat. Koupil si rozpadlou chalupu se šíleným pozemkem, páč se mu líbil Bolek Polívka v Dědictví, slavná věta: ,,tož přikupime, ne?!“ My… sedření, od rána v montérkách a nic nestíháme, on…, chajda na spadnutí, všude teče, komín drží jen protože ho zpevňuje čapí hnízdo a naprostý klídek, romantika, pohodička.
Jak já mu závidím. Jednoduše v jednu odpoledne zamkne kancl, ve dvě už je na chalupě a ve dvě deset už ochutnává pivínko v místní putyce. To mu chutná, takže tam vydrží až do zavíračky, přesně podle vzoru ,, tak jsem si chlapi jenom odskočil na jedno a fičím, bo na baráku je furt co dělat“.
Někdy jde v sobotu večer a přijde až v neděli, teda spíš pravidelně. To má potom filozofické řeči, jako ,,tady škyt…, v pět ráno škyt…, jezdí na kolech tolik škyt…, škyt…, vystrojených důchodkyň! Asi do kravína, co???Škyt ..“.
Jasně, že baby drandí na drby do kostela, ale vysvětlujte to měšťákovi, který si myslí, že středem naší vesnice je kravín, jako v Troškových komediích!
Minulý víkend to, ale fakt přehnal. V neděli večer smutně seděl na zápraží, na hlavě slamák a nebylo mu do řeči. Oťas zrovna dobetonoval podezdívku, vypnul míchačku a zašel pro něco chladivého ze sedmého schodu. Vzal to dvojmo a jde povzbudit souseda. Jardovi očička při pohledu na orosenou láhev úplně zasvítila! ,,Ale musíme k tobě, já mám tichou domácnost a zaracha!“ Tak zasedli u nás v altánku. Oťas otevřel druhé pivo, protože první zasyčelo v Jardovi jak Niagára a teprve potom se Jarda rozpovídal jaká se mu děje křivda.
,,Tak si Oto představ, jaká je ta moje stíhačka urážlivá a sklerotická kráva. Nemluví se mnou jenom proto, že jsem ji upozornil na její zapomnětlivost. Slušně jsem ji řekl, že má večer zamykat branku a ona ve dvě hodiny v noci ječela, jak Viktorka a nadávala mi do samých ožralů, lumpů, lenochů a jiných slušných lidí!“ Oťas zavrtí hlavou ,, a to opravdu jenom proto?“ ,,Jo! To bylo tak…, nemáš ještě pivo? ,,Dík!“. ,, No tak…, v sobotu dopoledne jsem odjel autobusem do města na fotbal, samozřejmě se to na růžku poněkud protáhlo a já stíhal už jenom ten poslední noční sběrač, víš co jezdí po půlnoci. Jak si tak sedím v prázdném buse, začaly mě tlačit boty, to mě štvalo, protože to byly značkové od ťamanů za 120 kč. Ale bolest hned ustala, když jsem se vyzul a natáhnul nohy na protější sedačku. Tu mě nějak přemohl spánek a já se vzbudil až u cedule Horní Dolní.
No, vyskočil jsem na poslední chvíli a mačkal zvonek tak dlouho, že šofér přece jenom ještě zastavil. Víš jak jsem byl rád, že jsem nepřejel! Autobus odjel , ale já si teprve teď všimnul, že stojím na asfaltce v ponožkách! Nové křusky včudu!
Co se dá dělat, po asfaltu to šlo, ale ty idioty, co nám na celou ulici v pátek navezli škvárovou drť, bych zabil! Než jsem došel až k brance, tak jsem měl z ponožek jenom ty gumy nad kotníky.“ To by ještě nebylo tak hrozné, ale šáhnu do kapsy a klíče od branky nikde! Co mi zbývá, musím ji přelézt. Bylo to jako výstup na Everest, půl hodiny mi trvalo, než jsem se na ní vyšplhal. Další půl hodiny, než jsem přes ní přehodil nohu a pak jsem s ní zavadil o kliku a branka se normálně otevřela a já letěl dolů! To mě tak dožralo…, že už js
em se ze země ani nezkoušel postavit, tak jsem se po čtyřech konečně doplazil domů, vzbudil starou a slušně jsem na ní zařval: ,, to neumíš zamykat branku, ty KRÁVO???“.
No, a to byly už dvě ráno a zbytek už víš!“. ,,Nebylo by tam ještě jedno?“
Lucie Plocová
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 13.ČÁST
Svíral mne v náruči tak pevně, až jsem cítila, že mi dochází dech. „Nikdy, nikdy tě nechci opustit.“ Jeho šepot zněl zoufale. „Také nechci, abys to někdy udělal. Pusť mě, dusím se.“ „Odpusť lásko, už nevím, jak ti dát najevo, co pro mne znamenáš.“ Vážně jsem na něj pohlédla. „Tak pojď se mnou společně dát našemu vztahu nějakou formu. Je potřeba vše uspořádat. Takhle moc trpím.“ „Ty trpíš, miláčku? Ne, tohle jsem nechtěl. Rve mi to srdce na kusy, ale nemůžu nic dělat. Zatím ne. Vidíš, jsi tu a já si říkám, že bych tě měl donutit odtud odejít. Pro tvé vlastní dobro. A právě proto, že tě nade vše miluji. A potom zase promluví ten druhý hlas ve mně a já se sobecky těším z každé vteřiny, kterou smím prožít v tvé společnosti. Ty jsi můj zázrak, má naděje…“ „Moje naděje vězí v tvém rozhodnutí. Když jsi se mnou, nevidím žádné stíny plížící se podél zdí a číhající na vhodnou příležitost…“ S ním jsem se nebála ničeho a nikoho. „Stále se mi vrací naše první setkání. Vlasy ti cuchal vítr a celá tvá postava se choulila ve smutku, tolik jsem toužil ten smutek odehnat… Nepodařilo se mi to. Jen jsem ti přitížil.“ „Tak nemluv. To není pravda. Jsem sama zodpovědná za své činy.“ „Kdepak, nikdo nemá právo na tebe nakládat hříchy minulosti. Tím méně já.“ „Minulost je minulost a nesmíme ji pouštět mezi nás. Všechno je to už dávno. Všechno je pryč!“ „Není! Ne není!“ Popošel ke zdi a udeřil do ní pěstí. Ozvala se dutá rána. Jeho zuřivost mě vyděsila. Ustoupila jsem o krok a vrazila do nízkého stolku. Pohotově jsem se otočila a zachytila padající vázu. Postavila jsem ji zpět na místo. „Já už nevím, jak dál. Prostě nevím.“ Zdrceně usedl na pohovku. Rukou si promnul unavené oči. Naráz jsem se rozhodla. „Počkej tady, já se hned vrátím.“ Vyrazila jsem ke dveřím a utíkala přes chodbu ke schodům na půdu. „Stůj!“ slyšela jsem za zády. „Nechoď nikam!“ Musela jsem. Musela jsem překonat strach a znovu se tam podívat. Něco se mi tam zdálo divné, něco mi vězelo hluboko v podvědomí. Musím se podívat do té místnosti, abych si udělala jasno. Vlítla jsem do dveří a rozhlížela se nervózně kolem. Knihy, stůl, gauč… knihy, stůl, gauč… knihy, stůl, gauč, podlaha… Knihy! Přistoupila jsem k polici ve výšce očí a zírala na hřbety knih vázaných v kůži hlásajícími názvy jako Svatojánská mazání, Všeliká koření a býlí našich lesů, Herbář… „Terezko! Terezko!“ máma stála nade mnou a hladila mě ustaraně po vlasech. „Co je?“ zamžourala jsem na ni ospale. V pokoji byla tma, jen z chodby sem dopadal pootevřenými dveřmi proužek světla. „Něco se ti zdálo. Křičela jsi. Šla jsem na záchod a slyšela tě.“ „To je v pořádku, mami. Běž si lehnout. Občas mívám divoké sny.“ „Nechceš, abych ti přinesla trochu teplého mléka?“ „Ne, nic mi není. Jsem tak ospalá, že budu spát jako dudek.“ „Tak dobře. Snad už se ti bude zdát něco hezkého.“ Sklonila se nade mnou a políbila mě na čelo, jako když jsem byla malá holčička. Blaženě jsem se usmála a jak za sebou zavřela máma dveře, cítila jsem, že usínám a žádné další sny už tuto noc ke mně nepřijdou. Pondělní dopoledne pro mne bylo těžké, přetěžké. Máma i táta byli v práci a já zjistila, že v domě nemám stání. Chodila jsem chvíli po zahradě, ovšem duševního klidu jsem nedosáhla. Před očima se mi míhaly střídavě obrazy Aleše, co by pisatele knih o bylinkách a starých knih naskládaných v polici na totéž téma. To nemůže být náhoda. O co tady jde? Jak vypadá podkrovní pokojík dnes? Jaká se stala v Alešově domě tragédie? To by se určitě zjistit dalo. Jenomže bych to asi pociťovala jako podraz. To by z mé strany nebylo fér. Když to chci vědět, měla bych se zeptat přímo Aleše. A ne slídit za jeho zády. To se mi z nějakého důvodu příčilo. Rozběhla jsem se do svého pokoje, cestou přivoněla k nevonným oranžovým růžím, popadla jsem mobil a vyhledala v seznamu Aleše. Telefon zazvonil přesně třikrát, než jej Aleš zvednul. Ani nebyl překvapený, že mu volám. Za hodinku jsem se už vítala s Chlupáčem, který projevoval nefalšovanou radost z mého příjezdu. Aleš jen s úsměvem přihlížel. „No, já jsem si říkal, co tak asi budeš celý ten týden u vašich dělat… Ale, že tě tu budu mít nasazenou už od pondělí, to mě nenapadlo.“ „Aspoň budeš mít nějaké zpestření v té své samotě, ne?“ odpověděla jsem sladce. „Ale předem tě varuji, že mám dost práce, kterou bych chtěl udělat, takže na nějaké vysedávání u kávy nebo celodenní popíjení slivovice můžeš klidně zapomenout. Bude se dělat!“ „Mám dovolenou.“ „Fyzická práce na čerstvém vzduchu ti udělá dobře, neboj. A mimochodem, nenutil jsem tě sem jezdit,“ dodal. Což teda nemusel! Povzdechla jsem si: „Proboha! Ty mluvíš přesně jako táta.“ „Moudrý to muž,“ pokýval Aleš dramaticky hlavou a důrazně vztyčil ukazováček. „Měla bych tě s ním seznámit.“ „Tak to zadrž!“ bránil se Aleš. „To, že jsi se mi nacpala do domu a donutila mě se s tebou jaksi přátelit je jedna věc, ale abys mě zatahovala do svých rodinných záležitostí, to už je trochu moc…“ Sice se tomu smál, jenže mi bylo jasné, že přesně takhle to on vidí. „Tak do čeho se mám pustit?“ zeptala jsem se odhodlaně. „Vyklízím kůlnu vzadu za domem.“ „Á, to je zajímavé.“ V duchu už jsem viděla snad tucet zajímavých předmětů, které tam objevím a které mne dovedou k rozluštění záhady tohoto domu. Aleš se na mě podíval pochybovačně. „Nečekej žádnou senzaci, jsou tam jen samé krámy. Staré sáňky, hromady dřevěných desek, kusy starého nábytku…“ „Nevadí, pak bychom se třeba mohli pustit do půdy…“ uniklo mi nějakým záhadným způsobem. „Prosím?!“ hleděl na mě a provrtával mě přitom pohledem. „Mám dovolenou celý týden, tak možná dojde při tom úklidu i na půdu. Odshora dolů. Vlastně naopak… Odspodu nahoru,“ snažila jsem se to nějak zakamuflovat. „Hodláš sem jezdit každý den?“ vypadal ohromeně, ale zase ne tak moc. „Jasně. Tvoje dovolená byla jen záminka, co?“ „To zas ne. Tak to není!“ „Víš co? Jdeme něco dělat, než se z tebe vážně zcvoknu.