
autorská tvorba

ukázky autorské poezie na listopad

Libuše Minolová

Podzimní

Osamělá
smutně stojí
pomyslet
třeba na lásku
možná se
i bojí
Kolik polibků
pohlazení…

Co všechno
bylo tu
a není
Vítr se prohání
sem a tam
a tolik studí

Je sama

Jen
nekonečná
touha
ji pudí –
tak
zase příště

Dočká se ?

Lavička
v parku

Hana Kavalova

Terapie

Ten Člověk věděl , co dělá.
„Podívejte se otci do očí.“ Jakou barvu očí má otec?
Zlomené „nevím“ ….odpověděla.
Pak vyčerpaně vyšplhala na kopec.

A pak, pánové, nastala jízda.
Ve vlnách emocí řítila se dolů.
Jako zázrakem zacelovala se bolavá jizva.
Jsem zpátky, táto. Vrátila jsem se domů.

Dagmar Čížová

31.8.11-8.10

Vzrušením chvěje se
člověku chřípí
neb rodící se Podzim
jej vůněmi sytí
Jezero v mlze se koupe
dny se krátí
pro večery které touží být
jako létem dny dlouhé
Na stéblech trav
pavoučí sítě se třpytí
člověk vítá Podzim
neb odcházející Léto
těžko do dlaní chytí
Zejména člověk ve zralém věku
měl by Podzimu projevit
více vděku
za to jak je mu příkladem
pestrostí oplývat každý den
I když Zima se blíží…

Olga Fikrlová

Věčná inspirace

Za třicet stříbrných
prodáváme svoje Golgoty
a věšíme na ploty
své zbloudilé duše
Za třicet stříbrných
pějeme Jidášovi arie
že zas tak špatně nežije

Za třicet stříbrných
prodáme i dětský smích
A zmrznem sami v závějích
V naději
že nás ohne pekelné
zahřejí...

Rostislav Antonín

Lázeňské trable
(Vzpomínka na Starý Darkov)

Venku chčije od rána, jak by tu bylo,
Kdyby zase slunko na chvilu zasvítilo

Už to snad neznáme, jak je to fajne
Čekání na teplo bylo by marné

Úsměvy žen, teď mění se v mráz
Poslední možností zůstává chlast

Vlaky už nejezdí, topí se tráva
Darkov je pod vodou, no žádná sláva

V hospodě za mostem plavou už stoly
I mohutné topoly povodeň kolí

Z oken se koukají, co se to robí
Ve strachu tulí se překrásné roby

I odvážný námořník zvedá už kotvy
Už nemá to cenu, dobře to on ví

Maryčka s Jiřinou mají pod vodou sklepy
Voda furt teče, ale už tu netopí

Nedá se dělat nic, už musíme odjet
Rozlučka s Darkovem bude na oběd

Bloudíme teď po chodbách jako dva voli
Co se tak divíte, vždyť jsme tu noví

V Hranicích na vrchu je příjemně teplo
Za Starým Darkovem je nám však teskno

Aspoň že s přáteli je nás tu víc
Kdyby tu nebyli, nebylo by tu nic

Zuzana Voznicová

čtyřikrát vodní

proudy

do sítí
pochytat den

rýžovat zlator> z paprsků

zapřený břehem

proti řekám

voda

a voda divá
i na dně sebou hrází
kameny v kruzích

zamyká

tady i vteřina
bloudí na věčnosti

Jarmila Maršálová

Na svoji tvář sis natřel masku...

Na svoji tvář sis natřel masku
a černé brýle života
nedají poznat tvoji lásku
co kolem mě se omotá
Prolétla tělem první vlna
pomalu k tobě pronikám
tvá duše čistá lásky plná
bytostně se mě dotýká...

Franta Š.I.S.O.

Zápisky opilcovy

Vrátila jsi se zas,
poznaje sílu, plno něhy,
bez štěstí a bez okras,
cítím se poražen a němý,

hluchý k dotekům Tvých vlasů,
slepý k ozvěnám Tvých řas,
však nemohu, než hledat tichou krásu,
vůni, jenž byla kdysi v nás...

Jsi plna smůly borové a zklamání,
kam schovat smutky (kolik chceš) let,
zmatena iluzí dechu a líbání,
a pod nohama boří se Ti svět,

já říkám, Ty má bolesti,
a myslím lásko zlá,
Tvůj život je plný neštěstí,
jak víra básní uvadlá...

Přesto nebuď smutná,
ač to, co piješ,

není lásky voda živá,
snad to tak někdy chutná,
jako vzpomínka,

tíživá a tklivá.

Když jsem Ti první den,
počítal prameny hnědých vlasů,
v srdci už asi další román ten,
nutil mne hledat smutnou spásu,

když tě teď líbám na čelo,
myslím to upřímně a rád,
sytím se všeho, čeho se mi zachtělo,
sdílet šeď a podivný chlad...

snad tehdy najdeš místo pro své srdce...
a v naději, cos měla kdys,
ve vlasech vítr a sníh,
budeš tu stát dál...

A já,
s rozkoší budu se ptát,
nač mám Tebe,
nač mám dech,
když dávno nedýchám,
nač je mi srdce,
když nebije,
nač všechen ten spěch a závrať,
když rosou chtěl bych smýt,
lásku, jenž nežije a je zlá...

A ač se Ti to zdá,
umírám v dešti,
na rtech
slova krátká a dlouhá,
co budeš je znát,
vždyť slyšíce je tolikrát,
když spíš a usínáš
a já stokrát pochopil,
jak marnotratný jsem byl,
žijíce láskou k Tobě...

Zora Šimůnková

Tři andělé I.

Viděla jsem tři anděly,
na špičce jehly seděli.
Že je tam Pánbůh zanechal,
na tajnou schůzku pospíchal,
a tak jim prostě nařídil,
aby mlčeli.

A tak ti moji andělé už více než tři neděle
na Pánaboha čekají, hnout se nechtějí.

Možná se vracel, kolem šel,
a na ně jenom zapomněl?
Ale to slyšet nechtějí a věrně čekají.

Kdo z vás se se mnou podělí
o zkušenosti s anděly?
Takovou věrnost kde hledat,
kdybychom věděli?

Renáta Svobodová (hvězdička malinká)

Oranžový drak

Nad polem za naším domem
chytl se drak drátů
Vítr se ho snažil sundat –
Roztrženým plátnem
teď volá o pomoc

Václav Kummel

Slečna toulavost

Odchází beze stop
jak původ písma
podobná obrázkům na kartách
vrací se s tou první
přebitá světlem zářivek
s krví trumfového esa
čekáš zda na klíně zůstane
duha čtyř barev.
Toulá se klasikou barokem
ten kdo ji nepozná
tu dlouhou ulici
chce za ní odejít
od rozehrané hranice
položených karet.

Jan Albireo Kučera

Neastrologický sonet

Dávný um hvězdopravců na mne dých' -
ve hvězdách osud lze prý umně číst.
Tvrzením tímto jsem si u mne jist:
osudné jsou mi hvězdy v očích tvých.

I když mě možná čeká jen tvůj smích,
nevzlétnu k ránu jako kosi z hnízd,
a když mě vzbudí ranních vlaků hvizd,
dokonám nejprv celonoční hřích.

Lásku mou neovládá nebes řád,
aspektům planet rád se vysměji.
Neznačí hvězdy pro mne naději:

krásné jsou – ale ty máš krásy víc
a do mých skutků není nebi nic.
Jen z vlastní vůle říkám „Mám tě rád.“

Ladislava Lopraisová

Soudím, soudíš, soudíme

soudím, soudíš, soudíme
pak kameny házíme
smutek se v srdci rozpíná
zlost panuje opilá
rozum utíká do azylu
sám přetínáš radosti žílu...

Jana Hornová

Dost

Už dost slz!
Rozbouřilo se moře...
již dávno mrtvé
jako já ...
Hromy zmlkly
Ticho!
Blesky netrhají mraky.
Klid po bouři...
Jen zmatená duše hledá slunce.
Naděje?
Leží na dně moře,
již dávno mrtvého.
Jako já

TIP: mrkněte se ukázky autorské prózy
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět