Zuzana VoznicováPřitažlivost zemská
Dnes nad ránem jsem si obula křídla. Ano, čtete správně, obula. Normální člověk by si je asi navlékl na záda. Prostě by paže provlékl takovými těmi gumovými popruhy, na kterých jsou křídla připevněna a bylo by. Samozřejmě, že bych si ta křídla i já mohla hodit klasicky přes ramena. Ale pak by mi nohy při letu, na který se chystám, visely tak nějak dolů a pořád by byly těžké a tak nějak by mě dolů tížily a tahaly. A to právě nechci.
A vůbec....já si je prostě obula. Gumové popruhy jsem omotala kolem nártů. Dost natěsno, ale ne zas příliš hodně, aby mě to při letu netlačilo a netahalo a nebylo mi v těch botách úzko.
Seklo mi to. Koukala jsem na sebe v chodbě do zrcadla z Ikei, co má tvar vlnovky a je vlastně ze čtyř kusů zrcadel, které na sebe navazují a vlní se. Dívala jsem se se zalíbením na ty péřové sněhobílé střevíce a bylo mi po dlouhé době tak nějak nadýchaně a lehce.
Přemýšlela jsem, jak v těch botách za chvíli poletím do práce. Normálně zadem přes hlavní cestu a pak kolem křesťanského centra zahrádkami až k podchodu. A pak proletím podchodem a trochu se budu bát pokuty, protože je tam zákaz jízdy na kole a občas tam jsou uniformovaní policisté a chtějí po těch cyklistech legitimaci a pokud kolo nevedou a jedou, tak jim dají pokutu a dělají na ně chytré řeči, že se v podchodu nesmí jezdit na kole a tak různě. Ovšem o lítání v těchhle botách nic neříkají, ani na cedulkách nic nepíšou. Takže by to mělo být legální a tak to risknu a s bušícím srdcem si letím tím podchodem dál. Nad schody se docela uklidním a pomalu doletím až ke kulturáku, který se z celkem pochopitelného důvodu jmenuje Střelnice. Ono se tady totiž kdysi usídlil střelecký spolek. Vlastně byla tato budova původně postavena právě pro něj a na sále, kde se dnes tančí dříve létaly pravděpodobně jen kulky. Anděl na střelnici. Napadne mě, když odemykám dveře a v hlavě mám ještě iluzorní obrázek členů střeleckého spolku, kteří v pokleku sází do terče ránu za ranou.
Otevřu dveře a holky uklizečky užasnou. Takhle po ránu tam budou akorát ony. Budou se možná ptát, co mě ty boty stály a budou možná obdivovat provedení a nachové peří, ze kterých jsou ušity. A já se budu nakrucovat a bude mi ta neobvyklá pozornost dělat strašně dobře, tak je nechám, ať si je prohlédnou ze všech stran a trochu popozvednu nohu, aby byla vidět i vzorovaná podrážka se strukturou husích brků. Až se nabaží, tak půjdou po svém. Já si odemknu svůj kancl a zapnu počítač. Stejně jako každé jiné ráno se posadím za svůj psací stůl. Jen tentokrát se mi budou nohy tak nějak pod tím stolem zvedat a nadnášet se.
Pak dorazí Zdeněk. Zdeněk je můj kancelářský kolega a zvukař. Což v praxi znamená, že se mnou sdílí pracovní kumbál cca 4 krát 2,5 metru nebo možná víc, kdo ví, já jsem to nikdy neměřila. Většinou tady tedy není, protože někde zvučí, zapojuje mikrofony a zařizuje takové ty věci kolem toho, hlavně aby bylo lidi slyšet. On sám ale moc nemluví. Řekne. „Dobré ráno Zuzi“, a vyvalí oči na ty moje parádní botky a řekne: „Co to je?“ A mě to přijde strašně legrační, když mu odpovím, že to jsou přeci moje nové létající péřo balerínky. Taky se usměje a popojde k oknu a otočí kličkou a najednou je okno dokořán a ty moje botky si to vzduchem hrnou k tomu dokořán otevřenému oknu a už už prolétají rámem až cestou a leknutím bolestivě zavadím ramenem o rantl jedné okenní tabulky.
