sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské poezie na prosinec

Libuše Minolová

O svaté Barborce a haviřu Ignacovi

Škyt, bum a bác,
z hospody se
potácí
havíř Ignác.

Běduje, naříká,
proč cesta
domů
je „ taka složita“?

Proč jenom vypil
tolik pivíček
a k tomu přidal
nejeden „ achtliček „…?

Sněhu přibývá,
cesta se ztrácí.

Bum!
V příkopu Ignác
své tělo vláčí !

Nahoru se škrábe,
dolů zas padá,
Jak jenom vylézt ?
Bolí ho záda!

Svatá Barborko !
Patronko, naše!
Zapad jsem
do sněhu,
pomoz mi
z kaše!

A tu náhle -
zem ho zvedá!
Ignác je na cestě
a prý se nedá !
Jaká pak Barborka?!
Já vylez sám!

Než se však naděje
zpátky je tam…!

Rostislav Antonín

Maňásek

Pořád mi říkáš to, co mám dělat
A já tě poslouchám, vždyť vždy’s to tak chtěla
Odmluvy nesnášíš, tak ať je po tvojem
Pomalu z člověka stávám se strojem

Já připadám si jako loutka
A ty taháš za provázky
Já musím znát odpovědi
Na všechny tvoje otázky

Já jsem malý maňásek
A ty ruka co mě nosí
Já jsem člověk nemocný
A ty nemoc co mě kosí

Ty jsi tu šéf a já jsem chlap
Co ty mi přikážeš, já musí udělat
Jak vězeň v lágru nemám svá práva
Když jsem si tě bral, tak nebyla’s tak dravá

Já připadám si jako loutka
A ty tu loutku vedeš
Jak hadrová panenka
Co hrát s ní nedovedeš

Já jsem jako maňásek
Co ovládá ho ruka tvá
Ty už přidělalas mi mnoho vrásek
Tak proč jsi, ženo má tak zlá

Janina Borowska

Střevíce na komíně

Viděla jsem tě u komína
cihly se tvářily vlažně
ovšem jen na oko
však na něm ještě visí tvé dětské střevíce
střechy se prohnuly pod tíhou života
komín ti fandí
má tuze horké srdce
a ty to tušíš

mourovatá Inis Mona
je romantička
počítá s tebou hvězdy
a černý Thimothepus si jako vždy dělá chutě
na tu mísu smetany
zdá se téměř na dosah
zkouší dostat se k ní packou
co kdyby přece jen
jednou

viděla jsem jak noc
zaoblila hrany městu
hady reflektorů prořídly
Inis a Thimy si pohrávají s přadénky tvých snů
střevíce ti občas ještě padnou
vzduch je ledový a svěží jako ta mísa smetany
kouše prsty
co klepou do mobilu své prvotiny
město pod tebou se vlní
za každou vlnou tajemství
život chutná hořkosladce
inu
život

trnu
aby se ta přadénka neskutálela po střechách
nezapadla do okapů
a abys nezapomněl na ty střevíce
až slezeš dolů

nezapomeň

Olga Fikrlová

O chemii lásky

Fenyletylaminová bouře
podobá se vzpouře
na obchodní lodi
Člověk sám sebe žene
na ostré útesy
a ničeho se neděsí

Fenyletylaminová bouře
podobá se vzpouře
spořádaných lodivodů
Při pohledu na ni
adrenalin stoupá
A člověk žasne
jak je to krásné

Dagmar Čížová

28.7.11-9.40

Na hladině jezera
tančí soustředná kola
Příčinou není vítr
příčina dnes vychází zdola
Ze srdce
Jezero své otázky šeptem
kolemjdoucím sděluje
„Má mne někdo vůbec rád
když Léto rozdává
pouze déšť a chlad?“
Jezero jezero
zbytečné jsou tvé obavy
Člověk tě miluje
i když je občas bezhlavý
Kdo by srdcem vodičku
nemiloval vždyť voda
je hmatatelná pramáti
kterou nás Vesmír obdaroval…

Zora Šimůnková

Setkání s básníkem

Nejdřív mluvil o poezii.
A pak už jen četl mezi řádky,
pramínky vlasů,
zoubky zipu
A nejkrásnější verš
mi našel
mezi stehny

Zuzana Voznicová

Má či nemá - býti láska - otrávena?

Prolog

v cizím loži
cizoloží
svatosvatě
jedovatá

množí se
a množí
množí...

nebe nám klečí
na rameni

padne jak hádě
Kleopatře
nebuď můj milý
otrávený
všechna svá temna
stejně zapřem

dejme si spolu cyankáli
arzén či špetku kyanidu
cvakni si se mnou
na tu dáli
blízkost smí chybět
ať třem bídu

hlt kafe dej si
od Maryši
židům už došla
dávno v krámě
nikdo to vážně
neuslyší
dáš-li si hlavu
na mé rámě
nechám tě zemřít
v mezibřeží
v kapičce rtuti
na negližé
nechtějme ani
chvíli přežít
koktejlem smrti
hasme žízeň

nebe nás stlačí na kolena
je černo

černé

černočerně
můžu ti slíbit
cizo-věrně

jablka
hříchem
otrávená

Franta Š.I.S.O.

Zápisky opilcovy II.

Dnes už cítím velmi dobře,
když zahlédl jsem poprve Tvůj stín,
že oči Tvé, odráží barvu moře,
rozeznaje, či bdím, nebo spím..

Pár hodin na prahu štěstí,
střídaly dny na pokraji propasti,
a jakoby v prsa bušilo mi pěstí,
srdce, nepoznajíce dosud této slasti.

Nemohl jsem se nasytit vůně vlasů hnědi,
zdobící Tvá ranena a hruď,
od slunce podobným lesku mědi,
a ze rtů setřít úsměv buď,
jak mi je, ve víru myšlenek šedi,
pověděl by Ti Tvůj dech a stud...
Ptala jsi se mne, co je to láska,
odpověď má, měla býti neskutečně jasná,
jsi to Ty a nebývale krásná,
zdá se mi, žes mi snem...

Dlouhé minuty, dokázal jsem pozorovat Tvůj spánek,
rozradostněn Tvou bezbrannou únavou,
a těšil se znovu zas, a se mnou i vánek,
na další noc, bezesnou a bolavou.

Noc končí a nesmiřitelné slunce,
vrací do Tvých tváří lesk života,
než stačím slíbat z polštářů Tvoji krásu,
je tu den, zlá duše nahota...

Ledabyle zakopávám o kořeny dna bolesti,
s tváří lhostejnou snažím se hrát,
jak hluboce je mi vzdálené každé neštěstí,
něha a radost, že nemám Tě už rád.

S červánky noci jsi znovu má víla,
nestojím o polibky, doteky a dech,
co jiným rád jsem brával,
však do žil a těla vrací se mi známá síla,
použitelná několikráte v žití, když jsem si hrával,
na smích, a vůbec víc než polibky a něhu...

Proč chtěl jsem Ti toho tolik říci,
když mnoho Ti řekly ranní paprsky snů,
odrážející se na mé tváři bdící,
má malá vílo, bolesti mých dnů...

A bylo tu loučení,
srdce mi pukalo, oči nebyly daleko slz,
v ony hodiny, když stáli jsme sami,
v tváří v tvář, smutní a neměnní,
beze slov, tak trochu užaslí,
jakoby hodinou zázraků...
jsi moje malé neštěstí,
bolest velká až do mraků,
jsi daleko, jsi krásná noc,
jenž už nikdy neskončí,
zdá se mi, že až příliš moc,
opustil mne duše klid,
a jednou chtěl bych mít,
tolik odvahy a lásky,
toužící onu dálku pohltit,
a alespoň jedinkrát,
rozprostřít Tvé vlásky,
a očima říci prosté, mám Tě rád...

Jarmila Maršálová

Představy...

Představy
schováváme do kapes
a žijem to,
co dnes se děje
špinavé boty od bláta
skutečnost tristně nahatá
je všechno, co teď máme
napadrť obě srdce láme
bez lásky, víry
bez naděje...

Václav Kummel

Vločky

Z mraků se snesou bílé vločky
bílou peřinou se zem přikreje
TVé oči se jasně rozzáří
ta vločka Tvou vrásku přikreje.

Až vločky spadnou Ti do vlasů
tak já Tě dlaní pohladím
půjdu za Tebou ne pro krásu
Tvé dlaně už ze svých nepustím.

Ty vločky nás dva zasypou
cítím doteky TVých rtů
já budu Tě nosit na rukou
v bílé záplavě motýlků.

Renáta Svobodová (hvězdička malinká)

Kousání hrušky

Jednou za čas
se stane,
že si nemáme co říct

I kousání hrušky
potom připomíná slova
a všechno tak trochu
chutná jako zkažený mlíko

Vracejí se sny,
nemravný pohledy,
co nepřijdou poštou

Cesty jsou propletený,
že nevíš kudy,
jediný, co ti zbývá, je
zahodit ohryzek
nechat roztrhat
svý starý hadry
zavřít ústa
začít jednat

Ladislava Lopraisová

Proměňuji

Proměňuji se stále na vážkách času.
Vážím kříž, který nesu.
Třicet stříbrných,
poplatek za každodenní zradu.
Polibkem přivítáš spásu.
Ach, jak to bolí vědět,
že kalich musíme dopít do dna oba dva
a stále nám dolévají...

TIP: mrkněte se ukázky autorské prózy
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět