Zora ŠimůnkováNespavost
Co potřebujeme k povídce?
Jednoho vědce, pak se uvidí.
O půlnoci zaklapl profesor Edgar Nováček tlustou vědeckou knihu a začal se chystat ke spánku. Už sama příprava by náhodnému divákovi připomněla náročné logistické cvičení.
Nejprve se převlékl do pyžama a vykonal nezbytnou hygienu, přičemž zkontroloval záznamy na papíru u zrcadla a na jejich základě starý zubní kartáček nahradil novým. Dále pak si ohřál přesně čtvrt litru mléka na přesně 36 stupňů Celsia. Smíchal ho s dvěma lžícemi medu a postavil k posteli. Nařídil budík a sedl si na postel, aby mléko vypil.
V tom se to stalo. Profesor vyskočil jako čertík z krabičky a začal zuřivě našlapovat na pravou nohu, nadávat a šklebit se bolestí. Když křeč pominula, konečně se napil, a to projistotu vestoje. Potom nařídil budíka, zhasl světlo a opatrně si lehl.
Za půl hodiny ještě nespal a začínal být zoufalý. Kdykoliv měl pocit, že už už zabírá, něco ho nastartovalo k plnému vědomí. Zkoušel počítat ovečky, studenty, pastýře…a nic. Zkoušel svou mysl oprostit od nečistot. Nic. Zkusil další psychoterapeutický trik, silou myšlenky rozmetat pomyslnou hromadu shnilého listí, a pořád nic. Jak naproti zhasínali, světel na peřině ubývalo, a profesor klesal na mysli. Navíc ho začala bolet noha, v pravidelných intervalech mu v ní škubalo. Měl dojem, že místo, kam šla bolest nejvíc, se stává jeho osobním nepřítelem.
Po půlhodině tedy vylezl z postele, rozsvítil a šel hledat prášek na spaní. Zjistil, že už mu žádné nezbyly. Pokusil se uklidnit tím, že zapnul počítač a cestoval sem a tam v Google Earth. Virtuálně pobyl i v Řecku, místě své letní dovolené, ale to neměl dělat. Okamžitě si vzpomněl na polonahé spolurekreantky, zvlášť na tu, kterou si jeden večer zavázal opulentní večeří, a která se už druhý den vodila po pláži s někým mnohem mladším. Tedy jaksi přiměřenějším, řekli by zlí jazykové, zatímco on, Edgar Nováček, se živil zbytek dovolené rohlíky.
Při té vzpomínce ho napadl další způsob, jak se uklidnit, aby mohl usnout. Necháme bez komentáře, snad jen napíšeme, že výsledek rozhodně nevedl k cíli.
Naopak. V mátožném stavu si ohřál další mléko, přičemž se mu podařilo rozbít sklenici s medem. Když si lehal zpátky do postele, zoufale si uvědomil, že naproti už nesvítí jediné světlo. Všichni už spořádaně spí, a on se bude celý den potácet jak mrtvola.
Nespali zdaleka všichni. Ve třetím patře protějšího domu bděla Elvíra Bidlová. Každý říkal, že je tak trochu čarodějnice, aniž by tušil, jak blízko je pravdě. Kromě toho dnes u profesora Nováčka nesložila zkoušku. Seděla v temném pokoji a před ní na stole ležela panenka woodoo. Elvíra držela v ruce jehlu a co chvíli do panenky píchla. Každých pět minut s ní také zatřásla. Mezitím něco hledala v čarodějných knihách.
O půl třetí Edgar Nováček to jedno místo na noze už doslova nenáviděl a chtěl se ho zbavit za každou cenu. Posadil se na posteli a škrábal a škrábal, až si nohu rozškrábal do krve. Pak si jí umyl, zalepil a převlékl si celou postel. Při té příležitosti našel pod matrací poslední zakutálený stilnox a hodil ho do sebe bez zapíjení.
Spal tak tvrdě, že neslyšel ani budík. Vzbudil se mnohem později než chtěl, a když vyletěl z postele, šlápl na něco tvrdého. Nevšímal si toho a za podivného klapotu se hnal rovnou do koupelny. Když začal soused zezdola bušit smetákem, rozběsněný profesor mu chtěl odpovědět. Dupl na vykachlíčkovanou podlahu. Dlaždice křupla, ale Edgar Nováček si toho nevšímal. Usadil se na vaně a překvapeně se díval na svou pravou nohu, která končila kopytem.
Lucie Plocová
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 1.
Naše teta Sylva je taková ta příbuzná, o které se ani pořádně neví, jaké že příbuzenské svazky ji s naší rodinou vlastně pojí. Snad by mohla být,"podle babičky" dcerou sestřenice dědečkovy tety. Ovšem podle strýce je to spíš prateta sestřenice jeho bratrance. No vzhledem k tomu, že samotné tety Sylvy se nikdo nedokáže zeptat ze strachu, že by ji snad mohl urazit, už se to asi nikdy nedozvíme, protože prababička, která jediná v tom údajně měla jasno, před několika lety zemřela.
Teta Sylva je duší každého rodinného setkání a nebýt jí, asi bychom se na všechny ty narozeninové oslavy, vánoce a velikonoce ani moc netěšili. Jenže kde je teta Sylva, tam prostě být nuda nikdy nemůže. Ono ne, že by byla nějak zvlášť výřečná nebo vtipná, ale vždycky se to tak nějak semele, že je právě tím ústředním bodem, který si každý z onoho dne nejspíš zapamatuje.
A protože chvíle s ní jsou opravdu nezapomenutelné a za celé ty roky je zážitků už pěkná řádka, řekla jsem si, že by byla obrovská škoda se o ně nepodělit. Snad až bude teta o sobě číst, vezme to všechno s nadhledem a s humorem jí vlastním, díky kterému vždycky všechny peripetie přečkala s dobrou myslí.
Ještě bych se snad měla v úvodu zmínit, že teta Sylva je dámou v každém směru a je až ku podivu, kde se naučila tak vybraným způsobům a chování, na kterém by jí nemohli nic vytknout ani poradci anglické královny. Nikdy jsem od ní neslyšela jediné hrubé slovo, nikdy jsem ji neviděla oblečenou v něco nevkusného a nikdy jsem se nesetkala s nikým, na koho by od prvního setkání její noblesa nezapůsobila. Moc bych se divila, kdyby jí v těle nekolovalo aspoň deci modré krve.
Omračující charisma tety Sylvy působí dokonce i na místech, kde byste to absolutně nečekali. Třeba na výletě v lese. To jsme se totiž jednou rozhodli, že vyjdeme vstříc tetině lásce k přírodě a vezmeme ji sebou na rodinný výlet. Mí rodiče to mysleli opravdu dobře. Předem ještě tetu upozornili na možné komplikace jako jsou klíšťata, komáři, hadi, déšť či vítr? Přesto jim mírně ztuhnul úsměv, když teta dorazila na místo určení v růžové halence a krémově bílých lněných kalhotách. Samozřejmě perfektně nažehlených.
"Ahoj zlatíčka, nejdu pozdě?" zeptala se teta s přehnanou starostlivostí naprosto zbytečně, protože dochvilnost je další z dlouhé řady jejích ctností. "Musela jsem si rychle ještě koupit vhodnou obuv, přece bych nemohla jít na výlet v lodičkách, že?"
Všichni jsme pohlédli na její obuv vhodnou na výlet. Nohy měla obuté do pantoflíčků na podpatku.
"To byste nevěřili, jaký je problém tak narychlo sehnat ten správný odstín," pokračovala teta Sylva a mírně se zardívala.
"A nebyly by lepší třeba tenisky?" namítnul nesměle můj otec. Všichni jsme měli na nohou sportovní obuv a nikoho ani nenapadlo, že tetiny nohy budou právě tím problémem, který udělá z našeho výletu "ten nezapomenutelný".
Teta Sylva však na otce pohlédla, jako by snad řekl kdovíco komického. Naklonila se k němu a nahlas mu pošeptala tak, abychom to slyšeli: "Můj milý, to je od tebe galantní, ale já už nikoho neošálím. Dávno už mi není dvacet, abych běhala po lese v teniskách."
Teta Sylva si opravdu nepřipouštěla, že by něco nebylo v pořádku. Statečně ťapkala v těch svých pantoflíčcích po všech lesních cestách a ani nemrkla. Moje máma ji sledovala s rostoucími obavami a když teta usedla na pařízek u cesty s tím, že je tu tak nádherně, že se zdrží na tom místě až do našeho návratu, bylo jí to okamžitě jasné.
"Jen jděte, však já se neztratím," pobízela nás.
Mamka jen kroutila hlavou. "Ale teto, tady zůstat nemůžeš, chceme se vracet jinou cestou?"
"A proč byste nemohli jít zpět zase tudy? Je tu nádherně? Ty stromy, ta úžasná zeleň kolem? Myslíte, že najdete ještě něco hezčího? Vy si moc věcí kolem nevážíte, že?" Na tetinu logiku jsme byli krátcí.
Mamka usedla na další nejbližší pařízek a rozhodla se solidárně s tetou počkat. Marně taťka koulel očima a snažil se všemožně naznačit, že je to naprosto absurdní.
"Má rozbité nohy," napověděla jsem funícímu otci po půl kilometru jeho zuřivé chůze.
"To se nedivím. Ještě jsem neviděl, aby si vzal někdo do lesa boty na podpatku."