Zora Šimůnková Boží hrob
Kristova hlava ulítla na stranu.
- Vidíš to, ty mrchy červotoče, řekl Vladimír, který ji zvedl ze země.
- To neříkám tobě, Panebože, kývl na hlavu. – Kdybys nebyl prolezlej červotočem, nerozbíjeli bychom tě.
Teda on řekl „bysme", to „bychom" píšu já, když tuhle starou vzpomínku přepisuju pro lidi.
Hlavu, kterou furt držel, něžně položil na hromadu pomalovaného dřeva z Božího hrobu.
Vladimír dělal kostelníka u Voršilek. Nejradši by byl farářem, ale na teologii se tenkrát ne a ne dostat.
- Přijďte mi pomoct, telefonoval, – rozštípeme Boží hrob. Rouhání to není, celej je prolezlej červotočem, a navíc dám udělat novej.
Když nás tak hezky ujistil, šli jsme. Já a můj tehdejší kluk.
Na hrobě jsme s přestávkama dělali od časného rána. Vladimír bydlel na faře, takže otevřel dveře přes chodbu a byl doma. Z ledničky nosil vychlazené lahváče a pak už jsme víc pili než dělali.
K polednímu začínal být nervózní:
- Hele, přátelé, měli bychom sebou hodit. Oběd mi nosí jeptišky a kdyby viděly Krista na maděru, nevydržel bych s nima. Udělaly by mi takový kafe jak Maryša Vávrovi. Jsou fajn, ale takový cimprlich.
- Stejně uvidí, že tu není, namítl Libor. Už byl vláčnej po tom všem pivu, navíc na dvorku, kam chlapi Boží hrob odtáhli, dost hřálo sluníčko.
- Prázdnej plac pro ně bude menší šok, než Kristus na kusy, odložil Vladimír nedopité pivo a šel zase dělat. Předtím se ještě významně podíval na hodinky.
- Tak jdem taky, ne?, řekla jsem Liborovi a znovu si nasadila šátek. Z Božího hrobu lítalo třísek a prachu až to hezké nebylo.
- Jdi napřed, řekl, - přijdu za vámi, škoda to nechat zteplat.
- To je Vláďovo pivo, upozornila jsem ho.
- Má v lednici další.
- Pak se bude divit.
- Mu to vysvětlím, zavrčel Libor podrážděně a zblízka se podíval do flašky.
Šla jsem teda za Vladimírem sama.
- Kde máš Libora?, zeptal se.
Vzdychla jsem si:
- Já mám Libora, Libor má pivo. Dodala jsem si odvahy:
- Potřebovala bych něco od tebe, Vláďo.
Narovnal se. Měl rozepnutou košili a teď se mu rozevřela. Podívala jsem se jinam.
- Řekni mu, ať jde na léčení. Ode mě to nechce slyšet.
- Myslíš, že to pomůže?
- Možná seš jedinej, na koho dá.
- A i kdyby, Vladimír opřel sekeru o zeď, – myslíš, že poslechne?
Pokrčila jsem rameny a neměla daleko k pláči.
- No tak, vzal mě za ramena, – no tak. Najdi si jinýho. Jako správnej křesťan bych ti měl radit, abys to s ním vydržela, ale myslím ...jsou nějaký hranice. Stačí, že s ním chodíš po poradnách. S Liborem to lepší nebude. Nechce pomoct od nikoho. Má ten chlast v genech. Jeho táta taky pil. Je to můj kamarád, je zlatej, dokud se nenapije. Ty seš hodná holka, najdi si někoho jinýho.
Podal mi kapesník a objal mě. Na chvíli, přišlo mi, se octl někde daleko. Nepřítomně mě hladil po zádech. – Já kdybych mohl, kdybych chtěl..., opravil se, aniž bylo jasné co z toho opravil...
Nad námi začalo zvonit poledne. Už byl zase zpátky.
- Neplač už. Pojď, musíme to rychle uklidit, za chvíli tu bude sestra Agnes.
Naložili jsme Kristovu hlavu a pak další kusy a odvezli trosky Božího hrobu do sklepa.
Sotva jsme si umyli ruce, zazvonil zvonek. Vladimír šel otevřít a já šla do kuchyně prostřít stůl.
Libor tam spal na kanapi jako andělíček. Jako ten beránek Boží.
Lucie Plocová
BÁJEČNÁ TETA SYLVA 3.
PĚT VAGÓNŮ
Na tetinu oslavu narozenin jsem se těšila i netěšila zároveň. Byt tety Sylvy totiž připomíná muzeum, kde má každý exponát své přesně vymezené místo a návštěvníkům je povoleno se pouze dívat, nikoliv se dotýkat nebo dokonce s předměty hýbat. Výjimku tvoří jen židle a vše, co je na stole. Ale pozor! Vyšívaný ubrus je také nedotknutelný. Toto omezení se však snaží teta Sylva svým hostům bohatě vynahradit předkládanými pokrmy. Velký rozkládací stůl je lahůdkami pokaždé naprosto přeplněn a je radost na tu hojnost pohledět. Tetička je svým kuchařským uměním proslulá a kdo něco z její kuchyně neochutnal, ten o hodně přišel.
Než jsme odcházeli z domu, pečlivě jsem ještě překontrolovala svůj vzhled. Nerada bych se dostala do situace, kdy si tetino bystré oko všimne nějaké nesrovnalosti na mých šatech či účesu. Mohla bych také dopadnout jako teta Mirka, která poté, co dorazila na slavnostní oběd u babičky, byla hned po svém příchodu odchycena a upozorněna, že její účes vykazuje jisté známky rozpadu.
„Ale tetičko, to není možné, jdu sem rovnou od kadeřnice,“ znejistěla teta Mirka a pospíchala k velkému zrcadlu v chodbě. Dlouho se prohlížela a zkoumala jednotlivé prameny vlasů ze všech možných úhlů, neváhala použít i malé kontrolní zrcátko pro zadní část účesu, ale ke své velké úlevě žádnou vadu nenašla. „Tak přesně mi to kadeřnice načesala,“ pronesla spokojeně k přihlížející tetičce.
„To je ovšem hrůza!“ zvolala teta Sylva. Všichni jsme v tu ránu zmlknuli a čekali, co bude dál. Teta Mirka zbledla v neblahé předtuše. „Musíme tam okamžitě jet a žádat nápravu,“ oznámila rezolutně teta Sylva. „Honem si pospěš, ať ji ještě zastihneme?“ popoháněla tetu Mirku.
„Ale Sylvinko, to nebude nutné,“ přispěchala na pomoc babička.
„Nebude nutné? Vždyť se na ni podívej, ona vypadá, jako by prolétla křovím.“
„To je teď moderní, teti. Opravdu. Nosí se to právě takhle,“ řekla plačtivým hlasem teta Mirka a možná i trochu zalitovala, že si nezvolila něco méně módního.
„Moderní?“ nemohla uvěřit teta Sylva. „Možná trendové, ale moderní rozhodně ne!“ trvala na svém. „Moderní člověk používá moderní prostředky a technologie především k tomu, aby vypadal dobře a slušně, což se tedy o tom o tom výtvoru na Miroslávčině hlavě při dobré vůli říct nedá.“
Se svým vzhledem jsem byla spokojená, takže jsem se na cestu vydala celkem bez obav. U tety v bytě byla už větší část rodiny. Otevřít nám přišla teta Mirka s naprosto standardním účesem šedé myšky. Odložili jsme si v předsíni bytu a zamířili se přivítat s tetičkou do kuchyně. Ta si otřela ruce do bílé zástěry zdobené krajkou a nechala si od nás popřát k narozeninám. Můj otec obřadně předal tetě nádhernou kytici, která stála „hrozné peníze“, jak se vyjádřila mamka. Teta však převzala kytici bez valného zájmu a dál švitořila o překrásné broži, kterou ji obdarovala babička.
Taťka se však nehodlal smířit s tím, že právě jeho dar by měl být jen tak přehlédnut a chtěl znovu upoutat pozornost. Což se mu nějak nepodařilo. Mamka se mu snažila tedy pomoci. Už jen proto, že ta kytice byla za „hrozné peníze“. „Teti, co říkáš na tu kytici, co ti Honza přinesl? No není krásná? Takovou jsi určitě ještě neviděla?“
„Ale viděla, dokonce i hezčí,“ usmála se na mamku teta Sylva a kytici odložila na ledničku vedle prázdné vázy s vodou.
Mamka omluvně pohlédla na taťku a onu krásnou kytici, která bohužel nebyla tou nejhezčí, kterou teta kdy viděla, vložila do vázy. Tetička už mezitím živě hovořila s ostatními v obývacím pokoji.
„To vám byl hrozný, hrozný sen. Vzbudila jsem se celá vyděšená,“ vykládala svým hostům, dlaň dramaticky přitisknutou na srdce. „Myslela jsem, že z toho děsu bude v minutě po mně.“
„Co se ti, proboha, zdálo?“ zeptala se teta Mirka.
„Procházela jsem se na nádraží po peróně, byl krásný letní den, muškáty v truhlících šířili onu intenzivně kořenitou vůni, hlavičky květů mi zářily vstříc svojí červení?“
„A co je na muškátech tak hrozného?“ vpadl do vyprávění strýc Franta.
„Na muškátech nebylo hrozného nic, ale snažím se tu navodit určitou atmosféru. Abyste se mohli do mého snu co nejlépe vžít. Tak tedy, muškáty kolem sebe?“
„A nešlo by to už bez těch muškátů?“ ozval se znovu strýc a v očích mu hrály veselé plamínky.
„Jak chcete,“ pokračovala teta Sylva upjatě. „A pak projížděl kolem mě vlak. Měl pět špinavých vagónů. Ty vagóny se mi od prvního okamžiku nelíbily. A potom těch pět vagónů začalo jeden po druhém vybuchovat. Byly to ohlušující rány. A?“
„Teti, co pečete v té troubě? Aby se vám to třeba nespálilo?“ zavolal taťka z kuchyně.
„Nic,“ odpověděla teta dotčeně, protože přerušil její dramatické vyprávění.
„Ale ta trouba je puštěná?“ nedal se taťka.
„To ano, chtěla jsem připravit šlehačku a jak jsem vytahovala krabičku s bombičkami z vrchní police, spadly mi ty bombičky do dřezu s vodou nakonec všechny. Všech pět krabiček, co jsem tam měla, tak je v té troubě suším?“