
autorská tvorba

ukázky autorské poezie na červen

Januš Adamus

Jsi, kouzelná má lásko

Prý se lásko, sama sobě nelíbíš,
prý leccos zlepšit se dle Tvého dá,
jak myslíš, mé názory nijak neovlivníš,
po svém Tě totiž vidím já a vez,
že jsi ženou krásnou, jsi láskou kouzelnou.

Cítím nádhernou vůni Tvé kůže i těla,
jenž slastně dráždí mé roztoužené smysly,
něžnost a krása Tvého nádherného těla,
mně přivádí ke slastným výšinám,
jsi, lásko má nádherná, jsi žena kouzelná.

Ach jak chutnají Tvé jemné doteky,
máš rty tak smyslné a líbáš jak bohyně,
Tvé tělo lásko, nemá žádnou zjevnou chybu
a kdybych chtěl vyjádřit vše slovy díků,
pak jsi tak nádherná, že slova jsou tu zbytečná.
Miluji Tě, má nádherná lásko,
jsi něžná, vzrušující, jedinečná,
miluji a toužím Ti to nastokrát říci,
že krásnou lásku s Tebou prožívám
a že se jménem Tvým na rtech a v myšlenkách
s rozbřeskem vstávám, večer pak těžko usínám.

Pojď a vezmi do svých dlaní ruku mou
a nenechávej srdce mé přílišné samotě,
bez Tebe lásko má, mé srdce teskni,
a já Ti za to lásko má, slastně zašeptám,
po čem toužím a jak moc, Tě rád mám.

Zuzana Voznicová

Jaro je...

jaro je oblékání
kabátů zelených a sak
a žlutých nohavic

a krajkového prádla

je víc než život k prohlížení

když listy stromů nastavují se
jak kapesní zrcátka
v kabelkách nedozrálých slečen
v nichž nebe prohlíží si
ještě bledý makeup
a dráhy ptačích letů
jako oční linky
táhnou od jihu
až ke kanálkům slzí

k řečištím

jaro je přespříští
to, co tu na nás pořád čeká

je řeka
s jádrem ořechovým

je břeh
na němž se válí (suší na křídlech)

šupiny vycíděné
pecky od višní

Jana Štromajerová

STÍNY

V podloubí stínů
bez záchrany plout
břeh už ztracený

komu prominout

V podhoubí vzpomínek
a nesmyslných pout
jen smutkem čeřených

komu dávat vinu

Plamínek života
odolnosti zbavený
bez příkras dává mat

tomu kdo je znavený

ze všech nálezů a ztrát

Franta Š.I.S.O.

Léto

Proč ve tvé duši,
zračí se plno neskutečných zmatků,
co tak málo ti sluší...

Já dusím se láskou,
už nevím, co bych Ti vzal,
mám říct, žes letní den, žes léto,
co trvá tak krátce,
žes rozpadlá obloha,
tříštěná v zrcadlech tvé krásy,
kvetoucí orchidej,
jíž život je míň než málo...

Trpíce závratí a mořskou nemocí,
na moři, jehož nekonečnost bere mi dech,
ač neznaboh, vzývám boha ku své pomoci,
mám strašně málo času, snad cítíš ten spěch…

Proč bylo ti dopřáno,
poznat jen hloubku tvé duše krásy,
dusící pocit lásky vraždící,
tak blízce a nesmírně daleko,
od mého srdce je slyšet tvé…

Za jediný pohyb tvých řas,
nevyhnutelnosti setkání v úlevě,
že stačil jsem zůstat, jaký jsem,
a nehalit se do závoje pozdního léta.

Zrovna tak jako příroda,
ač někdy plačtivá a tklivá,
dokázal utřít bych tvých slz,
a v lásce třebas podzimní,
najít smysl mlhavých dnů šedi…

Ta změna ve tvé duši,
byla tak plíživě krutá,
že nestačil jsem zastřít nevlídností zmatek,
v srdci, ač rozpolceném bouří,
co nezvládlo ukrýt už něhu,
ve stínu, jenž jsem přehlížel…

Nasycen vlnami dusím se láskou,
jsi letní den, jsi léto,
co vysává všechnu vláhu zemi,
k níž zlá jsi a krutá...

Olga Matzenka _ Fikrlová

Nejsem fakír

Vážně nejsem fakír
Co myslíte
Že budu den co den
Samá krev a žádné ponožky?
Za trochu slávy
Té hloupé nebožky?
Chci chodit sám a v písku

Zora Šimůnková

Vůně lip mi padá do sna

Vůně lip mi padá do sna.
Ty má včelo medonosná,
zlatý prášek sesbírám ti z těla:
dřív než kostel zbělá,
neuletíš nikam,
i kdyby jsi chtěla...

Jan Albireo Kučera

Zpověď hříšníka-bezvěrce

Jsi pro mne jako doušek vína
láká mě s tebou hřích a vina
a vykoupení pro lásku
jsi žena z hadích ocásků
a do očí ti hledím zpříma

Když do očí ti hledím zpříma
závrať z té krásy hned mě jímá
a nebráním se ničemu.
Nechci hrát zlého ničemu
byť ve mně je i stránka stinná.

Jarmila Maršálová

V náruči génia

Úplněk ložnici obchází
i zahradu kolem ní
stařec líný a vilný
co se jen do oken dívá
posedlý génius loci

V náruči bez slibů, bez frází
bezpečně mě uzemníš
ve stínu od svítilny
když knot vášně přihořívá
a pevně sevřeš mě v bocích

V tvé péči podléhám extázi
dál před světem tajemní
náš přetlak nitrožilní
krvinkám potichu zpívá
dnes léčí génius noci

Václav Kummel

Borůvková

Mé dlaně borůvkou hladí tvé nohy
borůvkou pohladím tvář ret i víčka
tvá krása předčí i některou z bohyň
seslala na nás ledová sklíčka.

Jen moje borůvková vílo
něžně bych na tebe zavolal
přál bych si teď být malířem
na své plátno bych tě maloval.

Plnou dlaní velkých borůvek
já pohladím tvé tělo
na těle vykouzlím plno malůvek
a rtům by se teď líbat chtělo.

TIP: mrkněte se ukázky autorské prózy
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět