Lucie PlocováSTO TAKOVÝCH DOMŮ - 21.ČÁST
Přišla znovu. Slyšela jsem její kroky z chodby. Tentokrát se nenechám vyprovokovat. Zbořím tu zeď, co stojí mezi námi. I za cenu? Za jakou cenu? Kolik jsem schopna obětovat
„Dobrý den. Počkejte, chci s vámi mluvit,“ oslovila jsem ji a měla v tu chvíli jen malou dušičku v těle. Krev mi tepala ve spáncích splašeným rytmem.
„Chceš se mnou mluvit?“ pronesla ledovým hlasem. „Tak mluv!? “
„Nechci se s vámi hádat. Jen mám pár otázek a budu ráda, když mi odpovíte,“ snažila jsem se o smířlivý tón.
„Nemám zájem ti odpovídat,“ posmívala se mi. Vycítila svoji převahu.
„Ale je to i ve vašem zájmu?“
„V mém zájmu je, abys odtud odešla. Definitivně!“ vyštěkla.
„Tak mi aspoň řekněte, proč mě tak nenávidíte. Co jsem vám udělala. Řekněte?“
„Co jsi mi udělala? Ještě máš tu drzost se mě zeptat? Jsi s ním spolčená. Přitáhl si tě sem na pomoc! Proti mně! Proti vlastní matce! On, moje krev. Krev mé krve, právě on, kterého jsem nade vše milovala. Myslel si, že se mě zbaví, že zapomene? zažene pochyby. Ale neuvědomil sil, že já jsem silná. Jsem silná!“
Vůbec jsem jí nerozuměla. „Proč by se vás chtěl zbavit? Proč zapomenout?“
Rozchechtala se. „Jsem jeho černé svědomí. Neměl mě podezírat! Vlastní matku obvinit z vraždy!“
„Vy jste? vražedkyně?“ vyděsila jsem se, nepochybovala jsem, že ji podezíral právem.
„Já jsem vražedkyně a on je vrah! Stačí? Stačí ti tohle, abys už konečně sbalila svých pět švestek a odešla?!“
„Ne, nestačí. Chci vědět víc,“ žádala jsem o přídavek třesoucím se hlasem.
„Víc? Chceš víc? Všichni chtějí víc. Víc! Moc! Nejvíc! A potom přijde konec. Ano, mohla jsem zabít, ale započaté dílo dokonal někdo jiný. Chtěla jsem ? Udělala jsem to? Byl to jed! Ale nikdo se to už nikdy nedozví. Černého Petra drží Pavel... Petra drží Pavel,“ smála se svému vtipu jako pomatená.
„Ale já?“ začala jsem.
„Ne! Ani ty to už nikomu neřekneš!“
Ve chvíli, kdy se na mě začala sápat a v její ruce jsem spatřila záblesk něčeho lesklého, jsem se s výkřikem probudila. V tom samém okamžiku se mi v hlavě rozsvítilo. Vylezla jsem z postele a potmě se oblékla. Potom jsem z pod postele vytáhla sklenici s bylinami. Musí zmizet. V tichu spícího domu se zdály mé kroky příliš hlasité. V duchu jsem se častovala nadávkami. Jak jen jsem mohla být tak hloupá.
Žaludek jsem měla stažený strachem, když jsem se jako zloděj plížila černočernou tmou do kuchyně. Po paměti jsem nahmatala koš na odpadky. Ale než se mi podařilo, do něj vysypat obsah sklenice, rozsvítilo se náhle světlo. Krve by se ve mně nedořezal! Stál tu Pavel. Celá jeho postava plála hněvem. Sklenici jsem pomalu postavila na kuchyňskou linku a toužila se ocitnout zázrakem někde jinde. Rychle jsem vymýšlela výmluvu, kterou bych mohla použít.
„Co je tohle!? přerušil mé úvahy hromovým hlasem a mával mi před očima cárem papíru. Byla to ona osudná stránka, co jsem ji vytrhla z knihy. Kde ji vzal? Uvědomila jsem si, že nemám ponětí, kde jsem ten papír vlastně nechala. ?Chtěla ses nás zbavit? Chtěla jsi nás otrávit?“
Ne, tak to není. Prosím, to si o mně nesmíš myslet...“ Do očí se mi tlačily slzy.
„Myslíš si o mně, že jsem úplný hlupák? Večer najdu návod na jed a v noci tě přistihnu, jak si chystáš ingredience. Za co mě máš?!“
„Není to návod na jed. Mělo by jít jen o uspávadlo?“ sama jsem cítila, jak strašně hloupě má slova znějí.
