sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské poezie na září

Zuzana Voznicová

Rozlety

ulice
plátna bez rámu
nevyplé rohy křižovatek
cesty cest

lidé jak špendlíky
s hlavami v oblacích

nad tím vším
jakýsi plachý úsměv

motlitba propletených dlaní
matky vedoucí své děti zebrami přechodů
jak by je někdy mohly udržet
zdivočelé včely v úlu

Václav Kummel

Báseň

Má dlań pohladí květ
i tvé nahé tělo
o vás napíši spoustu něžných vět
k nohám ti položím svět
nevadí venku to bílo.

Nahost ukryta v noční tmě
dvou nádherných těl
prosím paprsek hvězd ved mě
mé myšlenky ted nutí mě
abych zas napsal plno děl.

Vítr zdvihá závoje věže
dvě nádherná poupata
noční tmy spatřit vás v leže
vedle sebe jen říci než
ta růže patří tam.

Do tvého srdce.

Jarmila Maršálová

Vzdáleni stovky kilometrů

Vzdáleni stovky kilometrů...

uši zachytí náš zpěv
v nebeských tóninách
co všechno dala bych ti za úsměv!

na povrchu vysévám husí kůži
a oči zavřu docela
dech se mi malinko zúží
po stupních kosmického barometru
hluboko klesá bídný strach
jsem koule, již osa protíná
nosíš mě všude, kam jdeš
jsem v tobě celá a ty celý ve mně

v tvém Vesmíru jsem Země

Renáta Svobodová (hvězdička malinká)

Fikční

Tančíme uvnitř
fixních světů
a nevnímáme odpovědi
není čas
hledat
ztracený hlas

Zora Šimůnková

Šest vět o podzimu
Napsala jsem jako variaci na zadání školního úkolu.

Proč Podzim natírá listy každý rok znova, když většinu jich nechá opadat?
Přitom stačí tak málo: natřené listí schovat a příští rok jen pověsit.
Vysloveně mrhá časem i prostředky.
Je tuze špatný hospodář?a nenechá si poradit - co let mu říkám: ZMĚŇ PŘÍSTUP!
Z každoroční marné práce je den ode dne zamračenější, mrzutější a studenější.
S Podzimem už to lepší nebude.

Franta Š.I.S.O

Cesta nikam

Ty stovky veršů a slok,
byť špatných a zlých,
ty přehršle zbytečných slov,
chtíc ztéci ten tající sníh.

Pak krůpěje sněhu ve stráni
k Tvé modři očí,
za šedého jara svítání
v klín položit hlavu, jež se točí

To slunce zažehlo
stíny mého srdce,
beznadějí sobě vlastní,
hledám sílu v peří světa...

Sen nadechlý rozkoší,
krátké a přesto tak
nekonečné dny,
kdy mohli jsme být spolu,
chvíle,
které nám dával život,
nemilosrdný
ukazatel zla lásky,
ukrajoval rychle,
až příliš rychle,
z těch snů onen hvězdný jas...

Tolik přál jsem si pomstít,
krutou bolest mé duše,
padlé hvězdy na kolenou hostit,
odeznělo to však příliš hluše

Viděl jsem víc, než jsem chtěl,
čekajíc na den zázraků
já v náručí bosou hvězdu měl,
a v poutech stříbrošedých oblaků,
najednou zapomněl...

Nelze vrátit, onen života jas
snad i kdybychom oba chtěli,
hluboká propast, vysoká hráz
od oné jiskřičky nás dělí...

Ty polibky,
by byly jen zelenou náplastí,
oranžových brýlí lásky,
proprietou, jenž nebyla by lék.
Ty verše však patřily Tobě,
odpouštím, ač tvrdý byl k nám svět,
s melancholickou láskou vlastní sobě,
hledám cestu, však nikoli zpět...

Olga Matzenka _ Fikrlová

Září

Dívky v sukních propálených
přinášejí na rameni
džbány s medem

Rudé víno rozlévají po listech
a sypou je skořicí...

Januš Adamus

Návrat do reality

Oslepen, já bláhový uvěřil v lásku,
Ve vílu, v anděly, v jezerní královnu,
Ne, nechci již onen virtuální svět,
Nechci sny, chci obyčejnou skutečnost,
Chci být ženou milován a milovat,
City, srdce, tělo i svou duši ji dát,
Vše to krásné, ze sebe dát i brat,
Něžně a nádherně svou lásku milovat.

