sdružení MARYŠKA
náměstí T. G. Masaryka
e-mail: info@maryska.cz
poštovní adresa:
Šunychelská 56, PSČ 735 81
URL: http://www.maryska.cz

ukázky autorské prózy na prosinec

Dáša Čížová

****

Prosincový den přerůstal v noc. Nad městem posadila mlha hustý příkrov a občas spadlo pár kapek, to když se rozfoukal studený vítr. Ulice na okraji města byla zcela opuštěná, když v tom z jednoho domu vyběhla žena. Po vtíravých dotecích chladu si zvedla límec, přitáhla šálu a přidala do kroku. Právě procházela opuštěným úsekem ulice jen sporadicky osvětlené poblikávajícími rádoby svítilnami, jejichž světlo odfiltrovala mlha, když za sebou zaslechla kroky. Přidala na rychlosti, chtěla se obrátit, ale strach jí to nedovolil.
„Měla jsem si vzít, alespoň pořádné boty“ vyčítala si, když zakopávala o kameny na ne příliš rovném povrchu ulice.
Přitom stačila zaregistrovat, že kroky pronásledovatele se zrychlují souběžně s jejími. V zádech pocítila mrazení, žaludek se jí sevřel, čelo se orosilo potem nikoliv mlhou a tělem jí putovala vlna strachu jedna za druhou. Dala se do běhu. Střevíčky na vysokém podpatku dělaly co mohly, aby jí znepříjemnily útěk do bezpečí. Občas uklouzla na rozmoklém jílu, který po sobě zanechaly pneumatiky automobilů vyjíždějících z blízké polní cesty. V tom se před ní konečně objevily obrysy osvětlených oken dobře známé budovy.
„Já to snad nestihnu“ zaúpěla. Strach z pronásledovatele jí svazoval nohy, počaly jí opouštět síly. Ani nevěděla jak se ocitla před vchodem do budovy, kde vyčerpáním padla na zem. Pod tíhou svědomí. Opět přišla pozdě na noční směnu.

Zuzana Voznicová

Výlet na planetu Hexahedron

Planeta Hexahedron ležela na konci galaxie Hexadrila. Tam, kde se žádný z astronautů nikdy nevypravil, až za miliardami světelných let, kde se jen těžko dal předpokládat život. Vypadala docela jako pyramidy, které venušané znali z malé planety nedaleko Slunce, planety Země. Povídalo se o tom, že tam žijí tvorové s hlavou do kostiček. Že neznají oblé tvary, že i dokonce rostliny na této planetě mají hrany a vůbec, že tam všechno vypadá podivně.
„Tam poletíme na prázdniny!“, píchla do malé tečky na vesmírné mapě Venušanka Globe.
„Vážně? Můžu jet s Tebou Gló? Já ještě nikdy dál, než na Neptunu nebyl. Máma nerada cestuje a bratříček Line je ještě moc maličký, takže zase půjdeme jen k babičce do jejích vyhlášených parních lázní.“, vydechl zklamaně Spire. „To je přeci taková nuda, Gló!“
Ale Globe pokračovala jako by ho snad ani neslyšela. „Tomu říkám dobrodružství! Vážně žůžo! Táta si na tu cestu koupil úplně nový vesmírný koráb, model Unix 3011. Hele, Spire…“, šťouchla mu Gló najednou do ramene. „Už jsi ten model viděl létat? Představ si, klouže po obloze tak lehce, jako to sviští na klouzačce prstence Jupiteru. Tam jsme byli na výletě se školou předloni, pamatuješ?!“
„Jasně, že pamatují…Téda, to je paráda Gló, já už se těším! Vezme mě tvůj táta sebou? Můžu přeci s vámi, viď?“, vzrušeně žadonil Spire.
„Ale jo kamaráde. Nějak to s rodiči dáme dohromady….Neboj.“
A tak se tří milióntého osmistého třicátého druhého Cubula Globe, její táta Hoales a kamarád Spire vydali za dobrodružstvím planety Cube. (Aby jste rozuměli, na Venuši nebyly dny, jak je známe my pozemšťané, ale byly tam tzv. Cubula. Cubula nikdo neměřil, prostě se počítala, jak se Venušanům líbilo. V každé rodině se počítala po svém, takže datum uvedený výše je opravdu jen orientační.)
„Jůůůů, podívej Gló na ty mlhoviny a támhle je kometa! Támhle vlevo! Podívej se přece! Honem nebo uletí!“, vykřikoval Spire .
Globe otočila hlavu, tam kde ukazoval a vypískla: „Tati, to jsou barvy! Já bych se chtěla svézt na jejím ocase. Koupíš mi výlet? Prodávala je cestovka u nás na rohu. Kometu si smíš dokonce vybrat tu svou.“
„Ale jdi Globe. Už jsi zapomněla, kam máme namířeno?“, podotkl Hoales. „Myslím, že máme před sebou mnohem větší dobrodružství, než je jízda na pošetilé zbloudilé vlasatici.“
A opravdu. Hexahedron byl z blízka úchvatný. Zářil barvami v odstínech modré a fialové. Hrany té podivné pyramidy se leskly a odráželo se v nich světlo všech okolních hvězd. Globe, Spire i Hoales údivem otevřeli ústa. A nezavřeli je celá čtyři Cubula, tak dlouho tam totiž všichni tři zůstali a s úžasem poznávali, že lidé na Hexahedronu měli opravdu hlavy jako modré zářící kostky. A nejen to! Jejich hlavy se uměly z kostek proměnit na špičaté fialové jehlany. Modrá kostka znamenala veselou náladu, fialový jehlan naopak smutek či únavu. Byli velmi pohostinní. Bydleli v jehlanových domech, maličkých pyramidkách, které byly celé z průhledné blankytné mlhy. Jedli podivné želé ve tvaru kostek a vůbec nic nepili.
Ještě za mnoho a mnoho Cubulů tihle cestovatelé na tu cestu vzpomínali. Na krku se jim houpaly malé jehlany z podivného kamene, který uměl měnit barvu i tvar.
A kdesi na konci vzdálené galaxie Hexadrila zdobily krky několika obyvatelům Hexahedronu malé bílé kuličky z páry Venuše.

Zora Šimůnková

Doktor Veleba měl rád vlaky

Doktor Veleba měl rád vlaky. Od dětství bydlel u nádraží, tak se není čemu divit. Znal zpaměti jízdní řád a všechny změny v něm.

Jako kluk sedával na nádraží dlouhé hodiny a pozoroval vlaky. Lidi ho ani tolik nezajímali, hlavní byly mašiny. Když pršelo nebo byla zima, vzal ho výpravčí Vomastek do své kanceláře, a to teprve bylo něco.
Chtěl být mašinfírou, rodiče nebyli nijak proti, až do doby, než se nedaleko městečka srazily dva vlaky a bylo to neštěstí tak veliké, že o něm psaly noviny, a výpravčí Vomastek, neboť jeho to byla chyba, se oběsil.
Nový výpravčí už malého Velebu do kanceláře nebral. Z nádraží zmizely květiny a nádražního bufetu opilci.
Mladý Veleba už taky neměl tolik času vysedávat na peróně. Studoval daleko a domů se vracel, jak to vyšlo. Snadnější cestu by měl autobusem, ale on neváhal několikrát přestupovat, jen aby mohl jet vlakem. Na třetí stanici od města, kde se narodil, a ve třetím vagonu od lokomotivy, poznal během jedné takové jízdy svou pozdější manželku.
Když dostudoval, otevřel si advokátní kancelář ve starém domě u nádraží, ale brzy ji musel přesunout do klidnější ulice. Alespoň ji také vyzdobil obrázky vlaků a jízdními řády.
Časem rodný dům u nádraží prodal a koupil nový s rozlehlou zahradou. V ní si nechal udělat velké kolejiště na malé vláčky. Trať měla dokonce malý železniční most přes jezírko u skalky.
Když nebyl v kanceláři nebo u soudu, každý věděl, kde doktora najde. Jeho manželství zůstávalo bezdětné, a tak měl na svého koníčka celkem neomezeně času. Paní doktorová Velebová konzultovala ze začátku manželovo chování s věhlasným psychiatrem z hlavního města, protože ale doktor nezanedbával práci, neopíjel se, nebyl agresivní a vlastně nikomu neubližoval, nedalo se nic dělat. Časem rezignovala, a to i na doktora Velebu.Chtěla stůj co stůj dítě, nikdo přesně neodhalil, v čem je problém, navštěvovala různé specialisty častěji a častěji. Pokud mohla, k cestám volila zásadně autobus.Doktoru Velebovi se mezitím jeho trať větvila a větvila, brzo zabíraly miniaturní koleje skoro celou zahradu.Ve chvíli, kdy je dotáhl k plotu, vrzla branka a přišla paní doktorová, doprovázená mužem v šedém obleku.
- Václave, oslovila manžela, - tohle je inženýr Cvrček.
Doktor Veleba pomalu odložil model lokomotivy, oprášil si kolena, vstal a podal muži ruku.
- Čekám s inženýrem Cvrčkem dítě, pokračovala paní doktorová Velebová.
– Je drážní specialista, dodala rychle, jakoby to na faktu, který právě řekla, něco měnilo. – Poznali jsme se ve vlaku, zdůraznila a čekala.
Zdálo se, že doktor neslyšel. Inženýr Cvrček si odkašlal.
-Ehm, ehm, mohli bychom si pohovořit?, zeptal se.
Doktor Veleba vzhlédl od kolejnic a místo odpovědi řekl: - Vás znám.
-Odkud?, zeptal se inženýr Cvrček konsternovaně.
- Z Drážního kurýra, odpověděl doktor.
– Z fotografie. Jste šéfredaktor. Ten žurnál odebírám. Už léta, zdůraznil teď on tónem, jakoby čekal na pochvalu.
-Ano, vzpomínám si, řekl inženýr Cvrček mimo čas a prostor, - jste náš věrný předplatitel.
Doktor si klekl a zasunoval kus kolejnice do druhé.
– Jedině, vzhlédl, - je mi záhadou, jak jste se seznámil s mou ženou, vytáhl kapesník a otřel si obličej.
-Ve vlaku, zopakoval inženýr Cvrček.
-V třetím vagóně od lokomotivy?, zeptal se doktor se zájmem.
Paní doktorová Velebová si nervózně utírala ruce do šatů:
- Václave! To teď není důležité! Musíme si promluvit.
Doktor položil kolejnici, vstal a znovu si otřel kapesníkem obličej. Na prudkém slunci se potil.
– Jsem k službám a vydal se jako první zpátky do domu.
Rozvod proběhl v klidu a rychle, žádné velké podrobnosti nebyly veřejně známy.
Bylo o čem mluvit teprve, když na zahradě Velebových vzplál velký oheň a nějaká dobrá duše zavolala hasiče, míníc, že si pan doktor chce něco udělat. Ale ukázalo se, že pálí jen hromady starých časopisů.
Zanedlouho potom se z města odstěhoval. Zlí jazykové tvrdí, že jel autobusem.

TIP: mrkněte se ukázky autorské poezie
stránky věnované autorské tvorbě

publikováno: , tisknout stránku, zpět