“ Vyklízení nám šlo jedna radost. Zajímavostí sice byla kůlna vskutku prostá, zato legrace jsme si užili dost. Hlavně s Chlupáčem, který si myslel, že je to báječná hra na nošení předmětů ven a zase zpět dovnitř. Marně se Aleš rozčiloval, Chlupáč byl ve svém živlu a já ho ještě nenápadně v jeho činnosti povzbuzovala. Za tu legraci, teda psinu, to opravdu stálo. Kolem třetí odpoledne jsem odjížděla sice trochu unavená, ale docela šťastná. Máma s tátou dorazili domů chvíli po mně. Chtěli vědět, co jsem celý den dělala. Vymluvila jsem se na návštěvu u známých, což táta nekomentoval, avšak máma na mě upřela svůj zkoumavý pohled. Ve chvíli, kdy po jídle táta odešel s pivem k televizi, se do mě pustila. „Tak kde jsi byla?“ „U známých přece.“ „U kterých známých?“ „Ty neznáš.“ „Tak to je nejvyšší čas, abys mi o nich něco řekla, nemyslíš?“ Zase budu muset s pravdou ven. Opatrně jsem tedy začala povídat o Alešovi. „Tak ty si s těmi hloupostmi nedáš pokoj! Chceš, aby se ti něco stalo? To není jen tak, vlézt někomu do domu. Víš, co by ti mohl udělat?“ Máma se strašlivě rozzlobila. „Mami, to není tak, jak myslíš. Má to spojitost s tím snem a to znamená…“ „Co?! Co to znamená? Že jsi hloupá koza, které nestačí noční můry. Vyhledáváš dobrodružství a nedíváš se napravo, nalevo. Tohle si už nemůžeš dovolit! Rozumíš? Na to nemáš věk!“ „Nemám na to věk? Co dělám tak hrozného? Celé jsi to obrátila naruby. Snažíš se ubít mé sny?“ bránila jsem se plačtivě. „Terezo! Vzpamatuj se! Tady přece vůbec nejde o nějaké tvoje sny. Život není o snech. Tvůj život už vůbec ne. Nemáš povahu snílka, narazíš. Ošklivě narazíš, to ti říkám předem.“ „Kolem nás se děje tolik podivného, věci, o kterých se musí přemýšlet, věci, které nelze ignorovat, jenže tobě je snad každý zázrak málo…“ „Zázrak bude, když tímhle tvým obdobím projdeš bez větší újmy. Nechci se s tebou hádat, ani ti říkat, co máš dělat. Stejně je to zbytečné, ale souhlasit či mlčky přihlížet… Ne, to nemůžu!“ Sevřela pevně rty a vypadala, že už se se mnou nehodlá ani bavit. Odešla jsem do svého pokoje. Mrzelo mne to nepochopení z máminy strany. Její postoj jsem však chápala. Má o mě strach. A ten strach jí brání pořádně vnímat, co jí říkám, co se jí vlastně pokouším vysvětlit. Její nedůvěra ještě jen víc vyburcovala cosi ve mně, aby se rvalo a dralo kupředu. Opravdu jsem nechtěla vidět a slyšet. Toužila jsem jen dosáhnout svého cíle a dokázat, že se mi všechno nepřihodilo jen tak náhodou. Že mé sny a má rozhodnutí mne vedla správným směrem. Než jsem ukončila dovolenou a vrátila se domů, navštívila jsem Aleše v jeho záhadném domě ještě dvakrát. Nic nového jsem se nedozvěděla, podařilo se mi ale aspoň posílit přátelskou vazbu mezi námi. Hodně jsem si dávala pozor na vše, co říkám, co dělám a jak se tvářím. V klidu svého bytu jsem pak zpětně analyzovala naše rozhovory. Nenašla jsem nic, co by v mých vzpomínkách působilo rušivě. Byla jsem sama se sebou docela spokojená. Když nemohu ke svému cíli běžet mílovými kroky, pokusím se přiblížit malými krůčky. Rozhodně nesmím zapomenout si zjistit druhého majitele domu. Přestože jsem jej nemínila prozatím kontaktovat bez Alešova vědomí. Na to jsem si našeho narůstajícího přátelství příliš vážila. Musím jednat chytře a obezřetně.