Nechci slova, jsou prázdná a zbytečná,
Když láska na rozcestí stojí a neví kudy kam,
Chci tu krásu ve skutečnosti a ne ve snech prožívat
, Chci být milován a milovat, ne si na něco hrát,
O lásku nežebrat a neprosit, ta se prostě dává,
Ona pustá slova, jen do snů patří,
Proto již nikdy nechci žít, onen virtuální svět

Martin Mašek

Proč z Tvých očí častěji nevyřazuje odraz slunce na hladině

Já vím, že
Jsem příčinou toho, že z Tvých očí už nevyřazuje odraz slunce na hladině.
Jak plyne čas,
hodinu po hodině,
já opakoval si každý den zas,
Že stále tvůj mrazivý ledový pohled mým tělem proniká,
A mě mezi prsty uniká,
Sen o štastné rodině.
Proč, co zbylo mezi námi krásné,
Teď vejde se mezi sloky básně?
Každý večer se radím s naději s nejjasnější hvězdou,
Ať nasměrujeme, mě tou správnou cestou.
Vím , že málo se ohlížím na to, co by jsi přála.
Byly okamžiky , kdy jsi se mě i bála.
O pane na nebi všemocný,
Neumím tak prosit, ani snad s pokorou žádat,
Jsem předurčen, takhle strádat?
Ano, ze mě nemohou být pyšný vyznavači morálky,
Než bych přijal pokoru, šel jsem do sporu, do války.
Ano, takhle jsem to chtěl,
bral jsem víc, než jsem směl.
Vím, že se ptáš, jestli jsem schopný změnit svoje zvyky zažité,
zahodit vše, abys vrátil okamžiky štěstí s ní prožité.
Mám po dlouhých letech složit jí vyznání?
nebo jít cestou pokání?
Už nevrátím , že nesplnil jsem to, co jsem jí sliboval,
Ani nemohu vymazat ty, které jsem miloval.
Tak mě dej znamení, zda umíš i u mne odpouštět,
Nebo nech pekelníky na mě blesky vypouštět.
Mám přání, jen mě za to potrestej
jen mě pekelnou loži přichystej,
Jen když , její duše tobě svěřená najde spásu!
A já ti pak ukaži, jak jsem se podřídil
Jen mi dopřej trochu času!
Ale … no tak
I když si Adam a a Evu vyhnal z Ráje,
Pomoc tedy hříšníku,
ať znovu prolomím ledy.
Bez ní jsem jak nemocný, kterému nezbývá spoustu času…
Možná kdybych jí políbil…
Nebo snad běž do háje….

Rostislav Antonín

Dvakrát

Vždy jsme chtěli cestovat, poznávat cizí kraje
Však dvakrát jsme již porušili paragrafy ráje
A radost z plodů zahrady zhatil krutý fakt
Že Pán Bůh nás z těch míst se rozhod´ vykázat

Nyní spolu bloudíme po zadlužené zemi
Dvakrát jsme si užili a pociťujem změny
Asi jsme Ho naštvali, když z nebe vrhá blesky
Jak v tom Ráji bývalo nám, lásko spolu hezky

Jan Albireo Kučera

Otextované etudy 2 - Ježci

Všichni máme rádi ježky,
chodí všude jenom pěšky,
do kroku si zazpívají,
bodlinky je nepíchají.

Na louce pod velkým keřem
do pelíšku k nim si vlezem,
za jablíčko nebo za dvě
vezmou nás na chvilku k sobě.

To nejmenší ježčí mládě
strachy zaleze do kádě,
ale my ho vylovíme,
hezky se s ním pomazlíme.

Pozveme ho na pohádku
o krtkovi, o lízátku
po pohádce ježek sladce spí.

Zdá se mu o lesním zámku
plném květin, vůní, vánků.
Zdá se mu o krásném hradě,
který stojí na zahradě.

Ježčí princezna tam bydlí
krytá motýlími křídly,
spí a je tuze bledá,
probouzí se, víčka zvedá.

Kolem ní jsou dvorní dámy
s heboučkými bodlinkami,
už je u nich ježčí mládě
z hradu ukrytého v trávě

princeznu si vede domů
do doupěte v stínu stromů.
My si tu na ně počkáme
a pěkně jim zazpíváme:

Ladislava Lopraisová

Po kapkách

Po kapkách deště
v kaluž se měním,
tam jsi Ty...Ty...Ty...i Já
jsme tu společně a mění me se v moře
jen myslíme si, že jsme každý sám
Jaké poznání nás čeká?
Z moře jsme vyšly a zas jednou spočinem
přes cestu dalekou...
přes pády v prameny se měníce
dojdeme zas jako řeka k oceánu

TIP: mrkněte se ukázky autorské prózy
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět