sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail:
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL:
|
|
ukázky autorské prózy na říjen
Zora Šimůnková
Pohádka o další věci nad zlato
prolog : Ten fernet opravdu nemam az tak rada, abych na nej musela
stale myslet, ale Ivan me inspiroval, jednak svou existenci, a pak
svou odpovedi na muj dotaz, takze je to pro vsechny, kdo maji radi
ferneta, at v jakekoliv podobe, a taky pro vsechny, kterym pohadky
radi slysi, vypraveji a prozivaji.
Pohádka o dalši věci nad zlato /Ivanovi S. a všem, kteři pohádky rádi
slyši, vyprávěji a proživaji/ I dal si král svolat své tři dcery:
chtěl je vyzkoušet a zjistit tak, které má předat trůn. Nejprve se
zeptal nejstarší dcery: Jak moc mě máš ráda? Ona odpověděla: ach,
tatínku, já vás mám ráda víc, než všechny perly, co mám na šatech. A
protože měla opravdu hodně šatů- a tím i hodně perel, tatínek král se
zarazil a přemýšlel. Nakonec řekl: dobrá dcero, tvoji odpověď uvážím.
Potom si zavolal svou druhou dceru a ptal se jí: Ach, má prostřední
dcero, pověz, jak moc mě máš ráda? Princezna padla na kolena, sepjala
ruce a řekla: tatínku můj nejdražší, mám vás ráda víc, než všechny
diamanty ve svých šperkovnicích...Král se opět zamyslel, protože
šperkovnic bylo v princezniných komnatách opravdu hodně - a diamantů v
nich také. Pak řekl: I tvoji odpověď uvážím, má dcero. Nato si dal
zavolat třetí, nejmladší, princeznu a položil jí tutéž otázku, co
jejím starším sestrám. Princezna klidně odpověděla: Já, já vás mám
ráda jako fernet, tatínku... Tentokrát starý král nepřemýšlel.
Vyskočil z trůnu a začal křičet na celý sál: Jako fernet?! Tropíš si
ze mě žerty?!!! A kdo tě ho vůbec naučil pít!!! Princezna mlčky stála
a teprve, když se král křikem unavil, promluvila. Fernet, tatínku, to
je nápoj, který je potřebný. Nejenom rozveseluje, ale i léčí - zrovna
tak, jako mě ze smutku a chmur vyléčí vaše pohlazení, tatínku.
A...naučili mě jej pít vaši zbrojnoši, když jsem si s nimi vyprávěla o
životě... Král se zadumal. Všichni v sále napjatě čekali. Už se zdálo,
že bude přemýšlet celou noc, když tu náhle vstal a dal hudebníkům
pokyn, aby hráli fanfáry. Pak vyslovil své rozhodnutí. Mé dcery,
pozval jsem si vás sem, abych rozhodl, které z vás předám vládu a trůn
nad svou zemí. Všem jsem položil stejnou otázku. Ty, má nejstarší
dcero, mě máš ráda jako perly na svých šatech. Jenže - perly se z šatů
odpárají, rozkutálejí se po všech koutech, slepice je sezobou, déšť
smete do kanálu...Kde pak budeš, dcero, hledat svou lásku ke mně? Ty,
má prostřední, mě máš ráda jako diamanty ve svých šperkovnicích. I
tahle láska je nejistá: diamanty září do daleka, ale stejně tak může
zářit i falešná cetka. Vy obě byste si měly vzít příklad ze své
nejmladší sestry, která je nejen moudrá, ale i skromná. Nejenže její
láska k otci se bude neustále obrozovat - tak, jako stále znovu
vyrůstají bylinky, z kterých se fernet vyrábí, ale chodí i mezi
poddané a prostý lid, protože co jsou zbrojnoši jiného, a naslouchá
mu. S kým se baví zbrojnoši, ten musí umět opravdu dobře naslouchat -a
navíc se dozví i o životě za zámeckými zdmi. A proto předávám vládu
tobě, má nejmladší dcero, z tebe ať je královna... ***** Zazvnonil
zvonec, pohádky je konec, dobrou
Jan Albireo Kučera
Zločin ve Zlenicích podhradí
prolog:
14/12/2003 Kdysi (tehdy ještě československá) televize vysílala
detektivní hru Zločin na Zlenicích hradě. A tento příběh se odehrál
právě pod tímto hradem - vlastně spíš pod ním a kousek opodál
Svého času jsem strávil dva týdny ve vesnici Zlenicích, kde míval
podnik Kancelářské stroje školicí středisko. Tam jsme se školili v
záludnostech operačního systému OS/EC. Ten jako by z oka vypadl
systému IBM OS/360, dokonce tolik, že při mezinárodních zkouškách jeho
menšího bratříčka - původního socialistického operačního systému
DOS/EC - začal ovládací psací stroj najednou k pobavení mezinárodní
komise psát něco jako "Serious system error. Phone New York Nr. xyz
immediately."
Ale "opajcování" operačního systému není ten zločin, zmíněný v
nadpise. Pořádná detektivka se nezabývá ničím menším než vraždou, a o
tu šlo i tady.
Ve dne jsme se školili. ale den má 24 hodin, a kdo by ten zbytek
prospal nebo prolenošil? Možností k příjemnějšímu prožití nadbytečného
volného času ve vesnici nebylo tak mnoho, a tak není divu, že se naším
operačním centrem stala hospoda. Její název si už nepamatuji, ono se
jí beztak všeobecně říkalo docela jinak, totiž U Netopýra. Pivo tam
mívali stejné jako v tisíci jiných hospod a o něco víceprocentního
také nebyla nouze.
Toho jsme bohatě využívali nejen my, ale i místní číšníci. Ti byli v
hospodě dva, oba mladí kluci. Jedním byl pan vrchní a druhý byl číšník
notorický. Ne že by notoricky vystupoval jako číšník, ale byl prostě
notorik. Každý večer se udělal pod obraz a byl jako číšník prostě
nefunkční - nosit pivo leže pod stolem dost dobře nejde. Tomu svalení
v bezvědomí pod stůl obvykle předcházelo artistické číslo spočívající
v chroupání skleniček. Někteří kolegové, navštěvující zmíněnou
osvěžovnu častěji, tvrdili, že v mezidobí mezi skleničkovým hodováním
a vypadnutím do pátého rozměru prý někdy dokonce fantasticky hrál na
kytaru. Já jsem to štěstí slyšet jeho koncert ani jednou neměl, ale
musím potvrdit, že tu kytaru v podniku opravdu měl.
Jeden večer, kdy už se náš zlenický pobyt pomalu chýlil ke konci,
probíhal trochu netypicky. V hospodě bylo narváno. Ve výčepu to
roztočila parta vojáků a k naší víceméně uzavřené společnosti se
přidala jakási dost podivná existence. Možná ji přilákal kamarád,
který po několika skleničkách s oblibou zpíval písničky Karla Kryla
včetně těch, které už nahrál v emigraci. Jeho parádním číslem byla
"Tak vás tu máme, bratři/z krve Kainovy" - v sedmdesátých letech song
dost na pováženou, zvlášť ve světle skutečnosti, že jedním ze
školených byl také vyšší funkcionář esesmanů - pardon, SSM.
A ten divný element měl řeči typické pro divné elementy; stručně
řečeno jasný agent-provokatér. Chvíli se potloukal mezi námi, chvíli
mezi vojáky a štamgasty, a viditelně nikde nebyl vítán.
Toho večera pití nějak zachutnalo i druhému číšníkovi - tomu s
kasírtaškou. Ten však měl aspoň natolik smysl pro povinnost, že
peněženku před odchodem pod stůl ke kolegovi stačil předat jedné
důvěryhodné holce z naší party s prosbou, ať nás zkasíruje místo něj.
Nedali jsme se vyvést z míry a večer stál za to, do střediska jsme se
vrátili až hodně po půlnoci.
Teprve druhý den odpoledne jsme se dozvěděli, že večírek měl nečekané
vyvrcholení. Číšníci totiž po probuzení zjistili, že v podniku
nepřenocovali dva, ale tři. Třetím byl ten provokatér. Zapíchnutý.
Čekali jsme hrozný průser - výslechy, podezřívání, možná noc na místní
policejní (totiž veřejnobezpečné) stanici a vyhazov z práce. Kupodivu
- nikdo se nás ani nepřišel na nic zeptat, i když o přítomnosti
kursistů v hospodě museli štamgasti dobře vědět. Snad se věc vyjasnila
i bez našeho přispění; u Netopýra se další dny něco šuškalo o
konfliktu, který s provokatérem měli mít ti vojáci.
Epilog: Jsem si vědom toho, že tenhle příběh nemá správnou pointu,
Angličané by řekli, že jsem napsal "shaggy dog story". Ale co nadělám,
on se tak opravdu udál.
publikováno:
,
,
|