„A to mě má uklidnit? Co jsi měla v úmyslu?!“ křičel na mě a očividně ztrácel trpělivost.
„Co tady proboha hulákáte, je půl jedné?“ vpotácel se do kuchyně rozespalý Aleš.
„Tady,? ukázal na mě prstem Pavel, ?máme v domě čarodějnici. Právě se nás chystala otrávit.? „To není pravda!“ bránila jsem se. „Aleši, to není pravda. Nechte mě to aspoň v klidu vysvětlit.“
Aleš nerozhodně koukal z jednoho na druhého.
„Není žádná pochybnost, co tu tropíš. Ukaž mi to býlí,“ sáhnul po sklenici.
„Nic jsem tu netropila. Měla jsem jen nesmyslný nápad. Chtěla jsem tě tady trochu zdržet, dokud si všechno nevyjasníme, ale rozmyslela jsem si to?“
„Pro tebe je každý prostředek k získání cíle dobrý, co?“ zapojil se už probraný Aleš do debaty.
Stáli tu proti mně jako dva rozzuření býkové a já si připadala najednou až moc červená. „Jste oba hnusní. Nenecháte mě nic vysvětlit? A já nejsem aspoň vrah ? jako někdo!“ významně jsem zvedla obočí a vrhla obviňující pohled na Pavla. Oba bratři ztuhli a já vzývala vyděšeně všechny síly světa na pomoc.
„Jak si dovoluješ?“ začal Aleš.
„Je to pravda, že?“ přerušila jsem ho a zkoumala Pavlův výraz raněného lva. Můj strach se znenadání vytratil.
„Ty zmije!“ popadl mě Aleš paži a táhnul mě proti mé vůli ven ze dveří a přes chodbu do mého pokoje. „Sbal si a vypadni. Sbal si svých pět švestek a ať už tě nikdy nevidím!“
Rozčílila jsem se k nepříčetnosti: „Celý po matince, že! Pěkná rodina jste, jen co je pravda! Násilník, vrah a jedubába! A co tatík? Ten musel být buď svatý nebo sám Satanáš?“
„Ať ta ženská odejde nebo ji na místě zabiju! vyhrožoval Aleš.
„Vždyť to říkám... pěkná famílie. Zabité nenarozené dítě jste tu ještě neměli, co? Tak si posluž!“ Zaujala jsem bojovný postoj.
„Přestaňte!“ zařval Pavel. „Dost! Chcete vyvolat další tragédii? Copak v tomhle domě nikdy nebude klid? Je snad prokletý? ? Jsem snad já prokletý?“ dodal napůl šeptem. Namířil si to ke křeslu, posadil se a pohybem ruky nás vyzval, abychom učinili totéž. Aleš se usadil do druhého křesla, já na sedačku.
„Nemá už význam něco tajit. Nemám na to sílu. A nemám právo dalším zamlčováním ničit život jiným lidem,“ povzdechnul si Pavel a upřel pohled k oknu, za nímž panovala temnota noci. „Zabil jsem našeho otce?“
„Pavle! Ty?“ vyskočil Aleš z křesla.
„Sedni si, prosím. Nech mě domluvit,“ požádal Pavel svého bratra. Aleš poslechnul. „Jak jsem řekl,“ pokračoval v započaté zpovědi, „zabil jsem ho já. Jen bych chtěl na svoji obhajobu vysvětlit, co tomu předcházelo. Náš otec byl přírodovědec. Především se zabýval látkami, které obsahují běžně dostupné bylinky, tolik oblíbené v kuchyni i v běžném lidovém léčitelství. Naše matka zase byla něco jako místní babka kořenářka. Na každou bolístku měla nějakou doma vyrobenou mastičku. Otec dostal zajímavou nabídku spolupráce s farmaceutickou firmou sídlící v Praze. O odmítnutí nabídky vůbec neuvažoval. Nenapadlo ho, že by to jeho ženě nemuselo být vhod. Matka si velice zakládala na své pověsti. Lidé ji tu opravdu uznávali. Občas jí přikládali i schopnosti, které nikdy neměla. Ona jim ale nikdy nic nevyvracela. Spíš z toho ještě těžila. Odejít z naší vesnice pro ni bylo prostě nepředstavitelné. Strašně se tedy kvůli nabídce z Prahy hádali. Otec chtěl odejít, matka zůstat. Stále dokola omílala, že svůj rodný dům nemůže opustit. Otec však, ke své škodě, trval na odchodu. Matka to psychicky neunesla. Myslím, že byla vždycky trochu nervově labilní. Viděl jsem ji častokrát zabranou do knihy, která se dostala do rukou i ...“ zarazil se na chvíli před vyslovením mého jména“ „Tady Tereze. Pak jsem si všimnul, jak jedno odpoledne vaří čaj. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Až když s tím čajem zamířila na půdu, kde otec občas pobýval ve své,jak to s oblibou nazýval „trucovně“. Byli rozhádaní, osočovali poslední dobou neustále jeden druhého a matka mu teď nese čaj?
