
akce

Theo Kabut: Opravdovou krásu ani stáří nezlomí

Světem vedou tajuplné a křivolaké cestičky, jeho zavedly z bohumínského Šunychlu přes Frankfurt až do Maryšky. Bohumínský rodák Theo Kabut vystaví v Salonu Maryška v Novém Bohumíně obrazy, můžete je zde vidět od 26. března do 5. května 2016 (vždy v úterý a ve čtvrtek od 15 do 18 hodin a v době konání dalších akcí).

KDO JE THEO KABUT

Co byste možná o mně měli vědět. Pokusím se být stručný a nenudit. Narodil jsem se 25. května 1951 v Bohumíně. V ČSR už vládl lid. Gottwald i Stalin ještě žili a skoro všichni mí noví spoluobčané budovali dělnicko-rolnický ráj na zemi. Už jako malé asi dvouleté dítě jsem se začal projevovat hudebně. Babička sice tvrdila,že jsem třískal vařečkou do rádia ale nebyla to pravda. Babička byla prostá žena,která neměla ani potuchy o tom, že to bylo cvičení synkop. Neuměl jsem ještě plynule mluvit, jinak bych jí to ovšem vysvětlil. Mé první vlastní bicí soupravy značky LUDWIG se už bohužel ne dožila. V předškolních létech to měli mí rodiče se mnou lehké,zejména při různých letních oslavách typu„zase-se-splnil-plán“, kde se za zvuků dechovky střídavě tančilo a konzumoval alkohol. Po příchodu na oslavu mně rodiče pustili z dohledu a věnovali se bujaré zábavě. Čas od času, když si vzpomněli a usoudili,že bych mohl mít hlad, přišli ke mně,nakrmili mně párkem a zase se šli bavit. Byli bez obav, věděli totiž vždycky, kde mě najdou: u kapely. Hudbou jsem byl okouzlen a vydržel jsem jí poslouchat dlouhé hodiny. Žánr nerozhodoval.

Dost pozdě asi tak v mých deseti létech mí rodiče zjistili, že našemu městu schází nějaká výrazná hudební osobnost na poli houslové virtuozity a tak se rozhodli, že to budu já, kdo tuto mezeru zaplní. I zatáhli mně k učiteli houslí. Zatím co se mí spolužáci věnovali ve svém volném čase učení tance twist, fotbalu nebo oblbování a osahávání spolužaček, jsem se já učil hře na housle. Ze začátku mě to dost bavilo ale jen do chvíle, kdy jsem dostal tužkou přes prsty. Důvodem zřejmě byla moje nevalná píle, zaviněná nechutí k nudnému opakování etud. Takové znectění ve mně vyvolalo odpor ke cvičení, který mně bohužel provází až dodnes. To občasné mlácení po prstech jsem vydržel tři roky. Pak jsem náhle přestal chodit. Můj otec, taky mizerný pedagog nějaký čas láteřil, že vidí mou budoucnost v zametání ulic našeho města ale nakonec to vzdal. Teď už mi nikdo nebránil hrát po zakouřených hospodách a oslňovat děvčata u táborových ohňů hrou na kytaru a zpěvem písní. O něco později mně kdosi takzvaně objevil a já se stal, byť jen asi na rok a půl, zpěvákem na koncertním turné v Polsku. Po ukončení turné jsem se potuloval nějakou dobu v barech kde houstne dým. Působil jsem tam jako zpívající bubeník. Přibyla rovněž nějaká angažmá v NDR a později i v NSR, odkud jsem dokonce na dvanáct měsíců vyrazil brázdit vody oceánů na luxusním parníku. Z NSR jsem se jednoho krásného dne „zapomněl“ vrátit zpět do vlasti.

Letos je tomu už 34 let. Profesionálně už sice léta nehraji, ale hudbu mám rád dodnes. Pořídil jsem si několik fascinujících mašinek a s jejich pomocí se pokouším fušovat profíkům do řemesla. Jak už to v životě bývá „všechno, i to negativní má svůj smysl.“ Mě jedna velmi těžká životní situace přivedla k malování, za což jsem vděčný. A tak, jak mě někteří z vás znají z mého mládí, které bylo ve znamení hudby mě poznáte dnes, jako malíře.

Pravé umění života je v nalezení krásy ve všednosti. Pearl S. Buch
Co by to byl za život, kdybychom neměli odvahu riskovat. Vincent van Gogh

Co by vás ještě mohlo zajímat? Snad jen , že bydlím ve Frankfurtu nad Mohanem, mám čtyři dcery a tři vnuky. Stále preferuji českou kuchyni a české pivo- BUDVAR.

Bohumínský spolek Maryška

publikováno: , tisknout stránku, zpět