A zatímco si třu rameno a sykám, tak ty botky míří nad řeku Olši a jemně se odrážejí od korun kaštanů a berou si to Alejí Míru směrem k Mostu Družby až ke kavárně Avion, která vlastně už není, protože ji kdysi vzala velká voda. Jenže už ji prý zase staví novou. Psali o tom nedávno v novinách a už se i začíná stavět. Tedy zatím se zpevňují břehy. Zpevnit břehy je důležité. Bez zpevněných břehů může vzít takovou fungl novou kavárnu Avion zase voda. A to by pak byl pěkný průser, protože město to dost stojí a vůbec přispívají na to nějaké ty fondy a Unie a fůra sponzorů. No, a kdyby tu kavárnu znova vzala voda kvůli nezpevněným břehům, bylo by asi zle.
Tak si ty botky poletují nad tím zpevněným břehem. Žasnou si jak je hezky zpevněný a já mám nohy tak nějak lehké a lehčí, ani si nepamatuji, kdy tomu naposledy tak bylo.
A ono začne jemně poprchávat a déšť houstne a houstne, až lidi pode mnou začnou vytahovat deštníky. A rozevírají je, až je najednou v ulicích plno barevných pohybujících se kamenů a ty moje nožky po nich jen tak lehce poskakují sem a tam, tu doleva, tu zase vpravo a pak se zase otočí a hupsnou o tři kameny zpátky, protože ten puntíkovaný kámen vzadu se jim sakra zalíbil a chtěly na něj doskočit co nejdříve.
Lidi se udiveně zaklánějí a sklápějí promoklé deštníky a prší na ně a oni celí promoklí otvírají ústa úžasem a posléze se jim do jednoho roztahují koutky v širokém úsměvu. Celá ulice je najednou jeden velký úsměv od ucha k uchu a já kousek dál vidím starou paní s obrovskou taškou a pokřikuji na ni: „Paní, dejte mi tu tašku. Já vám s ní popolítnu.“ A ona mi ji podává, tašku s jedním upáraným uchem a kapsou na straně a říká: „Děkuji děvenko. Vy musíte být anděl“.
A mě se ta taška zdá najednou děsně lehká a tak s ní letím a říkám si, že ten let, ta taška i ta stará paní, život, práce, ulice a dokonce i to město, které mám tak nějak divně ráda a které mi občas leze příšerně na nervy....Říkám si, že dnes je tak nějak lehké tady žít a letět tímhle městem, touhle ulicí plnou heren, krámů vietnamských obchodníků a prodejen chlastu, že v těchhle botách je to lehké a že byl sakra dobrý nápad si je prostě obout. Že v nich je najednou lehké být nad věcí a jen tak si nad tím vším poletovat.
Jen musí být stejně lehké si je pak zase kdykoli zout. To až se mi zase bude někdy chtít poznat jakoukoli přitažlivost – především tu zemskou.
Zora Šimůnková
Bárta
Naproti u sousedů se otevřelo okno a starý Bárta se do něj vyložil jako apoštol do orloje. Obyčejně tak vydržel celé odpoledne, v invalidním důchodu měl času dost. Mizel teprve, až přijela Bártová z práce a přinesla mu čtení.
Každý od nás věděl, že Bárta je blázen do novin. Všechny četl, žádné nevyhodil. Bývaly doby, kdy mu jich pošťačka nosila celou tašku. A to v nich ještě nebylo celkem co číst, tenkrát?za komančů. Prý v nich hledal, kdy TO praskne. Když se dočkal, Bártová mu předplatné zatrhla. ?Dědek jeden, musí číst, co vidí? nechal by v tom důchod, nadávala na celou vesnici, - nejradši by skoupil trafiku?
Jednoho jarního odpoledne začalo u Bártů sněžit. Z okna v prvním patře se nejdřív pomalu snášely bílé plachty novin, barevné listy příloh a magazínů, a pak, jako krupobití, následovaly těžké zažloutlé balíky? První se přišel podívat soused zprava. Přidal se soused zleva, a v té chvíli už i naše babča přestala klímat u televize a vyšourala se na zápraží. Za chvíli se na cestě před Bártovic stavením sešla půlka vesnice a lidí přibývalo. Při pohledu z okna to vypadalo, jako by zástup čekal na zjevení nebo na orloj. Hlavy se kývaly nahoru a dolů, od okna v prvním patře k zvětšující se hromadě balíků na zemi. Chyběly jen fotoaparáty a kamery.
Lidi napínali uši v domnění, že uslyší hádku, pláč, nějaký důvod, proč se Bárta zbavuje svých milovaných novin, ale kromě vzdáleného štěkání psa a aut z nedaleké okresky nebylo slyšet nic.
Za posledním balíkem se okno s bouchnutím zavřelo. Nikdo z lidí na cestě se nepohnul, čekali pokračování. Za minutu vyšel z hlavního vchodu Bárta, čepici naraženou hluboko do očí. Musel si všimnout, že mu u plotu stojí půl vesnice, ale na nikoho se nepodíval, nikoho nepozdravil. Z garáže vytáhl velikou plachtu a hromadu novin přikryl, pak bez jediného slova zase zmizel v domě. Teprve potom se zástup váhavě rozešel.
Celý týden se nikdo nedozvěděl, co se u Bártů stalo. Jen hromada byla den ode dne menší. Říkalo se, že Bárta je domluvený s vedoucím sběrny a vždycky v noci mu část hromady vozí. Ženské zkoušely něco dostat z Bártové ? ale neuspěly. Ani nepostávala u krámu jako jindy, sotva odpověděla na pozdrav.
V pátek večer se Bárta konečně objevil v hospodě. Všichni ztichli. Poručil si pivo a usadil se na své místo v koutě. Chlapi za ním jako jeden muž. Nerozmluvil se, jak doufali. Na všechny otázky odpovídal jen JO - NE, případně vůbec. Aby rozvázal, poručili Bártovi myslivce. Rundu otočil - a pak už to byl regulérní souboj na kořalky. Runda za rundou přistávala na stole, sklo ťukalo ?a Bárta mlčel.
K půlnoci zbyli u stolu jen dva ? Bárta a mladý Beran, a bylo to kdo s koho. Už nešlo o to, aby Bárta mluvil, ale aby padl. Beran dělával v Rusku a od té doby měl výdrž jako kůň ? ale Bárta od přírody o nic menší. Beran, stokoruny v ruce jako karty, snad desetkrát švihl tím zeleným vějířem o stůl, aby přivolal hostinského: tahej, Hansi, a nalej?poslední?
Nakonec i hospodskému došla trpělivost. S pomocí zbylých štamgastů dostrkal Bártu s Beranem před hospodu a zamkl dveře. Společně se potáceli po cestě, navzájem se podpírajíc. Hrdinové po bitvě.
Co se opravdu u Bártů stalo to památné jarní odpoledne, nikdo přesně dodnes neví. Jdou různé řeči .Někdo povídá, že Bárta si z peněz na domácnost předplatil erotické časopisy, jiný zase říká, že ty peníze provolal na erotické linky, a nejdivočejší verze tvrdí, že si za ty prachy užíval se striptérkou, kterou našel v Annonci, a Bártová ho přistihla. Podle mě je poslední verze dost nepravděpodobná, ale kdoví jak to bylo.
isté je, že Bártová odjela tenkrát na pár dní k sestře do Heřmanova Městce a po návratu začala dělat v tiskárně. Zlé jazyky tvrdí, že tak zabila dvě mouchy jednou ranou: Bárta neutrácí za časopisy, a Bártová má kontrolu, co čte...
Lucie Plocová
STO TAKOVÝCH DOMŮ - 18.ČÁST
„Nikdy tu špínu nesmyješ!“ smála se škodolibě.
Klečela jsem na podlaze a usilovně drhla parkety. Takové poznámky jsem akorát potřebovala slyšet. Hřbetem ruky jsem setřela pot z čela. „Jděte si někam jinam, ano?“ .
Jenže ona se ani nepohnula. Místo toho pokračovala dál: „Parkety nejsou všechno, víš. Špínu, co lpí na tobě a na tomto domě nesmyješ žádnou chemií!“ .
„Nemám na vás náladu,“ snažila jsem se ji odbýt. .
„I to dítě je nečisté, narodí se pošpiněné matce. Co z něj asi bude?“ .
Instinktivně jsem si přitiskla ruku na své rostoucí břicho. „Moje dítě je a bude čisté. Je zplozeno z té nejčistší lásky,“ bránila jsem nenarozeného tvorečka. .
„Čisté? a z lásky?hm? A kdo je otec? Ty poběhlice!“ usmívala se jedovatě a očividně nehodlala přestat mě urážet. .
Pomalu jsem se zvedla z podlahy. Na práci mě přešla všechna chuť. „Vy víte moc dobře, kdo je otec. A to je důvod, proč mi nedáte pokoj!“ .
„Na tvém místě bych se tím otcovstvím moc neoháněla. Takového otce, aby člověk pohledal. To bude mít tvůj panchart kriminální sklony z první ruky.“ Rozesmála se nahlas. .
„Odmítám vás dál poslouchat! Nechte mě být! Já nejsem na vaše výlevy zvědavá“ Její přítomnost mě deptala jako vždy. .
„Říkala jsem ti, že tu nikdy nebudeš šťastná!“ Konečně odešla. Ale to už jsem měla dočista po náladě. A ještě horší bylo, že jsem o jejích slovech přemýšlela, přestože jsem si říkala, jaké plácá nesmysly. Dařilo se jí mě postupně nahlodávat, ačkoliv jsem si to nechtěla připustit. Například moje svatba. Neustále se odkládala. Můj nastávající nacházel nové a nové důvody, proč svatební den odložit. Má důvěra v něj pomaličku klesala. Přestože mě zahrnoval nejrůznějšími pozornostmi a na děťátko se zřejmě vážně těšil, cítila jsem z něj napětí, které mi na klidu nepřidalo. Neměla jsem ale dost energie, abych pátrala po příčině. Unaveně jsem dosedla na pohovku. Záda jsem si podložila polštářkem a na chvíli zavřela oči. Potřebovala jsem si odpočinout. Chviličku?
Probrala jsem se. Seděla jsem v setmělém obýváku u rodičů. V televizi běžel film. Máma s tátou seděli v křeslech a zaujatě sledovali děj. Byla jsem tak unavená, že jsem na chvíli usnula. Zřejmě si toho ani nevšimli.
Včera mi doktor potvrdil moji domněnku. Jsem těhotná. Miminko by mělo na svět přijít v květnu. Dostala jsem těhotenský průkaz. Měla jsem slavnostnější pocit, než o vánocích. Pyšně jsem si ho doma stále dokola prohlížela.
Mámě jsem zatím ještě nic neřekla. Chci si prvně promluvit s Alešem. Zajedu za ním hned ráno. A až se vrátím? až se vrátím, tak se svěřím mámě. Nemůžu přeci před ní takovou věc tajit. To by mi nikdy neodpustila. Neplánované těhotenství mi odpustí nejpozději ve chvíli, kdy se dítě narodí, tím jsem si byla naprosto jistá.
Po snídani jsem vyjela vstříc osudu. Nečekala jsem, že by mi Aleš mohl navrhnout nějaké řešení. Mám se přijet domluvit kvůli domu a já na něj vypálím, že bude otcem. Něco tak neuvěřitelného snad ani nemůže být pravda. Jedna jediná noc. Vždyť já ani nevím, jestli jsme se líbali? nebo jestli to bylo hezké? Byli jsme příliš opilí, aby to bylo hezké? Jen ať je děťátko v pořádku, prosím?