Vrátila se brzy zpět. Prozpěvovala si a vyšla ven na zahradu. Aleš nebyl doma. Řekl jsem si, že zajdu za otcem, raději se ujistím, že je vše v pořádku. Jenže jsem měl smůlu nic pořádku nebylo. Otec seděl za psacím stolem. Nehty zarýval do dřevěné desky a vydával příšerné skřeky. Jeho tělo se zmítalo v křečích. Vzápětí mi došla celá hrůznost matčina činu. Otrávila ho. Chvíli jsem bezradně zíral na trpícího otce. Vůbec nevnímal moji přítomnost. Vydával jen zvuky umírajícího zvířete. Bylo to příšerné. Vůbec jsem neváhal. Nevím, kde jsem vzal ten nůž. Nevím, jak jsem to udělal. Měl jsem jen jedinou myšlenku ... zbavit otce utrpení...“
Seděli jsme s Alešem, neschopni slova.
Pavel si rukou protřel oči, ve nichž se na krátký okamžik zablýskly slzy. „Nevěděl, jsem“ Nevěděl jsem, že otec by nezemřel. Matka ho chtěla jen vystrašit. Nenamíchala mu nic smrtelného, chtěla jen, aby...“ „Proboha! Snad si nemyslíš, že by žil, kdybys to neudělal!“ vykřikla jsem. „Pavle, tak to není! Lhala ti. Ona ti lhala! Byl to jed!“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se smutně, ale vycítila jsem v té otázce naději.
„Řekla mi to dnes v noci.“
„Blázni! Oba jste šílení blázni!“ potřásal hlavou Aleš.
„Ne, nejsme blázni,“ oponovala jsem. ?No, možná maličko ano, ale všechno je to pravda. Vím, že je to pravda.? Zamyslela jsem se. „Ale proč se mi zdály ty sny? Proč jsem vstoupila do tohoto domu?“ Na to jsem si odpovědět nedokázala.
Pavel si ke mně přisednul na sedačku. Vzal moji ruku do svých dlaní. „Víš, já jsem s tím vědomím vraždy nemohl žít. Chtěl jsem se zabít, ale matka mi to rozmluvila. Všechno zaonačila tak, že policie na nic nepřišla. Nemohli nikomu nic dokázat. Žil jsem potom jako ve snách. Modlil jsem se, prosil Boha za odpuštění. Začal jsem studovat teologii. Chtěl jsem svůj skutek odčinit. Nebo se o to alespoň pokusit. Ve víře jsem našel útěchu. Pak mi pomohl strýc. Mohl jsem odjet do Německa a celou minulost nechat tady. Nikdy jsem však nebyl schopen se opravdově vyzpovídat. Pokoušel jsem se, ale nikdy jsem to nedokázal. Přesto jsem věděl, že jsem dobrý pastýř. Říkal jsem si, že je to můj osobní hřích a utěšoval se, že Bůh je přece jen nejvyšší zpovědník. Celé roky jsem ho tedy žádal o odpuštění. Byl jsem ochoten pro to odpuštění i trpět. Zřejmě byly mé modlitby nakonec vyslyšeny, protože se mi začaly zdát ty sny. Rozdíraly mé nitro, rvaly mou duši na kusy... ale přivedly mě k cíli. Ke konečnému poznání?“
„A co já? K čemu přivedly mě“ Ptala jsem se v duchu zoufale.
Ladislava Lopraisová
Dnes je pozdě
Prosím jen o tichou modlitbu za duše, které bloudí, aby našli boží náruč. A taky za ty co tu zůstali a nesou svůj kříž těžší o ten ...
Dnes jsem se dozvěděla o smrti chlapce. Protože jsem ho viděla jako miminko, dotkla se mě jeho smrt.
Hlavou mě běžely myšlenky co se asi stalo. A jak bolestivé je to pro jeho maminku, sestry, otce. Ano žil v rodině, která byla velká a na pohled by se zdálo, že snad šťastná. Měl vrozenou viditelnou vadu a tak musel snášet buď soucit nebo úšklebky a ponižování.
Pro ten nejzoufalejší čin se rozhodl včera.
Nikdo nebyl kdo by ho zastavil. Uprostřed města předevšemi se pověsil na stromě. Každý den je kolem nás spousty zoufalství, někdy může pomoci to , že někoho vyslechneme a pohladíme.
Ale spíše si raději nevšimneme, vždyť máme svých problémů dost, tak proč bychom se měli ještě starat o cizí.
Jak velká byla jeho bolest?
Jak velká je bolest těch, kteří dnes, zítra přijdou o někoho blízkého.
A někdy stačí tak málo a....
Zora Šimůnková
Návštěva
Vlak se skřípěním zastavil a Lenka vystoupila na perón. Po špinavých schodech a nevábným podchodem prošla do haly a rozhlédla se. Na ni tu ještě ni nikdo nečekal. Ani Bětka, její sestra, ani švagr Honza nebyli v dohledu. Neteř Lucku ani nečekala: co začala studovat v Praze, nudné víkendy v malé vesnici ji moc netáhly.
Lenka dala dohromady drobné, u automatu si koupila kávu a vyšla před nádraží. Za ten půlrok, co tu nebyla, se v Kostelci na první pohled nepohnulo nic. Snad i ten jezevčík, uvázaný před bufetem, byl stejný jako tenkrát v létě. Jedinou viditelnou změnu zařídila příroda. Když tu Lenka byla naposled, stromy měly listí, kdežto teď bylo mezi jejich holými větvemi vidět až na kostelní věž.
Lenka odhodila kelímek od kávy a začínala být nervózní, Bětka většinou chodila včas. Pro jistotu zkontrolovala mobil : Běta nenapsala. Zavolala by do hájovny sama, ale před třemi dny jí při SMS dohadování s Davidem došel kredit ? a ještě si ho nestačila dobít. David byl její přítel, no už expřítel, ušklíbla se v duchu hořce, počítačový grafik. Půl noci Lence vysvětloval, jak pro ni není perspektivní ? až z něj vylezlo, že svou budoucnost vidí v mladičké performerce s hustými dredy.
Lenka by čekala cokoliv, ale tohle ne. Původně na Davidovi oceňovala zejména, že není žádný lamač ženských srdcí. Za ty dva roky se zřejmě mnohé změnilo, aniž si toho Lenka všimla?. Zaskočilo ji to, město už nebylo přátelské, rohy ulic ji sevřely jako past, potřebovala za každou cenu vypadnout z Prahy. Proto teď stála na nádraží, které nebylo ani velké, ani malé a netrpělivě vyhlížela sjednaný odvoz.
Podupávala, nohy ji zábly. Ještě deset minut a půjde pěšky. Na hájovnu k sestře nebylo daleko, takových pět kilometrů, ale z větší části do poměrně strmého kopce. V létě hezká procházka.
Konečně se za mostem v zatáčce objevila starší žlutá škodovka. Lenka vzala tašku a pomalu se vydala naproti. Auto se s houpáním zastavilo u Lenky, Bětka vyskočila a objala sestru.
- Lenko, Lenko, to je dobře, že jsi tady! Pojď, pojď, dej si tu tašku dozadu, pojď povídat, co je novýho. U mě nic, znáš to: Honza pořád v lese, Lucina přijede tak akorát pro peníze?Bětka pozorovala sestru s nelíčenou radostí: holka, holka, tobě to sluší?, no jo, to je ta Praha, taky se tam budu muset rozjet?.
- Ač sestry vyrostly ve velkém městě, Běta neváhala s odchodem na venkov ani vteřinu. Lenka sestru obdivovala, ona by na odchod neměla žaludek, nezvykla by si. Z města plného světel odejít do vesnice, kde jediný místní obchod zavíral ve čtyři odpoledne/a ve středu míval zavřeno celý den/, do vesnice, kde po deváté večerní byla jediným světlem mdlá záře TV obrazovek?
Ale Alžběta, řečená Běta, byla vichřice. Už odmala. Když něco chtěla, nic ji nezastavilo.
- A Honzu chtěla. Aspoň ze začátku asi hodně. Do svého budoucího muže vrazila jako devatenáctiletá v Máji. Čerstvý absolvent lesnické fakulty právě popíjel mléko ze sáčku. Zbrusu novou lesnickou uniformu měl politou a mokrou. Lenka s Bětkou a rodiči bydlely tehdy nedaleko, v Betlémské ulici, takže za deset minut po této příhodě se Honza objevil prvně v životě u nich na prahu. Trochu v rozpacích, trochu překvapený, ale Bětě nemělo už tenkrát smysl odporovat.
Uniformu si musel svléci, ihned putovala do pračky. Jenže pak musela ještě uschnout, to a ono, a Honzovi ujel poslední vlak. Chtě nechtě musel zůstat na noc. Druhý den ho Bětka šla doprovodit na nádraží, za měsíc odjela k Honzovi na víkend?a za půl roku byla svatba a z Alžběty se stala paní na hájovně v Horním Dole..
Mezi horami vítr ustává, ale Běta vichřice se nezklidnila. Nic ji nezlomilo, zůstala dál větrem, který se chtě nechtě neustále dotýkal rtů místních drben.
- Bětka vždy, narozdíl od Lenky, ráda vařila, ráda hostila, milovala návštěvy. Teď měla příležitost: jako žena hajného hostila každou návštěvu, která přišla za jejím mužem, domácím pečivem, dorty, bábovkou, chlapům nabízela i výtečné domácí víno?V hájovně se za chvíli dveře netrhly.
- Památná byla návštěva ministra zemědělství?Protože místní kulturák opravovali a z restituované hospody byl second-hand, pozvali místní ministra k jednání do hájovny.. Běta neznala trému: přivítala a pohostila ministra tak, že být na něm, asi by neodjel nikdy. Říkalo se, že pak osobně do hájovny několikrát volal, zásadně, když nebyl hajný doma, ale nikdo to nemohl dokázat a Alžběta sama to nikdy nepotvrdila, ani nevyvrátila. Vědělo se jistě jen to, že způsob života nezměnila, tak šel jeden hlas, že papaláše z Prahy odmítla.
- A nejen to: sotva se ve vesnici trochu rozkoukala a Lucka se naučila chodit, začala Bětka vichřice s novinkami v obci dosud nevídanými. Zorganizovala v obci společenský život : každoroční vánoční besídky, velikonoční koledování, na začátku a konci sezóny pro místní i chalupáře společenské večery s hudbou a tancem. Začátky byly těžké: několik roků vesnice vzdorovala: většinu návštěvníků tvořili majitelé víkendových usedlostí. Ale po pěti letech houževnaté výdrže přicházeli ve stále větším počtu i místní.
- Sotva Běta se škodovkou vymanévrovala po úzké cestě z plácku před nádražím, starostlivě se zeptala:
- Lenko, Lenko?co je s tebou??Něco s Davidem?
- Našel si jinou?Sama Lenka byla překvapena, jak klidně tu novinku Bětce oznámila/do telefonu nic nevysvětlovala/.
- Alžběta se na sestru rychle podívala: jinou? Je to vůl, Leni, jestli si našel jinou, je to magor, lepší než ty ta jiná nebude?Neboj, zítra mají v Ostrově hasiči bál?půjdeme?to by bylo, aby nebylo?, povzbudivě se usmála a odbočila na silnici, vedoucí k Hornímu Dolu. Minuly odbočku ke starému mlýnu, z něhož teď byla výletní restaurace, projely kolem baráčku s napůl probořenou střechou, ve kterém žila stará Blažková a jejích dvacet koček, minuly ještě pár zhruba dvacetiletých okálů ? a už Bětka brzdila před hájovnou.
- -Tak jsme tady, koukej, Honza čeká?, prohodila Bětka a vylezla z auta. Švagr na Lenku vždycky čekal ? a vždy ji vítal objetím o něco delším, než by mělo být. I dnes, zatímco Bětka zajížděla se škodovkou do dvora, svíral Lenku v náručí?tak nějak jinak, než jen příbuzensky. Nebylo jí to nejpříjemnější. S Bětkou si byly dost podobné, ale splést si je nikdo nemohl. Nevěděla, proč to Honza dělá a s Bětou o tom z pochopitelných důvodů nikdy nemluvila. Když se Lenka konečně vymanila, ustoupil, aby mohla vstoupit do hájovny.
- Než přešla těch pár metrů chodbou ke dveřím do kuchyně, stačilo se jí o nohu otřít asi pět koček. Psa na hájovně neměli, kočky ano. Vešla do kuchyně a posadila se ke stolu. I tady se snad čas zastavil ? navzdory tikotu obrovských pendlovek na zdi. Z hrnců na plotně se kouřilo a za oknem se procházel holub. Holubi byli Honzovou pýchou, účastnil se s nimi nejrůznějších zemědělských výstav a přeborů. Dokázal o nich mluvit celé hodiny, věděl o nich opravdu hodně. Holubi byli švagrovou vášní největší, a jak si Lenka občas pomyslela, zřejmě nejspíš jedinou.
- Během oběda, který byl jako vždy výborný ? nudlová polévka, králík na smetaně a voňavá domácí bábovka, stačili probrat všechny rodinné novinky: staré auto tety Milady, novou manželku bratrance Vény, Lucku a její studium?Po obědě se Honza rozloučil s tím, že jde do lesa. Zatímco Lenka myla nádobí, Běta namlela na dřevěném ručním mlýnku po babičce na kávu. Nikde jinde nechutnalo Lence kafe tolik jako u sestry v kuchyni.
Sotva dopily, zavelela Běta rezolutně: - jdeme zkoušet?
- Co chceš zkoušet?
- Probuď se, Lenko, šaty přece, když zítra půjdeme na ples.?
- Lenko, a Bětka položila sestře ruku na rameno, David se na tebe vykašlal, ale přece se kvůli němu nebudeš dlouho trápit?Není jedinej na světě. Čím ses zkazila, tím se naprav. Nejlepší lék na lásku je zase láska?, prohlásila.
-Pro tebe taky, škádlila sestru Lenka
- Nebuď zvědavá, budeš brzy stará, teď řešíme tebe, vyhnula se Běta odpovědi a už strkala Lenku do obývacího pokoje.
. Následující dvě hodiny přišly Lence ne nepodobné nakupovacím scénám z Pretty Woman. S tím rozdílem, že tohle nebyl Hollywood. Ze zkušenosti věděla, že je zcela zbytečné Bětce odporovat, proto si téměř bez odporu vyzkoušela sestřiny sváteční kusy oděvu a různé jejich kombinace. Postavy měly dost podobné, i když?tam, kde Bětě látka splývala, Lence překáželo nějaké to deko navíc? Bětka si nedala říct , a přiměla Lenku vyzkoušet i růžové šaty s flitry, které by se podle Lenky hodily spíš na madam od střelnice, než na vesnický ples. Bětčiny nejoblíbenější?nakonec Běta rozhodla, že růžová barva nejde Lence k vlasům a navlékla se do růžových šatů sama. Jako blondýna v nich vypadala rozhodně líp, než hnědovlasá Lenka - jenže Bětka měla ale dar vypadat dobře v čemkoliv. I pytel od brambor by na ní vypadal jako model z Paříže. Pro Lenku nakonec našly na dně skříně černou sukni a černou krajkovou halenku: nebylo to nic proti ničemu, tak souhlasila.
Když Běta po dvou hodinách konečně zamykala skříň, řekla: Tak ?a zítra večer z nás budou královny plesu. Rozhodnost v jejím hlase Lenku polekala. Když ale večer usínala v parádním pokoji, dá se říct, že na sobotní večer byla rozhodně zvědavá.
- V sobotu byla plotna studená, Bětka nevařila: mohla si to dovolit: Lucka na víkend nepřijela a Honza šel už ráno pryč. Do lesa a pak jako dobrovolný hasič pomáhat s posledními přípravami plesu. K snídani si sestry namazaly chleba s máslem, ovšem ještě s nedojedeným krajícem v ruce startovala Běta škodovku. ?Jedeme do Lipnice, udělat hlavy, zavelela?Nic neboj, Božka je šikovná?
Kadeřnictví pro Lipnici a okolí sídlilo v garáži rodinného domku. Když vešly dovnitř, Lenka poprvé zapochybovala o úsudku své sestry. Protože firma s honosným názvem HAPPY DAY sloužila zároveň jako půjčovna šatů PRO VÁŠ NEJŠŤASTNĚJŠI DEN, jak stálo na reklamním letáčku s motivem holubiček, byla místnost vyzdobena poněkud kýčovitými obrázky dvojic, líbajících se v západu slunce, a také spoustou panenek ve svatebních šatech. Ne vždy se vyplatí dát na první dojem: když se viděla v zrcadle, musela uznat, že paní Božena má opravdu zlaté ruce a takový účes by nesvedli ani v Praze.
Po návratu od holiče vykouzlila Běta ze spíže masový nářez, nakrájela chleba a obě sestry se daly do jídla.
Do kuchyně svítilo odpolední slunce, u kamen spala kočka, všude byl klid a mír. Lenka si poprvé od rána vzpomněla na Davida. Až dosud si od plesu neslibovala víc, než rozptýlení, teď ji napadlo, že by se vlastně nějaký ten hasič docela hodil. Od místních, jak soudila, se dalo rozhodně čekat leccos, ale asi ne , že by odcházeli za performerkami s hustými dredy a tetováním. V její situaci ji to smiřovalo s osudem. A přesto?snad to ticho?klid a mír?přivolalo vzpomínky na Davida? v Lence se otvírala černá díra smutku.
V hodinách hrklo a vyletěla kukačka. Lenka se lekla. Teprve to jí připomnělo, že ticho bylo nějak dlouhé. Podívala se na Bětu: měla hlavu v dlaních, plakala?.
- Bětko, co je ti, co se stalo?bolí tě něco?, Lenka si přisedla blíž k sestře a objala jí kolem ramen?Běta jí položila hlavu na rameno a otevřela své krásné zelené oči: Lenko?neplakala, ale oči se jí leskly?Lenko, my budeme královny plesu, ale se mnou nikdo tancovat nebude?
- Bětu, s tebou?!!!??? Půjdeš z ruky do ruky?
- Pomalu zavrtěla hlavou: nebudou Lenko. Mě se bojí.
- Bětu, kdo se tě bojí?! Kdo? Proč by se tě kdo bál, vždyť tě mají rádi?
- Mají mě rádi ? jenom někdy, Bojí se mě, nepatřím sem, Honza jo. Připadám si hrozně sama?
- V tom bouchly dveře, Honza vracel z lesa. Běta se narovnala, otřela oči, prohrábla vlasy, než došel její manžel do kuchyně, už by na ní nikdo nic nepoznal.
- -Tak, Lenko, jdeme na to. Jdeme se oblíkat. Honza nás odveze, ale musí tam být dřív. V pokoji si vzala sestru do práce: měla úžasně hbité prsty, nebýt toho, že rodiče chtěli, aby obě dcery měly maturitu, nejspíš by z ní byla kosmetička.. Běta se líčila sama, Lenka jen pomáhala: tu přidržet vlasy, tu podat vatičku?, nic víc by si ani netroufla. Potají sestru pozorovala: i když si byly dost podobné, vždy Bětu pokládala za hezčí z nich dvou. Pořád byla hezčí?Vlnité vlasy jí padaly do tváře a když se smála, měla ve tvářích dolíčky. Matka dospělé dcery, a pořád vypadala trochu jako holčička.
Před sokolovnu v Ostrově dojeli s předstihem, nicméně i tak bylo parkoviště už ze dvou třetin zaplněné.
Než došli ke vchodu, byla Lenka představena snad celému kraji, s každým si musela potřást rukou a každému třetímu odmítnout prozatím pozvání na skleničku. U šatny odložili kabáty a poté vešli do sálu sokolovny. Ostrovští a hasiči si s výzdobou vyhráli: od stropu visely girlandy papírových růží, na pečlivě nažehlených bílých ubrusech byl zatím jen sem tam mokrý flíček/k půlnoci už na většině stolů ubrusy chyběly/ a na pódiu stály připraveny nástroje SKUPINY SLÁVY BABOUKA, jak stálo na velkých stříbrných reprobednách.
Jak sestry s Honzou procházeli sálem ke svému stolu, muži tichli a ženy začínaly šeptat.
Bětka měla částečně pravdu. Ne obě, ale ona byla bezpochyby královnou plesu. Ve svých růžových šatech a s blond vlasy vyčesanými do rafinovaného drdolu vypadala jako oživlá ilustrace z Harlekýna, mnohem víc jako hollywodský sen, než jako manželka hajného odvedle. Zářila jako baterka. Snad až příliš. Vedle ní chyby a nedostatky jiných vypadaly hned větší. Jako reflektor nasvěcovala příliš malé šaty na příliš kyprém těle, hned vedle její světlo dopadlo na podomácku udělanou trvalou, která ovšem spíš než účes nápadně připomínala hrnec, odhalila i střevíčky se sešlapanými podpatky, zařezávající se průramky šatů neurčitých barev, střihů a materiálů, dederonový kostýmek paní školní ředitelové?
Bylo to špatně. Bětka byla jiná. Přišla z města, navíc z Prahy. Přestože tu žila tolik let , nikdy by si nedala z vlasů spáchat hrncovitou trvalou. Přestože ji každý z přítomných mužů stokrát viděl v zástěře, teplácích nebo gumácích, byly příležitosti, kdy dokázala vypadat jako královna. Tím se tolik lišila od jejich manželek: většina z nich vypadala, že mají na nohou gumáky i teď.
Lenku neblahá předtucha, začala se o sestru bát.
I poté, co se pohledy odvrátily a šepot přehlušila hudba, trvalo několik skleniček vína, než Lenku opustil podivný pocit nebezpečí a začínalo se jí na plese líbit. Se všemi si potykala, smála se, bavila, jak vína v lahvích ubývalo, častěji tančila, než seděla. Smířila se už s tím, že vyhovujícího hasiče dnes nepotká: jejími tanečníky byli většinou zasloužilí tátové od rodin. Zato Běta, jak si Lenka s údivem všimla, tancovala pouze jednou, zezačátku, a to s manželem. Nezdálo se ale, že by jí to vadilo, vesele se bavila s celou partou kolem stolu.
Před půlnocí vytáhli rozjaření pánové z organizačního výboru plesu Bětu s Lenkou na pódium, aby losovaly tombolu.
Pro Lenku to byl jeden z nejbáječnějších večerů v životě...
Do chvíle, než kohosi neplánovaně napadlo vyhlásit královnu plesu..V davu pod pódiem začali muži, posilněni alkoholem, křičet jeden přes druhého: Mařka Novotná, ne, Dana Machová? Hrncovité trvalé zaujaly bojovou formaci . Najednou kdosi překřičel všechny ostatní: královna tam už stojí! ? a ukazoval na pódium- už tam stojí?Běta, Běta, hajná, hajná, halekal a ostatní se k němu přidávali.
- Bojová formace trvalých se přiblížila.
- Lenka koukala na svou sestru vichřici. Dole se právě rozpadala manželství, zakládalo se na historku, vyprávěnou dalším generacím?a Bětka jen stála. Nehnutě, jako růžová socha - s přimhouřenýma a pozornýma očima.
- Starý Novotný se prodral k mikrofonu a zařval: Královnou plesu je hajná Alžběta! Prosím manžela Honzu, aby jí pogratuloval. Postrčil ho dopředu a vnutil mu šampaňské, které zbylo z tomboly.
Kdykoliv potom na tu chvíli Lenka vzpomínala, viděla ji kousek po kousku, rozfázovanou jako políčko filmu.
- Honza zatřepal láhví, odšpuntoval šampaňské a proud vína namířil přímo na svoji ženu. Mohlo to vypadat jako neopatrnost, ale Lence bylo jasné, že Honza se právě v té chvíli Bětce pomstil. Za politou uniformu, za to, že je z města, za legendu o ministrovi, za to, že by si na hlavu nikdy nedala udělat hrncovitou trvalou, za to, že nebyla stejná jako ženy, mezi nimiž žil od narození.
Bětka tu stála celá mokrá, z vlasů jí kapalo, nicméně v tváři se jí nehnul ani sval. Lenka se k sestře vrhla a začala jí utírat kapesníkem.
- Bětka jí odstrčila, otočila se směrem ke kapele, luskla prsty: hrajte a do ticha začala tančit. Nikdo se nepřidal. Okolo mokré a tančící královny plesu byl prázdný kruh.
- Alžběta tančila deset vteřin, půlminuty, pak se jí zvrtla noha, spadla na zem a zůstala ležet.
- A zakletý zámek se probudil. Bojová formace se změnila v hejno poplašených kvočen, radících, co by se s Bětkou mělo udělat. Z nejbližšího stolu stáhli chlapi ubrus a hajnou na něj položili. Chvíli ležela jako mrtvá, pak otevřela oči a pomalu se posadila. Shodila z nohou boty, a kulhajíc, odcházela středem sálu. Černou kabelku na dlouhém řetízku vlekla po parketách za sebou.
- Lenka pospíchala za ní. Bětko, Bětko?., ale ta se zastavila až u auta: jedeme?A co Honza?, zeptala se Lenka .- Však on ho někdo doveze?
- Druhý den ráno se Běta s nohou v obinadle otáčela kolem plotny jako dřív. Pomaleji, trochu kulhala. Růžové šaty se vyprané sušily v koupelně. Honza se ani neukázal, jen podle toho, že z věšáku zmizel lesnický kabát, poznaly, že je pryč.
- Když odpoledne přišel, poprosila ho, aby jí odvezl na nádraží. Vyhověl téměř bez jediného slova. Bětka zůstala doma, s poraněnou nohou si za střízliva řídit netroufla.. Stála na zápraží a mávala Lence tak dlouho, dokud auto nezmizelo v zatáčce.
Honza ještě Lence odnesl tašku až do čekárny,ale na vlak s ní nečekal. Nic se nezměnilo ? jako obvykle se rozloučil objetím poněkud delším, než mělo být.