V pošmourném podzimním počasí vypadal Alešův dům docela ponuře. Postávala jsem před plotem a odhodlávala se. Aleš mě zřejmě viděl přijíždět a vyšel mi naproti. Jeho vyčkávavý výraz mi na klidu nepřidal.
„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše a pokusila se o úsměv.
„Ahoj, jsem rád, že jsi přijela.“
„No, to se ještě asi uvidí,“ řekla jsem a přemýšlela, jak vystihnout vhodný okamžik a začít se zpovědí.
„Měli bychom se dnes už konečně nějak domluvit. Pavel mění své rozhodnutí dvakrát do týdne, ty taky vypadáš, jako by ti uletěly včely?. A já tu čekám jako na jehlách, abych se konečně dozvěděl, jaký ortel nade mnou vynesete.“
Následovala jsem ho do kuchyně. Automaticky začal chystat dva hrnečky a lžičkou odměřoval správné množství kávy.
„Mohla bych poprosit raději o čaj?“
Podíval se na mne a pokrčil rameny. „Chceš nějaké bylinky? Jsi nachlazená?“
„Ne, ne?. Nejsem?.Já jsem? Jsem těhotná!“ vylítlo ze mě.
Aleš ztuhnul, ale zřejmě mu nedocházel celý obsah mého sdělení. „Takže tady to už kupovat nebudeš, že?“
„Proč myslíš?“ ptala jsem se udiveně.
„Chceš mi sem do baráku přitáhnout ještě cizího chlapa? Bože, to je představa! Ve vlastním domě se mi bude promenádovat cizí rodinka, ječení harantů se bude ozývat od sklepa po půdu?“
„Přestaň!“ zakřičela jsem. „Přestaň.“
Vodopád jedovatých slov sice ustal, ale pohledem by mohl vraždit. Snažila jsem se neuhnout očima. „To dítě bude tvoje. Ty jsi otec.“
„Ne!“ pronesl tvrdě. „Tohle mi na krk nehodíš. Od začátku jsem ti nevěřil?“
„Já ti nic na krk neházím. Říkám pravdu. Je mi líto.“ Ale líto mi to nebylo. Ani v nejmenším.
„Tobě je to líto? Co mi to tady vykládáš? Ty jsi obyčejná mrcha! Jsi prachsprostá“
děvka,“ dopověděla jsem za něj. Zaraženě na mě hleděl. Já však v tu chvíli jeho tvář neviděla. Jeho oči! Vždyť to jsou oči té rozcuchané ženské.To je její pohled, její slova? Bože? Nasucho jsem polkla. Vždyť Aleš je jí neuvěřitelně podobný. Vypadá jako její? Ale on by mohl být? „Ty jsi její syn! Ano, ty jsi její syn! Ona je skutečná? Vlastně byla skutečná,“ opravila jsem se. Vzpomněla jsem si, že po ní bratři dům zdědili. Nyní je už mrtvá.
„Terezo?“
„Ne, ne! To snad není možné.“ Vzduch kolem byl těžký. Začínala jsem se dusit.
„Terezo, co je ti?? Přiskočil ke mně a vzal mě za ruku. „Ty jsi úplně ledová.“
„Vodu, prosím? vodu?“ Na víc jsem se nezmohla.
Aleš rychle popadnul první sklenici, která mu přišla pod ruku a spěšně mi do ní natočil vodu. Pomohl mi se napít. Studená voda mi udělala dobře. Zhluboka jsem se nadechla. Přes očima mi tančily maličké zlaté hvězdičky. Zatřepala jsem hlavou ve snaze to zlaté mámení odehnat.
„Pojď, pomůžu ti do obýváku. Chvilku se tam natáhneš.“
Beze slova jsem se podvolila. Ležela jsem za chvíli na starém gauči, záda podložená třemi polštáři. Aleš mě znepokojeně pozoroval. Nemluvil, jen se mračil.
„Máš nějaké rodinné album?“ zeptala jsem se.
„Už je ti líp?“ odpověděl otázkou.
Ano. A máš nějaké to album?? tvrdohlavě jsem trvala na odpovědi. Chtěla jsem? Ne! Potřebovala jsem si potvrdit své podezření.
„K čemu ti bude mé album?“
„Chci vidět, jak vypadala tvoje matka,“ řekla jsem bez okolků.
„Moje matka?“ zamračil se ještě o něco víc. „Moje matka byla jako ty! Akorát všem komplikovala život.“ Jak mě může přirovnávat k té čarodějnici. Kdyby mi nebylo tak zle, tak bych si to nenechala líbit. „Tak ukážeš mi její fotku nebo ne?“ ztrácela jsem zbytek trpělivosti.
„Prosím“? Přistoupil k malé komodě pod oknem a vylovil z jedné zásuvky zašlý rámeček s fotografií. Hodil mi ho do klína.
Dívala jsem se na podobiznu ženy, která mě nenáviděla. Ženy, která lpěla na mém domě a nehodlala jej opustit. Jenže to bylo vlastně ve snu. Ve skutečnosti jsem nenáviděla já ji a nehodlala se vzdát jejího domu. To poznání mnou projelo jako žhavý drát. Podívala jsem se na Aleše, stojícího tam se založenýma rukama a nečitelným výrazem. Jsem jako ona?
Opravdu jsem jako ona?
„Spokojená?“
„Promiň,“ omlouvala jsem se. „Přerůstá mi to nějak přes hlavu.“
„Co konkrétně máš na mysli?“
„Náš vztah?“
„Nemáme vztah!“ nenechal mě ani domluvit.
„Nemáme vztah. Dobrá. Ale budeme mít dítě,“ nedala jsem se.
„Ty budeš mít dítě?“ Opět jsem v jeho výrazu viděla ji. Teď ještě víc, když jsem věděla, že je jejím synem. Nemohla jsem to dál už snést. Musela jsem odejít. I přes Alešovy námitky, že mi není dobře a neměla bych riskovat, jsem nasedla do auta a odjela. Měla jsem sto chutí na něj zakřičet, že stejně bude rád, když se mi něco stane a přijdu o dítě?
Máma byla překvapená, že jsem tak brzy zpátky. Chtěla jsem si s ní popovídat, ale čekala jsem nakonec až do večera, kdy se táta vypravil na mariáš. Po dopoledním vyčerpávajícím rozhovoru s Alešem jsem už neměla sílu chodit kolem horké kaše. O svém očekávání jsem se zmínila hned ve druhé větě. Mámě jsem tou zprávou vyrazila dech.
„Vezme si tě?“ zeptala se jen. Když jsem odpověděla záporně, chvíli nic neříkala. Pak se jí zachvěla brada a plačtivým hlasem na mě začala chrlit výčitky. Jen jsem seděla a čekala, až to skončí.
„Jsi ostuda naší rodiny. Běž mi z očí, nechci tě vidět!“ Hrdě pozvedla hlavu a se slzami v očích kráčela pryč.
„Mami, počkej. Promluvíme si o tom.“
„Ne! Sbal si věci a odejdi. Vrať se do města! Tam se tvoje hanba ztratí.“
Chtěla jsem ji zadržet. „Maminko, to přece v dnešní době není žádná hanba. Mami, řekni, že to tak nemyslíš,“ žadonila jsem.
„Terezo, odejdi. Myslím to vážně. Odejdi a nevracej se sem. Zatím ne.“
„Mami, to nemůžeš myslet vážně. Mami! Já nikoho nemám. Jsem úplně sama. Potřebuji..“ „Ne!“ jedno slovo, jeden mocný vzlyk.
Ne, má pravdu. Nemá cenu ji přemlouvat. Znám mámu. Čekala jsem přece takovou reakci, tak proč její odmítnutí tolik bolí